Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ticho přivedlo Vilíka opět k vědomí. Jeho tělo se hlásilo o svá práva. A hlavně žaludek!

Ležel ve tmě, ale ta už ho nelekala. Kromě stejnoměrných zvuků, tlumeně sem doléhajících ze sousední strojovny a znějících jako výdechy spícího obra, tu bylo úplné ticho.

Krysy, jak se zdálo, byly vyhubeny; může se tedy bez nebezpečí odvážit ven, aby našel něco k jídlu a pití! Zvlášť žízeň ho nesnesitelně trápila. V krku měl výheň, opuchlý jazyk ho škrábal v ústech jako struhadlo.

Posadil se a ztěžka vstal. Celé tělo ho bolelo. Snad po námaze se zavazadly, s nimiž se předevčírem trmácel. Ale proč ho tak divně tíží hlava? Jako by na ní měl olověnou helmu, která svírala spánky – bum – žžž – bum – žžž – bum – žžž...

Dýchá to za stěnou parní stroj? Ne, to buší cosi v jeho mozku. Začalo to teprve teď, když vstal. Strašná bolest; jako by ho do zátylku tloukl těžkým kovářským kladivem. A po každé ráně hukot v uších a rezavá bolest ve spáncích, při níž jako by oči vylézaly z důlků.

Závrať – nebo se to houpá loď?

Bože milosrdný, jen doušek vody!

S vypětím všech sil se vydrápal na žoky a upadl. Hlava, ve které vířil orkán a duněly a třaskaly rány, jaké slýchal v lodních docích při zatloukání ohromných nýtů, sklesla těžce na měkký povrch žoku.

Vzchop se! Je to všecko z hladu a žízně! Lehce už teď sestoupíš. Přidržíš se trámu. Několik kroků od tebe je sud, z něhož pili. Osvěžíš se. Vezmeš si zase konzervu, suchary nebo kousek té sušené uzeniny. Hlavu vzhůru! Nebuď takový slaboch! Jsi na cestě do ráje a víš, že tam vede cesta trním a hložím.

Zasténal a zvedl hlavu, těžkou jako cent. Přesunul nohu, druhou, obě zalapaly v prázdnu, tělo se posunulo, upadl na podlahu. Chvíli stál a vrýval prsty do žoků. Rychlý, sípavý dech mu ovanul ruce, horký jako z výhně. Jazyk, suchý, drsný a ostrý jako pilník, přetřel rty. Zasykl bolestí.

Vodu! Jen svlažit ty bolestně zduřelé rty a hořící hrdlo. Ale musí mít světlo. Dostane se k vypínači? Musí! Poplazí se – na nohou se v té tmě neudrží. Za světla už to půjde lépe.

Podařilo se mu to. Ale žárovka ho oslepila. Jako by mu do očí vrazil jehly. Pozvolna oči přivykly. Trochu se mu ulevilo. Přidržuje se beden, doplazil se k sudu.

Jak divně teď vidí – všecko je nějak pestře zbarvené, obrysy jsou sice jaksi rozplizlé, ale jakoby malované duhovými barvami.

Poklekl k sudu. Je to on? Je! Tady vidí na černém boku světlejší tečku. To je dřívko. Ale jak je dostane ven? Nožem. Jeho nůž má několik čepelí. Je tu i malá pilka a vývrtka. Tu nepotřebuje. Vývrtkou to nejde. Dírka je rovná a hluboká. Ale tady je bodec. Tím dřívko provrtá.

Jde to.

„Ach!“ vykřikl chraptivě, když ze sudu vyrazil tenoučký pramének.

Přisál rty a pil. Hltal, zavřel oči blahem. Necítil žádnou chuť. Všechno jedno, jen když to chladí, hasí žár v hrdle a tupí ježaté ostny na jazyku.

Musí si oddechnout. Křeč mu sevřela plíce. Přidržel prst na otvor. Rozprášený pramének mu stříkl do tváře a do očí. Jak to pálí! Nemůže otevřít oči.

Co je to, proboha? Co to pil? Nespletl si sud? Nenalokal se nějakého jedu nebo žíraviny? Ne, žíravina to není. Pálí to jen v očích. Kdyby se alespoň mohl rozhlédnout, je-li to ten pravý sud. Ale je. Vždyť byl navrtaný a ucpaný dřívkem. A jak je mu teď lehce, jako by se mu do žil vrátila síla.

Ale najednou měl pocit, že se pod ním rozevřela podlaha a on klesá nebo se vznáší.

Závora zarachotila, dveře se otevřely a na prahu stál skladník, provázený Karlem a Honzou.

„Kdo nechal rozsvíceno?“ zahřměl.

„Já ne,“ vyhrkli lodníci.

„Vida, ani jeden! To už přestává všecko! Ohlásím to kapitánovi! Dá vás na šest hodin do želez!“

„Pane skladníku, my jsme přece...“

„Mlčet! Nechci slyšet ani slovo! – A co to tu páchne? To je jako... Chlapi, vy jste tu pili!“

„M... my? Jak? Kdy?“

„Jak? Kdy?“ posmíval se skladník jízlivě. „Naposledy včera večer a kdy předtím, to se přiznáte, až dostanete deset ran lanem. A jak, je lehké uhádnout: navrtali jste sud, ale špatně jste ho ucpali. Teče! Vidíte tu stružku? Rychle, zachránit, co se snad ještě dá!“

Doběhli k sudu. Jako tři sloupy stáli nad nehybným tělem, ležícím v kaluži, která se v kolébavém rytmu lodi přelévala zleva napravo.

„Kdo je to?“ Nikdo z nich ho neznal. „Jak se sem dostal? Proč tu leží? Je mrtev, nebo...“

„Je živý,“ řekl Honzík, když se sklonil těsně nad obličej, obrácený ke stropu a zbrunátnělý. Z otevřených úst se rychle dral přerývaný, sípavý dech.

„Černý pasažér,“ hučel skladník. „Vloudil se sem. A pil rum, až se zpil do bezvědomí. Hnus! Takový mladý člověk – ještě chlapec – počkej, kluku, tohle si odpykáš!“

„Pane skladníku, myslím, že se mýlíte,“ osmělil se Karel.

„Já že se mýlím? Copak to nevidíte?“

„No, vidím. Leží tu v louži rumu. Navrtal sud, to je jasné, a pil! Ale ta tvář se mi nelíbí.“

Lodník položil dlaň na chlapcovo čelo.

„Přesvědčte se!“ vybídl skladníka. „Ten kluk má pořádnou horečku. Je v bezvědomí.“

„Ho-reč-?“ slovo uvázlo skladníkovi na rtech. Jestli je to tak, musí to hned ohlásit lodnímu lékaři. Horečka znamená nemoc. Co jestli je to něco nakažlivého? Tyfus, nebo dokonce černé neštovice? Pak jsou všichni v nebezpečí. Loď musí přistát v nejbližším přístavu a celá posádka i s cestujícími musí na dlouho do karantény, na pozorování pod přísný lékařský dozor. Několik týdnů budou odloučeni od světa, hůř než v kriminále. Tohle by jim scházelo! Aby do toho...

„Dojděte pro lékaře!“ nařídil Honzíkovi a ten hned odběhl. „Vy zůstanete tady! Sáhl jste na něj, a kdo ví, jestli jste se už nenakazil,“ vyjel na Karla.

„Já-á? Nakažený? Já – jak to – myslíte?“ zavyl Karel zděšeně.

„To se uvidí. Doktor vám to řekne. Třeba je to mor, člověče!“

Karlovi zacvakaly zuby. Mor!

„Ne-ne...“

„Ticho! Jděte dál ode mne!“ křičel skladník a ustoupil mezi bedny s revolverem v ruce. „Ani se nehněte! Jinak – uznejte,“ změnil tón, „nemohu vás pustit. Mohl byste rozšířit nákazu. Počkáte tu se mnou, až co řekne doktor.“

Skladník jednal správně. Vypuknutí nakažlivé nemoci na lodi bývá daleko osudnější než na souši. Může přivést celou loď do zkázy.

Konečně přišel lékař. Sklonil se nad bezvědomým, navlékl gumové rukavice a ohmatal tepnu.

„Vysoká horečka,“ řekl temně.

„Je také opilý?“ ptal se skladník.

„To není jisté. Pochybuji, že věděl, co pije. Pil, aby uhasil žízeň. Je tu už třetí den, poněvadž jsme dosud od Hamburku nikde nepřistáli. Ten doušek rumu ho nemohl přivést do takového stavu. Spíš to byl hlad a žízeň. Musíme ho dopravit do lodní nemocnice.“

„Kdo ho má...“

„Tihle dva,“ ukázal lékař na lodníky.

„Já – ani se ho nedotknu,“ ohradil se Honzík.

„Vždyť je to mor!“ jektal Karel.

„Kdo to řekl?“

„Pan skladník.“

„Nesmysl. Nikdo nemůže vědět, co z toho bude. To se ukáže. Ale mor to není. Už by byl mrtev. Snad tyfus nebo neštovice.“

„Pěkně děkuji,“ zahučelo to v podpalubí.

„Co dělat?“ pokrčil lékař rameny. A pojednou ostře: „Žádné zbytečné úvahy a průtahy! Vezměte ho hezky šetrně a běžte!“

Lékařova slova zapůsobila.

Po chvíli ležel Vilík na čisté posteli v útulném pokojíku. Cestou nikoho nepotkali a do té chvíle neměl ani kapitán tušení, co se stalo. Skladník mlčel. Bylo teď na lékaři, aby zařídil další.

Ani ostatní neřekli nikomu nic. Věděli, že by skončili v izolaci v nemocnici. Mlčel i lékař. Uvážil, že by nebylo moudré zbytečně vyvolat poplach, a také mu bylo chlapce líto.

Měl dostatečnou praxi a zkušenosti, aby podle tváře mohl poznat člověka. Zřídka se mýlil. Zvlášť v tomto případě. Vždyť je to ještě skoro dítě! Co asi zažil? Určitě hodně strádání, ústrků a bídy. Asi utekl trýznitelům. Nebo policii? To ne! Tohle není zločinec. Milá, skoro dětská tvář – tělo vyzáblé – trpěl bídou. Jak může být starý? Patnáct, šestnáct let. Že by to byl dobrodruh, poblázněný knížkami? Už jich měl v práci několik, tělesně ztroskotaných a duševně vyléčených z touhy po dobrodružství.

Ubohý chlapec! Co ho čeká, až o něm uslyší kapitán? Kdo ví, jak to skončí.

Lékař zavolal svého sluhu a s jeho pomocí zabalil chlapce do prostěradla namočeného v ledové vodě. Zdálo se, že se nemocný probírá. V jeho dechu byl cítit alkohol. Lékař mu nalil do úst silný odvar černé kávy.

Horečka poklesla.

K večeru Vilík otevřel oči. Lhostejně bloudily kolem a lékař vystihl, že nevidí nic, ani jeho, skloněného nad ním.

„Jak je vám?“

Nemocný neodpovídal.

Lékař přinesl sklenici vody.

„Zvedněte ho!“ poručil sluhovi a přitiskl ji k Vilíkovým rtům. „Pijte!“

Chlapec hltavě vypil celý obsah sklenice.

„Máte hlad?“

Zase žádná odpověď. Vilíkova hlava klesla bezvládně na polštář. Okamžitě usnul.

„Bez horečky,“ řekl lékař spokojeně, když mu změřil teplotu.

„Nechte ho spát,“ přikázal sluhovi. „Ráno bude dobře, doufám. Bude to asi jen nervový otřes. Dostane se z toho. Je mladý.“

Avšak lékař se mýlil. Vilík se sice ráno probudil, snědl housku a vypil mléko, ale nejevil zájem o své okolí. Zdálo se, že vůbec nevnímá. Lékař doufal, že je to jen následek tělesného vysílení. Dva, možná i tři týdny bude trvat, než se chlapec úplně zotaví.

Jen když nehrozí nákaza.

Ale teď už nemůže mlčet. Musí všechno oznámit kapitánovi. Předpokládal, že než se chlapec uzdraví, hněv velitele lodi poněkud ochabne.

Kapitán zuřil. Záchvat vzteku si v prvé řadě vybil na lodním kontrolorovi, který si vzpomněl na svůj rozhovor s farmářem Garrisonem i na chlapce, od něhož žádal průkazy, ale pustil ho na loď, když farmář řekl, že je to jeho nosič. Určitě to byl on. Musí se to vyšetřit. Farmář ho jistě pozná, a je-li to on, bude za něho Garrison odpovídat i platit. Tady přestávají všechny ohledy.

Toto sdělení kapitána na chvíli uklidnilo. Garrison se plavil na jeho lodi už několikrát. Je to bohatý statkář, nebude mu záležet na nějaké tisícovce, co stojí cesta do Adelaide v Austrálii, kam farmář pluje. Tu za kluka zaplatí v nejnižší sazbě za nějaký koutek v mezipalubí. A kdyby se snad ošíval – pak s klukem zatočí. Zatím se nedá nic dělat, dokud je nemocen a v rukou lékaře. Ale jakmile ho lékař propustí...

Kapitánovo rozhodnutí vyzvěděl lékař od kontrolora. Největší část odpovědnosti byla uvalena na Garrisona, který zatím neměl o ničem tušení. Kapitán čekal, až bude moci před něj »nosiče« postavit s otázkou: Znáte ho? A odpoví-li farmář kladně, všechno mu řekne a klidně pak přečte Garrisonovi příslušný paragraf o lodním řádu.

Lékař věděl, co chlapce čeká. Znal také Garrisonův charakter lépe než kapitán s celou posádkou. Neměl pochyby, jak to s chlapcem dopadne. Proto co nejdéle tajil, že se uzdravil. Znal už také celý jeho příběh. Lékař měl plán: nějakým způsobem dopomůže Vilíkovi k útěku v Alexandrii, kde loď měla mít první zastávku. Ale chlapec se na jeho návrh netvářil nijak radostně.

„Copak se ti to nelíbí? V Alexandrii se přihlásíš na konzulátě, kde ti vydají průvodní list k návratu. Dám ti peníze na cestu. Mysli trochu, chlapče! Měls na kahánku. Už ti otrnulo? Na cestování máš času dost. Nepředstavuj si tropické kraje jako ráj. Hrozně by ses zklamal. Příroda je sice v horkém pásmu leckde krásná, ale život v ní je hrozný, plný útrap a nebezpečí. Jen lidé s železným zdravím odolají nástrahám, s kterými se tam denně zápasí. Ty bys tam zahynul. A co tě čeká už tady na lodi, až tě budu muset vydat? A k tomu dojde nejdéle za čtrnáct dní; to se budeme blížit k Ceylonu, kde se zastavíme. Kapitán tě dá zbít lanem a pak tě vydá přístavní policii.

Víš, co to znamená? Uvězní tě o hladu v podzemní kobce se sebrankou zločinců nejhoršího druhu a hmyzem, proti jehož jedovatým kusadlům jsou evropské blechy, vši, švábi a rusi docela příjemní. Přežiješ-li to, dají tě konečně úřadům, pak konzulátu a nakonec tě pošlou do Hamburku jako obtížný, ale dobře hlídaný balík. V Hamburku pak zase do vězení – eh, darmo mluvit!“

Snad lékař přeháněl a schválně naháněl Vilíkovi strach, ale v podstatě říkal pravdu.

Chlapec ho poslouchal, avšak lékař viděl, že celá jeho přednáška bylo házení hrachu na stěnu. Je ten kluk hloupý, nebo...? Už chtěl vybuchnout, ale rozmyslil si to. Na takové mladé potřeštěnce se musí po dobrém. Po zlém se s nimi nic nesvede.

„Pozítří přistaneme v Alexandrii. Do té doby se rozmyslíš. Ale upozorňuji tě: Budeš-li trvat na svém, udělám nad tebou kříž. Budu tě sice chránit až do Colomba na Ceylonu, ale pak tě dám kapitánovi, protože pak si už nezasloužíš, abych k tobě měl ohled. Tvrdohlavost nemohu podporovat,“ končil rázně.

Třetího dne se v dálce nad mořský obzor vynořily obrysy Alexandrie.

„No, jak ses rozhodl?“ uhodil lékař na Vilíka.

„Pane doktore, nezlobte se, jsem vám velmi vděčný, zachránil jste mi život, vím, že se o mě staráte, obětujete se, ale – já nemůžu zpátky. Ať se stane cokoliv, zůstanu tady. Poprosím kapitána, aby mi dal na lodi nějakou práci, abych ho odškodnil. Budu dělat všecko, co mi poručí. Ale nevrátím se. Chci poznat svět. Nebojím se toho pekla. Jsem sirotek. Komu na mně záleží?“

Lékař nebyl chvíli schopen slova. V jeho srdci se střídal hněv nad chlapeckou umíněností se soucitem nad jeho osudem. A konečně Vilíkova statečnost budila v lékaři úctu a uznání.

„Bůh ti dej štěstí,“ zahučel. V duchu se rozhodl, že udělá všechno pro to, aby kapitána obměkčil.

Loď se zásobila uhlím, vyměnila nějaké zboží a po dvoudenní zastávce zvedla kotvy.

V Rudém moři se lékař rozmyslel. Vydá kapitánovi chlapce dřív.

Přiměla ho k tomu výborná kapitánova nálada, kterou měl, když loď šťastně proklouzla při celních formalitách v Suezu. Celní kontrola kvůli návalu u několika obchodních lodí vykonala prohlídku jen povrchně, přehlédla několik beden s fyzikálními a chemickými přístroji a kapitán tak ušetřil několik set liber. Samozřejmě, že se nikomu z posádky s tímto svým soukromým výdělkem nepochlubil. Ani lékař nic nevěděl a na rozdíl od ostatních nepřemýšlel o příčině kapitánovy skvělé nálady. Zajímalo ho jen to, že starý mořský vlk sršel vtipy a přestal vrčet.

Kromě toho lékař uvážil, že bude lépe, když se o chlapcově osudu rozhodne o čtrnáct dní dříve, než loď zakotví v Colombu, neboť nebylo vyloučeno, že kapitánův hněv do té doby vychladne. Byl na této lodi lékařem už několik let a věděl, že velitel je spíše vzteklý než zlý. Ostatně žil s ním v dobré shodě až na případy, kdy, jako na každé lodi, vládl velitel jako pravý despota.

Příležitost se naskytla, když druhého dne po vplutí do Rudého moře pozval velitel lékaře a lodní důstojníky do útulného zákoutí na zádi paluby. Pod plachtou, nepropouštějící paprsky tropického slunce, stála proutěná křesla kolem stolu a na něm ležela mísa s uzeninami a několika lahvemi vína.

„Copak to znamená?“ divil se mladý kormidelník.

Kapitán se vyčítavě díval z jednoho důstojníka na druhého, až najednou se první důstojník ťukl do čela, vstal, postavil se do pozoru... Ale vtom už také lékaři blesklo hlavou, že v březnu vždycky bývá podobná přesnídávka, jenže tahle je slavnostnější – ovšem, neboť...

„Kapitáne, upřímně blahopřeji k tvým abrahámovinám!“ předešel kormidelníka.

„Děkuji ti, příteli, prvnímu, který si vzpomněl,“ stiskl velitel jeho ruku a o stupeň chladněji pak přijal blahopřání ostatních.

Jestliže dosud váhal, teď byl lékař rozhodnut.

Steward přinesl druhý koš s vínem a po dalším přípitku statnému padesátníkovi lékař pronesl:

„Také já ti dnes něco dám.“

„Copak?“

„Černého pasažéra.“

Kapitánovo husté obočí se stáhlo a na čele mu vyskočila kolmá vráska.

„Už je zdravý?“

„Ještě sice ne úplně, je zatím slabý, ale můžu ho propustit do domácího ošetřování.“

„Domácí ošetřování? Hahaha! Dobrý vtip, doktore,“ chechtal se velitel. A pojednou zvážněl. „Doktore, jsi ty ale chytrák! Přiznej se, že sis tuhle příležitost vyčíhal, abys působil na moje city. Je to tak, co?“

„Mýlíš se veliteli. Konám jen svou povinnost. Je to jen náhoda, že právě dneska...“

„No dobře. Pak má ale ten kluk z pekla štěstí, protože si opravdu nechci kazit náladu,“ vrčel pán lodi. „Ale to neznamená, že změním... přiveď ho! Ne, počkej. Uděláme to jinak. Stewarde!“

„Rozkaz kapitáne?“ přiskočil číšník.

„Dojděte pro Garrisona, že ho zvu na přesnídávku.“

„Nemám rád toho sedláka. Je to nafoukaný zbohatlík. Ale dobře platí. Uvidíme, jak se bude tvářit, až mu řeknu...“

„Už se valí,“ zmlkl.

„Copak oslavujete, pánové?“ zeptal se Garrison a blahosklonně podával všem ruku.

„Vzácný objev, pane Garrisone,“ mhouřil kapitán oči.

„Copak jste objevili?“

Kapitán přišlápl pod stolem lékařovu nohu a pokynul mu lulkou. Doktor porozuměl, že má chlapce přivést.

„Kde je ten objev?“ opakoval Garrison.

„Sedněte si!“ pokynul velitel. „Bude to tu za okamžik. Zatím si poslužte. Je to dobré víno.“

Garrison chvíli převaloval doušek na jazyku, pak polknul a klidně řekl:

„Z mých vinic je lepší.“

Společnost nad touto neomaleností strnula. Vybuchne kapitán? Nikdo na lodi by se neodvážil pohanět mu cokoliv, zvlášť ne pohostinství. Nevybuchl. Naopak, zasmál se a řekl stejně klidně:

„Trochu trpké. Ale člověk si už musí v životě zvykat na všelijaké trpkosti, milý Garrisone, nemyslíte?“

„Nevím. Jsem proti nim obrněný.“

„Čím?“

„Svými miliony.“

„Pak vám nebude zatěžko zaplatit několik liber.“

„Za co? Vždyť mám zaplaceno.“

„Za svého nosiče.“

„Jakého nosiče?“

„Stojí za vámi.“

Garrison se ohlédl. Jako na přízrak hleděl na chlapce, který stál vedle lékaře a byl bledý rozčilením.

„Co – co je to? Jak se sem dostal? Co to má – znamenat?“ koktal.

„Znáte ho tedy?“

„Ovšem. Totiž – nesl mi sem zavazadlo. Dostal zaplaceno. Co ještě chce?“

„On nic. Ale já.“

„Vy, kapitáne?“

„Podle všeobecného jízdního řádu nemá nikdo dovoleno vstoupit na loď, kromě přístavních zřízenců.“

„Kontrolor tomu chlapci dovolil...“

„Ano, na vaši odpovědnost, paragraf čtvrtý, odstavec A.“

„A co vlastně?“

„Dal jste si dopravit zavazadlo až do kabiny. Bylo vaší povinností vyprovodit nosiče zpátky a hlásit kontrolorovi jeho odchod. Neudělal jste to. Nestaral jste se o to a kluk se vloudil do skladiště. Byl nalezen teprve čtvrtého dne, vysílený a v bezvědomí. Víte, co by se bylo stalo, kdyby měl nějakou nakažlivou nemoc? Uvázli bychom všichni i s vámi na řadu týdnů v karanténě. Za všecko byste byl nesl odpovědnost. Milý pane Garrisone, možná, že by na to praskla jedna vaše farma. Máte štěstí. Takhle zaplatíte jen za jeho cestu do Colomba a zpět do Hamburku. V pořádku?“

„Ani penny! To by tak scházelo! Copak kradu?“

„To neříkám. Ale máte miliony, jak jste tvrdil. Tohle je pro vás jen maličká, možná trochu trpká pilulka, kterou spolknete lehčeji než ten doušek našeho vína.“

„Nic nebudu polykat! Pilulky ani víno!“

„Pak nezbývá než podle paragrafu.“

„Nechte si své paragrafy!“ rozkřikl se farmář. „Trmácím se už několik let na té vaší mizerné skořápce jen proto, abych...“

„Ušetřil,“ vpadl posměšně kapitán.

„Aťsi! To je moje věc! Ale teď je to naposled! Kluku, já tě...“ rozzuřený Australan zvedl pěst. Kapitán ji zadržel.

„Garrisone, mírněte se! Nemáte právo ho trestat. Sám jste to zavinil,“ hrčel teď jeho hlas, jako by se sypal štěrk. Takhle zněl, když byl velitel rozhněvaný. „Nechcete platit. Dobře. Ale zaplatíte pokutu. Dvě stě liber. Hned! A abyste se na téhle skořápce netrmácel, jste řekl, vysadím vás v Colombu, kde vám vrátím zbytek cestovného.“

Farmář zkrotl. To by znamenalo citelnou škodu, ne o mnoho menší, než kdyby zaplatil, co kapitán žádal. Musel by dlouho čekat na lepší loď a cesta by ho stála nejméně pětkrát tolik. Zchladl také kapitán. Garrison se sice dotkl jeho důstnojnosti, ale obchod je obchod. Proto v duchu uvítal farmářovu omluvu a spokojil se s librami, které muž položil na stůl.

Vilík nerozuměl ničemu, co si povídali, neboť neznal anglicky, pochopil však, že se asi mluví o něm.

„Co teď s tebou?“ třeskla kapitánova otázka jako výstřel. „Podle i paragrafu šestnáctého dostaneš deset ran lanem. To je jasné. Ale – hm – takové vyžle,“ drtil mezi zuby. „Co s tebou, darebáku? V Colombu tě dám policii. Ať si s tebou udělá, co chce. A co do té doby? Zavřít tě? Krmit zdarma příživníka? – Odkud jsi?“

„Z Hamburku.“

„Hmm, krajan,“ zamumlal kapitán mezi zuby tak tiše, že ho nikdo neslyšel.

A tu se ozval Vilík:

„Pane kapitáne, odpusťte mi! Chci dělat, co mi uložíte. Jen mě nechte na lodi. Chtěl jsem vidět svět. Vysaďte mě někam na pustý ostrov.“

„Chachachá,“ rozchechtal se velitel lodi. „Ten kluk je blázen! Potomek Robinsona! Jak si to představuješ? Myslíš, že si vezmu na odpovědnost, že jsem někam zašantročil budoucího vojáka? Chceš odpracovat svou cestu. Dobře. Budeš pracovat! Ale budeš taky navždy vyléčen z touhy po dobrodružství. Až si budeš moci zaplatit, jeď si třeba do Tramtárie nebo vyleť na Měsíc. Teď procestuješ obě polokoule světa, ale uvidíš jen totéž, co v Hamburku: přístavy, kde zakotvíme. Vrátíš se s námi, až skončíme cestu. Stewarde, odvedete kluka do kotelny!“

„Děkuji, pane kapitáne,“ uklonil se Vilík a následoval číšníka.

„Nemáš zač,“ hučel kapitán a díval se za ním.

Errata:

30.05.2021 11:03