Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návrat prince Enkry do tygří války se odehrál dost v tichosti; jediná radostná věc na tom byla, že přežil a vrátil se. Jiní tolik štěstí neměli.

Ale oči mu zazářily, když ho v Tigerstownu uvítala zlatovlasá dívčina s tělem ohebným a pružným jako její luk; povalovala se tam na trávníku spolu s tlupou dalších a všichni poslouchali, jak se vytahuje Cvrček, největší hrdina Costa Negry a okolí.

„Tak nevím – postavěj ti tam sochu nebo tě prohlásej za svýho svatýho? Ale určitě vstoupíš do dějin a tvý jméno se jednou budou děti učit v dějepise. Jak se vůbec jmenuješ?“

„Cože? Znáte mě takový léta a nepamatujete si moje jméno?“

„Když my tě pořád známe jen jako Cvrčka!“

„Tak si zapište za uši: Friedrich Wilhelm Riska, původem z nejkrásnějšího města na světě, totiž ze Salzburgu! To byste už mohli vědět...“

„Ty seš Rakušan? My vždycky mysleli, že rodilej Armin!“

„No... jak se to vezme. Mý rodiče nejdřív žili v Rakousku, pak v Arminu, potom zas nějakej čas v Americe a zas v Arminu, no a já jsem se jim narodil právě v Evropě...“

„Koukám, taky to nemáš lehký...“

Ta plavovlasá kočka uviděla Enkru první. Vymrštila se na nohy a přiběhla k němu. „Tak tě vítám... už tě čekáme!“

„A to jo!“ souhlasil Cvrček, „Dokonce už jsme ve fontáně na náměstí rozdělali barvu. Jen co řekneš, koho jdeme lovit, tak ho chytnem, jde se koupat a má to jasný!“

Enkra řekl: „Jo, vážně?“ a nic víc. Jenomže ze všech děr náhle vylézali různí kamarádi a čím víc jich přibývalo, tím víc se mu vracela dobrá nálada. Kladli mu všelijaké otázky, povětšinou na akci v Costa Negře; to bylo jediné, o čem vyprávět nechtěl, ale bylo mu jasné, že něco říct musí.

Tak došli až k té kašně, Enkra si sedl na obrubu a řekl:

„Abyste věděli: v žádný válce jsem nebyl, vůbec jsem odtud neodešel. A vlastně žádná válka ani nebyla...“

Ledacos se jim mohlo líbit, ale tohle ne. Zklamaně zahučeli.

„Taková je oficiální verze! A přání Vládce; cokoliv se bude později vyprávět u ohňů a různě po hospodách, jsou jenom výmysly a lži! Musíte to vzít na vědomí a smířit se s tím!“

„A tobě je to docela jedno?“ ptal se Cvrček.

Enkra se zarazil. „Jo, je mi to docela jedno. Už jsem zapomněl na to, že byla válka. Že tam padli moji kamarádi a že jsme odtud odtáhli jako zpráskaní psi. Už na to nemyslím, rozumíte? Teď je před náma další etapa boje s tygry...“

Bylo ticho. Každý mlčel a koukal na něj; všichni cítili, že se přímo klepou smutkem a zlostí, ale nemohou nic dělat. Že tahle porážka je zasáhla hlouběji, než si mysleli. Protože i když oni v tom nebyli, je to ostuda celé země a každý to ví. Už to v nich zůstane, i kdyby se někdy podařilo 'jim' to vrátit. Momentálně nevěděli, komu to vrátí, nepřítel se k nim zachoval až moc velkomyslně, mstít se mu nemohou a jiného viníka neznají. To bylo asi nejhorší, ta bezmocnost a vztek.

„Tak co je?“ řekl Enkra, „Přece budem veselí, ne? Budeme se smát a bavit, protože svět je krásnej a my jsme mladí, veselí a bezstarostní. A nikdy už nás nikdo nesmí zlomit a porazit, jinak skončíme v tý barvičce a budem pro ostudu chodit s barevnou kůží. Je to dobrá barva, Cvrčku?“

„Spolehni se!“

„Tak ať ji dostane, kdo si ji zaslouží!“ Enkra popadl Artie a hodil do kašny; pak za ní skočil šipkou. Teprve teď se začala bránit; několikrát se navzájem potopili, než vylezla na obrubu a Enkra okouzleně sledoval, jak jí kůže tmavne a mění se z plavé nádhery na mimořádně ohavnou modrozelenou. Ale zároveň dostávala kovový nádech, projevující se zejména v pohybu. Slušelo jí to.

„Fakt je to pěkná barva,“ řekl, „Díky!“

Někteří diváci se smáli, ale starší a zkušenější zneklidněli. Vytušili, jak to myslí a co by mohlo následovat.

„Ona je to vlastně legrace!“ řekl Cvrček, „Už dávno jsem chtěl vyzkoušet, jak mi to bude slušet... tak na co čekáme?“

Někdo z kamarádů ho chytil a hodil do vody. Za ním pak dalšího a zas dalšího... a všechny. Byla to přece legrace!

Mike Cross odjížděl z Kingtownu do Slunečního Obzoru. Od chvíle, kdy přestal být komthurem, ztratil taky nárok na služební vůz a upřímně řečeno, nikdy ho nenapadlo, že by potřeboval nějaké auto vlastní. Proto se rozhodl jet vlakem, nočním rychlíkem, který odjížděl v 1.15. Zatím bylo sedm večer, tak se procházel večerním městem a sledoval, jak se rozsvěcují světla hlavních tříd a stovky neonů nad obchody a zábavními podniky.

Miloval tohle město. Rád bloumal jeho ulicemi, ztracený v živém ruchu, sledoval prudký tep jeho srdce a vnímal veselou, radostnou náladu obyvatel. Promítal si do toho města všechny světové metropole, které za svého života navštívil a které tady skoro vždy měly nějaký charakteristický rys, co Armini někde viděli a použili. Město Kingtown připomíná každému ze svých hostů jeho město, a přitom má vlastní tvář. Mike byl jedním z těch, kdo svému městu rozuměli.

Zamířil na Nábřeží. Od doby, kdy sem přišel Enkra, se ta třída znatelně změnila, prodloužila a vylepšila. Dřív to bylo eldorádo kluků ze smeček, kteří tu přes den podnikali svoje divoké bojové hry. Jenže potom začali stárnout a hledali nové zábavy, i na své staré třídě. Podnikavci jim vyšli vstříc; otevřeli nové biografy, příjemné hospůdky, diskotéky, bary, zábavní podniky. To přilákalo z města další mladé a pro ty bylo třeba dalších zábav, a pro další zábavy další prostory. Takže zabrali úzké uličky, vedoucí z Nábřeží dál do města, sklepy, dokonce některé domy v prvním patře vystěhovali. Na konci Nábřeží se vždy nacházely říční doky; už dlouho nedostačovaly svému účelu, ale nikdo s tím nic nedělal. Až poslední dobou je nějací lidé vykoupili, odvezli stroje i zařízení a zbylé přestavěli na hospody, herny a taneční sály. Z některých vedou nad řeku terasy, z nichž se dá skákat do vody a osvěžit se mezi tancem. Bar Eldorádo, který tu možnost neměl, postavil ve výšce nad Nábřežní třídou visutý most, končící ve věži ze skla a oceli, se skákacími plošinkami a barevnými reflektory; to vše v noci svítí do tmy jako maják. Za dne slouží jako sportovní areál a šatny universitního plaveckého družstva.

I tak je zábavních podniků pořád málo, ale bystré hlavy přišly na řešení. Přestavěly na hospody vyřazené říční parníky a ty zakotvily u břehu jako hausbóty; v současné době je jich už šest a všecky plné, takže se shánějí vhodné další. Na jihu Nábřežní třída se svými lákadly končí málem v džungli, a pořád to není dost. Všude, kam se dá, se namačkaly různé obchody s drahými zbytečnostmi; skořepinové stánky na chodnících se přeplácejí na černém trhu. Tohle všechno už funguje málem čtyřiadvacet hodin denně a rozmáhá se oprávněná obava, že na klukovské hry brzy bude málo místa. Oni si ani moc nehrají, protože se tu trvale potloukají party turistů, které očumují každou sebemenší rvačku, nahlas fandí a fotografují v masovém měřítku. Někoho to baví, ale starší bojovníci už radši vyhledávají jiná místa.

Mike si sedl do kavárničky na chodníku, aby si dal večeři. Ještě pořád si nezvykl, že musí za všechno platit. Staré časy, kdy jen vytáhl kartu s červenými blesky a podepsal účet s číslem služebního konta, zmizely. Dal si smažený sýr s bramborovými hranolky, spoustu salátu a zmrzlinu. Servírka se zeptala, zda chce víno a když roztržitě kývl, přinesla mu rovnou sedmičku, což mu protočilo panenky, ale neodmítl. S chutí se najedl, potom rozvážně upíjel a pozoroval lidi, procházející kolem.

V drtivé většině byli mladí. Až příliš mladí, se mu zdálo; ale to byl možná optický klam, on už byl příliš starý a nezvykl si.

Vyučování pomocí Wallisu osvobodilo mládež ze školních lavic. Zatímco kluci vyhledávají většinou dobrodružství, slečny patřící ještě do školy vyrazily plnou parou a s dychtivým zájmem do života. Teď korzují v naparáděných lehkých šatičkách, přivinuté ke svým o rok dva starším partnerům, oči rozzářené nadšením. Je na nich přímo vidět, jak se těší z rozsvícené nádhery neonů a nadcházející noci; už brzo zapadnou do diskoték a budou bez únavy tančit dlouhé hodiny, aby aspoň poněkud uštvaly svá mladá, zdravá těla. Které nemají vlastního partnera, se sdružují do rozchechtaných dívčích hejn, která tvrdě najíždějí na každého osamělého muže, pokud je trochu k světu. Konkurence je veliká a kolikrát se chytají i nejrůznější cizinci, většinou ke svému velkému překvapení. Zatím sice holčičky loví muže se štěněcí neohrabaností, ale neopatrnému turistovi se může stát, že na některou v opilosti narazí a probudí se pozdě dopoledne ve společnosti viditelně pubertálního děcka, které se navíc dost neodbytně nabízí a slibuje mu věčnou lásku a doprovod na cestách světem. Méně otrlí většinou zděšeně prchají.

Ty starší dívky, od patnácti do dvaceti, už jsou zkušenější a chytřejší. Naučily se chovat, aspoň začátkem večera projevují určitou noblesu. Taky není tak lehké je sbalit, většinou někam patří. Nebo někomu. Jsou krásné, inteligentní, mají zajímavou práci či koníčka. Oblékají se dobře a když jdou do baru, většinou kompletně. To proto, že ve většině barů je zvykem požádat hezkou dívku z řad hostí, aby zatančila, tj. předvedla striptýz. Je za to sleva nebo i celá útrata pro tu dívku, takže žádná nikdy nezaváhala. Oblíbený vtip arminských podnikatelů na zahraniční hosty je pozvat je do baru, kam je doprovází šéfova sekretářka či jiná dívka z lepších kruhů; ta se během večera na chvilku omluví a jde na pódium se svléknout. Pak třeba přisedne nahá a klidně si povídá dál. Neznalí z toho občas dostanou šok.

Po tom puberťačky touží marně; zatím mají hubená vysportovaná těla samá kost a šlacha, ruce i nohy jako sirky a eleganci kozy; tomu by se diváci asi jenom smáli. Alespoň se tedy svlékají na koupalištích a sportovištích, ale ani tam jim to není moc platné. Legendy o kráse, něžnosti a přítulnosti arminských dívek splétají ty dvacetileté; a ty už je docela obtížné získat. Naučily se být vznešené a vzácné.

Ovšem okolo půlnoci z nich maska slušného chování spadne. Pořád ještě jsou dravci, kočkovité šelmy jen mírně ochočené. Přestanou je svírat šaty, tancování je spíš rozdráždí než zmůže a alkohol uvolní vrozené pudy. Takže 'když odtlouklo', probudí se v nich dávná hravost a chuť vyvádět různé žertíky. Divoké, nebezpečné a většinou se sexuálním podtextem. Kdo je nedokáže přemoci nebo utéci, druhý den se chytá za hlavu, co to v noci vyváděl.

V poslední době se začal nebývale rozmáhat nejhorší mor, dříve neznámý: prostituce. Mike jako komthur byl nejlépe informován a věděl i věci, které se nepsaly v novinách. Především, jak se řetězovou reakcí šíří počet dívek, které se tomuto bohulibému povolání upsaly.

Jistý počet žen žijících z lásky tu byl odjakživa a nikomu to nevadilo, když dodržovaly určité meze. Ale v poslední době, zřejmě v důsledku celkového uvolnění morálky, se do této práce zapojují nové šiky a pluky; co je nejhorší, stále mladší ročníky. Dřívější názor považoval ženy žijící nezřízeným životem za hodné lítosti a zavržení; teď na to všichni kašlou. Dívky, včetně nezletilých, zjistily, že existují muži ochotní za to platit. Považují je šmahem za blázny, přece dá tolik práce a shánění najít si chlapa, aby nemusely být na noc samy! Ale když někdo dává zadarmo peníze, je hloupost nebrat, ne? Za peníze se dá užít hromada legrace! Tak se dívky nechaly odměnit a vzápětí vydělané peníze rozhazovaly; dokonce živily kluky i celé party. Taková patnáctka získá určité sebevědomí myšlenkou, že dokáže vydělat peníze zábavou, zatímco kamarádi na to musí používat sílu či inteligenci. Její partner to většinou díky panující morálce považuje za stejnou legraci jako ona, ještě ji podporuje, proč ne? Kamarádky se přidávají...

Většina těchto dívek provozuje svůj obchod jen příležitostně, když se jim nedostává peněz; profesionálky jim velice závidí a nadávají. Nakonec je napadlo vyhlásit jim válku; jedné noci se shromáždila skupina 'ochránců', tj. pasáků s úmyslem udělat pořádek. Se zlou se potázali, panenky znaly ze školy karate a většinou dělaly partnerky svým klukům při tréninku. Pár pasáků zmlácených do bezvědomí odvezli do nemocnice a vyšetřování objasnilo situaci. Byl podniknut nenápadný průzkum a zjištěno, že příležitostnou prostituci provozuje víc než šedesát procent dívek. Znalci přitom tvrdili, že je to málo a v případě nouze si dá říct každá. Jedna z dospívajících slečen z lepší rodiny zdůvodnila svoje počínání tím, že jí rodiče pro různé prohřešky zastavili kapesné. To vyjádření otiskly noviny pro poučení jiným, chudáci rodiče žasli.

Takové věci táhly Mikovi hlavou, když seděl, popíjel víno a sledoval provoz na ulici. Cítil uspokojení a skoro škodolibou radost, že on už tyhle věci řešit nemusí; teď to bude na těch, kteří zatím setrvali ve funkcích. Rogerovi sice trochu spadl hřebínek; ale o to víc bude své zájmy podporovat tajně, jemu se v podobné společnosti líbí a dobře žije.

Když platil, sáhl automaticky do kapsy pro kartu, pak se zarazil a vytáhl peněženku. Stejně tak, jako si musel připomínat povinnost koupit si lístek na vlak i na tramvaj, což dříve byla zbytečná starost.

Potom šel ulicí, sledoval bavící se mládež a naslouchal hudbě, znějící z otevřených dveří zábavních místností. Z každých dveří zněla hudba jiná a vzájemně se přeřvávaly; aby toho hluku nebylo málo, nosili si někteří mladí na krku tranzistory, walkmany nebo kazetové magnetofony s repráky puštěnými na plné pecky. Byly tu dvojice, přitisknuté těsně k sobě a držící se navzájem kolem pasu, boků či hrudi (dívky považují za něžné, když jim chlapec za chůze jemně hněte prs pod tričkem), dívka hlavu na rameni kluka, on hlavu na její hlavě a něžně si šeptají. Co můžou slyšet, Bůh suď, ale asi si rozumějí.

Mike se mimovolně usmál při vzpomínce, jak Sid míval ve zvyku okouzlovat dívky tím, že do některého z těch barů vpadl a provedl bleskovou razii ve sklepě, kde se obvykle hrálo hazardně. Byli tam samí cizinci, Armini nevěří ruletě ani kartám, ale vydělávají na tom dost a policie si jen občas namátkou vybírá svou daň. Taky se víc než dřív objevují tvrdé drogy, ale ještě se neví, kde se berou a kdo je šíří. Až se to zjistí, zase poplavou po ránu mrtvoly po řece. Místní jsou na dealery alergičtí.

Na Mika začalo působit víno. Sedmička po večeři je přece jen trochu moc, aby se člověk mohl cítit střízlivý. Nestačilo sice, aby byl opilý k nepotřebě, ale stejně. Zastavil u zábradlí a rozvažoval, jak se asi bude vyvíjet situace v hlavním městě. Neviděl to růžově a tušil, že bude mít pravdu.

Jak tak stál, zastavila se u něj žena. „Ňákej smutnej, ne?“

„Proč myslíš?“ ohlédl se.

„No, že seš tak sám...“

Bez obtíží pochopil, že je to jedna příslušnice smutného cechu kněžek lásky, ale nevadilo mu to. Řekl:

„Někdy je lepší být sám.“

„Bejt sám stojí za hovno.“ prohlásila a pohladila mu ruku, „Já aspoň bych nemohla bejt sama!“

Bylo poznat, že je už dost opilá, což nebylo normální. V tuhle dobu dívky obvykle začínaly mít teprve dobrou náladu.

„Nikdy nevíme předem, co můžeme a nemůžeme.“

„Hele – tobě někdo ublížil, že jo?“

„Ne. Nikdo mi neublížil.“

„Jak to? Někdo tě zkřísnul. Nějakej parchant, že jo? Vosolil tě a ty nevíš, jak z toho!“

„Chtěla bys mi poradit?“

„No... což vo to, že jo. De akorát vo to, voč de a jestli máš na vyřízení...“

„Tak nějak nechápu!“

„No, víš... co se ti jako stalo?“

„Dejme tomu, že by mi vážně někdo ublížil.“

„Tak vidíš! Já znám lidi, co ti pomůžou!“

„Nepovídej. Jen tak z ničeho nic?“

„No... nějaký prachy by to stálo, že...“

„Jo takhle!“

„No co? Se svatým Mikulášem si netykám, to ti je snad jasný! Ale pomoct bych ti mohla...“

„To nabízíš každýmu jen tak?“

„Nic ti nenabízím. Jen znám lidi. Jasně, že si zjistěj, jestli to není levota vod tebe. Ale pomůžou a to je to hlavní!“

„Seš hrozně hodná!“ snažil se přemoci smích.

„Viď, že jo! Hele, tak nestůj a pojď se něčeho napít! Je krásná noc a bude nám fajn, neboj... já umím bejt milá, uvidíš!“

„Jenže mně za chvíli jede vlak!“

„Kam bys jezdil, miláčku? Tady je krásně...“

Vzala ho za ruku a téměř táhla za sebou. Tak vyšli ze stínu do světla a ona spatřila jeho tvář. Pustila ho, jako by se spálila.

„Panebože! Ale ty seš přece... komthur!“

„Už nejsem komthur.“ řekl mírně.

„To... to...“ koktala, „Nezlob se, že jsem si dovolila... obtěžovat Tvoji Svatost...“

„Já se přece vůbec nezlobím!“

„Ty seš... ale ne, to ne!“ řekla rychle, „To se nezlob... to radši ne!“

Rychlými kroky se vzdalovala, téměř utíkala. Díval se za ní a kroutil hlavou.

Tak už to vypadá, že i prostitutky se mě bojí!

Noc pokračovala. Mike procházel ulicí, teď už směrem ke stanici tramvaje. Upoutal ho nějaký křik, přehlušující ostatní vřavu, ohlédl se. Nějací dva kluci řešili svoji rozepři s dívkou tak, že ji jeden držel a druhý svlékal; holka vřískala, křičela a smála se, ale účinně se nebránila, tak ji svlékli a teď někam táhli. Místní se smáli, cizinci fotografovali a fandili či odsuzovali, podle letory. Jak půjde čas, takové scény se objeví čím dál častěji, je to součást zábavných her. Před ránem budou kluci chytat a znásilňovat holky přímo na ulici. Sem tam se to stane některé turistce a ona pak má celý život o čem vyprávět. Roger jednou navrhoval započítávat to do pobytu jako zvláštní atrakci. Nebo už se stalo a ty ženské sem jezdí jen kvůli tomu?

Jak se vzdaloval od Nábřeží, ubývalo zmatku a pomalu tu bylo k hnutí. I tady sice byly hospody, ale méně nablýskané, víc pro místní lidi. Došel k tramvaji, nasedl a uvědomil si, že si samozřejmě nekoupil jízdenku. V tuhle dobu už revizoři spali, mohlo mu to být jedno, ale přece jen se rozesmál. Tramvaj hrčela hlavní ulicí, kde už byl život normální; tady bydlí počestní občané, kteří už v tuhle dobu chodí spát, do vlastní postele a s vlastní manželkou.

Ti lidé tam se baví, říkal si, když seděl u okna a vyhlížel do noci, bavili se stejně, i když pár desítek jejich kamarádů bojovalo o život v nějaké zapadlé Costa Negře. Přišli by jim na pomoc, ale nikdo jim neřekl, že je to zapotřebí, ani že existuje nějaká Costa Negra. Co by se stalo, kdyby ubylo pár lidí jako je Chris, Sebastiano, Grazzio, Winn, Sheltie a další...? Kdo z těch lidí na Nábřeží by přišel na myšlenku, že společnost nebo on sám o něco vůbec přišli?

Stálo vůbec za to jít je zachránit? Sir Lera si myslí, že ne. Odepsal je a nedělalo by mu těžkou hlavu, kdyby nebyli. Stačí mu ti z Nábřeží, kteří nikam nechodí bojovat. Nepotřebuje těch pár kluků a holek; jen jejich kamarádům by se zdálo, že někde zůstalo prázdné místo po tom, kdo padl v dálce...

A Mike byl jejich kamarád.

Vystoupil u nádraží. Tentokrát si doopravdy koupil lístek a pečlivě překontroloval. Zašel do vagónu, hodil svůj bágl do sítě, pak otevřel okno a díval se na osvětlené město.

Myslel na starého jaguára Quiroqu. Na toho, který se neptal, jaká kořist ho kde čeká, kdo jsou ti lidé a proč je třeba jít je zachránit. Šel, že to považoval za potřebné a čerta mu záleželo na tom, jak to posoudí Vládce. Hledal si svou cestu a když padl, padl podle vlastního zákona. Ti, kdo ho mívali rádi, na něho nikdy nezapomenou. Mike věděl, že bude muset zajít do Indiopolisu k totemům, kde se tyčí veliká hora kamenů a připojit k nim ještě jeden, další.

A ještě si říkal: Nejdůležitější je najít svoje místo v životě. Nezáleží na tom, co člověk po cestě ztratil. Mít lidi, ke kterým se chceš a můžeš vracet. Pro které stojí za to jít i do pekla. A nelitovat. Měl pocit, že v té chvíli, kdy všechno ztratil, je šťastnější a klidnější, než když byl pánem nad osudy miliónů.

Vlak se pohnul. Vyjel z nádraží a velikým obloukem objížděl město. Mike stál a hleděl na ty osvětlené domy, veliké mraveniště lidí, kteří teď už většinou klidně spí. A říkal si:

Spěte klidně, občané. Někde ve světě jsou vojáci připravení vás chránit. Nejen ti v posádkách, na letištích, na válečných lodích. Taky tajná armáda, která pracuje skrytě a na vlastní pěst, hledá nepřítele a zasáhne dřív, než přijde čas bojovat otevřeně. Armáda, která zná každého svého člena jménem a které vadí, když někdo z nich zbytečně zahyne. Nebojte se, vy klidní, spořádaní, dobří občané. Ta armáda žije a má nové, kvalitní vedení. Můžete klidně spát.

Já teď jedu tam, kam potřebuji a musím jet. Tam, kde žije jedna dívka, za níž bych šel celou tu cestu i pěšky, nebo po kolenou. Tam, kde mne čekají moji přátelé. Tam, kde šumí moře a palmy se líbají ve větru. Tam, kde do tmy plane Živý Oheň.

Schoulil se do rohu, podložil si svou starou bundu pod hlavu a za chvíli usnul. Klidně spal, zatímco vlak se hnal temnou nocí k Iron-city. Nic se mu nezdálo a nic ho nerušilo v jeho spánku. Ani průvodčí, kterému asi přišlo toho starého vandráka líto.

Ráno ho jako obyčejně roztřásla zima a bolest ve zkroucených kostech ho přinutila trochu cvičit. Ale byl v Ironu a slunce stoupalo nad obzor. Už brzo začne pálit; ale než se to stane, je čas dát si horký čaj a bramborák (bez salámu, prosím!) Čaj sice v nádražním bufetu ještě neměli, zato hrachovou polévku; Mike jí sdlabal plnou misku a přestalo mu být zima.

Do Obzoru už jezdily linkové autobusy. Ještě ne každou hodinu, ale to taky v budoucnu přijde. Všechno bude, jen dočkat času. Mike se prošel po ulicích kolem nádraží, nikam dál se nepouštěl a když přišel čas, nasedl na autobus a jel. A podřimoval, v noci toho bylo málo a krajina kolem nové dokonalé silnice byla pustá a bezútěšná.

A pak spatřil zelené palmy, větrníky, modře se lesknoucí kopule staveb města. V bílém paláci nemocnice se dozvěděl, že Asthra táboří se svými dívkami u moře ve stanech. Potkal hodně známých a ti by ho byli rádi zdržovali, ale nedal se, spěchal k tomu táboru. A šel pěšky, v tomto městě chodí pěšky každý.

Už zdálky viděl stany porůznu rozestavené na břehu, jak se komu zrovna chtělo tábořit. První mu přišel vstříc starý lev s již prošedivělou hřívou a když ho spatřil, zapředl hlasem vzdálené bouře a třel se o něho hlavou.

„Tebe přece znám! Ty jsi Golden Rain, obchodník s koňmi...“

„Byl jsem,“ olízl mu lev ruku, „Teď už se o všechno starají mí synové. Jsem starý a je na čase, abych opustil tento svět...“

„To neříkej, Golden Raine! Už hodně jich odešlo, víc než bych si přál. I Quiroqa...“

„Právě na něho myslím. Proč jsi mne taky nevzal? Spěchal jsem, ale stejně jsem přišel pozdě. Byl bych rád šel s vámi...“

„Bylo nás tam i tak dost.“ řekl Mike rezignovaně.

Pak oba mlčeli a kráčeli zvolna. Mike při každém kroku zapadal do písku, ani lvovi se nešlo tak lehce, jako dřív. Zestárl.

„Je dobře, že jsi přišel. Čekají tě tady.“

Mike se neptal, kdo ho čeká. Od moře přicházela Asthra, dlouhé vlasy jí vlály ve větru. Na nohou se jí třpytily kapky vody.

„Zkoumají něco v moři.“ řekl lev.

„Zkoušíme možnosti rozšíření příbřežní vegetace.“ Asthra objala Mika a políbila ho na tvář, „Tohle pobřeží se musí zazelenat!“

Věděl, že zazelená. Bude-li Asthra chtít, splní se všechno, co si poručí.

Přiběhl k nim Sheltie Rabowski. Byl už téměř zdráv, i když kůži na prsou a zádech měl ještě zdobenou příšernými jizvami. Nechal si narůst dlouhé vlasy, běhal nahý a neustále nosil na krku osmihrotý kříž se smaragdy. Teprve teď jej vrátil majiteli.

„Koukám, že jsem ho dal opatrovat tomu správnýmu! Dík, Sheltie!“

„Rádo se stalo!“ potřásl chlapec chundelatou hlavou, „Až zas bude nějakej průser, klidně řekni, já ti ho zase pohlídám...“

„No vidíš, jakej je to janek?“ smála se Asthra, „Už je na čase, aby byl zdravej, vykopala bych ho z kempu svinským krokem!“

V pozadí u trnitých křovisek nesměle přihlížely dvě dívky, dost vyjukané. Asthra na ně kývla: „Abych nezapomněla představit. Flor je dcera generála Pereiry, Natty její kamarádka. Chtějí studovat, Natty matematicko fyzikální fakultu a Flor... asi magii. Prozatím se to zadrhlo na jejich účesech...“

„Pitomý holky, no!“ potřásal hřívou Sheltie, „Bojej se nechat si spálit vlasy! Jako kdybych jim nepředváděl, že si můžou dát narůst nový, kdy si vzpomenou! Ale oni...“

„Koukám, že se dobře bavíte...“

Sbíhali se sem chlapci i děvčata, zdravili se s Mikem, smáli se, žertovali a dobírali si ho. Mladí, krásní, bezstarostní lidé, které míval rád a kteří měli rádi jeho. Nenápadně se ohlížel, ale dívka, kterou hledal, nikde nebyla.

Až když se s ním všichni uvítali a když ho odstrojili ze všeho, co bezprostředně nepotřeboval, aby to odnesli do obytného stanu, podařilo se mu promluvit s Asthrou:

„Ťapka tu není?“ zeptal se a snažil se ze všech sil zakrýt důraz na téhle otázce.

„Je. Ale teď momentálně šla nalovit nějaké vodní rostliny. Hned tady bude, jen co jí dojde kyslík...“

„Ach tak,“ uklidnil se, „A... mluvila jsi s ní o něčem?“

„Ne,“ řekla Asthra klidně, „Promluvíš s ní sám. Věděla jsem, že jsi živ a přijdeš...“

„Takže ona nic neví?“

„Ví všechno, co potřebuje vědět.“

Asthra šla po své práci. Mike usedl na kámen na břehu a starý lev Golden Rain ulehl vedle něho a olizoval si srst. Mlčeli, jen moře si tiše šumělo.

Pak se voda zavlnila, vynořila se hlava, pak zbytek těla. Ťapka vystupovala z vody, štíhlá a krásná, s vytetovanými lotosovými květy na prsou a dalším zdobením, ale bez jakéhokoliv oděvu. Měla problémy, protože si nesla harpunu, dýchací přístroj s malou bombou, tašku s nasbíranými rostlinami a nějakou rybu, která se jí asi připletla a stala se budoucím exponátem. Taky měla dlouhé ploutve, které jí překážely při chůzi.

Vypadala jako bohyně Esxatli osobně; jenom byla živá.

Mike jí šel naproti. Stěží ze sebe vypravil: „Ahoj!“

„Ahoj, a radši mi pomoz! Když nic, tak aspoň sundat ty ploutve!“

Mike jí sundal ploutve.

„Bezva voda! Objevila jsem novej korálovej útes. Vezmu si foťák a ještě se tam potopím. Jestli chceš, půjč si akvalung a můžeš tam jít se mnou...“

Mike na to neřekl nic. Pobral jí rybu a tašku a podle pokynu to zanesl Asthře. Ťapka odběhla do svého stanu uložit si věci.

„Tak co? Cos jí řekl?“ ptala se Asthra.

Mike neřekl nic. Jenom sklopil hlavu.

„Jdi za ní!“ řekla přísně, „Jdi hned. To, co se má udělat, se má udělat okamžitě.“

Mike opět nic neřekl, jen si povzdychl.

Ale Asthra jej ještě dorazila: „Počkej – něco ti musím ještě říct. Ťapka taky pila Oheň. Teď je...“

„Ještě tohle...“ vzdychl.

„Prosím tě... buď na ni hodný!“

Vyšel ven a zamířil k tomu osamělému stanu. Uprostřed cesty zůstal stát, neměl sílu udělat další krok.

UŽ VÍŠ, CO TO ZNAMENÁ NARUŠIT MOJE PLÁNY?

Neodpověděl. Zhluboka se nadechl. Udělal krok, pak další krok. Odhrnul závěs; klečela na svém lůžku a dělala něco s dýchacím přístrojem. Zvedla oči.

„Musím ti něco říct.“ pronesl ztěžka.

Ťapka se zarazila. Vstala. Teď viděl ty její velké modré oči zblízka. Stihla si učesat vlasy a otřít obličej.

„Co jsi chtěl?“ ptala se tiše.

„Když jsem byl tam... tu noc, co jsem šel k nepřátelům, jsem měl hrozný strach.“ řekl rychle, jako by se bál, že to nevysloví nikdy, „Ale říkal jsem si: vrátím se. Musím se vrátit. Opakoval jsem si to jako mantru. Je tam jedna dívka, a za tou se prostě musím vrátit...“

Zvedla ruce. Její studené prsty se dotkly jeho rozpálených spánků.

„Musel jsem přijít.“ opakoval, „Musel jsem se vrátit, i kdybych měl přijít pěšky nebo po kolenou. Protože člověk má jenom jeden skutečný důvod, proč se někam vracet. A to je láska...“

Přemohlo ho dojetí. Najednou pocítil vlhko v očích. Jedna velká slza se mu skutálela po tváři a padla na její ruku.

Ťapka se zachvěla, jako pod úderem.

„Slza? Ty dokážeš taky plakat?“

Už neřekl nic. Nedokázal nic říct, jenom se svezl na kolena.

„Mám tě ráda!“ řekla, „Mám tě ráda. Vždycky jsem tě měla ráda!“

„Jsi to jediné, co mám na světě rád.“ řekl.

Potom přistoupila k závěsu stanu, spustila ho a zajistila kolíkem. To nikdo během dne nedělal.

Starý lev Golden Rain to viděl. Přišel blíž, ulehl, položil šedivou hlavu na přední tlapy a střežil jejich klid.

Byl už večer, když Ťapka vstoupila do Asthřina stanu. Zastavila se za princeznou, která seděla před svým oltářem a meditovala; pokorně vyčkávala, až ji osloví.

„Jsi teď šťastná?“ otázala se čarodějka.

„Půjč mi vůz,“ řekla Ťapka, „Odjedeme na jih, do jeho zámku. Je velice unavený.“

„Vem si ho. Ale jsi šťastná? Odpověz!“

„Jsem šťastná. I on je šťastný.“

Asthra jí položila dlaň na čelo. „Tak jdi a buď šťastná! Už nad tebou nemám moc. Už patříš jenom jemu...“

Když Ťapka odcházela, potkala ve vchodu Kate Therlowovou. Ta jí uhnula z cesty a usmívala se, když za ní hleděla.

„Řekla jsem: všem šťastné lásky.“ pravila Asthra s úsměvem, „Každé bytosti. I jemu a jí.“

„Tak je to dobře.“ řekla Kate.

Jenom ony dvě a starý lev sledovali, když se starý otřískaný džíp rozjel po pláži k městu a pak dál, na silnici v poušti.

„Ať vám Osud dá štěstí!“ řekla čarodějka Asthra. Pak stála a dívala se za nimi; a noční vítr jí čechral vlasy.

 Konec  

 © 16.1.1986

© 1996 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:43