„Takhle vypadá návrh nápisu na pomníku á la Roger!“ pošeptal Mikovi. Ten si jen povzdechl, zato Enkra vyprskl smíchy.

„To jsem zvědavej, jak zajistíš, aby mu dorostly vlasy!“ šuškal dál Sid, „Moc by mě zajímalo...“

„Spolehnu se na nekonečnou Milost Boží.“

Mezitím prokurátor skončil svoje důkazní řízení. Dal možnost obhájci, který až do té chvíle zasahoval minimálně, vědom si toho, jak proces musí skončit. Ale byl nucen ukázat taky nějakou snahu, aby ho noviny nerozsápaly jako neschopného. Když byl tedy vyzván, aby se předvedl, nejdřív se obřadně uklonil soudu a potom udělal úklonu taky k lavici Arminů.

„Předem bych se dovolil zeptat ctihodného předsedy soudu, zda smím položit několik otázek Jeho Výsosti princi Arminů.“

Enkra zvedl hlavu od dopisu a pohlédl na něj udiveně.

„Není zvykem pokládat otázky dětem!“ řekl předseda soudu, „Ovšem v tomto případě se domnívám, že je možné to připustit. Jeho Výsost princ ovšem nemůže učinit přísežná prohlášení, neboť podle našich zákonů nemá doposud právo přísahat...“

„To naprosto nevadí. Směl bych prosit Jeho Výsost?“

Enkra vystoupil z lavice a dostavil se na místo svědků. V sále nastal šum, konečně se začalo něco dít.

„Vaše jméno, věk, adresa.“ řekl zapisovatel.

„Enkra nebo Edwin Weston, dvanáct let. Bydlím v Kingtownu, v zámku arminských císařů. Přechodné bydliště Londýn, palác baronů z Monroesu.“

„Jak dlouho jste byl uvězněn v ústavu ředitele Branga?“

„Od poloviny ledna do dvanáctého dubna tohoto roku.“

„Znal jste obžalovaného Branga?“

„Ano.“

„Jaký byl váš vztah k němu?“

„Byl to vztah vězně k žalářníkovi.“

„Tak to nemyslím. Jaký vztah jste k němu měl jako k člověku? Myslím, k jeho osobě...“

„Žádný. Neznal jsem ho jako člověka.“

„Cítil jste k němu sympatie?“

„Ne.“

„Můžete tedy říct, že jste jej neměl rád?“

„Ne.“

„Nenáviděl jste ho? Byl vám odporný?“

Mike pozvedl ruku a prokurátor řekl: „Vaše Ctihodnosti, já protestuji proti těmto otázkám. Jsou návodné a nepřípustné.“

„Protestu se vyhovuje. Pane obhájce, držte se prosím věci. Soud vztahy Jeho Výsosti k obžalovanému nezajímají.“

„Prosím. Tedy, Vaše Výsosti, můžete nám sdělit, kdo první přišel na stopu nezákonným obchodům obžalovaného Branga? Mohu vědět, kdo objevil tyto jeho obchody?“

Až doposud bylo před soudem řečeno, a to ústy Jamese, že na tyto skutečnosti upozornila tajná služba. Otázka byla tedy pro většinu lidí vrcholně zajímavá.

„Ano. Byl jsem to já.“

„Můžete nám říci, zda jste tyto skutečnosti objevil na základě náhody nebo výsledku systematického pátrání?“

„Na základě pátrání.“

„Za jakým účelem jste podnikl toto pátrání?“

„Za účelem potrestání ředitele Branga.“

„Má to snad znamenat, že jste pátrání započal s úmyslem přivést pana Branga do vězení?“

„Ano, přesně tak.“

„Aniž jste měl povědomost o charakteru jeho přečinů?“

„Ano.“

„Znamená to, že jste se pustil po stopě občana do té doby považovaného za nevinného s cílem přivést jej do vězení odhalením skutečností, za které by mohl být odsouzen?“

„Ano.“

„Od které chvíle jste započal svoje pátrání?“

„Od chvíle, kdy jsem byl uvězněn v jeho ústavu.“

„Z jakého důvodu?“

Enkra se ohlédl na Mika, pak řekl klidně a chladně: „Bylo to odvetné opatření za uvěznění, na které neměl právo.“

„Má to snad znamenat, že jste se ve chvíli příchodu do vězení rozhodl potrestat člověka do té doby bezúhonného jen proto, že byl ředitelem ústavu, v němž jste byl uvězněn?“

„Ano – i tak to lze formulovat.“

Obhájce se triumfálně rozhlédl. „A můžete mi říct, Výsosti, co byste učinil v případě, že by se dotyčnému člověku – čistě abstraktně – nedala dokázat žádná nezákonná činnost?“

Enkra se nevinně, dětsky usmál. „Ta možnost nemohla nastat.“

„Proč myslíte?“

„Protože každý zločinec má něco na svědomí.“

„Ale pan Brang v té chvíli nebyl zločinec.“

„Byl, jenom se to o něm ještě nevědělo.“

„Jestli dobře rozumím, považujete za zločince každého, kdo vám osobně jakkoliv ublížil?“

„Já je za zločince nepovažuji. Oni zločinci jsou.“

„A tím pádem si zaslouží co nejpřísnější trest?“

„Ano.“

„Lépe řečeno, vy toužíte je potrestat!“

„Ne. Oni sami na sebe přivolávají trest.“

„Můžete to vysvětlit?“

„Každý zločinec ubližuje lidem. Nikdo nespáchá jediný zlý čin, aniž by nezatoužil spáchat vzápětí další. Tyto zlé činy neustále narůstají, až zničí i samotného pachatele. To je zákon.“

„Váš zákon, princi?“

„Ne. Zákon, který stanovil Bůh.“

„Který Bůh?“

„Bůh je jenom jeden. Jména mohou být různá.“

„Takže, když se pan Brang a ti ostatní dopustili zločinu proti vám, vy jste usoudil, že mají na svědomí ještě něco jiného. Proto jste začal pátrání, které vás přivedlo až k těmto výsledkům?“

„Ano. Byla to moje povinnost.“

„Pomstít se?“

„I tak se to dá říct. Ale nesmím pomstít nic, co spáchali mně. Naopak musím potrestat zločin, který spáchali jiným.“

„To je povinnost prince?“

„Ne. Arminského bojovníka.“

„Co by se stalo, kdybyste tento úkol nesplnil?“

„Nevím. Pokud by situace přesahovala moje schopnosti, potom by to bylo záležitostí jiných osob.“

„Zřejmě mi nerozumíte, Výsosti. Jaká by nastala situace za předpokladu, že by dotyčný člověk nebyl vinen žádným zločinem?“

„To se nemohlo stát. Každý zločinec je něčím vinen. Vyplývá to z jeho ničemné osobnosti. Kdyby nebyl ničema, potom by se samozřejmě nepropůjčil k tak nízké činnosti, jako je vedení polepšovny. To je naprosto jasné.“

„U vás v Arminu nejsou ředitelé polepšoven?“

„Ano, jsou. A taky netvrdím, že jsou nevinní.“

„Existují lidé, které považujete za zločince jenom proto, že vám jejich činnost připadá nízká a nedůstojná?“

„Těžko definovat. Ale rozhodně, na takové činnosti se hodí jen určité typy lidí. Pokud by se do postavení třeba policejního špicla dostal člověk na vysoké duchovní úrovni, samozřejmě by nemohl mít úspěch, protože morální kritéria by mu zabránila udat kohokoliv, na koho by se něco dozvěděl.“

„Vaše Excelence, takové předpoklady jsou samozřejmě velice ušlechtilé, ale... nemohu se ubránit myšlence, že se jednalo jen o náhodu. V zásadě bylo vaše jednání spiknutím proti člověku, který byl do té doby považován za zcela nevinného.“

Enkra chtěl něco odpovědět, ale Mike mu dal pokyn zvláštním složením prstů. Princ se zarazil, pak řekl: „Obávám se, pane, že toto není vhodný čas ani místo k projednávání záležitostí vyšší filozofie. Odpovím vám velice rád na konkrétní otázky, ale pokud se týče záměrů a cílů našeho jednání...“

„Ano, ovšem. Myslím, že situace je i tak dostatečně jasná.“

Enkra si šel sednout na místo docela s ulehčením.

„Tak co, rozštípli jsme je?“ ptal se Mika.

„Vypadá to, že až moc. Nálada poroty je pod psa.“

„A bude ještě hůř,“ usmál se Oliver, „Až se dají do tebe!“

„Buď klidnej. Nedám se strhnout k nepředloženým výrokům.“

„Ty? To bych tě nesměl znát...“

Ale ctihodný pan předseda si hodlal ponechat Mika jako zákusek po obědě. Teď vyhlásil přestávku a všichni se šli najíst. Jenom novináři se rozběhli k telefonům a do redakcí, aby stihli odpolední vydání.

Obědvali v normální restauraci s tím, že Enkra si vybral různou smaženou zeleninu. Koukal však do talíře značně nepřívětivě a neměl snahu se zapojit do hovoru.

„Mám dojem, že nálada poroty poněkud poklesla,“ řekla Komtesa, „Nepřehnal to malej trochu s tím líčením?“

„Musel mluvit pravdu, nic než pravdu a čistou pravdu...“

„Rozhodně tím nikomu neudělal radost. Teď řekneš pravdu ještě ty a porotcům se udělá špatně od žaludku...“

„Nevěř tomu. Doufejme, že oběd bude pánům porotcům chutnat. Nacpou si břicha a dostanou chuť na líčení krvavých dramat.“

„Která jim ochotně a rád poskytneš.“

„Řeknu toho co nejmíň.“

„Veřejnost už má určitě svůj názor hotový.“

„Chápu. Jsme tady cizí a více méně nežádoucí. Jistě si už všichni říkají: Aby tygří děti čert sebrati ráčil...“

„Hm... Enkra taky nemá nejlepší náladu...“ pozorovala prince, který jedl mechanicky a zřejmě myslel na něco jiného.

„Potřebuje vyléčit z nešťastné lásky.“

„Neposmívej se mu!“

„Bohužel to myslím vážně.“

„Muži si často ledacos namlouvají! Někdy i o citech, které nejsou víc než přátelské...“

Mlčel a chroupal salát.

„Přátelství mezi chlapcem a dívkou se obvykle velmi rychle zvrhne,“ vysvětlovala, „Jak to pokračuje, vztahy se mění – někdy dojdou tak daleko, že je třeba přátelství... přerušit.“

„Kdybys byla klukem, bylo by zkrátka všechno jednodušší.“

„Zlatá slova! Dáš si ještě pečeni?“

„Nemám náladu se cpát... neprošel bych vraty!“

„To je způsobeno chuťovkami anglické kuchyně. Má tu výhodu, že všechno chutná stejně. Ideální pro tvoje tygry!“

„Chceš se bavit o vaření?“

„Nemusíme mluvit vůbec, když se chceš tvářit takhle!“

Po obědě to skutečně vyhlíželo, že porotci mají náladu o něco lepší. Předseda soudu povolal na lavici svědků Mika, obhájce si připravil svoje královské číslo a novináři magnetofony.

„Vaše jméno, prosím?“

„Mike George von Cross.“

„Povolání?“

„Pracovník arminského ministerstva vnitra.“

„Bydliště?“

„Kingtown, Armin. Tady bydlím v paláci Monroesů.“

„Opakujte prosím slova přísahy: Přísahám...“

„Přísahám, že budu mluvit pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu!“ opakoval Mike po předsedovi soudu.

Poté bylo dáno slovo panu obhájci.

„Především bych si rád upřesnil totožnost pana svědka. Budete tak laskav a doplníte svoje životopisné údaje?“

„V jakém směru?“

„Jste hrabě von Cross, komthur-plukovník řádu Blesků?“

„Ano, to jsem.“

„Používal jste někdy nějaká jiná jména?“

„Ano, za jistých okolností. Pracoval jsem ve výzkumném týmu na různých místech světa a stýkal jsem se s místními lidmi. Na těch místech bylo třeba jméno přizpůsobit, aby je tito lidé dokázali vyslovit. Například v Tibetu nebo Amazonském pralese.“

„Používal jste další jména také v Evropě?“

„Nevzpomínám si.“

„Jste pracovníkem ministerstva vnitra. Přesněji řečeno, jste agent arminské tajné služby?“

„Ne. Existuje tým, který se zabývá shromažďováním vědeckých informací, ten tým se jmenuje AIA - Armine Intelligence Agency. Spolupracoval jsem s ním na úkolech, o nichž jsem mluvil.“

„Má tato práce nějakou návaznost na členství v řádu Blesků?“

„Přímou ne. Ale je zvykem, že každý člověk je členem určitých společností, které potřebují jeho služeb. Je pochopitelné, že když si nadřízení vybírají spolupracovníky, obrátí se na toho, koho osobně znají a vědí o jeho schopnostech.“

„Co je to řád Blesků?“

„Náboženská organizace.“

„Před chvílí jste přísahal na Bibli. Jste křesťan?“

„Ano, jsem.“

„Jaké náboženství jste vyznával v Tibetu a Amazonii?“

„V Tibetu je převážně rozšířen mahájanový buddhismus ve formě lámaismu. V Amazonii je velká soustava pozoruhodných náboženských představ na primitivní animistické úrovni. Pokud máte o tyto záležitosti zájem, napsal jsem knihu...“

„Neodpověděl jste. Jaké náboženství jste vy sám vyznával na místech, o kterých teď mluvíte?“

„Kněží těchto společností jsou na vyšší duchovní úrovni a jsou tím pádem tolerantní. Samozřejmě jsem jim vysvětlil, kdo jsem a čím se zabývám, v míře, kterou byli schopni pochopit. Domnívám se, že můj křesťanský názor přijali a tolerovali.“

„Hm. Navštívil jste někdy Mekku?“

„Ano.“

„Mekka je centrem náboženství Muslimů, kteří jsou všechno, jen ne tolerantní. Jaké náboženství jste vyznával tam?“

„Jednal jsem s nejvyššími ajatolláhy a muftími jejich církví, kde jsem se představoval...“

„Na to se neptám! Jak vás vnímali normální věřící?“

„Nemohu vědět, jak...“

„Zúčastňoval jste se nějakých obřadů?“

„Ano.“

„Jak jste si počínal?“

„Jako ostatní kolem. Ale nechápu...“

„Takže vás všichni považovali za muslima?“

„Moje víra se neliší od muslimské natolik, abych se musel hádat s přítomnými o detaily obřadů. Samozřejmě, s předními kněžími jsme hovořili...“

Předseda soudu zaklepal kladívkem. „Pane obhájce, vaše dotazy na svědka jsou velmi zajímavé, ale není mi jasné, čeho chcete dosáhnout. Týká se váš zájem nějak projednávaného případu?“

„Ano, Vaše Ctihodnosti. Chci dokázat soudu, že pan svědek svou přísahu, kterou před chvílí složil, nebere vážně!“

„Z jakého důvodu?“

„Pan svědek složil přísahu na Bibli podle předpisů anglikánské církve, které není členem. Mám pochybnosti, je-li tento člověk vůbec křesťan. Přestože zřejmě s velekněžími hovoří otevřeně, před ostatními lidmi vyznává to náboženství, které zrovna v dotyčné oblasti převládá. Pane von Crossi, můžete nám dokázat, že vaše přísaha je něčím víc než jen dalším dodržováním místních zvyklostí, které vás osobně k ničemu nezavazují?“

„Pane obhájče, nemám námitek k diskusi o náboženských otázkách, pokud to dovolí ctihodný soud. Ale upozorňuji, že by to zřejmě bylo delší než jednoduchá otázka. Odpřisáhl jsem, že budu mluvit pravdu, což hodlám učinit.“

„Jste kněz, pane?“

„Ano.“

„Které církve?“

„Řádu Blesků. Jsme součást křesťanského hnutí.“

„Co znamená hodnost komthura?“

„Jsem velitelem určité skupiny.“

„Řád Blesků je náboženská nebo vojenská organizace?“

„Obojí.“

„Vy sám jste voják nebo kněz?“

„Obojí.“

„Máte ještě další zaměstnání?“

„Ano. Pracoval jsem jako vědec, novinář a lékař.“

„Z čeho pramení převážná část vašich příjmů?“

„Z výnosu akcií, které vlastním.“

„Pokud dobře rozumím, jste soukromý podnikatel, který přijímá určité vedlejší povinnosti, když je to zapotřebí, a je za ně různým způsobem odměňován?“

„Ano, tak nějak.“

„Jste zámožný člověk, pane von Crossi?“

„Ne. Netoužím po majetku.“

„Nechápu dost dobře právní postavení člověka, který slouží jako kněz, voják, lékař, novinář a podnikatel současně. Mám dojem, že kdybyste všechny tyto činnosti prováděl soustavně, musel byste mít veliké jmění, určitě mnoho milionů!“

„Nevím. Možné to je.“

„Ovlivňují váš postoj k této otázce náboženské zvyklosti?“

„Ano, také.“

„Vaše Ctihodnosti, dříve než se zeptáte, rád bych vysvětlil důvod svých dotazů. Snažím se objasnit mentalitu člověka, který bez zájmu o finanční důsledky svého počínání cestuje z místa na místo, vyjednává se členy různých sekt a spolků a riskuje život, pokud se o tomto jednání dozvědí prostí věřící. Domnívám se, že takový člověk je schopen konat tyto činnosti, jen pokud jsou mu diktovány silným náboženským přesvědčením, blížícím se fanatismu. Je otázka, je-li takový člověk důvěryhodným svědkem.“

„Pane obhájce, chápu vaše pocity. Ale domníváte se, že by soud měl výpověď pana von Crosse odmítnout jako předpojatou?“

„To zajisté nikoliv. Chci jen objasnit jeho mentalitu!“

„Pan Cross doposud žádnou výpověď neučinil.“

„To ne. Ale učinil ji pan Weston a jeho odpovědi byly značně kuriózní, nepřijatelné pro seriózní společnost! Pan von Cross je něčím jako duchovním učitelem předchozího svědka, ovlivnil jeho uvažování velmi silně! Chtěl bych rovněž odpovědi pana Westona definovat jako předpojaté.“

„To se týká jeho názorů, nebo faktů, o nichž vypověděl?“

„Názorů, samozřejmě.“

„Pane obhájče, tento soud se zabývá fakty. Bude-li pan Cross vypovídat o faktech, máte proti tomu nějakou námitku?“

„Ne, to nikoliv.“

„Děkuji vám. Pane von Crossi, prosím vás, abyste se omezil na faktické výpovědi a nevnášel do nich svoje osobní názory!“

„Ano, Vaše Ctihodnosti.“

„Tak. Prosím, pokračujte, pane obhájče!“

„Dobře. Pane Crossi, za jakým účelem jste přijel do Anglie?“

„Za účelem ochrany Jeho Výsosti Arminského prince.“

„V době vašeho příjezdu nebyl ještě princem, pokud vím!“

„Věděl jsem o Vládcově rozhodnutí předem.“

„Kdo vám dal příkaz k této činnosti?“

„Vládce Arminu sir Lera Guyrlayowe.“

„Osobně?“

„Ano.“

„Proč jste o tom neinformoval úřední orgány?“

„Považoval jsem za vhodnější prozatím to utajit s ohledem na princovu bezpečnost.“

„Domníváte se, že mu hrozilo nějaké nebezpečí?“

„Vím to jistě. Překonal je jen svou vlastní šikovností.“

„Od koho mu hrozilo?“

„Od obžalovaného Branga. Kdyby se předčasně dozvěděl o tom, že Enkra má proti němu důkazy, mohl by se pokusit ho zabít.“

„Udělal něco takového?“

„Vyslal na prince svého podřízeného, japonského instruktora karate Hamiró Ušiho. Enkra se mu ubránil s vypětím všech sil.“

„Kde je teď Hamiró Uši?“

„Je mrtev. Když byl poražen, provedl sebevraždu.“

„Jakým způsobem?“

„Tradičním. Provedl harakiri.“

„Jste si tím jist? Viděl jste někdy takovou sebevraždu?“

„Ano. Znám předpis, podle kterého se harakiri provádí.“

„Mohl byste jej citovat?“

Mike se pousmál. Pak začal něco povídat v řeči, které nikdo nerozuměl, ovšem kromě Enkry.

Soudce zaklepal kladívkem. „Co to povídáte, pane?“

„Cituji kodex rytířů Bušidó. Japonsky, ale pokud si přejete, mohl bych se pokusit ho přeložit...“

„Děkuji, není třeba. Pane obhájče...“

„Odpovídal způsob sebevraždy tomuto předpisu?“

„Dokonale.“

„Nemohlo k této smrtící ráně dojít jiným způsobem?“

„Jen velmi těžko. Pochybuji o tom u člověka, který byl takovým znalcem bojového umění jako Hamiró Uši.“

„Nemohl to být třeba následek souboje s vaším princem?“

Mike se krátce, přezíravě usmál. „Jestli dobře rozumím, chcete se zeptat, zda princ Enkra toho muže nezabil. Ne, nemohl by to udělat. Muž tak zkušený jako Hamiró Uši by dokázal jakoukoliv ránu dýkou odrazit. Dokázal odrazit jakoukoliv ránu vyjma přímý kop nebo úder hrany dlaně do předem zvoleného místa ve chvíli nekrytí. Navíc ta dýka byla jeho a byla v pochvě, ke které se nikdo jiný nemohl tak snadno dostat – ani v případě, že měl zlomenou pravou ruku. To se stalo v průběhu souboje.“

„Máte potřebné znalosti boje v karate?“

„Mám zase citovat nějaké předpisy?“

„Ne, děkuji. Raději mi vysvětlete, proč jste druhý den přehrabali celý byt Hamiró Ušiho!“

„Nic jsme nepřehrabali. Já a můj pobočník Sid jsme vstoupili do bytu, vyzvedli jedno prkno podlahy a vyjmuli ze skrýše krátký a dlouhý samurajský meč, jež Hamiró Uši odkázal princi Enkrovi.“

„Můžete dokázat, že se jednalo o odkaz?“

„Ano. Hamiró Uši prozradil Enkrovi, kde jsou meče uschovány. Těžko bychom o nich jinak věděli...“

„Dobře, dejme tomu, že vám věřím. Teď bych si dovolil obrátit pozornost soudu na jinou okolnost. Při akcích, konkrétně při zadržení kamiónu na silnici a při obsazování ústavu, jste vyslal do akce proti hlídkám kočky. Je to pravda?“

„Ano, je. Bylo třeba zneškodnit ozbrojené muže.“

„Tyto kočky patří k do jisté míry inteligentním šelmám?“

„Ano, dejme tomu.“

„Kolik jich máte?“

„V současné době čtyři. Zbývající padly.“

„Můžete nám objasnit, jakým způsobem útočí taková kočka na člověka? Viděl jste takový útok?“

„Ano. Kočka zahajuje boj skokem nejlépe z vyvýšeného bodu na hlavu nepřítele, jemuž zatne drápy předních tlapek do měkkých částí obličeje, případně mu způsobí tržné rány za účelem ochromení protivníka bolestí a znemožnění jeho obrany.“

„Může při tom zasáhnout i oči?“

„Zpravidla se tomu vyhýbá. Zasáhnout oči je dovoleno pouze v případě nezbytí. Přestane-li se nepřítel bránit, přestane kočka v této fázi boje útočit.“

„Ale člověk se přece většinou brání proti útoku kočky! Co se stane potom?“

„Dojde k usmrcení.“

„Kočka dokáže zabít člověka?“

„Ano, velmi snadno – prokousne mu krční tepnu. Pak už stačí udržet jej v neschopnosti boje až do vykrvácení. Většinou se nepřítel už nedokáže účinně bránit.“

„Nezdá se vám to trochu nehumánní?“

„Pokud vím, používáte služební psy. Vůči člověku, který se neumí bránit psovi, je to mnohem nehumánnější. Navíc naše kočky těžko chápou smysl slova humanita.“

„Vydal jste rozkaz, aby kočky takto zaútočily?“

„Ano.“

„Přišel někdo při takovém útoku o život?“

„Nevím přesně, jak kdo zemřel. Taky se tam střílelo.“

„Vy sám jste podle svědectví zabil muže, který byl těžce raněn jednou z koček.“

„Ano. Měl v ruce zbraň a střílel okolo sebe. Naslepo...“

„Kolik lidí jste zabil v průběhu boje?“

„Promiňte, pane obhájče, ale jednalo se o bojové střetnutí. My jsme stříleli, ale nepřítel také. Registrovat jednotlivé detaily bylo velmi obtížné. Střílelo více lidí.“

„Byl jste v boji často?“

„Ne. Obvykle mne předběhnou mladší a šikovnější.“

„Tento soud nemá v úmyslu projednávat vaše činnosti v průběhu boje, ale přesto bych chtěl vědět, jak všechno probíhalo!“

„Promiňte, prosím. V akci byli příslušníci policie, my a různí členové nepřátelského gangu. Kdybychom chtěli provést řádnou rekonstrukci, jsem ochoten se toho zúčastnit. Ale prozatím musím trvat na tom, že každý po někom střílel.“

„Dobře. Strážní měli psy. Je pravda, že jste je odvolal?“

„Ano. Uklidnil jsem je a poslal mimo dosah boje.“

„Jakým způsobem?“

„Dovedu jim předat signály. Jako každý v Arminu.“

„Dokáže to i Enkra Weston?“

„Ano, dokonale.“

Obhájce hledal ve svých papírech. „Superintendant Trolly vypověděl, že na lodi byly nalezeny mrtvoly pašeráků a lodníků. Kdo podle vašeho názoru zabil ty muže?“

„Nebyl to nikdo z mé skupiny. Byli mrtví, když jsme přišli.“

„Prohlásil jste jednou, že to byl Armin, jistý Luciper Wang, reprodukuji-li to jméno správně.“

„Ano. Je to pravděpodobné.“

„Kdo je Luciper Wang?“

„Je to mladý černoch, arminský bojovník. Nespolupracuji s ním a dal jsem všem právo zabít ho, kdekoliv na něj narazí.“

„Ale sám jste k jeho likvidaci příkaz nevydal?“

„Neprovinil se proti mně ani proti arminskému státu.“

„Proč tedy dovolujete jiným ho zabít?“

„Dávám tuto možnost oprávněným orgánům místní správy. Pokud se domnívají, že jim ublížil, mají tu možnost.“

„Jste jeho přítelem?“

„Ne.“

„Ale znáte se?“

„Ano.“

„Měli jste spolu nějaké nesrovnalosti?“

„Ne. Chovali jsme se k sobě vždy přátelsky.“

„Proč tedy souhlasíte s jeho zabitím?“

„Považuji to za účelné. Nicméně předpokládám, že Lucipera Wanga nikdo nedostane. V této zemi není člověk schopný ho přemoci.“

„Po vašem odchodu někdo zapálil budovu polepšovny a zničil ji. Ztotožňujete se s míněním IS, že to nebyl nikdo z vás?“

„Ano. Všichni moji lidé byli v tu dobu se mnou.“

„Kdo to tedy byl?“

„Pravděpodobně opět Luciper Wang.“

„Z jakého důvodu?“

„Princ vyjádřil přání, aby budova shořela.“

„Vy jste jej neposlechl?“

„Ne. Nechtěl jsem působit škodu na zařízení, které není moje.“

„Luciper Wang ovšem poslechl. Proč?“

„Slouží jen Arminu a jeho princi.“

„Domníváte se, že by Luciper Wang vystoupil na obranu Jeho Výsosti v případě, že by mu nadále hrozilo něco zlého?“

„Ano, zcela jistě.“

„Kde je teď Luciper Wang?“

„Nevím.“

„Je možné, že je v Londýně?“

„Ano.“

„Je možné, že je v soudní síni?“

Mike se ohlédl a prohlížel si lidi. „Nemohu to vyloučit.“

„Přece ho snad poznáte, ne? Viděl jste ho!“

„Dá se lehko poznat, je to černoch. Ale mohl by se maskovat za nějakou jinou osobu.“

„Řekl jste o něm nepříjemné věci. Mohl by se vám pomstít?“

„Nemyslím. Nezáleží mu na tom, co o něm kdo říká.“

„Zasáhl by, kdyby byl ohrožen princ?“

„Ano.“

Obhájce se otočil k předsedovi soudu: „Ctihodnosti, žádám, aby byl sál vyklizen a všichni účastníci prohledáni! Je důvodné podezření, že v sále se nachází protistátní zločinec!“

Soudce se rozhlédl – taky lidé se dívali jeden na druhého a ubezpečovali se, že jejich soused není černý vrah.

„Nedomnívám se, že by to bylo zapotřebí,“ řekl soudce, „Pane Crossi, skutečně jste přesvědčen, že ten muž je v tomto sále?“

„Neřekl jsem, že jsem o tom přesvědčen. Pan obhájce se otázal, zda to mohu vyloučit. To není totéž.“

„Myslím, že jakýkoliv poplach je zcela zbytečný,“ řekl soudce, „Pane obhájce, soustřeďte se prosím na věci, které souvisí s projednávaným případem! Mám pocit, že se pokoušíte vyvolat nepříznivý dojem o našich arminských hostech, což by vám mělo nějak pomoci ve vašich záležitostech...“

Obhájce se uklonil. „Prosím Vaši Ctihodnost za prominutí. A současně se omlouvám pánům z Arminu, vyvolala-li moje slova nějak jejich nelibost. Řídím se jenom zásadami soudního sporu a zájmy svého mandanta. Smím se ještě na něco zeptat, pane?“

Mike jenom pokývl.

„Několik osob, které měly účast v záležitostech Enkry Westona a nebyly preventivně uvězněny, bylo nalezeno na různých místech mrtvých, uškrcených ocelovou strunou. Víte o tom?“

„Nevím o tom nic.“

„Například o smrti Augusta Bergmanna, holiče, poctivého muže, který jenom plnil svoje povinnosti – a byl zavražděn?“

„Nevím nic než to, co psaly noviny.“

„Víte něco o tom, kdo by mohl být pachatelem těchto činů?“

„Nevím nic konkrétního.“

„Mohl by to být onen Luciper Wang?“

„Nemohu to potvrdit ani vyloučit.“

„Zastáváte poměrně vysoké postavení ve vašem státě. Můžete se zasadit, aby po vašem návratu do Arminu bylo provedeno řádné vyšetřování účasti Lucipera Wanga a aby byl řádně potrestán?“

„Mohu dát pokyn k vyšetření jeho činnosti. Ale pokud se týče trestu, obávám se, že nebude podle vašich představ.“

„Domníváte se, že Luciper Wang není vinen?“

„Jediný jeho přečin, o kterém vím, je zabraňování ve výdělku.“

„Komu – jak?“

„Mistru Horácovi Le Bruinovi, katu Vládce sira Lery a současně katu města Kingtownu. Luciper Wang mu zabránil ve výkonu jeho funkce, totiž popravy oněch ničemů, a způsobil mu tím škodu na výdělku v částce pěti arminských dolarů za jednu osobu.“

„Chcete naznačit, že všichni ti lidé měli být popraveni?“

„Ano. Dopustili se zločinu dle Lex crimae laescae maiestatis, zločinu urážky Veličenstva. Tento zločin může být prominut cestou milosti, ale není možné popřít, že se stal.“

„Ale tohle všechno se stalo dřív, než byl Enkra princem!“

„Nevinného člověka je možné beztrestně týrat a urážet? Ti muži se dopustili zločinu, protože se domnívali, že jsou beztrestní. Pak se situace změnila a oni dost rychle nepochopili, v čem. Proto zemřeli. Je mi jich líto, ale nemohu s tím nic dělat.“

„Jenže ti lidé pouze plnili svou povinnost!“

„Vím. Luciper Wang také.“

Obhájce prohlížel svoje papíry. „Vaše Ctihodnosti, myslím, že jsem dostal odpověď na všechny svoje otázky.“

„Já jsem důkazní řízení skončil,“řekl prokurátor, „Žádám porotu, aby se vyslovila o vině a nevině obžalovaného.“

Soudce zacinkal na gong. „Vzhledem k pokročilé době se jednání přeruší a bude pokračovat zítra, o deváté hodině dopolední. Přeji všem dobrou noc, pánové...“

Tentokrát se Komtesa nedala odvézt domů. Měla domluveno s lordem Johnem, že se pro ni staví v paláci Monroesů po cestě z nějakého svého jednání. Vpravdě ovšem dospěl ten mazaný lišák k názoru, že by pro něj nemuselo být nevýhodné, kdyby se objevil ve společnosti Arminů, když tak náhle získali popularitu u celé veřejnosti. Sešlo se také několik dalších přátel a lord Oliver to považoval za dobrý důvod k uspořádání malé recepce pro úzký kroužek zvaných. Byl tu i Harry Burn, takže si mnozí dávali více pozor, co v přítomnosti zástupce tisku řeknou či udělají.

Enkra neměl recepce rád, ale Mike mu slíbil, že okamžitě po skončení soudu odjedou, a to letadlem do New Yorku. Takže byl spokojený a choval se k hostům přívětivě. Nicméně přes všechno naléhání se odmítal napít jakéhokoliv alkoholu.

„Jak to je s váma vůbec?“ ptala se Komtesa, „Vy Armini nesmíte pít alkohol, kouřit, jíst maso a tak?“

„Smíme cokoliv. Ale ve společnosti starousedlíků je považováno za neslušné pít alkohol, kouřit, užívat drogy a tak. My jsme ale diplomati a moderní lidé, nebereme to tak přísně. Kamarádi z džungle by se trochu divili, kdyby viděli někoho pít alkohol nebo si takhle zapálit...“ vytáhl zapalovač a připálil jí.

„Ach, ta tvoje pistole! Ještě ji potřebuješ?“

Zasmál se. „Nech si ji. Nevím, jak dlouho bude fungovat, je hodně stará. Vystřeluje blesky a sama si hledá cíl. Jsi taky trochu čarodějka, tak snad s ní budeš umět zacházet. Ale nebylo by dobře, aby o tom věděli nezasvěcení...“

„Nech si ji,“ otřásla se, „Nechci mít nic takového v dosahu. Mohla bych dostat chuť ji použít.“

Lord John přijel dost pozdě, když už nálada dostoupila rozverné úrovně. Ačkoliv taky on na svém jednání něco vypil, choval se nicméně velmi uhlazeně a korektně a na rozveselené, zvláště Romea, který se neznal, pohlížel s despektem.

„Buď zdráv!“ řekl Mikovi, „Vidím, že jsi jako dobrý velitel nepodlehl všeobecné snaze oslavovat zdárný konec akce. Udivuješ mne, příteli, a zvyšuješ moje mínění o vašem národě...“

„Dovol, abych ti představil Jeho Výsost prince...“

„Bude mi velkým potěšením.“

Enkra pozoroval nový přírůstek do party se zájmem. Na vyzvání se zdvořile usmál a podal mu ruku: „Jsem šťasten, že tě poznávám...“ zapředl.

Lord John s kamenným úsměvem přijal jeho tykání: „Již dlouho jsem si přál tě poznat, princi... Pokud jsem informován, vyznáš se v koních. Byl bych ti povděčen, kdyby sis prohlédl moje stáje a řekl mi, co soudíš o zvířatech, jež jsou tam shromážděna...“

„Bylo by mi potěšením, ale bohužel zítra hned po skončení procesu odlétáme. Snad jindy, až se opět dostanu do Londýna. Ale mohl jsi požádat hraběte von Crosse, i on je odborník na koně...“

Lord John se mile usmál na Mika. „Pokud vím, v krocení klisen se příliš nevyzná. Jeho názor by však pro mne byl poučením...“

„Jsi si tím zcela jist?“ ptal se Mike.

Lord John se usmál a oči mu přejely po sále. „Já to vím! Bylo mi potěšením, princi...“

Mike napočítal do deseti a pokusil se i do sta, ale Enkra, hledící za Johnem, se zeptal reortsky, aby nikdo nerozuměl:

„Pokud jsem dobře rozuměl, tohle je majitel naší Yarky.“

„Ano.“

„Prosím tě, proč si ho brala?“

„Jo – to bych taky rád věděl.“ řekl Mike upřímně.

„Neměl by ses od něj nechat urážet!“

„To nezáleží na mně. Zatím bohužel... musím.“

„Řekl jsi mi, že Armin podřizuje svět své vůli. Není moc tak silná, aby odolala vůli arminského šlechtice...“

„Jsi zbytečně moc zvědavý!“

„Chci jenom pochopit, co je mezi vámi.“

„To by ti mohla vysvětlit jen Ona,“ ukázal Mike očima na Komtesu, „Nebo se případně můžeš zeptat Dot, až ji potkáš.“

Enkra sklopil oči. Pak řekl zdvořile: „Děkuji ti za vysvětlení, moudrý starče. Tvá slova mi byla poučením...“

Mike usedl na pohovku v koutě a hleděl na bavící se hosty. Těšilo ho, že jeho dočasný domov je tak pohostinný, ale uvažoval, jak je co nejšikovněji vyhodit. Vtom se otevřely dveře nahoře a vzápětí po schodišti sestupovala lidská postava.

Byl to mladý štíhlý černoch s dlouhými vlasy a ostrým nosem, šikmýma zelenýma očima a tenkými rty. Černé kalhoty, černá bunda, černé boty, okolo krku nákrčník z černé kočičí kůže, teprve nedávno vydělané. Jak kráčel, pohupovaly se při pohybu kyčlí na bocích perleťové pažby dvou revolverů.

Všichni ho poznali – a téměř žádný si před ním nemohl být jist, neboť každý o něm v posledních dnech řekl nebo napsal do novin něco zlého. Teď tu stál mezi nimi jako živoucí anděl pomsty, tvářil se netečně a ruce měl zasunuty za opaskem na dosah svých smrtonosných revolverů. Mlčel.

„Vítám tě, Lucipere Wangu!“ prolomil ticho Enkrův hlas.

Oliverova sklenice vyklouzla z prstů a rozbila se na zemi.

„Zdravím tě, princi Arminu a Světa.“ řekl Luciper Wang.

Lord John pozvedl svou sklenici a řekl vesele: „Vy Armini máte zvláštní způsoby, jak vcházet! Kudy jste to přišel, pane Wangu?“

Luciper si ho nevšímal. Obrátil se k Mikovi: „Přišel jsem se tě zeptat, komthure: chceš dostát svému slovu a dodržet zákony Arminu do všech důsledků?“

„Ano. V jakém směru?“

„Vím, jak probíhá soud. Ti muži nemají chuť ztrestat ničemu Branga, jak si zaslouží.“

„Žádal jsem jeho smrt!“

„Oni tě neposlechnou. Odsoudí ho do vězení a ponechají tam tak dlouho, až pomine čas pomsty. Musí zemřít. Žádám tě o to!“

„Poslyš, Luku, jsme na anglické půdě a tady rozhodují oni. Já s tím nemohu nic dělat, jejich zákony...“

„Výmluvy. Zítra v soudní síni bude stát proti tobě. Nosíš zbraň, tak ho zabij tam!“

„Nesmysl! Nemůžu začít střílet v soudní síni!“

Šikmé oči Lucipera Wanga blýskly zeleným ohněm. „Jsi zbabělec jako všichni bílí. Ten muž musí zemřít! Zabiju ho já, ale hanba padne na tvou hlavu. Říkáš, že jsem zločinec. Ty jsi horší: slizký zbabělý had, který se jen plazí a útočí na kořist, která mu nemůže uniknout. Já jsem bojovník – a splním povinnost!“

Enkra zvedl hlavu. „Výtečně! Ty, Lucipere Wangu, jsi pravý Armin – takový, jakým má Armin být!“

„Těší mne tvé uznání, princi!“ usmál se samolibě černoch a sklonil před chlapcem hlavu, „Odcházím – sbohem!“

„Počkej,“ řekl Mike, „Kudy to chceš jít? Zařídím, aby tě pustili vchodem, nebo se zabiješ...“

Černoch pohrdavě zkřivil rty. „Odejdu, jak jsem přišel. Vím, že okolo paláce jsou strážci. Jsem lepší než oni, nedostanou mě!“

Otočil se, vyběhl po schodišti a zmizel v jednom pokoji. Mike skočil k oknu – viděl, jak se tmavá postava objevila na laně, nataženém k sousednímu hospodářskému traktu, a přejela po něm. Pak se Luciper vyhoupl na úzkou zídku, přelezl ji a přešel po římse – tam se zřejmě něco stalo, nějaký kámen povolil pod jeho nohou a on sjel po střeše až k okapu. Zřejmě by se i z toho snadno dostal, držel se pevně a chtěl se vytáhnout nahoru, ale odněkud zarachotil samopal. Viděli, jak se Luciper Wang pustil okapu a padal dolů – pak zaslechli i pád těžkého těla.

„Nestřílet!“ křičel Mike, otočil se a vyběhl, ostatní za ním. Chvíli trvalo, než se dostali ven z paláce – Enkra se nezdržoval, rozběhl se po schodech a šel toutéž cestou jako Wang.

Dva policisté doběhli k černochovi a zastavili se nad ním – za několik okamžiků doběhl Mike a vzápětí seskočil se střechy Enkra.

„Co jste se to opovážili?“ rozkřikl se na ně, „Jak jste si mohli dovolit střílet?“

Starší z policistů se očividně urazil. „Máme příkaz střežit klid Vaší Výsosti! Ten člověk prchal přes střechu...“

„O můj klid se nikdo starat nemusí! Umím se ochránit sám!“

Mike se sklonil nad černochem. Ležel bezvládně a pod tělem se mu rozlévala kaluž krve. Na bundě byly zřetelně vidět prostřílené díry, kudy kulky vnikly do prsou.

„Tak to je konec,“ řekl Mike, „Tentokrát doopravdy konec...“

„Ne, to se nesmí stát!“ křičel Enkra, „Ten muž je věrný služebník Impéria, jeden z nejlepších! Nesmí zemřít...“

„Co to mělo znamenat?“ ptal se Mike policistů.

„Příkaz pana policejního ředitele! Nařídili, abychom střežili klid okolo paláce. Viděli jsme toho černocha, jak skákal po střeše, co jsme si měli myslet jinýho, než že je to zloděj?“

„Ovšem. Já vám nic nevyčítám...“

Společnost se přiblížila – Mike i policisté jim vyšli vstříc.

„Náš noční návštěvník zaplatil za svou pýchu! Zastřelili ho...“ řekl Mike. „Prosím, nechoďte sem...“

„Žádná škoda,“ řekl lord John. „Nevyhlížel jako gentleman!“

„Nicméně byl statečný!“ řekla Komtesa.

„Až moc statečný.“ soudil její manžel.

Enkra byl bledý a oči mu žhnuly jako uhlíky.

„Zavolejte ambulanci,“ řekl Mike, „Je třeba...“

Obrátili se – ale černoch už neležel na zemi. Jen jeden z jeho perleťových revolverů zůstal ležet v kaluži krve, jak zřejmě neměl sílu ho sebrat.

„Zmizel!“ vykřikl jeden z policistů.

Enkra vyletěl jako ohař po krvavé stopě.

„Zřejmě nebyl tak vážně raněn,“soudil Mike, „Ty díry v bundě? Asi měl neprůstřelnou vestu a ta krev je jen ze škrábnutí...“

„Je to ďábel!“ řekl Oliver, „Nesmrtelný ďábel!“

„Nesmysl,“ hádal se Harry Burn, „Ale perfektní bojovník...“

„Snad ho ještě doženeme...“ navrhl policista.

„Ne!“ vykřikl Enkra, vracejíc se, „Nedovolím, zakazuji to! Ten muž se uzdraví, bude žít – a přijde zas, až ho bude naše vlast potřebovat! Nedovolím mu ublížit, i kdybych ho měl sám bránit! Má právo, aby žil...“

„Ten chlapec má pravdu,“ uzavřel Mike, „A my máme myslím zrovna správnou chvíli, abychom šli spát...“

Errata:

30.05.2021 11:45