Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno byl Enkra opět nezvykle vážný a tichý. Oblékl se do své černé uniformy se zlatými šňůrami a emblémy Černé Lilie a svoje ostatní věci sbalil do kufru tak, aby je mohl už jenom vzít a opustit místo pobytu.

Vyjeli ještě dřív než obvykle, neboť Mike se rozhodl navštívit předsedu soudu. Enkra si vymínil, že bude přítomen jednání.

„Škoda, že Luciper Wang je mimo provoz,“ řekl Sid, „Mohl by nějak toho chlapa oddělat a ušetřit nám práci...“

„Luciper Wang nezemřel!“ řekl Enkra, „Přijde, až bude potřeba! Věřím mu ze všech nejvíc, on je fakt nejvěrnější sluha Impéria!“

„Ano,“ řekl Mike, „Myslím, že se ti podrobil. Z fanatiků bývají nejoddanější sluhové. Věř mu, Enkro, bude ti k užitku...“

Předseda soudu Mika přijal dosti ochotně, ale nad Enkrovou přítomností se trochu pozastavil.

„Potřeboval bych od vás malou službu...“

„Jistě se jdete zeptat, jak dopadne váš proces,“ usmíval se starý soudce, „Je už téměř jisté, že se porota vysloví pro vinu obžalovaného, buďte klidný...“

„S jakým trestem můžeme počítat?“

„Předpokládám, že vynesu trest dvanácti let těžkého žaláře.“

„Aha. Tak to je právě...“

„Copak? Zdá se vám to málo?“

„Chci, aby ten muž zemřel. Moje země to žádá.“

„Podle našich zákonů není důvodu...“

„Ani za obchod s lidmi? Ani za pokusy o vraždu? Ani za všechno ostatní, co ten člověk spáchal?“

„Ale uvědomte si, že není hlavním viníkem! Je tu Warren a jiní, taky ti z arabské strany. Nelze všechno svalovat na Branga!“

„Zájem Arminu to vyžaduje, pane...“

„Proč k čertu tak žízníte po jeho krvi? Co vám udělal?“

Enkra postoupil vpřed. „Já jsem ho odsoudil k smrti! A trvám na tom, aby zemřel! Včera jsem mluvil s mužem ochotným zaplatit provedení rozsudku svým životem! Nemám právo zradit zásady, které chci prosazovat v našem státě...“

„Ty že jsi ho odsoudil? Ale proč...“

Enkra se ohlédl na Mika – potom si rázem strhl černý šátek z ostříhané hlavy.

„Pro tohle! Řekl jsem, že ti, co to zavinili, zemřou! Bergmann za to zahynul podle práva, Hamiró Uši provedl sebevraždu, a taky Brang, který to nařídil, musí zemřít! Musí!“

Soudce se zamračil. „Drahý chlapče, jsme právní stát! To, co tady říkáš, se hodí snad do vaší barbarské země, ale...“

„Byli jsme ochotni připustit výkon práva,“ řekl Mike, „Proto jsme Branga nezabili, ale předali soudu. Nepožadovali jsme, aby byl souzen za to, co udělal Enkrovi, ale za svoje ostatní činy. Teď musí splatit i tento dluh...“

„Ven!“ vykřikl starý muž, „I kdybys byl tisíckrát princem Arminu, tohle po mně žádat nemůžeš! Neodsoudím nikoho k smrti, rozumíte? Nikdo mne nemůže přinutit...“

„V tom případě,“ řekl Mike, „Budeme muset použít vlastních osvědčených prostředků. Je mi líto, pane...“

„Dělejte si, co je vám libo! Na shledanou, pánové – ale pamatujte si, že zákony platí taky pro vás!“

Armini vyšli.

„Co teď?“ ptal se Enkra.

„Uvidíš. Jdi na svoje místo...“

Mike přistoupil ke dvojici policistů z eskorty.

„Pánové, vy mne asi znáte! Jsem tady na příkaz IS...“

„Jo,“ řekl starší z nich, „Je nám to jasný, pane...“

„Jakým způsobem se provádí transport obžalovaných?“

„Přivedeme je touhle chodbou až do sálu. Každýho se dvěma strážnýma vedle sebe, aby nemohli zdrhnout...“

„Dobře. A po vynesení rozsudku?“

„Vyvedem je zadníma dveřma přímo do auta, který je odveze do vězení. Tak se to dělá vždycky...“

Mike chvíli přemýšlel. „Dobře. Poslouchejte, co vám teď řeknu: Brang mimo toho, co se projednává před tímhle soudem, má na svědomí ještě další zločiny. Například spolupráci s jistou rozvědkou. Chápete, co tím myslím?“

„Jde o ty, co jste jim postřílel celou londýnskou agenturu?“

„O tu samozřejmě ne, ale spřátelenou. Intelligence Service má snahu ji odhalit a zničit. Jenže to jde jen jedním způsobem: nechat Branga po rozsudku uprchnout...“

Muži se na sebe pobouřeně podívali.

„Ale šéfe! Uvědomte si, co povídáte!“

„Vy si uvědomte, co říkám. Nebojte se a věřte mi, jsem arminský agent a přítel mužů z IS! Dělám to, co je nutné pro blaho vaší země, mně osobně ti chlapi nevadí. Co vám říkám, neví Scotland Yard ani řadoví agenti IS, dokonce ani moji lidé. Rozmyslete si to – o přestávce, až se bude radit porota, přijdu...“

Do zahájení jednání zbývala asi tak čtvrthodina a síň se už začínala plnit. Mike usedl vedle Enkry a přemýšlel, dokud se mu po boku neobjevil James a s ním sám jeho šéf – M.

„Zdravím vás, pane kolego!“ usmíval se, „A gratuluji vám k pronikavému úspěchu arminských metod na anglické půdě! Zbavil jste nás opět několika velmi nepříjemných lidí! Jenom ten váš malý agent se nemusel s těmi lotry vláčet zpět do Anglie. Znám daleko lepší způsob: slétnout níž k mořské hladině a otevřenými dvířky vykopnout ven. Je to čisté a nezůstanou žádné stopy...“

„Fajn. Já to Paulovi vyřídím...“

„Mimochodem, pane von Crossi! Máte-li trochu času, rádi bychom trochu využili vašeho talentu pro mimořádná úmrtí. Mohl bych vám dát seznam lidí, které bezpodmínečně nepotřebujeme pro zajištění hladkého chodu státu. Kdyby náhodou některý z nich byl zcela nepotřebný i pro vás, způsobilo by mi to potěšení...“

„Až jindy. Prozatím jsme vyčerpali příděl nábojů...“

„Tak snad aspoň malou instruktáž pro naše lidi byste nám mohli dát! Dejme tomu o tom, kteří lidé jsou pro stát nezbytní a kteří nikoliv. To by vám snad nic neudělalo...“

„Víte co? Půjčím vám svého Sida, ať vám tu udělá pár přednášek. Inteligenci na to má a já ho na další cestě nebudu potřebovat. Tak čtrnáct dní by vám stačilo?“

„Bohatě, pane – budeme vám vděční.“

Mike se usmíval a přemýšlel, jak prosadit svou.

„Připadá vám můj přístup k problému cynický?“ zeptal se M., „Ano, je svrchovaně nehumánní. Žijeme v právním státě. Pokaždé, když chytíme zločince, objeví se spousta polehčujících okolností a ten člověk vyvázne s lehkým trestem nebo vůbec bez trestu. Naší jedinou nadějí vlastně je, že ho zlikviduje samo podsvětí, to se na demokratické zásady neohlíží. Mnozí lidé mi jdou takhle na nervy už celá léta, a nemohu se jich zbavit!“

„To víte. Každý máme nějaké starosti...“

„Naše služba může provést určitá opatření leckde na světě, ale doma se musíme řídit našimi zákony. Váš tým se mi velice líbí a rád bych využil vaše zkušenosti. Oficiální vedoucí, který se přísně drží zákona, jeho zástupce, který vykonává rozkazy a hejno podřízených – moc pěkné! Ale nejvíc se mi líbí ten černý kůň vzadu. Ten váš Luciper Wang, víte? Ochotně vyřeší cokoliv, ale vy za něj neodpovídáte, je pro vás zločinec a když zákon chce, ať si ho chytí... To je přímo geniální!“

„Ale Luciper opravdu není můj podřízený...“

„Vím a chápu. Toho byste mi taky mohl půjčit? Využili bychom ho velice účinně...“

„Ne, toho bych nemohl. Jednání s ním nebývá jednoduché, ani já si nemohu být jist, co udělá. Jeho jednání vyplývá z jiných než komerčních zájmů, chápete?“

„Jistě, sleduji všechno, co s tím souvisí. Je to těžké najít takového člověka?“

„Jak pro koho. Řekl bych, že je to snadnější pro komando teroristů než pro státní orgány.“

„Ach tak... rozumím. No, uvidíme.“

„Ale Sida vám tu nechám. Jestli...“

„Mohl bych vám v něčem prospět?“

„Ano. Něco za něco. Potřebuji zabít Branga.“

„Ale klidně... vlastně moment, ten už je před soudem, ne?“

„Splnil jsem slib a předal ho soudu. Ale soud ho nepopraví, to jsem si zjistil. A já chci, aby zemřel.“

„No – pro mně za mně! Máte divné gusto, pane! Tak ať zemře.“

„Potřebuji, aby ho stráž pustila – aspoň pár kroků.“

„No prosím!“

„Potřebuji jim předat váš příkaz.“

„Cha!“ vykřikl M., „To je chytré, co? A já se v tom povezu?“

„Nedám jim ho, jenom ukážu. Pak ho vrátím Jamesovi.“

M. zafuněl, pak vytáhl z kapsy zápisník a napsal: „Uposlechněte ve všem pana von Crosse, plukovníka arminské policie. Jedná ve smyslu příkazů IS.“ A podepsal se.

Vytržený lístek předal Mikovi a Jamesovi řekl: „Hlídejte, tenhle pán by nám s tím mohl provést nějaký podraz!“

Pak se usmál na Mika a podal mu ruku: „Přeju vám hodně štěstí ve vašich kšeftech, kolego. Na shledanou...“ A odešel, k jejich velkému ulehčení. Ve dveřích se potkal s Komtesou – dnes přišla v civilu, což bylo pro mnoho lidí značné překvapení.

„Kampak ti mám vrátit uniformu?“ ptala se.

„Nech si ji, je tvoje. My jich máme dost.“

„A co s ní budu dělat?“

„Můžeš ji používat k maškarním plesům. Jistě ti bude slušet.“

„Další z řady tvých poklon? Přestaň mi lichotit, nebo si ještě začnu namlouvat, že jsem Miss Universe...“

„Tvoje vina, že nejsi! Když se nepřihlásíš, co se dá dělat? Přihlášku musíš vyplnit sama, to za tebe nemůžu udělat já...“

Zasmála se a zmlkla, neboť přišel Oliver a Romeo a hned za nimi Paul se Zlatkou. „Tak dneska už by to mohlo skončit, ne? Už mne to začíná nudit...“

„Skončí to.“ slíbil Mike. Obrátil se k Romeovi a dlouho si s ním povídal italsky. Pak se Romeo sebral a současně s příchodem soudu odešel.

Jednání bylo zahájeno závěrečnou řečí prokurátora. Snažil se o co největší stručnost, vypočítal, co se klade obžalovaným za vinu a navrhl pro ně vysoké tresty. Pro Branga dvacet let těžkého žaláře, pro Warrena osmnáct, ostatním od patnácti do pěti let podle stupně provinění.

Potom měl svou závěrečnou řeč obhájce. Všichni očekávali po včerejším výslechu Enkry a Mika, že se soustředí na úlohu Arminů a nějakým způsobem je napadne, ale kupodivu to neudělal. Jeho řeč neměla žádný překvapivý efekt a porotu žádal jenom o shovívavost a laskavost. Porota došla k názoru, že na obou stranách jsou pěkní mizerové, a jelikož Armini na lavici obžalovaných nestáli, rozhodla se potrestat aspoň ty, jež měla k dispozici.

Na to pronesl závěrečné slovo soudce a otázal se jednotlivých obžalovaných, zda se přiznávají a cítí se vinni.

Warren odpověděl, že je vinen a Brang rovněž. Ostatní přiznali také až na Mathesa, který tvrdil, že je nevinen a obvinil soud z komplotu vůči sobě. Byl mu připočítán rok za pohrdání soudem.

O přestávce, zatím co se porota radila, přišel Mike opět k policistům. Ukázal jim lístek a řekl:

„Už je rozhodnuto, jak se to provede. Vyvedete odsouzeného Branga nikoliv zadním, ale hlavním vchodem, kde připravíte auto. Jeden z vás se kvůli něčemu opozdí. V tu chvíli bude po vás vržena kouřová bomba. Ten, kdo povede odsouzence, se lekne, pustí ho a odskočí, takže Brang bude moci utéct. Dostanete sice trochu vynadáno, ale jinak je to v pořádku. Rozumíte?“

„Ano, šéfe. Vezmem si to na starost my dva. Já ho povedu a tuhle Frank se mnou. Spolehněte se...“

„Děkuji vám. Zajistím, abyste byli po zásluze odměněni...“

Mike se vrátil do sálu a řekl něco Sidovi. Pak všichni pohromadě čekali, na čem se usnese soud.

„Povstaňte!“ pravil soudní sluha, „Soud přichází!“

Enkra prudce vydechl. Armini stáli ve své lavici jako zeď černých uniforem přímo proti lavicím soudu.

„Porota se jednomyslně usnesla, že všichni obžalovaní jsou vinni v plném rozsahu obžaloby.“ řekl předseda poroty.

Soudce rozevřel svoje desky. „Jménem Královny!

Obžalovaný John Guswell Brang se odsuzuje k patnácti letům těžkého žaláře pro zločiny lidokupectví, ohrožení života a zneužití úředního postavení...“

Enkra otočil hlavu na Mika, ten však byl ledově klidný.

Soudce četl dál. Warren byl rovněž odsouzen na patnáct let, někteří jeho dozorci na deset, Mathes na osm, Dupont, Albrock a ředitel školy na pět, ostatní na čtyři roky. Ti však Arminy nijak zvlášť nezajímali.

Poté byla odsouzeným dána možnost říct své poslední slovo. Dozorci a menší provinilci, šťastní, že to dopadlo aspoň takhle, řekli pouze: „Nemám, co bych řekl.“

Ředitel školy na vyzvání odpověděl: „Lituji velice toho, co se stalo – ale nejsem vinen!“

Mathes prohlásil: „Obviňuju ty arminský svině ze zločinnýho spiknutí! To jsou praví zločinci, ne my, lidé počestní!“

Dupont na otázku mlčel, Albrock řekl: „Kdybych to byl věděl, v životě bych na toho malýho arminskýho hada nepromluvil!“

Warren na vyzvání povstal, rozhlédl se po soudní síni a zavrtěl hlavou, když se setkal s očima Paula Foxe. Pak ten muž, který se nebál unést letadlo, zavzlykal a klesl do své lavice.

Potom povstal John Guswell Brang.

„Odsoudili jste mne! Vím, že je to dílo toho kluka! Prohlašuji, že přes všechno, co proti mně udělal, jsem až do poslední chvíle myslel jen na jeho dobro! Ano, choval jsem se k němu snad trochu příkře, ale když teď vidím jeho pravou tvář, když cítím nenávist, kterou ke mně od počátku měl a která ho dohnala až k tomu, že mne zničil, nelituji jediné rány, jediného pokoření, kterého se mu ode mne kdy dostalo! Já vím, Armine, že jsi mě zničil za to, že jsem ti dal ostříhat ty tvoje drahocenný vlasy, na kterejch vám, vy šílenci, tak neuvěřitelně záleží! Ale já jsem rád, že jsem to udělal! A udělal bych to zas, jen pro to pokoření, který jsi ode mě musel strpět! Odsoudil jsi mě k smrti, ale já žiju a budu žít, abych se ti mohl smát a pohrdat tebou! Můžeš bejt princ, ale já jsem ti dokázal šlápnout na krk!“

Do ticha práskl jako bič řezavý Enkrův smích. Lidé se zachvěli při tom strašném zvuku – ale bedlivý a opatrný hrabě von Cross se lehce dotkl Enkrovy ruky a smích rázem ustal.

„Jednání je skončeno,“ řekl otřeseně soudce, vzal svoje listiny a odcházel.

„Proklínám tě!“ křičel Brang, „Proklínám všecky Arminy, ať jsou tady nebo na druhým konci světa...“

Pak ho policisté strhli na lavici a odvlekli ho.

„Půjdeme,“ řekl Mike, „Připraven, Side?“

Vyšli a zastavili se na schodišti soudního paláce. Lidé jejich černým uniformám ustupovali z cesty, jako by před nimi cítili bázeň. Málokdo se odvážil s nimi promluvit.

Přistoupil k nim lord John se svým blazeovaným úsměvem. „Buďte zdrávi! Přišel jsem na závěr jednání se podívat, jak si poradíš s výzvou, kterou ti včera přednesl ten roztomilý černoušek...“

Mike se usmál, ale neřekl nic.

„Chceš tím říct, že necháš bez odplaty i tu urážku, kterou vám Arminům vmetl do tváře v soudní síni?“

„Odplata je v rukou vyšší moci, než jsme my,“ řekl Enkra pomalu a vážně, „Nesluší se, aby ses jí poškleboval...“

Lord John se zdvořile uklonil. „Promiň, princi...“ řekl velmi omluvným tónem.

Sid vytáhl z krabičky v náprsní kapse cigaretu a pohrával si s ní v prstech. Komtesa nabídla manželovi a nechala si od Mika zapálit jeho revolverem. Pak jej zase schoval do kapsy.

„Nepůjdeme?“ ptal se lord John znepokojeně.

„Ne.“ řekl Mike lakonicky.

Lidé proudili po schodišti, někteří se zastavovali a ohlíželi se po skupince Arminů. Ti se dali také na cestu dolů, ale mnohem pomaleji. Sid stále ještě kroutil mezi prsty svoji cigaretu a neměl snahu si ji zapálit.

Nahoře na schodišti se objevil Brang, vedený dvěma policisty. Šel apaticky, bez vůle, jako by všechna jeho síla vyprchala v tom vášnivém křiku v soudní síni. Sid se otočil ke Komtese a požádal ji, aby mu dala připálit cigaretu – byl obrácen zády k Brangovi, scházejícímu dolů k úpatí schodiště.

Právě projížděl okolo černý automobil. V tomto okamžiku z něj vyletěl malý předmět a dopadl mužům k nohám. Policista pustil Brangova pouta ještě dřív, než kouřová bomba vůbec vybuchla, a Brang instinktivně odskočil na jinou stranu než strážný. V té chvíli se Sid zprudka obrátil a revolver v jeho ruce vychrlil smrtící obsah. Brang se otočil a nevěřícíma očima hleděl nahoru, na skupinku černých uniforem. Potom pochopil a pomalu, jako ve zpomaleném filmu, klesl k zemi. Teprve teď vybuchla kouřová bomba a zahalila vše dýmem.

„Finita la commedia.“ řekl lord John chladnokrevně.

Lidé pozvolna obraceli oči nahoru, k temné skupince Arminů, stojící na schodišti. Mladík s revolverem stál o krok vpřed a shlížel na ně dolů klidným, sebevědomým pohledem. Pak elegantně zatočil zbraní na ukazováku a se stejnou elegancí ji zasunul do pouzdra na boku.

„Armini musí vždycky vyhrát, že?“ zeptal se lord John.

„Ano, bezpodmínečně. To je zákon.“ řekl Mike.

„Je to radost, mít takové přátele! Domníval jsem se, že když zahynul ten černoch, nemá se už ubohých opuštěných práv arminského státu kdo zastat. Vidím, že ochotných revolverů se najde vždycky dost...“

„Buď bez obav. Nemýlíš se.“

Lord John se usmíval a hleděl na sbíhající se policisty a úředníky. Důstojník, který doběhl k oběma strážným, se začínal rozčilovat a křičel z plna hrdla:

„Jak jste si mohl dovolit pustit vězně? Byl jste tady proto, abyste ho střežil až do auta a ne, abyste ho pouštěl kvůli nějaké pitomé kouřové bombě! A co vy, kde jste byl, k čertu? Že se vám rozvázala tkanička u boty? V životě jsem neslyšel větší pitomost! A co vás to vůbec napadlo vést toho chlapa předním vchodem? Vy jste se snad zbláznili, pánové! Nebýt toho arminskýho důstojníka, mohl nám ten ptáček fouknout!“

Armini šli blíž, ale předešel je James, který se dostal k důstojníkovi dřív, uchopil ho za rukáv a pošeptal mu tak, aby to neslyšel stále vzrůstající houf čumilů: „Stalo se to na náš příkaz! Měl uprchnout, abychom s jeho pomocí našli jisté stopy po agentuře, pro niž taky pracoval. Lituji, ten kapitán od arminské policie to dost rychle nepochopil a zastřelil ho...“

Důstojník se pootočil. „Ale... v tom případě je to ovšem v pořádku!“ Obrátil se a rozkřikl se na zvědavce: „Tak co je to tady? Tady není nic k očumování, rozejděte se!“

James přikročil k Mikovi. „Boží mlýny melou pomalu – ale tvoje zatraceně rychle, příteli...“

„Armin musí zvítězit. Tuhle John to řekl...“

Lord John přistoupil k mrtvole a prohlížel si ji. „Není dobře ublížit Arminům. Myslím, že teď už si to každý zapamatuje.“ Obrátil se ke Komtese a řekl: „Půjdeme, miláčku – nebo ne?“

„Ano.“ řekla a přistoupila k Mikovi. Mluvila jejich mateřskou řečí, když mu říkala: „Sbohem – doufám, že jsem ti byla k užitku a že jsem splnila všechno, co sis ode mne přál.“

„Všechno ne. To, co bych chtěl...“

„Já vím. Ale to nemůže být.“

„Viděl jsem tě, to mi stačí. Na dlouho. Až jednou... až se mi zase bude stýskat, přijdu se na tebe podívat...“

„Budeš mi vždy vítán. Ráda tě uvidím...“

„To je víc, než v co mohu doufat...“

Podala mu ruku a on ji dvorně políbil. Pak podala ruku i ostatním Arminům a ti ji upřímně stiskli.

„Sbohem, komthure von Crossi,“ řekl lord John, „Těším se, že se opět někdy někde sejdeme...“

Stiskli si ruce a rozešli se jako přátelé – raději...

Mike sledoval, jak odchází – a najednou spatřil před sebou tvář princezny Asthry, s velkýma černýma očima plnýma smutku.

„Tys to věděla...“ vydechl.

„Naše prokletí je v tom, že vždycky všechno víme...“ řekla.

Stál a hleděl za autem lorda Johna.

Někde daleko je Černé Jezero, které dává život. Ale ti, kdo k němu nedojdou...

„No,“ řekl a obrátil se, „Něco mi říká, že bychom pomalu měli rozpustit naši legii. Je po vítězství a musíme domů...“

„Well,“ řekl Oliver Monroes, „Už se na tom pracuje.“

„Já zůstávám tady,“ řekl Sid, „Platí ta úmluva o čtrnáctidenním působení v IS?“

„Samozřejmě, šéf na ní trvá!“ řekl James.

„Dobře, hlavně dbej, aby těch čtrnáct dní netrvalo dýl než dva měsíce,“ podal Mike Sidovi ruku, „Když tě pošlou někam, kde jsem ještě nebyl, pošli mi odtamtud pohled. A hodně štěstí...“

„Spolehni se. Vždyť mě znáš, šéfe, ne?“

„Já nejsem pánem svého osudu,“ zasmál se Paul Fox a obejmul svou Zlatku, „Záleží na dámě...“

„Tak to ti závidím. Až bude potřeba, Oliver ti zajistí odjezd. Že ano?“

„Provedu.“ řekl Oliver vážně a klidně.

„Tak to je všechno. Co ty, Enkro, nechceš se ještě s někým v Londýně rozloučit? Letadlo startuje až za čtyři hodiny...“

„Nemám tady už žádné přátele – kromě těch, kteří jsou tady.“

Vrátili se do Monroesovského paláce. Tam čekal Murri Herzenberg a ti z jeho bojovníků, kteří přežili.

„Vy jste byli moji nejlepší přátelé,“ mazlil se Enkra se svými kočičími bratry a hladil je po hebkých kožíšcích, „Vám vděčím za svoji svobodu v první řadě... možná i za život...“

„Jsem šťasten, že jsem ti mohl pomoci,“ řekl Murri, „Jdi, princi, a buď šťastný. A pozdravuj naši milovanou vlast...“

Když se Enkra a Mike se všemi rozloučili, vzali si svá zavazadla a odjeli na letiště. Vyprovázel je pouze Harry Burn, který až do poslední chvíle pilně registroval všechny jejich pamětihodné výroky.

„Jsem šťastný, že odtud odcházím,“ řekl mu Enkra, „Nechávám za sebou všechno zlé a špatné. A před sebou... celý život...“

Errata:

30.05.2021 11:45