Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hned druhý den po uvěznění Johna Guswella Branga navštívil toho dobrého muže James a řekl mu: „Podívejte se, příteli: máte dvě možnosti. Potřebujeme, abyste byl uvězněn, a to na hodně dlouho. Radím vám, abyste se rychle přiznal ke všemu a nezapíral.“

John Guswell Brang nebyl člověk na hlavu padlý. „Za prve vůbec nevím, k čemu bych se měl přiznat. Za druhé nechápu, proč jste mne uvěznili. Za třetí proti tomu protestuji. Za čtvrté žádám, aby byl jakékoliv naší rozmluvě přítomen můj advokát.“

„Za páté,“ řekl James, „Když se nepřiznáte, nebudeme mít žádný podklad pro vyšetřovací vazbu. Za šesté, dostanem to z vás, ale bude to trvat velmi dlouho a váš obhájce bude naši práci všemožně zdržovat a kazit. Za sedmé, když nebude soud do týdne, ztratí naši arminští přátelé trpělivost a vyžádají si vás pro sebe. Sedmička je šťastné číslo, ale váš osud v tom případě tedy moc šťastný nebude, jak já to vidím...“

Brang na něj pohlédl se zájmem. „Vydat – Arminům? Proč?“

„Držíme vás tady pro zločiny, kterých jste se dopustil proti Velké Británii. Kdybyste se dejme tomu nedopustil žádných zločinů proti naší zemi nebo... zanedbatelných, museli bychom vás vydat hraběti von Crossovi. Odvezl by vás do Arminu a postavil před jejich soud. Chápete, co to znamená?“

Brang mlčel.

„Viděl jste někdy jaguára? Já ano! Ale viděl jste setninu jaguárů nebo tygrů pohromadě? Můžu vás ujistit, že to není pěkný pohled. A ještě horší je, když jste při tom přivázán k obětnímu kameni a ta milá zvířátka si brousí svoje tupé drápy tím, že vám trhají z těla kusy masa...“

„To je ale strašné! To by snad nebylo možné!“

„Člověče! Vy jste urazil jejich prince, tím jste se odsoudil k smrti! To, že jste zapleten do té lumpárny s bílým masem, je vaše jediné štěstí, protože vás můžeme zavřít do civilizovaného kriminálu a tím vám zachránit krk!“

„Je tady... nějaké východisko?“

„Právo Arminů na váš život potrvá pět let. U zvlášť těžkých zločinů deset let, ale ani o den víc. Musíme vás zavřít na deset let do vězení. Možná o trochu víc, aby to nevypadalo. V opačném případě vás budeme muset vydat Arminům. A to znamená nejen smrt, ale asi taky mučení...“

John Guswell Brang se krátce zamyslel. „Myslím, že nebudu moc zapírat. Rozhodl jsem podat úplné a všeobecné doznání.“

„Tak je to v pořádku,“ usmál se James, „Soud je stanoven na 19. dubna...“

19. dubna se Enkra probudil se zvláštní radostí. Když se najedl a řádně upravil, odjeli s Mikem a Sidem do budovy soudu. Před ní se na něj vrhlo klubko novinářů.

„Jste tady zajisté, Výsosti, kvůli začátku procesu s Brangem, ředitelem polepšovny, v níž jste byl uvězněn?“

„Ano, to jsem.“

„Co soudíte o tomto procesu? Jak podle vás dopadne?“

Enkra se usmál. „Když dovolíte, povím vám starou arminskou bajku. Šli dva sloni džunglí. Najednou za sebou slyšeli šustot a polekali se, tak vyšplhali každý na jeden strom...“

Někdo z novinářů se zasmál, jiný řekl: „Ale sloni přece nelezou po stromech!“

„Já vím. Vy jste myslel, že lezou? Tak tedy, ti sloni seděli každý na jednom stromě a třásli se strachy, co dělá ten šustot pod listím. Byla to malá myška, ale to sloni nevěděli, neboť pod listí nebylo vidět. Tak tam seděli až do chvíle, kdy opodál procházeli dva tygři. To už slony bolely tlapy a tak se pustili a spadli s hlukem dolů...“

Novináři zapisovali, usmívajíc se. Je to jenom dítě! usoudili.

„Podívej se, řekl jeden tygr druhému: Začíná podzim. Sloni už dozráli a padají ze stromů.“ dokončil Enkra.

Někdo se zasmál, nemastně neslaně. Nebyl to vtip, nebyla to skutečná příhoda. Byl to zjevný nesmysl. „A co to má znamenat?“

„Že přijde podzim. Že sloni dozráli a budou padat ze stromů. Jdeme, pánové?“ A Enkra se svým doprovodem vstoupil dovnitř.

Bylo nabito. Když vstoupili Armini, v černých slavnostních uniformách se svými osmihrotými kříži, blesky, všelijakými odznaky a medailemi, auditorium zašumělo a každý k nim otáčel hlavu. Usedli do vyhrazené lavice, ničeho si nevšímali, s nikým nehovořili. Jenom Enkra se rozhlédl po divácích a blahosklonně pokynul pravicí holdujícímu lidu.

Byli předvedeni obžalovaní. Brang, Warren, několik dozorců, Mathes. Prokurátor přečetl žalobu – týkala se pouze obchodu s dívkami, o Enkrově záležitosti ani slovo. Armini se tvářili netečně, bylo to v pořádku. Nebylo třeba o tom mluvit, pokud to nebude zapotřebí.

Prokurátor předkládal věcné důkazy. Brangovu účetní knihu, výkazy, některé Warrenovy listiny, falešné tiskopisy vyrobené Longem. Obhájce pana Branga vyvíjel podezřele malou aktivitu, aby tyto důkazy zpochybnil, nenaléhal na soud, aby jeho mandanta osvobodil, neprotestoval proti jasným důkazům, na nic se nevyptával a raději mlčel.

Byl předvolán James. Složil přísahu a vypověděl krátce podle pravdy, jakým způsobem bylo provedeno obsazení polepšovny. Při tom poděkoval za pomoc arminským kolegům a uvedl, že to byli oni, kdo první upozornil na Brangovy zločiny.

V křížovém výslechu se obhájce znovu zeptal na některé detaily postupu obsazování polepšovny. Zvláště ho zaujalo vhození granátu do strážnice a útok kočičí smečky na strážce. O tom se ostatně psalo v novinách, bulvární tisk dokonce svůj názor zveršoval:

Kočička – vyškrábe očička

očičko vyteče – kočička uteče...

James odpovídal podle pravdy, ale neřekl nic víc, než co byl podle předpisu nucen. Obhájce taky nehodlal nic rozvádět, věděl, jakou funkci James má a nehodlal si komplikovat život spory s mocnou tajnou službou.

Potom byli vyslýchání svědci zajištění kamionu na silnici, superintendant Trolly a jeho lidé. Obhájce se opět choval mírně, nic překvapivého se nestalo, novináři neměli o čem psát.

Pak byla udělána přestávka na oběd a po obědě byli vyslechnuti Jamesovi dva pistolníci (třetí zemřel na svá zranění). Potom se projednávala záležitost letadla, v němž se Warren pokusil o únos. V té souvislosti vypovídal pozdě odpoledne i Paul Fox. V sále vyvolalo oživení, když se představil jako agent Interpolu a důstojník arminského vojska. Nicméně ani tento křížový výslech nevyvolal velký zájem a vše skončilo v pohodě.

První den soudu skončil pro Arminy vcelku nezajímavě, jejich záležitosti se ani nedostaly na pořad jednání. Nicméně Mike byl spokojen a soudil, že kdyby se jim podařilo zakončit soudní jednání rychle a bez problémů, bylo by to nejlepší.

Domů jeli v autě čtyři – Mike, Enkra a Komtesa, Sid řídil. Enkra seděl vpředu, měl to místo rád. Najednou vykřikl:

„Zastav! K čertu, zastav, prosím tě!“

Sotva Sid zajel k chodníku a zbrzdil, otevřel Enkra dvířka a vyskočil. Rozběhl se ulicí zpátky, kde na rohu stála dívka v bílém kabátku a bílé čepici, rozhlížející se po ulici.

„Dot!“ vykřikl Enkra, „Hej, Dot – jsi to ty?“

Dívka se otočila. V očích jí blýsklo překvapením, usmála se a vztáhla k němu ruce. „Enkro! Kde se tady bereš? Myslela jsem, že seš už dávno doma v Arminu... Kde ses toulal?“

„Byl jsem zavřenej! Ten den, co jsme se rozloučili, mě sebrali! Pustili mě až před týdnem...“

„Ale proč, proboha?“

„Tak, pro nic za nic. Copak ty nečteš noviny?“

„Ani ne. Ono to je i v novinách? A vůbec, co ses tak načančal?“

„Jedem od soudu, zrovna jim to vracíme i s úrokama! Víš, Dot... když mě pustili, já jsem tě hledal, ale vůbec nevím, kde bydlíš, ani jak se jmenuješ! Já jsem tak rád, že jsem tě našel!“

Dot se rozhlédla ulicí. „Taky jsem na tebe vzpomínala... Čekala jsem pár dní u tygří klece v zahradě, jak jsi povídal, ale... ty jsi nepřišel!“

„Myslel jsem na tebe každý den po celou tu dobu! Když jsem si na tebe vzpomněl, bylo mi líp... cítil jsem se silnější...“

„Asi jsi toho zažil dost... Je mi tě líto...“ Opět se ohlédla.

„Ale teď,“ zasmál se Enkra, „Teď se všecko změnilo! Jsem silnej a mám moc, právo uskutečňovat svý přání! Přála sis poznat stará města Arminů na Jihu, já tě tam vezmu a zavedu tě tam! Budou tě mít rádi jako já, uvidíš, i divoký tygři ti leželi u nohou...“

Dot se trochu zachmuřila. „Bojím se, že nebudu mít čas na takovou dlouhou cestu...“ řekla opatrně.

Enkra ji neposlouchal. Smál se a mluvil jedno přes druhé, jak ho jen napadlo. Už dlouho se tak vesele, spontánně nesmál – oči mu v podvečerní tmě zářily jako hvězdy.

„A co se stalo s tvým koťátkem? Už je z něj velikej kocour, ne?“

„Ale, ty se na něj pamatuješ? Musela jsem ho dát k tetě na předměstí, máma se zlobila, že dělá loužičky... a vůbec, už jsem na něj neměla tolik času...“

Úsměv mu zmrzl na rtech, ale hned se zas usmíval. „Nevadí! Já ti seženu jiný kotě, z naší arminský krve! Rozumný kotě, chápeš? Bude hodný... z těch, co mňoukaj tence, nikdy neprosí...“

Mimovolně se usmála. „Ta stará písnička... Ale víš, maminka by se zlobila! Že prej jsem už velká, abych si hrála s koťatama... Bude asi lepší, když mi ho nebudeš dávat...“

V tu chvíli se vedle Dot objevil kluk v otřepané bundě. Dot se k němu obrátila a usmála se na něj. „Ahoj Frede, to je fajn, že jdeš, čekám tady už věčnost! Jo, tohle je Enkra Weston!“

Kluk vyvalil na Enkru oči. „Páni... ty seš ten...“

„Jo, asi ten.“ řekl Enkra mechanicky a podal mu ruku. Jenomže se díval na Dot, oči rozšířené úžasem.

„Já jdu s Fredem do kina! Dávají detektivku...“

„No jo. Tak to jdi...“

„Měj se, Enkro...“ zasmála se a otočila.

„Počkej! Kdy se... uvidíme? Kam tě mám jít hledat? Chtěl bych tě... ještě aspoň jednou vidět!“

Obrátila se k němu a potřásla hlavou. „Jakej by to mělo smysl? Abys mi zas dělal placky s marmeládou a povídal pohádky?“

„Snad ani ne. Ale...“ řekl sklesle.

„O co jde?“ ptal se Fred udiveně, „Tak jdem nebo budem kecat?“

„Enkro víš, já... Já jsem... Já ti přeju šťastnou cestu!“

„Hodně štěstí, Dot. Už se asi neuvidíme...“

„Asi ne. Pozdravuj svý kamarády tygry... a vůbec. Ahoj...“

Dot se rozběhla s Fredem pryč temnou ulicí. V běhu jí spadla čepice – než se zarazila, byl Enkra u ní, čapku zvedl a podával jí ji. S údivem zpozoroval, že má krátce přistřižené vlasy.

„Ty ses nechala ostříhat?“

„No... Dlouhý vlasy jsou tak nepraktický, víš? A potom, Fred říká, že je to takhle lepší!“

„Jo ták, Fred! No jo, poslouchat se musí. Já jsem taky trochu... ostříhanej. Tak sbohem, Dot...“ A Enkra poslouchal, jak její botky klapaly po chodníku, dokud nezanikly v dálce.

Když se potom obrátil k autu a vracel se, leskly se mu oči. Mike a Komtesa mu vyšli vstříc, Enkra k nim došel, opřel se o chladič auta a hleděl zamyšleně na vozy, svištící kolem.

„Jak se tak člověk může změnit...“ zašeptal.

„Stalo se něco?“ ptal se Mike.

„Ale nic. Jenom jsem... ztratil jeden sen.“

„To se stává.“ řekla Komtesa.

Enkra se k ní obrátil. „Ty seš taky holka! Můžeš mi říct, jestli holky vůbec věděj, co je to kamarádství?“

Komtesa se zarazila. „Řekla bych, že ano.“

„Já v to taky věřím.“ dodal Mike.

Enkra se k nim otočil. „Jo, já jsem taky věřil! Každou noc se mi o ní zdálo! Když jsem si na ni vzpomněl, cítil jsem takovou sílu v rukách, že bych dokázal převrátit zeměkouli naruby! Zdálo se mi o ní tolik nocí, že jsem věřil, že se musím vrátit už jenom proto, abych ji viděl! Ale ona už mě vidět nechce! Zradila mě, zradila všecko, co se mi na ní líbilo! Už mě nechce...“

„Neobviňuj ji ze zrady,“ řekl Mike, „Dívky nezrazují. Dívky jenom už jsou takové...“

„Měl jsi ji rád?“ pokusila se otázat Komtesa.

„Ne tak, jak si myslíš. Byla pro mě ale bližší než jakejkoliv kamarád. Rozuměli jsme si, na půl slova, na pohled... to, co si myslela ona, jsem si myslel taky já, co ona měla ráda, to jsem já měl rád! Povídal jsem jí o Arminu, vodil ji ke svejm pruhovanejm bráškům, a ona se smála... A teď na všecko zapomněla!“

„To se stává,“ řekl Mike, „Nezlob se na ni!“

„Ale já se nezlobím! Na ni se nikdy nemůžu zlobit! Nikdy...“

„Ani na něho,“ dodala Komtesa, „Radši na ni zapomeň. A neplač!“

„Bohové nepláčí.“ řekl Mike. „Jsi princ a...“

Enkra hleděl mlčky před sebe. „Ano,“ řekl mechanicky, „Zapomenu na ni...“ odvrátil se a hleděl směrem, kam Dot zmizela, „Jenže ona byla jiná než všecky ostatní! Byla zvláštní, byla jako já! Teď je stejná jako všecky lidi v týhle zemi... Jak měla ráda svoje koťátko! A teď ho nechce, určitě jenom kvůli němu. Mně by už taky nechtěla... A jak vypadá! A byla taková hezká...“

„To se stává.“ řekla Komtesa tiše.

„Myslíš, že na ni můžu zapomenout?“ ptal se Enkra Mika, „Že budu zas někdy věřit v upřímnost těch...“

„Ano. Brzo zapomeneš a budeš zas šťastný. Potkáš ještě mnoho dívek, se kterými si budeš rozumět na půl slova, na jediný pohled. Aspoň si to myslím. Jsi dost mladej, Enkro...“

„Tak jo. Já se pokusím zapomenout.“

„To je správné. Nic to nebylo. Nestojí to za vzpomínání. Možná jenom někdy v noci se ti o ní bude zdát...“

Enkra sebou škubl. Chvíli pozorně hleděl Mikovi do tváře, potom se obrátil na Komtesu: „A ona – vzpomene si ona někdy na mne?“

Komtesa zaváhala, pak pravila dívaje se do prázdna: „Ano. Myslím, že ano.“

„Tak proč mi teda radíte, abych nevzpomínal?“

„Protože je to tak lepší.“

Enkra na ně koukal a v očích mu blýskalo. „Jste oba bez srdce! Řídíte se jenom svým chladným rozumem, nedovedete pochopit, že člověk má taky nějakej cit a...“

„Třeba ano,“ řekl Mike, „Ale ty se musíš chovat co nejlépe z hlediska logiky. Neopakuj chyby jiných...“

„Jste oba dva tvrdý, zlý, jako ledový skály! Jste starý, tak otřesně, hnusně starý! Všecko už ve vás vyhaslo, uhynulo... už v žádným z vás není ani kousek lidskýho citu!“

„A to si myslíš proč?“ řekla Komtesa velmi potichu.

„Podívejte se jenom na sebe! Co vás znám, vidím, jak kolem sebe chodíte – jeden vedle druhýho! Takový dva skvělý lidi, ale ani vás nenapadne, že ten druhej... že je třebas sám, že třebas taky má nějakej lidskej cit! Z vás by byl přeci tak krásnej pár! Jenomže vy jste nafoukaný, mrtvý, bez srdce...“

„Mluví z tebe smutek a hořkost,“ řekl Mike, „Když chceš, tak se vykřič. Nám to nevadí.“

„Právě proto, že vám to nevadí! Já aspoň křičím – jenomže vy jenom mlčíte! Nikdy vás nic nepřinutí se probrat z toho vašeho klidu, stát se doopravdy lidma, který... Ale ne!“ Obrátil se od nich a zakryl si dlaněmi oči.

Možná proto neviděl, že stáli každý z jedné jeho strany a dívali se navzájem do očí. Rozuměli si na půl slova, na pohled. Co si myslela ona, to si myslel i on, co ona měla ráda, to on měl rád. Ještě i v této chvíli mezi nimi probíhalo neviditelné jiskření, ale to nemohl vnímat nikdo kromě nich.

„Miku,“ zaštkal, „Myslíš, že ji ještě někdy uvidím?“

„Nepřej si to. Pamatuj si ji takovou, o jaké se ti zdálo v té vězeňské kobce. Každé další setkání... by tě možná odradilo. Poškodilo by ten krásný obraz...“

„Věř, že na tebe někdy bude vzpomínat,“ řekla Komtesa, „Že i ty pro ni budeš jednou... krásnou vzpomínkou.“

Mike k ní zvedl oči a opět na ni chvíli hleděl.

„Musíš být silný.“ řekla Komtesa a hleděla mu přímo do očí.

„Budu silný,“ řekl Enkra. Otřel si dlaněmi obličej a vzal za kliku dvířek auta, „Tak pojedem, ne? Ztratili jsme dost času... a já bych už rád večeřel...“

Errata:

30.05.2021 11:45