Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hamiró Uši se jenom ztěžka probouzel k vědomí. První, co si uvědomil, bylo, že doposud není den, neboť za oknem byla ještě tma. Probudilo ho světlo žárovky, visící na šňůře od stropu v jeho maličkém zanedbaném bytě. Hamiró Uši žil sám a žil nuzně, i když měl určitý majetek na kontě v bance. Ale jeho zásady mu bránily zbytečně utrácet peníze.

U protější stěny stál nehybně vysoký štíhlý černoch s dlouhými černými vlasy, zcela rovnými, staženými vzadu do samurajského copánku. Byl oblečen do černých kalhot a černé bundy, na jeho zjevu nebylo nic jiné barvy než černé. Jeho šikmé oči sledovaly Hamiró Ušiho se zřejmým pohrdáním. Uši se vymrštil z rohože tatami a skokem se vrhl na černocha, ale černá ruka zlehka zasvištěla Ušimu kolem knoflíkovitého nosíku – jen o vlas a mohla ho zabít, kdyby nebyl dost rychlý. Hamiró Uši okamžitě pochopil, že černoch je znalcem bojového umění a studený strach mu sáhl na šíji. Pokusil se vyskočit a kopnout jej do obličeje, ale černoch uchopil jeho bosou nohu, škubl jí a srazil ho k zemi. V jeho pohybech byla taková rychlost a pružnost, že Hamiró poznal, že ten muž je lepší než on.

Vstal a pohlédl do šikmých, pohrdavých zelených očí. Černoch neútočil, jen stál ve střehu a vyčkával další útok. Když poznal, že už nepřijde, uvolnil se a složil ruce na prsou.

„Co... co tady chceš?“ zeptal se Hamiró Uši.

„Přicházím od knížete Yamanakiho. Jsem Luciper Wang.“

„Armin!“ vzdechl Uši, ale bylo to konstatování, ne otázka.

„Ano. Svatý otec mi řekl toto: Hamiró Uši, zasvěcený rytíř Bušidó, žije ve městě Londýně. Porušil slib a napadl mladšího bratra, který jej žádal o ochranu a pomoc. Porušil zásady sekty Bušidó, jež odpřisáhl. Má zemřít.“

Jeho hlas byl tichý a ve chvíli, kdy opakoval slova knížete Yamanakiho, představeného mnichů Yokohamského chrámu Božské prozřetelnosti, přešel zcela plynně na japonštinu. Od té chvíle hovořili už jenom touto řečí.

„Jak poznám, že jsi skutečně přišel od knížete?“ ptal se Uši.

Luciper vytáhl z kapsy kovovou destičku s několika vyrytými japonskými znaky. Hamiró Uši je nemusel ani číst.

„Ano, jsi posel knížete Yamanakiho.“

„Svatý otec ti sděluje toto: Muž Hamiró Uši se vylučuje z počtu zasvěcenců, vyškrtává se ze seznamu rytířů Bušidó. Uděluje se mu milost, dokud se nedopustí dalšího přestupku. Poruší-li ještě jednou zásady sekty, zemře.“

Hamiró Uši sklonil hlavu. Když ji zvedl, řekl:

„Teď poslouchej zase ty mne, Armine! Ano, porušil jsem zásady, které jsem odpřisáhl a vztáhl jsem ruku na toho kluka, i když mi řekl, že má zasvěcení, i když mě žádal o pomoc. Ale udělal jsem to proto, že to byla jediná možnost, jak si vydělat peníze! Neměl jsem z čeho žít, chápeš?“

Tvář Lucipera Wanga byla klidná jako černá maska.

„Kde byli rytíři Bušidó, když jsem je prosil, aby mi sehnali obživu? Kde byli moudří zenoví mistři z Jokohamy, kde byli duchovní učitelé, když jsem umíral hlady a choulil se zimou v tomhle ubohém hnízdě? Dvacet let žiju v tomto městě, skoro od dětského věku, od chvíle, kdy mi sám kníže Yamanaki řekl: „Jdi do světa a pracuj tam pro nás!“ Od těch dob uběhlo dvacet let a kníže na mne dávno zapomněl – jeho poddaní už nemají ani stín zájmu o svého sluhu! Psal jsem jim dopisy každý měsíc, prosil je o přispění, prosil jsem jenom o jediný pokyn, o radu co mám dělat! Jediná odpověď byl krátký přípis, že sekta nemá právě možnost starat se o své členy ve světě a že se mám zatím živit, jak umím. Dělal jsem to, hrál jsem ve filmu, dělal tělesného strážce, vyučoval bojové umění, které jsem měl zachovat v tajnosti, dokonce jsem naučil několik lidí i tajným úderům, které jsem znal. Ale co jste udělali vy? Naše umění prodal první kníže Yamanaki Arminům, učinil je tam veřejně známým, takže je tam znají i kluci jako tamten! Kníže zahynul v jejich službách, ale svatý otec Yamanaki pro ně pracuje dál! Mně budou vyčítat, že jsem svého umění zneužil? A co dělá on, ten kluk, kterého neměl nikdo sílu zkrotit, na kterého nemohl nikdo sáhnout? Bojoval pomocí našeho umění, přemáhal dospělé protivníky a posmíval se jejich neschopnosti! Ale to je dobrý a spravedlivý rytíř Bušidó, že? Na něm spočinulo oko svatého otce s láskou a potěšením, viď?“

Luciper Wang mlčel a tvářil se pohrdavě.

„Co si myslí kníže Yamanaki?“ ptal se dál Hamiró Uši, „Zdá se mu snad, že jsem tady žil v přepychu a ve štěstí? Zapomněl na mne a já se musel protloukat životem jako pes, do kterého si každý může kopnout. Ale když jsem jednou přestoupil zákazy sekty, přicházíš ke mně a chceš mne soudit? Neuznávám tvoje rozsudky, nechci je uznat! Táhni, Armine, a neukazuj se tu!“

Luciper Wang odstoupil od zdi. „Nejsem soudcem, jenom vyřizuji vzkaz svatého otce. Ale vím, že každý si sám určuje svůj osud. Ty jsi dostal poznání a měl jsi všechny předpoklady, abys byl dobrým samurajem. Nevydržel jsi, protože jsi byl příliš měkký. To je tvoje skutečné provinění. Sám víš, jaký je trest.“

„Už toho mám dost! Neuznávám nadvládu svatého otce, rozumíš? Žiju tady v Londýně, tady platí jiné zákony než v Jokohamě! Jdi a řekni tomu starému hlupákovi, že by se měl nejdřív zajímat o to, co se ve světě změnilo, než bude takhle mluvit!“

„Karmanový zákon platí všude a vždycky. Tvoje slova jsou pošetilá a nesmyslná, proto je ihned zapomenu. Jenom tohle ti chci říct: neodvažuj se bojovat s tím chlapcem ještě jednou. Kníže Yamanaki vyčetl z hvězd, že tentokrát by tě porazil. A že bys zemřel, Hamiró Uši. Varuji tě.“

Luciper Wang se otočil a vyšel ze dveří. Hamiró Uši chvíli stál jako socha a nechápal. Pak vyběhl za ním, ale černoch už zmizel ve tmě.

Svítalo...

Úderem osmé hodiny předjelo auto se dvěma muži před bránu paláce lorda Johna. V osm hodin a dvě minuty se otevřely dveře a prošla jimi Komtesa, střízlivě a nenápadně oblečená. Pro tento účel si vzala kalhoty a semišovou bundu, v jejíž kapse ukrývala pistoli lorda Johna.

„A hele, Jarka – ty žiješ?“ uvítal ji Sid, který při jejím spatření úžasem málem spolkl cigaretu. Stejně udivená byla i ona, byla si téměř jista, že tohohle mládence jakživa neviděla.

„My se známe?“ zeptala se nejistě, ohlížejíc se na Mika.

„Bodejť ne! Jako kdybych nevěděl, vo čem tak sní šéf, když z nebe padaj hvězdičky...“ ukázal na Mika palcem.

„Přestaň diskutovat a nasedni!“ Mike otevřel Komtese dveře a sám usedl vedle ní. Sid okamžitě vyrazil a vedl automobil zkušenou rukou za zcela jistým cílem.

Z předního sedadla vyskočil na opěradlo tříbarevný kocour, seskočil Komtese do klína a zdvořile arminsky pozdravil. Odpověděla mu, aniž dala najevo překvapení a kocour se jí stulil na klíně a nechal se hladit.

„Víme už, kde bydlí Long,“ řekl Mike, „Mourek ho sledoval až k domu, v noci byl na stráži tuhle Wahirr a teď to zase hlídá Mourek. Zlatka je tam taky, Wahirre?“

„Jo, jako spojka. Hlavně hlídá Mourek...“ řekl kocour.

„To je armáda Murri Herzenberga?“ ptala se Komtesa.

„Ano. Murri sám nemá čas, je neustále v Muttoncornu. Pro jistotu, Oliver myslí na všechno...“

Sid zajel k chodníku u malého parčíku, Mike otevřel okno a Wahirr jím vyskočil. Chvíli seděli a mlčeli, jenom Sid si velmi protivně hvízdal dokola jakousi odrhovačku, navíc falešně. Pak skočil do okénka mourovatý kocour a usadil se Mikovi na kolenou.

„Je to dobrý, jdete myslím v poslední chvíli. Ráno, hned jak se rozednilo, byl u Longa nějaký chlap. Zlatka ho sledovala k autu až za tři bloky. Zdržel se u něj asi pět minut, ale nevím, co si povídali, ta větev je moc daleko od okna. Potom začal Long kvapně balit, ani se neoblékl. Teď už se oblíká, brzo půjde ven...“

„V pořádku. Ty zůstaneš tady, Mourku. Side, vypadni a jdi to obhlídnout okolo baráku. Pozor na toho chlapa, ať ti neuteče!“

„Podle popisu ho dost lehko poznám...“ řekl Sid a šel.

„Ty máš zajímavé pistolníky,“ řekla Komtesa, „Kdo to je a odkud mne zná, nevíš náhodou?“

„Viděl tě párkrát, ale to už je dávno a byl ještě kluk. Asi sis ho nevšimla, ale on tebe ano...“

„Jak se mu říkalo... tam doma?“

„Zdeněk. Ještě na to občas slyší.“

„Nicméně chová se dost familiárně!“

„To už je zvyk z Arminu. To víš, jako Dvojka si budeš muset nechat ledacos líbit...“

„Však já nic neříkám. Co je to Dvojka?“

„No, to je dívka, která spolupracuje s agentem současně pod jeho číslem, jenom se lomí dvěma. Další podřízení agenti se označují pořadovými čísly. Naše velitelství je pevně přesvědčeno, že týmová práce je základ úspěchu. Mimochodem je zvykem, že taková dívka je současně milenkou svého velitele. Prý to pomáhá vzájemné dobré spolupráci...“

„A je to velmi pohodlné! Doufám, že takové služby se ode mne nebudou vyžadovat!“

Zaváhal, potom řekl pokud možno autoritativně: „Z hlediska veřejné morálky by to bylo žádoucí...“

Zatvářila se uraženě: „V tom případě bys zřejmě musel vymáhat svá práva násilím. Ale nedoporučuju ti to, mám svý zkušenosti!“

Nenuceně se rozesmál. „Neobávej se, nemám ve zvyku... toho využívat. Bohužel v tomto případě mě to opravdu mrzí.“

Potřásla hlavou a začala hledat po kapsách cigarety. Vytáhl svůj pistolový zapalovač, odklopil víčko pažby a nabídl jí, pak jí i připálil. Jeho zapalovač se jí moc líbil.

„Škoda pro tebe, když pořád ještě nekouříš...“

„Nenaučil jsem se to. Jenom nabízím.“

Potáhla z cigarety a vyhlédla z okénka. „Ostatně, na co máš tu svou sekretářku? Může se o tebe starat...“

„Vnutili mi ji, ale nechci ji, vidíš, že se jí zbavuji, jak se dá. Výměna za tebe je pro mne rozhodně příjemnější!“

„Tak už toho nech!“

„Škoda.“ řekl a zasmál se pro sebe.

„Co je na tom k smíchu?“

„Napadlo mi, že kdybych... jak jsi řekla, vymáhal svá práva násilím, měl bych aspoň u princezny větší respekt.“

„U jaké princezny?“

„Asthry, sestry náčelníka Santanuevy. Vychovával jsem ji, dokud to ještě bylo něco platné. Teď se vychovává už sama...“

„Nemusíš se jí přece zpovídat...“

„To by taky nemělo smysl. Ona všechno ví. Je čarodějka, dovede občas dělat různá kouzla...“

„Neblázni! Je tvoje... přítelkyně?“

„Ne,“ rozesmál se, „Je to ještě dítě. Trochu se o ni stará můj Sid. Včas si ji zajistil pro sebe...“

„To je teda pěkný dítě! Máte v té vaší zemi dobrý poměry. Co jsi to říkal o tom čarování?“

„Učí se ovládat Živý oheň.“ řekl, ale než to stačil vysvětlit, přistoupil k autu Sid:

„Jde. Vyšel z domu a má kufřík...“

Sedl si za volant. Pozorovali muže, který vyšel z uličky a pustil se směrem ke stanici podzemní dráhy. Byl oblečen do šedého balonového pláště a měkkého klobouku a pod paží tiskl malý kufřík. Zdálo se, že dost spěchá.

„To není kufr, se kterým se dá odcestovat.“ řekl Mike.

„Svý věci balil do jinýho!“ dodal Mourek.

„V tom případě v tomhle něco odnáší. Někomu zřejmě něco nese... nebo se ho chce někde zbavit.“

Jeli za Longem. Kráčel ulicí rychlými kroky, aniž by se jen jedenkrát ohlédl. Jen před stanicí podzemky se bedlivě rozhlížel po celém náměstí, ale nic ho neupoutalo, takže sešel dolů.

„Side, za ním!“ Sid uchopil walkmana, dal si ho do uší a vysedl z vozu. Nicméně když kráčel přes ulici k podzemce, zněla beatová hudba dál. Komtesa pochopila, že z rádia na ovládací desce.

Mike přesedl dopředu, Jarka k němu a kocoura vzala na klín. Seděli a mlčky čekali, až se z rádia ozval Sidův hlas: „Kupuje si u automatu lístek. Já jsem u vedlejšího...“

„Ať ti neuteče!“

„Bez obav, už...“ cinkl automat, pak slyšeli: „No, mám. Čekám, kam půjde. Zatím si mě nevšiml...“

„V pořádku, jenom klid...“ Mike vypnul knoflík na desce, Jarka si všimla, že ho zapínal, když chtěl něco říct.

„Spojení funguje takhle: ve walkmanu je vysílačka, stále připojená na tohle rádio. Sid poslouchá Beatles a občas k tomu řekne pár slov, která nechytá nic kromě vysílačky. Já slyším všechno, co slyší on. Když je potřeba, můžu mu dávat pokyny. Dneska už lidem ani není nápadný, když si někdo kecá s rádiem.“

Na dotvrzení jeho slov řekl Sid: „Vagón je tady. Leze dovnitř, já za ním...“ a pak: „Stojím o pět metrů dál...“

„Bacha na něho, možná se má s někým sejít nebo předat kufřík. V tom případě nech Longa běžet a nalep se na toho druhýho. Bacha taky, ať ho nezapomene pod lavičkou, dejme tomu...“

„Jo, sleduju. Nejsem blbej, mám školu na...“ a vzápětí Sid přešel na angličtinu: „Ale jo, slečno, jen si sedněte..“

„Příští stanice Riddleyovo náměstí.“ řekl Sid. Mike okamžitě zařadil rychlost a rozjel se také. Na Riddleyově náměstí byl značný provoz a Mike ztratil chvíli, než se vypletl, byl už vůz podzemní dráhy na další cestě. Sledovali jej nahoře ulicemi.

„Cos to říkal o čarování?“ ptala se Komtesa.

„Ale nic! Asthra je trochu... příliš romantické dítě. To v ní pěstuje babička, taková stará slepá stařenka, hádá z ruky a věští lidem budoucnost. Nahučela do ní spoustu pověr a Asthra teď věří, že vidí v Ohni život...“

„Aha. Jaký život?“

„Asthra tvrdí, že ji oheň poslouchá a že ji nespálí, když si na něj sáhne. Viděl jsem to jednou, nevím, ale skutečně dala ruku do plamenů a nic se jí nestalo. Snad je to nějaký trik.“

„Jak jsi to myslel, že všechno ví?“

Mike pokrčil rameny. „Jednou jsem byl u Santanuevy. Probudil jsem se v noci, nemohl jsem spát. Šel jsem do kuchyně napít se pomerančové šťávy a viděl Asthřiny dveře osvětlené, tak jsem zaťukal a vstoupil. Seděla u stolu a v bronzové míse z patnáctého století hořel oheň. Asthra seděla těsně u něho, koukala do plamenů a ani mě nevnímala. Byla úplně v transu.“

Do hovoru vpadl Sidův hlas: „Přistupuje moře lidí. Musím k němu blíž, abych ho neztratil. Chvíli se neozvu. Sedí a čte noviny.“

Mike neodpověděl.

Komtesa se zeptala: „Co bylo dál s tou Asthrou?“

„Položil jsem jí ruku na rameno, to ji probudilo. Podívala se na mne a chvěla se strachem, pak řekla: Bude boj. Bude veliký boj, moc lidí zahyne. Mnoho zlých i dobrých lidí. Měj se na pozoru, abys i ty nezahynul...“

„No a byl boj?“

„Byl. Ale to se dalo čekat, bylo to měsíc před tím, než jsme zatočili s Alwinem. Ovšem každý mohl tušit i bez kouzel, že si to vyřídíme. Asthra tvrdila, že viděla v ohni bitvu v ulicích Kingtownu na Victory street a Long Road. Potom se tam ta bitva sice odehrála, ale... to máš jako kdybych já tvrdil, že dneska dojde k tvrdýmu zápasu mezi náma a Longem. To se dá předvídat. I to, že bude boj v polepšovně, kde je zavřenej Enkra...“

„Ale já mám ráda tajemné a strašidelné historky! S tou tvou Asthrou bych se dost ráda seznámila...“

„Nic snazšího. Přijeď k nám do Arminu a já tě k ní zavedu. Jistě tě ráda uvidí, je to milá holčička...“

Opět vpadl Sid. „Vystupuje! Bacha, připravte se...“

Nechali řeči a čekali před vchodem, ale ozval se: „Omyl, přestupujeme na linku do City. Pokračujte...“

Pokračovali, ale mluvit nemohli, provozu bylo tolik, že se ne příliš šikovný řidič Mike musel soustředit na jízdu. Na jedné z křižovatek se málem srazili s náklaďákem, který vezl na vyklápěčce kamennou suť a hlínu z nějaké stavby. Šofér toho náklaďáku vykulil oči na Mika a řekl své spolujezdkyni: „Pámbu s náma! Už jsou tady!“

Dívka vedle něj sebou trhla a rozhlédla se. „Neříkej – a kde?“

„Ten chlap v autě byl jeden ze šéfů tajné služby. Jde po tom, čeho jsem já nechal...“

Dívka na něj koukla ze strany. „Mrzí tě, žes toho nechal?“

Usmál se na ni. „Ne. Když mám tebe, nic mne nemrzí.“

Ta dvojice byl Paul Fox a jeho Goldie. Arminský agent prodělal za tu dobu pozoruhodnou metamorfózu. Napřed byl najat jako pomocný dělník na stavbu, neboť nic neuměl a neměl čas se něčemu přiučit. Potom zjistili, že dokáže řídit jakýkoliv dopravní prostředek a přidělili ho k vyklápěčce, s níž od té doby jezdil. Vydělával obstojně a naplňovalo ho to hrdostí, stejně jako Zlatku. Ta mu nemohla zapomenout, že jí každodenně nosil květiny, nejradši červené růže, občas čokoládu, bonbony či jiné pochoutky, a lpěl na ní oddanou nezištnou láskou, o níž se domnívala, že už vymizela z povrchu světa. Paulovi bylo všechno jedno, nestaral se o nic než o Zlatku. Celé jeho snažení směřovalo jedině a výhradně k tomu, aby se ona měla dobře. Poslechl ji na slovo, dal se od ní ostříhat – stejně ochotně ji poslouchal i v dalších věcech, ať si přála cokoliv.

V této chvíli však Zlatka pochopila, že agent zaslechl hlas válečného bubnu. Tušila, že touží zjistit, po čem jdou jeho krajané a zúčastnit se toho. „Chceš vědět, co dělají?“

„Musím dovézt tuhle mrchu na skládku!“ řekl vztekle.

„Třeba bys mohl říct, že se ti něco stalo na motoru!“

Paul po ní střelil pohledem. „Máš pravdu, oni se nezblázněj!“ otočil na nejbližší křižovatce do protisměru a začal stíhat černé Mikovo auto.

Na stanici u Parlamentu vyšel Long z podzemní dráhy a zamířil přes most k parku u Serpentine Lake. Kufřík měl stále ještě s sebou. Sid vypadl hned za ním, skočil tentokrát dozadu a jeli. Ale zarazili se, když Long zamířil do parku.

„Nedá se nic dělat. Všichni ven!“

První vyskočil Mourek a hnal se do křoví – byl pro slídění v parku nejméně nápadný. Mike a Jarka se vydali za Longem, Sid se rozhodl mu nadběhnout a vyrazil po jedné z bočních cestiček.

Long šel přímo k jezírku, ale tam ho zarazilo množství malých dětí s chůvami, které si tam hrály. Chvíli nerozhodně postával, potom potřásl hlavou, otočil se a zamířil do hlubin parku.

„Vypadá to, že chce ten kufřík odhodit...“ řekl Mike.

Události mu daly za pravdu. Long kráčel do nejopuštěnější končiny, tam se zastavil a opatrně se rozhlížel.

„Polib mě, rychle!“ Mike ji objal, ale nemohl bohužel okamžiku, kdy se nemohla bránit, pořádně využít, neboť přes její rameno sledoval Longa. Ten se skrčil, podlezl pod rhododendronový keř a chvíli tam zůstal. Pak vylezl už bez kufříku a vydal se rychlými kroky na druhou stranu parku.

„Seber ten kufřík a pojď za mnou! Nesmíme ho ztratit, kdybysme se rozešli, běž k autu...“

Mike se vydal za Longem, jenže ten se znenadání otočil a všiml si ho. Mike trochu změnil směr, sešel z cestičky a snažil se krýt křovím, ale Long, který se předtím neotáčel, se obrátil přesně ve chvíli, kdy přebíhal nekrytou prostoru. Pochopil, že je stíhán a rozběhl se. Mike se pokud možno rozběhl za ním, ale Long pádil jako štvaný zajíc a Mike mu ani dost málo nestačil.

Jenže pak se před Longem objevila dost frekventovaná cesta, kde už nemohl běžet. Šel tedy co nejrychleji přirozeným způsobem, když najednou spatřil proti sobě mládence, který mu byl povědomý, a vzpomněl si. Byl to puberťák z podzemky, který po něm divně šilhal a pořád poslouchal muziku ze svého walkmana. Long si myslel, že ho ten kluk ještě nezaregistroval, otočil se a vběhl rychle po schodech do veřejného WC. Schody vedly pod zem a střežila je přísně vypadající baba ve špinavé sukni a s pátravým pohledem. Long jí podal šilink a zmizel v kabině.

V té chvíli se objevil na scéně Mike. Sid mu přicházel z druhé strany vstříc a sešli se přímo u záchodku.

„Seběhl dovnitř. Zmerčil mě!“

„Well, vlítnem na něj.“ Mike přistoupil k bábě a ukázal jí svůj policejní průkaz: „Sledujeme muže, který šel dolů. Mohla byste zařídit, aby nás nikdo nerušil?“

„Ano... jistě, pane inšpektor!“ vydechla bába, které se taková věc stala poprvé v životě.

Mike a Sid se opřeli nahoře o schodiště a čekali. Trvalo to asi dvě minuty, než se Long vynořil. Když je spatřil, zarazil se a chtěl se vrátit, pak pochopil, že by mu to nic nepomohlo a rozhodl se zkusit, zda se odváží něco proti němu udělat na tak veřejném místě. Vydal se po schodech a Sid současně dolů – sešli se asi na čtvrtém schodě, kde Sid beze slova udeřil Longa pěstí do brady, až ničema sletěl ze schodů a rozplácl se na zemi.

Než se sebral, sešel po schodech i Mike. Sid stál před Longem a pozoroval ho s nenávistí v očích.

„Tys myslel, šmejdo, že nám upláchneš?“ ptal se Mike, „To se ti asi jenom něco zdálo...“

„No dovolte, pánové?“ řekl Long, „Já spěchám na vlak a vy...“

Mike luskl prsty. Sid vyšil Longovi ránu pěstí do břicha a když se zkroutil, pravičkou ho srazil na zem. Long se probíral trochu ztěžka, ale postavil se na nohy. „Já nevím, co se děje! Jsem poctivý občan a mám právo...“

Mike opět luskl prsty a Sid opět zapracoval pěstmi. Tentokrát hodil Longa na stěnu, ten se o ni opřel a neupadl.

„Nevymýšlej si pohádky. My tě známe, šmejdo. Jen pěkně povídej, co potřebujem vědět!“

„Ale... já nic nevím!“

Mike luskl prsty a Sid vypálil Longovi už jenom jednu ránu do čelisti. Long odletěl do rohu jako hadrový pytel.

„Už sis vzpomněl?“

„Jo,“ řekl Long rychle, „O čem chcete slyšet?“

„Tak třeba jak to bylo s tím, žes chtěl frnknout! Že ses tak kvapně balil...“

„To...“ Long těžce chytal dech, „To hospodskej od Modrý svině! Řek mi včera, že po mně někdo jde...“

„Moudrý to muž. A ty sis myslel, že nám utečeš, co? Víš vůbec, kdo my jsme?“

Long chvíli očividně přemýšlel. „Pámbu je mi svědkem, nevím!“

„Že se Pánu Bohu neudělá špatně, že o něm tak ošklivě mluvíš! Tak začnem třeba, co víš o Enkrovi Westonovi.“

V té chvíli se Long lekl ještě o něco víc než dřív. „Nic nevím! Já opravdu nevím vůbec nic a...“

Mike luskl prsty. Sid uchopil Longa za límec a vrazil mu další ze svých osvědčených ran do břicha. Long se zkroutil v koutě a začal vrhnout. „Já za to... nemůžu! To byla... akce Warrena z úřadu... Já měl jenom za úkol... toho kluka chytit... Sehnat toho Japončíka, aby ho dostal...“

„Ty přece nejsi z úřadu pro mladistvé!“

„Občas... jsem pro ně dělal! Pro Warrena... když potřeboval.“

„Tak vidíš. A tvá hlavní práce? Přece pro ně jenom nekrotíš vzpurné dětičky, těch tolik není! Na co tě potřebují?“

Long se zvedl. Vrávoral dost těžce. „To ti nesmím říct, šéfe! Vopravdu ne, zabili by mě!“ zaskuhral, dívaje se prosebně.

„No jak chceš.“ řekl Mike a luskl prsty.

„Ne!“ zařval Long, „Milost, šéfe! Já za to nemůžu! Nechte mě už, vždyť mě... zabijete!“

„Žádná škoda! Vymlať to z něho!“

Sid uchopil Longa za ramena a pořádně si ho postavil. V té chvíli Long zkusil sáhnout do kapsy a vytáhnout bouchačku, ale Sid mu zkroutil ruku a udeřil ho do zápěstí hranou dlaně. Long zařval a pustil pistoli. O vteřinu později ho zasáhly obě Sidovy pěsti současně, Long se opět rozplácl po zdi a sesul bezvládně na zem.

V té chvíli dorazila Komtesa. Zaregistrovali ji podle vzrušené hádky báby, která hlídala a odmítala pustit ji dolů. „Tam nesmíte, slečno! Jednak tam dámy vůbec nesmějí, a pak je tam policie!“

„Jen ať sem jde,“ řekl Mike, „To je má sekretářka!“

Načež bába Komtesu pustila.

„Výtečně.“ řekl Mike a otevřel kufřík. Paklíčem to docela šlo.

„Fajnový nářadí,“ nadchl se Sid, vzal několik hliníkových fólií a promnul je v ruce, „Tím bych natiskl i falešný prachy!“

„Nemyslím,“ prohlížel si Mike to nářadí, „Tím se tiskly falešné pasy a možná i jiné úřední papíry! Hleďme, Mazanej Joe se na pokání opravdu tak docela nedal! Pro koho to bylo?“

Long ležel u zdi zcela bez hnutí, zřejmě omráčen.

„On to na nás jenom hraje, Side. Prober ho!“

Sid kopl Longa velmi přesně do boku a lotr vyskočil jako srnka. Kdyby byl omráčen, těžko by dokázal tak rychle vstát.

„Povídej, šmejdo! Pro koho byly ty papíry?“

„No... tak, pro kdekoho! Kšeftoval jsem s tím...“

„Co jsi tiskl?“

„Průkazy, pasy a některý listiny...“

„Hleďme, taky policejní průkazky!“ prohlížel si Mike jednu matrici proti světlu, „Samý cenný věci! Šeky taky?“

„Ne, toho už jsem nechal! Jenom... málokdy!“

„Tak dobře. Vraťme se k Enkrovi. Kdo tě na něj vyštval a proč?“

„Warren, z úřadu. Jemu to bonzli kantoři z jeho školy. A potom ten hospodskej, co si podpálil sklad! Warren to všecko nařídil, já jsem to jenom prováděl...“

„Warrena si taky podáme. Teď rychle, jakou levotu dělají ty syčáci z Muttoncornu? Neříkej že nevíš, s čím kšeftujou!“

Long přivřel oči v předtuše další rány pěstí. „Nevím! Snad... měl jsem pro ně shánět holky. Tak mezi dvanácti a patnácti. Nevím, nač je chtěli...“

„Fakticky ne? Hádej, co se dělá s holkama!“

„Nevím! Já je jenom vytypoval pro Warrena a zjišťoval jejich rodinný poměry! Ale byly to všecko holky, co měly něco na triku, zlodějky, z rozvrácenejch famílií a tak. Žádná levota v tom nebyla, šéfe, přísahám!“

„Fuj. A za to ti platili?“

„No platili, fakt! Nikdo mi nic neříkal, co s nima dělají!“

„A rozum ti něco nenapovídá, máš-li jakej?“

„No, leda... obchod... s bílým masem.“

„No tak přece! A komupak, ha?“

„To já nevím! To leda Brang, šéfe! Já přece za nic nemůžu!“

„Máš pozoruhodná zaměstnání.“ Mike se ohlédl na svoje parťáky, „Napadá vás něco, co by mohl ještě vědět?“

„Ty pasy byly pro ně, to je jasný.“ řekla Komtesa, „Odvezli je legálně a on jim padělal dokumenty...“

„Tak to ne!“ řekl Long, „Já těm holkám žádný pasy nedělal!“

„Kuš!“ řekl Mike, „Už tě máme po krk. Tak podívej: máš to zatím za sebou, ani to moc nebolelo. Udělal jsi sviňárnu a dostaneš, co ti patří. Varuju tě, aby ses už nevyskytoval v cestě mně ani jinejm toho druhu. Abys to pochopil, tak ti to mladej názorně vysvětlí. Snad pochopíš. Sbohem, Longu. Dej se do něho, Side!“

„Ne!“ zařval Long, „Milost, šéfe, já už...“

Sid mu zarazil další slova pěstí. Potom ho pomalu, metodicky zpracovával, jak si ten zatracený lotr zasloužil.

Mike a Komtesa zatím vyšli nahoru a čekali tam.

„Necháš ho plavat? Nebude to neopatrné?“ ptala se.

„Možná bych ho měl zabít. Roger Monroes by nejradši, kdybych to tady pobil všechno. Ale já nejsem na ty masakry zvlášť vysazenej. Sid mu dá pár do nosu, aby si dal příště pozor.“

Sid přicházel po schodech a otíral si ruce do kapesníku. „O.K., šéfe. Můžem jít.“

Mike přistoupil k bábě: „Došli jsme k názoru, že toho chlapíka lze nechat běžet, takže si ho neodvezem. Ať si běží...“

„Ano, pane inšpektor!“ řekla, uklánějíc se.

Podal jí bankovku. „Tohle je za ušlý zisk. A na úklid.“

„Děkuju poníženě, pane inšpektor!“ klaněla se bába, dokud jí nezmizeli z očí.

„Mám ho sledovat?“ ptal se Sid.

„To bude zbytečný, víme, co potřebujem. Pojedem se podívat za panem Warrenem z Úřadu pro ochranu mládeže...“

Bába zatím seběhla po schodech. Longa našla ležet na zemi s hlavou v kaluži krve. Vykřikla leknutím, ale pak postřehla, že se svíjí a chroptí, krev mu vytekla jenom z rozbitého nosu. Zvedla ho do sedu, nabrala z vodovodu do dlaně vody a chrstla mu ji do obličeje. „Hej, chlapče! Prober se, už jsou pryč!“

Long zachroptěl, pak řekl tiše: „Sláva bohu...“

„Fízláci bejvaj šíleně sprostý! Taky je nemám ráda... Ale ty ti dali, jen co je pravda...“

Long zpozorněl. „Jaký... fízláci?“

„Ten chlap se mi legitimoval jako inšpektor!“

Long se usmál rozbitými ústy. „To nebyl fízl, bábuško. To byl arminskej zabiják. Páni zlatý... pomoz mi vstát!“

„Cože?“ podivila se baba, „Ňákej špinavej gauner? Tak to já zavolám policajta, vždyť to je voklamávání lidí, ne?“

„To ne! Žádný poldy, jen to ne! A vůbec, to co mám s Arminama, si vyřídím sám, nemysli na to! Vyšel jsem z toho dost dobře!“

Baba dospěla k přesvědčení, že jeho spor s Arminy je věc, která by nesnesla policejní pohled. Napadlo jí, že si zřejmě tohle zasloužil, možná něco horšího, nechce-li to rozmazávat. Pomohla mu, aby se dopotácel k umyvadlu a pustil si na hlavu proud vody. Omyl si krev z obličeje, otřel si ho papírovým ručníkem a prohlížel se v prasklém zrcadle. „Teda ten kluk umí mlátit, to je fakt! Ještě že to už mám za sebou...“

Najednou mu v očích bleskla hrůza. Obrátil se k bábě: „Kde je tady telefon? Musím rychle volat...“

„Jenom budka u východu z parku, ale...“

„Musím tam rychle běžet! Sbohem, babi, tohle máš za námahu. Já musím...“ vytáhl z kapsy hrst drobných a nasypal jí je do kapsy špinavé zástěry. Pak, potáceje se jako opilý, motal se po schodech nahoru. Bába mu pomohla a pak sledovala, jak se snažil co nejrychleji dostat k východu. Lidé si ho udiveně prohlíželi, ale ničeho si nevšímal. Zapadl do budky, hodil do aparátu minci a třesoucí se rukou vytočil číslo.

„No prosím!“ ozvalo se na druhé straně.

„Long. Je tam šéf?“

„Není. Tady je Wolf.“

„Proboha, Wolfe,“ vydechl Long, „Musíš okamžitě zastavit akci! Jestli jste už něco udělali... na mou zodpovědnost...“

„Co blázníš, ty pitomče?“

„Byl to omyl, Wolfe! Šli po mně kvůli jedné... privátní maličkosti! Jenom po mně, ne po vás!“

„Ty hajzle!“ zachroptěl ten na druhém konci drátu, „Ty prašivá mizerná svině! Jak ses opovážil nás do toho zatáhnout?“

„Nevěděl jsem to! Vůbec jsem netušil...“

„Dostaneš nás do maléru! Jestli se něco provalí, tak...“

„Já jim nic neřek! Zmlátili mě, ale já nic neřek, Wolfe, fakt!“

„Tvý štěstí, ty idiote. Kde seš?“

„V budce u Serpentine Lake!“

„Tak tam čekej a ani se vodtamtud nehni, nebo...“

„Budu čekat! Ale dyž já skoro nemůžu chodit, Wolfe...“

Jenže Wolf už zavěsil. Long vyšel z budky, upadl na lavičku a čekal. Ani ne za deset minut bylo u něj auto, černý naleštěný Mercedes s řidičem a chlapem v kožeňáku, který vyskočil a přistoupil k Longovi.

„No, ty ti dali! Dobře ti tak, pitomče. Proč ses plet do toho zatracenýho byznysu, nemáš dost svýho? Dělat nadhaněče kuplířům znamená dostat do tlamy! Padej dovnitř...“

Long se s jeho pomocí vpotácel do auta. Usadili ho dozadu, Wolf si sedl dopředu vedle šoféra a odjeli.

Paul Fox pozoroval scénu ze skrytu za keřem. Řekl Zlatce: „Čekej tady, doběhnu pro mašinu. Máš jeho číslo?“

„Mám. Ale... koukni!“

Zpoza rohu se vynořil chlapec na kole, oblečený jako poslíček, což nebylo nic divného, neboť byl černé pleti. Na hlavě měl čepici, ale Paul si přesto všiml, že má pod ní stěsnány dlouhé vlasy. Hvízdl údivem. „To je kolega! Viděl jsem ho jednou, jmenuje se Luciper Wang a je to pěkně ostrej borec. Tomu se nebudem plést! Jedem radši za Mikem, to je rozumnější...“

V Mercedesu zatím vládla nepříjemná, výhružná atmosféra. Wolf zarytě mlčel, šofér vedl vůz bez jeho pokynů. Přesto se to Longovi nějak nezdálo – obrátil se na Wolfa s otázkou: „Kam mne to vezete? Tohle přece není...“

Wolf se otočil a v jeho očích zaplál krutý svit. „Mluvil jsem se šéfem. Šéf soudí, že jsi kecal.“

„Neřek jsem mu ani slovo, jako že je Bůh nade mnou! Jenom o tom obchodě s holkama! Jinak nic, přísahám!“

„Nevadí, stačilo to. Najde si tě a donutí tě říct i zbytek. Nemůžem ti dělat chůvu. Nemůžem si to dovolit.“

„Co se mnou chcete udělat?“ ptal se Long a v očích se mu objevila hrůza, „Wolfe, co se mnou uděláš?“

Wolf vytáhl z pouzdra pod paží pistoli s tlumičem. „Ještě ti to nedošlo? Moc bys toho nakecal. Nedá se nic dělat, kamaráde. Musíš ztichnout. Ten Armin po tobě půjde. Nesmí tě dostat...“

„Ale já za nic nemůžu, Wolfe! Já to vzal všecko na sebe! Nic sem mu neřek, Wolfe, nic jsem mu neřek, ne, ne...!“

„Odpusť. Šéfův rozkaz!“ řekl Wolf.

„Ne!!!“ zařval Long. Pak se ozvala rána jako plesknutí do vody a Long se zachroptěním klesl na sedadlo.

Dojeli do doků, na opuštěné místo, kde nebyli žádní dělníci. Tam oba muži vytáhli tělo z vozu a hodili do Temže. Řeka je láskyplně uchopila a odnesla k moři...

Mike zatím přijel do Úřadu pro ochranu mládeže a přál si hovořit s panem Warrenem. Ten však nebyl přítomen a jeho sekretářka předstírala, že neví, kde se nachází. Mike tedy odešel a při té příležitosti si přečetl na dveřích, že se sekretářka jmenuje Frances. Chodil po chodbách hledaje východ, až se dostal ke dveřím osobního oddělení. Zjistil, že místní vládkyně má jméno Grace Hamiltonová a nahlédnutím s omluvným zamumláním zjistil, že je to dívka stejně mladá jako sekretářka. Pokýval hlavou, šel dolů a domluvil něco s Komtesou.

„Můžeme si odtud zatelefonovat?“ zeptal se vrátného, položiv před něj librovou bankovku. Vrátný souhlasil bez zdráhání, dokonce se odsunul mimo doslech, aby nerušil.

Komtesa vytočila číslo podle seznamu pod sklem. „Grace? Tady je Frances. Prosím tě, jakou adresu domů má ten můj blbeček?“

Na druhé straně se ozval dušený smích. „Co to máš s hlasem, Franci? No jo, hledám ti to... ono se u vás něco pije? Že mě taky nepozveš...“

„Ale ne, jsem trochu nachladlá...“

„Tak už to mám, Wellingtonova 18. A neříkej mi, že to nevíš, prosím tě...“ zachichotala se Grace spiklenecky.

„No dovol?“ řekla Komtesa uraženě a položila jí telefon.

Zajeli do Wellingtonovy ulice 18 a čekali před úhledným jednopatrovým domkem až do odpoledne, ale nedočkali se ničeho. Stejně jako Paul, který byl nucen po hodině opustit místo a vrátit se do zaměstnání, kde dostal strašlivě vynadáno.

Komtesa nebyla tak docela zklamána. Alespoň věnovala jeden dlouhý, nesmírně svůdný pohled Sidovi a řekla:

„Nevadí! Aspoň mám skvělou příležitost se dozvědět trochu pravdy o arminské politice.“

Mike se nadechl, ale zakryla mu ústa dlaní. „Ne od tebe. Ty jsi placený za propagaci vašeho státu a musíš říkat, co ti nařídili. Sida sice taky platí vláda, ale třeba se splete a ujede mu něco, co se normálně lidem neříká.“

Mike se jen zasmál. Sid se naopak cítil potěšen. „A co bys chtěla vědět?“

„Po pravdě – co je ve hře?“

„No, jak já to vidím... celkem to, co oficiálně.“

„Takže jak já to chápu: nějaký chlápek došel k názoru, že jeho synek zdivočel až přespříliš, tak ho odvezl domů a přitáhl mu uzdu. Synek bohužel skutečně zvlčil. Když si toho všimly úřady, zavřely ho. Nelíbí se mu to, tak požádal o pomoc. Arminská vláda propadla amoku a vyslala předního hodnostáře říše se dvěma assassiny, aby to vyřešili. Souhlasí?“

„V podstatě.“

„To nemáte žádné jiné problémy, že se můžete takhle flákat?“

Sid vrhl na Mike prosebný pohled, ale ten se jen smál a nehodlal zasahovat.

„Takže se to vládě náramně hodí, ježto chce něco prosadit. Politika. Co konkrétně?“

Mike řekl: „Hlavní konflikt obyvatelstva je spor starousedlíků s přistěhovalci. Přistěhovalci...“

Zarazila ho: „Přistěhovalci prosadili do nejvyšší volitelné funkce svého šéfa Alwina. Tys ho dal popravit.“

„Musel jsem. Zorganizoval spiknutí.“

„Kde jsi byl při tom ty, Side?“

„Bojoval jsem. Jako všichni.“

„Aha. Bojovali a zvítězili. Uspořádali monstrózní přehlídku, aniž by řekli, o co jim jde. Veliké bu-bu-bu. Komu?“

„Všem, co jsou proti.“

„Roztomilé. Tohle je další bu-bu-bu?“

„Teoreticky by mohlo.“

„A náš úkol je sladit teorii s praxí.“ Komtesa vzdychla, a když se žádný neměl k odpovědi, pokračovala:

„Nejhorší průšvih ve vaší zemi je ustřihnout někomu vlasy. Proč? A odpovídej ty, Side! Chci znát pravdu!“

Sid se na chvilku zamyslel. Potom začal mluvit, kupodivu docela souvisle a rozumně:

„Když kluk nebo holka dospívá, kromě jiného pociťuje nezvládnutelnou touhu dopustit se průseru. Vyprovokovat nějak ty starý páprdy, co na něj shlížejí. Takže koume, jak by jim co nejvíc pohnul žlučí. Nejlíp to jde přes sex.

Za starejch časů v Evropě stačilo, když se člověk svlíkl do naha. To padlo, když se všichni začali koupat nazí. Ale ježto se holky rády strojí a nikdy nepřestanou, začaly se parádit tetováním, malováním, všelijakejma šperkama. Daleko víc než teď.

Velikej průser byl, když se někdo vyspal s někým, s kým neměl. To odstranili řetězovejma sňatkama. Víš, o co jde?“

„Nevím, ale napjatě poslouchám.“

„Zákon ustanovil, že moment sňatku je první sexuální spojení dvou osob různého pohlaví. Počet manželů a manželek není omezen. Takže kdyby ses třeba vyspala se mnou...“

„Stop. Seš hezkej a milej, ale mě vynech! Vem to z jinýho konce!“

Sid zamrkal, zašklebil se a ukázněně pokračoval:

„No dobře. Před pár dnama se jedna z nejvznešenějších princezen říše pokusila najet na zde přítomného sira Mike George von Crosse, za účelem svedení a tím spojení v počestném sňatku. Jednalo se o Dany Monroesovou, dceru ministra vnitra a princeznu z Baarfeltu.“

„Žasnu, kde bereš tyhle drby!“ namítl Mike.

„Uklidním tě, ví o tom celý Impérium. Sice se nevsadila, ale jako by se stalo. A neuspěla, to se ví taky.“

Mike se nadechl, ale Komtesa řekla: „Pokračuj! Velice mne to zajímá!“

„Kdyby jí to bylo klaplo, stala by se okamžitě titulární hraběnkou z Crossu, markraběnkou moravskou a případnou dědičkou trůnu českých králů, pokud by se knížeti jaguárů Quiroqovi uráčilo splnit svý sliby a obsadit naši drahou vlast mocensky. Ty bys na oplátku měl po problémech s penězi, ježto bys měl přístup k Monroesovic bance. Můžu pokračovat?“

„No jasně!“ zářily Komtese oči.

„Současná šéfova hodnost je podplukovník. Kdyby se oženil s Dany, okamžitě by se zjistilo, že je už několik let plukovníkem a rozdíl žoldu by mu byl bez meškání proplacen. Zhruba do týdne by dostal hodnost generála a příslušná vyznamenání, velmi zdobící uniformu.“

„Nemám rád uniformy!“ namítl Mike.

„Dany je miluje. Nepochybuj, že by si nechala ušít identickou, jen by jí víc slušela. A chodila by v ní bez ohledu na to, že na to nemá nárok. A co víc, nikdo by jí nic neřekl. Dále: církevní hodnosti. Pravděpodobně by prosadila, abys byl jmenován biskupem...“

„Stop! Ty jsi taky kněz? A to by ses mohl ženit?“

„Mluvíme o arminské církvi,“ usmál se Sid, „Mike má samozřejmě teologické vzdělání, jako spousta dalších. Knězem je taky, ačkoliv jsem ho při výkonu funkce ještě neviděl...“

„Můžeš mi říct, kdy ty přijdeš do kostela? Leda když leje, nebo tam máš hlídku!“

„Jako by se stalo. Církevní ustanovení vyžadují, aby kněz byl ženatý a měl řádnou rodinu, nebo byl mnich. Případně ženatý mnich. Biskup by měl mít manželku natolik významnou, aby ho mohla podporovat politicky i finančně. To na Dany pasuje. Ačkoliv nemá s církví nic společnýho, určitě by nasadila všechny páky a vynesla tě nahoru. Postupně: biskup, arcibiskup, kardinál, metropolita, patriarcha.“

„A papež?“ šklebila se Komtesa.

„Papeže jsme ještě neměli, ale Dany by to třeba zavedla.“

„Fantastický. Tu Dany bych ráda poznala.“

„Nic lehčího. Přijeď k nám na dovolenou a já vás seznámím. Teď se hodně skamarádila s mojí milovanou, Asthra je z ní na větvi, střídavě na ni nadává a obdivuje ji. Určitě by tě zařadily do smečky.“

„Jak vypadá?“

„Moc hezká. Teď zrovna ostříhaná na ježka, zabili jí předcházejícího snoubence...“

„Eeh?“

„Jo, ty ses ptala na ty účesy. Pro tebe nechat se ostříhat znamená zajít ke kadeřnici, pokecat s ní, jak bys to chtěla, a ona se vynasnaží, abys byla spokojená a co nekrásnější. U nás to znamená oholit a souvisí vždycky s neštěstím, zhanobením, trestem, v nejlepším nemocí.“

„Nechápu. Uveď příklad!“

„Vynechávám dávný časy, když se holky koupaly v Ohni. Vlastně ne. Za císařství všichni z vyšších kast byli oholení. Muži, ženy, děti. Při každé příležitosti se nechali omýt Živým Ohněm a ten jim spálil všechno. Čarodějky tak byly schválně. Princezny z bojovnické kasty znaly někoho, kdo jim uměl udělat iluzorní vzhled podle přání, nebo se to naučily samy. V běžném denním provozu jim nezáleželo na tom, jak vypadají, protože se dokázaly bez problémů vyparádit. Kdo se musel starat o svůj vzhled, nebyl tak docela in, chápeš?“

„Jo, začínám.“

„Ostříhání vlasů souvisí s magií. Hlavy šlechtice by se neměl dotknout nikdo z nižší kasty. Zvlášť nečistý, myslím karmicky.“

„Obdivuju tvoje znalosti.“ řekl Mike.

„Mám za ženu čarodějku. Myslíš, že jsem úplný pako?“

„Pokračuj,“ naléhala Komtesa, „Jsem jedno ucho.“

„Momentálně nejčastější důvod k ostříhání je smrt blízkého příbuzného: matky, otce, bratra, sestry, dítěte. Draze milované osoby. Když zabili Clarence Whigga, dala se Dany ostříhat na tak krátkého ježka, jak jen slušnost dovolila. Doposud ho má.“

„A chce se vdávat za jinýho?“

„Dany nikdy neztrácí čas. A Mike byl Clarencův duchovní učitel.“

„Takže by to bylo v rodině?!“

„Další důvod: trest. Běžná hrozba rodičů: jestli propadneš, ostříhám tě dohola, aby všichni viděli, jakej seš blbec. Běžná u nižších kast, vyšší mají univerzálku a propadnout prostě nemůžou. Neznám případ, že by tu hrozbu někdo splnil. S tím souvisí pokání. Kdo předstoupí před soud už ostříhaný, dává najevo, že ho zlý skutek mrzí a že by ho rád odčinil. Lidi ze sekty Svatých se holí při každý návštěvě chrámu, protože nějaký hříchy mají vždycky. U civilních soudů se to moc nevidí.“

„Chm! Chm!“

„Některý holky se chtějí stříhat, když se poprvé vdají. Jak jinak ukázat veřejnosti, že přišly o panenství?“

„A to musí každý vědět?“

„No nemusí, ale je to bezva průser, ne?“

„Mluvíš pořád o holkách. Co kluci?“

„Kluk by měl mít bojovnický účes. Minimálně skalpovou kadeř, takový hodně dlouhý ohon tady na temeni. Kdyby bojoval s nepřítelem a porazil ho, má právo mu ho ustřihnout. Pokud bojuje s kamarádem, má to právo taky, ale nevyužije ho. Tím se stávají bratry. A mají právo na všechno, co bráchovi patří, třeba jeho sestry, manželky a všelijaký kamarádky...“

„Právo?“ zablýskala znepokojeně očima.

„Jo, to jsem neřekl. Když si vezmu nějakou holku, mám právo na všecky její příbuzný. Sestry, spolumanželky, případně kamarádky. To poslední nechápu, jak by mohla nějaká holka být její kámoška a nebýt s ní v rodině.“

„Co kdyby – přísně teoreticky – některá nechtěla tebe?“

„Tak se na ni vykašlu. Ale problém je opačnej: spousta holek chce bejt v personální unii s Asthrou. Je významná.“

„Co říká v takových případech?“

„Směje se.“

„Ach jo. Ještě něco zábavného o těch vlasech?“

„Jo, dvě věci. První: Dany a Jeane, její ségra, se v Paříži namlsaly profesionální kadeřnický péče. Dany si pořídila vybavení a od té doby stříhá kamarádky, ale jen trochu a hezky. Většinou to zažijou poprvý a jsou hrozně šťastný, že to přežily ve zdraví.“

„Ach jo.“

„Druhá věc: sázky. Je přísnej zákaz uzavřít sázku o vlasy. Nepředstavitelný ji vymáhat. Ale své cti dbalá princezna by to měla splnit.“

„Teď jsem nějak mimo.“

„Většinou jsou to kecy a provokace. Hodně často v opilosti. Po vystřízlivění se na to tak nějak tiše zapomene. Ale na další spářce by se mohlo stát, že to někdo připomene. Občas se trochu pohádají. Někdy i porvou.“

„A co kdyby na plnění někdo trval? Co by se stalo?“

„Katastrofa. Právě to chce prosadit Dany.“

„Nechápu.“

„Ten, kdo někoho skutečně ostříhá, tím dává všem ostatním právo, aby stejně zacházeli s ním. Každý má nějaký nepřátele. Začali by stříhat jeden druhýho a postupně by do toho spadli všichni. Ti poslední proto, že by jim bylo trapně. Jako že nikomu nestojí ani za ostříhání.“

„A to chce spustit ta Dany?“

„Přesně. Jenže někdo musí začít, a ona by to být neměla, je přece princezna. Už se vyřádila na bílých holkách, teda ne osobně, jen to nařídila. Ty jsou ale moc zbabělý, aby jí to oplatily. To by znamenalo válku.“

„To by ji tak hrozně ponížilo?“

„Uvolnilo by jí to ruce. Mezi náma, Asthra by se moc nebránila. Možná se nechá vylákat do jejich paláce a jestli ji tam přistřihnou, vyhlásí válku celýmu Kingtownu. Byla by to fajn hra na celý prázdniny. A na její narozky by se dlouho nezapomnělo.“

„Bude mít narozeniny? Kolikátý?“

„Patnáct. Jedna z variant plnoletosti.“

„Pane Bože! Jaký jsou ty ostatní možnosti?“

„Čtrnáct, podle středověku. Ve čtrnácti se klukům dělaly postřižiny. Patnáct. Osmnáct, podle Evropy. Jednadvacet, třetí postřižiny. Pětadvacet, podle indické varnášramy. Další varianty neznám.“

Komtesa jen kroutila hlavou. „Ach jo!“

„Ještě jedna maličkost,“ vzpomněl si Sid, „Dívka, která přijde o vlasy v rámci trestu – třeba za nevěru – ztrácí veškerou ochranu.“

„Počkej. To nějak nechápu.“

„No, když se třeba pohádají. Princezen se to tak moc netýká, ale kluk si třeba narazí nějakou holku z nižší kasty, nebo cizinku, pak se mu znelíbí, tak ji za trest ostříhá a dá na vědomost, že si s ní každý může dělat, co chce.“

„Jako třeba znásilnit?“

„Taky.“

„Moment. Když je pod ochranou, tak nemůže?“

„No, neměl by. Naštve tím jednak ji samotnou, jejího kluka a všecky z klanu.“

„Před chvílí jsi říkal, že na ni má právo kdekdo z kamarádů!“

„Jo, ale ne nepřítel. Ono taky hodně záleží, jak to bere ona. Některý holky docela potěší, že se kvůli nim bojuje.“

„To se stává?“

„Hlavně v Kingtownu, během roku. Někdo chce třeba vyhlásit válku jiný smečce, tak unese jejich náčelníkovi ségru, nebo nějakou jinou lepší holku. Aby ji hodně ponížili, můžou ji mučit, znásilňovat... všecko, co si vymyslí. Holka si stěžuje bráchovi, tak ji musí vybojovat zpátky.“

„Počkej. Jak si stěžuje?“

„No o přestávce. Oni spolu chodí všichni do školy, chápeš?“

„Tak počkej! Jak je teda zajatá?“

„No, bydlí v jejich domě. Dokud ji neosvobodí. Ale kluci radši unesou nějakou jinou holku nepřátelům, to je větší legrace.“

„A rodiče je nepostrádají?“

„Obvykle to vědí. Když něco potřebujou, tak se holky staví doma.“

„Takže může kdykoliv odejít? Co kdyby ji neosvobozovali, jak tam dlouho zůstane?“

„Dokud ji to bude bavit.“

„Jestli jsem správně pochopila: nějaká holka se zakouká do kluka. Ukecá ho, aby ji unesl, a přestěhuje se k němu. Rodiče nejásají, ale zkušenosti jim říkají, že nemá cenu se s dětmi hádat, tak ji nechají. Kluci se s velkým potěšením rvou a hádají, nějaký další holky využijou příležitosti a dají se zajmout zas někým jiným, a takhle to pokračuje, dokud jim někdo rozumnější nedá pár facek a nepošle všechny zase zpátky domů.“

„Pochopila jsi naprosto správně.“

„A nikomu nic nevadí, dokud se mezi ně nezačne montovat někdo cizí.“

„Omyl. Všichni by byli rádi, kdyby to zkusil. Jenže málokdo to vydrží. Jak bych ti to vysvětlil... no, kluci velí ve rvačkách. Holky jsou dominantní spíš v sexu. Bílá holka se nevydrží dost snažit.“

„Chápu. Stane se někdy takový princezně něco, co by doopravdy nechtěla?“

„Jak kdy. Záleží hodně, jak je stará. V dětským věku ledacos. Jenže jsou vycvičený nebrečet a brát to... s nadhledem.“

„Ta tvoje patnáctka už hodně dávno není dítě? Jak dlouho s ní chodíš?“

Sid se zatvářil trochu rozpačitě. „Od třinácti, ale chtěla to ona. Byl kvůli tomu trochu rozruch, ale Pedro to skousl. Taky, co se už dalo dělat?“

„Od třinácti?“

„Pár týdnů před. Když měla slavit narozky, hecovali ji kluci, že... no, býval kdysi zvyk, že jí upletli tolik copánků, kolik měla let. Třináct. A ty musela rozdat klukům, každýmu jeden. Jako odměnu, víš? Samozřejmě to neudělala, byly to jenom kecy. Ale jsou takový, že by to braly.“

„A letos jí upletou patnáct copánků.“

„Jenže Asthra to neudělá. To se radši porve.“

„Jak to bylo, když jí bylo čtrnáct?“

„Nevím. To jsem tam nebyl.“

„Víš jistě, že nic nebylo?“

„Pochlubila by se. A kluci by se pochlubili. Nejhorší je, že by to chtěla udělat. Závidí holkám, který mají víc manželů. A jednou to udělá.“

„Taky s tebou nemá lehkej život. Je mi jí docela líto.“

„Teď do ní silně vandruje Dany. Jestli ji ukecá...“

„Kdybych s ní byla já, napletla bych jí patnáct copánků. Bránila by se?“

„Ty bys to nepřežila ve zdraví.“

„Vážně? Co byste mi udělali tak hroznýho?“

„Já nic. Asthra by si nenápadně zjistila, kolik je ti let.“

„Aha! Jak vy k my, tak my k vy, jo? Já bych to neudělala, to je fakt. Ale Dany... z čeho by jí napletli copánky?“

„Nevím. Já bych jí uvázal na krk provaz a na něm devatenáct uzlů.“

„A ona je tak čestná, že by žádný nerozvázala jen tak?“

„Absolutně čestná. Žádná princezna nikdy neudělá nic nečestného. To by ztratila kastu.“

„Víš, že mám chuť tomu věřit? A začínám chápat, jak bylo tomu vašemu Enkrovi, když někdo nevěřil jeho slovu.“

„Správný odhad. Když princ něco řekne, tak by se mu mělo věřit.“

Komtesa požádala o pauzu na rozmyšlení. Potom řekla: „Mám pocit, že... mám dva pocity. První: vymýšlíte si tyhle komplikace, protože vás to baví a zoufale se nudíte, když se nic neděje. Druhý: komu zbyla špetka zdravého rozumu, neměl by se mezi vás plést.“

„Naprosto správně.“

„A ježto se nějakej blb mezi vás zapletl, špatně dopadne. Což máme my zařídit.“

„V podstatě máš pravdu, akorát: dobro bude odměněno a zlo potrestáno.“

„Fajn. Seš si jistej, že dobro jsme my?“

„Absolutně jistej. Jinak bych to nemohl dělat. A ujišťovat o správnosti svoje podřízené.“

„A nikdy nepochybuješ.“

„Ne... nepochybuju.“

„Až na to, že jsi zaváhal a sklopil oči. Já jsem herečka, víš? Hnutí mysli se odráží na tváři...“

„Nechtěl jsem sem jít. Chtěl jsem na to poslat někoho jiného. Pak se stala taková věc...“ zaváhal a mlčel, dokud ho nepobídla.

„Navštívila mě Asthra. Přinesla mi darem pár pohlednic, sbírám je. Aby se nepoškodily, byly zabalené do novin. A v nich se psalo, že ses vdala a uspořádáš představení na rozloučenou.“

„Takže ty jsi přijel kvůli mně? Abys mě naposledy viděl?“

Mlčel. Neodvážil se zvednout oči.

Chvilku bylo ticho. Když už se téměř dalo krájet, řekla Komtesa zcela jiným tónem: „Ten chlap už asi nepřijde. Pojedeme domů, ne?“

„Necháme tady Mourka.“ navrhl Sid, „Já mám taky něco...“

„Budu hlídat!“ slíbil Mourek.

Takže Mike zavezl Komtesu domů, předtím se však smluvili, se se večer zřejmě ukáže u Červeného papouška. Mike potřeboval zajet k Oliverovi a dohodnout s ním další postup.

Když však přijel domů, čekalo ho zajímavé překvapení: recepční mu tvrdil, že jeho žena za celý den neopustila pokoj. Mike byl mírně znepokojen – vyjel rychle nahoru a otevřel dveře.

Na koberci uprostřed pokoje ležela Elli Sommerová a pod jejím tělem byla rozlitá už zaschlá kaluž zčernalé krve...

Errata:

30.05.2021 11:45