Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Druhý den ráno překypoval Mike dobrou náladou a energií. U snídaně byl až nezvykle hovorný, při oblékání si prozpěvoval a navrhl Elli, aby jej dneska doprovázela při jednání. Přijala to s povděkem, vystrojila se jak uměla a vyrazili. Potají ho pozorovala, ale zdálo se, že zbytky včerejšího nočního záchvatu se dokonale ztratily.

Prvním jejich cílem byl dům lorda Olivera, kde měli válečnou poradu i s Romeem a Sidem, který se sem také dostavil. Oliver navrhoval získat nějaké zajímavé informace od muže jménem Long, o němž věděli od profesora Corna, že byl tak nevybíravě vyhozen ze sanatoria. Romeo podnikl po Longovi pátrání a ve spolupráci s Romeem a jeho přáteli z podsvětí zjistil toto:

a) Muž jménem Long vystupuje zásadně jako pověřenec úřadu pro ochranu mládeže, není tam však veden jako zaměstnanec a nikdo ho tam při zjišťování neznal.

b) Long jest znám jistému příteli pana Romea da Campy, takto překupníku a přechovávači kradeného zboží, jako Zrzavej Ferda či Mazanej Joe. Jakožto Ferda se živil ochranou dam pochybné pověsti nebo-li pasáctvím, jako Joe povýšil na padělatele šeků a cenných listin nejrůznějšího druhu. Obojí si odseděl – k padělání šeků se dostal právě v kriminále, kde se to naučil od úspěšnějšího kolegy. Příteli pana Romea nebylo známo, že by Long v tomto oboru nějak vynikl. Od posledního výkonu trestu není tomuto pánovi o Longovi známo nic jiného, než že své původně zrzavé vlasy si barví na černo, zůstaly-li mu jaké.

c) Další přátelé pana Romea vědí o Longovi zhruba totéž jako ten první, většinou však méně, nejsa s ním v tak blízkém a přátelském vztahu. Důležitost lze z jejich výpovědí přikládat pouze faktu, že pan Long se nepravidelně vyskytuje v hostinci U modré svině v Soho, kde propíjí větší obnosy, aniž by bylo známo, jak k nim přišel. Dle těchto pánů se nezdá pravděpodobné, že by získával peníze jakýmkoliv běžným způsobem z těchto důvodů: Krádež, loupež, loupežné přepadení, vražda atd. nepřichází u Longa do úvahy pro nedostatečnou odvahu, kapesní krádeže a případné obírání turistů v podzemce pro nedostatečnou šikovnost. Pokud se týče podvodů, padělání šeků a jiných podobných obchodů, nepřipadá v úvahu ani tato možnost pro dobrou znalost vizáže pana Longa ve všech vhodných objektech. Možnost, že by se živil poctivě, všichni dotazovaní shodně odmítají jednak pro charakterové rysy pana Longa, jednak pro jeho značný dostatek peněz, jež poctivě si vydělati lze jen s největšími obtížemi, jak dosvědčuje osud těchto pánů.

Pročež bylo dohodnuto, aby Mike zašel do hostince U modré svině a opatrně se pozeptal po panu Longovi. Poněvadž však hodina byla pro hostinské a jejich hosty ještě příliš časná, rozhodl se napřed, že navštíví Roberta Westona, s nímž měl dle vlastních slov něco projednat. Robert dal nedávno Oliverovi k disposici svůj časový rozvrh a podle něho zjistili, že se právě nachází doma, což byla velmi šťastná shoda okolností. Mike se tedy s Elli vypravil k Robertovi.

Když vstoupili do temného průjezdu, neviděli nic než tmu. Elli uklouzla na jehlovém podpatku na něčem měkkém a Mike ji taktak zachytil. Své rozhořčení nad tímto stavem projevila dosti zvučnými slovy a soudila, že to byla chcíplá myš.

Načež se ze dveří vymrštila paní Snowberryová jako čertík ze škatulky a vychrlila ze sebe: „Có? Komu se tady co nelíbí? Ty děvko ucouraná, kdo je pro tebe špína? Komu budeš vyčítat chcíplý myši? Sama vypadáš jako utopenej potkan a budeš si tady dovolovat na poctivou ženskou, která se málem udřela v práci? Koukej mazat i s tím tvým pasákem, než zavolám policajta!“

Elli se nadechla, aby stylově odpověděla, leč Mike ji zarazil. „Odpusťte mé kolegyni, madam, že se poněkud unáhlila stížností na špínu v tomto domě, která je zajisté nebývalá. Nicméně dovolte, směl bych vědět, ve kterém poschodí bydlí pan Weston?“

„Ty nemáš co lízt do tohodle domu, ochmelko bachratej! Tohle je poctivej dům a ani k tomu vožralcovi nesměj chodit děvky a jeho kámoši z hospody! Maž, nebo ti vomlátím koště vo tu tvou šerednou tlamu, všiváku!“

Mike se nad tím doširoka usmál a strčil jí před oči průkaz. „Scotland Yard, komisař Peters. Dostanu dvě libry pokuty pro urážku úřední osoby a necudné chování na veřejnosti. Moje sekretářka slečna Alice je svědkem, že jste použila výroků...“

Paní Snowberryová zrudla jako rak a zalapala po dechu. „Odpusťte, pane komisaři! Já jsem netušila, že jste... že račte být od policie!“

„Já vám samozřejmě odpouštím,“ řekl Mike velkomyslně, „Já jsem se neurazil vašimi poněkud nechutnými výroky. Ale slečna Alice má právo cítit se dotčena a nemýlím-li se, hodlá vás žalovat. Doporučoval bych vám, abyste raději zaplatila ty dvě libry a nedohadovala se s ní. Vystavím vám okamžitě potvrzenku.“ Nečitelným rukopisem napsal do zápisníku potvrzenku na dvě libry pokuty, nechal si to podepsat od Alice a od hořekující paní Snowberryové, sebral dvě librové bankovky a s úsměvem kráčel vzhůru po schodišti. Jenom Elli si všimla, že z kouta u dveří celou tu dobu podřimuje trojbarevná kočka a dusí se smíchy – byla jedním ze zvědů Murri Herzenberga.

Zničená paní Snowberryová se vypotácela z průjezdu. Před domem nalezla Mikův automobil a jeho řidiče Sida, který se o něj opíral a kouřil cigaretu. Bystře vycítila, že to bude zřejmě auto a šofér zlého komisaře a řekla: „Dobrý den, pane konstáble...“

Sid potřásl hlavou a řekl: „Brejtro.“

Snowberryová se k němu nahnula a řekla důvěrně: „To byl váš šéf, že jo, s tou slečinkou... ten je ale zlej, že jo? To musí bejt moc krutej člověk, viďte?“

Sid si chvíli rovnal v hlavě, co asi se tam stalo, pak pronesl uvážlivě: „Ale kdepák! Šéf je moc hodnej člověk, dokud ho někdo nenaštve. Jednou, když jsme zatýkali bandu vyděračů, střelil jednoho z těch syčáků do ledvin a jak se lotr svíjel na zemi, bylo ho šéfovi tak líto, že málem zaštkal!“

Snowberryová pocítila, že na ni jdou mrákoty. „To vy taky... zatýkáte takový lumpy?“

„Jo, to u policie jinak nejde! To víte, přece nebudem zavírat slušný lidi! Jednou jsme šli po bestiálním vrahovi, co rozřezával malý holky na kusy a házel je do Temže, a ten...“ Plácal, co mu přišlo na jazyk a paní Snowberryová oddaně poslouchala, za účelem dalšího rozpovídání po celé ulici.

„A co vlastně chcete od Westona? Jdete ho už konečně zatknout?“

Sid se k ní tajnůstkářsky naklonil: „To je státní tajemství!“ zašeptal a povídal dál o tom bestiálním vrahovi.

Mike a Elli stáli u Westonových dveří. Robert otevřel za malou chvíli, oblečen jako by odcházel. Koukal na ně dost udiveně.

„Dobrý den,“ řekl Mike, „Mohl bych s tebou mluvit?“

Robert pochopil, usmál se a poodstoupil od dveří. „Jsi vítán. Armin?“

„Komthur Mike Cross. To je Elli Sommerová, moje Dvojka.“

„Těší mne. Proč jsi přišel?“

„Jsem tady na příkaz Vládce sira Lery. Jdu tě požádat o dovolení k určité změně v situaci Enkry Westona. Od chvíle, kdy to odsouhlasíš, převezme veškerou starost o tvého syna arminský stát. Včetně výživy, ošacení, nákladů na studium a samozřejmě jeho osvobození z polepšovny.“

„Samozřejmě souhlasím,“ řekl Weston okamžitě, „A co se týče osvobození, jak je to daleko? Soudím, že jsi přišel kvůli tomu.“

„Ano. Ještě několik formalit a přijde rozhodný úder. Jsem velitelem operace Měsíční paprsek...“

„To jsem rád. Chystám se právě na návštěvu na kliniku profesora Corna za svou ženou. Rád bych ji informoval, co se v tom dělá...“

„Už o tom ví?“

„Bylo jí příliš nápadné, že za ní Enkra nechodí. Profesor mi doporučil jí to říct. Přijala to... poněkud nervózně, samozřejmě, ale pochopila a důvěřuje jako já v Armin a jeho orgány...“

„No samozřejmě. Mohl bych s ní mluvit? Třeba bych ji šel navštívit s tebou... Potřebuji také její souhlas. Mimo to bych rád projednal vaše přestěhování do Arminu, se kterým Vládce napevno počítá...“

„Ano, jsem k tomu rovněž pevně rozhodnut. Chci ti říct, komthure – pro opilce a ničemu Westona byla Anglie právě tak ta správná země. Ale od chvíle, co jsem přestal chlastat, kdy jsem se stal zas řádným člověkem, vím, že patřím k vám. Domů.“

„Totéž si myslím i já. Můžeme tě svézt?“

Mohli. Paní Snowberryová doufala, že ho už zatkli.

Profesor Corn, když mu byl Mike představen, se cítil velmi poctěn. Když Robert objasnil, oč Mikovi jde, stiskl mu starý profesor pevně ruku. „Mohu-li o něco prosit, pak je to život a svoboda toho chlapce. Enkra si nezaslouží, aby hnil ve vězení, po všem, co udělal pro svou matku. Budu vám vděčen, komthure, osvobodíte-li ho co nejdříve.“

„Přísahal jsem to Vládci Arminu.“ řekl Mike.

Odešel s Robertem k Mary. Elli zůstala se Sidem ve voze, neboť profesor Corn nedoporučoval hromadné návštěvy. Zůstali tam přes půl hodiny, ale o čem jednali, se Elli nedozvěděla.

Pak odvezli Roberta domů (k velké nelibosti paní Snowberryové) a šli na oběd za ty dvě libry. Samozřejmě to stálo víc, ale Mike se rozhodl tentokrát nešetřit státní pokladnu.

Pak odjeli k Modré svini, lokálu to nevalné pověsti v Soho, kde je podezřívavě sledovaly pohledy nejpodezřelejších elementů této čtvrti. Tentokrát zůstala v autě Elli, Sid šel půl kroku za Mikem a tvářil se patřičně drsně.

Hostinský od Modré svině byl muž, který si byl zřejmě vědom svého špatného svědomí, nebo tak aspoň vypadal. Když Mike vešel, položil útěrku a sklenici, kterou se pokoušel vyčistit, vsunul ruce pod pult a vyčkával.

Mike luskl prsty a cvrnkl se do klobouku. „Potřebuju Longa!“

„Koho, prosím?“ tázal se hostinský nedůvěřivě.

„Mazanýho Joea – a pronto!“

„Jo ták... pan Long tady dneska nebyl... a asi ani nebude!“

„Porca Madonna! Hele, potřebuju s ním mluvit, rozumíš?“

„Domnívám se, pane...“ barman se očividně topil v rozpacích, „Jestli sem zajde, můžu mu... něco vyřídit?“

„Jo. Že ho potřebuju. Jsem Tonino, on už bude vědět, o co jde. Mám pro něj takovej malej kšeft...“

„Mám obavu, pane, že pan Long... už nedělá takové kšefty!“

„Nevíš vo co jde, šmejdo, tak nežvaň! Jo a kdyby se ptali takoví ty...“ ohrnul klopu, „Tak jsi vo mně nikdy neslyšel!“

„Jasně, done Tonino,“ kývl barman hlavou, „Kde vás může najít?“

„Já se tady zítra stavím. Ciao, ragazzo...“ Mike se ještě otočil a dodal: „A že radím Longovi, aby tady zejtra byl. Taky by se mohlo stát, že by viděl plavat rybičky kolem svý hlavy...“

„Jo, pane, vyřídím to, když přijde...“ kýval hlavou barman. Mike tedy vypadl a zanechal ho v nejistotě.

Venku nasedl Mike do vozu a zajeli za roh. Tam otevřel prostor v zadní části vozu a vypustil huňatého mourovatého kocoura.

„Tak podívej, roztočil jsem to. Jestli tam Long přijde, barman mu to určitě řekne. Nemám ani nejmenší dojem, že by Long chtěl s donem Toninem mluvit, což nevadí. Budeš ho sledovat a zjistíš, kde bydlí. Kdyby barman telefonoval, zjistíš číslo. Nejvhodnější na sledovačku bude starej větrák s polámanejma listama nad barpultem. Dokážeš se tam dostat?“

„Hravě.“ slíbil kocour a zmizel.

„Tak,“ usmál se Mike, „Teď to začne být veselý. Chci Longa, a taky ho dostanu. I kdyby měl někdo nějaký námitky...“

Zajeli do hotelu a Mike si šel lehnout. Vzhledem k tomu, že bylo pět hodin odpoledne, poněkud brzy.

„Večer půjdu na jeden malý večírek,“ vysvětlil Elli, „Odpusť mi, že tě nevezmu s sebou, ale je to jen pro úzký kroužek přátel a nevím, jak by tě tam přijali. Vyraz si někam se Sidem...“

„Ty na mě neustále zapomínáš!“ stěžovala si, „Jsi ke mně sprostý a zlý, Miku – nemáš mě vůbec rád!“

„Ale ano, holčičko, mám tě rád dokonce moc. Ale události se valí tak rychle, že nestíhám absolutně nic. Všímej si radši Sida, je takový opuštěný...“

„Však on dlouho nebude! Ten se umí otáčet, jen si nemysli! Když dovolíš, půjdu dneska někam se pobavit, zatančit si a tak.“

„To bude nejlepší. Bav se, jak umíš, miláčku – já tě skutečně nebudu potřebovat...“

Elli šla rovněž do svého pokoje spát, rozhodnuta večer ho sledovat a zjistit, kam půjde. Zdálo se jí, že ta nepodařená akce pro ni nakonec přece jen získá jistý užitek...

Večírek v paláci lorda Johna začínal v osm hodin. Mike se dostavil něco po osmé, leč přesto mezi prvními. Lord John mu srdečně stiskl pravici a zeptal se po úspěších v diplomatickém poslání, Komtesa si dala ruku jen zběžně políbit a několika slovy v jejich mateřštině ho odkázala na pozdější dobu. Mike se tedy bavil s hosty, jimž byl lordem Johnem představen, a vyprávěl jim vymyšlené žertovné historky z Arminu, což je velmi bavilo.

Komtesa jenom zářila – hned byla tady, hned tam, přivítala se osobně s každým z hostí a už zase spěchala jinam, aby tam pobízela k popíjení dobrého vína a tišila spory několika ctihodných gentlemanů o politice. Potom se podávalo občerstvení, nakonec se začalo tančit při hudbě několika muzikantů. Ale Mike stále ještě nepromluvil s Komtesou ani slovo. Nezdálo se, že by mu to vadilo, seděl na pohovce, občas upíjel z číše vína a pozoroval mladou ženu, jak s nadšením tančí s některými hosty. Teprve když hudba přestala hrát a muzikanti si dopřávali oddechu, usedla vedle něj a ještě trochu udýchána řekla: „Jsem ti vděčná, že jsi přišel...“

„Byl jsem přece pozván,“ usmál se, „Jsi dnes večer krásná...“

„Neumíš nic jiného než mi lichotit? Povídej, co ty vlastně děláš? John mi včera tvrdil, že ses ke mně dostal na policejní průkaz. Snad ses nedal k policii?“

„Dal, ale k naší. Pracuji tady na případu toho arminského chlapce Enkry Westona, možná jsi slyšela...“

Neslyšela a velmi ji to zajímalo, tak si o tom povídali, dokud se zase nezačalo tančit. Komtesa by byla povídala i dál, ale Mike ji sám vybídl: „Jen si jdi zatancovat, vím, že to máš ráda...“

„Škoda, že ty neumíš tančit! Odpusť mi...“

Zasmál se a přihlížel, jak víří na parketu, podobajíc se svou krásou vzácné orchideji. Po chvíli se k němu naklonil sluha: „Milosti, Jeho Lordstvo vás očekává ve své pracovně...“

Mike povstal a zamračil se. „Co si přeje Jeho Lordstvo?“

„Nevím, pane. Prosí vás, abyste se laskavě obtěžoval...“

Mike šel za ním, medituje o nevděčnosti a marnosti světa.

Lord John mu vyšel vstříc, odeslal sluhu a usadil Mika do křesla u psacího stolu. „Trochu sherry... nebo snad whisky?“

„Děkuji. Musím se přiznat, že téměř nepiju...“

„Well. Dobrou cigaretu?“

„A ještě méně kouřím. Po pravdě, ani to neumím.“

„Jak prozíravé!“ lord John chvíli předstíral rozpaky, pak řekl: „Podle údajů mé choti jste... abych tak řekl, arminským diplomatem, hrabě. Nechcete na této verzi nic změnit?“

„Ne. Je to pravda.“

„Jsem poněkud obeznámen s diplomatickými zvyklostmi, ale také se zvyklostmi Arminů. Ačkoliv je mi to velmi trapné, zdá se mi... váš zájem o mou ženu... poněkud zvláštní!“

Mike se zatvářil udiveně, ale neřekl nic.

„Slíbil jsem své choti,“ hovořil lord John, „Že s ní budu společně sdílet dobré i zlé, že převezmu všechny její závazky tak, jako ona převzala moje. Vaším objevením, pane, přicházím k názoru, že tato fráze zřejmě nebude pouze frází...“

„Ujišťuji vás, mylorde, že nemám vůči Její Milosti žádné závazky, stejně jako nemá ona ke mně...“

Lord John krátce přikývl hlavou. „Lidé vašeho národa jsou známi tím, že nedělají nic bezdůvodně. Po pravdě řečeno, nevěřím příliš vašemu citovému vztahu k mé choti, který se snažíte ne právě úspěšně předstírat. Vyrozumívám, že vám jde o něco jiného, o něco, co vám velí povinnost. Mluvte prosím, poslouchám vás!“

„Jsem pouze přítelem vaší ženy.“ řekl Mike pevně.

Lord John ulehčeně vydechl. „Děkuji vám. Docházím k názoru, že obava z nějakých starších účtů s vaší tajnou službou není již tak zcela reálná. Byl bych vám nicméně vděčen, kdybyste mne ujistil, že případ, na němž nyní pracujete v Londýně, není v žádné, ani vzdálené souvislosti s mou ženou. Je mi totiž jasné, že máte v této zemi jistý úkol, po jehož charakteru nechci raději pátrat. Žádám jenom, aby moje žena byla z tohoto případu vynechána.“

„Ujišťuji vás svou ctí, mylorde, že ten případ nemá nic společného s vaší manželkou ani s vaší rodinou!“

Lord John opět pokýval hlavou. „Ano, očekával jsem to. V tom případě se ovšem jeví ve zcela jiném světle nebezpečí vašeho vzájemného setkávání. Jistě víte, že moje žena... je poněkud romantického založení. Nerozuměl jsem, co jste si před chvílí povídali, ale z jistých známek se dalo vytušit, že hovoříte o záležitostech spojených s pátráním, které provádíte. Obávám se, že se má žena bude chtít vašeho pátrání zúčastnit.“

„Nehněvejte se, Vaše Lordstvo...“ začal Mike udiveně.

„Po našem sňatku je moje žena donucena zanechat své divadelní kariéry,“ nedal se přerušit lord John, „Předpokládám, že bude mít v úmyslu nahradit tuto ztracenou zábavu něčím jiným. A vy, jakožto její starý přítel, jí budete zřejmě vhodným objektem zájmu, zvláště pokud se zabýváte tak zajímavou činností, jako je pátrání po zločineckých živlech...“

„Doufám, že její zájem budu moci vhodně odvrátit.“

„Nepředpokládám, že byste dokázal jakkoliv usměrnit nebo odvrátit moji choť v jejich zájmech! Chápu vaši nadměrnou sebedůvěru, leč neznám člověka, který by jí dokázal rozmluvit její záměry, ať jsou jakékoliv. Obávám se, že ani Vaše Milost nebude takového hrdinství schopna...“

„Vaše Lordstvo má přece možnost jí takové věci... zakázat!“

Lord John se kousl do spodního rtu. „Bohužel se obávám, že nemám možnost jakkoliv omezovat její vůli. Po pravdě řečeno, moje manželka provede vždycky, co chce, bez ohledu na moje přání. V tomto případě ovšem příliš nezáleží na mém souhlasu či nesouhlasu. Abyste rozuměl, sire – předpokládám, že vás donutí, abyste ji přibral k pátrání, ať již po dobrém, prosbami, osobním kouzlem nebo... násilím. Bojím se, že váš vztah k ní je natolik přátelský, že byste jí nedokázal vrazit pěst do zubů. Dále se obávám, že by ani tato možnost nedokázala Její Milost přesvědčit, kdyby se rozhodla něco se dozvědět...“

Mike začínal dostávat na klidně hovořícího lorda vztek.

„Přál bych si být ujištěn,“ řekl lord, „Že v případě nějakého konfliktu s ozbrojeným nepřítelem budete umět ochránit moji ženu před veškerým nebezpečím. Umíte střílet, pane?“

„Do jisté míry.“

„Neuznávám termín do jisté míry. Žádám, abyste byl schopen bojovat tak, abyste zabil každého, kdo by chtěl ublížit mé ženě, pane. Za tím účelem je nejvhodnější přesvědčit se o vašich schopnostech. Následujte mne, prosím!“

Vyšel z pracovny na chodbu a po točitých schodech vedl Mika do sklepních prostor. Tam se nacházela malá střelnice s terči asi padesát metrů vzdálenými.

„Prosím vás, abyste laskavě předvedl svoje střelecké umění. Revolver máte zřejmě v pouzdře pod paží, takže prosím, abyste na moje tlesknutí vypálil na krajní figurínu!“

Mike se otřásl a postavil se do střehu. Lord John tleskl, Mike vydobyl pistoli z pouzdra a vystřelil dvakrát do figuríny. Lord John potřásl hlavou. „Měl jsem mnohem lepší představy o schopnostech arminských agentů! Mám dojem, že moje žena dovede střílet mnohem rychleji než vy, pane... a nedomnívám se, že je to v pořádku! Mimo to...“ přešel k figuríně a prohlížel zásahy, „Obávám se, že po takto zasazených ranách by byl případný nepřítel ještě schopen vystřelit zpět a zasáhnout Vaši Milost, nebo, což je horší, moji choť. Uvědomujete si to, hrabě?“

„Zajisté. Ovšem nedomnívám se, že by bylo zapotřebí střílet lépe. Až doposud jsem nepotřeboval...“

Lord John se vracel k němu – náhle vjel rukou do podpaždí, obrátil se a vypálil ještě v otočce. Zasáhl všemi ranami.

„Předpokládám,“ odfoukl kouř z hlavně, „Že i v tomto případě vyváznete se zdravou kůži; to se týká především mé manželky, nikoliv vás. Ujišťuji vás, že na jejím zdraví mi záleží mnohem více než na vašem a žádám, aby to tak bylo i u vás!“

„Nikdo nenutí mylady, aby se mnou spolupracovala!“ Mike se už začínal trochu zlobit.

Lord John pokývl souhlasně hlavou. „Situace je velmi kritická. Nepředpokládám, že by cokoliv vyjma živelné katastrofy odvrátilo mou ženu od jejího plánu, jakmile si jej vytvoří. Též nedoufám, že byste ji v případě střetnutí dokázal chránit. Také nemyslím, že by souhlasila s přidělením strážce z mých prostředků. Jeví se vám nějaké přiměřené východisko z této situace?“

Mike pokrčil rameny. „Pouze jedno: v Anglii se mnou pracuje můj strážce Sid, který je určen k mé ochraně. Přidělím ho komtese. Jsem přesvědčen, že střílí i bojuje mnohem lépe.“

Lord John se krátce diplomaticky pousmál. „Tím jsou naše vzájemné vztahy vyjasněny, Vaše Milosti. Děkuji vám za příkladné rozhodnutí. Nyní se můžeme vrátit do společnosti, která Vaši Milost již zajisté postrádá...“

„Poslyšte,“ řekl Mike na schodišti, „Očekával jsem zcela jinou žádost. Obvyklé by bylo, kdybyste mne varoval před... neuváženým navazováním přátelství k vaší choti... a také...“

Lord John se k němu obrátil se smutným úsměvem. „Obávám se, že byste jen velmi těžko dokázal zamezit projevům sympatie z její strany, rozhodla-li by se vám ji věnovat. Rovněž jsem ovšem přesvědčen, že ani sebehorlivější vaše činnost v tomto směru, včetně pokusu o znásilnění, nemůže mít jakýkoliv úspěch. V tom jsem utvrzen vlastními zkušenostmi, jimž přikládám značnou váhu! Získal jsem lady po dlouhém úsilí, za použití všech možných prostředků, včetně mírného něžného násilí. Obávám se, že vy nejste schopen ji oslnit ani svou krásou, ani bohatstvím, a ono násilí by narazilo na její účinnou obranu.“

Mike kráčel za lordem a cítil, že s tímto mužem lze jen velmi těžko diskutovat. Mladý aristokrat předvídal všechny okolnosti, které mohly nastat a byl na ně zřejmě vnitřně připraven.

Daleko méně byl připraven Mike na to, že jakmile vstoupí do sálu, zmocní se ho Komtesa a zatáhne do kouta, za několik palem ve velkých květináčích. „Poslyš, přemýšlela jsem o tom tvém případu! Nepotřeboval bys pomoc? Pomáhala bych ti v pátrání...“

„To vůbec nepřichází v úvahu! Je to nebezpečné, na každý pád nevhodné pro dámu ve tvém postavení! Kromě toho nevím, na co bych tě mohl potřebovat!“

Přestala se usmívat a pohlédla na něj vážnýma modrýma očima. „Nechceš mi vyhovět? Prosím tě, abys mne vzal s sebou...“

Mike zvedl oči a setkal se s chladným, ironickým zrakem lorda Johna. Ten stál na druhém konci sálu a pozoroval je pohledem, v němž se mísila zvědavost s pohrdáním. Když zachytil Mikův pohled, krátce přimhouřil jedno oko.

„Není nic, co bych tobě mohl odmítnout.“ řekl Mike.

Komtesa zazářila. „Kdy a kde?“

„Zítra v osm pro tebe přijedu autem. Musíme udělat malý lov na jednoho zákeřného chlápka, který hodně ví. Toho Longa, jestli se pamatuješ...“

„Fajn. Stopovat lidi dovedu! Budeme moci jet na střídačku. Nebo s náma bude... ještě někdo?“

„Sid, můj střelec. Já jsem na tom se řízením špatně...“

„Já dovedu řídit, jen se neboj!“

„V pořádku, můžeš se s ním střídat. Obleč se pokud možno normálně a i make-up vol nenápadný. Chápeš to?“

„Jistě! A nějakou zbraň?“

„Vyber si něco ze zbrojnice svého manžela. Umíš prý střílet líp než já, tak se snaž.“

„Ale nikdy ne líp než on. On tě vzal s sebou na střelnici?“

„Chtěl znát moje schopnosti pro tento případ. Podezřívá mne, že bych tě nedokázal ochránit.“

„Umím se o sebe postarat sama! Dobře, zítra v osm...“

„Půjdu teď domů, je pozdě a víš, že mám zvyk nezůstávat na žádné slavnosti do konce. Čekej mě zítra...“

„Budu čekat – buď opatrný...“

Usmál se na ni a šel. Lord John jej zastavil u dveří. „Takže již domů, Milosti? Mimochodem, uvažoval jsem správně?“

„Naprosto, Vaše Lordstvo.“ řekl Mike a cítil se trapně.

„Well,“ usmál se lord John, „Budeme se zřejmě vídat častěji. Mimochodem, jak se jmenujete křestním jménem? Napadlo mi, že bychom si měli tykat, jak je zvykem u vás Arminů.“

„Mike.“

„Well. Tak se měj hezky, Miku...“

„Dobrou noc, Johne.“

Podali si ruce a rozešli se ve vzájemných nesympatiích.

Mike se nevracel do hotelu v nejlepší náladě. Doufal alespoň, že Elli ještě nebude doma, ale když si bral klíč, usmál se na něj recepční: „Vaše paní je už doma... i s tím mladým pánem...“

Mike se zarazil, přesto řekl klidně: „Tak? To jsem sám rád...“

Šel nahoru, neboť mu napadlo, že ten mladý pán bude nejspíš Sid, který zjistil něco zajímavého, našel Elli a přišel za ním, aby mu to řekl. Proto také, jakmile si odložil, zaklepal na dveře jejího pokoje a vstoupil. Byla tma, ale to nemohlo agenta zmýlit, bylo jen přirozené, aby si lehli. Mike tedy rozsvítil.

Na lůžku vedle Elli se vyděšeně vymrštil naprosto cizí mládenec s dlouhými vlasy, hubený jako šindel. Vykřikl leknutím, načež Elli otevřela oči a usmála se: „Ahoj – ty ses vrátil?“

„No, skoro jo.“

„Myslela jsem, že tam zůstaneš přes noc.“ vysvětlila náhlé objevení se cizího kluka ve své posteli.

„To je v pořádku. Nemohl jsem zůstat, tady jsou trochu jiné mravy. Doufám, že se ti nestýskalo.“

Zvedla se a objala dlouhými pažemi vyjeveného mládence. „Budeš se divit, ale ani moc ne...“ řekla sladce.

Teprve dotek jejích paží mladíka probudil. „O...odpusťte, pane, neměl jsem tušení...“ zakoktal.

„To je v pořádku. Nedělej si násilí...“

„Já... já jsem čestný muž, pane!“ mladík se snažil vypadat co možná nejdůstojněji a při tom si držet ruku v klíně, což dohromady moc nejde, „Nikdy bych se neodvážil, kdybych věděl...“

„Neblbni – já přece nejsem její manžel! Pro mě za mě si s ní dělej, co chceš...“

„Děkuji...“ řekl mládenec, ale tvářil se zděšeně dál.

Elli se rozhodla trochu pochlubit. „Serge je malíř! Potkali jsme se v Soho U paviána. Umí namalovat portrét za dvě minuty!“

„Vážně? Tak ať tedy něco namaluje!“

„Ale pane, já...“ Chlapec nebyl schopen slova překvapením.

„Tak vstaň, chlapče, a ukaž, co umíš!“

Serge si nijak zvlášť nepřál vstát – Elli mu sebrala deku, do které se chtěl zabalit. „Vyskoč, nestyď se! Namaluj mě třeba tak, jako předtím...“ Vyskočila, chvíli se hrabala v hromadě jejich svršků, až našla skicák. Bylo v něm několik jejích aktů v různých pozicích, zřejmě součást jejich milostné předehry.

Serge tedy vstal, našel tužku a čistý list. Elli se půvabně rozložila na lůžku a mladík, usazen na židli, maloval. Podařilo se mu to skutečně za minutu a půl a dívka si byla velmi podobná. Mike mu hleděl přes rameno a souhlasně přikyvoval.

„Výborně,“ řekl, když skončil, „Umíš dobře malovat...“

Serge se už uklidnil. Aniž se na Mika podíval, obrátil list a nakreslil velmi zručně jeho karikaturu. Ačkoliv se poctivě snažil potlačit nedostatky a zdůraznit přednosti jeho tváře, byla to práce nevděčná. Mike byl však spokojen a soudil, že si je skutečně velmi podobný. Elli byla téhož názoru.

„Umíš malovat i zpaměti, to je hezké. Když už jsme při tom, nakresli mi ještě ji...“

A Serge ochotně nakreslil velmi rychlý dívčin portrét s koketně přivřenýma očima a dychtivě pootevřenými ústy. Zřejmě tak se mu jevila před chvílí, než Mike přišel.

„Šikovný mládenec! Ale teď... ne, že bych tě snad chtěl vyhánět, ale pan recepční už se trochu divil...“

„Nedivím se,“ zašklebila se Elli, „Ale zítra se sejdem, ne?“

„Jistě, hochu,“ řekl Mike, „Vyzvedni si ji zítra okolo osmé. Já pojedu do města a nemůžu ji brát s sebou.“

„Proč?“ zostražitěla Elli, „Já přece...“

„Třeba budu mít jinou Dvojku. Bav se hezky, miláčku...“

„Dobře, pane...“ řekl už zase polekaný Serge.

„Tak se ještě pomazlete a pak dobrou noc.“ řekl Mike a šel do svého pokoje.

Mládenec jménem Serge se za posměšných poznámek Elli střelhbitě oblékl a vypadl z hotelu jako namydlený blesk. Recepcí proletěl, jako by mu za patami hořelo a na vrátného zdvořilý pozdrav vůbec neodpověděl. Recepční se jen samolibě usmál a byl si jist, že chápe, co chlapce asi tak žene.

Teprve na ulici se Serge uklidnil a vydal se nejkratší cestou ke stanici podzemní dráhy. Šel rychle a když mu do cesty vstoupil tmavý stín muže, překvapeně se zastavil. Z mužovy ruky na něj mířila lesklá hlaveň automatické pistole.

„Co je?“ lekl se Serge, „Já nemám žádný prachy!“

„Ticho!“ zasyčel ten muž, „Scotland Yard!“

Serge se zarazil a otřásl se strachem. „Já nic neprovedl...“

„To víme. Ale dost toho víš.“

U chodníku za ním zastavilo auto a dvířka se otevřela.

„Zapadni dovnitř!“ pokynul muž pistolí.

„Ale já nic...“ řekl Serge.

V té chvíli ho muž udeřil pažbou ze strany do čelisti. Serge bolestí vyjekl a kolena mu podklesla. Chlap jej s hrubostí sobě vlastní vecpal dozadu do auta, vlezl si za ním a zabouchl dvířka. Auto se rychle rozjelo.

Z malého parčíku na druhé straně silnice pozorovaly ten výjev oči tvora, který nebyl tak docela ani šelmou, ani člověkem. Byl zato jediným svědkem noční scény...

Errata:

30.05.2021 11:45