Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Především Mike vstoupil, zavřel za sebou dveře a otočil v nich zevnitř klíčem. Potom vytáhl z kapsy kabátu rukavice a navlékl si je na ruce. Rozsvítil tak, aby se dotýkal pouze hran vypínače, aby nesetřel otisky prstů.

Elli ležela, jak řečeno, na koberci uprostřed pokoje. Ovšem ten koberec nebyl v původní poloze, ani nábytek, který tam původně stál. Stůl byl odsunut stranou, židle pokáceny a jedna z nich měla zřejmě roztříštěné opěradlo. Zrcadlo na zdi bylo rozbito, stejně jako obraz, který spadl na zem. Vcelku svědčil chaos v pokoji o zuřivé rvačce, která se tam odehrála.

Elli byla zcela nahá a ležela tváří k zemi. Mike ji opatrně obrátil a prohlédl si její zranění. Zjistil celkem pět vstřelů na různých místech prsou, z nichž při zběžném ohledání pocházely tři a dvě z různé zbraně. Normální vrah obvykle nestřílí svou oběť ze dvou různých typů revolverů, mimo to byla ve stěně skříně za dívčinými zády (v době výstřelu) dírka, shodná s ranou na zádech po kulce. Mike se rozhodl prozatím tam kulku nechat.

Prohlédl si telefon – nebylo na něm znát otisky prstů. Přesto ho vzal co nejopatrněji a vytočil číslo recepce: „Peters. Pošlete mi hotelového detektiva do pokoje č. 86!“

Potom otevřel dveře svého pokoje a rozhlédl se tam. Byl tam nepořádek, způsobený prohledáváním jeho věcí, ovšem Mike věděl dobře, že tam nic nenašli a ani nemohli nic najít. Pokud měl s sebou něco, co souviselo s případem, nechal to u Olivera, kde byl jejich hlavní stan.

Někdo zaklepal na dveře. Mike odemkl a vpustil chlapíka velkého stoosmdesátdevět centimetrů, s kloboukem na hlavě a cigaretou v koutku úst – ani se nenamáhal ji zhasnout. Vcelku bylo na tom muži vidět, že je to bojovník každým coulem – Mike si byl jist, že pod sakem má pistoli jako každý správný detektiv.

Když muž spatřil Elli, zarazil se a obrátil se udiveně na Mika.

„Staráte se o bezpečnost svých hostí opravdu poněkud zvláštním způsobem.“ řekl Mike, „Nemáte náhodou zdání, kdo vstoupil během dne do tohoto pokoje? Třeba návštěvy a tak?“

Detektiv poklekl k dívce a prohlédl ji. „Ale... to je vražda, pane! Čistá, jasná vražda!“

„Bezpochyby. Tak co, víte, kdo tu byl?“

„Nesledoval jsem to! Snad recepční, ale... on by mne byl asi informoval, kdyby k vaší ženě přišel někdo, kdo tady nemá co dělat... aspoň myslím.“

„Předpokládám, že se jednalo o dva muže dosti nenápadného zevnějšku. Nejméně dva muže...“

Detektiv obrátil Elli a prohlédl rány. „Nesdílím váš názor! Z čeho soudíte, že byli dva?“

„Z různosti vstřelů. Byly tady dva revolvery!“

„Domnívám se, že se jedná o klasický případ matení stop! Vrah je zřejmě člověk chytrý, pane Petersi...“

„Mám důvod se domnívat, že se jedná o čin několika osob! Prosím vás, abyste podnikl pátrání v tom směru!“

„Především je třeba uvědomit Scotland Yard.“

„Prosím. Ale domnívám se, že naše pátrání...“

Detektiv se pomalu vztyčil. „Domnívám se, pane Petersi, že žádného pátrání nebude třeba. Podle toho, co vidím, se jedná o téměř školský případ vraždy ze žárlivosti, zpestřené diletantským pokusem svést vraždu na nějaké lupiče, které tu nikdo neviděl!“

„Co tím myslíte?“

Detektiv se lhostejně cvrnkal palcem do zubů. „Že jsem byl včera večer náhle pozván k vrátnému, kde jsem měl čekat na telefonické zavolání z pokoje číslo osmdesát šest. Jistý muž totiž, přijda domů, nalezl svoji mladou ženu zřejmě v dosti intimní situaci s mladíkem nedostatečně důvěryhodného zevnějšku a pochybného charakteru. Většinou bývám k takovým případům povoláván. V tomto případě se tak nestalo, leč dotyčný mladík vyběhl, jako by mu hořelo za patami a tvářil se, jako kdyby dostal pár do nosu. Ráno opustil dotyčný pán svoje apartmá sám a tvářil se, jako by jeho žena měla ten den vlastní plán zábavy. Ve skutečnosti ležela na tomto koberci. Za ten den měl dotyčný pán možnost zbavit se přebytečných revolverů, takže při případném prohledávání bude čistý jako lilium, samozřejmě. Požádal jsem vrátného, aby mi dal echo, objeví-li se ten mladík znovu, proto vrátný podle všeho kontroloval velice pozorně všechny, kdo přicházeli za paní Petersovou a nevpustil by dvojici podezřelých mužů bez podrobného prohlédnutí...“

Mike poslouchal jeho vývody s neotřesitelným klidem. „Co z toho vyvozujete?“

„Pane Petersi,“ řekl detektiv, „Co jste dělal celý dnešní den? Můžete mi uvést alespoň nějaký stín alibi?“

Mike se zarazil, pak odpověděl: „Domnívám se, že v případě potřeby bych si dovedl alibi nějakým způsobem opatřit. Ale nebylo toho třeba, neboť jsem tuto ženu nezabil.“

„Nicméně projevujete nad její smrtí pramalý zármutek! Až zarážející klid, který je vám možná vlastní, mne ubezpečuje, že vaše city k manželce zřejmě nejsou v úplném pořádku...“

Mike potřásl hlavou. „Jsem samozřejmě velmi zdrcen a rozrušen tou strašlivou skutečností. Ale domnívám se, že naší prvořadou povinností je najít vraha a ne se vyžívat v citových výlevech.“

Detektiv zavrtěl hlavou. „Není třeba, už se našel,“ ukázal na Mika, „Vrahem jste vy, Petersi, ať to maskujete, jak chcete!“

„Poslyšte, nezdá se vám, že jste poněkud drzý na zaměstnance tohoto hotelu? Rozhodně vaše chování není zcela správné, zvláště v tak tragické chvíli! Zatím jsem tady ještě hostem!“

Detektiv k němu přistoupil a vycenil na něj své bílé zuby. „Koukej, kamaráde, možná seš velikej papaláš někde v Americe nebo z kterýho čerta jsi sem přilez! Možná byla tvá žena vobyčejná mrcha, která se ti lepila na chlapečky. Ale to všecko by eště nemuselo bejt důvod, abys ji voddělal zrovna v hotelu Royal a zatahoval nás tak do svejch záležitostí! Tady se to začne hemžit mládencema od Scotlandu a to je pro náš hotel děsně mizerná reklama. Jestli si myslíš, že ti to já pomůžu krejt, tak se děsně mejlíš. Maximálně ti v případě ňákýho váhání můžu vrazit jednu do tvýho rozpláclýho ciferníku, kdyby se ti to nelíbilo...“

Mike se přezíravě usmál. „Vypadni, halamo! Nemám pokdy se zabejvat privátníma fízlama, který si neviděj na špičku svýho raťafáku. Vypadni, než tě vynesu!“

Detektiv se široce usmál. „Vidíš, žes promluvil jako člověk! Ale sme tady sami mezi sebou a tak dalece se nic nestane, když si to s tebou vyřídím. Ředitelství mně bude ještě vděčný, protože my o vobejdy tvýho druhu tak kór moc nestojíme! Povídej si to komu chceš, že sem k tobě nebyl mírnej...“

A vypálil mu levičkou tvrdou ránu na žaludek. Mike však v téže chvíli od skočil ke dveřím svého pokoje a sebral z věšáku svou hůl s ohnutou rukojetí a okovaným koncem. Detektivova rána ho zasáhla jenom mírně a zbrzdila se v obleku.

„No no!“ zasmál se detektiv, „Ne tak zostra, chlapče...“

Skočil po něm. Jeho vymrštěnou ruku zachytila Mikova hůl, agent ho trhnutím otočil zády, odzadu nakopl a současně ohnutým koncem hole zachytil jeho nohu a podtrhl mu ji. Detektiv se rozplácl na zemi a než se sebral, držel už Mike v ruce stříbřitý revolver a mířil na něj. „A teď vypadni! Ať přežiješ rok 2000!“

Detektiv poslušně vstal. Přešel ke dveřím, zaškaredil se a pak rychle vypadl. Mike za ním otočil klíčem. „No, teď už to vypadá hodně špatně.“ usoudil.

Přistoupil k telefonu a zmáčkl dvě nuly, čímž se dostal do městské telefonní sítě. Pak podle zápisníku vytočil číslo a čekal na spojení.

„Universal Export, Regent°s Park...“ oznámil mu dívčí hlas.

„Peters. Dejte mi Jamese B.“

„Okamžik, pane Petersi,“ zašveholila dívčina, „Podívám se, jestli u nás nějaký pán toho jména pracuje...“

„Ale jo. Má číslo dveří 007.“

„Spojím, pane Petersi!“ Klaplo to, pak se ozvalo: „Slyším!“

„Tady je Mike. Kdo mi zabil Dvojku, Jamesi?“

„Koho? Dvojku... to hezký kotě z baru?“

„Právě tu. Je prostřílena dvěma kolty. Právě jsem se vrátil ze služební cesty a našel jsem ji...“

„A sakra! Polož to, hned jsem tam. Nic nevypovídej!“

Mike položil telefon. Pak přistoupil k příručnímu baru, nalil si do sklenice trochu whisky a rázem ji vypil.

„Tak to vidíš, holčičko,“ řekl, „Jak jsi byla dobrá – i s těmi sígry jsi dost pěkně zametala, viď? A přece tě dostali. Ale kdo a proč? Že by pro pár zašmelených holek vraždil někdo agentku naší služby? Trochu divný...“ Přistoupil k oknu a otevřel je. „V každým případě,“ řekl setmělé obloze, „Přísahám, že ten lotr si to šeredně odskáče! Přísahám, že mu to nedaruju a že ho dostanu, ať to je kdo chce...“

Ozvalo se několik rázných úderů na dveře. „Otevřete! Policie!“

Mike otevřel. Dovnitř vpadli jako velká voda dva uniformovaní strážníci, za nimi lékař a fotograf, pak starší komisař s mladším inspektorem, oba jako vystřižení z anglické detektivky. Nakonec pak se šinul hotelový detektiv se širokým úsměvem a špačkem cigarety v koutku úst.

„Scotland Yard!“ řekl komisař, „Pan Peters?“

„Ano, pane.“ podal mu Mike svůj pas.

„Tohle byla vaše žena, že?“

„Ano. Vrátil jsem se před chvílí z města a nalezl ji mrtvou. Zavolal jsem tohoto pána a on...“

„To už nám všechno řekl pan Braby. Domnívá se, že se jednalo o vraždu ze žárlivosti. Co o tom soudíte vy, pane Petersi?“

Pan Braby, detektiv, si prohlížel pokoj a drbal se ve vlasech. Potom se sehnul nad mrtvou a prohlédl si její ruce. Mlaskl údivem a ohlédl se na Mika s rozpaky. „Odpusťte, pane Petersi! Ať už ji zabil kdokoliv, vy jste to rozhodně bejt nemoh. Podle jasnejch stop na rukách se ta mladá paní před smrtí dost rvala. A podle tý spouště dost zostra! S váma by takovou práci neměla...“

Komisař se rozhlédl po pokoji. „Mám dojem, pane Braby, že si z nás tropíte šašky a snažíte se nás dezorientovat. Předtím jste měl jistý dojem – teď máte zas jiný dojem, který ten první vyvrací. Učinil jste dobře, že jste nás zavolal – ale teď bude nejlíp, když budete mlčet a ponecháte pátrání odborníkům...“

Braby se zatvářil strašlivě, ale neřekl nic.

Lékař povstal od mrtvé. „Je mrtvá už delší dobu. Zahynula zřejmě mezi sedmou a desátou hodinou dnes ráno. Přesnější údaje vám poskytnu až po pitvě. Příčinou smrti je pět střelných ran v hrudi, z toho dvě smrtelné. Zřejmě z různých zbraní...“

Komisař se sklonil nad Elli. „Odkud pocházela vaše žena? Udivuje mne to zvláštní tetování na prsou...“

„Byl to její koníček...“

„Přesto je to zvláštní. Žena a tetování? Pokud vím, ženy těžko snášejí bolest... A ta opálená pokožka...?“

„Dovoluji si podotknout,“ řekl mladý inspektor, „Ta žena se zřejmě intenzívně zabývala sportem! Podívejte se na to tělo...“

„Mimochodem, měla zvyk chodit často nahá?“ ptal se Braby, „Její opálení je souvislé, zřejmě nosila plavky jen výjimečně...“

„To je taky pravda!“ řekl komisař, „Nu, pane Petersi?“

V té chvíli se otevřely dveře a vstoupil James. „Co je to tady za sešlost?“ zeptal se přísně.

„No dovolte, pane?“ řekl komisař důstojně.

„Inteligence Service.“ ukázal mu James průkazku, „Chci vědět, kdo vás sem přitáhl, pánové!“

Braby postoupil dopředu. „Nezlob se, Jamesi, já! Vypadalo to na vraždu ze žárlivosti. Ale teď, když...“

„Byl jsi odjakživa zbrklý, Monty. Domníváte se také, že se jedná o vraždu ze žárlivosti? V tom případě vás musím poněkud poučit. Tato dáma nemohla vzbudit žárlivost přítomného pana Peterse, neboť nebyla jeho manželkou. Naopak byla jeho spolupracovnicí, a oba jsou agenty spřátelené tajné služby, kterou nemohu jmenovat, aby se pan Edgar J. Hoower nezlobil.“

Monty Braby se praštil dlaní do čela, až to plesklo. „Páni zlatý! Tos měl říct hned, že seš od FBI, ty bambulo!“ Plácl Mika přátelsky dlaní do zad.

„Promiňte,“ vmísil se komisař, „Ale já jsem povinen ukončit pátrání, když jsem byl už jednou přivolán...“

„V pořádku. Uděláte dokonce zprávu. Jednu si ponecháte pro váš archiv, druhou předáte zde panu Petersovi, třetí mi zašlete k rukám do IS. Žádná další zpráva nebude vyhotovena. Novináři nebudou informováni a v případě, že se to nějak dozvědí, bude tato informace popřena způsobem, který nevyvolá žádné dohady. Rozumíte tomu, pane?“

„Ovšem, rozumím.“

„Tak pokračujte v práci. Zatím si pohovořím s panem Petersem. Doufám nevěříte, že agenti FBI musejí jezdit střílet svoje sekretářky až do Anglie?“

„To jistě ne. Zařídím všechno, jak bude zapotřebí...“

James otevřel dveře Mikova pokoje a rozsvítil tam. Potom se obrátil na Montyho a dal mu rukou nějaký pokyn. Zavřeli dveře a usadili se na rozházenou postel.

„Proč jsi ji k čertu nevzal s sebou?“ ptal se James, „Zřejmě sem přišli prohlídnout tvůj pokoj a našli ji tady...“

„Nevím – nemohl jsem ji vzít. Měl jsem na tenhle den jinou Dvojku, svou osobní. Mrzí mě to, Elli byla hodná holka...“

James pokrčil rameny. „Mimochodem, co víš o muži jménem Long?“

„Nic, jako obyčejně.“

„Vylovila ho z Temže poříční policie. Byl ošklivě zmlácenej a v srdci měl kulku z pětačtyřicítky.“

„Pokoj jeho hříšné duši, Jamesi.“

„Aha. Ale to není správný, Miku! Ten Long byl jedním z konfidentů Scotland Yardu a donášel jim jistý maličkosti, který se kde šustly. Páni z Yardu se budou zlobit...“

Mike pohodil hlavou a ukázal na kufřík, který přinesl. „Tohle dělal taky pro Scotland Yard? Vyráběl falešný průkazy pro obchodníky s bílým masem, kamaráde!“

James skočil po kufříku jako tygr. „Takže přece jen něco víš!“

„Počkej, trochu po pořádku. Já, lépe řečeno můj Sid, ho zmlátil – jak říkáš, ošklivě. Ale když jsme se loučili, ještě žil a byl celkem v pořádku. Rozhodně do něj nikdo nestřílel a ještě ne tak hrubým způsobem. Řekl nám, co jsme chtěli vědět, tak proč?“

„Takže tvrdíš, že ho zastřelil někdo další?“

„Nepochybně.“

„Normálně bych ti nevěřil, ale když vidím tohle...“ ukázal James na dveře, „Zdá se mi to docela možné. Myslíš, že to byl ten, kdo zabil tvoji Dvojku?“

„To je mi vcelku jedno. Zabiju ho za tohle – za Longa mu můžeš vpálit kulku taky ty.“

James si prohlížel matrice na výrobu dokladů. „Nač potřebovali obchodníci s holkama závodní průkazy?“ ukázal jednu Mikovi, „Totiž, závodní průkazy existují v našem státě jenom u firem, který dělají na ne zcela veřejných a všem známých věcech, jinde ne. Tohle vypadá na... no, na co?“

„Na průmyslovou špionáž.“

„Velmi správně. A z důvodu nějakého toho miliónku zisku se už skoro vyplatí odstřelit jednoho ničemu, co vyráběl tyhle věcičky. Ba vyplatí se i odprásknout jednu cizí holku, která nechtěla dost rychle jít z cesty. Možná se taky vyplatí odbouchnout nějakýho agenta cizí mocnosti, Miku...“

Mike se přezíravě usmál koutkem úst. „Bez starosti! Chápu, na co narážíš, ale umím se postarat...“

„Ta tvoje Dvojka někoho čekala, viď?“

„Ano. Měla domluveno s nějakým mládencem, že pro ni přijde a bude jí tento den dělat společnost. Místním klukem...“

„Ano, rozumím. Takže to vypadalo takhle: dívka čeká, zřejmě dost roztoužená, neboť se ani nenamáhá obléknout. To konečně není u tvých krajanů nic divnýho. Ozve se zaklepání, dívka otevře a už vstupují nějací dva páni a mají spoustu otázek. Slečna není z cukru, bodejť, je z branže. Udělá s nima pár prostocviků a roztluče trochu nábytku. Pak to některej z nich nevydrží a vystřelí – zřejmě z ní mají strach, takže to do ní pálí taky ten druhej. Když jim to dojde, je už pozdě to nějak zamarkýrovat. Takže prohrabou tvůj pokoj a nejspíš i její, seberou co se jim zdá a vypadnou. Co ty na to říkáš?“

„Přesně tak jsem to odhadoval i já.“

„Takže další úvaha: Představujou si ještě pořád pod tvojí osobou pana Peterse, ne arminskýho agenta. Pan Peters, Američan, s mladou ženou, jenž mu byla noc předtím očividně nevěrná a přistižená in flagranti. Podezření padne samozřejmě na Peterse, který nemůže vyrukovat s takovým alibi, jako že právě v době vraždy mlátil po hubě policejního konfidenta a prachmizernýho lotra Longa. Jasný jak facka: vrahem je Peters a půjde do kriminálu, nebo bude pověšen za hrdlo, až zemře, jak je zvykem. Krásné počty, ale ztroskotaly na jedné maličkosti, že totiž jsi přítelem jednoho chlápka z IS!“

„Omyl. Ten Braby už to taky pochopil...“

„Monty? Ten nikdy nic nepochopí. Byl natvrdlej už v době, kdy sloužil jako bouchal u IS. Vylili ho pro tu blbost a taky pro surový zacházení s lidma při výsleších...“

„Už jsem měl to potěšení poznat jeho zdvořilý metody. Ale co teď navrhuješ, Jamesi?“

„Co bys navrhoval ty?“

„Podívat se po tom jejím mládenci. Jmenuje se podle ní Serge a je rychlomalíř. Je znám v Soho jako častý návštěvník nočních podniků, kde si vydělává na živobytí. Třebas něco ví, ne?“

„Rozumný nápad. Dobře, pojedem.“

James vstal, Mike ho však zadržel: „Ještě chvíli poslouchej, Jamesi. Hodlám zabít všechny, kteří ublížili té holce. To neměli dělat, protože i když to na mně není vidět, rozzlobili mě a doplatí na to. Chci, aby z té bandy nezůstala živá ani myš!“

James se poškrábal na nose. „Rozumím. Ale... to není v pořádku, Miku! Ti chlapi musí před soud!“

Mike hmátl do pouzdra pod paží a strčil mu před oči těžký revolver Tiger 7.65. „Tohle je ten správný soudce!“

James se usmál tichým, krutým úsměvem. „Není to sice podle předpisů – ale tady je můj rajon a já ho chci mít čistý. Dobře, vyčistíme to tu. Kdybych někoho potřeboval, tak ti řeknu...“

„Pomůžeš mi?“

„Samozřejmě. Musím přeci podat hlášení šéfovi...“

„Dobře. Já, ty a Sid, to jsme tři. Snad na ně stačíme...“

„Vezmem s sebou Montyho. Je pitomej, ale umí střílet rychleji než přemýšlet. Bude se nám hodit.“

„Tak dobře.“

Vešli opět do obývacího pokoje, kde již policisté končili práci. Lékař k nim přistoupil a podal jim na dlani pět kulek. Komisař ukazoval prstem: „Tyhle tři jsou z Walthera. Ale zdá se mi, že jen dvě patří do téže zbraně, třetí je z jiné. Ty dvě další jsou z nějakého blíže neurčitelného, snad německého revolveru. Ale tím si nejsem zcela jist, mohla by to být taky upravená zbraň jiného druhu. Bližší vám řeknu až po expertíze.“

„Takže tři zbraně? Tím líp. My máme taky tři bouchačky a budeme mít čtyři. Komisaři, ukončete to tady sami. Já, pan Peters a pan Braby si půjdem něco vyřídit...“

Monty na ně koukal dost hloupě, ale na Jamesův pokyn šel.

„Ty pitomče všech pitomců!“ řekl mu James, „Nechápu, proč jsi tady takhle zmatkoval a ještě pouštěl hrůzu tuhle na Mika. Chceš si párkrát střelit do těch, co tohle udělali?“

Monty hvízdl skrze zuby. „Jasný! Rád bych jim vysvětlil, co to obnáší dělat bordel v mým rajonu! Jsem jednou zodpovědnej za klid v tomhle hotelu, takže si to s každým vyřídím...“

„Jakou máš zbraň?“

„Walter PPK 6.5.“

„To je koníček našeho starýho, tahle bouchačka. Umíš s tím zacházet, to vím. Máš ji u sebe?“

„Vždycky!“ řekl Monty a velmi rychle ji vytáhl z podpaždí.

„Fajn. Teď se stavíme pro jednoho kámoše a pak na to vlítnem.“

Sid přespával v malé noclehárně za rohem. Když pro něho přišli, divil se velice a ještě víc té zvláštní sestavě společnosti. „Ahoj, Jamesi? Kde tě sem čerti nesou?“

„Čao, Šmudlo! Hele, vybal si železo a pojď s náma!“

„Elli zabili, Side,“ řekl Mike, „Půjdem si to s nima vyřídit!“

Sid vyskočil z kavalce. Přistoupil ke kufříku a vyndal z něj revolverový pás se dvěma pouzdry – ale zavěsil si jej k bokům, ne pod paže. Krásně naleštěné Tigery měl v pouzdrech našitých na podšívku saka.

„Proč na to jdeš tímhle kovbojským stylem?“ ptal se James, „Zatím je nech ještě schovaný, není ta pravá chvíle...“

Sid se zasmál. „Vezmu je s sebou, až ta chvíle přijde...“

Monty pozoroval kolegy se značným údivem „Jamesi, nechci nic říkat, ale seš si jistej, že tihle jsou od FBI? Mám dojem, že takhle G-mani rozhodně nevypadají!“

„Jsou od arminský tajný služby AIA, aby ti to bylo jasný. Ale to je snad jedno, ne?“

Monty hvízdl překvapením. „Páni, a já ho podezříval! To byla pěkná pitomost... Teď už ty její zvláštnosti chápu...“

„No, jen se nezblázni!“ řekl Sid, „Tak jsme Armini, a co? Takovejch je, to by ses divil...“

Monty už mlčel a díval se na ně s větším respektem.

Jeli do Soho a po cestě krátce diskutovali o postupu pátrání. Podle Elli potkala Serge v hospodě U Paviána, zamířili tedy tam. Monty měl docela slušné znalosti krčem pochybné pověsti.

Hospoda U Paviána byla tančírna se striptýzem a občasnými zábavnými výstupy. Právě když přišli, vystupoval tam kouzelník, který tahal z klobouku králíky a z důvěřivého obecenstva peníze. Montyho znal jako policajta, takže mírně zbledl.

„Hele,“ oslovil Monty barmana, „Je tady dneska ten mládenec, co maluje takový vobrázky za chviličku a říká si Serge?“

„Byl tady ještě před chvilečkou, vyděšenej jako poledne! Ale kam šel, to teda nevím!“

„Co povídáš, vyděšenej? To teprv bude!“

„Možná šel do Zlatýho slunce! Obvykle tam chodí od nás, když se tady nikdo nechce dát namalovat...“

„Fajn,“ řekl James a pohodil na stůl minci, „Děkan...“

A šli do Zlatého slunce, což byl pajzl s námořníky a zaplivanou podlahou – i ty děvky tady byly utahanější a špinavější. Jakmile vstoupili, všimli si chumlu u jednoho stolu. Mládenec Serge tam s vervou maloval karikatury rozšklebených lodníků z nějaké tankové lodi a za zvláštní poplatek přimaloval každému i nahou dívku se zdůrazněnými pornografickými detaily. Děvky, které to s námořníky táhly, se chichotaly studem, což působilo, jako by se zardívala záchodová mísa.

Mike na něj ukázal a Monty okamžitě zareagoval. Rozhrnul lidi a zakýval na Sergeho prstem: „Pojď si s náma pokecat, mladej!“

Jeden z opilých námořníků mu řekl něco sprostého v cizí řeči a Monty mu jen tak bez ohlédnutí vsolil jednu po hubě. Serge si zatím všiml Mika a zbledl, že by se v něm krve nedořezal. Položil náčrtník a tužku, vstal jako stroj a šel za Montym.

James mu ukázal průkazku Inteligence Service. Serge nereagoval nijak, šel poslušně za nimi až do auta a ochotně do něho vlezl, aniž se nějak staral o svůj křehký život.

Odvezli ho za dva rohy, tam zastavili a James se optal: „Tak, mladej – jestlipak víš, proč jsme tě sebrali?“

Serge s obavou pohlédl na Mika. „Já nic nevím!“

„Ale asi víš, že bys měl něco vědět!“ řekl James mile.

„Tak povídej, než ti roztluču ciferník!“ doporučil Monty.

Serge se podíval zpříma na Jamese. „Jestli jste opravdu od Inteligence Service, měl byste radši zatknout tamtoho člověka! Je to dobrodruh, vrah a agent Arminu a jmenuje se Mike von Cross!“

„No a?“ ptal se James, „To vím už několik let...“

Serge zamrkal udiveně očima. „A že tohle je jeho pistolník, víte taky?“ ukázal na Sida.

„Znám se s nima. Ten pán je skutečně arminský agent, ale co je na tom divného? V jeho zemi se nikdo nedivil, že já jsem anglický agent a vycházeli mi vstříc!“

„A můžu vědět, odkud to víš?“ zeptal se Mike.

Serge se rozhlédl po jejich tvářích. „Slíbil jsem, že o tom s nikým nebudu mluvit!“

„Tak podívej,“ řekl Mike, „Jestli to nevíš, Elli, ta dívka, se kterou jsem tě včera chytil, je mrtvá! Zemřela pěti střelnými ranami do prsou. Jsi v podezření, že jsi ji zabil ty!“

Serge vykřikl a zakryl si tvář rukama. „Lžete! To není možné! Ten komisař tvrdil, že to chce vědět jen pro její ochranu!“

„Jaký komisař?“

„Ze Scotland Yardu! Oni... včera, když mě tenhle pán vyhodil od Alice, čekalo u hotelu auto. Sebrali mě a odvezli do Yardu... teda nějaké jejich úřadovny. Tam mě vyslýchali, ukazovali mi fotografie vás, pane, tohohle pistolníka a ještě nějaké jiné. Povídali, že jste agent arminského Vládce...“

„To souhlasí. A co takhle nějaké průkazy? Ty ti taky ukázali?“

„Jasně, ukázali mi průkazky Scotland Yardu...“

Mike kývl hlavou na Jamese. „Longovy výrobky! Náš muž mnoha tváří Long nejenom spolupracoval s Yardem, ale vyráběl mu dokonce nové příslušníky jako na běžícím pásu. Už je to vidět...“

„Kdybychom aspoň mohli vědět, kdo to byl!“ řekl James, „Kudy jste jeli do té úřadovny?“

„Nevím! Byl jsem v bezvědomí, udeřili mě do hlavy pažbou pistole. A když mě vezli zpět, zavázali mi oči...“

„Páni, ty krávo!“ řekl Monty, „A tys jim sežral, že sou to orgánové Skotskýho Jardy?“

„Říkali mi, že... no, povídali mi toho tolik, že jsem... nemohl vědět, že by... nebyli praví!“

„A sepsali s tebou protokol? To by totiž udělali vždycky!“

„Ne – jenom jsem jim musel podepsat prohlášení, že o tom nikde nebudu mluvit. A musel jsem jim to... odpřisáhnout!“

„Z toho si nic nedělej, my jsme praví a jestli tomu nevěříš, můžu tě zavézt k nám. Tentokrát se budeš moct dívat na cestu.“

„Já vám věřím, pane...“ povzdychl si Serge.

Mike položil chlapci ruku na rameno. „Poslyš, ty přece umíš malovat... umíš si zapamatovat tváře, které jsi viděl! Dovedl bys... nakreslit, jak vypadali ti, co tě vyslýchali?“

Serge se zarazil. „Jistě že jo, pane! Můžu je namalovat!“

„Tak pojeď s náma. Namaluješ nám je...“

Jeli zpátky k Zlatému slunci a sedli si v místnosti za lokálem, kterou jim hostinský rozumně uvolnil. Serge maloval do náčrtníku a vysvětloval: „Tak tohle je ten, co se mnou mluvil nejdřív!“

James se sklonil nad kresbu. „Neznám. Někdo úplně cizí...“

„Tihle dva mě přivezli,“ Serge namaloval dva obličeje – oba dva nevěstily nic dobrého.

„Hele,“ vyjekl Monty, „Fórovej Teddy, známej prasák!“

James přikývl. „Jo, Edward H.Soudsett, násilník a lupič. Pěkný policajt, jen co je pravda. A ten druhý... mohl by to být ten kasař, co mu říkají Plechová bedna, myslím... Bill Bowless...“

„Bill Plechová bedna sedí. To je blbost!“ řekl Monty.

„Byla amnestie, třeba ho pustili...“

„Už jsem o něm dost dlouho neslyšel, tak...“

„Třeba sehnal počestný zaměstnání u tý bandy, ne?“

„Tihle tam taky byli a hlídali mě...“ maloval Serge.

„Žádnýho z nich neznám.“ řekl Monty.

„Já jo. Tohohle, nějakýho Doktora Snoppa.“ řekl James, „Byl zamotanej do případu s ukradením patentu na suchý mejdlo. Prej instaloval nějaký štěnice ve výzkumným ústavu...“

Serge maloval, až se z něj lil pot. „Tohle je inspektor... Mortimer! Ten vedl výslech...“

James pohlédl na kresbu a zachmuřil se. Naklonil se k Mikovi a řekl arminsky: „To je horší, než jsem si myslel. Ten člověk se jmenuje nebo si aspoň říká Wolf a je to vrah! Snad dělá pro německou tajnou službu, ale... ještě jsem ho neviděl osobně!“

„A tohle je komisař,“ řekl Serge a podal mu kresbu, „Ten potom se mnou mluvil... o Alici...“

James si pozorně prohlédl kresbu. Pak sáhl do náprsní kapsy a vydoloval z ní několik fotografií. Prohlédl je, jednu z nich vybral a položil před Serga. „Je to on?“ ptal se ponuře.

„Ano... ovšem bez brýlí. Včera měl brýle...“

„Heinrich Schiessen. Rezident německé rozvědky v Anglii!“

„Ochraňuj nás Panna Maria!“ řekl zbožně Monty.

James usedl obkročmo na židli a hovořil jako pro sebe: „Nepolapitelný Heinrich Schiessen! Tohle, co jsem ti ukázal, je jediná jeho fotografie, kterou máme. Je to stejně tajemný člověk jako ty, Miku. Nikdo ho nezná a nikdo z našich ho ještě neviděl tváří v tvář. Ví se o něm, že to je velký zvíře jejich špionáže, bývalej důstojník SS a všechno možný. Ale nikdo nevěděl, že je tady.“ Obrátil se k Sergovi. „Teď věřím, že jsi skutečně věřil, že to je Scotland Yard. Viděl jsi živého Schiessena, člověka, o kterém jsme si ani nebyli jistí, že opravdu existuje. Unikl jsi o vlásek jisté smrti, chlapče. Schiessen málokdy nechává svědky. Snad jsi byl tak vyděšený, že si mysleli, že tě zmátli...“

Serge byl momentálně ještě vyděšenější.

„Pánové,“ řekl James, „Stojíme proti nepříteli, se kterým nebude lehká práce. Ale musíme ho dostat, rozumíte? Musíme, protože Schiessen nás zabije, dozví-li se, že jsme objevili jeho účast. Musí být zabit ještě tuto noc – zabit bez soudu, neboť má tolik peněz, že by ho soud neodsoudil. Musíme ho odsoudit my – a taky hned rozsudek provést...“

„Zbytečné řeči,“ řekl Mike, „Kde je ten Schiessen?“

„To právě nikdo neví! Neví to ani Serge, protože ho vezli se zavázanýma očima – a nevím to ani já...“

Mike se zamračil ještě víc než dřív. „Přesto ho najdeme!“

„Co chceš dělat?“

Mike položil pěst na stůl. „Zahájím královskou hru. Výjimečná situace vyžaduje výjimečné opatření, pánové! Roztočíme to!“

„Jak?“

„Potřebujeme člověka, který se dobře zná s podsvětím. Nejlíp majitele nějaké hospody, kde se setkává podsvětí. Tomu položíme ultimátum. A on nám vydá Schiessena!“

„Myslím, že rozumím,“ řekl James, „A co?“

„Teď si, pánové, zavěste bouchačky pěkně k bokům! Protože od téhle chvíle v tom jedeme naostro. Uvidíme, jestli si místní bossové dají říct. A kdyby něco, jsme všichni Armini – dojde-li k nesnázím, budu vás krýt svým vlivem!“

„Bez starosti,“ řekl James, „Nejsme z cukru!“

„Dobře. Znáte někoho vhodného?“

„Jake Stoyakoff, majitel baru Hnízdečko,“ navrhl Monty, „Je to známý gangster. Nevadí, že má pár hlídačů, co?“

„Snad si s nimi dovedete poradit, ne? Když dovolíte, já se rvát nebudu. Nesmíme ukazovat svoje slabá místa...“

„No jasně,“ souhlasil James, „Jde se do Hnízdečka!“

Lokál zvaný Hnízdečko byl v samém srdci Soho a podle znalostí agentů se tam scházela nejvybranější společnost, na jakou kdy pohlédlo oko zákona s naprostým nezalíbením. Když přicházeli, vyšel odtamtud zrovna muž s výrazem řemeslného zabijáka a páskou přes oko. Monty, který šel první, mu beze slova vrazil pěst do břicha a pak ho ranou do zubů vrhl létacími dveřmi zpět do sálu. Teprve, když se ohromený ničema rozplácl na zemi, vstoupili taky ostatní, Mike naposledy. Monty zůstal stát ve dveřích, ostatní přistoupili k barpultu. Sid na levém konci, James na pravém, Mike uprostřed. Bez nejmenších projevů začali s prací: Sid srazil pěstí jakéhosi obejdu, popíjejícího tam svoje zázvorové pivo, James uchopil namalovanou prostitutku, diskutující se svým pasákem, a obratně a rázně z ní strhl beztak velmi úsporné šatičky. Mike se rozhodl vyčistit stůl tím, že holí podebral a smetl na zem celou baterii umytých a téměř čistých sklenic.

Tohle všechno se stalo téměř současně. Společnost v sále si uvědomila, že se děje něco nepatřičného. Někteří její členové se pokusili opustit sál, ale ve dveřích stál Monty a ty zbabělce hned zostra vracel pěstí. Ustoupili tedy ke stěnám a ztichli, aby nezavdali příčinu k neklidu.

Barman sledoval celou akci opřen o pult s barevnými lahvemi a mechanicky čistil sklenici. Nepohnul se, zřejmě si byl zcela jist, že výtržnost brzy skončí.

„Ty seš Stoyakoff?“ zeptal se ho Mike zostra.

„To bych byl. Vo co kráčí?“

„Máš tady nějakýho hlídače?“

„No a co?“ Stoyakoff líně vztáhl ruku a luskl prsty. Ze zadní místnosti se vynořil chlap zvící gorily s vizáží a chováním Frankensteinovy příšery. Na jeho tváři bylo jasně vidět, že by mu zlámat někomu krk nepůsobilo nijak hrozné morální zábrany.

První se s tím chlapíkem setkal James. Mike jen viděl, jak jeho ruce bleskurychle zapracovaly a chlap se otřásl, jako by do něj vrazil býk. Potom zafuněl a vrhl se na Jamese, ale ten mu uskočil, nastavil nohu a nakopnutím ho poslal Sidovi. Ten byl připraven, kopl zprudka padajícího chlapa do prsou, až vyhekl, a pak jej při pádu udeřil složenými pěstmi odzadu do hlavy. Obr zahekal ještě jednou a složil se definitivně.

„To by snad mohlo stačit,“ řekl líně Stoyakoff, „Nehrajte mi tady divadlo a povídejte jasně, co chcete...“

„Potřebujem od tebe něco, Stoyakoffe,“ řekl Mike, „Pár diskrétních informací o našich dobrých přátelích...“

„Máš smůlu, brácho. To nedělám...“

„Tak ti dneska uděláme z toho baru kůlničku na dříví. Nezbyde ti jediná věc, která zůstane celá! Z těch kurev orvem jejich hadry a ještě je zkopem, že nebudou moct tejden do práce. Jejich pasáky rozemelem na sekanou. Zejtra budeme pokračovat na jiným místě stejným způsobem. Co ty na to?“

Stoyakoff se mírně pousmál. „Ale kamaráde! Je ti doufám jasný, že to dlouho nevydržíš? Uděláš to dneska, zejtra a pozejtří. Popozejtří si na tebe najmou větší bandu než máš ty a zmalujou tě k nepoznání. Povídám ti, radši toho nech. Tenhle blázinec ti vodpustím a můžeš zas klidně vodejít...“

„Nerozuměli jsme si, Stoyakoffe! Já nejsem žádnej halama, jak by sis řek. Jsem arminskej agent, kterej má svou povinnost, a tihle jsou mí pistolníci. Jestli ti to nic neříká, můžu ti důvěrně prozradit, že my se nebojíme místních rváčů...“

Nějaká děvka ostře vypískla leknutím. Ostatní stáli nehnutě a snažili se splynout s dřevěným obložením stěny. Stoyakoff se odlepil od regálu, opřel se o pult a pohlédl na Mika s probuzeným zájmem. „Tak? Armini?“

„Doufám, že se tady zprávy šíří stejně rychle jako u nás! Jestli jo, tak v jistý době mi podsvětí z Iron-city říkalo Mike Pajda. To od doby, kdy jsme je začali plánovitě likvidovat. Zůstalo to tak, dokud nějaký podsvětí v Ironu bylo. Máte šanci říkat mi stejně za stejnejch podmínek...“

Stoyakoff si roztržitě otřel spodní ret dlaní. „To nezní pěkně! A jaká je... ta druhá možnost?“

Mike se opřel o barpult proti němu. „Chci chlapa, kterýmu se říká Heinrich Schiessen.“

„Kdo to je? Toho neznám!“

„Kolega, patří k vaší branži. Dopustil se nerozvážnosti, zabil mou kamarádku. Budu s váma zametat, dokud mi ho nedáte.“

Stoyakoff byl mírně vyveden z míry. „Ale... za to my přeci nemůžem! K nám nepatří, dej si říct! My vo tobě ani nevíme, natož abysme dělali něco proti Arminům! Nemáme s tím nic společnýho!“

„Budete s tím mít, až vás zmáčknem.“

„Ale do prdele,“ praštil Stoyakoff utěrkou o pult, „Kdo vůbec ten Schiessen je? Co je to za chlápka?“

„Správná otázka. Šéf německý agentury v Anglii.“

„Tak s tím my nespolupracujem! Jsme počestný anglický občani a s nepřátelama státu nemáme žádný spolky! Nemůžem ti pomoct...“

„Já se neptal, jestli s ním spolupracujete! Kdybych si jen na chvilku myslel, že pro něj děláte, prostřelil bych ti bez diskusí kebuli. Já chci, abyste mi ho vydali. Stačí, když mi k němu ukážete cestu, zlikviduju si ho už sám.“

„Ale proč to chceš zrovna od nás?“

„Protože jste borci, kterejch z hlediska policajtů není škoda. Protože máte spojení, který přesahuje moje možnosti. Dávám vám ultimátum: dejte mi toho Schiessena a já vám dám pokoj. Když mi ho nedáte, budu vám šlapat na prsty...“

„A co když – čistě teoreticky, samozřejmě – tě někdo oddělá?“

Mike se usmál a složil si ruce na prsou. „Potom nastoupí pomsta těch, kdo mě poslali. Jsem Armin, příslušník národa Vládců Nebe a Země. Moje cena není vysoká, přesto můžou Armini poslat pár tisíc bojovníků, aby si to vyřídili s tím, kdo to zavinil. Abys rozuměl, kamaráde, nejde mi o život té dívky, zavinila si to sama svou neopatrností, že ji nepřátelé překvapili. Jde mi o to, že nikdo si nesmí dovolit ublížit občanovi Arminu beztrestně, ať to bylo jakkoliv. Tady nejde o to, co měl Schiessen proti tý holce. Ale zabil ji a zemře za to, protože takový je zákon.“

„Ale proč za to máme trpět my?“

Mike se přezíravě usmál. „Protože jsem se rozhodl, že mi ho vydáte. Protože to chci. Protože jsem mluvčí zákona své země.“

Stoyakoff na něj hleděl mlčky a snažil se urovnat si v hlavě, jak na věc nahlíží ten muž z Arminu. „Ovšem...“ řekl, hladě si bradu, „Ale my Schiessena neznáme. Budeme ho muset najít...“

„Samozřejmě, to můžete. Dokonce musíte, když mi ho máte dát.“

„Potřebuju k tomu pár svejch kámošů!“

„Ale jo, klidně. Zavolej je sem, rád je poznám.“

Stoyakoff pronesl k lidem v sále: „Fitzi, Benny a Rappe, pojďte sem! A taky Annie Lee... ostatní se laskavě bavte, jak chcete!“

Mike kývnutím vyjádřil souhlas s jeho rozhodnutím.

Fitz, který přišel první, byl zženštilý mladík ve fialovém saku se zlatými knoflíky, napomádovanými dlouhými vlasy a měkkým kloboukem, smrděl marihuanou na dvacet kroků a ruce se mu třásly jako šílenci. Na prstech měl spoustu prstýnků, které používal jako boxery.

Benny byl hranatý lotr s tváří, nevěštící nic dobrého. James ho znal a věděl, že se mu říká Prasák Benny. Ten dobrý muž byl podezřelý z několika loupežných přepadení, ač se mu pokaždé podařilo dokázat alibi, potvrzené několika gentlemany stejně spolehlivě důvěryhodnými, jako byl sám.

Rapp byl vyhublý stařík s žilnatýma rukama, kterému při každém polknutí směšně poskakoval ohryzek na dlouhém krku. Byl to známý kapsář a měl přezdívku Eskamotér.

Annie Lee, zvaná Dutá vrba, byla prostitutkou a vysloužila si v této počestné činnosti jistý primát, neboť pracovala už třicet let. Bylo jí třiačtyřicet, dá se tedy lehko spočítat, že začínala ve třinácti. Jestli byla někdy krásná, byl by teď pozorovatel náchylný věřit, že je to pustá lež – byla to babizna tak odporná, že by se zřejmě těžko našel člověk ochotný s ní jít, nicméně žena světem protřelá a ochotně a ráda zacvičovala zase ty mladší.

Stoyakoff je představil Arminům, které to potěšilo. „Myslím, že vy čtyři jste nejlepší, koho máme z branže. Potřebuju vědět, co kdo víte o nějaký německý agentuře.“

První se rozhodla odpovědět Annie Lee. „Němců tady v Londýně moc nejni. Holky povídaly, že tuhle malá Máry byla s jedním Němčourem. Handrkoval se vo placení a choval se jako prase.“

„Kdy to bylo a kde?“

„V baru U koňadry. Ale kdy nevím, dostaly jsme se na to jen tak při řeči...“

„Tak drž tlamu a nežvaň. Co ty, Rappe?“

„Viděl sem v podzemce párkrát chlapa v kožeňáku, kterej vypadal jako skopčák. Já je dobře znám, ve válce sem se s nima bil v Africe. Jezdí většinou někam do City. Nevím, co je zač...“

„Dost slabý. Co ty, Benny?“

„Já nevím nic – dej mi pivo, Jake! Vyschlo mi v krku vod tý doby, co sem měl poslední...“

„A Fitz?“

„Buchmann, co kšeftuje s hérákem, je skopčák. Ale má myslím rodnej kraj zakázanej pod pohrůžkou zakroucení krkem.“

Mike sledoval diskusi s podmračeným čelem. „Čekal jsem od tebe víc, Stoyakoffe...“

„Dyť teprv začínáme! Fakticky nic nevíme, Pajdo, věř mi to!“

„Dybysme aspoň věděli, jak vypadají!“ řekl Benny.

„To můžete vidět.“ řekl James a vytáhl z kapsy Sergovy kresby. Našel mezi nimi Schiessenův portrét a předložil jim ho.

„Neznám.“ řekl Stoyakoff a po něm i ostatní.

„A co takhle – slyšeli jste někdy o Mazaným Joe Longovi? Ten pro ně dělal. Jenže ho dneska vytáhli z Temže.“

„Ale jo, Mazanýho znám,“ řekl Fitz, „Co kecáš, že je po něm, ráno sem ho merčil, mazal si to, jako když ho někdo honí...?“

„To jsme ho honili my. Podali jsme si ho a povídal nám o pár maličkostech, který nás zajímají. Pak jsme ho nechali odejít za dobrý chování, jenže fízláci ho za pár hodin vytáhli z řeky. Plaval si po ní a těžko jen tak na vejlet...“

„To je sprosťárna!“ soudil Prasák Benny, „To moh udělat jenom ňákej hajzl. Slušnej člověk to nemoh bejt...“

„Souhlasím s tebou a dokonce vím, kdo to tak mohl udělat. Asi tenhle pán, jistej Wolf, pobočník Schiessena.“ ukázal Mike.

„Hele, vokaž je všecky, Pajdo!“ požádal Rapp, „Toho neznám...“

Mike ochotně rozložil obrázky po stole. Annie Lee krátce hvízdla údivem a položila ruku s prsty špinavými od nikotinu na jeden z nich. „Tenhle chodí každej večír k Oškubaný žábě. Dneska tam určitě paří taky. Je to gauner, jednou holce, když se k němu dost neměla, napráskal hubu...“

Mike sebou trhl, jako by dostal ránu. „Rychle tam a sebrat ho! Já už z něj dostanu, kde má šéfa! Díky za všecko Stoyakoffe, i tobě Annie Lee...“

„No jo, jasně. Kolik chceš s sebou chlapů?“

„Stačej mi moje vlastní.“

„To ne, to by nebylo fér. Někdo s váma musí jít, už proto, aby tě ukázal našim kámošům. Seš pod naší ochranou a...“

„Jak chceš. Tak jednoho, ale dobrýho střelce...“

Prasák Benny postoupil dopředu. „Třeba já, ne? Jdem, Pajdo?“

„Beru tě. Ale bacha, Benny, mohlo by to s tebou blbě dopadnout. Jejich střelci nemají smysl pro humor...“

„Bez vobav, šéfe, já taky ne.“ Benny vylovil zpod saka pětačtyřicítku úctyhodné velikosti, „Eště sem neprohrál...“

Potom bez dalších řečí vypadli od Stoyakoffa a šli k Oškubané žábě, což bylo nedaleko. Vpadli dovnitř jako velká voda a Benny se hned hrnul k chlapíkovi, který seděl u baru a popíjel gin jako vodu. „Nepleť se, Jeremy,“ řekl barmanovi, „Máme tady maličkej pohovor s touhle špinavou sviní...“

Chlapík na něj vyděšeně vyvalil oči.

„Před lidma ne,“ řekl Mike, „Seber ho a ven s ním...“

Benny popadl svalnatou rukou chlapa za krk a už ho kopanci a štulci hnal k východu. Chlap zíral čím dál vyděšeněji a vůbec nechápal, co se děje. Teprve venku poznal, že má proti sobě pět mužů a popadl ho strach. „Co se děje, páni? Co sem udělal?“

Mike k němu přistoupil. „Jméno?“

„Grandmann, obchodní cestující...“

„A Schiessenův agent.“

Grandmann zbledl jako křída. „Já vám nerozumím, pane...“

„Jsem Mike Cross z arminské špionáže. Už mi rozumíš?“

Grandmannovy rty se chvěly hrůzou. „Já nic nevím...“

Mike luskl prsty. Sid vyšil Grandmannovi pěstí ránu do břicha a další ranou do zubů ho hodil na Jamese, který s ním učinil totéž a hodil ho do náruče Bennymu. „Už něco víš?“

„Ne... nevím...“ zachroptěl Grandmann.

Mike znovu luskl prsty. Tentokrát se do Grandmanna dal Benny, předal ho Ronymu a ten Sidovi. Z mužových rtů tekla krev a když ho naposled praštili, klesl na kolena a vrhl, většinou alkohol.

„Až si vzpomeneš, tak řekni.“ navrhl Mike.

„Milost, Armine,“ sípal Grandmann, „Já nic nevím, opravdu!“

„Kdo zabil tu holku?“

„Nevím...“

Mike luskl prsty, Benny pozvedl ničemu ze země a několikrát do něj udeřil pěstí. Grandmann sténal a skučel. „Kdo zabil tu holku?“ opakoval Mike.

Grandmannovy rty něco ševelily. Teprve když se k němu nahnuli, pochopili, že šeptá: „Wolf...“

„Kdo je to Wolf?“

„Wolf je... šéfův... pobočník...“

„Proč jste to udělali?“

„Vodpusť, Armine! Mysleli sme, když... si šel po Longovi, že to je... kvůli nám...“

„Už si to nemyslíte?“

Grandmann se tvářil ještě zděšeněji. „Long přeci volal, že v tom nelítáme... že jdeš jenom po něm, skrze privátní kšeft...“

„Long volal. Ale Wolf ho stejně zabil?“

„Já vo tomhle nic nevím!“

„Lžeš, a to je ošklivá vlastnost. Povídej, kde se nachází ta Schiessenova agentura?“

„Nevím!“ vyjektal Grandmann zděšeně.

„Ale jdi! Vyslýchali jste tam toho kluka, co jsem ho vyhodil!“

Grandmannovy vodově modré oči vypadaly prosebně. „Pochop to, Armine! Já ti to nesmím říct! Schiessen by mě zabil – nebo Wolf, nebo někdo jinej! Nesmím...“

„A co si myslíš, že s tebou udělám já?“

„Ty mě nezabiješ! Seš zasvěcenej rytíř toho vašeho řádu... možná seš horší než sám ďábel, ale nevinnýho zabít nesmíš!“

„A ty seš nevinnej? Nedá se nic dělat, hoši, domluvte mu!“

Mike se odvrátil, aby neviděl, co bude následovat. Slyšel za sebou tupé údery, občasné výkřiky nebo steny nešťastného muže a mechanické Jamesovy otázky, ale žádnou odpověď. Teprve po chvíli se ozval Sid: „Hele, šéfe – máme ještě pokračovat?“

Mike se otočil. Grandmann ležel na dlažbě a svíjel se bolestí jako rozšlápnutý červ. Byl bez sebe, z rozbitého obličeje mu tekla krev.

„Nic neřek,“ prohlásil James, „Je to tvrdej chlap, Miku. Spíš ho zabijem, než z něj něco vytlučem...“

Mike se zamračil. „Jenže já řekl, že se dozvíme o Schiessenovi všechno, a že ho zlikvidujem! Musíme to splnit. Donutíme ho, i když budu muset přestoupit svoje zásady...“

Sáhl do kapsy a vytáhl stříbřitý revolver se širokou pažbou. Odklopil víčko, vytáhl jednu z cigaret a nabídl Bennymu, pak mu ochotně touže pistolí zapálil. „Polejte toho lotra, ať se probere! Pokrop ho, Benny...“

„Nevidím tady žádnou vodu, šéfe...“ rozhlížel se Benny tupě.

„Vždycky si nosíš trochu vody s sebou, ne?“

Benny pochopil a provedl žádané. Grandmann se probíral velmi těžce – jeho vodově modré oči hleděly na Mika s nenávistí a vztekem. „Můžeš mě zabít, Armine, ale nevytlučeš to...“

„Vím. Jseš statečnej chlap. A tvá smrt nebude lehká.“

„Ty hajzle! Co se mnou chceš ještě udělat?“

Mike kývl, Sid zvedl nešťastníka a podržel ho. „Benny, polož mu tu cigaretu tuhle na předloktí a chvíli ji tam nech!“

„Ne!“ zaječel zděšeně Grandmann. O chvíli později proťal noční tmu jeho strašlivý řev. Ale Prasák Benny se nedal odvrátit ničím kromě pokynu arminského agenta. Teprve pak vzdálil cigaretu a zase potáhl, aby byl připraven pro případné opakování.

V Grandmannových očích byla už jenom čirá hrůza.

„Cigareta spálila asi jeden čtvereční centimetr kůže,“ řekl Mike, „Nevím, jakou plochu má lidské tělo, ale máme možnost si to experimentálně ověřit. Jestli mi neřekneš, co chci vědět.“

„Buď proklet...“ zachrčel Grandmann. Pak jeho rty pronesly jakési jméno. James vytáhl policejní mapu Londýna a rychle hledal, ale jeho činnost při plamínku Mikova zapalovače nevedla ke správnému cíli. „Ukaž, kde to je!“

Grandmannův prst zaťukal na jedno místo mapy. „Tenhle rohovej barák je sídlo agentury. Tam taky bydlí Schiessen a Wolf. Dneska večer tam sezval všecky chlapy. Když dostal echo, že se stala ta chyba... vyhlásil poplach.“

„A že ty jsi tam nebyl! Co jsi dělal tady?“

„Měl jsem čekat na toho kluka. Schiessen nařídil ho preventivně zlikvidovat. Jenže vy jste ho našli dřív. Je to v pekle...“

„Brzo tam budeš i ty, jestli jsi něco zatloukl. Jediná tvoje šance je, že jsi nám všecko řek. Tak zůstaneš naživu...“

„Jasně. Nemůžu riskovat, že bych tě ještě někdy potkal. Jsou tam všichni, jenom Schiessen a dva jeho chlapi odešli. Kam nevím – možná tě vyhledají...“

„Vzácná pozornost. Jak to vypadá tam v domě?“

„V přízemí jsou kanclíky a zasedačka. V patře byty Schiessena, Wolfa a pár střelců. Ale asi budou v baru... teda zasedačce. Čekat na Schiessena, až dá rozkazy...“

„Kolik mužů?“

„Dvacet, možná víc. Schiessen se tě bojí, povídal: Teď musíme zkrouhnout toho Armina, nebo je s náma všema ámen. Říkal, že se mu možná povede tě ukecat, abys nás nechal...“

„Nebylo by se mu to podařilo. Dobrá, měl jsi tam přijít. Jaké bylo heslo, aby tě pustili?“

„Blitzkrieg. To proto, že seš v tom vašem řádu Blesků.“

„Ano. Jsem Blesk, který udeří. A ty budeš jedinej, kdo přežije Den hněvu. Máš kliku...“

„Vím, pane. Pustíš mě?“

„Abys varoval Wolfa? Leda bych byl blbej. Jamesi, nechceš úlovek? Můžeš si ho dát odvézt do vězeňský nemocnice.“

„Vřelé díky! Že si taky někdy vzpomeneš na kámoše...“

Kráčeli i se zajatcem ulicí tak dlouho, dokud nepotkali hlídku dvou Bobbyů. Ti se málem lekli té podivné sešlosti, ale James jim ukázal svou průkazku: „Toho ničemu odvedete na IS a tam ho předáte službu konajícímu důstojníkovi, že ho posílám. Jestli vám zdrhne, nechám vás přeložit na Ďábelský ostrovy...“

„Jasně, veliteli,“ řekl starší strážník, „Neuteče nám...“

Mike a James je sledovali, jak ho odváděli, a tak také viděli jeho konec. Když byl totiž Grandmann předán strážníkům, došlo mu zcela jasně, jaký bude asi jeho příští osud – rozhodl se jednat. Okolo právě projížděl dvoupatrový londýnský autobus – Grandmann se vytrhl policistům a dvěma skoky se vrhl pod kola. Překvapený řidič noční linky už nestihl zastavit vůz a podařilo se mu to až o dvacet metrů dál. To už Grandmann nedýchal. James byl první, kdo k němu doběhl, kromě těch dvou. Mikovi to trvalo déle.

„Ale... tohle jsme nechtěli, pane!“ řekl ten mladší.

„Nevadí,“ řekl Mike, „Byl to velký ničema. Dobře mu tak...“

A starší policista poslal mladšího pro koronera.

K určenému domu se dostali autem, ale zaparkovali o dva bloky dál. Tam odložili všechny zbytečné součásti oděvu, i kabáty a saka. Sid a Mike si zavěsili revolverová pouzdra k pasu, Benny zašoupl svou těžkou pětačtyřicítku do speciálně k tomu účelu našité kapsy na stehně kalhot. James a Monty byli zvyklí střílet s vytažením zbraně z podpaždí, takže si jenom pouzdra upravili do co nejpohodlnějšího tvaru.

Kráčeli maximálně potichu mlčící ulicí – dokonce i světla lamp svítila minimálně, snad se na město snášela mlha. Nehovořili, jen podpatky Mikových bot občas škrábly po kameni. Všichni ostatní uměli chodit tiše, Benny se na to dokonce vyzul.

Když byli téměř u domu, spatřili proti sobě tmavý stín. Sáhli po zbraních, ale to už stín přikročil k nim.

Byl to mladý, štíhlý a vysoký muž černé pleti, s ostrým dlouhým nosem a vysedlými lícními kostmi pod šikmýma očima, jejichž panenky byly stejně velké jako oko. To nemělo téměř žádné bělmo a působilo strašidelně. Dlouhé rovné vlasy bez jediné kudrnky mu splývaly podél tváře a byly na čele svázány černou stužkou. Byl oblečen do černého hedvábného oděvu, jaký nosí nindžové. Jedinou světlou věcí na něm byly perleťové pažby dvou revolverů, umístěné na dosah ruky na bocích.

Černý muž stál proti nim mlčky, se smrtonosným klidem. Nedával najevo žádné překvapení, jako by tu na ně už dlouho čekal.

„Buď zdráv, Lucipere Wangu.“ řekl Mike.

„Zdravím tě, komthure.“ řekl černoch.

„Pracuješ pro Černou sílu. Co děláš tady?“

Luciper nepostřehnutelně stáhl obočí. „Nesloužím nikomu. Jsem Spravedlnost, která nepotřebuje pána ani rozkazy. Vím sám, co mám dělat. Ale potřebuji vaše zbraně, bílí muži, protože nedokážu sám zabít třicet mužů, zdatných v boji. Pak se rozejdeme a už vás nebudu k ničemu potřebovat.“

Mike potřásl nevěřícně hlavou. A James se zeptal: „Nerozumím ti, černý muži. Kdo říkáš, že tě posílá?“

„Nejsem zodpovědný nikomu kromě Pána. Kníže von Cross zodpovídá za své činy Vládci, Sid tajné službě, Murri von Herzenberg svému králi a Vládci tygrů. Já se zodpovídám jen Spravedlnosti, a sám jsem Spravedlnost. Neudělám nikdy nic, co odporuje zákonu Pána. Ale nezdržuj, bělochu, noc cválá jako divoký hřebec...“

„Jak si představuješ, že zaútočíme?“ ptal se Mike.

Černoch opovržlivě ohrnul úzké rty. „Vy bílí jste degenerovaní a bojíte se smrti, proto držíte válečné rady. Já vím, kde jsou ti muži. Vstoupím hlavními dveřmi a postřílím je. Potřebuju jenom, aby někdo z vás vstoupil okny a pomohl mi. Ty nedělej nic, ubohý, nešikovný a sádelnatý komthure. Tebe nepotřebuju.“

Mike však nijak nereagoval na jeho fantastické urážky. „Jsou tam tři okna, nás je šest. Monty, Benny a Sid si vezmou na starost okna. Já, James a Luka půjdeme vchodem...“

„Ty znáš heslo?“ ptal se Luciper.

„Ano.“

„Dobře. Jděte se postarat o ta okna.“

„Ještě něco,“ řekl James, „Nechápu, jak ses o tom všem vůbec dozvěděl a co tady vlastně děláš...“

„Ti muži se dopustili zločinu. Zabili dívku, která nespáchala žádný přestupek proti zákonu Pána. To nesmím nechat bez trestu.“

„Jak víš, že to byli oni?“

„Včera jsem viděl, jak unesli chlapce, kterého si pozvala. Sledoval jsem vás, abych věděl o všem, co děláte v záležitosti Enkry Westona. Viděl jsem ty muže, když ho vezli sem. Vyšplhal jsem po římse k oknu a slyšel, co říkají, ale ne všechno. Když jsem se dozvěděl o té vraždě, šel jsem okamžitě sem a chtěl je zabít. Ale je jich tady příliš mnoho a stále přicházejí další. Musel jsem počkat na vás.“

„Prosté a jednoduché, že? No, tak půjdeme...“

K železem pobitým domovním dveřím se dostali tak, aby nebyli spatřeni ze žádného okna. James zaklepal na dřevo, okamžitě se otevřela malá špehýrka. „Blitzkrieg...“ zašeptal James.

Zevnitř se ozvalo: „Konečně! Dostal jsi ho?“

„Jo.“ Dveře se otevřely a agent vpadl dovnitř. Byl tam vrátný a ještě jeden muž. James srazil vrátného úderem lokte a skočil na druhého, který měl samopal. Sevřel jeho hrdlo a začal ho škrtit. Za ním vpadl jako kočka Luciper Wang – vrátný vstával a chystal se vykřiknout, ale Luciper mu něčím švihl nad hlavou a začínající výkřik se zadrhl v temném zachroptění. Mike spatřil vrátného, až když ho Luciper pustil a stáhl mu z krku vražednou zbraň: ocelovou strunu, která ho vmžiku uškrtila. James už také zabil svého protivníka – rozbil mu hlavu úderem karate.

„Co dál?“ ptal se černoch.

„Do sálu, Luko. Opatrně...“ Mike už držel revolver v ruce, věděl, jak dlouho mu obvykle trvá ho vytáhnout.

Luciper přeběhl ke dveřím zasedacího sálu. Aniž čekal, kde jsou druzí dva, otevřel velké dveře obě poloviny současně a vstoupil dovnitř. Bylo tam osmadvacet mužů, kteří dílem kouřili, dílem se povalovali po stolcích a odpočívali, dílem popíjeli kořalku a hráli v karty a kostky. Zbraně měli rozloženy na stolech nebo zastrčeny v pouzdrech pod paží, nabité a připravené k boji. Když se ale ve dveřích objevila černochova fantastická postava, zarazili se pouze a udiveně na něj zírali.

První se vzpamatoval Wolf: „Co má tohle znamenat? Kdo seš?“

„Jsem Spravedlnost.“ řekl Luciper Wang, „A přicházím vám říct, že jste odsouzeni k smrti.“

Chlapi potřásali hlavami, jako by se probudili ze sna. Jenom Wolf pochopil, co to znamená. „Seš Armin?“

„Jsem Smrt.“

Jeden z mužů se pohnul. Wangovy ruce se vymrštily a do jeho čela se zasekla hvězdice šurikenu. Vzápětí klesli další tři – pak Wang bleskurychle tasil svoje revolvery a z Tigerů s perleťovými pažbami zahřměly rány. To už taky muži vytáhli svoje pistole, samozřejmě kromě těch, kteří se káceli k zemi. Luciper vystřelil současně oběma rukama několik ran, pak skočil za nejbližší ze stolků. V té chvíli se roztříštila okna a Armini zahájili palbu. Od dveří zaštěkala Jamesova pistole Beretta, vzápětí po ní řekl několik rozhodných slov také Mikův Tiger. Wolf, který před chvílí uskočil před Lukovými kulkami za skříň, mu byl na mušce. Mike bez váhání dvakrát střelil a Wolf klesl v křečích k zemi. Ničemní nepřátelé stříleli ze všech zbývajících hlavní – první se odmlčel Prasák Benny, který dostal kulku přímo do čela a spadl pod okno. Potom Mike viděl, jak Monty, který klečel na okenním rámu, pustil svou zbraň, přitiskl ruce na prsa a klesl tváří do rozbitého okenního skla. Sidův Tiger a perleťové pistole Lucipera Wanga pálily nepřetržitě. A nakonec zvítězily.

„Konec.“ řekl Mike a vstoupil do sálu. Taky Sid vykopl okno a seskočil na podlahu. James přistoupil k Montymu a prohlížel ho, když se náhle ozvala další rána a těsně vedle Mikova ucha se odštíplo pár třísek ze dveří skříně. To už ale štěkla Wangova pistole a Mike mohl jenom sledovat, jak ve dveřích padá k zemi dívka s platinovou hřívou vlasů a dámským Browningem v pravačce. Byla zasažena přesně – když k ní přiskočili, byla už mrtvá.

„Škoda,“ řekl James, „Je krásná...“

„Jí bych dal milost.“ řekl Mike.

Luciper Wang ležel na zemi za stolkem, pistole mu vypadly z rukou. Dostal celkem tři zásahy, jeden do levé ruky, druhý do stehna pravé nohy, třetí do prsou. Chroptěl a zdálo se, že není při vědomí. „Říkal jsi, že nemusí přežít...“ zašeptal James a natáhl ruku se svojí Berettou.

„Ne,“ zadržel ho Mike, „Situace se změnila. Ne, že bych ho tak miloval, ale je zasvěcený bojovník a skutečně chrání jen právo a spravedlnost. Nech ho...“

James se nahnul k černochovi. „Stejně nepřežije!“ řekl a vstal.

Přistoupili k Montymu, neboť Prasák Benny byl už spolehlivě mrtev, jak zjistili jediným pohledem. Monty žil, dokonce byl při vědomí a cenil bělostné zuby v podivném úšklebku. Ale byl zasažen a vypadalo to, že dost těžce.

„Tak co, Monty?“ řekl Mike, „Jak žiješ?“

„Bezvadný... jsem jako rybička, kámo. Nebejt toho jednoho hajzlíka, co byl vo chloupek rychlejší...“

„Odpusť, Monty, to tam v hotelu. Nechtěl jsem bejt hrubej...“

„Šak vo nic nejde, šéfe...“ zachroptěl Monty a rozkašlal se. Ale kašlal krev a neznělo to hezky.

„Proboha, Monty! Vždyť ty umíráš!“

„Dyť se nic neděje, šéfe...“ řekl Monty. Pak mu hlava klesla a on zemřel.

Tři zbývající na sebe hleděli s hrůzou. Tři jejich kamarádi a třicet nepřátel zahynulo v několika minutách a jejich mrtvoly byly všude kolem nich. Mike nebyl raněn mimo pořezání na ruce, ale to si způsobil sám svou nešikovností, když chtěl vyprostit Montyho z okna. James neměl rovněž ani škrábnutí, Sid šrám na rameni, nijak nebezpečný.

„Tohle ti tady nechám, Jamesi.“ řekl Mike, „Trezory, zprávy a tak, to je tvůj obor. Já po nich nešel – a nechtěl jsem je zabít, dokud mi sami nevyhlásili válku...“

„Půjdeme,“ řekl James, „Pošlu sem pohotovostní četu...“

Proběhli ještě všemi místnostmi, jestli tam nezůstal nějaký zapomenutý bandita. Ale nikde už nikdo nebyl, svítilo se jenom v pokoji, odkud odešla nešťastná dívka s malým Browningem.

„Sbohem buď, malá Suzi,“ řekl James, když si ji lépe prohlédl, „To je Suzi Bergmannová, sekretářka toho Schiessena. Tu známe moc dobře, je to... byla to dívka jako břitva. Dcera jejich velkýho šéfa, nějakýho Schulze. Ten je ovšem zalezlej v rajchu jako jezevec v doupěti a těžko se mu dá něco dokázat...“

„No, třeba ti zdejší zprávy pomůžou...“

Šli do auta. Tam, než vyjeli, si Mike pečlivě nabil a zasunul revolver do pouzdra pod paží.

„Už je po boji!“ připomněl mu Sid.

„Vím. To je na Schiessena. Ještě se spolu setkáme...“

„Kam teď? Do hotelu?“

„Tam ještě nebudou hotoví. Zavez mě k Červenému Papouškovi, to bude asi nejlepší lék na mý nervy. Stalo se dneska moc věcí a trochu mě... sebraly.“

Když ale vystoupil z auta a šel do baru, byl jenom o trochu bledší než obvykle. Jinak se nezdálo, že by prožil nějaký otřes.

Komtesa seděla u jednoho stolku a když přišel, usmála se. „Už jsem chtěla jít pryč. Opozdil ses, tos dřív nedělal...“

„Měl jsem spoustu práce.“

„Copak mívají takoví agenti na práci?“

Prohlédl si pečlivě ruce. „Naštěstí, od krve nejsou. Ale po střelném prachu by mohly být cítit. Válčili jsme.“

„A mne jsi s sebou nevzdal!“ zablýskala zlostně očima, „Jak ses mohl opovážit mě vynechat?“

„Nebylo to pro malé holčičky.“

„Ale pro tvoji Dvojku ano, viď? Dokázala bych to, co ona!“

„Doufám, že víc. Ta dívka už nežije. Proto byl ten boj.“

Komtesa zvážněla a přejela si dlaní tvář. „Dostali jste je?“

„Ano. Všechny, až na toho hlavního.“

„Přesto... jsem ráda. Máš pro mne... cigaretu?“

Vytáhl z kapsy revolver, nabídl jí a zapálil. Pohladila pouzdro a potěžkala je: „Pěkné. Dáš mi to na památku?“

„Zatím ne. Až... ho nebudu potřebovat.“

Položila pouzdro. Mlčeli, popíjeli červené víno a poslouchali hudbu. Mike se proti své vůli zaposlouchal do písně, kterou zpíval unylý mladík s dlouhými vlasy, a v transu přivíral oči:

„Jen ve snu vídávám tvou krásu zářící

sílu ti rozdávám – nemohu odříci.

Sliby co jsem ti dal, mohu jen vyplnit

a potom půjdu dál, a začnu z tvých úst pít...

Je to tak podivné – když se člověk zasní

naděje oživne – a život zkrásní.

Jen ve snu vídávám krásu tvou blízkou snům

zbraně však neskládám, a hledám dál tvůj dům...“

„Sliby, co jsem ti dal, mohu jen vyplnit,“ vzdychl Mike, „Kdyby bylo všechno tak lehké jako sliby...“

„O čem to mluvíš?“

„O vodě jezera, které je beze dna a jehož voda je černá jako kůže jednoho dobrého chlapce, který dnes položil život. O jezeře, z něhož se člověk musí, a přesto nesmí napít...“

Zachvěla se. „Na to nemysli! Ani o tom nemluv. Povídej mi o tom boji, který jste právě vybojovali.“

„O tom?“ Mike si unaveně přejel oči dlaněmi, „To nemohu, má milá. Je to příliš strašné. Zabili jsme moc lidí, příliš mnoho – pro jedno jediné malé nedorozumění...“

„Nedorozumění? Šlo o vraždu, ne o omyl!“

„O vraždu omylem. Mysleli, že jdu po nich. Nešel jsem, do chvíle, než ji zabili. Teď jsou mrtví, vinní i nevinní.“

„Kolik jich bylo?“

„Třicet.“

„A vás?“

„Šest. Ale tři jsou mrtví.“

„Jste hrdinové. Kolik jsi jich dostal ty?“

„Nevím,“ Mike si opět zakryl rukama oči, „Nevím a nechci to vědět. Střílel jsem jako ostatní. Nejvíc jich dostal ten černoch, který sledoval jejich stopu jako šelma. A předtím asi mou. Černý bojovník, který se prohlásil za Spravedlnost, která je neúplatná a věčná. Ten neměl zemřít, nezasloužil si to, i když... není to můj přítel a možná mne nenávidí...“

„Nerozumím tomu.“

„Ani nemůžeš. Je zasvěcený bojovník, slouží jenom Bohu. Zabijí lidi, kteří se dopustí hříchu. A možná se trochu zlobí, že já to nedělám jako on.“

„Tvůj svět je rozhodně zvláštní. Povídej mi o té své čarodějce. Nedomluvil jsi to, nebyl čas...“

„Nemysli na to. Poslouchej radši písničky.“

„Znám tě znám, lásko má, lásko má – tak vzdálená

ptám se ptám, kde tě mám, lásko má, tak vzdálená,

Ty někde spíš, v samotném souhvězdí

a když se probudíš, slyším tvůj hlas

jak z dálky právě zní – až ozáří mne jas...“

„Krásná melodie.“ řekla.

„Ano. Zní to jako arminská píseň.“

„Všechno dobré snad nemusí být arminské!“

„Nemusí. Ale...“

„Slzím dál, lásko má – lásko má tak vzdálená

a můj žal vyhojíš, lásko má – tak vzdálená.

Milion let k tobě mám, já to vím

a přesto ctím tvůj svět,

každou noc zas tvůj pozdrav vyhlížím

až ozáří mne jas...“

Mike si skousl rty. „Milion let k tobě mám, já to vím. A přesto bych čekal třeba ten milion let, kdybych věděl...“

„Ach, zhaslo mi to!“ zamávala cigaretou, „Zapal mi ještě jednou, prosím tě...“

Zarazil se uprostřed slova, mechanicky vzal zapalovač, zapálil jí a schoval ho roztržitě do kapsy.

„V Arminu dělají dobré cigarety. Proč, když nekouříte?“

„Sid kouří. I někteří naši lidé tomu začínají propadat. Dříve prý bylo nemyslitelné ve společnosti kouřit nebo se napít alkoholu. Dneska už kouří a pijí i lidé z nejvyšších kast. Dokonce dívky, které by měly být křehkými kvítky nevinnosti...“

„Dívky nebývají nevinné. Nesluší jim to...“

„Teď by tě měla slyšet Asthra! Ta si vzala za životní heslo dělat jenom to, co jí jde k pleti...“

„Moudrá to dívka.“ souhlasila Komtesa.

Chvíli mlčeli. Pak hudba znovu nasadila a Mike řekl do úvodních tónů tak tiše, že to sotva slyšela: „Když jsme šli tam... na tu akci, myslel jsem... na tebe.“

„Proč?“ ptala se roztržitě.

„Protože... jestli by bylo lepší, abych přežil, nebo...“

Zarazili se oba ve stejnou chvíli a nevěřícně na sebe pohlédli. Pak se oba podívali na orchestr, který teď hrál podivnou, smutnou a ponurou píseň, kterou měl Mike možnost slyšet v Arminu zcela nedávno – píseň, kterou zpívala arminská národní hrdinka Maya Freemanová ve chvíli, kdy ji zavraždili. Taky Komtesa tu píseň poznala: „To je... naše písnička! Ale tady...?“

Za jejich zády se zastavil číšník podobný tučňáku. „Pán, který dal zahrát tuto píseň, čeká Vaši Milost v malém salonku. Dovolím si vás tam doprovodit, pane...“

Mike pohlédl na Komtesu. „Vím, kdo to je. Kdyby něco... no, tak vlastně nic...“

Vstal a kráčel za číšníkem za zvuku té písně. „Pro klid vašich hostí, možná by bylo dobré zařadit tak za deset minut hodně hlučný big-beat. Bude to možná zapotřebí...“

Přede dveřmi salonku ho očekávali dva muži výrazně zločineckých tváří. Mike tušil, kdo to je. Přistoupil k nim a ptal se pánovitě: „Schiessen?“

„Čeká na tebe.“ řekl ten starší z nich, zatímco mladší natáhl dlaň a zahýbal mnohoznačně prsty. Byla to levá dlaň, pravou měli oba vraženou do kapes převlečníku.

Mike se usmál. „Doufám, že pan Schiessen si stříkačku nechal.“ Vytáhl svůj Tiger a položil jej gangsterovi do dlaně.

„Bez obav. Prohledej ho, Hansi!“

Hans přejel Mikovi znalecky po těle, právě v místech, kde by se mohla skrývat nějaká zbraň. „Ha – co je tohle?“ ptal se a vytáhl zapalovač. Mike se na něj zasmál všemi zuby, odklopil víčko a nabídl jim, pak stiskl spoušť a zaplál ohýnek. Ale muži, ač si cigarety vzali, zastrčili je za ucho a tvářili se nevlídně.

„Ty vaše blbý arminský fóry!“ řekl Hans. Otevřel dveře, vpustil Mika dovnitř a jeho zapalovač položil před muže, ve kterém Mike na první pohled poznal Heinricha Schiessena. „To je zapalovač, šéfe. Jenom tak udělanej. Ty votrapové nás chtěj valit...“

„V pořádku, Hansi,“ řekl Schiessen důstojně, „Sedněte si, pane von Crossi. A ty vypadni.“

Mike usedl, Schiessen mu přistrčil zapalovač. „Moji chlapci jsou dost nedůvěřiví. Prosím, můžete si zapálit...“

Mike vytáhl z pouzdra cigaretu, zapálil si a nabídl také Schiessenovi, který si samozřejmě vzal.

„To jim slouží ke cti. Opatrnost a nedůvěra jsou jen dvě sestry. Z nichž nedůvěra je moudřejší – někdy...“

Schiessen se zatvářil, jako by kousal do citrónu. „Snad by bylo dobře, kdyby mezi námi zavládla důvěra. Stala se malá chyba, pane von Crossi...“

„Ne malá chyba. Stala se vražda.“

„Ano, ovšem. Ale můžete být ujištěn, že je nám to velice nepříjemné, ba trapné. A že toho velice lituji...“

„A ještě budete litovat.“

„Ach ano, to mám právě na mysli. Musíme zabránit nějaké nepředloženosti, třeba krveprolití...“

„Obávám se, že ke krveprolití už došlo.“

„Já vím, ta dívka... měl jste ji jistě velice rád, pane von Crossi, ale já vás ujišťuji, že jsem nanejvýš nešťasten nad tím, co se stalo, a přeji si to odčinit...“

„Jak?“

„Moje agentura,“ řekl hrdě Schiessen, „Vám nabízí pomoc. Vím, že je několik věcí, které by Armini rádi věděli o této zemi. Mohu vám nabídnout tajné zprávy, které byste možná rádi měli... a pak se dál můžeme dohodnout na rozumných podmínkách. Nabízím vám plnou spolupráci naší agentury...“

Mike pozoroval kouř ze své cigarety. Pak ji odložil na popelník a položil dlaně na stůl. „Hovoříte o agentuře, Schiessene. Ale ti tři muži, kteří tvoří agenturu, nemají žádný účel. Lituji...“

„Tři muži?“

„Vy a ti dva venku. Vaše agentura víc lidí nemá.“

Schiessenovi se roztřásly ruce. „Co to má znamenat? Vy...?“

Mikova tvář byla nehybná jako z kamene. „Před půlhodinou jsem vaši agenturu zlikvidoval. Všechny, kdo tam byli. Je mi líto.“

Schiessen zbledl jako křída. „Bylo tam třicet chlapců...“

„Dvaatřicet, s Grandmannem a malou Suzi. Můžete je odepsat, Schiessene. Nemám rád, když někdo vraždí moje kamarády – i když toho později lituje...“

„Ty vrahu...“ zašeptal Schiessen, „Ty sprostý, špinavý vrahu! Ale pamatuj si – ani ty odtud neodejdeš!“

Ostře hvízdl. Dveře se rozletěly a dovnitř vpadli oba střelci. Ale ve stejné chvíli uchopil Mike svůj zapalovač, pootočil se a stiskl. Vyšlehl zelený blesk, Hans si přitiskl ruce na tvář a klesal k zemi, druhý ničema se zkroutil s rukama přitisknutýma na břicho a pomalu se hroutě, skučel bolestí jako pes. A Mike, aniž se o ně dále staral, obrátil ústí zbraně na Schiessena.

„Nikdy nevěř Arminům, Schiessene! A nevěř ani tomu, když muž, který nekouří, nosí při sobě cigaretové pouzdro. Když mi dali tenhle dárek, věděli, proč to dělají. Slyšel jsi někdy o bleskometech? Kdysi za císařství je míval kdekdo. Tenhle zprovoznili čistě pro mne. V pažbě jsou cigarety, tady v zámku zapalovač. Ale taky malý generátor energie, nastavitelný na omráčení nebo na zabití. Nebo myslíš, že bych tvým chlapům dal tak ochotně svou pistoli, kdybych byl beze zbraně? Ale stalo se a ty zemřeš, Schiessene...“

Heinrich Schiessen na něj hleděl s upřímnou nenávistí. „Buď proklet, Armine...“ zašeptal, „Buď proklet...“

„Už se stalo.“ řekl Mike a stiskl spoušť. Schiessen klesl tváří na stůl a už se nepohnul.

Mike zastrčil zapalovač do kapsy, sebral strážci svého Tigera a vrátil ho, kam patřil. Potom se vrátil ke svému stolku s tváří jen o něco bledší, než předtím.

„Schiessen už neexistuje. Jsem unavený, půjdu domů. Lituji, Komteso, zkazil jsem ti večer...“

„Tys ho... zabil?“

„Dostal, co si zasloužil. Dobrou noc...“

A odešel. Kráčel nočními ulicemi pěšky, a přemýšlel o tom všem, co se dneska stalo. Pomyslel i na starého muže jménem Schulz, který bude plakat pro svou malou Suzi a proklínat Arminy, kteří ji zabili. Pomyslel i na princeznu, která teď možná sedí ve svém bílém domě a široce rozevřenýma očima hledí do plamenů posvátného ohně – napadlo mu, zda ví vše, co se stalo. Všechno souviselo se vším a jemné předivo osudu bylo všude okolo něj – ale on, slepý a hluchý, se prodíral tou pavoučí sítí a trhal ji jako divoký slon provazy, a netušil, že se zpřetrhat nedají. A také nevěděl, co způsobí který jeho další krok...

Tak došel až k Sidovu hotelu – do svého se nechtěl vracet. Sid ho ochotně uvítal a uložil do druhé postele ve svém pokoji. Tam spal nepřetržitě celý den, noc, následující den a noc a probudil se teprve třetího dne. Po celou tu dobu nedovolil Sid nikomu, aby jej vyrušil.

Errata:

30.05.2021 11:45