Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Myslela na to, když po dobrém obědě tryskem jela k lesu přes tu širokou horskou pláň. Prohrála svou sázku s Rogerem a Jeane a věděla, že řekne pravdu o své prohře, neboť podvodně vyhrané peníze ji těšily jenom v kartách, kde falešná hra je jednou ze sportovních disciplín. Věděla, že řekne pravdu a raději strpí posměch sourozenců, než aby zalhala...

Na cestě hluboko v lese se setkala s černovlasou dívkou pleti ještě tmavší než měla sama, oblečenou v krátké sukýnce z obarvené kůže a zlatém pospojovaném náhrdelníku s dýkou ve žlábku mezi prsy. Obě měly na tváři závoj proti prachu a neviděly si tudíž do tváře, ale Dany zaregistrovala cizinčin divoký pohled s panovačnými plamínky v očích. Cizí dívka měla průvodce, silného a obratného bojovníka s ručnicí na sedle a několika orlími pery v černých vlasech, který hleděl na Dany klidně a bez ocenění její krásy. Kupodivu ji to neuráželo.

Chvíli stály proti sobě a prohlížely jedna druhou.

„Kdo jsi?“ ptala se pak Dany.

„Jsem, kdo jsem.“ řekla ta druhá zjevně nepřátelsky.

„A kam tudy jedeš?“ řekla Dany rovněž hněvivě, aniž věděla dost dobře proč.

„Tam, kam hledí můj kůň.“

Dany vzkypěla vztekem a sevřela pevněji bičík. „Sundej jašmak, ať ti vidím do tváře!“

„Až po tobě!“

„Jestli ho nesejmeš, můžu tě donutit!“

„Jak?“

„Tímhle!“ Dany napřáhla bičík.

V té chvíli se cizinka rozesmála. „To právě chci! Pojď, ochutnám tvou krev!“

Jako umí každý kluk zacházet s nožem a puškou, učí se dívky od mládí ovládat bičík s ozdobnou rukojetí a dlouhou žílou, je to jejich nástroj k ovládání koně i případná zbraň v nějaké šarvátce s nepříjemnými lidmi. Dany byla v tomto umění zběhlá jako každá jiná dívka z dobré rodiny. Když byla maličká, pilně se učila zasahovat figurínu, se kterou pohyboval instruktor, později úspěšně vybojovala několik soubojů se svými vrstevnicemi. Teď ale váhala, neboť se jí takové chování nezdálo být pro dámu jejího věku a postavení vhodné.

Ale povšimla si včas bičíku, který držela ta druhá. Rukojeť z ebenového dřeva vykládaná stříbrem, na konci velký diamant a okolo něj rubíny. Takový bičík už přece viděla, ano, na přehlídce před několika dny! Všimla si také tetování dívčina průvodce a malé černé labutě, vytetované na jejím levém prsu, a poznala: tohle je princezna Asthra!

Teď už Dany nemohla ustoupit, i kdyby nakrásně chtěla. Bylo docela jisté, že kdyby se boji vyhnula, zostudí ji malá princezna po celé zemi, možná i Roger by to věděl dřív, než by se vrátila domů. To raději dostat výprask! A co když je ta malá drzá holka ještě horší rváčka než ona sama?!

Dany sevřela pevněji otěže koně a rozmáchla se. „Naposledy...“

Odpovědí jí byl bouřlivý Asthřin smích. Asthra držela bičík vcelku ledabyle, pohrávala si s ním a vyzývavě čekala na ránu. Dany švihla a žíla biče se omotala Asthře okolo těla. V téže chvíli nakopla Asthra koně, ten se vrhl na Danina koně a kousl ho do zadku. Ne že by mu toho moc udělal, bylo to spíš předstírané, ale valach obvykle nebývá zvyklý na soubojové zvyklosti hřebců. Současně Asthra zatočila bičem a švihla Dany přes záda. Danin valach se pokusil postavit na zadní a bránit předními kopyty, ale ten Asthřin byl zřejmě na podobné souboje zvyklý, a porazil vahou svého těla soupeře na zem. Dany sletěla a ještě se překulila – naštěstí neztratila po cestě bič. Znovu ji přetáhl přes záda Asthřin bičík – to už vstávala a zvedla se i přes tu ránu, zarazila se a řekla: „Takhle ne – když jsi na koni...“

Asthra se zarazila v pohybu, rychle přehodila nohu přes koně a sjela dolů. V jejích pohybech byla kočkovitá pružnost jako v pohybech chlapce, Dany počala věřit tomu, že se ta holka v klukovských šatech zúčastnila několika Santanuevových tažení a nikdo ji nepoznal. Dany se přikrčila, aby mohla lépe uhnout příštímu útoku, ale Asthra neútočila, naopak, se smíchem rozepjala řemen sukýnky a odhodila ji, aby jí nepřekážela v pohybech. Zato Dany se pěkně pletla do své dlouhé sukně. Nemohla ji však rozepnout jednou rukou, takže si ji musela ponechat.

Dany zaútočila – tentokrát se jí podařilo švihnout Asthru tak, že podklesla v kolenou a málem pustila bičík. Švihla ještě jednou, školským způsobem, jakým musela kdysi dávno „sekat“ tryskající proud vody. Na Asthřiných zádech se objevila krev, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Naopak povzbudilo ji to k několika dalším úderům – pod nimi padla Dany na zem a pustila bičík. Vztáhla prázdnou ruku a řekla: „Dost, už dost...“

Asthra se zasmála a pak si ledabyle stáhla závoj s tváře.

„Škoda, že už nechceš, bylo to fajn! Jestli tě to zajímá, jsem Asthra de Santa Nueva María Leon Careira y Alcatrez. Ty jsi Dany Monroesová, znám tě. Myslím, že jsme sestřenice... nebo aspoň máme společnou krev po kardinálu Baarfeltovi. Pozdravuj brášku!“

Dany vstala. Zaváhala, pak si rozepjala sukni a odložila i všechno ostatní, co překáželo.

„Tak se mi zdá, že jsme se ještě dost nedomlátily, sestřenko. Jak dobrá jseš kupříkladu v boxu?“

„V evropským moc neznám pravidla, asijskej zvládám obstojně. Můj instruktor je Thajec.“

Dany kývla. Vrhly se na sebe a chvilku do sebe tloukly rukama i nohama. Asthra se při tom smála a vřískala nadšením, takže Dany začala taky vydávat přiměřené zvuky. Obě měly stejnou mentalitu: každý úder je povzbuzoval k většímu nadšení. Zavřít oči, bušit do soupeřky hlava nehlava...

Která první začala kousat, těžko říct, ta druhá okamžitě přijala. Zaťaly si navzájem drápy do kůže, sevřely se a hryzaly, kam dosáhly. Dany doteď netušila, jak fantasticky jí chutná krev soupeřky. A ječely při tom jako fúrie.

Konečně už dál nemohly. Přestaly kousat a škrábat, ale objímaly se dál a funěly si zblízka do tváře.

„Jseš bezva kočka. Moje ségra už by dávno brečela.“

„Škoda, chtěla bych mít mladší švícu. Já bych ji mučila třikrát denně.“

„Máš bráchu.“

„Ten jako malou mučil mě. Když jsem si vzala šaty, svázal mě a nepustil, dokud jsem to nepustila do textilu.“

„Máte dobře vybavenou mučírnu? Přijeď do Města, předvedu ti naši...“

„Jasně, co nejdřív. Ale ty přijeď do Iron-city. Aspoň na měsíc.“

Dany si ujasnila pozoruhodný rozdíl. Na rozdíl od ní Asthra neměla vyholený klín a její tetování v tom místě bylo zcela zanedbatelné. Jestlipak si aspoň někdy oholila nohy? Princezny z Kingtownu se dávaly holit pravidelně a v mladším věku dokonce slavnostně. A každý kluk toužil, aby jeho znak byl zvěčněn na jejich kůži.

„Tys v životě neměla moc kluků, co?“ zeptala se.

„Záleží na tom?“ naježila se Asthra.

„Mám spoustu kamarádů. Ty by ses jim moc líbila. Krásně ti voní kůže. A hodně by tě naučili...“

Asthra neřekla nic. Jenom podivně zafrkala nosem. A Dany pochopila okamžitě.

„Povídají o tobě, že chceš být čarodějka. To vydržíš celej život s jedním chlapem?“

Opět to divné zafrkání. Pak se Asthra uráčila říct: „My asi nebudem velký kamarádky.“

„To je fajn. Kamarádek mám tři prdele. Nepřítele čarodějku zatím ne.“

Asthra přimhouřila oči. Nebyla to nenávist, ale přátelství taky ne. Zvedla se, posbírala svoje věci a podala svému průvodci. Nechala si jen bičík, obrátila se a řekla: „Tak se měj, sestřenko...“

Dany už taky posbírala vše, co jí patřilo. Ušklíbla se a pak si významně olízla rty.

Asthra zavřískala jako divoká kočka. Vrhla se na ni a hned dostala pár šlehů přes záda. Dany taky, ale těšila se na to. Rvát se s Asthrou bylo snad ještě lepší než sex. Ačkoliv, mazlení přijde na řadu, až jedna z nich prohraje. Teda, až prohraje Asthra.

Jenže neprohrála. Dany byla větší a silnější, ale soupeřka hbitější. Nakonec ji srazila na zem a chvilku mlátila.

„Nikdy, rozumíš? Nikdy jsem to nedělala – a nikdy nebudu!“

„Tvoje škoda. Nevíš, o co přicházíš!“

Asthra zaváhala, zda ji nemá ještě chvilku mlátit, ale pak si to rozmyslela.

Dany poklekla na obě kolena. „Stejně nevyhraješ – tam...“ ukázala k farmě, „Prohraješ jako já – ať děláš cokoliv...“

Asthra jí chvíli hleděla do očí. Měla úzké, dost šikmé oči, ale uměly se propálit až do hloubky.

„Já hraju jinou hru než ty. Vyhraju ji, uvidíš...“

Pak uličnicky hvízdla na koně a chystala se naskočit.

„Kvaltuješ hodně?“ zadržela ji Dany, „Že bysme pokecaly...?“

Asthra se zarazila uprostřed pohybu. „Máme o čem?“

„Třeba jak si zvýrazňuješ ty jizvy, co máš po těle. Perfektní stopy po rvačkách...“

„Av-kely? Mám takovou vodičku... ale dost pálí. Budeš skučet...“

Dany byla ochotná skučet jakkoliv. Ale zasáhl Féri: „Před chvilkou jsme brodili nějakej potok. Je tam bezva tůň na koupání...“

Podívaly se na sebe a současně kývly. Posbíraly svoje věci, nasedly a jely za ním. Nebylo to daleko, tak se chovaly jako na výletě: odstrojily koně, pak se s rozkoší ponořily do tůně. Féri se taky vykoupal, pak naznačil, že se poohlídne po okolí, a zmizel.

„Příšerně studený.“ řekla Dany, „Budeme soutěžit, kdo to dýl vydrží?“

„Ty se pořád o něco sázíš?“

„Děsně ráda. I když, o ty nejlepší věci jsem si zatím netroufla. Nejsou lidi.“

Vylezly a natáhly se na sluníčko. Asthra vytáhla ze sedlové brašny lahvičku a začala jí natírat šrámy po těle. Dany zaťala zuby.

„Klidně můžeš ječet. Při tý rvačce jsi vyváděla dost...“

„Bavilo mě to. Máš tu dýku ostrou? Vyškrábej mi něco na záda!“

„Tobě to ještě nestačilo? Tak se otoč!“

Ashřina dýka byla broušená téměř jako skalpel, takže jí nedělalo potíže vyřezat Dany na záda několik čínských znaků. A hned je zvýraznila onou pálící vodičkou. Dany při tom hlasitě sténala a škubala trávu kolem sebe.

„Co to je?“

„Jedna ochranná mantra. Nevím, jestli funguje, občas ji někam nakreslím.“

Konečně ji Asthra nechala být. Dany se zmocnila lahvičky a začala natírat šrámy zase jí. Asthra si nedělala násilí, kňučela s potěšením.

„Kolik ti je vlastně let?“

„Patnáct.“

„Bylo nebo bude?“

„Za tři měsíce.“

„Přijeď to oslavit k nám do Kingtownu! Uspořádám ti oslavu, že na ni do smrti nezapomeneš!“

„Nepochybuju. Ale kamarádi by mi neodpustili, kdybych se někam vypařila...“

„Narozky se mají slavit tolik dní, kolik je ti let. Během dvou týdnů snad můžeš jet na jeden víkend do města, ne?“

Asthra neřekla nic. Jenom blýskla očima.

„Garantuju ti, že po návratu tě doma nepoznají...“

„Pomalovat, mučit, ostříhat a zprznit?“ Znělo to opatrně. Nebylo jasné, zda se Asthra těší nebo obává.

„Dohola bych tě neudělala. Ostříhat neznamená zohavit. Ono by stačilo... chtěla jsi být někdy blondýnka?“

Asthra neřekla nic. Nakroutila si jednu kadeř na prst a rozpačitě poškubávala.

„Máš nádherný vlasy, ale bylas někdy v životě u kadeřníka? Nechala jsem si udělat v paláci parádní zařízení. Zastřihnu, nabarvím, učesám. Ručím za to, že to každý holce bude slušet.“

Asthra nic neřekla, ale zatvářila se.

„Co umíš jako čarodějka?“

„E?“

„Povídají se o tobě všelijaký věci. Jako že se chceš naučit... umíš třeba Živý Oheň?“

Asthra neodpověděla. Jenom zhluboka vzdychla.

„Na našem sídle je jedna místnost, celá obložená legovaným plechem. Ptala jsem se. Dělaly tam Oheň. Sezvala bych všechny kamarádky, kluky samozřejmě taky. Něco bysme jim naslibovaly... a když by byli všichni uvnitř, udělala bys Oheň.“

„Tebe by to chytlo taky.“ upozornila Asthra temně.

„Jasně. Když všecky, tak všecky. Jinak by to nebyla sranda.“

Asthra mlčela.

„Představuju si, jak jsme všecky ošlehlý. Holky se prohlížej, smějou se jedna druhý... a pomalu začínají zuřit. Nebo brečet.“

„Na druhý straně,“ řekla Asthra, „Kdybys nás brala postupně, víc by jim pracovaly nervy.“

Dany se otočila, aby se přesvědčila, že to skutečně řekla ona. Asthra se šklebila.

„Ty seš bestie žíhaná!“ vzdychla Dany obdivně.

„Jsme jedné krve, ty a já.“

Teď nebyla schopna slova Dany.

„Taky mám pár kamarádek.“

„Máš tak dobrý kamarádky, že si při mazlení povídáte o klukách – a doporučujete si je? Nebo třeba kámošku svážeš a někomu předhodíš?“

„To bych ti do smrti neodpustila.“

„Nemusíš. Můžeš mi to oplatit.“

Asthra odvrátila hlavu. Neřekla nic, jen si hryzala rty.

„Taky s oblibou balím kluky svých kámošek. Zatím jsem dostala každýho.“

„Umlátila bych tě.“

„Kdyby to bylo na férovku, nelekla bych se.“

Asthra zas chvilku uraženě mlčela.

„To seš tomu svýmu absolutně věrná? On si prej takový násilí nedělá...“

Asthra mlčela.

„A kdybysme u toho byly obě? Mám pěkný letiště, tam se vejdeme, i kdybysme přizvaly ségru a ona taky někoho...“

Asthra neřekla nic, jen vycenila zuby a zavrčela.

„Jo, hryzat klidně můžeš. Kdybys naši malou naučila se trochu odvázat...“

Asthra zavrčela o oktávu výš. Oči jí nebezpečně blýskaly.

Dany ji objala bez ohledu na nebezpečí. „Hele, dostat mezi nás Rogera. A rozdráždit ho tak, aby se přestal hlídat. Pak některá navrhnem, že bysme si víc užili, kdybysme se ostříhali. Stačilo by, aby jednou kývl...“

„Proč ti jde o Rogera?“

„Nemáš páru, jak se příšerně hlídá. Tomu kdybys šáhla na hřívu, tak ti to do smrti neodpustí!“

Asthra chvíli přemýšlela. Velmi důkladně. Pak řekla:

„Na druhý straně, kdyby se dal chytit Roger, nastane obrovskej lov po celý zemi. Každej na každýho. Do týdne jsou... jsme všichni dohola.“

„A co? Na všední den mi to nevadí a na svátky mám príma paruku. Několik paruk.“

„A veřejná mravnost?“

„No právě.“

Asthra odvrátila zrak, možná si to představovala. Na chvilku se přestala hlídat a Dany toho okamžitě využila: vrazila do ní dva prsty a začala ji usilovně lechtat. Asthra se začala bránit, ale zakřikla ji: „Nevzpouzej se! Oplať mi to!“

Zachovala se jako princezna, přijala hru. Čím víc se prala, tím víc ji to bavilo. Až když se vyčerpaly, natáhly se na břeh a odpočívaly.

„Tohle děláš všem holkám?“

„Jenom kámoškám.“

Asthra se nenápadně přisunula blíž, aby se navzájem dotýkaly. Nezdálo se, že by byla moc uražená.

„Divila by ses, co si takový holky vymýšlej. Co by chtěly, aby s nima kluci dělali...“

„Že to vykládaj zrovna tobě.“

„A komu? Červenaj se, ofrňujou, dělaj ze sebe slušný holčičky, a pak spustěj takový hrůzy, že to ani není technicky možný.“

Asthra mlčela. Asi to promýšlela ze všech stran.

„Uměla bys telepatii?“

„Co po mně sakra chceš?“

„Chci po tobě přesně to, co chtěla vévodkyně Julie po čarodějce Valérii. Nic víc a nic míň.“

„Obnovení Sesterstva?“

„Byly to naše babičky. Máme jejich krev. A jejich paměť.“

„Chceš být první dvorní dáma?“

„Když ty budeš velekněžka.“

„Julie byla taky dost dobrá čarodějka.“

„Byla tím lepší, čím častěji si vyměňovaly informace. Kdybysme uměly mentální propojení...“

„Neumím.“

„Víš to úplně jistě? Nastal ti čas probuzení. Tam někde uvnitř pod tou parádní hřívou je to všechno uloženo...“

„Probudila jsem se už před pár lety. Ještě mi nebylo třináct...“

„A co takhle... trochu zatlačit? Něčím pohnout...?“

„To myslíš jak?“

„Třeba každý den při východu slunce jednu z nás obětovat?“

„Že seš šílená vím – ale že tolik?“

„Nemyslím zabít. Ale třeba oholit, zmučit a předhodit davu?“

„Myslíš, že by to s něčím pohnulo?“

„Obětovat vlasy, krev a... no jasně, lepší by bylo, kdyby byly panny. Ale jaksi nejsou lidi.“

„Myslíš, že by to ty tvoje holčičky braly?“

„... si je tak pomalu obrábím...“

„Tos vymyslela ty, nebo Clarence Whigg?“

„Clarence nebyl ochoten k ničemu. Jak jsem o něčem takovým začala, už se cukal.“

„Dalo ti hodně práce, než jsi ho sbalila?“

„Poměrně dost. Mezi náma ségrama, moc toho do tý doby neposkákal. Použila jsem fintu fň: že mám všelijaký nebezpečný nápady a pochybuju, jestli jsou košer. Zabral se do vysvětlování a ani si nevšiml, jak se stmívá. Taky jsem ho dobře nakrmila a nalila mu trochu vína...“

„Posilovací čaj by byl lepší.“

„Ty umíš čajíčky? I takový, co po nich vidíš všelijaký věci?“

„Babička se pamatuje. Čarodějka nic moc, ale léčitelka je odjakživa dobrá.“

„Tak vidíš! Hned mě máš co naučit!“

„Jenže ty je použiješ v nějaký brutální koncentraci, aby působily jako rána kladivem. Neumíš se krotit.“

„Ty se krotíš celej život – a co z toho máš?“

„No právě.“

Zvedly hlavy a začaly se přetlačovat očima. Málem mezi nimi začaly přelétat blesky.

„Chceš se prát – případně mazlit?“

„Nic z toho. Zkus prznit ty tvoje kočičky.“

„Rozhodně by byly ochotnější.“

Asthra se odtáhla. Dany přemýšlela, co si doopravdy myslí. Občas reagovala kladně, občas ne.

„Nechci být čarodějka.“

„Kecáš. Povídají se o tobě věci...“

„Kecy v kleci. Co dělám a nedělám, je moje věc...“

„Je to věc celýho Sesterstva!“

„Není žádný Sesterstvo.“

„Už je. Ty, já, naše Jean...“

„Jo ták! Pokecat, pomazlit, vyměňovat si kluky...?“

„Kdyby ti tak člověk viděl do hlavy... Co bys doopravdy chtěla?“

„Aby mi každej dal pokoj. Hlavně ty.“

„Kdybys mě naučila pár věcí, dala bych ti pokoj. Otravovala bych jen v nejnutnějších případech...“

„Třikrát denně.“

„Jak tě mám přesvědčit, že jsem hodná? Stačilo by mi třeba... iluzorní vzhled. Trochu parády, vytvářet šaty, vlasy...“

„Sama od sebe seš dost hezká. A na hadříky máš peníze...“

Dany neodpověděla, jen se otřesně zašklebila.

„Je mi to jasný, ani do tebe nemusím vidět. Velká kingtownská čarodějka! Sbalí kdejakou puberťačku, vykecá jí do hlavy díru, slavnostně ji oholí, předhodí svým kámošům, a za odměnu jí vytvoří tak parádní vzhled, jakýho by nikdy sama nedosáhla...?“

„Celkem přesně. Akorát že ty holčičky škemraj jako malý, abych to s nima udělala.“

„Tak proč ne?“

„Protože kdyby se to nepovedlo, tak by brečely.“

„Co by ti vyčítaly? Šla bys do toho s nima, ne?“

„Jasně. Ale můžeš nastavit vlastní kůži, ne jejich. Kodex cti...“

„Ajta krajta! Seš zdá se lepší, než jsem čekala...“

„Jde o to, co ke komu. Tebe bych nešetřila. Je taky ne, kdybych věděla, že to rozdejchaj. Nebo že je z toho někdo dostane.“

„Třeba já?“

„Byla bych odvázanější, kdybych věděla, že tě mám za zády.“

Asthra k ní vztáhla ruce. Sevřely se v náručí a chvilku tak setrvaly, aniž si něco prováděly.

„Clarence měl takovou knížku,“ řekla potom Dany, „Ručně psanou. Vytváření snů.“

„To je sakra těžká disciplína!“

„Je tam o strachu. Zjistíš, čeho se subjekt nejvíc bojí. Pak mu to pustíš. Prožije ve snu strašný věci, ale přestane se bát.“

„Jenže musíš přesně vědět, o co mu jde. Jestli třeba jenom nemlží. Nechce na tebe dělat dojem...“

„No právě.“

„Vytvářet sny uměly jen výjimečně talentovaný holky. A bylo nutný je hlídat, aby se v nich samy neutopily.“

„Od té doby, co jsem to četla, se mi zdají věci. Někdy jsou technicky možný. Jindy ani náhodou.“

„Co na to říkal Clarence?“

„Když jsem spala s ním, nebylo to tak zlý. Jenže teď spávám moc často sama.“

„Aha.“

„Koho si mám nabrnknout? Jsem vdova po národním hrdinovi, princezna z nejvyššího rodu! Každej kluk, na kterýho kývnu... Jenže sakra, oni ke mně přistupujou jako k nevybuchlý mině! Jako kdybych byla jedovatá nebo nakažená morem!“

„A co bys chtěla? Zvykej si! Takhle se chovali k čarodějkám všeobecně!“

„Ten tvůj Sid se tě taky bojí?“

„Ještě neví, co bych mu mohla udělat. Nebo možná ví, ale nevěří. Je to hodnej, bezproblémovej kluk.“

„Je to prvotřídní pistolník. Důstojník císařský tajný služby...“

„Je to hodnej kluk z ciziny. Ideální nabíječka. Co by za takovýho Valérie dala...“

„Co bych za takovýho dala já! Někoho, před kým se nemusíš pořád hlídat... Maximálně, aby ti ho některá nepřebrala...“

„Nestarám se co dělá, když u toho nejsem. Asi balí jiný holky. Konečně, je to jeho práce. Součást služby...“

„Vytahuje z nich energii a předává tobě?“

„Ten ani neví, co éčko je.“

„Je to Mikův žák.“

„Právě. Poslouchá ho tolik let, že jeho kecy ani nevnímá. Nepřemýšlí nad nima. Vlastně nepřemýšlí vůbec.“

„Jak se vůbec stalo, že ses na něj nalepila?“

„Hezky voní. A chutná.“

„Taky hezky voníš a chutnáš.“

„Jeden pro druhýho jsme byli děsná exotika. Bílej, nezvyklej chodit nahej. Kdyby nás viděl se mazlit, vyděsí se. Když mě našel ve svým stanu, taky nechápal, ale příroda je mocná čarodějka.“

„Velká láska?“

„Pedro mě obvinil, že pominutí smyslů. A... panna už jsem byla moc dlouho. Z našich by se to nikdo neodvážil. Pedro by ho zabil...“

„Snad ne?“

„Možná vyhnal z kmene. Jenže, já bych ho bránila.“

„Jste divokej kmen.“

Asthra neodpověděla. Natáhla se na sluníčko a chvíli mlčela. Potom změnila téma: „To obětování – jak by vypadalo?“

„Brutálně. Slavnostní ostříhání přede všema lidma. Kompletní oholení po celým těle. Potom připoutání na řetěz někde na význačným místě. Čtyřiadvacet hodin. Nikam neutečeš a každej si s tebou může dělat, co chce. Druhej den tě vymění za novější model.“

„Hm.“

„Nelákalo by tě být bezmocnou obětí?“

„Tebe jo?“

„Předvedla bych jim to první. Potom... spravedlivě. Každý ráno jednu vylosovat. Nikdo by nevěděl dne ani hodiny. Aby jim cvičily nervy.“

„Seš milá.“

„Jsme jedné krve, ty i já.“

„Jak by to bylo s jídlem – a tak?“

„Den a noc vydržíš bez jídla. Pití... kdybys byla hodná a hezky poprosila, třeba by ti někdo něco nalil. Jinak je potřeba vykoumat správnou délku řetězu. Dost dlouhej, aby ses mohla trochu pohnout, ale ne dost, aby ses mohla účinně bránit. Když jich bude víc a budou spolupracovat, nic nebude platný, že se umíš rvát. A spolehni se, že si tě vychutnaj! To není jen o sexu, můžou tě taky všelijak mučit a dráždit...“

„Víš jistě, že potom budeš mít ještě nějaký kamarádky?“

„Spolehlivě. Až se dozvědí, že je to o losování a náhodným výběru, samy budou shánět další kámošky.“

„Trochu vzrušení do nudnýho mládí?“

„Když jsme dospívaly, měly jsme takový hry. Zachumlaly jsme se do pelíšku a povídaly si, co bysme jedna druhé udělaly, kdybysme mohly. Občas to došlo tak daleko, že i s ukázkama. Hrozný věci...“

Asthra nereagovala.

„Kdyby ses třeba naučila ten Oheň...“

„Jo takhle!“

„Já vím, ty seš ta hodná holka, co nikdy nikomu neublíží. Kdyby byl Oheň, nikomu by se nic nestalo.“

„Jenom bolest a ponížení.“

„Tobě se nikdy nezdá, že tě někdo mučí? Aby ses probudila celá mokrá potem a byla ráda, že to byl jenom sen?“

Asthra neřekla nic. Jenom vzdychla.

„Řekni pravdu! Co bys mi udělala, kdybys mohla?“

„Poslala bych tě...“

„Abys nemusela odpovědět? Pravdu! Kdybys uměla vytvářet sny, byla bych v nich? A hodně bych si užila?“

Asthra nerada, ale přece jen kývla.

„A dál: co si děláte s tím tvým mezi prvním a druhým číslem? Máte nějaký oblíbený hry?“

Asthra tentokrát nepochopila dost rychle, a Dany si toho všimla.

„Neříkej, že se zmůže jen na jedno číslo! Nebo snad dokonce ty... Patnáctka by měla...“

Asthra uvedla obličej do kamenného klidu. Trochu násilně.

„Chceš říct, že neznáš Víkendy? Když někoho správnýho sbalíš, zašijete se někam mimo dosah, abyste se navzájem užili. Jasně, kdybyste měli chuť vyrazit někam na disko nebo vás někdo pozval na mejdan, proč ne, ale hlavní je bejt sami a vychutnávat jeden druhýho... Nic?“

Asthra neřekla nic. Vypadala číhavě.

„Panenko, ty seš nezkažená! Správná patnáctka musí... Přijeď do Kingtownu, já ti předvedu, jak se má žít.“

„A co když nechci?“

„No vidíš, od toho začnem. Nebude žádný nechci! Já poručím a ty poslechneš. Až to skončí, můžeš mi to oplatit.“

Asthra se zase zatvářila tak kamenně. „Nikdy tvoje pozvání nepřijmu!“

„Správně! Jen se vzpouzej! Nikdy se nenechám zkazit! Vždycky budu hodná holčička! Miluju, když puberťačky slibujou Nikdy a Vždycky!“

„A nejezdi do Ironu. Nudila by ses.“

„Ještě líp. Zasadily jsme si semínko pochyb. Až se budeš nudit, třeba tě napadne: Copak asi touhle dobou dělá Dany? S kým si užívá? Jaký by to bylo, kdybych tam byla s ní?“

„Nikdy se nenudím.“

„A nikdy nebudeš. Správně. Často si ty slova Nikdy a Vždycky opakuj. Napiš si je nad postel, abys je nezapomněla.“

Asthra uvažovala, co by na to měla říct. Zkusila: „Někdo by tě měl jednou pořádně vytrestat.“

Dany povzdychla. „Umíš aspoň vařit?“

„No – docela slušně. Proč?“

„Když mi bylo jako tobě, jednou mi napadlo pozvat tři kluky najednou, abych si trochu užila. Varuju, byla to pěkná ostuda. Nejdřív teda dělali, co jsem chtěla, pěkně se o mě porvali. Nebyli kamarádi, znali se trochu od vidění, ale nic vážnýho. Různýho věku, různý národnosti, každej z jiný smečky. Ideální na rozbití držky. Taky se ti líbí, když klukovi teče z nosu krev? To bylo v pátek večer. Taky jsem jich pár slízla, pěkně se po mně pováleli. Potom si roztopili saunu a při ošetřování se na mě domluvili. Jednoho bych ukecala, ale tři? Zjistili kromě jinýho, že jsou všichni pořádně mlsný a málokdy se k něčemu dostanou, když jim neuvaří maminka. Tak rozhodli, že veškerý mazlení bude jen za odměnu, když jim něco dobrýho uvařím. Zbytek doby seděli na terase, pochlastávali a navzájem se chlubili, co kde zažili. Každej z jiný smečky, to bylo historek! Občas, když se jim chtělo, zkoušeli nějaký bojovnický finty, ale všeobecně byli rádi, že je nikdo nenutí se hejbat. Na sobotní večer mi slíbili extra velký rodeo, ale jen když jim udělám extra dobrou hostinu. No, nějaký zásoby tam byly, tak jsem vzpomínala, co jsem se kdy naučila... Zkusila jsem se vzbouřit, tak mě nejdřív zlechtali k smrti a potom pohrozili, že nic nebude. Tak jsme se celej víkend všelijak dohadovali...

Naštěstí se večer stavila mladší ségra jednoho z nich, jestli jsem ještě živá. Píchla mi s tou večeří a prozradila, že taky nemá nejlepší zkušenosti. Teda, udělali s náma, co se slušelo, ale stejně jsme si nejvíc užily spolu. Kluci se nacpali, chlastu jsem zajistila dost, až skoro moc, trochu nás pomuchlali a spokojeně usnuli. Tak jsme si zalezly pod deku, pošťuchovaly se a plánovaly, co jim uděláme, až se ráno proberou.“

Asthra se během dlouhého vyprávění uklidnila. To byl taky účel. Dokonce položila otázku: „A?“

„Nic moc. Víš, ono ráno vypadají některý nápady jinak než večer, v určitým nadšení... Hlavně, klukům to na rozkaz moc nejde. Hlavně ne, když na ně někdo civí a kritizuje, jak jim to jde. Jak to dělaly ty starý čarodějky, že vyslaly Impuls? Všichni ztratili rozum a vyváděli...“

„Jo tak – kvůli tomu to vykládáš?“

„Ne. Teda taky. Umíš Impuls? Byla bych ti vděčná...“

„Neumím.“

„Hm. Grupáč je bezva, když se neznáte a když je nálada. Jinak striktně dvojka, žádný experimenty. Když okolo sebe delší dobu chodíte nahý, působí to na ně jenom, že si o tebe otírají mastný ruce. Dopoledne jsme trochu relaxovali a pak jsme se nechali zlákat na plážovej apol. Neznáš? Hlavně tam musí být voda a v pauzách se chodíš zchladit. Je to v podstatě rvačka, tak kluci oživli a nakonec to přerostlo v bezva orgie. Takže bych si vlastně neměla na co stěžovat, že?“

„Obdivuju tvoje zážitky. Máš takovejch víc?“

„Nepřeberně. Teda... záleží, jak to bereš. Hezký zážitky mám. Nudný taky. Ale nejhezčí jsou stejně ty představy...“

„Hm. Schválně: co máš v plánu se mnou?“

„Neuvěříš, jak je zábavný kazit mladší kamarádku. Kdo je tvá nejlepší kámoška? Určitě už tě napadlo jí něco udělat...?“

Asthra přikývla. „Občas mě napadá leccos. Ale nechtěla bych se se všema rozhádat.“

„K tomu slouží to povídání pod dekou. Zkus jí někdy v dobrý náladě říct, co bys jí ráda udělala. Budeš se divit, co by chtěla ona udělat s tebou.“

„Ale kdybych to realizovala, bude mě hrozně nenávidět!“

„To se nesmí udělat doopravdy! Většina ani nejde, zabily byste se. Čarodějky uměly ty sny... některý končily smrtí. Úžasná extáze!“

Asthra to chvilku promýšlela. „Seš taky princezna a potomek čarodějky. Ty informace musí být uloženy i pod tvojí hřívou... pod tímhle ježkem!“

„Právě proto chci zkusit... třeba by pomohlo se oholit. Spouštěcí impuls...“

„Hade. Máš smůlu, lákáš mě marně.“

„Zatím tě oťukávám. Doufám, že ti to bude vrtat hlavičkou. Až se jednou odhodláš to zkusit...“

Asthra náhle, z čista jasna vstala. „Až se odhodlám to zkusit, dám ti vědět. Ne, přijdu si to nechat udělat od tebe. Slibuju.“

„A teď najednou hrozně moc pospícháš.“

„Čas běží a řeči tečou. Třeba jsem se urazila.“

„Nebo máš strach, že kdybys zůstala, přijala bys.“

„Nikdy.“

„Ani kdyby to byla sázka?“

„Nikdy se nesázím.“

„Nejvyšší čas začít.“

„Pořád dokola, jako magickej had. Když budeš pokračovat, jednou to možná dopadne. Ale dneska ne.“

„Dobře, jak chceš. Já umím být trpělivá.“

„Tak se měj, sestřenko.“

„Taky.“

Asthra přistoupila ke svému koni a upravovala postroj. Pak se otočila.

„Jak se daří Deborah ve městě?“

„Skvěle. Už jsme se osáhly a prozkoumaly. Naučily všechno, co umí ona a co já. Od ní taky vím, že toho znáš víc, než říkáš.“

Asthra se usmála. „Dobrá hra!“

„Taky se mi líbí.“

Ještě jednou se objaly a vdechovaly vůni své kůže. Pak nasedly a rozjely se na různé strany.

Dany se pro sebe tiše usmívala.

Errata:

30.05.2021 11:45