Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hraběnka seděla na ochozu v pohodlném bambusovém křesle a míchala tvaroh s cukrem ve veliké míse. Za ní stála černoška Mary a již po pětadvacáté pozorovala starou paní, jak to dělá, aniž by to i tentokrát pochopila. V řadě před hraběnčinýma nohama seděli tři čtyřměsíční tygři a sledovali její počínání rovněž, ovšem ne s cílem se něco přiučit, ale že dotyčný pokrm byl určen pro ně. Nevěří-li soudný čtenář, že tygříci se na tvaroh skutečně těšili, nechť laskavě nabídne své domácí kočce kousek tvarohu, ujišťuji ho, že se na něj vrhne stejně dychtivě jako na maso. Matka dotyčných tygříků ležela opodál ve stínu a chladila si břicho o studené kamenné dlaždice ochozu.

Černá Mary pozvedla oči od práce a zahleděla se přes pláň ke vzdáleným lesům. „Někdo sem jede, paní.“

Hraběnka pohlédla rovněž tím směrem a spatřila oblak prachu, který se vznášel z cesty. „Dalekohled!“ řekla a pokračovala v práci. Mary odběhla a vrátila se za chvíli s dlouhým vysouvacím dalekohledem. Hraběnka postavila mísu s tvarohem před tygříky a ti se hladově pustili do potravy, dokonce i tygřice se probudila a přišla ochutnat.

„Je to dívka,“ pravila hraběnka, prohlížejíc si jezdce, „A je sama. To je dosti zvláštní...“

„Jede sem, madam,“ řekla černoška, „Přijmeme ji?“

„Jistě. Bude asi unavená, připrav jí nějaké občerstvení a Sali ať se postará o koně.“

Černoška odběhla. Hraběnka pozorovala, jak dívka jede plání. Povšimla si, že jí podél koně běží velký pes, snad doga nebo něco podobného. Pak viděla i rudou sukni a tmavé vlasy, poletující dívce za hlavou.

Projela branou do hospodářského dvora, tam zastavila, seskočila a podala otěže nejbližšímu černochovi. Zřejmě na to byla zvyklá z domova, neboť se nezajímala, co se s jejím koněm stane a vydala se bezodkladně po cestičce k hlavnímu vchodu do farmy. Po cestě se rozhlížela po záhonech květin a v duchu je oceňovala – zřejmě i v tom měla zkušenosti.

Hraběnka sešla po schodišti a šla jí vstříc. Mohla si prohlédnout, jak vypadá maxisukně na arminský způsob: čtyři pruhy látky, vpředu a vzadu sešité asi dvacet centimetrů, na bocích prostřižené až k opasku. Zadní byly kratší a dohromady to jistě sloužilo k ochraně nohou při jízdě. Jinak byla oděna jen širokým několikanásobným náhrdelníkem, ale na tváři měla závoj jako mohamedánka. Barva její kůže byl již dost vybledlý purpur se stříbrnými leopardími tečkami. V ruce nesla bičík s ozdobnou rukojetí.

Hraběnka se na ni mile usmála: „Vítám tě, děvče! Pojď dál a přijmi naše pohostinství...“

Dívka odhrnula závoj z tváře a usmála se na ni. Byla hezká a její tvář připadala staré dámě známá, ač nevěděla, odkud.

„Děkuji za přivítání – jsem ráda, že tě mohu pozdravit. Přijela jsem za tvým synem. Jsem Dany Monroesová.“

Hraběnka pochopila, odkud ji zná. Roger byl několikrát hostem na farmě a Dany mu byla dost podobná.

„Ale můj syn není doma! Odjel před dvěma dny na nějakou slavnost na pastviště – masájskou slavnost, totiž. Nevím, kdy se vrátí...“

„Škoda! Přivezla jsem mu poštu – taky od Rogera. A moc ráda bych s ním hovořila...“

„Nic lehčího, zajeď tam za ním! Pošlu s tebou někoho z chlapců, aby tě dovedl. Bude jistě rád, že se může taky zúčastnit. A černoši budou rádi, když přijde takový vzácný host...“

„Slyšela jsem, že se Mike přátelí s divokými Wassongy a Masáji – zajímá mě to a ráda bych, ale... nebudou přítomnost cizí ženy považovat za nevhodnou?“

„Ale kdepak! Byla jsem u nich na slavnostech už několikrát. Chovají se k bělochům velmi přátelsky... Hlavně k nám.“

„Dobře, pojedu. Když mi dáš doprovod...“

„Napřed si jistě odpočineš, něco sníš a vykoupáš se. Je to ještě daleko, malé osvěžení nezaškodí. A ty jedeš zdaleka...“

„Jenom z Tigeru z nádraží, tam jsem jela vlakem. Rroww mě vedl. Není to tak strašný, ráda jezdím na koni a sem je cesta zábavná a pestrá. Máš tady krásně, matko – chápu, že se vám tady líbí...“

Dany odešla do domu. Překvapilo ji, že na farmě není napuštěn bazén, ale mohla použít moderně zařízené koupelny. Rovněž způsob stolování byl zcela jiný, téměř evropský. Zarazilo ji také, že i tentokrát byly na stole připraveny jídelní potřeby pro pána tohoto domu, přesně tak jak se o tom mluvilo nedávno při Alwinových pokusech o dobytí farmy.

Mary přinesla obloženou mísu a Dany se s chutí dala do jídla.

„Mám dojem, že... jaké účesy nosí dívky vašich černochů?“

„Většinou velice krátké. Mary vypadá ještě jakž takž nejlíp...“

Dany se rozesmála, potřásla dlouhou tmavou hřívou, potom ji vzala do ruky a stáhla z hlavy. Svoje vlastní vlasy měla ostříhány velmi nakrátko a hraběnka dokonce věděla, proč. Nedávno zabili jejího snoubence Clarence Whigga.

„Fajn, aspoň nebudu vypadat tak divně...“

Po jídle měla už Dany připraveného koně z Mikovy stáje, kterého držel dvoumetrový černoch v rudém přehozu, s vlasy spletenými do copánků a zpevněnými hlinkou. Pomohl Dany do sedla, i když to nepotřebovala, vyskočil na druhého koně a vedl ji ven z farmy, do stepi. Po cestě však nic neříkal a na otázky odpovídal tak, jako by dobře nerozuměl anglicky ani arminsky. Dany to konečně považovala za možné, říkalo se, že Mike se se svými strážemi baví různými jejich nářečími.

Pozdě odpoledne dorazili ke skupině kuželovitých chýší.

Vstříc jim vyběhlo hejno černých kudrnatých dětí, které Dany připadaly značně větší než jejich vrstevníci někde jinde, a také byly. Chlapci byli zamotáni do červených špinavých přehozů, dívky většinou nahé. Všechny vykulily oči na bělošku, která seskočila v jejich středu s koně a rozhlížela se, s kým by mohla vyjednávat.

Po dětech se seběhly ženy, od sotva dorostlých dívek až po stařeny, které se belhaly o holích, ale také se sem hnaly jako k ohni, aby o nic nepřišly. Okamžitě si vzájemně sdělovaly svoje názory na Danino ustrojení a celkový vzhled, kterým však naštěstí nerozuměla a tak se jí nedotkly.

Potom se objevili muži. Mladí morani natření červenou hlinkou a přes ni pomalovaní různými ornamenty, starší v dlouhých červených pláštích a nakonec náčelníci s pérovými čelenkami na spletených copáncích vlasů, vyztužených hlinkou. Každý z mužů držel v ruce kopí s dlouhým ostrým hrotem, kterým dovedli dobře házet. Mnozí měli ještě u pasů veliké lesklé pangy. Žádný z nich nebyl menší než Dany, dokonce ani ty ženy ne, a dívka k nim vzhlížela s krkem vyvráceným nahoru. Žádný div, člověk pod dva metry je u Wassongů považován div ne za neduživého.

Před náčelníky se uctivě rozestoupili. Trojice vůdců si Dany chvíli mlčky prohlížela – pak všichni pozdravili rukama, jimiž se dotkli čela a pak je vztáhli k dívce.

„Zdravím vás, udatní bojovníci. Řekli mi, že ve vašem středu se právě nachází hrabě von Cross. Ráda bych se s ním setkala...“

„No prosím,“ řekl prostřední z náčelníků, „Pojď dál, Dany – jsem rád, že tě mohu uvítat v táboře...“

Dany Monroesová sebou škubla a podívala se na něj líp. Jakkoliv to bylo neuvěřitelné, byl nejmenší a nejtlustší z Masájů Mike, přestrojený až k nepoznání. Nánosy rudé hlinky a péřová čelenka, nasazená na hlavě, téměř znemožňovaly identifikaci obličeje, ale při bližším pohledu nebyla Dany na pochybách.

„No ne! To je... to je legrace! Jak jsi se změnil v černocha? Vypadáš teda... no, hrozně...“

Mike se krátce zasmál. „To je jen otázka dostatečného množství barvy. Nejdřív mě natřeli na černo, potom ještě na červeno. Zbytek dodalo krejčovské mistrovství masájských slečen a výrobců ozdob. Pojď dál, Dany, jsem rád, že jsi přišla...“

Šli mezi stany. Jeden z Masájů se nahnul k Mikovi a něco mu důrazně vysvětloval. Mike se zasmál, odpověděl mu a pak řekl Dany: „Ptá se, jestli budeš chtít tančit s jejich dívkami.“

„Ano, samozřejmě! Velmi ráda – myslím, že se to ještě žádné z kamarádek nepodařilo. Mohla bych... budu to umět?“

„Ale jo, to umí každý. Tak se půjdeš upravit...“

„Jak – upravit?“ ptala se Dany ostražitě.

„Děvčata tě trochu namaskují.“ řekl Mike a dodal několik slov masájsky. Dívky se rozesmály, sebraly Dany a odvedly kus dál pod přístřešek, kde se prováděly všechny kadeřnické a krejčovské práce v pojetí Masájů. Mike odešel s náčelníky do jedné z chýší, před vchod se postavili dva morani s oštěpy v rukou, aby střežili nějakou zřejmě důležitou a přísně tajnou poradu.

Celkem bystře odhadla, co ji čeká. Zvažovala to ze všech stran, ale v podstatě se těšila. Od malička měla ráda, když o ni někdo pečoval a všelijak ji rozmazloval. Významným prvkem mazlení bylo natírání čímkoliv; to milovala od dětství a když jí chtěli udělat radost, namydlily ji chůvy od hlavy k patě a důkladně promasírovaly, potom důkladně vysprchovaly a na závěr natřely olejem, aby se kůže pěkně leskla. Když si všimla, požadovala ještě oholení těla břitvou jako dospělé ženy; nebylo na ní co holit, ale občas jí aspoň symbolicky vyhověly a ona se rozkoší kroutila jako ještěrka. Kromě natírání milovala pomalovávání, zvláště když něco oslavovala, se nechala pokreslit od hlavy k patě. A nebyla sobecká, stejně ráda pečovala o pokožku svým kamarádkám. Arminské děti se rády koupou, a společnost jim vychází vstříc spoustou fontán a kašen, ve kterých se může řádit podle libosti; zvláště ty z císařských časů jsou téměř nezničitelné.

Když byla Dany maličká, vymyslela na oslavy nádhernou fintu: naplnit největší vanu šlehačkou, sladkým krémem, ve zvláště horkých dnech zmrzlinou. Do té vany ji pak hodili a za ní postupně další děti, její hosty – v tom krému se mohly zároveň prát i pochutnávat si a když už toho měly skutečně dost, některá šelma je ochotně pořádně olízala. Dany byla milovnice mejdanů od malička a čím víc pozvala kamarádek i kamarádů, tím byla šťastnější. Monroesové byli bohatí a mohli si to dovolit, včetně jejího sklonu bez uvážení rozdávat vše, co jí patřilo. Lakomá nebyla nikdy a tušila, že si může snadno opatřit ještě lepší věci.

Na pokyn jedné z dívek odložila Dany sukni i náhrdelník. Pak ji celou od hlavy k patě natřeli nějakou šťávou, po níž jí kůže ztmavla jako kůže všech domorodců. Ptala se sice, dá-li se to umýt, ale nikdo jí nedokázal nebo nechtěl odpovědět. Potom se nějaká žena zeptala, nechce-li si nechat oholit hlavu – některé ženy, zvláště mladé, to tak měly. Dany se smíchem odmítla, takže jí dlouho vtíraly do vlasů hlinku a pokoušely se vytvořit jí na hlavě nějaký účes, vylepšený barevnými pírky. Když byly hotovy, měla Dany pocit, že nese na hlavě pytel s cementem.

Ještě bylo nutno se obléci. Oděv se skládal z velkého pestrého náhrdelníku z perliček a sukýnky. Ani v jednom případě nebyl Danin majetek vzat na milost. Sukni jí přinesli upletenou z čerstvých travin a listí a tak chatrnou, že si nebyla jista, vydrží-li do večera. Náhrdelník z perliček patřil zřejmě některé černošské krasavici, ale ochotně se jej na tento večer vzdala ve prospěch cizí dámy. Když se na sebe podívala ve střepu zrcadla, prozrazovaly jen rysy tváře, že nepatří k černé rase.

Po celou dobu strojení sem chodili domorodci – sem i tam, poflakovali se tu, povídali, kritizovali a vůbec řečnili. Muži i ženy, zvláště morani se zastavovali, zřejmě se jim Dany líbila. Dokonce ji napadlo, že bude mít co dělat, aby se večer ubránila jejich zájmu. Padal dost do úvahy, všichni se celý den posilovali prosným pivem, které Dany příliš nechutnalo, ale pěkně jí stoupalo do hlavy.

Chtěla promluvit s Mikem, ale řekli jí, že to nejde, neboť se v kouzelníkově chýši odbývají důležité obřady. Byla nucena přijmout to jako fakt, tak seděla se ženami, pozorovala jak připravují večeři a umírala hrůzou, že bude ty věci muset jíst. Zdálo se, že na jídelníčku budou smažené ještěrky a hadi, špikovaní pálivou paprikou. Zeptala se jednoho arminsky mluvícího černocha, zda budou také pražené kobylky a dostalo se jí omluvné odpovědi, že bohužel nikoliv, neboť se lovcům nepodařilo žádné chytit.

Po západu slunce začaly staré černošky a černoši bubnovat na veliké tamtamy a dunění vypjaté kůže ovládlo celý kraj. Napřed to Dany dunělo až někde vprostřed lebky, pak si zvykla a po hodině přestala už dunění vnímat jako rušivý zvuk, dokonce podvědomě sladila svoje pohyby s tím všeobsahujícím rytmem. Dívky si zkoušely tanec, zkusila to s nimi a šlo jí to.

Na náměstí před největšími chýšemi byl zapálen velký oheň a obyvatelstvo vesnice se začalo scházet. Ze své chýše vyšli též náčelníci, došli vážně k připraveným stoličkám a usedli na ně. Ženy jim přinesly maso a náčelníci se počali pomalu, metodicky krmit. K masu se podávaly placky bez chuti, spousta zeleniny a ovoce. Dany jako žena měla čekat, co na ni zbude, ale jako host byla obsluhována stejně jako náčelníci a morani, jen kousek stranou, aby pohled na hodující ženu neurážel jejich zrak. Všimla si, že ženy nedodržují příkazy a nařízení tak rigorózně – žádná si neodpustila, aby kousek pokrmu nesnědla ještě než ho přinesla mužům, a byl to jistě ten nejlepší kus, jak jí prozradila jedna z rozchechtaných mladých dívek.

Po jídle přišlo na pořad palmové víno. Dany je už ochutnala, ale nikdy se ho nenapila dost, tak byla velice zvědavá na jeho chuť. Zdálo se jí dost slabé a tak se rozhodla, že se v jeho spotřebě nebude krotit. Jako mnoho mladých z diplomatických kruhů se neodříkala alkoholu a domnívala se, že je na něj zvyklá.

Dívky vstaly a řekly jí, aby šla tančit s nimi. Šla – jelikož tance černochů nejsou nijak zvlášť složité, dařilo se jí to velmi dobře. Muži k tomu tleskali do taktu a různě pokřikovali. Dívky poskakovaly, kroutily se, otáčely a snažily se očividně předvést pružnost a ohebnost svého těla svým chlapcům. Na očích bojovníků bylo vidět, že se jim to úspěšně daří.

Tanec trval dlouho – z Dany tekl pot v potůčcích, když konečně skončil a mohla si jít sednout. Dívky však zůstaly dál – co by to bylo za tanečnici, kdyby po půlhodině bláznivého křepčení odpadla? Který chlapec by ji potom chtěl? Tančily zas něco jiného, jen co si trochu oddechly a napily se palmového vína.

Dany přišla k Mikovi a on jí ukázal na místo vedle sebe na zemi. Nezdálo se jí to, ale hned vysvětlil: „Sedni si na zem. Musíš sedět u mých nohou, jako sedí ženy náčelníků a čelných členů kmene. Kdybych tě posadil na sedačku, zlobili by se.“

Usedla tedy, opřela se o něj a oddechovala.

„Chtělas mi něco? Mluv... třeba italsky...“

„Chtěla jsem tě jen vidět. Netušila jsem, že takhle...“

„To nic. Nemusel jsem se převlékat za Masáje. Byl jsem tady už v bělošském oděvu i s matkou, a nic se nestalo. Ale z tebe je krásná černoška, musím uznat, že ti to sluší...“

Dany po něm koukla, jako by mu to příliš nevěřila. Ale on se tvářil vážně a do jisté míry nadšeně, jak se sluší při slavnosti. Mohla si tedy vybrat, co se jí líbilo.

„Jeane má nového chlapce...“ začala.

„Že jí přeju hodně štěstí.“ řekl, aniž by pohnul tváří.

„Myslela jsem, že tě to bude zajímat.“

„Proč?“

„Moc se na tebe zlobila za to, co jsi jí provedl na plese.“

„Hm. Je to strašné, když se taková Jeane zlobí?“

„Zachoval jsi se odporně a hnusně. Docela nemorálně.“

„Já už jsem takový nemorální.“

„Jeane se pohádala se svými kamarádkami. Smály se jí, že si ani nedokáže udržet partnera do konce plesu...“

„Chudinka malá...“

„Neposmívej se pořád. Co se ti na ní vlastně nelíbilo? Naše Jeane je přece hezká dívenka...“

„No jistě, hezká je. Její kluk je určitě šťasten.“

„Proč jsi tedy ke všem čertům odešel?“

„Šel jsem ke všem čertům zabít jednoho svého nepřítele. Musel jsem, víš? Přísahal jsem a musel jsem to splnit...“

Dany se k němu otočila a v očích jí zazářilo. „Proč jsi to nikomu neřekl? To šlo zařídit jinak, kdybys byl odjel až ráno a oznámil, že jdeš vyřídit tu věc s tím ničemou, byla by Jeane šťastná a ty bys měl ještě slávu... to nedokážeš věci podat tak, aby ti vyhovovaly? Byli bychom všem řekli...“

„Klid, Dany,“ pohladil ji, „Napij se ještě trochu a nelámej si s tím svoji krásnou hlavičku...“

Dany se poslušně napila, ale v očích jí blýskalo. „Nemysli si, že jsem hloupá! Náhodou, jsem Monroesova! Jsme stejně chytří jako ty, víš! Já, Jeane i Roger!“

„Roger možná ještě chytřejší. Protože to on tě vyhecoval, aby ses na mne přijela podívat. Sama od sebe bys to neudělala.“

Dany sebou škubla – pak potřásla hlavou. „Požádal mě. Ale já se rozhodla sama!“

„A já tě taky rád vidím.“ uzavřel.

Černoši neúnavně křepčili. Dany byly ráda, že ji k tomu už nikdo nenutí.

„Jsem rád, že jsem tam nebyl.“ řekl Mike, „Slyšel jsem...“

Zbystřila pozornost a vyčkávala, co řekne.

„Slyšel jsem cosi o jakémsi mejdanu. O tom, že všichni se opili jako hovada a potom vyrazili do města trestat zrádce. Tedy spíš jejich manželky a dcery. Plus milenky, sekretářky a další. Bez výběru.“

Dany nejen že nic neřekla, ani se nepohnula. Pozorovala jen tanec.

„Ty ženy byly za smíchu všeho lidu veřejně kurveny na ulicích. Při tom vážně nemusím být.“

„Nečekala bych, že zrovna ty se budeš zastávat zrádců národa!“ řekla, když pochopila, že toho nenechá.

„Jak jste poznali provinilce od nevinných?“

Neřekla opět nic, jen se trapně zašklebila.

„Aby byly poznány i příště, někdo navrhl je pro jistotu ostříhat. O tom taky nic nevíš?“

„Nebyla jsem při všem a všude!“ odsekla, „Taky jsem leccos slyšela, ale...“

Nepochyboval, že u všeho nebyla. Dany už dávno není ta, která musí osobně dohlížet, aby se něco stalo. Naopak je ta, která ostatní uklidňuje a vyzývá, aby nešťastníky nechali, že už mají dost. Mladí si stačí sami, náčelníkům se chodí jenom chlubit. Mike už k nim taky patřil.

„Třeba jim to ostříhání zachránilo život.“ řekla Dany.

Mohla mít pravdu. Když je někdo veřejně zneuctěn, má být propuštěn, aby si to mohl do sytosti vychutnat. Kdyby vzápětí zemřel, jeho utrpení by bylo příliš krátké.

„Všem ne. Co to rabování po krčmách, hernách...?“

No ovšem. Jako vždy se přidala lůza všeho druhu. Lumpové pokaždé přesně odhadnou, kdo zrovna není chráněn státní mocí. Když se vydali vytloukat bary a herny, bylo jim jasné, že přihlížející dav se bude maximálně smát a bavit. Ano, pár lidí to zaplatilo životem. Soukromí exekutoři, lichváři, vymahači dluhů a podobní gangsteři skončili na lucernách. Dobře jim tak, byli to přivandrovalci a koledovali si o to.

„Nakonec se z toho stal hon na přistěhovalce.“

Dany se bránila. Mike věděl, že má pravdu. Nejvíc se angažovali jiní přistěhovalci, aby na ně nepadlo podezření, že podporovali Alwina. Když včas svedli pozornost na někoho jiného, sami se ukázali jako věrní a oddaní. Princip všech křišťálových nocí.

„Dobře, tak jsem teda vinna! Chceš mě potrestat? Jak je ti libo!“

Mike dodržoval arminské zákony přísněji než jiní. Trest musí být úměrný vině. Dany by mohla být znásilněna a ostříhána, ale dobře věděl, že by jí to moc strachu nenahnalo. Koukala na něj, šklebila se a vyčkávala.

„Netvrdím, že jsi to všechno nařídila.“ řekl rozpačitě, „Leda z morálního hlediska...“

„Tak ano, nařídila!“ vzplála hněvem, „Ožrala jsem celou tu bandu a rozvířila diskusi, jak by to nepřátelským holkám slušelo, kdyby měly účes jako já. Nadělala jsem spoustu řečí, než to pochopily a rozhodly se vyrazit do města. Zasloužím zbičovat, oholit a zprznit. Jen do toho, miláčku!“

Mlčel a díval se na ni. Byla krásná. Hodně se povídalo o jejích choutkách: má ráda bolest, ponižování a brutální sex. Většina jsou pomluvy, ale jak by přijala trest z jeho vůle? Vyhlásila mu válku nebo se začala považovat za jeho legální manželku? Nebo obojí zároveň?

Dívky skončily tanec a na jejich místo nastoupili morani s oštěpy v rukou. Počali s válečným tancem, v jehož průběhu mávali divákům oštěpy před nosem. Mike strpěl toto ohrožení svého života bez nejmenších protestů.

Dany se už vzpamatovala. „Měl jsi přijet aspoň na slavnostní audienci. Když se dávala vyznamenání. Vládce byl uražen, že jsi se nedostavil.“

„Byl jsem poraněn. Sekl mě do nohy.“

„Vládce tomu nevěří. Mluví se o tom, že jsi se urazil, když ti nepředal vládu. Když už tě tygři zvolili...“

„Hloupost. Sám jsem to odmítl. Nechci být Vládcem.“

„Škoda. Sir Lera ti chtěl projevit svoji vděčnost. Ty jsi se dal omluvit a dokonce dopisem, poslaným po svém negrovi!“

„Bylo by zdvořilejší poslat některého tygra? Ještě by plácl něco nevhodného a byl by oheň na střeše. Wassongové mají tu výhodu, že většinou nemohou nic vyžvanit.“

„Tak to už se stalo. Ne sice tygr, ale kníže Quiroqa tvrdí, že jsi nějaký samostatný král čehosi – co je na tom pravdy?“

„Jenom to, že Quiroqa by si moc přál, abych se stal králem. On by moc chtěl za něco bojovat, namlsal se válčení a chybí mu to.“

„Stejně se ti divím, že dokážeš udržovat ty šelmy na uzdě. Vládce by ti měl být vděčný za to, že s ním tygři a jaguáři nezametli, když je nedokázal ochránit...“

„Vděčnost velkých pánů se málokdy dožije rána. Ale já jsem od něho nic nechtěl, byla to moje válka a že se jednalo o Vládcův trůn, bylo vedlejší. Byl bych zničil Alwina, i kdyby se nechtěl stát Vládcem. Už pro to, co chtěl provést Jackovi Therlowovi...“

Pokývala hlavou – potom řekla znenadání: „Když už jsme při tom, Roger tě prosí, abys mu pomohl s akcí Měsíční paprsek.“

„Děkuji zdvořile. Co to je?“

„Plán na osvobození Enkry Westona. Roger chce, abys s ním na tom spolupracoval. Znáš Evropu líp než kdo jiný a po krachu toho malého Santanuevova agenta, Paula Foxe...“

„Co se stalo s Paulem? Myslel jsem, že se mu tam vede dobře...“

„Až moc! Představ si, co ten ničema udělal! Zamiloval se tam do nějaké místní dívky!“

„To udělal to nejlepší, co mohl.“

„No ano – jenže dal výpověď jako agent a rozhodl se zůstat tam a pracovat, považ si, pracovat přímo rukama! Dokonce se dal ostříhat – ale k tomu ho jistě donutila ona, já to znám! Ženské jsou zmije jedovaté...“

„Hleďme, hleďme! To tedy neměl, to je bezmezně nemorální a může nám to zvláště dneska narušit propagandu, že?“

„Podlehl té dívce natolik, že ji nejenom miluje a zbožňuje, jak je jeho gentlemanskou povinností, ale představ si, on tu káču dokonce poslouchá a dá na její rady!“

„Tak to by neměl. Ženská se nemá poslouchat, i kdyby kráčela bosa po vodách a v dlaních jí růže rozkvétaly. Je to přece jen hloupá žába a nemůže člověku radit. Já jsem si od holek nikdy radit nedal a každou hloupost jsem si rozhodl sám. A taky si od nich radit nedám ani teď, milá Dany, ať se ti to líbí nebo ne.“

Dany se zarazila, pak pravila důstojně: „Žena má právo být poněkud méně chytrá. Je to dokonce lepší, žena je příliš křehká a jemná na to, aby byla přemoudřelá, a je povinností muže, aby ji chránil a pomáhal jí i v případě nějakého nevhodného rozhodnutí. Mimo to žena nedostatek rozumu kompenzuje svou krásou a roztomilostí!“

„Ano,“ povzdychl si Mike, „Až Paula chytím, vytahám ho za uši. Stačí ti to nebo budeš mít ještě nějaké další požadavky?“

Dany zavrtěla hlavou. V očích již měla něco jako mírný opar, který ji pohlcoval. Její pohyby se staly nekoordinovanými a řeč jí plynuly z úst poněkud méně pravidelně, než si přála.

„Je to takhle: Co udělal Paul v Londýně, nás nezajímá. To je... jeho věc, my mu do toho nebudeme kecat. Ať si to s ním vyřídí Santanueva. Je to jeho bojovník. Nám jde o to, aby se ta strašlivá zhovadilost mravů nepřenesla na ostatní členy lidské společnosti. Je ti jistě známo, že společenská výchova, zvláště nejmladší generace, valem upadá.“ Zamyslela se a očividně přemýšlela, k čemu chtěla původně dospět, „Nehledě na to, že i ty sám podporuješ nezřízeně zvrhlost společnosti, zvláště mládeže, neboť jako vzor neodpovídáš současnému morálnímu cítění Arminů. Měl by ses stydět.“

„Rdím se studem,“ řekl a přejel si dlaní červeně pomalovanou tvář. Dany zafrkala nosem, neboť se jí to zdálo nízké.

„Ve chvíli, kdy se po tvém vzoru naši mladí muži rozhodnou nedbat na slušnost a budou opouštět svoje partnerky před půlnocí pro předsudky, nedůstojné uvědomělého člena společnosti anebo pro osobní antipatie vůči jednotlivým zmíněným dívkám, je ohrožen nejen zdravý vývoj příštích generací, ale i sama jejich existence jak z morálního, tak faktického hlediska. Jako členka estetické komise musím co nejdůrazněji protestovat proti této neslýchanosti a vyzývám všechny přítomné dámy, aby se i ony připojily svými hlasy k protestu...“ zarazila se, napila se vína, pohlédla na Mika a řekla mírně: „Nezdá se ti, že nějak moc kecám?“

„To nic, miláčku. Stejně to do zítřka zapomenu. Vymluv se, klidně. To je tím palmovým vínem.“

„Tolik jsem toho ještě nevypila! Nedělej ze mě blázna! Nejsem malá, rozumíš? A ty jsi... jsi chlípník, tak je to.“

„No, už to tak vypadá.“

„Já tě nechápu. Nechápu a nechápu! A když uděláš ještě jeden průšvih, tak tě omlouvat nebudu, protože já jsem sice moc hodná a mám tě ráda, ale nemůžu se přece pořád brát o takového nezodpovědného lotra, jako jsi ty. I když tě mám ráda.“

Oči jí plavaly v alkoholovém opojení. „A ty jsi zlý a zlý a zlý!“ dodala, „Poroučím ti, abys za mnou dnes večer přišel, rozumíš? Poroučím ti to!“

„Jistě, Dany, jistě. Když poroučíš, to je něco jiného. Kdo by se opovážil tě neposlechnout? Jen se chovej jako dáma, panenko. Tolik jsi toho nevypila...“

„Jsi sprostý, nemravný a ...vůbec! Ale já tě mám ráda...“ a s těmi slovy mu položila hlavu do klína a usnula.

Také černí bojovníci už byli palmovým vínem značně opojeni. Bylo to vidět na tanci, který byl nekoordinovaný a zmatený. Už zas tančili něco jiného, tentokrát chlapci i dívky, zbytek kmene k tomu do taktu tleskal a pokřikoval.

„Začíná to být hlučné,“ řekl Mike, „Dneska bych se nevyspal. Zaneste ji do mé chýše a nebuďte ji, ať se probere, kdy chce.“

„Pojedeš pryč?“ ptal se jeden z Wassongů.

„Ano. Přespím v chatě u jezera.“

„Mám ti dát připravit koně?“

„Ne, já sám. Neruš se. Slavnost potrvá jistě až do rána. Ani nikdo nemusí vědět, že jsem odešel...“

Šel do kraalu, kde se pásli koně Wassongů. Hvízdl na píšťalku na krku, šedák se oddělil od stáda a přiběhl k němu. Mike ho pohladil po hlavě, poručil mu kleknout a vylezl na něj. Pak vyrazil směrem k jezeru, vzdálenému asi hodinu cesty. Říkalo se mu Měsíční jezero a uprostřed něho byl ostrůvek, na němž stál starobylý pevný hrad z kamenných kvádrů.

Mike projel většinu cesty tryskem, neboť byla dobře upravená. U jezera seskočil, svlékl se a napřed se pořádně vykoupal. Tím ze sebe smyl větší část černé barvy a červené hlinky. Potom nalezl mezi skalami člun, nasedl do něho a vesloval pomalu k ostrůvku.

Hrad byla stavba s nízkými stropy a pevnými kvádrovými zdmi. Přístup byl jediným otvorem těsně u hladiny vody, který se dal uzavřít velkým kamenem, nahrazujícím dveře. Mike uvázal člun a vlezl po čtyřech dovnitř. Z velké podzemní prostory mu vyšel vstříc markýz Gunnarr.

„Vítám tě! Jsem rád, že jsi přišel...“

„Přišel jsem se k tobě vyspat. Tak co, rána už tě nebolí?“

„Jsem už zcela zdráv! Jenom lékaři tvrdí, že bych nemohl lovit a bojovat jako druzí. Nevěřím jim, chtějí, abych tady byl uvězněn do smrti...“

„Vždyť jsou to teprve dva měsíce, co jsi byl těžce raněn!“ smál se Mike, „Neboj se, přijde doba, kdy budeš zase jezdit...“

„Zítra pojedu s tebou na farmu! Tady bych umřel nudou...“

„No, my se s tebou určitě nudit nebudeme.“ povzdechl si Mike, „Jenom jsem zvědav, jak se budeš líbit jedné slečně, která teď sladce spí v černošské vesnici...“

Dany Monroesová se probudila dopoledne tím, že jí na tvář dopadly sluneční paprsky. Otevřela oči a zjistila, že slunce na ni svítí dírou ve střeše a tato střecha že je z rákosu a kryje stavbu z hlíny uplácanou, s dírou namísto dveří. Chvíli trvalo, než si uvědomila, kde vlastně je. Potom si vzpomněla na včerejšek a pochopila, proč ji vlastně tak hrozně bolí hlava.

Vylezla ven a rozhlížela se. Vesnice byla neobvykle tichá a ospalá po rušné noci, jenom pár dětí se čvachtalo v blátě uprostřed návsi a několik žen stloukalo v nádobách vydlabaných z pařezů zrno na mouku, z níž chtěly uhníst placky. Z bojovníků bylo vidět jenom jednoho mládence v červené potrhané košili, který se opíral o zeď jedné chýše a podřimoval, ačkoliv měl zřejmě střežit bezpečný spánek svých spoluobčanů.

Dany měla nepříjemný pocit, že se včera dokonale znemožnila. Přitom si jako z udělání vzpomínala jen na velmi dávnou přednášku paní učitelky společenské výchovy, která jim vysvětlovala, že Dáma se smí znemožnit před druhými lidmi, dokonce to vypadá do jisté míry vznešeně. Ovšem toto znemožnění musí být učiněno s dobrým vkusem a pokud možno tak, aby se na to dlouho nezapomnělo. Dany měla pochybnosti o dobrém vkusu svého počínání a věděla jistě, že nikdo z účastníků slavnosti na ni neprozradí, co tady vyváděla. Což ji mrzelo, neboť býti předmětem klepů považují mladé arminské dámy za společensky cenné.

Napadlo ji, že především ze sebe musí smýt nátěr, kterým ji včera obdařily dívky. Přešla tedy k jedné z nich a snažila se ji požádat, aby jí ukázala nějaké místo na mytí. Černá dívka se velice pěkně smála, ale nerozuměla ani slovo. Nakonec se shlukly všechny, brebentily, potahovaly Dany za ruce a za sukýnku, prodiskutovávaly její postavu a vůbec tělesnou konstrukci a když pochopily, co chce, poslaly jedno z neuvěřitelně špinavých dětí s ní, aby jí ukázalo potok, kde se myly. Šla, a dítě ji zavedlo k tůni, kde skotačilo a potápělo se několik jiných kudrnatých dětí. Tyto se zabývaly relativně užitečnou činností, dráždily a krmily ochočeného krokodýla osm metrů dlouhého, vedle něhož koupat se Dany přespříliš nechtělo. Nicméně nebylo vyhnutí a tak se ponořila do vln a strpěla dokonce, když ji krokodýl očichával a otvíral si na ni obrovskou tlamu s ostrými zuby. Děti se ovšem nebály vůbec a beze strachu mu strkaly ručky do zubaté tlamy.

Dany se úporně drhla věchtem slámy a zjistila, že barva se opravdu docela dobře smývá. Ovšem to bylo signálem k velikému zájmu černých dětí, ty se postavily do kruhu a okouzleně pozorovaly její činnost. Řečí při tom měly až moc a Dany měla vlastně štěstí, že jim ani slovo nerozuměla.

Když se konečně odrhla, podívala se nahoru na břeh a spatřila za dětmi Mika. I on byl už zbaven černošského převleku, stál tam, opíral se o dlouhou ručnici a koně držel za otěže. Jediný ústupek prostředí byla červená košile, kterou měl oblečenu k tmavým jezdeckým kalhotám.

Dany vyběhla z vody a přistoupila k němu.

„Dobré ráno,“ řekl a políbil ji na čelo. O tomto jeho protivném zvyku se už také vyprávěly legendy. Dany se rozhodla pomstít alespoň tím, že se k němu přitiskla celým tělem, objala ho a co možná nejvíc zmáčela, ale nedal najevo, že by mu to vadilo a Dany nechtěla dělat žádnou větší show.

Mimo to se jí o nohy otřela jakási měkká kožešina a když se tam ohlédla, spatřila skvrnitou šelmu s vyceněnými tesáky.

„Co je proboha tohle?“ lekla se, když viděla černou stužku na hrdle šelmy. K jaguárům nikdy necítila tu správnou důvěru.

„Proboha tohle je markýz Gunnarr, který si dovoluje tě tímto co nejzdvořileji pozdravit,“ řekl Mike, „Pojede s námi ke mně.“

Dany podle zvyku poklekla a objala kočku okolo krku, aby se o ni mohla otřít tváří. Gunnarr se k ní choval mile a olízl jí ucho dřív, než tomu stačila zabránit.

„Něčeho se najíme a pojedeme. Spala jsi trochu déle, než jsem očekával...“

„Vyváděla jsem včera moc?“ ptala se šeptem.

„Ani ne. Byla jsi moc milá...“

„A ty jsi ničema! Kde jsi byl celou noc?“

„Spal jsem – jako ty.“

„Mohl jsi mne probudit. Nezlobila bych se...“

„Nenapadlo mi to.“ Obrátil se k jedné z černošek, která šla právě okolo, dal jí nějaký příkaz a žena odkvapila. Za okamžik přinesla tykev se zkysaným mlékem a dvě placky, což s milým úsměvem a několika slovy předala Dany.

Mike poděkoval, Dany s úžasem pohlížela na snídani. „To mám jako jíst? No tak dobře, děkuju...“

„Buď ráda, že nám nedali mléko s dobytčí krví. Musel jsem si nedávno vzít, abych neurazil, je to hrozné. Asthra to pije, ale ta má žaludek jako pštros.“

Pak soustředili pozornost na činy markýze Gunnarra, který za několik minut prošmejdil většinu chýší, probudil spáče a překazil jim ráno. Někteří černoši nadávali a jeden hodil po jaguárkovi oštěpem a zasáhl dosti blízko. Gunnarra to ovšem jenom bavilo, lítal po vesnici, porážel lidi a smál se, když se na něj zlobili a házeli po něm vším, co jim padlo pod ruku. Nakonec vletěl mezi děti, dal se od nich tahat za kožich a porážel je údery packou do bláta. Pak si vybral jakéhosi morana, vrhl se na něj a mermomocí s ním chtěl zápasit. Poválel kluka po zemi a pustil ho teprve, když mladý Masáj pěkně poprosil.

„Proboha,“ vzdychla, „Ten tvůj jaguár je horší než tornádo!“

„To ho šlechtí, podle jaguářích představ. Markýz Gunnarr byl teď nemocen, před dvěma měsíci ho přinesli na slonu v howdahu tak, aby se ani nepohnul. Byl těžce poraněn při boji v Kingtownu. Už je, jak se zdá, v pořádku.“

„Až na tu hlavu! Je to blázen...“

„Je to jaguár – co se dá dělat?“

Dany zamračeně žvýkala placku a zapíjela mlékem. „Hrozné! Co jsi snídal ty?“

„Totéž, ale už je to nějakou chvíli.“

„Doufám, že u tebe se aspoň najím!“

„Jistě, Dany, budeme na tebe pamatovat...“

Po jídle vyrazili. Dany chtěla s Mikem vážně hovořit, ale nedalo se to pro neutuchající pozornost markýze Gunnarra, který jel celou cestu vedle nich a špicoval uši, aby mu neuteklo nic z jejich rozhovoru. Dany se neodvažovala jej odehnat a Mike na mírně formulované návrhy neodpovídal. Poslal sice Gunnarra na chvíli pryč poznámkou, aby se poohlédl po zvěři, ale jaguár jen objel okolí, prohlásil, že tady nikdy žádná zvěř nebyla, není a ani nikdy nebude a už byl zase na svém místě. Dany se tedy omezila jen na běžnou společenskou konversaci a mírně se hádala, jak to tak dívky dělávají v podobných chvílích.

Na farmě je uvítala hraběnka a dala bezodkladně služebným příkazy k vystrojení slavnostního oběda. Do té doby si Mike odvedl Dany do pracovny a usadil ji tam do křesla.

„Chtěla jsi mi něco říct.“

„Roger ti vzkazuje několik věcí. Především, že bylo krajně neopatrné pustit z ruky moc, kterou jsi už jednou měl.“

Mike mlčel a hleděl na ni pozorně.

„Byl jsi už jednou zvolen Vládcem. To se po druhé nestane. Měl jsi na tom místě setrvat.“

„Lid by si to nepřál.“

„Lid není spokojen se sirem Lerou. Jeho zásluhy jsou už velmi dávné a lid se na ně nepamatuje. Lid chce nového Vládce, takového, který by dokázal udržet vládu pevnou.“

„Nejsem takový. Ať si Roger vládne sám...“

„Situace je špatná. V poslední době se částečně díky našemu působení povolilo mnoho věcí, které byly jinak nemyslitelné. Je zapotřebí utáhnout trochu otěže. Ale to sir Lera neudělá, neboť na to už nemá sílu.“

„Co máš na mysli?“

„Nezdravou roztříštěnost národa na několik částí. Stalo se například obecně uznávanou věcí, že černoši se sdružili mimo svých zákonných organizací také v církvi, kterou nazývají...“

„Woodoo nebo Macumba. Vím.“

„A samozřejmě taky velice dobře znáš jejich učení. Včetně jejich ambicí na vládu černého plemene nad ostatními.“

„Něco o něm vím, ale neznám je dokonale.“

„Nepovídej! Povídá se o tobě, že znáš učení každé sekty, co vůbec na světě existuje. A že ve většině z nich patříš mezi nejvyšší kněžskou elitu!“

„O tobě se v Kingtownu povídá, že jsi měla milostný poměr s každým mužem, který kdy měl politický vliv. Je to pravda?“

Dany zauvažovala, zda by se neměla rozzuřit, ale potom došla k názoru, že je to vlastně lichotka. „Samozřejmě že ne! V životě mě nezajímalo, kdo má... Taková drzá hloupost!“

„Stejně tak já. Mám určitá oblíbená učení, ale...“

„Ale snad víš, že příslušníci této sekty se snaží vytvořit duplicitní vládu teokratického zaměření.“

„Triplicitní, případně quatroplicitní. Pokud vím, má Armin vlády dvě. První oficiální, druhou je možno nazvat velení řádu Templářů a různé jeho lóže. Třetí je Rogerova Černá Lilie. Souhlasím s tím, že čtvrtá vláda jen pro černé je poněkud luxus, vzhledem k tomu, že černochů je sedmadvacet procent lidí...“

Dany polkla naprázdno. „Černá Lilie se nesnaží vládnout! Lilie je výhradně orgán, který pečuje o zdravou výchovu mládeže. Ovšem zdá se, že zatím je součinnost ČL s kněžstvem Woodoo spoutána jenom osobou Harky Alligera, který je členem obojího. Když se stane něco, co Harkyho vyeliminuje, ztratíme nad černými kontrolu. Jistě chápeš, že následky by byly nedozírné...“

„Přinejmenším nepříjemné. Stalo se snad už něco, co nasvědčuje rozpadu?“

„Na jejich shromáždění prý zněly hlasy, které požadovaly odtržení, ba likvidaci bílých. Nikdo sice přesně neví...“

„Je to pravda. Já tam byl.“

Zarazila se. Pak si vzpomněla na jeho přestrojení ve vesnici a pochopila, proč se vlastně takhle pracně vyšňořil.

„Jsi odvážný! Bylo to zakázáno pod trestem smrti...“

„Potřebuji vědět, co se děje v mém okolí. Kdyby se něco stalo, je moje farma hned na ráně. Až za ní je Aurrgharr a ostatní sídla Starých ras. Musím se chránit...“

„Viděl jsi tedy, že se ty hlasy ozývají.“

„Kněžstvo se s nimi ovšem neztotožnilo.“

„Ano, to je pravda. Horší je ovšem dopad takového liberalismu na morální úroveň národa. Je to tak zlé, že jejich ideologie zasáhla dokonce i moje vlastní služebnictvo...“

„Ale ne!“

„Jedna z mých služebných se po dovolence na tom shromáždění objevila s oholenou hlavou! Co na to řekneš?“

„Že je zřejmě panna. Má také na hlavě šrámy od čela k zátylku a od jednoho ucha ke druhému, učiněné obřadním nožem?“

„Proboha... já si ji tak detailně neprohlížela...“

„V tom případě se tvoje služebná stala kněžkou bohyně Jenbarí. Jedná se o bohyni řek a současně plodnosti ve staroafrickém podání. Macumbeiros si ji přejali za svou. Tato bohyně by měla být identická s Astartou Féničanů nebo Indickou Surabhi...“

Dany zafrkala nosem. „Závidím ti tvůj morbidní humor. Ale co s ní mám dělat? To mi neporadíš, viď?“

„Můžeš ji třeba propustit. Uživí se docela dobře čarováním.“

„No dovol! Co by řekli lidé, kdyby Monroesové propustili svoji služebnou z takových důvodů? To by bylo shocking!“

„Santanueva by navrhl zmrskat bičem...“

„To je dobré, ale trochu drastické. V Iron-city by to snad šlo, ale u nás v Kingtownu? A kdyby, kolik ran by tak asi odpovídalo?“

„To si rozhodni sama, je to tvoje služebná. Nebo víš co? Dej ji přeřadit na polní práce, to jí jenom prospěje...“

„My nemáme žádná pole...“

„Tak jí dej vydrátkovat parkety v celém zámku. Jak to tam znám, bude mít do vánoc co dělat. Hlavně, abys ji neviděla. Nemluv na ni a hlavně před ní nic neprojednávej a nic jí neprozrazuj. Černoši jsou zvědaví jako děti, když jí znemožníš vyzvídat, bude to pro ni nejstrašnější trest. Pocítí, že už ji nemáš ráda...“

Dany chvíli přemýšlela. „Možná máš pravdu. A co si myslíš o černošské organizaci jako celku? Je vůbec přípustné, aby si pod rouškou Woodoo vytvořili vlastní vládu?“

„Podle ústavy má každý právo založit či být členem jakékoliv organizace, která mu vyhovuje, náboženské, národnostní, politické i jiné a poslouchat ji do míry, kterou považuje za vhodnou a únosnou. Jistě to víš také.“

„Prosím tě, přestaň řečnit,“ mávla unaveně rukou, „Samozřejmě ústavu znám, ale tady nejde o zákony, ale o skutečnost. Jistý je, že roztříštěnost na množství skupin je nám jen na škodu. To musíš uznat i ty. Vládce je slabý a neschopný udržet nejrůznější podezřelé elementy na uzdě. Je zapotřebí nového Vládce!“

„Je možné vypsat nové volby, slibuješ-li si od toho něco.“

„K čertu, necháš už těch nesmyslů? Uvědom si, že co říkám, jsou Rogerova slova! To s volbami je nesmysl. Národ potřebuje Vládce císaře, ne Vládce prezidenta!“

„Chápu. Jenom nevím, co chceš ode mne.“

„Roger je velmi pohoršen tím, že sis nechal vzít vládu, kterou jsi pevně držel v rukou. Je přesvědčen, že bys dokázal udržet pořádek v Arminu lépe než sir Lera. Měl jsi zůstat Vládcem, když už tě tygři zvolili.“

Mike se zamračil a podíval se na Dany podezřívavě. „Rady, co se mělo udělat, už nejsou k ničemu.“

„Roger se domnívá, že i dnes bys nebyl zcela bez šancí, kdyby ses rozhodl převzít moc silou. Roger by ti přislíbil podporu. Černá Lilie by ti dala podporu, nechápeš-li to.“

„Děkuji. Ale pořádek v Arminu udržuje tvůj otec. Nedovolil by jakékoliv ohrožení trůnu, jako to bylo v Alwinově případě. Skončil bych na stejné šibenici, má milá...“

V Daniných očích bylo víc než obyčejná slova. „Otec je velmi přísný,“ řekla tiše, „Přesto se Roger domnívá, že by učinil výjimku... u svého zetě...“

Chvíli bylo mrtvé ticho.

„Tak takhle,“ řekl potom Mike, „Která z vás? Ty?“

„Jeane už jednou pohořela. Zbývám jenom já.“

„A ty si tak moc přeješ být císařovnou?“

Pohlédla na něj zpříma a bez zachvění, ale neřekla nic.

„Clarence Whigg měl zálusk na trůn Velmistra,“ řekl Mike, „Zahynul prostřílen Alwinovými kulkami. Ty žiješ a hledáš rychle náhradu. Děkuji za důvěru, Dany, ale v tomhle případě ti nepomůžu.“

„Mám tě ráda!“ řekla, ale oči měla jako kus ledu.

„Měj ráda někoho jiného. Někoho, kdo chce položit na svoji hlavu Vládcův diadém. Já tebe rád nemám.“

V jejích očích se objevily slzy – snad dokonce pravé. „Jsi zlý! Chtěla bych tě i bez koruny...“

Mike vstal, přistoupil ke skříni a otevřel ji. Byla naplněna neuvěřitelným množstvím papírů, novin, časopisů, výstřižků, knih a nejrůznějších publikací. V jednom oddíle byly vyrovnané stohy tvrdých papírů a na nich nalepené pohlednice podle států. Mike sáhl neomylně po jednom balíku a nalezl v něm velmi rychle ten pravý arch. Předložil jej Dany a ukázal na obraz korunovačních klenotů, spočívajících na rudé podložce.

„Toto je koruna, kterou chci vložit na svou hlavu. Jenom tu – korunu své vlasti. Diadém Vládce Arminu nechám tomu, kdo je pro něj zrozen. Lituji, Dany, to je mé poslední slovo.“

Dany seděla chvíli nehybně a hleděla na něj široce rozevřenýma očima. Pak zhluboka vydechla a pravila důstojně: „To je ovšem něco docela jiného. Vážíme si lidí, kteří jdou pevně za svým cílem a neuchylují se od něho. Buď ujištěn, že Roger i já stojíme za tvým plánem a dovolíme si tě podpořit vším možným způsobem ve tvých snahách. Přeji si, aby ses stal Vládcem své země... a prosím tě, abys mi uvěřil, co jsem ti řekla o tom, že k tobě cítím hlubší náklonnost než ty ke mně. Nemusíš mi věřit, vím, že jsi nedůvěřivý, ale buď ujištěn, že ti v žádném případě nechci ublížit!“

„Vážím a ctím si tě, Dany,“ odpověděl, „Považoval jsem tě vždy za svoji přítelkyni... a lituji, že ti nemohu vyhovět. Jsi velmi krásná, Dany, a bylo by moc příjemné... a oblažující být tvým manželem. Ale lituji...“

„Chápu.“ Dany byla už zas plně na výši situace, „A v téhle chvíli, ač je to trapné, musím požádat o pomoc ještě jednou. Doufám, tentokrát budeš moci... Prosím tě, totiž Roger tě prosí, aby ses ujal případu Enkry Westona. Po krachu Paula Foxe už nevidí jinou možnost řešení než pověřit tebe.“

Mike znovu vstal, přistoupil k oknu a položil zaťaté pěsti na okenní rám. „Opravdu ti Roger řekl, abys mi tohle navrhla jedním dechem s císařskou korunou? Obdivuji jeho drzost, skutečně. Myslí tím, že mám jet do Anglie a pracovat tam na tom?“

Dany pokývla hlavou. „Přesně tak to myslel. Je to poněkud...“

„To je víc než poněkud!“ vykřikl, otočil se a udeřil pěstí do dřevěného obložení stěny, „Roger je mizera, jakému není rovno, milá Dany! Můžeš mu to vyřídit, ale on to jistě ví sám! Nechci se angažovat už v ničem, rozumíš, v ničem co se v tom případu stane! Udělal jsem snad už dost pro to, aby byl v Arminu klid – copak si sir Roger opravdu nechce nebo nemůže ani ty nejmenší maličkosti udělat sám? Dal jsem příkaz Santanuevovi, aby mu byl k disposici, ačkoliv Roger má bojovníků jako písku. Pedro poslal do Anglie nejlepšího agenta a i když Paul vyvedl do nebe volající pitomost a tím ostříháním se zostudil, nechápu, proč z toho musí dělat aféru zrovna Roger, když dostatečný poprask okolo už určitě udělala princezna Asthra. Dám mu třebas i Sida, sám ho tam pošlu to vyřídit, ale já chci zůstat tady! Mám snad právo být jednou za čas doma, odpočívat a nechat starosti na jiných hlavách! Jsem starý a unavený, má milá Dany, a nepůjdu nikam, rozumíš?“

Dany seděla jako kamenná socha. „Chápu tvoje stanovisko. Takže tedy nepůjdeš?“

„Za žádných okolností. Je to Rogerův bojovník, ať si to Roger vylíže sám. Můžeš mu to vyřídit.“

„Děkuji,“ řekla Dany a povstala, „Vidím, že nemáš náladu. Mohl bys mi pro pořádek dát nějaké písemné vyjádření v tom smyslu? Totiž, myslím v obojím případě. Roger by mi mohl nevěřit...“

Mike zaváhal – chvíli ji ostře pozoroval. „Zaručíš mi, že se dopis o té první věci nedostane do rukou nikoho nepovolaného?“

„Čestné slovo! Roger ho zničí před mýma očima.“

„Dobře, věřím ti. Půjdu to vedle napsat, zatím si tady můžeš třeba prohlížet pohlednice. Tenhle oddíl je z mé vlasti...“

Dany přikývla. Vzala si balík archů a prohlížela si stavební památky a zadumané krajiny té daleké, zvláštní země. Od vedle zaslechla klapání psacího stroje.

Jenže Dany prohlížení obrázků ze země, o níž nic nevěděla, brzy znudilo. Prohlédla skříň a bez námahy objevila krabici, v níž byla spousta fotografií nejrůznějších formátů, zřejmě soubor Mikových osobních přátel. Napadlo ji, zda je mezi nimi i nějaká dívka, která třeba ji i její sestru dokázala připravit o přízeň toho zvláštního člověka. Vysypala krabici na stůl, rychle prohlížela a odkládala ty, které nepřipadaly v úvahu.

Byly tu fotografie Mikovy matky, i z mladších let. Několik fotografií starších lidí, zřejmě příbuzných a známých, pár velmi diletantských snímků šelem, které Dany na obrázcích nedokázala identifikovat a poznala je jen podle jmenovek na zadní straně. Pak tu byl Sid, Paul Fox, několik dalších náčelníků z Iron-city i z jiných míst. Santanueva několikrát, včetně originálu snímku ve vládcovské póze a plné parádě, který byl i v novinách. Obrázky princezny Asthry ve všech možných případech, každý s pečlivým vlastnoručním věnováním, datem a popisem situace, ale žádný neměl text, který by nasvědčoval intimnějšímu vztahu. Maya Freemanová, jediná fotografie s vlastnoručním věnováním. Potom při bližším ohledání ještě jednou Maya, ale v civilní podobě s krátkými vlasy a rozesmátým obličejem, tentokrát bez věnování. Dokonce i Danina fotografie tu byla, skupinová s Jeane a Rogerem a zámkem v pozadí a Rogerovým věnováním, dalo se tedy pochopit, že mu ji dal Roger kvůli sobě a ne kvůli sestrám. Několik přátel z kruhů intelektuálů v Kingtownu, pár hereček z Kingtownského malého divadla, vesměs fotky z rolí. To se dalo pochopit, Mike s nimi spolupracoval. Skupinová fotografie z nějakého výletu.

Nakonec zůstaly Dany jen tři neidentifikovatelné fotografie. Byla to nějaká dívka, pokaždé trochu jinak upravená, ale očividně stále táž. Měly věnování v cizí řeči a data, která byla dosti stará, ještě před Mikovým definitivním odchodem ze Studené země. Dany věděla, že je to ona a cítila, že má v ruce klíč k nějakému tajemství. Ale nedokázala přečíst ani to jméno, které bylo pečlivým kulatým rukopisem napsáno na rubu.

Pak stroj přestal klepat, Dany hodila fotografie do krabice a strčila ji nazpět. Obracela bezmyšlenkovitě listy a prohlížela si tajemná cizí města – v hlavě měla kolotoč myšlenek. Kdo je dívka na snímcích? Jaká musí být, že ji někdo dokáže mít rád i po letech – a mít rád jenom ji?

Mike vešel, usmíval se a nesl zalepenou obálku. „Tady je pošta pro Rogera. Dej mu to. Kdybys chtěla vědět, co tam je, můžu ti půjčit kopii...“

„Roger mi to dá přečíst. Ale já stejně nejsem zvědavá...“

„Ani trochu, já vím. Žádná žena není nikdy zvědavá.“

Dany se rozhodla vyzvídat. „Poslouchej, ty nenávidíš všechny ženy, nebo jenom mě?“

Rozesmál se, dokonce ji pohladil po vlasech. „Teď jsi vyslovila jedno důležitý slovo, Dany. Ženy. Ty jsi bohužel ještě dítě, proti mně o generaci mladší. A... trochu rozpustilé...“

„Tím chceš říct, že mě nepovažuješ za dospělou?“ snad jí to na chvíli doopravdy vyrazilo dech, „Že mě nebereš vážně?“

„Já beru vážně málokoho, z toho si nic nedělej. Ano, jseš moc milá holčička a já tě přeju každýmu neopatrnýmu klukovi, kterej má tu smůlu, že ti naletí na ty tvoje krásný oči. Ale...“

„Jseš hroznej...“ vzdychla, protože nevěděla, co říct.

„Vím. Ale v zájmu ochrany veřejné morálky a tak, souhlasím s každou romantickou historkou, kterou si vymyslíš o nás dvou a kterou budeš kdekoliv povídat. Rozumíš?“

Dany si skousla rty a v jednom oku se jí zatřpytila slzička.

„Nebudu lhát! Sčítám jenom vyhrané bitvy – a nelžu, ať si o tom myslíš cokoliv. Všecko, co dělám, dělám doopravdy, neumím lhát!“

„Vím. Jsi milá...“

Errata:

30.05.2021 11:45