4.dubna: Operace Beraní Hlava
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Dne 4.dubna propustili Enkru z vězeňské nemocnice zpět do normální cely. Ale nezavedli ho k Enricovi, nýbrž do kanceláře ředitele Branga. Ten jej očekával se širokým úsměvem.
„Tak co, chlapče, už jsi zdráv?“
„Moje tělo je v dokonalém pořádku. Můžu dostat další porci.“
Enkra se tvářil poněkud jinak než dřív. V jeho tváři se už nezračila nenávist, ale podivný flegmatický klid.
„To snad už ne,“ smál se Brang, „Naopak, odpykal sis, co bylo třeba, tak teď už budeme zase kamarádi, ne?“
„Jak si přejete, pane.“
„Mimochodem, máš tady poštu. Z Arminu. Prosím.“
Brang mu podal papír formátu A 4, na němž bylo pod ozdobnou hlavičkou Černé Lilie napsáno:
|
Příkaz velitele Černé Lilie sira Rogera Monroese. Pro závažné delikty kriminálního charakteru, spáchané ve Velké Británii, Evropa, mimo výsostné území působnosti Černé Lilie; Kteréž byly posouzeny příslušnými soudními orgány této země; Pro neuposlechnutí rozkazů důstojníků Černé Lilie; A pro další závažné prohřešky vylučuje se dnem platnosti tohoto rozkazu důstojník druhého stupně Enkra Weston ze svazku ozbrojených sil Černé Lilie. Rozsudek je platný a není proti němu odvolání. Přikazuje se, aby jmenovaný Enkra Weston byl považován za cizince všemi příslušníky a orgány Černé Lilie. Za výbor Černé Lilie: vz.Oliver baron Monroes velitel sekce Velká Británie V Londýně 1.4.19.. Den platnosti: dnem vydání Co: ústřední kartotéka Kingtown velitelství Kingtown, R.Monroes archiv zde. Doručit do výchovného ústavu Jejího Veličenstva v Muttoncornu. |
Enkra vzal ten list a přečetl si ho. V jeho očích bylo zvláštní napětí, prsty se mu trochu třásly, když pokládal dopis na stůl.
„Je ti to všechno jasné?“ ptal se Brang.
„Ano...“ řekl Enkra klidně, „Dokonale...“
Ale hlas ho zradil – bylo v něm něco jiného než dřív, Enkra byl dokonale otřesen. I Brang to cítil.
„Tvoji přátelé, jak vidno, mají na tebe trochu jiný náhled než ty na ně. Už vidíš, že to v Arminu není tak ideální, jak myslíš?“
„Ano,“ řekl Enkra apaticky.
„A co, budeš tedy spolupracovat s námi? Pokud vím, byla tvá podmínka, aby s tím souhlasilo velitelství Černé Lilie. Tím ovšem tahle podmínka padá...“
„Ano, já vím. Budu s vámi spolupracovat.“
„No tak vidíš! Dostáváš pomalu rozum. Teď se vrať do cely a čekej, co dostaneš za rozkaz. K Enricovi da Campovi můžeš být přátelský, jak chceš. Možná vás angažujeme oba, mám obavy, že to bude zapotřebí...“
„Ano. Můžu si vzít... tohle?“ Enkra ukázal na dopis.
„Ale ovšem! Jen si to vem a můžeš si v tom za dlouhých večerů číst. Všechno, co si budeš přát, ti splníme...“
Enkra sebral dopis a šel do své cely. Nebyl ani spoután a přece se nesnažil utéci, naopak šel se svěšenou hlavou a mlčel.
Enrico ho uvítal s otevřenou náručí. „Jsem rád, že tě zas vidím! Už jsem myslel, že tě umlátili! Ale vypadáš nějak přepadle, ne? Co ti je?“
Enkra počkal, až zmizel dozorce, pak mu podal dopis.
Enrico četl a kroutil hlavou. „Mrchy! Tohle ti udělali?“ V jeho hlase zněla opravdová účast a Enkra věřil, že mluví naprostou pravdu, když ho lituje.
Enkra usedl do kouta na zkřížené nohy. „Poslouchej mě dobře! Můžu k tobě mít důvěru?“
Enrico přikývl: „Čestný slovo! Slibuju, že já tě nezradím!“
„Věřím, i přesto, že jsi zřejmě něco slíbil Brangovi.“
„Jasně. Řekl jsem mu, že budu plnit jeho příkazy, když... bude něco potřebovat. Zatím nic nechtěl. Ani proti tobě už neštve.“
„Proč by taky, že? Já si to s ním vyřídím sám.“
Enrico zaťukal na papír od Černé Lilie. „Myslíš, že tohle... neplatí? Mám dojem, že nemáš jinou možnost než dát se k Brangovi, když tě tamti vyhnali...“
Enkra se spiklenecky zasmál. „Tenhle papír vykazuje několik závažných nedostatků. Jednak se to takovým způsobem nedělá. To zmýlí nezasvěceného, ale nikdy ne Armina. Tohle napsal na úřední papír někdo v Londýně, možná ten Oliver Monroes. V Arminu je jediné pravidlo, platí to, co ti přímo řekne tvůj nadřízený. Všechny písemné dokumenty a zprávy telefonem, telegrafem, vysílačkou, mohou být platné, ale nemusejí. To je základní zásada. Na tohle by musel přijít někdo z lidí, které znám a říct mi do očí všechny tyhle věci. Nehledě k tomu, že by musel trochu líp odůvodnit rozsudek. Tenhle papír nestačí na to, abych ho já uznal právoplatným.“
Enrico krčil nedůvěřivě rameny.
„Jsem zasvěcený rytíř Černé Lilie, chápeš? Aby mne mohli zbavit svěcení, museli by se sejít další rytíři, zlomit svíce a vyřknout nade mnou kletbu, dost drastickou i pro toho, kdo se jen zúčastní. Taková věc se nedělá kvůli hloupostem a rozhodně se to neposílá přes nepřátelského velitele!“
Enrico nevěřícně prohlížel dopis. „Myslíš, že je to padělaný?“
„Ne. Ten dopis je pravý, samozřejmě.“
„Jak je tedy možný, že jeho obsah nic neplatí?“
Enkra se usmál, vzal dopis a ukázal na podpis. „Tady pod strojem napsaným jménem je nečitelný podpis pisatele, asi toho Olivera Monroese – že ano? Nikoliv, milý Enrico. To, co považuješ za nečitelný podpis, je slovo napsané arminským písmem tibrem, i když jen jednobarevně. To slovo je »zpráva«.“
„Zpráva? A kde – a jaká?“
„Napsaná neviditelným inkoustem na rubu dopisu. To je přece jasné. Proto jsem si ho vyžádal.“
„No ne! Je to možný?“
„Ovšem. Věděl jsem to hned, jak jsem dopis uviděl. Není přece rozumný důvod, aby mi Lilie posílala takovýhle přípisy. Ale Brang se to domníval, proto mi ten dopis klidně dal. Lidi mají rádi neštěstí druhých, tak byl rád, že jsem vyvržen od kamarádů...“
„Tak to snad abysme si to přečetli, ne? Jeden z kluků má svíčku a sirky, zahřejeme to...“
Enkra se zasmál. „A nic neuvidíme. Kluci nejsou tak hloupí, možná ani Brang ne. Jsem si jist, že první co udělal, bylo že dopis nahřál nad ohněm. Teprve když zjistil, že na něm není tajné písmo, dovolil mi ho předat.“
„Jak se k němu teda dostaneme?“
„Tím nejprostším způsobem. Než jsem odjel, běžel v televizi špionážní film, ve kterým se taky konala pošta tajným písmem. Existuje inkoust, který vyvolají sloučeniny čpavku, dává tuším zelený písmo...“
„A ty máš čpavek?“
„Každý si ho nosí s sebou, je obsažen v lidské moči. Zrovna tak to udělali v tom filmu. Jednoduchý, ne?“
Enrico vyvaloval oči. „Tak to pokrop! Už konečně...“
Po provedené operaci vystoupila na mokrém papíru drobná zelená písmenka. Bylo to psáno latinkou, ale arminsky. Enkra si k tomu klekl a šeptem četl i pro Enrica:
|
Pokyny pro operaci Beraní hlava. Z pověření R.M. velím operaci BH, která zajistí nalezení tvé osoby a zprostředkování přímého spojení. Z dopisu, který poslal tvůj agent do A. jsme zjistili místo tvého uvěznění. Anuluji text na přední straně, je zcela bezpodstatný. Pokyny: Dnes o půl dvanácté v noci, po střídání hlídek za noční, přijde oknem náš posel. Je třeba označit okno, neznáme, kde jsi vězněn. V případě zdržení dopisu nebo znemožnění přijetí posla opakujeme každou noc až do žádoucího výsledku. Asi nemáš světelný zdroj, dopor. akustickou signal. Kočičí sig. soust. Posel dojedná dodání potř. nástrojů a zbraní pro příp. násilné akce při osvoboz. S týmž se domluvíš na dalš. postupu oper. Pro osvobození tvé osoby je navržen krycí název Operace Měsíční Paprsek. Oper. sestává ze dvou alternativ. V případě tiché alt. budeš osvobozen buď dohodou nebo individ. akcí několika agentů, v případě alt. násilné bude zahájena soust. vojenských akcí ČL proti věznícímu státu. Pro první sled je počítána síla jedné zák. jednotky, tj. deset tisíc bojovníků. V příp. osobního ohrožení povoluji využít právo pohrůžky další osobě, veškerých sankcí včetně smrti. V příp. odůvodněného poškození tvých zájmů bude vyhrůžka realizována. Celá akce je sledována osobně Vládcem Arminu. Za osvobozovací výbor: Oliver Monroes. |
„Tak,“ řekl Enkra, „To je skutečný obsah toho dopisu.“
Enrico se třásl jako v horečce, snad rozčílením. „To je všecko pravda? Fakt tě chtějí vosvobodit? Není to... nějakej blaf?“
„Dnes večer se to dozvíme. Přijde posel.“
Enrico vyhlédl z okna. „Jsme ve čtvrtým poschodí. Jak se sem ten chlap dostane?“
„Vyšplhá. Pro něho to nebude nic těžkého, já sám jsem byl včera venku a lezl jsem po zdi bloku C. Jde to dost ztěžka, přiznávám, ale byla tmavá noc a mohl jsem dlouho zůstat viset, aniž mě viděli. Dověděl jsem se zajímavé věci...“
Enrico vrtěl nevěřícně hlavou. „Sem vyšplhá akorát opice!“
„Tak přijde opice. Ale podle dopisu počítám spíš s kočkou.“
„Jakou kočkou? Co tím myslíš?“
„Felix domestica, kočka domácí. Malé zvíře se čtyřmi tlapkami a ocáskem, kulatá hlava, pružné tělo. Viděl jsi už někdy něco takového, ne?“
„A to přijde sem, za námi?“
„Počkej a uvidíš. A teď ať sem ten tvůj borec dá svíčku a zápalky. Spálíme ten dopis, nemusejí ho tady při šťáře najít...“
Čím víc se stmívalo, tím byl Enrico da Campa rozrušenější a napjatější – a Enkra klidnější. Ostatní kluci v cele pozorovali bedlivě oba náčelníky a cítili, že se něco stane. Enrico chodil sem a tam, občas se rozhlížel nebo naslouchal u dveří, tu a tam se vytahoval k poněkud vysokému okénku a vyhlížel. Enkra po hubené večeři usedl na zem ke zdi, opřel se o ni zády a zavřel oči. Nevěděli, zda spí nebo jenom medituje, ale Enrico při chůzi překračoval ochotně jeho nohy, aby ho nevzbudil.
Čas nekonečně plynul. V kancelářích v bloku C zhasli, potom i ve strážnici pro dozorce, bděly už jenom stráže na nádvoří a na věžích okolo. Kluky začal přemáhat spánek, jen Enrico se udržoval při vědomí lehce. V té chvíli se Enkra probudil a zeptal se: „Kolik je hodin?“
„Nevím, asi k jedenácté. Snad by bylo líp, aby ses vzbudil.“
„Ještě je čas. Řekli o půl dvanácté.“ řekl Enkra a zavřel oči.
Ta půlhodina byla nejhorší, jakou Enrico zažil. Nevěděl, zda si z něj Enkra dělá legraci, nebo to myslí vážně a je neuvěřitelně klidný. Najednou se mu zazdálo, že slyší tiché vzdálené mňoukání – v té chvíli se Enkra vymrštil na rovné nohy a zaposlouchal se do tmy.
„Co... co se stalo?“ ptal se Enrico.
„Svíčku!“ Enkra přistoupil k okénku, vytáhl se jednou rukou nahoru, druhou si přikryl ústa a zamňoukal. V odpověď se ozvalo mňouknutí někde z vrcholu zdi. Enkra vzal svíčku, Enrico ji zapálil a Enkra, kryje světlo rukou, ji strčil do okna, pak třikrát na vteřinku odklopil ruku a rychle svíčku zas sfoukl.
„To mu nebude stačit,“ řekl Enrico, „Nech ji svítit...“
„Viděli by to strážní. On už to ví.“
„Je to fakt kočka? Vopravdická kočka?“
„Spíš kocour, podle hlasu. Neznám ho.“
„A to vyleze po zdi?“
„Asi. Je to stará budova s různými štukatérskými ozdobami. Dá se po tom lézt, zkoušel jsem to včera.“
Čekali. Enkra při tom visel stále buď jednou nebo druhou rukou na okenních mřížích. Enrico ho obdivoval, nevěřil, že by on sám dokázal namáhat takhle ruce po takovou dobu.
Konečně zaslechl Enkra škrábání drápků po maltě. Zakňučel a u okna se objevila kočka tmavé barvy. Enkra se pustil a přes mříže se protlačil tmavý kocour.
„Sláva,“ řekl Enkra arminsky, „Jsi na správném místě.“
„Uf!“ řekl kocour, „Sláva bohům... Už mám celý drápy ubroušený! Je to proklatě vysokej barák, Enkro...“
Enrico sledoval jejich rozmluvu se zřejmou nedůvěrou. Nevěřil vůbec, že by se lidé mohli s kočkami tak snadno domlouvat.
„To je můj kamarád Enrico da Campa. Můžeme mu jakž takž věřit. Taky se chce dostat ven.“
„V pořádku. U Olivera Monroese je taky jeden da Campa, ale Romeo. Já jsem Murri, kníže Herzenberg.“
„Těší mě.“ řekl Enkra a sdělil Enricovi, co Murri prozradil.
„Romeo?“ vyjekl Enrico, „Bratránek Romeo? Tak ho nedostali?“
„Scigallové nás chtěli otrávit,“ řekl Murri anglicky a Enrico sebou poděšeně trhl, „Nepodařilo se mu to, přežili jsme...“
„Ty jsi schválně přijel z Arminu?“ hladil ho Enkra po hřbetě.
„To až potom. Teď je potřeba dohodnout se na tvým... na vašem osvobození. Enrica bereme s sebou.“
„Jenže já nemůžu,“ řekl Enkra náhle, „Musím tady ještě nějakej čas zůstat, Murri.“
„Proč?“
Enkra přešel pro jistotu opět na arminštinu. „Víš, Murri, jsem důstojník Černé Lilie. Mohu být kdykoliv převelen k policii a mám povinnost pátrat po zločinech a trestat je. Přišel jsem na stopu zločinu.“
„Myslíš to, že tě zavřeli?“
„Ne. Když jsem byl ve špitále, nebyly tam zamřížovaný okna. Cvičil jsem, abych neztratil kondici. Byl bych mohl už klidně zdrhnout, ale... Plížil jsem se po chodbách, lezl po zdech a zajímal se, co se to děje v bloku C. Na něco jsem přišel, aspoň myslím. Ředitel Brang je křivej jako turecká šavle a duši má černou, že bys ji nevyčistil ani šmirglem. Tropí tady nějaký svinstvo se svejma chovancema. Přesvědčoval mě už párkrát, abych pro něj dělal, jmenovitě bojoval za jeho firmu. Asi ví, jaký jsme borci. Neodejdu odtud, dokud to nevypátrám.“
Murri potřásl hlavou. „Souhlasím s tvým názorem. Co uděláš?“
„Zítra sem nechoď. Přijdeš pozítří a přineseš mi pilník a nějakej vercajk na vylomení týhle mříže. A silonový lano, po kterým bych se mohl spouštět po zdech. Domluvíš se s klukama, co všechno lidi potřebujou. Nejlepší by byla nindža výstroj, ale tu asi tady nikdo nemá...“
„Oliver a Romeo jo. Můžu ti donýst třeba i meč...“
„Neblbni, ještě bych se s ním propích! Mně stačej ruce... Tak dobře, co uvidíš, to přines...“
„Dobře. Budu informovat Olivera...“
Téže noci odeslal Oliver Monroes Rogerovi telegram:
|
„Operace Beraní hlava skončena. Agent objevil nezákonnou činnost vedení věznice. Žádám o vystavení krycího názvu pro pátrání po této činnosti. Po dobu pátrání zastavujeme akci Měsíční paprsek na žádost agenta.“ |
Akci byl přidělen (možná předvídavě) krycí název Bílá růže. Současně uvědomil Roger o akci arminskou policii a ta všechny rozličné tajné služby státu.
30.05.2021 11:45