Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Toho dne se Oliver probudil dosti brzy a poněvadž byl venku krásný den, rozhodl se opět pracovat. Za tím účelem se oblékl do tmavého společenského obleku, krásně se načesal a s Romeem vyrazil do Východního Londýna. Včera si telefonicky zjistil, že se Robert Weston vrátil domů, dnes ho hodlal navštívit.

V omšelém starém domě našel pach myšiny, pavučiny, špínu a paní Snowberryovou, číhající v chodbě na případnou oběť. Když vešli do jejího zorného pole, zatvářila se překvapeně a zlostně. Oliver si jí nevšímal, zato Romeo se před ní uklonil a zeptal se jí velmi zdvořile: „Jak jste se ráčila vyspinkat, milostivá paní? Můžete klidně pustit stavidla své výmluvnosti, mám s sebou baňku na odběr hadího jedu. Víte, že platí až půl libry za gram? Při vaší výřečnosti se dneska můžu stát milionářem...“

Paní Snowberryová po něm loupla nemilostivým okem. „Kam račte, pánové? Tady není žádnej průchodní dům, aby si každej šel, kam ho napadne, jo? Já musím...“

Oliver ukázal palcem po schodech a šel. Romeo se zastavil na dvorku, zapálil si cigaretu a pokuřoval, hádaje se přes rameno se Snowberryovou. Bavilo ho to velice a starou dámu rovněž, takže ačkoliv ho soustavně vyhazovala, zcela jej vyhnat nehodlala. Nehledě k tomu, že Romeo by se nedal.

Oliver poctivě vystoupal schody až k bytu Westonových. Tam zazvonil a čekal – dveře se otevřely, postarší člověk si Olivera pečlivě prohlížel škvírou, než otevřel úplně. „Co si přejete?“

„Přicházím k tobě, majore,“ řekl Oliver, „S jistou velmi delikátní záležitostí...“

Major arminského letectva Robert Weston odstoupil od dveří a pustil Olivera dovnitř. „Pojď.“ řekl, zavedl ho do obývacího pokoje a usadil ke stolu. Oliver jako mladší uctivě čekal, až Weston usedne naproti němu. Prohlížel si ho – chlap k padesátce, střední postavy, zřejmě kdysi velmi silný a schopný bojovník. Inteligentní tvář, trochu zakulacená, prozrazovala indiánský původ stejně jako Enkrova. Postava s přibývajícím věkem přibrala i trochu tuku. Poctivé upracované ruce s tmavými chloupky na hřbetě. Prošedivělé vlasy, černé oči pozorně hledící na Olivera. Vcelku se Weston Oliverovi docela líbil a byl mu sympatický.

„Očekával jsem tě.“ řekl Robert Weston, „Každý den jsem čekal, kdy přijde někdo z vás.“

„Přišel jsem tedy. Ty víš, co chci.“

„Vím. Kdo jsi? Jsi pravý Armin?“

„Lord Oliver baron Monroes, zmocněnec Černé Lilie pro Anglii.“

„Příbuzný s Leonem Monroesem, ministrem vnitra?“

„To je můj strýc. Roger je můj bratranec.“

„Jsi vítán, Olivere.“

Oliver opět chvíli hleděl na jeho poctivou tvář.

„Kde je tvůj syn, Roberte Westone?“

„Víš stejně dobře jako já, že je ve vězení.“

„Přejeme si, aby byl okamžitě osvobozen.“

„I já si to přeji.“

„Co jsi v té věci učinil?“

Robert rezignovaně rozhodil rukama. „Napsal jsem odvolání. Doposud jsem nedostal odpověď.“ V jeho očích bylo zřetelně psáno, že nepovažuje tuto formu protestu za účinnou, ale za pokus z nouze.

„Arminský stát,“ řekl Oliver, „Chrání své občany nejenom doma, ale i za hranicemi.“ měl přivřené oči a vyhlížel, jako když cituje něco, co ho dokonale naučili, „Tvůj syn je arminským občanem a má nárok na právní i policejní ochranu. Arminský stát a jeho orgány nebyly uvědoměny o důvodech uvěznění. Z tohoto důvodu stát nesouhlasí s uvězněním a vydal v tomto směru příslušný protest, na který nebylo v zákonné lhůtě tří dnů reagováno. Stát se rozhodl přikročit k nutným opatřením. Máš k tomu něco?“

Robert Weston pozvedl na chviličku oči a řekl sotva slyšitelně: „Děkuji.“

„Proč jsi se neobrátil na Arminy o pomoc?“

„Na stejnou otázku se mne ptal švagr Ross Bartlett, bratr mé ženy. Neodpověděl jsem mu, protože to nedokážu napsat do dopisu. Zajímá tě skutečně, proč?“

„Máš právo odmítnout odpověď.“

„Ale ne! Povím ti to: stydím se. Stydím se, že teprve uvěznění Enkry mi muselo říct, že jsem udělal chybu.“

Oliver seděl bez hnutí ve strnulé pozici arminského diplomata. Chvíli mlčel a Robert seděl rovněž mlčky, s pohledem upřeným na ruce sepjaté na stole.

„Když jsem se vrátil a když mi řekli... Bylo mi, jako by se na moje letadlo vrhla vichřice. Všechno se se mnou točilo. Šel jsem... no, šel jsem do hospody a tam jsem za pár hodin napsal dopis, ve kterým jsem jim řekl, že já a můj syn jsme Armini a že si s nima vyřídíme jejich drzosti. Plakal jsem a proklínal je, ty lumpy – řekl jsem jim tam všechno, co mi říkáš ty. Druhý den, když jsem se probudil, bylo mi ještě hůř. Byl bych tam šel a prosil je o svého syna, ale nemohl jsem, jsem Armin a ten poroučí a přikazuje a prosadí svoje příkazy činem – ale neprosí svoje nepřátele. Stál jsem pevně na svém, ale to nejdůležitější jsem neudělal. Neřekl jsem o tom nikomu, protože jsem se styděl žádat svoje bratry o ochranu. Vím, že je to špatné, ale nemohl jsem přijít a říct jim: Já, starý opilec a ničema Weston chci, abyste zachránili mého syna, kterého jsem svou hloupostí a bezohledností přivedl až do vězení. Nemohl jsem to udělat.“

„Dozvěděli se o tom. Enkra totiž psal každý týden hlášení. Poslední toho dne – když další nepřišlo, zahájili jsme pátrání. Víme, kde je tvůj syn.“

Robert pozvedl hlavu. „Jsem Armin, Olivere Monroesi. Řekni mi, kde je a já tam půjdu. Jsem Armin, řekl jsem. Jsem schopen se tam prostřílet, bude-li to třeba.“

Oliver se usmál. „Děkuji, není třeba, máme vlastní pistolníky. Enkra je v polepšovně v Muttoncornu, sledujeme ho a zakročíme, až to bude vhodné. Prosím tě, abys nepodnikal žádné samostatné akce na jeho ochranu. Na tom pracujeme my.“

„Kdo je to – vy?“

„Černá Lilie. Je na to zvláštní příkaz Vládce sira Lery.“

„Tak už i Vládce...“ vydechl Robert, „Ross mi napsal, že se starý pán zajímá o mého syna, ale... nechtělo se mi věřit.“

„Podle hlášení prohlásil sir Lera, že případ Enkry vyřeší. V případě, že tak neučiní, zahájí Černá Lilie potřebné operace k přinucení Velké Británie zachovávat suverenitu Arminu. Což znamená vojenskou operaci.“

Robert složil hlavu do dlaní. „Nechci válku!“ řekl dutě, „To se nesmí stát, Olivere. Jsem už starý člověk – ve válce, v níž jsem bojoval, jsem viděl smrt mnoha mladých lidí. Nechci, aby kvůli mému synovi umírali lidé. To je příliš strašné...“

Oliver se konečně pohnul a jeho tvář vyhlížela lidsky, když řekl: „Ani já nechci válku, zvlášť ne válku Arminu proti mé vlasti. Ale Armini trvají na svém, chtějí dokázat, že jejich příkaz musí být uposlechnut. Nespokojí se s řečmi, chtějí, aby byl příkaz okamžitě vykonán. Když se to nestane, budou bojovat. Roger řekl: Když jednou ustoupíme, už nikdy ničeho nedosáhneme. Musíme umět prosadit svou vůli.“

„To jsou slova sira Lery na začátku války. Snad je někdo řekl dokonce ještě dřív, za té první války. Svět se pořád vrací ke svému počátku. I tahle slova se vrací...“

„Přišel jsem za tebou, abys mi dal plnou moc. Potřebujeme, abys mi dal do rukou právo k osvobození svého syna. Nechceme jít proti tobě. Chceme tvůj souhlas.“

„Máš jej mít. Souhlasím.“

„Zahájil jsem už přípravné operace pro akci Měsíční paprsek. Přípravná operace nese krycí název Beraní hlava, pamatuj si to. Můj tajemník Romeo prozkoumal zpovzdálí objekt polepšovny v Muttoncornu a zjistil, jaká je možnost proniknout dovnitř. Není to tak strašné, stačí prorazit zeď minometem, četou samopalníků obsadit tři bloky polepšovny a ubytovnu dozorců, která je mimo. Ubytovna může být zlikvidována výbušninou.“

„Proboha! To hodláte opravdu udělat?“

„Ne. My zřejmě použijeme nějaké lsti. Dám ještě prohlédnout objekt zevnitř. Současně se spojíme s Enkrou a jestli chceš, můžeš mu něco vyřídit.“

Robert se krátce zamyslel a lícní kosti mu trochu zčervenaly. Zaťal pěsti a řekl chraplavým hlasem: „Vyřiď mu, že od doby, kdy odešel... po tom ránu tehdy – jsem nevypil ani kapku alkoholu.“

Oliver povytáhl po rogerovsku obočí. „To je velmi správné předsevzetí...“ řekl obdivně.

„Myslíš? Ať mi věří – je to pravda. Nepiju už, U kormidla jsem nebyl od té doby, co... Chci mít peníze, abychom mohli odejít. Do Arminu, Olivere...“

„To zaplatí Černá Lilie. Chceš-li, můžeš odejít třeba hned. Až se uzdraví lady Mary, bude rovnou převezena do Arminu a...“

„Zůstanu tady, dokud je tu můj syn. Prosím tě, Olivere, udělej pro něj něco! Řekni mu, že ho mám rád. Že je můj syn a já chci, abych byl jeho otcem...“

„Řeknu mu to.“ pravil Oliver a vstal, „Děkuji ti. Zde je moje vizitka, kdyby ses cokoliv dozvěděl nebo chtěl vědět něco o postupu práce, stav se u mne někdy k večeru. Budu se těšit...“

A odešel a zanechal toho muže ve velkém prázdném bytě jeho samotě. A Robert složil hlavu do dlaní a plakal...

„Nyní pojedeme navštívit Henry Cronwilla.“ řekl Oliver, když vyrazili opět na cestu. Svůj záměr okamžitě uvedli ve skutek.

Pan Henry Cronwille byl bledý mladík se zelenýma očima a pískově žlutými vlasy, který se v okamžiku jejich návštěvy povaloval na divanu ve velkém zaskleném podkrovním pokoji a pozoroval soustředěně velké plátno s několika roztodivnými barevnými skvrnami. Poněvadž vedle něho ležela špinavá paleta a několik štětců a jelikož jeho oděv byl zamazán neuvěřitelnou spoustou barevných skvrn, dalo se hádat, že je malíř.

„Buď zdráv, Henry! Jak ti to jde? Prodal jsi už něco?“

„Ano, právě včera jsem prodal zimník. Už je lepší počasí a do zimy snad něco vydělám...“

„Aha,“ řekl moudře Oliver, „Copak tohleto představuje?“

„To je obraz mé duše!“ řekl Henry Cronwille téměř plačky a teatrálně rozhodil ruce před plátnem.

„Chm,“ vzdychl Oliver, „Mám ti namalovat já obraz své duše?“

Henry vytřeštil oči. Oliver sebral velmi rychle paletu a jeden štětec a bez rozmyšlení vytvořil na připraveném plátně, opřeném o stěnu, spoustu barevných klikyháků, připomínajících šlehající blesky ve výtvarném zpodobení šestiletého dítěte. Henry jej nestačil včas zarazit před zničením plátna, ale na hotové dílo se zadíval dosti chápavě.

„Promyšlená kompozice! Velmi zdařilé dílo, Olivere. Proč se nevěnuješ malování? Výtvarné řešení tvé duševní imprese je, abych tak řekl, až geniální ve své rozervanosti...“

„Přidej to ke svým neprodejným obrazům a nakládej s tím vůbec jako se svým. Tady máš dvě libry, víc to plátno jistě nestálo...“

Henry hmátl po bankovce jako vlčák po nohavici lupiče. Romeo usoudil, že se jednou do sytosti nají. Jako by ho to povzbudilo k činnosti, vymrštil se Henry z divanu, otevřel otlučenou skřínku na boty a vytáhl odtamtud sympaticky vyhlížející láhev a dvě otlučené špinavé sklenice. Chvíli hledal třetí a nalezl ji, ale musel ji vymýt, neboť v ní pilně máčel štětce.

„Mimochodem,“ řekl Oliver, rozmýšleje se, zda má malířovo samodělné víno vůbec pít, „Sir James Cronwille je tvůj strýc?“

„Do jisté míry. Faktem ovšem je, že naše rodiny se spolu nestýkají v dobrém od roku 1915.“

„Zajímavé! A proč?“

„Pro jistou dámu, která zemřela v roce 1924. Proč se ptáš?“

„Že by bylo na čase se se starým pánem smířit. Nemyslíš?“

„Ne. Je to starý, hloupý a svárlivý dědek, který nemá v těle kouska citu. Svoji ženu utrápil už před lety a s nikým z nás se nestýká, ačkoliv byl mým kmotrem a s otcem se kdysi přátelili, proti vůli svých rodičů. Jestli to nevíš, je sir James inspektorem státních škol a...“

„Ano, to vím. Právě od něho něco chci. Henry, udělej mi něco k vůli: umyj se, obleč se slušně a pojeď se mnou na návštěvu ke starému pánovi...“

„Já?“ Henry se rozčílil, „Nikdy, Olivere, nikdy! Nechal se prý před tetou Agnes slyšet, že ten budižkničemu, jako já, mu nesmí přes práh, dokud si nebude pořádně vydělávat. Nechci s tím odporným starým hlupákem nic mít!“

„A bereš ohled na to, že sir James je starý, velmi bohatý a bez dědiců? Zdědil bys po něm...“

„Rozhodl se prý mne vydědit! Peníze jsou jenom lákadlo na hlupáky a nutí lidi, aby se chovali nesmyslně! A co mne kvůli němu týráš? Co chceš od toho protivnýho dědka?“

„Hodlám ho vyštvat na válečnou stezku. Pustím ho na jednu bandu zatracených podvodníků, kteří si říkají učitelé. Učili mého kamaráda od deseti k pěti a potom ho dali zavřít do polepšovny, když byl chytřejší než oni...“

Henry se zarazil. „To by strýčka Jamese mohlo zajímat. Dobrá, Olivere, je mi to neobyčejně trapné, ale zajedu tam s tebou. Uvidíme, co se dá dělat...“

Ale věc nebyla jen tak jednoduchá. Zjistilo se, že Henry Cronwille nemá ani jedinou slušnou košili a rovněž tak vázanku, což obé bylo nutno před tím koupit. Když se takto vylepšil, vyhlížel jakž takž k světu a když dojížděli k domu sira Jamese, vyhlíželi všichni jako trojice dokonalých gentlemanů.

Sir James jim přišel naproti ke vchodu. Byl to důstojný starý pán s hebkým bílým plnovousem, dobrotivým úsměvem a zdvořilým starosvětským chováním. Oliver o něm slýchal něco jiného a byl tím značně překvapen. Nepředstíral, že má ze synovcovy návštěvy kdovíjakou radost, ale když mu Oliver předal svoji navštívenku a představil se jako přítel Henryho, dále předvedl Romea da Campu jako přítele z Itálie, starý pán roztál a nadšeně je vedl do svého domu.

„Jsem velmi rád,“ opakoval mna si ruce, „Že si Henry konečně dal říct a namísto pochybných spolků s různými podivnými umělci a povětrnými ženštinami se přátelí s mladými muži s dobrou pověstí. Je to mnohem záslužnější; jsem rád, že se opět vrátil do počestného lůna naší ctihodné společnosti...“

Mladý muž s dobrou pověstí Romeo obdivně mžoural po stěnách se vzácnými obrazy a gobelíny a v duchu podvědomě uvažoval, za co by se který předmět dal střelit. Rovněž ozdoba vyšší společnosti Oliver se zabýval myšlenkou, jak zorganizovat na ctihodné pány učitele z Enkrovy školy kvalitní podtrh.

„Jsem velmi rád, sire Jamesi, že vás poznávám,“ řekl Oliver a nelhal, neboť opravdu od jisté doby toužil po seznámení s tímto pánem. Slýchal už o něm vyprávět a znal jeho podivuhodnou kariéru – začal před léty jako učitel a u svých žáků používal neuvěřitelné klasifikace, kterou odůvodňoval slovy: „Na jedničku umí jenom Pán Bůh. Na dvojku já a na čtyřky a pětky vy ostatní.“ Klasifikuje podle této metody, proslul záhy v celém širém okolí. Mimo to měl absolutní paměť, to znamená pamatoval si jakékoliv informace, které někde zaslechl, četl nebo mu samotnému napadly. A dostával záchvaty hněvu, když si někdo jiný takové zbytečné podrobnosti nepamatoval.

S těmito schopnostmi byl jako učitel zcela ztracen, takže se po letech stal nějakou záhadnou náhodou úředníkem dozoru nad královskými školami pro veřejnost. I jal se tedy jezditi po Anglii, přepadaje veřejné školy a zkoušeje žáky i učitele. Zatímco žáky ponechával netknuty, učitele bez milosti vyhazoval, nezdá-li se mu dosti vzdělanými. Na školách se mu říkalo všelijak, avšak nejrozšířenější byla přezdívka Godzilla, neboť vpadal do škol a ničil tam všecko jako zmíněná příšera.

Po deseti minutách rozhovoru zjistil Oliver, že starý pán je neskonale nudný. Měl zřejmě naučen projev o schopnostech a neschopnostech mládeže, který přednášel při každé příležitosti.

„Je to naprostá pravda,“ řekl Oliver po chvíli, „Dokonce ani učitelé nijak nepřispívají všeobecné vzdělanosti mládeže...“

„Cože?“ zeptal se Cronwille, „Samozřejmě, že nepřispívají, ale... slyšel jste snad o nějakém případu...?“

„Ano – škola v X. Ti šikovní pánové dokonce dali jednoho ze svých žáků zavřít do polepšovny, údajně proto, že si dělal posměšky z vyučujících. Skutečnost je ovšem trochu jiná: dělal si z nich posměšky, protože věděl víc než oni...“

Cronwille zavětřil jako šelma cítící kořist. Jeho tajným snem bylo najít žáka, který by mu dokázal odpovědět na každou otázku. Časem ty iluze ztratil, ale přesto se jich dokonale nevzdal. „A mohl byste mi o tom povědět trochu více?“

„Zajisté, s radostí. Ten kluk byl Armin, jmenuje se Enkra Weston. Dostal se k nim čirou náhodou a oni ho samozřejmě neměli rádi... byl mnohem chytřejší než oni. Vždyť jsou to koneckonců hlupáci, dokonce se odvážili tvrdit, že genetická mřížka křížení kočkovitých šelem je nesmysl. Chápete to?“

Cronwille byl jedním z mála lidí v Anglii, kdo věděl, co je genetická mřížka a dokonce ji uměl vysvětlit, dostal-li ji nakreslenou. Když z krátkého pohovoru s Oliverem zjistil, že ji Enkra umí dokonce sestavit, byl nadšen. „Kdepak je ta škola?“ ptal se a jeho oči vypadaly jako oči tygra číhajícího na ubohou srnku u napajedla.

Oliver mu to řekl a starý pán hned slíbil, že příštího dne tam zajde a udělá hloubkovou revizi znalostí pánů učitelů. Ty, kdo nebudou vyhovovat, vyhází bez milosti na dlažbu s takovým posudkem, že je nevezmou ani v té nejbídnější škole.

Oliver mu přizvukoval a v duchu se usmíval. Věděl, že žádný z těch ničemů neobstojí. Pustil zlo z řetězu a nechtěl je už vázat zpět. Museli poznat, že se nevyplácí být hrubý k Arminům...

Errata:

30.05.2021 11:45