Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dalo se očekávat, že spokojená Dany uspořádá nějakou oslavu. Nejlíp mejdan. Zamyslela se a uspořádala technoparty.

Mezi Monroesovým a Dunbarovým palácem se nachází velký kus pozemku, stíhaného nejspíš prokletím. Především: není jasné, komu patří. Kdysi to bylo jedno, pozemky patřily tomu, kdo je zabral, takže Dunbarům, Monroesům nebo komu? Za války se tam odehrála krutá bitva, když se vojáci pokusili proniknout do města obchvatem, ale střetli se s oddílem... dnes bychom řekli dětí, tehdy se to počítalo jinak. Výrostci, kteří se považovali možná ne za dospělé, ale rozhodně za bojovníky. Vojáci měli těžké zbraně, kulomety, minomety, obrněné transportéry. Mládež měla většinou meče. Střelné zbraně vzali nepříteli. Většina jich padla, ale vojáci neprošli, a poměr mrtvých byl ucházející, jedna ku deseti. Tedy deset vojáků na jednoho puberťáka, abyste nepochybovali. Problém je, že vojáků bylo dost a mohli ztráty snadno nahradit, mladí už žádní nezbyli.

Než se okupantům podařilo zvítězit a obsadit Kingtown, uplynul dostatek času, aby mrchožrouti stihli obrat kosti, dokonce je roztahat po okolí. Trosky techniky odtahali obchodníkům se železným šrotem, některé kostry možná taky, ale asi jich hodně zbylo.

Za Draggonovy vlády se pozemků zmocnilo postupně několik realitních kanceláří. Vzniklo několik společností, které tam hodlaly vystavět domy pro náročnější vrstvu podnikatelů, dokonce i nějakou továrnu. Jako z udělání, všechny zkrachovaly, někdo utekl s penězi, někoho zabili, někdo se upil k smrti. Že na pozemcích leží prokletí, je směšná pověra, jak všichni ujišťovali. Stejně tak není pravda, že v paláci Dunbarů straší. Navíc bohatí Monroesové neměli zájem, aby v jejich sousedství bydleli nějací... vlastně ne, ať si tam každý dělá co chce.

Pozemkem protékala řeka, vlastně spíš potok, který pokračoval do Dunbarovic parku a nakonec se vléval do Charraggu. Různě se kroutil, vytvářel zákruty a tůně, a když se postavila přehrada z náhodně nalezených předmětů a bláta, vznikla dost velká nádrž, aby se v ní mohli vykoupat. Dany tam nechala nastavět aparatury a rozpálit muziku, kterou by dospělí nesnesli. Stačila chvíle a už se začalo tančit.

„Nebojíš se?“ zeptala se Kate Therlowová, „Tančíš na jejich kostech...!“

„Tebe nepoznávám!“ namítla Dany, „Vždycky jsi byla taková odvážná holka... Něco tě vyděsilo?“

Kate potřásla hlavou. Neřekla nic.

„Jestli si chtějí přijít zatančit, jsou vítáni.“ prohlásila Dany rázně, „Oni byli jako my! Kdyby ještě žili, přišli by. Tak ať přijdou teď, já je zvu!“

Kate neřekla nic, ale tvářila se.

„Jestli přijde ta malá z Ironu, požádám ji, aby je zavolala.“

„Která...“ pípla Kate, ale věděla to.

„Povídá se, že je čarodějka. Tak se podíváme, co umí – ne?“

Kate dvakrát polkla naprázdno, pak řekla: „To ráno – ti nestačilo?“

„Bylo to fajn, ne? Ukázali jsme starým páprdům, že jsme tady a máme sílu!“

„Hm.“ konstatovala Kate. Pak dodala: „Co ještě chceš?“

„Co chci? Tak třeba... postavení, jaké si zasloužím. Ty taky, nedělej se. Jsi princezna z Dunbaru...“

Kate to promyslela. Pak řekla: „No jo. Asi jo.“

„Chci být první dvorní dáma císařovny. A čarodějka. Můžu se spolehnout, že to rozkecáš?“

„Budu držet hubu, neboj se.“

„Nedělej ze sebe blbou! Tajemství má účel, jen když se rozkecá. Chci být říšská princezna, chci aby to každý věděl a taky aby věděl, že je to tajemství a že to zapřu, když se někdo zeptá. Intrika, chápeš?“

„Jo. Jenže to bys musela být vdaná. Za někoho, jako...“

„Budu vdaná. Vezmu si významného čaroděje. Je sice starý, ošklivý a chová se hnusně k ženám, ale utáhnu ho na vařený nudli.“

„Fakt?“

„Vsadíme se?“ pohladila Dany Kate po vlasech.

Kate zatřepala hlavou, jako by jí ten dotyk byl nepříjemný.

„Neboj, tolik tě zas nezohavím!“

„Já se nebojím. S mejma vlasama si dělej co chceš, stejně o ně jednou přijdu. Budu...“ zmlkla a neřekla už nic.

„Copak? Prorocké sny?“

Kate vzdychla.

„Nebo věštba? Někdo se ti zjevil? V tom tvým strašidelným zámku?“

Kate sklopila oči. Vydala sice jakýsi zvuk, ale smyslu to nemělo.

„Takže ano. Co se ti povedlo?“

„Zrcadlo. Ale nevím, možná se mi to jen zdálo.“

„Takže ty dokážeš Zrcadlo, a nepochlubíš se? Ukaž!“

„Pak už se mi to nepovedlo.“

„A teď máš strach. Sama ze sebe.“

„Nemám.“

„Vypadáš jako hromádka neštěstí. Jiná by zajásala.“

„Přeju jí to.“

Kate neměla dobrou náladu. Vlastně ne, měla nevysvětlitelný pocit znepokojení a nevěděla proč. Docela by ji srovnalo, kdyby se mohla nějak uvolnit, třeba si zaboxovat se Zuzankou. Sice by ji hrozně dobila, ale... Uvažovala, zda nevyzvat Dany.

Pak se rozhlédla a zjistila, že na útěkovou vzdálenost od nich postává holka asi tak jejího věku... no, něco starší, ale zjevně z přistěhovaleckého rodu. Když postřehla, že se na ni upřely zraky princezen, přistoupila blíž a dala najevo, že by ráda pohovořila. Byla velice hezká. Ve třinácti to není takový zázrak. Krásná jako panenka Barbie, se kterou si ještě nedávno hrála. Štíhlá jako Twiggy, oblečená do upnutých džínsů a průhledného trička. Ve dvojnásobné vzdálenosti vyčkávaly další tři takové, asi její kamarádky. Všechny vypadaly jako barbíny.

„Co je?“ otázala se vlídně Dany.

Dívka polkla dvakrát naprázdno. „Já... no... mohla bych se u tebe zítra stavit? Víš, jak jsme říkaly... Táta dovolil, abych se dala...“

Dany netušila, že by s ní kdy hovořila, ale možné to bylo. „Cože?“

„No, po tý přehlídce... táta dovolil, abych si dala upravit vlasy... jak jsi říkala.“

Dany si ji prohlídla. Kdyby jí nabídla svou hřívu k úpravě Asthra nebo jiná dívka s krásnými vlasy, potěšilo by ji to víc. Tahle ke kadeřníkovi asi chodila, měla uměle vypadající barvu a vlasy částečně zkrácené.

„A co si představuješ, že bych ti s tím měla dělat?“

„No, jak jsi říkala...“

„To jsem říkala před přehlídkou. Nezdá se ti, žes přišla trochu pozdě? Teď už je to fuk, ne?“

„No ale... táta to viděl a... když se mi povedlo ho ukecat?“

„Tak tatíček se nechal ukecat, jo? Co by povídal, kdybych tě třeba vzala strojkem?“

Holka se otočila na svůj fan-klub a hledala u něj oporu. Neřekla nic, jen pokrčila rameny.

„Podívej, zítra odjíždím a kdy se vrátím, nevím. Zatím si to můžeš rozmyslet. Poraď se s těmi kámoškami, nech si to schválit od tatínka a potom se třeba vrať. Nebo to zkus u někoho jinýho. Třeba se trénujte jedna na druhé.“

Dívka se ohlédla na kamarádky. Ty udělaly pár kroků blíž, když vytušily, že je nikdo nekousne.

Dívka se hluboce zamyslela. Pak řekla to nejhloupější, co mohla: „Ale já mám peníze!“

Dany obrátila oči k nebi. Kate vyprskla, potom řekla: „Všechny máme peníze. Tím nikoho neohromíš.“

Až doteď jí nevěnovaly pozornost. Teď se k nové soupeřce otočily. Naopak Dany pokynula, ať si to s nimi vyřídí.

„Dany je princezna,“ vysvětlila Kate, „Češe kamarádky, protože ji to baví. Ne že by si potřebovala vydělat na chleba.“

Holky si vyměnily pohledy a mírně zplihly. Nebylo jasné, zda pochopily.

„Vaše peníze,“ pokračovala Kate s takovým despektem, jako by mluvila o výkalech, „Utraťte za něco, co je na prodej!“

Vzápětí ji něco napadlo. Holky se chystaly odrazit, tak řekla rychle a laskavěji: „Víte, co by vám slušelo?“

Zarazily se a otočily zpátky.

„Tadyhle na kyčlích hezký tetování. Takový ozdobný proužky. Jenže nevím... ono to dost bolí.“

Kate měla tetování leckde, na bocích taky. Ne tak velké, jak ukazovala, ale...

„Nojo,“ řekla ta nejbystřejší, „Jenže to bysme nemohly nosit rifle! To by bolelo! To bysme musely chodit tejden... Jo aha!“

Kate se zářivě usmála. „Já jsem Kate Therlowová a jsem zákeřná mrcha. Dany Monroesová je ještě větší mrcha než já. Jestli chcete bejt princezny, musíte bejt ještě větší mrchy než my dvě.“

Holky koukly jedna na druhou a chvilku váhaly. Potom ta nejodvážnější řekla: „Že bysme ti třeba rozbily hubu?“

Kate škubla tváří. „Kdybyste to dokázaly, máte bod. Můžete zaútočit všechny najednou.“

„Fajn!“ řekla Dany, „Já vám to budu pískat. Když ji pořádně seřežete, možná se nechám uprosit...“

Kate nebyla hloupá. Vrhly se na ni všechny čtyři najednou a pletly se jedna druhé. Kromě toho byla menší, ale mrštnější. Chvilku jim uhýbala a co chvíli některou udeřila či kopla. Samozřejmě nějakou tu ránu taky schytala, ale zdaleka ne tolik jako od Zuzanky. Právě když se začínala správně rozjíždět, dvě to vzdaly a ty dvě druhé jednu po druhé srazila.

„Co se dá dělat,“ řekla ta první, když se přestala kroutit bolestí, „Vyhrála jsi a patříme ti. Čtyřiadvacet?“

Kate se zasmála. „Vypadá to, že nejseš tak blbá, jak se původně zdálo. Co říkáš, Dany, bereme je?“

Dany škubla koutkem úst. „Ale patřej k tvýmu pluku, ne ke mně.“

Kate žádný pluk neměla, ale to jim nějak vypadlo z paměti.

„A uděláš nám parádní účes?“

„Hm. Co by sis představovala?“

„Bojovej cop. S ozdobama.“ Holka sáhla do kapsy a vytáhla hrst korálků, třpytek a všelijakých drobných tretek.

„Na pořádnej cop máš dost krátký vlasy.“

„Já vím. Když ale ustřihneš holkám pár kadeří... tady a tady, a pak je připleteš...“

Ty dvě neutekly tak daleko, aby se nevrátily, když se začalo dít něco zajímavého. Dany si je prohlédla.

„Víš, co povídáš? Když vám to udělám, nepůjde to ničím zamaskovat!“

„Já vím. My víme. Čím víc, tím líp. My se nebojíme.“

Dany pořád ještě váhala.

A ta holka řekla: „Moje babička má na hlavě tetování.“

„Ona je...?“

„Ne. Přijela sem jako turistka, na týden. Zůstala půl roku. A potom se musela pořád vracet. Až se rozhodla a přijela navždy.“

Dany se ohlédla na Kate. Potom přistoupila blíž a tu holku objala. „Jsi doma, sestro.“

Byly chápavé. Rozzářily se.

„Zaběhneme k nám. Nebudu s váma nic dělat, ale ukážu vám, jak na to. Hrejte si samy...“

Podívaly se po sobě a přikývly. Přímo nadšeně.

Kate se za nimi dívala, jak odbíhají. Tiše vzdychla. Tělo ji příjemně bolelo, ale náladu měla dost dobrou.

U břehu blízko přehrady si kluci zřídili bahniště, kde mohli zápasit v bahně. Jak plynul čas, přidaly se i holky a došlo i k výzvám křížem. U malých dětí je to jedno, po pubertě je to jednoznačná výzva ke svatebním obřadům. Ať dal výzvu kdokoliv a ať kdokoliv vyhraje, skončí to jednoznačně. Holka ovšem nemusí výzvu přijmout. Kluk konečně taky ne, třeba že už chodí s jinou dívkou. Každopádně je při tom hodně zábavy, kolem se srotila spousta diváků a hlasitě fandili.

Kate a Jeane ležely trochu výš na stráni a když zápas vypadal zajímavě, zvedly hlavy a dívaly se. Kate koukala do blba. Jeane si stěžovala na sestru. Kate nereagovala, už to slyšela víckrát.

„Co je s těma... no, s těma barbínkama?“ zeptala se, když si na ně vzpomněla.

„Jo, to si poslechni. Už asi nevypadají jako barbíny. Dany je nejdřív zatáhla do zbrojnice a nechala jim vybrat, co se jim líbí. Takový ty všelijaký mečíky, co jsme dostaly jako děti od různých výrobců a tak. Jsou krátký, mají elfský tvary a runy na čepeli... prostě šunt. Při tom je ukecala, že by jim slušely třpytky v bradavkách, a hned jim je napíchala. Toho máme taky fůru. Já si na to potrpěla, když mi bylo tak deset a potřebovala jsem předvést, že vůbec nějaký kozy mám. Taky jsem měla nádhernou podprsenku z ocelovýho drátu, jako drátěnou košili. Čím víc se utáhla, tím víc to bolelo, vpředu trčely coulový špice, byl strach na mě sáhnout. Nechceš ji? Když už byly holky úplně zblblý, zavedla je do salónu, půjčila jim vercajk a poradila, jak na to. Sama si sedla na stůl a jenom kritizuje. Já radši vypadla, než mě přiberou do hry.“

Kate zvedla hlavu a prohlédla si ji. Sama si nechala uplést pořádný cop, trčící z temene hlavy nahoru a spadající na záda, ale nic dalšího. Mohla si ho kdykoliv rozplést a vlasy rozpustit, a ozdoby, které do něj zapletla, nevážily víc než kilo. Jeane by cop nikdo neupletl, nebylo z čeho. Ale to, co měla na hlavě, jí vyloženě slušelo.

„Myslíš, že je udělá nějak strašně?“

„Třesou se na to. Když viděly ostříhaný holky v rodový galérii, oči jim blýskaly nadšením.“

„Konečně se Dany povedlo někoho zblbnout!“

„Už jí začínám mít plný kecky,“ vzdychla Jeane, „Když jí o to tak jde, ať mě teda pořádně ostříhá, ale ať už si nechá ty blbý kecy! Já jí to oplatím a tebe taky nevynecháme, neboj. Ale bude konečně pokoj!“

„A co? Docela ti to sekne!“

„No jo, o to nejde. Za začátku mě to bavilo, ale pokaždý, když mě vidí, začne vymejšlet, co na mně ještě zlepšit. A hned to udělá!“

„Tak ji pošli do ...!“

„Ty holt nemáš starší ségru!“

„Mám dvě mladší. Už začínají vřískat, že se jim málo věnuju. Jenže jediná hra, kterou znají, je rvačka!“

„Po kom to asi mají?“ ušklíbla se Jeane, ale Kate neměla náladu bojovat. Cítila se příjemně líná a spokojená.

„Naštěstí to Dany už brzo přejde. Nevěřím, že by jí nějaká zábava vydržela dýl jak půl roku. No – dva měsíce, zdali!“

„Do čeho se dá potom?“

„Do politiky. Už to rozjížděla, ale Clarence... však víš. Hledá někoho, jako byl tvůj děda Dunbar. Ona to vezme za WZ Julii.“

„Chce být čarodějka?“

„Chce být všecko, co půjde. Na Valérii nemá, to ví, ale na první dvorní dámu ano. Roger jako Denis, já jako... Veronika bych nechtěla být. Ale ona mě nejspíš donutí. Však víš, jak je přesvědčivá.“

Kate se ošila. Všechny ty řeči by snášela s větším nadhledem, kdyby byla o něco starší. Do puberty vstoupila, protože se jí to stalo, ne že by chtěla. Podle zákonů císařství je dospělá. Pitomost. Za císařství nebyl žádný zákon, který by to upravoval. Ale vdávat by se mohla.

„Hele, už jsou tady!“ upozornila Jeane. To bylo dobře, Kate by je nepoznala.

Především: všechno, co si udělaly, si provedly samy. Dany jenom dohlížela a radila. Povolila jim to? Nežádaly o dovolení. Postupně si navzájem odstřihávaly další a další kadeře, až zbyl uprostřed hlavy vysoko vyčesaný hřeben, do kterého připletly vše, co ustřihly kamarádce. Jestli účes Kate vážil kilo, ty jejich tři až čtyři. Vzadu spadal na záda dlouhý ohon, ve kterém měly všechno, co si přinesly s sebou a ještě další věci, které jim dala Dany. Úder takovým copem mohl způsobit i vážné zranění. Kovové ozdoby měly nejen v bradavkách, ale i v nose, uších, obočí... Napíchala jim je tam Dany, aby se nezranily. Asi jim taky dala napít něčeho, po čem jim bolest připadala příjemně dráždivá. Všechno jim připadalo k smíchu. Kromě jiného to způsobovalo nekontrolovatelnou žvanivost, takže se svěřovaly se vším, a ještě se tomu řehnily. Hlavu kolem účesu si oholily, stejně tak celé tělo. A potom všechno, ale hlavně obličej, pomalovaly fantastickými obrazy, jak se jim zrovna líbilo. Ty barvy jim dala Dany, což je zárukou, že nějaký týden vydrží. Teď byly zvědavé, jak budou reagovat všichni kolem. Ale spletly se, skousli to bez komentáře. Každý byl nějakým způsobem pomalován a hezky vyzdoben.

Dany se o nich dozvěděla vše, i to, co nechtěla. Jejich vůdkyně se jmenuje Rosalynn, ale říká si Lilith. Je dcerou generálního ředitele nějaké fabriky, ty ostatní dcerky významných úředníků tamtéž. Chodily spolu do školy a trávily spolu volný čas, takže se důkladně znají. Lilith se považuje za mírnou, laskavou a veřejně dobročinnou, ve skutečnosti je zákeřná a rafinovaná jezinka, které dělá dobře konat dobré skutky bezohledným násilím. Pokud k někomu cítí skutečný odpor a nenávist, je to její otec, ohavný kapitalista, který vykořisťuje dělníky, ničí životní prostředí a šikanuje dceru i jejího mladšího brášku. Jeho nenávidí, ale proti penězům získaným tím vykořisťováním nemá celkem nic, jen že jich je málo. Otec se považuje za moudrého a rozvážného hospodáře, který dceru zodpovědně vychovává. Dcera ho považuje za lakomého debila. Představuje si ji jako roztomilého pucka, který mu vleze na klín, něžně se mazlí a šišlavě škemrá o sladkosti nebo hračky, on to rozvážně posoudí a buď koupí, nebo vysvětlí, že by se to nehodilo. Kdysi taková opravdu byla. Dneska je vyzáblá puberťačka s dlouhýma rukama i nohama, která nesnáší mazlení a hovoří skřehotavě pištivým hlasem, převážně o nepříjemnostech. Kdyby ji viděl ve společnosti kamarádů, divil by se, jak umí být příjemná, ale to se mu nikdy nestalo. Snaží se jí vštípit zodpovědnost za rodinnou firmu, kdežto ona je pevně rozhodnuta se k ní nepřiblížit ani na kilometr. Ještě radikálnější názor má desetiletý bráška: jakmile to bude možné, uteče z domu a o rodině už nechce slyšet. Čím se bude živit, zatím nepřemýšlel. Lilith má jasno: prodá všechno co půjde, a bude utrácet tak dlouho, až to probendí. Potom se možná něco stane, zdědí nějaké další peníze po příbuzných, nebo se za někoho vdá, nebo... uvidíme. Rozhodně nemá v úmyslu pracovat. Leda by se stala herečkou nebo zpěvačkou nebo něčím takovým. Koho jsme ještě neprobrali? Ach ano, matku. To je jemná, uměnímilovná dáma, která nesnáší stejnou měrou manžela i děti. Muže proto, že je nekulturní buran, děti... jen se na ně podívejte! Hnus! Naštěstí jsou tak bohatí, že se můžou jeden druhému úspěšně vyhýbat.

Lilith doposud nezahájila intimní život, ale chystá se co nejdřív a moc se těší. Přestože jsou panny, všechny rády sledují pornofilmy, často se o nich baví, vzájemně si je půjčují a probírají různé detaily. Kdy hodlají začít s praxí? Dneska večer. Souhlasíš, Dany?

„Co já mám co souhlasit? To je snad vaše věc, ne?“

„No ale... že bys nám poradila, kterej kluk je na to nejlepší! Třeba mu nějak šikovně říct...“

Dany zaváhala. Znala hodně kluků, ale žádného, kterému by předhodila čtyři rozjívené puberťačky najednou. To si žádný nezaslouží.

A taky, ani jim nechtěla ublížit. Taky si to nezasloužily.

„Víte co?“ řekla po krátké úvaze, „Nejkrásnější je nechat to osudu. Nic neplánovat – ať se stane, co se má stát.“

Rozzářily se. To byl nejlepší nápad, jaký jim mohla nabídnout.

„A nebuďte pořád spolu,“ dodala, „Každá ať hraje sama za sebe. Aspoň se potom budete mít čím chlubit.“

Myslela tím, aby konečně odrazily od ní. Bavilo ji si s nimi hrát, ale už toho měla dost a chtěla si odpočinout. Došla k sestře a zhroutila se vedle nich. S uspokojením konstatovala, že si jejích zásluh všimly a zřejmě ji pomlouvají.

„Klidně pokračujte v pomlouvání,“ vyzvala je, „Nenechte na mně chlup čistej!“

„Ale ne,“ řekla Jeane, „Jenom uvažujem, co řeknou zítra, až se proberou.“

Dany se spokojeně usmála. Situace se vyvíjela k příjemné hádce.

„Všechno, co si udělaly, si udělaly samy! Já je naopak brzdila!“

„Já tě sledovala. Nejdřív jsi je protáhla galérií a ukázala jim, jak vypadaly holky za císařství. Jasně, chtěly to. Potom...“

„Chtěly to! První, co jsem jim řekla, že jsem sado maso a nejvíc mě baví kohokoliv ponižovat a týrat. Nadšeně se hlásily. Jsou talentovaný. Každá má fůru kamarádek, do těch se dají hned zítra. Tyhle jsou... intelektuální špičky. Vhodný na důstojnický funkce.“

„Naštěstí nehrozí...“

„Hrozí, a ty seš velitelka. Princezna z Dunbaru má právo na vlastní pluk.“

Kate se nadechla, ale nestihla.

„Sklapni! Jsi princezna z Dunbaru, dědička jejich paláce a budoucí čarodějka. Kdybych tě k tomu měla dokopat.“

„Co děláš s holkama, který nechtějí dělat podle tvejch představ?“

„Ukecám je. Braň se, máš-li odvahu. Uvidíme, která je vytrvalejší.“

„S těma holčičkama to šlo podezřele snadno.“

„Divila by ses. Ve finále jsem je musela krotit, aby se nepozabíjely. Neuvěříš, jak je vzrušuje krev a bolest. Pamatuješ, jak některý holky mívaly tetování na ksichtě? Třeba tvoje prateta Clarissa, celá prošpikovaná elektronikou...“

„Kde se vzal portrét Clarissy na Monroesu?“

„Kde se berou portréty princezen Sesterstva?“

Kate ztichla. Pamatovala si, že když jako dítě poprvé prolézala chodby strašidelného paláce Dunbarů, byly všude jen holé zdi a rozmlácené trosky nábytku. Dneska jsou po chodbách portréty a všude relativní pořádek. Jistě, když se soustředí, najde nějaké stopy dřívějšího řádění. Ale...

Dům se probouzí. Přibývá chodeb a pokojů, do kterých lze vstoupit a zařídit se tam. Jistě, není tam nábytek. Většinou. Leda skříně ve zdi, různé úkryty, ve kterých zbyla řada předmětů z dávných časů. Funkčních, jak se zdá. Koupelny, sprchy. Některé objevila Kate a její kamarádky, další se objevily teď, když nastěhovala do paláce množství hostů. Dům má hosty rád.

Kdyby měla věřit pohádkám, musela by taky uvěřit ve strašidla, která v domě žijí. Tedy bydlí, že. A přibývá jich. Nebo tam jsou odedávna, až teď se probouzejí. Živí se energií lidí, kteří tam přijdou. Kdysi hledače pokladů požíraly, teď je vítají. Umějí odhadnout povahu člověka, a chovají se podle toho. Od ní žádají pouze jedno: aby se stala vévodkyní z Dunbaru. Dědičkou svých předků.

Napadlo ji zeptat se, zda i zámek Monroesů je živý. Neřekla nic. Bála se toho, co by se dozvěděla.

Znala totiž správnou odpověď: Vše, co vytvoříš v této zemi, začne dříve či později žít.

Od nepaměti nosí na těle tetování. Kdyby jí oholili... až jí oholí hlavu, najdou tam několik znaků, které jí vytetovali krátce po narození. Některý ji chrání před nemocemi, před nepříjemným hmyzem, před příliš velkou bolestí, zajišťuje termoregulaci, vidění v noci. Co ještě? Nikdo přesně neví, jenom je zvykem chránit novorozeňata složitými ornamenty, které jsou vyobrazeny ve starých knihách. A na portrétech. Až bude mít vlastní dítě, taky mu zajistí správnou ochranu. Všechny děti starousedlíků ji mají.

Jenže na portrétech princezen jsou ještě další znaky. Co asi znamenají? Cizincům se říká, že jsou to jen ozdoby, ale čarodějky nedělaly nic zbytečně. Co by se stalo, kdybych si je nechala vytetovat? Vyžíhat? Transformovat z vlastní kůže?

Zajíkla se. Tohle se jí občas stávalo, šeptající hlas ve vlastní hlavě, který jí napovídal podivná slova. Nepřesvědčoval ji, že to umí, nevybízel ji, aby to zkusila. Byl to velice tichý hlásek a dal se snadno zahnat. Ale občas se ozval...

Rychle se vzpamatovala a začala se zajímat, co Dany a Jeane. Hádaly se, samozřejmě. Klidně a letargicky, do rvačky to mělo ještě daleko. Jenom se tak cvičně popichovaly, aby je nepřešla nálada.

Dany vyčítala Jeane, že utekla a nepomohla jí. Dany chtěla mít pečlivou fotodokumentaci pro případ, že by později došlo k nějakým sporům. Takto musela fotografovat sama a pořídila pořádnou reportáž. Taky udělala každé z děvčat velký nádherný portrét. Kdo ví, jak budou vypadat zítra.

Kate si nedala pozor a šeptající hlásky se vrátily. Jak je možné, že princezna je vždy rychlejší a šikovnější než soupeř? Sotva dostane první ránu, probudí se v ní energie, vyrazí do útoku a rve se, dokud je fyzicky schopná. Nebo dokud všichni ostatní neleží kolem, jasně. Jak to, že když má po obličeji spoustu ran a modřin, sluší jí to? Kromě Zuzanky, ovšem. Jenže jak vlastně vypadá krásný trpaslík? Nesmysl, Sue není trpaslice, jen si na to hraje. Neexistují trpaslíci, neexistují elfové, neexistuje nic nadpřirozeného. Ani já nemám v sobě krev elfů, i když to všichni říkají.

Někteří hosté, co přišli na přehlídku, jsou z Indiopolisu. Elfsky Telporontostu, Městě Stříbrných Hor. Legendy říkají, že je-li můj palác živý, tam je živé celé město. Žije vlastním životem. Nesnáší bourání starých paláců a kácení stromů. Mstí se lidem, kteří takové věci dělají. Naopak miluje stavbu nových paláců, chrámů, soch, zřizování parků, vysazování květin. V hlubinách města se ukrývá věčně mladá bohyně Excatli, Stříbrný delfín, která byla poctěna právem tančit a zpívat před Trůnem. Když její město dobyl nepřítel, rozplakala se a zastřela si tvář. Dneska je její město opět krásné a svobodné – odváží se předstoupit před Pána a potěšit ho svým tancem?

Jistě, tohle jsou jenom legendy, které se vyprávějí senzacechtivým turistům. Ale proč mají děti z Indiopolisu oči barvy moře a proč plavou jako delfíni? Možná proto, že ti nešikovní se už dávno utopili. Ale Kate jich v minulých dnech několik poznala a dobře si je prohlédla. Někteří...

Jedno očko zelené, jedno očko rudé. Až mi vlásky dorostou, něco ze mě bude...

Dětská říkanka. Ale když se jim upřeně zadíváš do očí... Některé rody doposud dodržují zvyk postřižin v sedmi a čtrnácti letech. Některé děti nosí velmi krátké účesy, dlouhé vlasy by jim překážely při potápění. Některé dívky nosí čelenky z vlastnoručně nalovených perel...

Jestliže v hlubinách Telporontostu žije Něco, žije takové Něco i pod Kingtownem? Nebo... jaké je vlastně elfské jméno Města? Aranost, město krále? Nebo Ditáriost, město císařovny Diany? Paměť napovídala slovo angulókë, drak. Město Vzlétajícího Draka, Willëlókost. Diana byla Pastýřka Draků. Zaklela nějakého draka pod Město, aby je chránil? Jistě, nebyla tak dobrá v magii, ale její dvorní dámy...

(Mezi námi: jak a proč vlastně umím elfsky?)

V hlubinách mého paláce žije Něco. Lovci pokladů tomu říkali Děs. Nikdo to nikdy neviděl. Nikdo, kdo to viděl, to nepřežil. Dokázala bych to probudit a... přivolat? Přežila bych to? Je to hodné, jako všechna ostatní strašidla – nebo zlé a nebezpečné?

Dokázala bych probudit draka pod Kingtownem?

Kate se zase vyděsila. Skoro zároveň ji Jeane bolestivě kopla do ledvin: „Co je s tebou, spíš?“

No jasně. V bahništi vzplanula rvačka. Nějaký souboj nedopadl podle přání diváků, přívrženci jednoho ze soupeřů si to nechtěli nechat líbit a šli si to vyřídit. Takovou rvačku si žádná princezna nemůže nechat ujít.

Než stihly zareagovat, trhla hlavou ze strany na stranu a obě švihla copem. To jí žádná nemohla oplatit.

„Ty mrcho! Ten cop ti ustřihnu, uvidíš!“

Vzápětí už všechny tři běžely s kopce dolů a vrhly se rovnou do nejhustší rvačky. Bahno je příjemně objalo, když poprvé uklouzly a upadly, celé je obalilo, takže se přestaly poznávat a mlátily prostě toho, kdo jim padl pod ruku. Kate se přestala ovládat a rvala se jako šelma, její tělo ovládla bolest z obdržených ran a příjemně je nabudila.

Vycouvala, až když rvačka začala přerůstat do sexu. Opláchla se v čisté vodě a šla se koukat.

Vzala na vědomí, že je Velká Holka a v dohledné době se bude vdávat. Docela se těšila. Měla celkem jasno, které kluky si vybere jako desátého až stého muže, ale prozatím neznala nikoho, s kým by chtěla začít. Nikdo, koho znala, za to nestál. Leda že by poznala krásného cizince, do kterého by se šíleně zamilovala, až by ztratila všechny zábrany a odevzdala se mu. Má přece právo prožít aspoň jednu nádhernou lásku se vším, co k ní patří: bolestí, rozkoší, mazlením za horkých nocí, hádkami a smiřováním, vychloubáním před kámoškami, rozchody a návraty, nakonec definitivním rozchodem a bolestným truchlením. Ano, tehdy bude vhodná chvíle si na znamení smutku oholit hlavu. Bezva!

Jenže smůla, nejsou lidi. Když byla dítě, líbil se jí kdekdo. Taky Enkra, byl správný exot. Slíbila mu lásku a určitě to splní, zařadila by ho do první desítky. Bude si muset pořídit Seznam manželů, parádní knížku, kde každou stránku věnuje jednomu. Některé starší holky je mají a každého kluka bodují, aby si o tom mohly špitat s kamarádkami a zapřísahat je, aby to nikomu neprozrazovaly. Samozřejmě to správná holka vzápětí vykecá všem, s největším potěšením tomu, koho se to týká. Jestlipak nás kluci taky bodují jako my je? Každopádně je z toho správná rvačka. Správná holka musí čas od času dostat pár facek, říká se tomu masáž obličeje. Aby byla hezčí, až jí slezou modřiny.

Jenže tohle všechno ji čeká tak za rok dva. Jistě, některé kamarádky už začaly, ale... zatím má Kate zároveň chuť a strach. Víc strachu. Měla ráda, když na ni kluci sahali, mazlili se s ní, masírovali jí tělo pěnivým mýdlem a olejem. Ještě teď by to měla ráda, ale obávala se, že by ji tělo zradilo. Ta rvačka v bahně na ni taky zapůsobila, proto radši utekla. Kdyby někoho měla...

Oklepala se. Teď to pořádně jelo. Vždycky se ráda dívala, zvlášť když některého z účastníků znala. Je šikovná, ráda a dobře fotografuje, takže ji kamarádky zvaly, aby pořizovala dokumentaci. Byla ještě malá, aby mohla někoho z kluků nalákat. Teď už ji zvát nebudou.

Hlásek kdesi hluboko v hlavě: Jestli chceš být čarodějka, měla bys zůstat Pannou. Jak nejdéle to půjde.

Otřásla se. Já nechci být čarodějka!

Nebyl by to takový problém. Dany by měla radost, kdyby ji požádala, aby ji celou oholila. Pak by stačilo nasadit patřičně arogantní výraz a nikdo by se neodvážil se jí dotknout. Kluci jako kdyby ji neviděli. Nevdala by se vůbec, nebo až po čase, po poradě s astrologickými i jinými znameními a úkazy. Do té doby... začala by vnímat bytosti, které se hemží v jejím paláci a skrývají se ve stínech?

Do boku ji něžně šťouchl chladný čenich. To se přišel pomazlit jeden z jejích pejsků. Říkala jim pejsci, ačkoliv měli znaky různých šelem a nebylo jasné, co jsou vůbec zač. Velcí byli asi jako tygři, barvy od šedé po černou, s příměsí dalších barev, hlavně hnědé. Jako štěňata měli roztomilé různobarevné skvrny. Některým lidem vadily svítící rudé oči, velké bílé zuby, jazyk visící z tlamy. Kate se jich nikdy nebála.

Nezdálo se, že by jí přišel něco ohlásit. Nemluvili, i když jistou inteligenci měli. Tak ho aspoň pohladila a podrbala.

Byla ještě trochu od bláta, tak poodběhla kus dál a vykoupala se v čisté vodě. Plavala dobře. Rozložila se do proudu, zavřela oči, přestala dýchat, ponořila se na dno a nechala se volně obtékat proudem. Když se lopatkami dotýkala dna, byla hladina sotva dvacet centimetrů nad ní a Kate ovládala schopnost vynořit nozdry a nadechnout se, když to potřebovala. Voda byla příjemně studená, její tělo pozvolna chladlo a tuhlo, ztrácela hbitost a vnímavost, postupně se rozplývala ve vodě a ztrácela vědomí. Cítila se součástí vody, opouštěla tělo...

Okolo ní se rozzářily hvězdy. Proplouvala volně kosmickým prostorem, kolem ní vybuchovaly supernovy a hvězdné soustavy se řítily do černých děr, ale nic z toho se jí nedotklo a ani nemohlo, protože neměla tělo, byla jen čistým vědomím. Vstoupil do ní kosmický chlad a zmrazil ji do morku kostí. Umírala a cítila se dobře. Vlastně ne, necítila vůbec nic. Neexistovala.

Vědomí jí navrhlo: kdyby ses teď chtěla zbavit hřívy, nemusíš se dát stříhat. Stačí dát pokyn, uvolnit kořínky z kůže. Vystoupíš z vody očištěná, bez jediného chloupku. Všechny kamarádky budou bezmocně zírat, tohle dokáže jenom čarodějka. Ani Dany to neumí. Budeš Panna...

Probrala se a zahnala svůdné představy. Vynořila se. Ledově klidná.

Její pejsek čekal na břehu a tiše kňučel. Pohladila ho, přitulila se k němu. Nechala se olíznout.

Koupel ji unavila, poodešli stranou a dala pokyn, aby jí udělal podušku. Ulehla na jeho tělo, příjemně horké. Tiše předl jako kočka.

Zvolna usínala a rozplynula se ve Věčnosti.

Jackie Therlowe měl spoustu povinností, patřil k nejbližším spolupracovníkům Rogera, ale když se dozvěděl, že přijela Asthra, hodil všechno za hlavu a pospíchal k ní. Ani moc nepřemýšlel, co jí řekne.

„Ahoj! Deborah je tady taky?“

Asthra řekla jenom: „Otoč se!“

Nestihl to, Deborah se na něj vrhla a začala ho důkladně objímat. Hlavně proto, že byla celá zmáčená, právě se vykoupala v nejbližší fontáně a nemohla přenést přes srdce, aby nebyl mokrý jako ona. Zachoval se přesně tak, jak si představovala, popadl ji do náruče, donesl zpátky do fontány a skočil tam s ní. Nebyli sami, cachtalo se tam spousta mládeže. Tak se chvilku prali a mazlili, až Astře došla trpělivost.

„Na cicmání budete mít času dost! Teď máš nějakou práci, ne?“

Deborah na to neřekla nic, stačilo, jak se zatvářila. Asthra skočila za nimi do vody a začala ji topit, jenže Deborah to čekala a oplácela jí to. Jackie je chvilku nechal, mezitím zkrotil pár drzých malých skřetů.

„Kde budete bydlet? Jestli, tak můžeš u nás, holky vypadly do Starýho paláce, tak je tam dost místa!“

„A kde je ta Senta, jak jsi o ní pořád básnil? Chci ji vidět!“

„Tady všude, lítá jako utrženej vagón! Určitě se potkáte!“

Asthra zasáhla: „Nejdřív se utáboříme my, pak máš volno! Stav se, Jacku!“

Jackie jenom přikývl, a už mazal.

Lady Katherine měla nervy z diamantové oceli. Měla šest dětí a holky stále škemraly, aby si pořídila ještě další, ideálně deset jako vévodkyně Julie. Zatím se bránila, ale zásadně proti nebyla,

Zatím se Laura a Beata staraly samy, aby bylo v jejich Sídle dostatečně rušno. Stále pobíhaly někde po městě a když se vrátily, přicházely s nimi jejich kamarádky a kamarádi, všichni běhali sem tam, křičeli a působili zmatek, a paní domu měla za úkol je všechny nakrmit. Naštěstí ji to bavilo.

Největší ozdobou rodu byl Leslie. Ne že by byl tak krásný, vypadal jako mladší kopie Jacka, ale všechny jeho spolužačky do něj byly zamilované, takže za ním chodily. Nijak zvlášť si jich nevšímal. Momentálně se mu nejvíc líbila dívka Tin; byla Tibeťanka a buddhistka, takže občas docházela do kláštera, a čas od času si nechala oholit hlavu, samozřejmě od Lesliho. Dělal to rád a když už, tak jí oholil i obočí, což nechtěla, ale moc se smála. Ona se smála všemu, byla milá a dobrosrdečná. Slíbil, že ji oholí úplně celou, až bude co; prozatím ji masíroval olejem, až vřískala potěšením.

Katherine se děti nejvíc líbily, když byly ostříhané všechny. Když Leslieho oholili při vstupu do smečky, Laura a Beata, které ještě nechodily do školy, si vynutily ostříhání taky, tak jim koupila strojek a depilační šampón. Od té doby se stříhaly co nejvíc nakrátko, nechaly si jen wingy po stranách hlavy a hádaly se, které líp rostou. Hodně kamarádek se zařídilo podle nich.

Kate neměla na účes zásadní názor. O to přísnější názory měla Senta; jasně stanovila, že si nechá narůst co nejdelší zlatou hřívu, a ostříhá ji až při své svatbě s Jackem. Byla jeho oficiální snoubenka, takže byla u Therlowů každý den, vyjma když se hádala s Jackem nebo s Kate. Ale to jí nikdy moc dlouho nevydrželo, s Kate se dokázala poštěkat třikrát denně. Jackie přecházel její výbuchy vzteku s klidem. Když si stěžoval Kurtovi nebo jiným Diettermannům, měli jasné řešení: „Ztřískej ji, až bude modrá, je na to zvyklá!“ Jackie ji nikdy nedal ani facku, vyjma tréninku, i když ho soustavně provokovala.

Kluci se vůbec neradi hádali. Leslie byl klidný a dobrosrdečný a Jackie byl vůdce smečky. Nejmenší Patrick škobrtal po dvoře a stěžoval si, že ho velcí kluci nechtějí nikam brát s sebou. Měl pravdu, ale on taky vyroste.

Takže když Jackie přivedl Deborah a ubytoval ji v altánu, Laura a Beata zaržály nadšením. Deborah byla krásná a roztomilá, a měla s sebou dvě mladší kamarádky, takže bude legrace. Lady Katherine ji vlídně uvítala a vzala na vědomí, že tady stejně nebudou, protože budou ve městě. Jako ostatní. Holky zavedly Deborah do Starého paláce a seznámily s Kate a Sentou. Neměly na sebe moc času, ale to si vynahradí až po slavnostech.

Asthra nebyla proti. „Ale jo, klidně tady zůstaň, jak dlouho chceš! Hlavně se nepozabíjejte hned při první bitvě!“

Tak bylo po slavnostech, a všichni se rozjížděli domů. Ne že by prchali jako od ohně; ač je to k nevíře, velké holky pořád ještě neutratily všechny peníze a ve městě bylo ještě pár obchodů, které neprozkoumaly a nevyrabovaly. Jejich kluci se snažili to přetrpět a uvědomovali si, že víc než dřív bude do jejich života zasahovat Sesterstvo; ale když se holka hezky usměje, co by jí člověk nedal? Mladší bojovníci sice povídali něco o rozmazlených potvorách, ale když se podívali na svého náčelníka, radši zavřeli klapačku.

Holky z Telporontostu... tedy Indiopolisu, věděly nejvíc o Dračí magii. Jak je všeobecně známo, draci shromažďují zlato, drahokamy a jiné klenoty, spočívají na nich a čerpají z nich svoji sílu. Princezna chodí ověnčená šperky všude, kde to jen trochu jde, a když už to nejde, rozdává ty přebytečné kamarádkám, mladším sestrám nebo členkám své smečky. Něco taky klukům, ale ti nejsou tak závislí na parádě, jejich chloubou jsou zbraně, koně a bojové sporty. Nejmenší pozornost věnují všelijakým hadrům, nejradši by chodili nazí.

Kluci se rozcházeli a domlouvali se, kde se o prázdninách sejdou. Budou se konat všelijaké soutěže a souboje, což vyvrcholí monstrózní bitvou, na kterou je třeba pozvat co nevíc kamarádů. Holky jsou samozřejmě taky zvány, i když od většiny nikdo neočekává nějaké extra výkony. Holky jen zaťaly zuby a chystaly se jim ukázat. Ale hlavně se chtěly sejít s kamarádkami, koupat se, opalovat, mlsat něco dobrého a v noci... To malé holky vědět nesměly, záviděly by. Nebo se děsily, podle toho. Samozřejmě všechny všechno věděly.

Například Senta slibovala dívkám ze své smečky, že když budou hodné (?), půjčí je za odměnu Jackovi jako dárek. Jackie to věděl a neměl zásadních námitek. Se Sentou se mazlil rád, ale zatím si ji nevzal, na což se ona těšila víc než on. Co bude dál, se uvidí. Zatím nosí její náušnici. Zlatou.

Princezny ukládají přebytek své Energie do šperků. Když darují nějakou zlatou tretku kamarádce, můžou si s ní na dálku vyměňovat Energii, čerpat ji od svého kluka a předávat tomu, kdo ji potřebuje. Podle starších čarodějek je nejlepší, když se vytvoří jednotné pole Energie, které se volně přelévá podle vlastních zákonů a vytváří blahodárné důsledky. Je tedy nanejvýš správné, aby si holky co nejvíc vyměňovaly klenoty a kluky. Jasně, když je holka čerstvě zamilovaná, chce toho svého jen pro sebe a vztekle vyjíždí po každé, která by jí ho chtěla přebrat; ale ono ji to brzo přejde, až zjistí, jaký je to pitomec, a pak ho ráda předá nějaké další. Ale otisk jeho osobní aury na ní zůstane, takže ho může kdykoliv vyždímat a dávat dál. Už to chápete? Holky Monroesovy to znají perfektně a chovají se podle toho.

Takže holky si nakoupily všelijakou parádu, vzájemně se chlubily a když si to náhodou rozmyslely, vyměňovaly si šperky s kamarádkami. Stávalo se, že když ty klenoty před spaním uložily na stolek, nejlíp do nějakého hezkého ornamentu, bylo jich ráno víc než večer, některé vůbec nikomu nepatřily a bylo možné je dát kterékoliv kamarádce, která se k tomu připletla. Rozmnožoval je snad sám Starý Palác, nebo místní strašidla? Při prolézání komnatami nacházeli ledacos, co nikomu nepatřilo, Kate jen mávla rukou a řekl: „Nech si to!“

A do toho přišla Deborah. Taky se vyznala v Dračí magii, taky byla ověšená všelijakou parádou. A vůbec nebyla lakomá, nejdřív obdarovala Lauru a Beatu a potom každou, která v ní vyvolala sympatie. Mimořádné zalíbení v sobě našly se Sentou a Kate; zatímco s Kate si vyměňovaly znalosti, se Sentou se chystaly pořádně rozdat v souboji, až všechny otravné kozy vypadnou. Ty se to ovšem dozvěděly a chtěly to vidět.

Běžné rvačky se konaly kdykoliv a kdekoliv, ale na souboje bylo vyhraženo místo na trávníku v bývalé květinové zahradě vévodkyně Julie. Soupeřky se řádně přichystaly, spletly si copy, aby jim nepřekážely vlasy a odložily všechno zbytečné. Soudcovat měla Kate, ale protože mohly nastat pochybnosti, přišla Dany Monroesová, které věřili všichni. Jackovi to bylo jedno, fandil oběma. Dany přísně rozhodla, že fandit můžou všichni, ale zasahovat do boje nikdo, až po boji se můžou servat, jak chtějí. Jeane měla za úkol souboj filmovat.

Když se postavily proti sobě, byly nádherné. Senta byla mladší, ale větší, zlatovlasá a světlejší, kdežto Deborah černovlasá a tmavší, přesně podle Písně Písní. Před bojem se nechaly promasírovat olejem, takže se jim kůže krásně leskla, zvlášť když se protahovaly a procvičovaly svaly.

Na písknutí se na sebe vrhly a střetly se v prvních úderech a kopech. Taky šlo o to, zda je účinnější bojové umění Kingtownské nebo Ironské; bude to důležité, až se bude konat oficiální mistrovství. Zatím ale všechno vykryly nebo odrazily a bylo jasné, že boj bude delší. Prvního bodu dosáhla Senta, zasáhla klouby prstů lícní kost Deborah, málem jí udělala monokl. Vzápětí Deborah dala kop z otočky a Senta odletěla jako papírový čert. Pak už si dávaly pozor, i když na ně diváci řvali, aby se nešetřily.

Postupně se rozjížděly, zasadily si pár úderů, a Dany jim to spravedlivě počítala. Taky vydávaly všelijaké zvuky, vrčely na sebe jako šelmy a oči jim jiskřily. Zdálo se, že Deborah je lepší a víc vydrží, získávala bod za bodem – až zatlačila Sentu do defenzívy a ta v obraně vymrštila ruku a šlehla. Debbie vydala strašlivý skřek a šlehla zpátky – na to Senta zvedla paže a šlehla oběma rukama, až se divákům zježily chloupky po těle. Deborah zakolísala, z nosu se jí spustila krev.

Kate vykřikla: „Zbláznila ses?“ a přiskočila k Deb, aby jí krev zastavila.

Senta se vzpamatovala. „Promiň... já...“

Mezi diváky to šumělo, mladší holky se tiše dohadovaly, co to udělala.

Deborah se vzpamatovala. „Jseš lepší, vyhrála jsi. Ale počkej příště!“

Dany vstoupila na kolbiště a zvedla Sentě ruku. „Ty bys dokázala i zabít, co?“ zeptala se tiše. Senta jen těžce oddychovala.

Měly si podat ruce, místo toho se objaly a začaly se líbat.

„Naučíš mě to?“ ptala se Deb.

„To by musela Kate! Ona je lepší!“

„Tak dost!“ rozhodla Dany, „Je jasné, že to obě umíte. Dneska v noci si propojíte mysl, Kate bude supervizovat. Jestli to půjde, ráno si řekneme, co bude dál. Všechny ostatní budou dělat, co řeknete! Kdo neposlechne vás tři, toho zatluču do země jako hřebík!“

Kate řekla: „Klid, byla to jen legrace. Trénink na mistrovství!“

Bylo jasné, že kecá, použít na mistrovství šlehy Energií by jim neprošlo. Malé holky se stejně dohadovaly, co bylo a nebylo, tahaly rozumy z Laury a Beaty a taky z dívek od Deborah.

„Dáme relax, ne?“ navrhla Jeane, „Támhle u potoka je přepychový bahýnko, kdo tam bude první?“

Zajásaly a rozběhly se tam. Jeane byla poslední, musela uložit kameru.

Ráno bylo stejný, nesváteční, na tvářích počasí proměnlivý.

Senta a Deborah byly rozzářené, Kate otráveně mžourala a nebyla s ní řeč. Dany řekla: „To bahno včera bylo skvělý, jdem se namatlat?“

„Tobě se to kecá!“ namítla Kate, „Až budeme komplet oholený...“

Nicméně se do bahna naložily a ani se nepraly, naopak si vtíraly bahno do kůže a vzájemně se masírovaly.

„Tak kdo co?“

Deborah: „Skvělý. Na úvod jsme se prošlehly Ěčkem. Potom jsem si prošla její paměť, perfektně se mi otevřela. Ona je bezvadná!“

Senta: „To samý. Jseš skvělá holka! Jsem ráda, že se máme!“

Dany: „A dál?“

Deborah: „Potom to mám dost nejasný. Jako kdyby víc hlasů najednou.“

Senta: „Myslím, že Julie. Valérie. Další jsem nepoznala.“

Dany: „To je spolehlivé?“

Senta: „Je to vize. Může to být pravda, nebo přeludy mysli. Vnímaly jsme se jedna druhou... jako kdybysme si předávaly filmy.“

Deborah: „Tak nějak. Jako když prohříváš někoho při léčení.“

Jeane: „Byla některá z vás v deficitu?“

Deborah: „Naopak, obě v přebytku. Koupaly jsme se v Energii. Začala jiskřit a nakonec se rozzářilo všecko...“

Senta: „Káča byla s náma, tak jsme ji stáhly dovnitř.“

Deborah: „Kdybys byla blíž, tak jsme tě vtáhly taky!“

Kate: „Osáhly mi paměť a pak mě vyplivly!“

Senta: „Protože jsme se začaly topit! Někdo nás musel vytáhnout!“

Deborah: „Copak, já bych se klidně utopila! Ale Asthra by zuřila!“

Senta: „Je to nádherný! Úplnej oceán Energie!“

Dany: „Dokázaly byste to roztáhnout? Na jak daleko?“

Senta: „Kate, ty velíš! Tvoje ségry, naše holky, vy dvě... kdo nás má hlídat?“

Kate: „Nevím o nikom! Leda že by Mabel...“

Deborah: „To je to tak vo držku?“

Kate: „Když všechny půjdem do propojení, nikdo neví, co bude. Že jsi poslala pryč Asthru, ta by mohla...“

Deborah: „Já jí nevelím, to ona mně!“

Dany: „Nemůžeš ji kontaktovat na dálku?“

Deborah: „Co ode mě chceš? Ona je Mistr cowenu, ne já!“

Jeane: „Zkus to! Jseš nabitá, to půjde!“

Deborah to opravdu zkusila. Pak vyjekla: „Au! Cítily jste to taky?“

Dany: „Jo! To byla facka!“

Deborah: „To nás jenom pošimrala, umí větší rány. Jestli dobře chápu, může nás vnímat, ale do akce s náma nepůjde. Možná by nás vytáhla, ale jistý to není. Trans je... problém je, že bysme mohly nechtít ven!“

Kate: „Tak už jedině Mabel.“

Deborah: „Purpurová Kočka? Vy si troufáte!“

Dany: „Ona nás má ráda, přes všecko, co jí děláme. Konečně, je učitelka!“

Deborah: „Co je vůbec ona? Chodí s Vládcem... ale je wézetka?“

Kate: „Je kočičí mutant. Genetický experiment z Atanoru. Předávají si to z matky na dceru. Magii neumí, ale umí zasáhnout, když se hroutí.“

Jeane: „Atanorský holky byly dobrý. Za nima se nestačíme ani koukat!“

Dany: „Kdyby fungoval Atanor, tak bysme neměly takový problémy!“

Deborah: „To nevyřešíme. Asthra je z Atanoru, musela by...“

Dany: „Její babička Olívie z Atanoru utekla!“

Kate: „Ty bys taky zdrhla, kdyby ti začala hořet střecha nad hlavou!“

Dany: „Já taky nic neříkám!“

Chvilku mlčely. Pak Kate: „Tak teda něco řekni!“

Dany: „Tak jo. Večer. Bazén. Všecky. Supervize Mabel.“

Kate: „Bezva! Tak teď si dáme pořádnou rozcvičku v bahně!“

Mabel Herringtonová, Purpurová Kočka, změnila účes. Ostříhala se na délku kočičí srsti a poněkud vytmavla, ale krásná byla pořád. Avšak byly tu nějaké problémy a dalo se čekat, že se dřív nebo později projeví.

Nejdřív si nechala vysvětlit, co se dělo až doposud a co mají v úmyslu. Nic k tomu neříkala, ale naslouchala pozorně. Až když skončily.

„Takže chcete uspořádat všeobecný přenos informací v propojení, sjednotit svoje znalosti a předat všem těm malým holkám. Myslíte, že je to bezpečné?“

„Právě proto k tomu chceme tebe. Když, tak to zarazíš.“

„Víte, co bude potom? Malý cácorky se začnou šlehat blesky pokaždý, když budou prohrávat. Naučí to svoje kámošky a možná i kluky. Některá vyzkouší vstoupit do transu a nebude nikdo, kdo by ji z toho vytáhl. Kolik mrtvých nebo v bezvědomí si vezmete na triko?“

„Co navrhuješ ty?“

„Hlavně nevím, co umí která z vás. Která z vás je na úrovni Valérie? Moji pramáti vytvořily, aby jí sloužila, a to chci dělat. Jsem Kočka, ne čarodějka. Chápu, že se snažíte vytvořit cowen, ale to není práce na jedno odpoledne. Měla bych se spojit s každou z vás extra, zjistit co umíte a jak se to dá v budoucnu použít. Ale to nezjistím, když zůstanu venku.“

Deborah: „Myslím, že se Sentou a Kate už jsme se srovnaly.“

Dany: „Já a Jeane nejsme WZ. Spíš organizátorky.“

Mabel: „Ale chtěly byste!“

Jeane: „Kdo by nechtěl?“

Mabel: „Jak je dobrá ta tvoje Asthra? Jak to, že se vypařila?“

Deborah: „Netušila jsem, že to dojde tak daleko. Zůstala jsem tady, abych se trochu pošťouchala se Sentou. Kamarádím s Jackem a to jí vadí!“

Jackie byl u toho taky, ale neřekl nic. Vlastně ani nestihl.

„Perete se kvůli klukovi? To jste princezny? To jste čarodějky?“

Senta: „Já nejsem čarodějka! Akorát mě Kate trochu naučila... Prostě jsme trochu cvičily a já jsem se lekla a šlehla... A potom šlehla Deb!“

Mabel: „Že byste se vzpamatovaly? Jackie je ještě malej kluk, během času si to s váma rozdá oběma a ještě spoustou dalších, ale teď snad ne! Kvůli tomu chcete dělat rozbroje v Sesterstvu?“

Jackie byl klidný a nerad se hádal, ale už v něm taky stoupal vztek.

Deborah: „Já už jsem se s ní srovnala, tak co to řešíš?“

Senta: „Bodejť! Jsme kámošky, tak má na ni právo! Ale to neznamená, že si občas nedáme nějakou bitku!“

Deborah: „Je tvůj, já ti ho neberu! Do budoucna nic neříkám, ale první budeš ty, když o to tak stojíš!“

Mabel: „Obě jste kozy pitomý! A já největší, že se s váma vůbec bavím!“

Jackie zaťal zuby a přál si být co nejdál odtud. Senta byla jeho vyvolenou manželkou od nepaměti, prostě to řekla a on to vzal na vědomí. Obsluhoval ji při koupání a dělal všechno, co se jí líbilo, a ona jemu. Taky mu dělalo dobře, že má tak krásnou dívku, kterou mu všichni závidí. Docela rád by se pochlubil, co spolu všechno dělají, když se mazlí v jednom pelíšku, ale ne teď a ne těmto holkám. Přece jenom, byl to správný puberťák.

Deborah potkal v Iron-city a okamžitě se mu zalíbila. Její hlavní přednost byla, že není jeho sestřenka, nýbrž Židovka, ze zcela jiného kmene. Dokonce není ani spolužačka nebo kamarádka, prostě úplně cizí holka, vůči které nemá žádné povinnosti. A jestli s ní někdy bude něco mít? Uvidíme!

Dany zakašlala a pohnula se. To stačilo, aby Mabel reagovala:

„Co vůbec ty proti mně máš?“

„Já? Já nic! Můžeš si dělat, co chceš!“

„Ale jo, klidně to řekni! O co ti jde?“

Tak se Dany nadechla. „Kdes byla?“

To prásklo jako bičem. „Já si můžu chodit, kam chci!“

„Ale nebyla jdi tady! Proto se stalo všechno to...“

„On je svéprávnej! Nejsem tady, abych ho hlídala!“

„Flákala ses někde s nějakým klukem!“

Mabel teď vypadala opravdu jako šelma. „Za á ti po tom nic není. Za bé, dohodli jsme se, že si každý můžeme dělat, co chceme!“

„Protože noc s tebou vydrží jenom jednou týdně?“

„Správný interval je pět dní, pokud chceš něco vědět. Dobře, když jsem u výslechu, tak na rovinu. Má rád, když se mu chlubím svými zážitky. Dokážu mu předat, co jsem prožila a co se mi líbilo...“

„To je hezký, ale to je mi celkem fuk. Nebyla jsi tady, proto se stalo všechno to, co jsme pak museli řešit!“

„A co jsem jako měla? Vrhnout se na Alwina a prokousnout mu krční tepnu?“

Teprve teď některým došlo, o co se hádají. Bylo všeobecně známo, že tu a tam navštěvuje sira Leru, má s ním dokonce nějaké dcery. Jenže v určitou dobu odjela do ciziny s nějakým mladým mužem, snad sportovcem. Z toho vyplývalo ledacos, i ta změna účesu. Ale sekta Zlých jazyků ji podezírala, že Alwinova aféra vznikla proto, že Vládci neposkytovala duševní podporu.

„My se už pár let známe, Dany. Jsi taky bezva holka! Zkus mě vyzvat, když mě porazíš, vezmu tě s sebou a předhodím tě jako dárek, třeba i převázanou růžovou stužkou. Třeba se mu zalíbíš a můžeš mě nahradit!“

Dany odpověděla, i když jí to šlo spíš z rozumu než ze srdce:

„Ne, tebe nikdo nemůže nahradit. Vrátila ses a to je dobře.“

„Já vím, že nemám žádnou morálku. K čemu by mi byla? Jsem Kočka, chodím kam chci. Dělám si co chci, a nikoho neprosím o odpuštění. Jestli se to někomu nelíbí, zkuste mě zmlátit, ale bacha, koušu a škrábu!“

Potom se rozhlédla, jestli ještě někdo nemá nějaké připomínky. Neměli, tak se zasmála a dodala:

„Ale večer na tom Propojení vás klidně pohlídám. Od toho tady jsem!“

Bráška Kurt, různí bratranci a sestřenice byli při souboji Senty s Deborah, výrazně fandili a dobře se bavili. Nicméně když vešlo ve známost, co čarodějky chystají, rozhodli se přizvat nejen mladší, ale taky starší příbuzné z Diettermannova klanu. To se týkalo také sestřenky Barbary, provdané za Nicholase Blacka.

Nick Black byl Evropský Templář. Během světových válek a různých dalších událostí se situace posunula spíše k podnikání, kdežto činnost v řádu byla jen luxusním koníčkem. Nick vlastnil cestovní kancelář, přijel osáhnout terén v Arminu a možnosti spolupráce. Narazil na Barbaru, říkal jí Barbie, protože tak vypadala. Ji zlákala možnost cestování zadarmo do světa. Taky dvakrát někam vyjela a líbilo se jí to, ale pak zjistila, že o prosperitu firmy je třeba se starat a že se to čeká i od ní. Takže začala organizovat programy pro turisty a bavilo ji to čím dál víc.

Arminská společnost je rozdělena na starousedlíky a přistěhovalce. Tyhle dvě skupiny jsou ostře rozděleny nepřekročitelnými hranicemi a přechod z jedné do druhé není myslitelný. Turisté jsou třetí strana, nejsou zaháčkováni tam ani tady. Za Alwinovy vlády se situace trochu přiostřila, ale když byl poražen, Nick s Barbie si oddechli a oznámili spolupracovníkům, že už je vše v pořádku.

Zhruba do deseti let mohou děti chodit nahé a nikdo si toho nevšímá. Avšak když začnou chodit do školy, vyžaduje se po nich oděv ze dvou kusů, zahalující horní a spodní část těla. Což dodržují, protože musí, ale svléknou se okamžitě, jakmile jsou mimo dohled. Ve škole nosí trička a trenýrky, které se dají snadno prát a nevadí jim máchání ve vodě, protože děti bez váhání skočí do každé vody, na kterou narazí. Jedna šikovná firma proto vymyslela jednodenní tílka a kalhotky z tvrzeného odpadního papíru, jsou neutrálně šedivé barvy a během dne se čím dál víc ničí, až se z nich stane odporný hadr a je nutno je zahodit. Stojí však pár centů a děti je rády nosí, neboť je téměř necítí.

Od deseti výš začnou dospívající slečny koumat, co by. Je třeba dodržovat předpisy, ale také udělat patřičný dojem na kamarádky, případně na kluky. Ti si zatím nedělají starosti, jejich život se odehrává ve smečkách a holek si všímají jako obtížného hmyzu. Slečnám vyšly firmy vstříc různými průhlednými oděvy. Samozřejmě ne pořád, ale při namočení si můžeš holku důkladně prohlídnout, včetně všech nových tetování a různých ozdob.

Tehdy se proberou z letargie i dívky přistěhovalecké. Nebo se dá v klidu snášet, že se spolužačka předvádí v plné nádheře a koukají po ní i kluci o pár let starší a významnější? Takže je třeba změnit šatník a trochu se vyparádit. Rodičům se to ovšem nebude líbit, bude hodně křiku, možná i pár facek. Jsou ale staří a zaháčkovaní ve svém odporu, kdežto my jsme mladí a narodili jsme se už na Ostrově, takže nejsme žádní přistěhovalci, ale Občané! Za Alwinovy éry dostaly princezny a warlordi poněkud po nose, ale to už je pryč!

A do toho ti turisté. V jejich hotelech a zábavních parcích můžou chodit jak chtějí, děti běžně nahé a dospělí, jak si troufnou. Vědí to od začátku, cestovka jim to slíbila. Když vyrazí někam do města, mají spoustu možností se načančat, jak jim rozum a peněženka stačí. Nicméně, je zapotřebí povznést spolupráci na vyšší úroveň.

Tak Barbie Blacková navštívila kamarádku Dany a pozeptala se, co je pravdy na tamtamech, které slibují zážitky nečekané. Dany slíbila. Když se domluvila s Mabel a seznala, že to půjde, dala hned vědět Barbie a ta všem. Během dne se ve Starém paláci objevila řada dětí, ale i jejich rodičů, kteří se chtěli zúčastnit společného Propojení. Kromě toho všichni možní příbuzní, kamarádi, spolužáci a milostní partneři stávající i budoucí. Když na krajinu padla noc, naskládali se ti všichni do vnitřního bazénu v paláci a čekali, co jim Kate Therlowe předvede. Byla z toho značně znepokojená, Senta a holky Monroesovy ji povzbuzovaly a Mabel slíbila, že udělá, co půjde.

Začátek se podařil skvěle, bazén se podařilo dokonale prohřát, ačkoliv v něm bylo tolik lidí, až se dotýkali navzájem. Kate byla nervózní, na veškeré dotazy vztekle odsekávala a občas brečela, že to nezvládne. Poté přestala komunikovat vůbec a jen strnule hleděla do blba. Dany se pokusila ji probrat a dotkla se jí, vzápětí vytuhla i ona a po ní další, v šířících se vlnách všemi směry, až to zasáhlo všechny. Nakonec i Mabel, přestože nebyla v bazénu, ale venku. Když upadla do transu, chvíli ještě seděla nehybně, ale pak sklouzla do vody mezi ostatní. Co se dělo v následujících hodinách, nikdo neví.

Když vyšlo slunce, začali všichni postupně ožívat, vylézali z vody a unaveně se plížili ven, kde usnuli tam, kam došli. Nikdo nemluvil, nikdo si nevšímal ostatních, prostě padli na trávník a spali. Až po několika hodinách se začali probouzet a mluvit spolu, ale nikdo si nic nepamatoval a netušil, co bylo. Asi nejlíp bylo dětem, čím menším, tím líp – vyprávěly, že si s nimi hráli různí lidé i šelmy, a že to byla nádherná legrace. Ovládaly jazyky a různé druhy písma, také další znalosti z Univerzálky, a dalo se předpokládat, že všichni, až se vzpamatují a přivedou do normálu.

„Tak to dopadlo celkem dobře,“ konstatovala Dany, „Příště to zkusíme zas!“

Kate chvíli neříkala nic, jen temně mručela. Pak řekla: „Dejte mi všichni pokoj!“ a odplížila se ještě spát.

(Zlé Jazyky tu větu říkají jinak: „Polibte mi všichni...“ )

Errata:

30.05.2021 11:45