Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jsou chvíle, kdy je prostě čas něco udělat a nebádat nad tím. Tohle je patrně jedna z nich, říkám si. Není to špatné. Dokonce je to skvělé, vezme-li se v úvahu divoce vstřícná reakce mého biologického obalu. Tak dlouho na mě útočil, až mě nakonec dostal. Dočista celou. Mmm, a jak krásně!

Když pak ale ležím uštvaně rozvalena, ohlušena dosud příbojem vlastní horké krve v těle, vkrádá se do mně plíživé poznání, že stejně něco není v pořádku. Don má tendenci zachovávat úroveň vztahu i nyní, a projevuje mi drobnou, milou pozornost. Je to ohleduplné, jenže m é myšlenky již putují zcela jinými sférami. Snad to je tím, že se vidím stále z obou stran: zevnitř i zvenčí. Oba vjemy se prolínají, koexistují spolu a nedá se říci který dominuje.

Nejsem vůči Bommovi jen otevřena. To je moc prosté. Jsem neuzavřena, což je horší. Vnímám vždy o trochu víc než by se mi líbilo. Teprve nyní zjišťuji, jak moc je v nitřek Bomma prosycen senzory i nanoboty. To vše se mi teď cpe do hlavy. Chvilkami vidím i vnitřek Ortogona. Velmi zvláštní. Snad by se na to dalo zvyknout a vychutnat si oboustrannou extázi. Má duše toho ale nechce být schopna. Zatím, utěšuji se. Ve chvílích, kdy převládne trochu jasný rozum, sama nad sebou lomím rukama: Bay, holka zatracená, co se to z tebe stává?

„Nad čím přemýšlíš...?“ ptá se mě don zlehka.

„Pomoz mi vzpomenout si... kde jsme to přestali?!“ hážu mu záchranné lano.

Druhé dějství je snad ještě krásnější než první, ale mé vnímání je opravdu vychýleno kamsi mimo lidské měřítko. Snažím se ponořit hlouběji, skrýt se sama v sobě, podlehnout erupcím animálního nadšení, jimiž pulsuje moje tělo, ale nedaří se tak zcela.

-Skvělá práce,- řeknu málem. Vždy ostražitý Bommu mi bleskově zamyká ústa. Ó, díky.

Šťastně a nebesky spokojeně vrním a Ortogon nemá ani tušení, že ho pozoruji milionem očí ze stropu, z postele, z každého nosníku. Analyzuji těžiště, teploty, potenciály, silové vektory a momenty, predikuji očekávané linie a spokojeně konstatuji jak je realita poslušně naplňuje...

Ještě chvíli spolu vedeme milý uklidňující hovor beze slov, pak Ortogon odchází.

Konečně jsem sama a mohu ve svém nitru řešit, nakolik jsem ještě člověk... Ležím, tu zlehka pohnu prstem, tu mechanismem korábu. Skomírající bójky, z posledních sil vymezující mé ego, jedn a po druhé mizí pod temně jiskřící digitální hladinou. Tiše, neodvratně.

Sjednocení. Tak takhle vypadá láska stroje, a teď mě pro změnu dostává Bommu...

-Ty parchante,- vysílám k němu.

»Jsme jedna duše, Bay.«

-Nefandíš si trochu moc?-

»Ne. Dávám se vám víc než je toho kdo schopen, Bay.«

-A tím mi současně bereš vše čím jsem.-

Poprvé Bommu mlčí. Dostala jsem ho. A ani trochu mě to netěší. Předtím jsem byla průhledná já. Teď je on. Vidím vše na palubě. Zvenčí, i zevnitř.

Blevier hypnotizuje svůj řídicí panel a hlava se mu vaří jak se snaží pochopit, čeho jsem schopna. Don, osvěžen horkou koupelí, hoduje po vydařeném dni v uctivé společnosti Rekvizita.

Louvre sedí na podlaze za dveřmi s typickou synťáckou trpělivostí. Ach jo. Ptát se proč tam čeká, by byla veliká chyba. Teprve nyní vím, že to myslí naprosto vážně.

A támhle ten pohozený kousek dosud horké biologické tkáně je Bay O´Nett.

Co to kecám. Vlastně já.

No tak jo, to by stačilo. Sedám si. Aha, už vnímám svět jako Bay. Všemocná, došla jsem seberealizace pouze svým drastickým omezením. A c htělo by to sprchu. Volně kráčím chodbami a koridory. Procházím skrz sebe samu. Ale ta myšlenka je naštěstí velmi mlhavá. Chci být JEN člověk.

Prudký vodopád horké vody, vonící mořem a sluncem, mi dává na chvíli zapomenout na problémy mého ega. Když si vezmu, že první průkopníci kosmických letů měli příděl tři nebo čtyři litry vody na osobu a den...

Jenže zjišťuji, že je nesmírně těžké být sama sebou. Na okamžik mi do myšlenek nechtěně skočí Bommův pohled. Natažený prst ohlásí teplotu a stopové prvky ve vodě, stejně jako průtok, spotřebu tepla, stav čerpacích agregátů, jejich vytížení, tlak v potrubí a jeho čistotu-Dost. Sprcha je požitek, ne změť fyzikálních rovnic. Člověk jsem řekla. To chci být!

»Nesmírně vám to s luší, Bay.«

Směji se. -Děkuji... z atímco já svou duši mechanizuji, ty se polidšťuješ.-

»Je to zrovna tak bolestné, Bay...«

To mně nenapadlo. Co musí cítit stroj, vydaný napospas „lidským“ měřítkům?

Bommu mi odpovídá bez vyzvání: »Hloubka propasti duše, kterou nedovedu popsat vrozeným formalismem, mě zrovna tak děsí jako láká, milovaná Bay.«

-Nech toho, zdrátovaný poeto.-

»To bylo vyjádření Louve, Bay...« Náhle se odmlčí.

Nemusí říkat víc. Stačí když mi nabídne na dvě sekundy sdílení.

Schyluje se k novému problému.

Jakýsi Mechanician pojal podezření a chce Bomma ještě jednou kontrolovat.

Ne, už si nebudu hrát na zvíře.

»Souhlasím, Bay. Za současné situace bych ho ani já nedokázal přesvědčit.«

-Máme na výběr?- Tou řečnickou otázkou vlastně jen opožděně reaguji na náš předchozí dvouvteřinový dalekosáhlý rozhovor, jehož výsledkem je jediné vyhovující řešení.

»Ovšemže máme, Bay.« Lišák! Pronese tu větu aniž k ní přidá promile úsměvu.

„Jasně že máme!“ směji se. „Takže raději vybereme nejlepší variantu, ne?“

Automatika pípne. „Don Ortogon žádá o povolení ke vstupu,“ hlásí komisním tónem Bommu.

„Uděluje se!“ uculuji se. Don opatrně nakukuje dovnitř. Potěší mě, když si dovolí okamžik zaváhání, aby mohl očima ohodnotit moje mokré tělo.

„Bay-“

Ne, nebudu mu říkat že vím co chce. Není to slušné. „Ano...?“

„Visser zaznamenal signály detek ce bojového Mechanician a . Hled á nás a to nevypadá dobře. Budeme muset pryč a rozhodně se nemůžeme jen tak vrátit do zóny obydlených planet.“

„To je pravda,“ přikyvuji a myšlenkou zavírám vodu, čímž mizí i poslední element, který mohl být mým závojem. Don je poněkud v rozpacích, jak moc si nyní může dovolit na mě dívat. Baví mě to a schválně mu nepodám pomocnou ruku.

„Mohu se o to postarat, ale chtěl jsem jen... informovat tě...“

„Dobře jsi udělal, a v ážím si toho,“ věnuji mu úsměv. „Ale už nebudeme utíkat.“

„Ne?“

V duchu mi běží odpočet do okamžiku, kdy se válečný Mechanician o citne v naší blízkosti.

„Ne! Teď se do toho konečně pořádně pustím!“

„Pustíš?“

„Ovšem,“ potvrdím hlasem z reproduktoru.

Chápe rychle. „Myslíš že...“

Těší mě, že jeho otázka se neptá na jeho bezpečnost, ale mou.

„Myslím.“

„Dobře. Dělej, co uznáš za vhodné. Nebudu rušit...“ nabízí mi velkoryse klid, abych se mohla připravit na boj. Jenže tentokrát budu naopak jeho společnost potřebovat.

„Done počkej, neodcházej. Můžu po tobě něco chtít...?“

„Beze všeho.“

„Už jsi někdy objímal mokrou mrtvolu?“

Má nevinná otázka mu vyrazí dech, ale díky své inteligenci vzápětí pochopí co mám na mysli.

„Pojď sem,“ rozpřáhne paže. S lehkým úsměvem se nechám uzamknout v jeho pevné náruči.

„Zanechávám se bezmocná v tvé péči,“ zašeptám. Políbí mě na ucho.

„Mechanician v kontaktní vzdálenosti!“ informuje Bommu.

„Start!“

Errata:

30.05.2021 13:22