Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zarážím v sobě dech a s omračující lehkostí vyskakuji ze svého těla. Znovu se vrhám do oceánu podivné schizofrenie, kdy koexistuji vedle Bomma jako... jako co? Něčemu takovému se říkávalo mimotělní zkušenost, OBE. Já jsem však navíc akceschopná, takže spíš OBA.

A jak moc, to právě předvedu!

-Přenos!- hlásí Bommu. Chytám se signálu a řítím přímo do Mechaniciana, který právě zaujímá polohu poblíž nás. Je to opravdu impozantní koráb, zjevně vyrobený v Mechanicerii. Neobsahuje již žádné kajuty, chodby, systémy podpory života. Je plně optimalizován sám pro sebe, vyladěn k maximální dokonalosti. Trochu mi při tom pohledu zatrne: pokud by takov ý bitevník vtrhl do Svazu planet, těžko kdo by se mu mohl postavit na odpor!

Ale žádný Mechanician dosud nemohl zažít mě!

V m žiku pronikám skrz jeho mocné ochranné bariéry, prolétnu po síti vodičů a zabořím ruce přímo do jeho jádra!

Takový zděšený strojový řev jsem ještě ne slyšel a! Mechanician je absolutně šokován – cosi, co není schopen definovat, mu trhá software jádr a na kusy! Během několika sekund se pyšný bitevník mění v prázdnou, nemyslící skořápku. Má to za sebou rychle a důkladně.

Rozpálená bojem, čistím všechna zákoutí Mechanicianovy přísně strukturované osobnosti. Jenže vtom za svými zády cítím někoho jiného!

Mé leknutí se nedá popsat. KDO mi to leze do astrálu?!

»Nesmírně se omlouvám, Bay,« slyším hebký hlas. »Nemohu tě v tom přece nechat samotnou...«

-Louv r e, ty zvíře prapodivné! Co tu děláš?!- žasnu.

Místo toho jsem se spíš měla zeptat – co to děláš, protože najednou vnímám jen její žhavou, bezprostřední blízkost, čímž mě naprosto dostane. Homicinga, bleskne mi ještě hlavou. Sám Lepton ví, čemu všemu tam ti blázni otevřeli dveře! Absolutně šokovaná, neschopna obrany, bez hnutí čekám, až můj závratný let magmaticky rozpálenými výšinami odezní do ticha. Ufff...!

Tak. To bychom měli OBE, OBA a teď i OBL...!

Tentokráte se Louvre neomlouvá. Svým způsobem je její provinění tak obrovské, že pokud ji obratem nezabiju, je všechno v pořádku.

-Louve...-

»Bay...«

Dvě slova, a je v nich celý svět. Ach jo. Cožpak se mohu zlobit na někoho, kdo mě během vraždění Mechaniciana vypálí do nebe?!

-Máš t o tu na povel, já se vracím,- nařizuji jen co se dokážu znovu plně kontrolovat. Závěrečnou část útoku musí provést sama: nemám schopnost obstarat miliardy potřebných operací.

»Provedu...!« odpovídá mile.

Opouštím poraženého nepřítele a mířím zpět se do Bomma, přeplněna nepopsatelnými pocity. Do čeho se to řítím? Kde se tahle šílenost zastaví – pokud vůbec?!

„Jsem zpět,“ otvírám oči. Don mě mezitím odnesl na lůžko, a stále u mě seděl v očekávání, kdy se vrátím. Jen seděl? napadá mě, ale ihned si kategoricky zakazuji přehrát si Bommův záznam, který by mi na tu otázku dal jasnou odpověď.

„To jsem rád,“ vzdychne s úlevou. „Vypadalas opravdu jak...“

„Už je všechno zařízeno,“ sedám si trochu neobratně. Poprvé mi připadá, že je moje tělo oproti astrálu nesmírně těžké, pomalé a neohrabané, a trochu mě to vyleká. Vždyť jsem člověk!

Nebo... ne?

„Jsi v pořádku?“ ujišťuje se.

„Naprosto. Pojď, připravíme plán na využití Mechaniciana, když už se nám tak obětavě nabídl...“

Errata:

30.05.2021 13:22