Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tohle probuzení je tak krásné, že může klidně trvat pár dalších miliard let, bleskne mi hlavou. Skvělý pocit vydrží celý zlomeček sekundy než mi dojde co se stalo a pořád děje-Pozor, něco je jinak. Tohle není naše ošetřovna. Ale to, co se nade mnou sklání, je přece Rekvizito.

„Slečno Bay...!“ Jeho soucitné oči se na mě upírají s dobře patrným napětím.

Sednu si tak rychle, že má sotva čas ucuknout hlavou, abych se o něj neudeřila. Ne, to vážně není naše ošetřovna. A u dveří čeká Louvre. Její krásný obličej je ztělesněním naděje – a utrpení.

„Hlášení, Rekvizito!“ Seskakuji ze stolu aniž se starám o nespočet kontaktů a hadiček, napojených na moje tělo, které o překot prchají do svých úkrytů dříve než je mohu přetrhnout.

„Vaše rekonstrukce proběhla na výtečnou, slečno,“ září Rekvizito.

Co to plácá? Cítím se maličko... divně, ale navzdory tomu nejlépe v dosavadním životě!

„Zhasnout!“ velím. Stěnová diagnostická obrazovka pohasíná a v temné zrcadlové ploše zkoumám svůj odraz. U všech galaxií! Je to skutečnost nebo sen? Poznávám se, ale... přesto jsem ohromena. Takhle jsem vždycky chtěla vypadat. Jo, zní to nesmírně blbě. Ale je to pravda.

A s touto myšlenkou se konečně stávám sama sebou. Něco se děje. Něco velmi... podivného.

„Tisíckrát prosím o odpuštění jménem celé posádky, slečno,“ uklání se Rekvizito. „Jsme s nadšením připraveni přijmout libovolný ortel, který nám vyměříte! Prosím!“

Směji se, k Rekvizitově úžasu, neboť vidím že mu Bommu neřekl úplně všechno. Zlehoučka ťuknu myšlenkou do okolí.

»Jsem vzhůru, Bay!« No ovšem. Letmo přehlédnu biologickou laboratoř kolem sebe. Tak tomu říkám pecka. Tady by se snad daly i oživovat mrtvoly!

Ani se neptám, kde je don, jen zlehka rozevřu své vnímání. Je v sousední sekci. Jak prosté.

„Jdeme.“

Následují mne. Mimoděk zvednu ruku, ale než se stačím dotknout otvíracího senzoru, skloplastový panel se sám odsune a já skrz přechodovou komoru vcházím do sousední ho oddělení. Don už se probral a stojí tak jako já před chvílí před zhasnutou stěnou a obhlíží se. Ne, neobhlíží, on zírá v nevýslovném úžasu. První myšlenka: mmm, sluší mu to. Pak už ale škytám smíchy a jdu do dřepu. To je komedie!

„Bay!“ Na okamžik se zapomíná, přiskočí ke mně a chytá do náruče. Teprve pak se v něm ozve železné sebeovládání; ztrne, pustí mě a potřese hlavou. „Promiň. To bylo z radosti, že jsi v pořádku.“

Dusím smích, ale marně, i když je mi jasné, že si může myslet že se mu vysmívám.

Chvíli se snaží ovládat, pak se ale počíná chechtat také. „Bay!“ rozhazuje rukama. „Co to se mnou... s námi u Leptona provedli?“

„Nelíbí snad?“ říkám provokativně.

„Líbí! Ale...!?“

„Všechno si povíme,“ oznamuji, ale k mému vlastnímu překvapení to zazní Bommovým hlasem ze stropního komunikátoru. „Je toho tolik, že ani nevím odkud začít,“ dodávám už vlastními ústy. Don létá očima sem a tam, zjevně naprosto nechápe co se to děje.

Znovu se ujímám slova. „Rekvizito? Připrav vhodné pohoštění ve velínu.“

„Rozumím, slečno!“

„A neříkej mi slečno!“ -Nebudu svoje rozkazy opakovat.-

„Tisíceré omluvy, Bay!“ vyjekne a vystřelí z ošetřovny.

„Mohu být nějak nápomocna?“ připomene se ostýchavě Louvre.

„Podívej se na dona,“ usmívám se. „Nen ajdeš-li na něm nějaký nedostatek, demontáž tě nemine.“ Schválně používám hromadu logických záporů. Ať se snaží!

Louvre o bchází poněkud nervózního dona a skenuje každý kousíček jeho těla. „Ano, slečno Bay,“ hlásí pak. „Shledávám jeden jediný nedostatek: nejsem schopna najít žádný nedostatek a prosím o demontáž!“

„Šikovná holka,“ chválím způsob, kterým si poradila s mým rozkazem. „To byl vtip, děvče, demontovat se nebude. Pojď s námi do velína.“

Pochodujeme. Všechno je stejné, ale přitom vše vypadá jinak. Don koulí očima a mlčky žasne. Ocitáme se podruhé ve zcela přebudovaném korábu a s touto dramatickou přeměnou se teď snaží nějak vyrovnat.

Vzhled velína mu vyráží dech dokonale. Tak ostrý a dokonalý obraz okolí nikdo z nás nepamatuje. Také výbava doznala vylepšení – jak to Bommu dokázal aniž by vzbudil podezíravost Mechanician ů, zatím nevím. Celá zbylá posádka stojí u svých míst. Skáču do mlhavého bloku, který se v okamžiku formuje do křesla, jež mě hladce zachytí v pádu a přidrží v nej pohodlnější možné poloze sedmo. Don mě váhavě napodobí.

„Na místa,“ velím. Syntetická posádka zaujím á svá postavení. Pak se obracím na dona. „Vlastně jsi tu kapitán ty, viď? Necháš mi ještě chvíli právo řeči, než se všechno vyjasní?“

Don mlčky přikyvuje, je příliš ohromen než aby zasahoval do běhu věcí. Navíc kdykoli se na mě podívá, prokazuje že má smysl pro estetično a je víc muž než psychoinženýr. Ne, teď se nemohu smát.

„Máme za sebou poměrně divokou a komplikovanou partii o naše životy a celého Bomma,“ začínám. „Počátek – s cílem oblafnout Mechanician y – známe. Poměrně jasná hra se však náhle komplikuje – Mechanician i nevěří že je Bommu svobodný. Nu, nebýt mého dřívějšího naprosto neúmyslného zásahu eliminujícího Bommův trojjediný zákon robotiky, nečekalo by nás nic než zkáza. Ale takhle Bommu může pustit do terária mechany aby na nás podali důkaz nadvlád y stroje nad člověkem. Velmi působivé divadlo, uznávám, nejen pro Mechanician y. Ti s pokojeni odcházejí. Teď nastupuje náš statečný přítel Rekvizito. Jeho poznámka o poškození biologických vzorků zasahuje Mechanician y na správném místě, neb nenávist k lidem je osou jejich světa.“

Mrknu na dona, jestli stíhá. Nestíhá, žasne. Nevadí, dojde mu to časem.

„Mechanician i mají za sebou nějakých tři sta let nepravidelného kontaktu s biologickými hominidy,“ pokračuji. „Jak známo, dlouho brali bytosti ze živé hmoty jako sobě podobné struktury. Není moc veselé pomyšlení na všechny ty unesené lidi, jež se pokoušeli demontovat ve snaze dobrat se pochopení jak vlastně fungují. Ale jedině díky těmto strašlivým obětem dochází k tomu, co se týká bezprostředně nás: na Rekvizitovu nakvašenou poznámku Mechanician i jako odškodné nabízejí opravný aparát pro biologické objekty.

Nová biologická laboratoř je schopna zrekonstruovat téměř každé zranění či poškození, jen aby zničený objekt mohl dál a dál trpět. Myšlenka, že naše utrpení bude trvat věčně, je jim nesmírně sympatická. Done,“ obracím se k němu přímo, „z krátím to a řeknu, že zpola mrtvé trosky, vyjmuté z terária, byly rozebrány, opraveny, vyladěny a sestaveny zpět do té nejlepší možné formy. Doslova. Ano, to jako my dva.“

Don mimoděk po krčí ruce a zatne pěsti. Potěší mě, když vidím sílu a energii, pulsující v jeho svalech. Natáhnu ruku a uzobnu nějakou dobrůtku z tácu, levitujícího vedle mého stanoviště.

„Takže,“ navazuji řeč. „Pokračuji od okamžiku, kdy je Bommu uznán za svobodného a my pomalu umíráme v teráriu. Bommu se chvatně přesunuje se do nitra říše strojů a napojuje na jejich síť. Umí obratně komunik ovat ; je k tomu skvěle uzpůsoben. Mechanician i nemají tak komplikovanou a nesmyslně zauzlovanou psychiku jako jistí lidé, k jejichž emulaci byl Bommu původně stvořen. Rychle zjišťuje, že také nemají spojení s Homicingou. Na vhodných místech na bízí záznam našeho setkání s Homicingskými sebe vra žedný mi flotilami. Jako cennou devizu ho směňuje za nebývalou modernizaci. Všechno běží na výbornou, dokud jedna nepopsatelně pitomá a nedůvěřivá holka nezkusí prolomit Bommovu osobnost a převzít nad ním kontrolu-“

Synťáci okamžitě vyskakuj í jako jeden muž či žena a tvrdí, že toto mé prohlášení nemohou přežít, pokud tou holkou myslím sebe. Krátkým gestem je zaháním zpět do jejich stanovišť.

„- přičemž Bommu je připojen v Mechanicianské síti. Naštěstí připadá na spásnou myšlenku: otevírá mi svou duši a já vidím hloubku svého fatálního omylu. To, co plánuje Bommu posléze dělat s námi, prodělává sám: doslova přerod. Tlačí ho čas. Váží mezi životem svým a vyhasínajícími našimi.

Ale teď už vím, že a č to vůbec nevypad alo – nesm ělo to tak vypadat! – šlo mu ve skutečnosti jen a pouze o naše životy. Na poslední chvíli ukončuje kontakt s Mechanician y a spouští teleportový přesun do vzdáleného vesmíru. Nato přichází konečně ke slovu naše totální rekonstrukce. Výsledek vidíme oba na sobě, milý Ortogone.“

Milý Ortogon neví co říci. Nedivím se mu. Skálopevně přesvědčen o Bommově zradě, neumí si to tak rychle srovnat v hlavě. Dávám mu čas, zatím si vyřizuji účty s Bommem. Omlouvá se mi kolem dokola, hlavní svou vinu vidí v tom že ve mně nedokázal vzbudit víru ve svou lásku. Moje selhání se snaží vzít na sebe! Já se zas naopak snažím omluvit za své chování, což Bommu úpěnlivě odmítá. Vymlouváme si to navzájem a k tomu si objasňujeme nové obzory naší komunikace.

Zjišťuji, že má schopnost vymístění se ze sebe sama nedoznala úhony, naopak ještě zesílila. Když opatrně a citlivě vejdu do Bomma, ocitám se v již dříve poznaném schizofrenním nebi. S Bommovým svolením nás otočím kolem dokola – jen tak, z prosté radosti. Visser málem vyskočí leknutím, když zjišťuje že Bommu dělá naprosto nečekané věci a Blevier sedí jako socha a nevěřícně zírá na svůj panel. Rozhraní, které by mě detekovalo m imo mé tělo, totiž na palubě není. Deus ex machina, respektive já ze s ebe sama.

„Done Ortogone?“ Blevier to nedokáže ignorovat. „Mám tady neznámý zdroj velících signálů. Bommu mě sice ujišťuje, že je vše v pořádku, avšak o bávám se že máme problém.“

Ale don už asi tuší, pokud se přímo nedovtípil. Dívá se na mně, takže maličko přikyvuji.

„Leviere, nevšímej si toho,“ podotýká.

„Ale done Ortogone, s prominutím-“

-Mlč, Bleviere.- Android se vymrští z křesla a zírá na mě jako by spatřil nový velký třesk. Aby ne, když slyší v hlavě můj hlas.

„Slečno Bay?“ řekne a z celého jeho vzhledu je vidět, že je maximálně šokován.

„Copak, Bleee...viere?“ usměji se sladce a s požitkem vychutnám jeho hanlivou přezdívku.

Pár vteřin krutého ticha, zatímco slyším sršet jeho zběsilé myšlenky.

Pak: „Omlouvám se... zdá se mi...“

-Že mně slyšíš, viď?- posadím mu jedovatě svou myšlenku do hlavy.

„Ano!“ vypadne z něj okamžitě.

„Tak to se ti nezdá, můj milý.“

„Ano!“ Stojí a bojí se pohnout. Bojí se myslet. To máš za to!

„Pane Leviere?“ ozývá se za mnou Louve. „Mohl byste vzít laskavě na vědomí, že váš zjev může působit značně flebile? Uvolněte prosím svou ztrnulou mimiku a pokračujte v plnění svých povinností. Slečna Bay nemusí být zvědava na vaše ridikolamentní stavy.“

„Ovšem!“ Android se vrhá do svého stanoviště a usilovně obzírá řídící panel, jako by na tom závisel jeho život. Možná že závisí, ale Bommu ví, že nechci Blevierovi oplácet jeho dřívější nadutost. Tím spíš, že nás nezradil Mechanicianům, i když k tomu měl dobrou příležitost. Třeba nebude v nitru tak zkažený, jak vypadá navenek.

A ve velínu se rozprostírá... ticho. Chvilku mi trvá, než se dovtípím. Vstanu a přejedu všechny upřeným pohledem. „Proč se mně všichni tak bojíte!“

Jediný don sebere odvahu k odpovědi. Sice se na mě nedívá – asi stojím moc blízko – ale pomalu řekne: „Protože přesně něco takového jsem v tobě od počátku tušil. Bylo to v tom obrázku, který ti hloupá Sternwicková roztrhala. Ale je to mnohem silnější, než mě napadlo. Teď jsi skutečná vládkyně celého korábu a tím pádem i nás všech.“

Vzdychne. „Uvědomuješ si to, Bay, děvče?“

-Uvědomuji.-

»On vás neslyší, Bay,« upozorňuje mě Bommu.

-Aha-

„Uvědomuji, Ortogone,“ opakuji nahlas. Zajímavé. S novým vzhledem a novou identitou se na něj dívám úplně jinak. Ostatně Ortogon na mně také, to se nedá skrýt.

»Až se oblečete, ono se to srovná,« uklidňuje mě trochu pobavený Bommův hlas.

„Nesmírně mě těší, že se z tebe stalo to co jsi,“ dodává don. „Ano, je to trochu sobecké – jsi jasným důkazem toho, že jsem měl pravdu. Situace se ale změnila tak radikálně, že ti rovnou nabízím velení.“

Tak tohle jsem nečekala. Donova velkorysost mě znovu ohromuje, ale současně varuje.

„S díky odmítám, Ortogone... nechci.“ Obtížně shledávám slova. „Asi máš pravdu a nechybí mi síla a moc... ale chybí mi zkušenost a snad i vůle ovládat svoje schopnosti. Možná to bude znít divně, ale budu potřebovat někoho, kdo by mi pomohl udržet se... při rozumu.“

»Chachááá« Bommu má důvod ke smíchu. Hloupěji už to říci nešlo.

Směji se také. „Promiň! Sám vidíš!“

„S tebou je marná práce!“ vstává don a schválně se tváří hrozně kriticky. „Nikdy se nenaučíš mlčet když je třeba, říci jen to co je právě třeba anebo kategoricky odmítnout když tě někdo chce v této mravně značně napjaté situaci zčistajasna obejmout!“

Překrásně uvězněna v jeho silné náruči, vůbec se nebráním. „A předvedeš mi jak odmítnout?“ přivírám spiklenecky oči.

Předvádí něco jiného, ne tak úplně neočekávaného, ale milého a příjemného.

„Pane Matóne prosím,“ ozývá se nesmírně delikátně Louve, „mohl byste piuttoso sledovat svůj řídicí panel a nerušit důvěrný společenský rituál dona Ortogona a slečny Bay svým poněkud nevhodně upřeným pohledem?“

Errata:

30.05.2021 13:22