Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ležím na studené, železné podlaze. Všechno mě neskutečně bolí. Je mi neskutečně špatně. Je mi neskutečná zima. Mám neskutečnou žízeň. A s neskutečným úděsem se upamatovávám na věci minulé i svou současnou situaci.

Kéž bych byla také neskutečná! Ale krev, stékající z ran které praskají při každém pohybu, je reálná.

„Bay?“

„No?“ vydechnu a poohlédnu se po donovi. Málem vykřiknu děsem když spatřím jeho opuchlou, ranami posetou tvář a zkrvavené tělo. Ani mi nedochází že je nahý – tak jako já.

„Je asi půl hodiny po přesunu. Myslíš že máš dost sil na protiútok?“

Pokusím se výsměšně zasmát a vykuckám krvavé sliny. „Si děláte legraci?!“ syknu. Ještě že se dlaněmi opírám o podlahu, jinak bych se znovu svalila.

„Děláš, Bay,“ napomene mě automaticky. „Od jisté doby si-“ pak mu dojde co dělá a naprosto nečekaně si přikryje obličej rukama a sípavě se směje. „Tady to vidíš,“ říká po chvilce. „Jsem oběť svého povolání.“

„Nemůžu, Ortogone,“ zašeptám. Fakt to nejde.

„Já vím,“ souhlasí. „Ale druhou šanci nedostaneme. Není jak obnovit síly, Bay.“

„Co chceš... dělat?“

„Posadím se u technického výstupu. Až se objeví roboti, zkusím jednoho přepadnout, zablokovat technický výstup a proplazit se někam ven.“

Malomyslně vrtím hlavou. „To nemá šanci na úspěch. Je to naprosto šílené.“

„Naše situace je také šílená. Aspoň se pokusím.“

Skládám hlavu do dlaní. Mnohem víc než rány a zranění mě bolí Bommova zrada. Tohle není fér!

„Mám prosbu, Bay,“ pokračuje mezitím don. „Dokážeš aspoň na chvilku zaměstnat druhého mechana?“

„Já?“ Znovu vyprsknu krvavé kapky.

„Ty,“ potvrzuje. „Všiml jsem si tvého přelomu. Jsi tvrdší než ocel, Bay. Zavolej z hloubky své duše t u divošku a pusť jí na povrch!“

„Nevím jak...“ Plakala bych, kdyby to nebolelo.

„Tvůj strach je jediné co ji vězní. Věř mi! Kdo by tě měl znát, když ne ten co tě dlouhá léta zkoušel analyzovat? Až teď chápu proč mě zákonitě potkal neúspěch. Prostě odlož strach jako nepotřebné harampádí, a vzlétni.“

„Prohrajeme.“ Ne, jsem uvnitř prázdná. Nedokážu to.

„Ovšem,“ přitakává k mému úžasu. „Ale nepokusit se je osudné.“

Konečně mi dochází o čem don mluví. Nedoufá ve vítězství. Chce umřít jako člověk, ne jako prase. To poznání ve mně maličko zažehne pocit, který... který...

„Done?“

„Ano?“

„Vím na co narážíš. Byl to Bommu, co mě donutil chovat se znovu jako zvíře.“

Chápe rychle. „Jak?“

To je právě klíčová otázka. „Prostě... vzal mi tělo.“

Dlouze vzdychne. „Rozumím. Ani nevíš jak je mi to líto. Myslíš, že by ses tomu uměla postavit?“

Sklesle vrtím hlavou. Nedovedu.

„Odpusť, Bay.“ Cítím že rezignuje, škrtá své plány.

„Nemám co, Ortogone.“ A už mě nech. Chci být sama se svou bolestí a mnohem krutějším zklamáním. Sedíme bez pohybu a roztřásá nás zima. Kolik času nám zbývá? Pět hodin? Deset?

Moje mysl se chvilkami propadá do polomrákotného stavu. Svaly tuhnou. V dlaních se ozývá jemné chladné mravenčení, v hlavě zase sílí bzukot. Přichází konec?

Ne! Milion supernov! Tohle je přece -

„Done!“

„Co?“ zvedá hlavu. Nejraději bych se vzteky zakousla – vyřčenými slovy můj vjem okamžitě mizí.

„Nic! Hlavně mě nech na pokoji!“

Nechápe ale souhlasí. Když Bommu mohl do mě, tak proč bych já... Sotva dýchám. Snažím se dlaněmi prorůst do podlahy. Prorůst do sítě senzorů, kterými je protkána. Vniknout dál. Hlouběji...

(Bay!) Bommu! Volá mě, ale je jako za skleněnou zdí. Vtom to tiše lupne, a j sem... jinde.

(Bay! Co to vyvádíte?!) Cesta... cože? Vlevo, rovně, světlo. Vidím to očima nebo-A pak to přichází. Takový vjem otevření moje vědomí nesnese a já se bezvládně hroutím na zem.

„Bay! Bay!!“ To je don. Drží mi hlavu v dlaních a v jeho očích vidím svůj rozsudek. Je přesvědčen, že už ztrácím vědomí, že umírám.

„Ne... ne...“ blekotám a snažím se ho odstrčit. Teď nechci soucit!

Don pláče. Ta slza nasáknuvší špínou a krví na jeho tváři mě naprosto rozhodí. Ne... ne teď!!

(Bay! Prosím vás...!) Paradoxně je to právě hlas nenáviděného Bomma, který mi dopomůže naskočit znovu na ztracenou vlnu. Tentokrát už to ustojím. Tisknu dlaně k podlaze jak o život. A otevírám se.

A jedu-jeduuu!

(Baaayyyy!) Nemám naprosto tušení, jak to dělám. U zdroje je myšlenka zcela jasná (ač nevyslovitelná), ale jak proniká do Bommovy sítě, stává se tak ne představitelně složitá a rozvětvená, že ji znovu málem ztrácím. Ne teď, ne teď!!

Bommu se mou myšlenkou zachvěje. Cítím to nejen uvnitř, ale i v podlaze a vnímám to zvenčí. Jsem sama v sobě i vně sebe. Schizofrenie je proti tomu dětský čajíček!

Tam raději nelez, holka, řekne cosi v mém nitru a—jako tajemná třináctá komnata – rázem se přede mnou otevírá Bommova duše. V ten samý okamžik s nepopsatelným děsem vidím, do jakého průšvihu nás všechny zrovna chci strhnout. Vše chno je špatně! Všec ičko!

Stahuji se. Choulím se do klubíčka, chci být nejmenší mezi tvory vesmírnými, nepovšimnuta a zapomenuta v nejtmavším koutě! Proč? Protože Bommu nás ani v nejmenším nezradil a m oje ohromující invaze do jeho sítě bouřila těsně vedle čidel Mechanician ů!!

Málem jsem nás zabila!! Mé zoufalství je bezbřehé. Ale... nic se neděje. Máme ještě naději...?

Čas se vleče. Nevnímám ho, chvílemi se propadám do ztrnulosti bez jediné myšlenky. Jak dlouho? Nevím. Asi dlouho. Už se stěží zvednu. V hlavě mi hučí a obraz okolí se pohupuje. Tělo vnímám jakoby z dálky, vůbec není moje. Jako bych zvláštním způsobem balancovala sama nad sebou. Čas od času se protrhnu z imaginace a doslova spadnu dolů, zpět do toho zmláceného rozbolavělého organismu. Jsem to ještě vůbec já? Prsty se pohnou jakoby na cizí rozkaz.

Kde, vytane mi náhle v mysli slovo.

Co kde?

Kde je.

Kde je – co?

Don.

Myšlenky lezou jak utopené ve zmrzlé vazelíně.

Kolik hodin uběhlo? Kolik dní? Nemůžu ani promluvit, jazyk mám zcela dřevěný. Marně hledám dona mžourajícíma očima. Teprve po chvíli mi dochází, že se na něj dívám, akorát ten vjem neproniká do mého vědomí. Zhroucen sedí u technického výstupu. Číhá na svou jedinou a poslední šanci. Anebo možná už zemřel.

Znovu ze sebe vyskakuji. OBE jak vyšité, tím spíš že zatímco předtím jsem měla tendenci z něj vypadávat, teď do něj naopak v stupuji téměř samočinně, jako kdybych své tělo setřásla coby zbytečnou přítěž. Má cenu se do něj ještě vracet...?

Možná nemá, ale z achvění podlahy mě nelítostně sráží zpět do masa a bolesti. Přesto vnímám j emné mechanické mravenčení. V nitru korábu se něco děje. Nejsem ale schopna tu myšlenku zařadit, nechávám jí bezvládně vyplout z bolavé hlavy kamsi do prázdna.

»Bay?« ozve se náhle Bommu. Ale slyším ještě něco: nezaměnitelný nadprahový svist. To znovu nabíhá teleport!

»Zahájím přesun. Smím?«

Nestačím se ani leknout.

»Omlouvám se, Bay.«

Bonnng... promluví varhany swarblathů dunivým undecim akordem v chrámu vesmíru.

A znovu ždímací peklo.

Errata:

30.05.2021 13:22