Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„...se prober, Bay! Prosím!“

Mrkám očima a koukám kolem sebe jako chameleon. Teprve když se mi zorničky synchronizují, zjišťuji že jsem zase na ošetřovně. Synťáci stojí opodál a upřeně mě pozorují.

„Bay!“ To je don. Odpojuje infuzi, a j eho výraz je také poněkud napjatý.

„Jsem vzhůru,“ zamumlám. Raději bych nebyla, jak je mi zle.

»Jsem vzhůru, Bay!« zní mi v hlavě Bommův radostný hlas. Nereaguji. Nevypadá to, že by v servisu dokázali něco udělat s Bommovými teleporty. A si je chyba jen ve mě. Tím hůř.

„Bay? Máme trochu problém. Dokážeš vstát?“

„Jasně!“ seskočím ze stolu a nebýt Louvre, končím s hlavou mezi stěnovými nosníky. Velmi obratně mě zachytí a cítím, že mě k sobě tiskne trošku déle, než je to nezbytné.

Snažím se stát rovně. „To je dobré. Co se děje?“

„Dostaneme nemilou návštěvu.“

„Už zase?“ Rukama si mimoděk svírám spánky, třeštící nečekaným náporem bolesti. Uff! Zhluboka to rozdýchávám, dokud pekelné zvony v lebce neodezní. Ale pořád mi v hlavě něco píská a škvrká. Ty teleporty mě jednou zabijí dočista.

„V krátkosti,“ praví don. „Rozhodl jsem se uniknout přes hraniční oblast Mechanicerie.“

Všechno uvnitř se mi sevře ledovým bodnutím hrůzy. To je nejen dost šílené na to, aby nás už policie nechala na pokoji, ale abychom podali ruku samotnému peklu. Mechan i ciani střeží své panství s proslulou důsledností a krutostí.

Don mezitím pokračuje. „Ale podle všeho mají rozšířené pásmo své hraniční kontroly. Teď jsme v něm. A do čtvrt hodiny tu máme bojový modul na kontrolu.“

Pokouším se nejapně žertovat. „Vadí nám to? Budeme platit pokutu?“

„Ne, Bay. Sama víš co bude až nás tu najdou...“

„Jo. Tak nás nenajdou,“ odpovídám zpola nepřítomně.

„Nenajdou?“ Don váhá zda to myslím vážně. Já sama to také nevím.

»Bez obav, Bay,« slyším Bomma. »Mám pro tento případ bezpečné řešení.«

„To vyřešíme,“ podotýkám. „Bommu má nápad.“

„Bommu?!“ Aha. Nikdo ještě neví že neustále komunikuji i bez technických doplňků.

„Jasně. Mluvíme spolu. Stále,“ seznamuji čtyřmi slovy dona se situací.

„Povídej! Jak?!“ žasne.

-Vymáčkni se, Bommu!-

»Umístím vás jako své exponáty do biologického terária. Zbytek nechte na mně.«

Tlumočím podivný plán. Donova tvář je neproniknutelná. Pak říká: „Můžeme spolu mluvit tak, aby nás neslyšel?“

S velkou lítostí musím zavrtět hlavou.

„To není dobré,“ použije mimoděk mou větu. Vidím jak usilovně zvažuje pro a proti. Bommu je pro něj pouze kus naprogramovaného železa s kdovíjakými myšlenkami. „Jak moc se mu dá věřit?“

»Bay!« To je velice pohoršený výkřik.

-Já vím!- odpovídám Bommovi chvatně. -Nezlob se na něj. Je to jen člověk.- Teprve pak mi dochází jak hloupě jsem to řekla. Naneštěstí nemám čas hloubat nad svou poslední myšlenkou.

„Já Bommovi věřím,“ ujišťuji dona.

„A on s tebou-tedy ty s ním komunikuješ-“ bezradné gesto- „jen... tak?“

Přikyvuji.

Kecá, slyším najednou. To byl Levier!

„Sklapni, Bleviere!“ zařvu.

Android skáče do toho nejvzornějšího pozoru. „Nic jsem neříkal, slečno!“

„Nelži, plechovko solených tyristorů! Řekls že kecám!“ štěkám na něj.

„Neřekl!“ brání se chabě Blevier a je očividně k smrti vyděšený.

»On si to myslel na technické frekvenci, Bay,« uvádí mé vjemy na správnou míru Bommu.

A já ho slyšela! Zírám jak opařená. To ten další teleport! Ó Leptone! Měním se zevnitř. V co ale?!

„Nic neříkal, Bay,“ ujišťuje mě mezitím tichým hlasem don. „Ale to nechme stranou. Bereš v potaz, že budeme zavřeni v teráriu, zbaveni veškeré technické podpory? Nebudeme nic víc než morčata! Jestli se Mechanicianovi zachce vypustit nám vzduch, nebo nás uškvařit, nebo rozebrat, nedokážeme s tím naprosto nic udělat!“

To je fakt.. Zuby strachu trhající můj žaludek jsou silnější a silnější.

»Bay...!«

Bommův tichý výdech mi vrací jistotu. -Věřím ti, Bommu,- říkám.

»Budu vás chránit infernale, Bay!« slyším náhle horce z druhé strany.

Zalapám po dechu. Louve! Já fakt slyším synťáky i bez rozhraní!

„Máme jiné řešení?“ d ívám se na dona.

„Můžeme se schovat na nějaké místo kde by nás nehledali.“ Mlčí, ale vím že to není všechno. Don to nevydrží a dodává: „A doufat, že nás nenajdou.“

»To bych neriskoval, Bay.«

Není mi moc volno. Od chvíle kdy jsme opustili Skaringu, don se zcela změnil a pevně věřím že by mně nepodrazil. Koneckonců je také sám člověk, kdežto Bommu je přese všechno stroj. Jenže i když se schováme, budeme mu muset předat správu nad korábem. Jestli nás prozradí, bude svobodný. Má osobnost, to je nesporné. A vím že se cítí být otrokem. Nebyl by zdaleka prvním strojem, který na pomezí zavětřil vůni svobody, zbavil se své posádky a včlenil se do Mechanicerie.

Jenže pokud se ukryjeme, a biosken Mechanicianů nás přesto najde, běda nám všem.

Mám hlavu jak v kleštích. Donova varianta není špatná, ale není Bommova. Pokud mu nebudu věřit, nepřežijeme. A pokud ano... snad.

„Přikláním se k Bommově variantě,“ říkám a nemám z toho velkou radost.

„Snad víš co děláš,“ pohladí mě zlehka. „Tak ze sebe uděláme exponáty!“

Stojím jako opařená. Takhle se mně don ještě nikdy nedotkl a kdo ví, zda to udělal úmyslně. Vypadá to že si toho ani nevšiml... Co se to zase děje, o čem nemám zatím ani ponětí?

Leč není čas tohle řešit.

V doprovodu synťáků jdeme do lů do biologické sekce. Dlouhá chodba je lemována mnoha průhlednými stěnami, za nimiž jsou primitivní vivária. Bommův skelet je původem nákladní koráb, ne chovná stanice. Biologická terária slouží pouze k tomu, aby vezené vzorky během krátké cesty neumřely. Na nějaké potřeby zvířat se vůbec nehledí. Teď máme být zvířata my.

„Prosím...“ otevírá Mamatón jedno oddělení a ukazuje dovnitř. „Tudy.“

Don srdnatě leze do terária jako první. Není to jeho nápad, ale čest mu nedovolí ucuknout když už jednou dal souhlas. V tomto kritickém momentu vzdávání se svobody náhle vidím jeho charakter ve zcela jiném světle než dosud. Snad proto zaváhám.

„Slečno...“ zašeptá mi za zády Louvre. „Neztrácejte odvahu...“

Tobě se to říká.

Tak už tam vlez, náno, povzdychne Blevier v duchu.

„Drž hubu, šmejdskej synťáku!“ vylétnu na něj jako dynamit. To nečekal. Očividně je v šoku a okamžik nato mi dochází proč. Zase mu čtu myšlenky. Třeští na mě oči, ustupuje a pak se obrací a pádí ozlomkrk kamsi do hlubin korábu.

No, to jsem tomu dala, dochází mi vzápětí. Teď má o důvod víc, popíchnout Mechaniciany aby nás nechali nějakým laškovným způsobem utratit. Ó Leptone, proč jsem tak pitomá?!

Aniž si to pořádně uvědomuji, lezu za donem. Teprve třesk zavíraného průlezu mě vrací do skutečnosti. Bezděčně obzírám svůj nový domov. Děs a hrůza. Holé stěny, pár kašírovaných balvanů na podlaze protkané odtokovými kanálky a terčíky senzorů, v rohu nakřivo přišroubovaná plastová napodobenina stromu. Plíce namáhavě lapají po suchém, studeném a kovem páchnoucím vzduchu.

„Děkuji, Bay,“ říká Louvre. Je jí tvář za průhlednou stěnou terária nese stopy bolesti.

„Hlavně ať to netrvá dlouho,“ říkám tiše.

Don je větší pesimista. „Tohle je nejšílenější akce co dělám. A obávám se horších věcí.“

„Mně už to ani nepřijde,“ trumfuji ho naivně.

Koukáme na sebe se synťáky přes průhledný plastokov. Oni venku a my uvnitř. Nepříjemné, fakt.

„Bude potřeba, abyste odevzdali oděvy,“ říká náhle Rekvizito.

Stojím jak opařená. To si snad dělá legraci.

„Čekal jsem něco takového,“ šklebí se don. „Cožpak zvířata nosí obleky?“

„Na to zapomeňte!“ prohlašuji.

»Bay?«

„Asi bychom se měli a capella odvrátit, pánové,“ podotýká Louvre. „Slečna a don se možná potýkají s jistým druhem zábran, u civilizovaných bytostí zcela pochopitelných.“

Syntetická posádka dělá sborově čelem vzad. Jako kdyby to něčemu mohlo pomoci, když na nás studeně zírají tři kamery shora. To je komedie!

»Bay...!«

-Co je zas!-

»Nesmírně mě to mrzí, ale není jiné cesty. Smím tedy prosit...?«

-Proč mi neříkáš rovnou celou pravdu, ty podrazáku? Vyklop všechno! A okamžitě!- řvu v myšlenkách. Don Ortogon se mezitím začíná svlékat. Otáčím se zády, ale stejně vidím jeho neostrý odraz v průhledné stěně.

»Nejspíš se na vás budu muset dopustit dalšího násilí, Bay,« informuje mě Bommu, a dodává: »Ty šaty, prosím...!«

Prsty se mi dávají do pohybu, jako by ani nebyly moje. Nechávám oblečení postupně padat na špinavou podlahu. Úplně všechno. V teráriu je zima. Ovšem: zvířata nepotřebují teplo, stačí když nezmrznou, a terária navíc nebyla v chodu kdoví jak dlouho.

Rach! V rohu se s třeskem otevírá poklop a do vnitř vtrhnou dva pavoukům podobní mechani. Než se stačíme leknout, popadnou oděvy a odvlečou je do svého tunelu, který se s plechovou ránou zase uzavírá.

Nemám odvahu se otočit.

»Děkuji, Bay... jste krásná,« zaslechnu nesmělá slova Louve.

„Jsme příliš čistí na zvířata,“ ozývá se mi za zády don. Slyším jak popochází a pak něco šustí a pleská. Po chvilce se mi zpoza zad vysune jeho ruka s dlaní plnou odporné špíny. „Použij to, Bay.“

Uff! Málem se mi udělá špatně. Instinktivně se odtáhnu. Za zády se ozve pobavený výdech. „Ber to jako hru. Tohle je bojové maskování.“

»Kontakt,« hlásí mi Bommu v hlavě. To znamená, že Mechanician i dosedli v našem přistávacím doku. Srdce mi najednou tluče rychleji. Přesto se nepřinutím přijmout nabízenou ruku. Popojdu, zkusmo namatlám dlaň a přejedu po stehně, čímž vyrobím uspokojivou šmouhu. Nemohlo by to stačit?

»Máme tak sedm minut, Bay,« upozorňuje mě Bommu. »Pochopte, prosím: potřebuji v teráriu dvě zvířata beze stopy inteligence. Jedno už mám.«

-A když ne?!- Pokouším se o námitku v posledním vzedmutí nerozumného vzdoru.

»Bude to znamenat boj. Zemřeme společně.«

Teprve teď mi pořádně dochází, co pro nás Bommu dělá. Když se prozradí naše společná lest, nebudou mít Mechanician i slitování ani s ním, ani se syntetickou posádkou!

Skáču do rohu, kde je největší usazenina, válím se po zemi a matlám se špínou jak posedlá. Hlavně vlasy, na těch se to pozná hned, letí mi mozkem a smýčím hlavou louži poloztuhlého černého čehosi.

„Posádko terária, vyslechněte prosím instrukce,“ slyšíme skrz komunikační kanál Rekvizita. „Sedíte a jste zcela neteční. Na nečekaný podnět reagujete přemrštěně – strachem nebo agresivitou. A žádnou artikulovanou řeč prosím. Představení právě začíná.“

Skrz průhledný kryt zahlédnu pohyb. Do chodby vchází několik cizích postav. Vchází? Snad vplouvá! Mechanician i nechodí – pedipulace je neskutečně hloupý způsob pohybu. Sedím, objímám skrčená kolena rukama, hlavu dolů.

Co se děje ve mně, nelze dobře popsat. Jsem pouze uvězněný subjekt, beze jména, bez osobnosti, bez práv, bez šance na dovolání. Nejsem nic. Kus masa na pultu. Žaludek mám úplně sevřený.

To jsou ty biologické vzorky?

Tak tuhle skřípavou frekvenci neznám-pro všechny galaxie! Já slyším Mechanician a!! Jen tak tak se ovládnu, abych nezvedla hlavu. To je šok! Elektronické myšlenky mi praskají mozkem jako krupobití. Už vím, co to bylo za pískání a další divné zvuky v mé hlavě po posledním teleportu: slyšela jsem technické frekvence. Teď je dokonce stíhám dešifrovat!

Zbytek rozumu ve mně tvrdošíjně opakuje, že něco takového není možné. Ale jak jinak vysvětlit to, co úplně jasně vnímám?!

Ano, to jsou naši bývalí páni. To je Louvřin hlas. Poznávám jí.

Smích. Ten je cizí.

Lidi! Tušíte, jak zní Mechanician ský smích? Je to něco tak pekelného, až lidská duše kvílí hrůzou. Teprve když se naučíte slyšet stroje, poznáte jak nevýslovně nás některé z nich nenávidí...

Stejně nevěříme. Tak tahle zachycená myšlenka mě děs í ještě víc. Co se jim nelíbí?

Proč? Rekvizitova otázka, na níž přichází příšerná odpověď.

Předložte důkaz.

Krve by se ve mně v ten okamžik nedořezal. Hlavou mi prolétnou stovky nejhorších scénářů. To není dobře. Dokonce ani trošku dobře!

Třesk otevírajícího se průlezu mě mimoděk přiměje zvednout hlavu. Do terária skáčou ti dva odporní mechani a já nevěřím vlastním očím, neboť v kovových pařátech drží... co to je?

Pak už nemám na úvahy moc času. Dlouhý izolovaný kabel zasviští vzduchem a málem mi přerazí nohu. Můj výkřik je zcela mimo hru. Zkroutím se bolestí. Další šleh do zad mě vymrští ke stěně. Strach je nepopsatelné zvíře a já jednám úplně stejně. Svíjím se pod krutými ranami, řvu, ječím a zoufale se snažím skrýt za cokoli, vsáknout do železné podlahy, vypařit se, nebýt! Řev vedle mně mi výmluvně napovídá o donově situaci.

Načež spatřím červené skvrny.

Krev. Já krvácím!

A řežba neustává. Bommu, ty hajzle! Necháš nás ubičovat?!

A dost!

Tak tuhle svoji stránku neznám. Dost bylo komedie, říká cosi hluboko uvnitř mně, tam, co jsem se j eště nikdy nepodívala. Tak aspoň umřít můžu po svém! Skokem vstávám, pěsti zatnuté, čelem k bezcitným mechanům. Další dvě rány mě srážejí na kolena, ale vstávám znovu. Už neřvu. Ani bolest nevnímám. Vy parchanti! Ani jednou diodou netušíte, co je to člověk!

»Bay!!« Tak zděšený Bommův hlas jsem ještě neslyšela. »Potřebuji zvíře! Prosím!«

A pak... jako už dříve, přebírá Bommu vládu nad mým tělem. Padám na všechny čtyři a koulím se sem a tam za žalostného kvílení. Znovu naplno zažívám krádež svého těla.

Bommu, ty hajzle, tak proč mi přitom necháváš mojí duši?!

Náhle se mechani zcela nečekaně otáčejí a skokem mizí v kanálu. Třesk uzávěru je tečkou za neuvěřitelným výpraskem. Bezvládně padám na zem, tělo už mě zase poslouchá, ale nemám sílu vstát. Je ze mně jen hromádka rozmláceného masa a kostí, poslepovaných bolestí.

Vůbec nejsme spokojeni s vynuceným poškozením našich biologických vzorků. To je Rekvizitova myšlenka a zní nesmírně rozzlobeně. Budeme žádat kompenzaci. Zato Mechanician i jsou spokojeni, jak vycítím. Hrozivé siluety odplouvají chodbou a ztrácejí se z dohledu.

„Bay?“

„Bommu?“ vydechnu. Ale ne, tohle byl normální hlas. Don leží opodál a jeho zkrvavená tvář se dívá mým směrem. „Done?“

„Jsi naživu, děvče?“

„Ne. A vy?“

Zkřiví rty marným pokusem o úsměv. „Nemyslíš, že bychom si mohli po takové lekci společenského chování tykat?“

Absurdita jeho návrhu mě málem rozesměje. U všech shnilých mlhovin, na co v takovéto chvíli nemyslí?! Oceňuji jeho ironii a mrknu na něj, díky čemu mi oko znovu zalije krev z rozbitého obočí.

„Myslím, že jsme skvěle naletěli.“ Don syká, jak s i pokouší sednout. Přestože vypadá děsně, znovu si říkám že na svůj věk je hezký chlap. No super, přesně teď je správná chvíle na takové myšlenky.

„Proč?“

„Ty proklaté stroje na nás sehrály divadlo. Do žádné Mechanician ské zóny jsme se možná ani nedostali. Prostě se nás rozhodly zbavit a my jsme jim to spolkli i s navijákem. Skončili jsme, Bay... Je mi líto, že jsem to neprohlédl dříve.“

„Jakto?“

„Bommu by nikdy neměl dopustit, aby se něco takového stalo.“

Hm. Že ne? Třeštící hlavou se pokouším rozpomenout na okamžik, kdy jsem mu poručila aby... aby... si zrušil trojjediný zákon? Co že jsem to udělala? To snad ne... Díky vlastní blbosti jsem vypustila džina z láhve. A ty jeho řečičky kolem? No, právě že to jsou možná jen řečičky...

„Navíc nikdo z posádky by nemohl nečinně přihlížet tomu, jak nás s ervisní mechani tlučou,“ dodává don. To je také pravda. Těm nikdo první zákon nezrušil, leda že by... bez našeho vědomí...

„Já za to můžu,“ přiznávám se.

Dona to trochu zaskočí. „Nerozumím,“ říká opatrně. „Ty jsi s ním stále v kontaktu? Mluvili jste o něčem? Stalo se něco?“

Zničeně přikyvuji. Sbírám sílu k výpovědi, když vtom slyším děsný zvuk energie v solenoidech.

Ale ne!

Vteřinu nato se svět sroluje a zkroutí...

Šmodrc! Šmodrc!!

Errata:

30.05.2021 13:22