Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Koukám do bílého stropu, vkusně posetého různobarevnými květy. Tvář mi hladí vánek a slyším jak si povídá s nedalekým stromořadím...

Takže kromě nevolnosti budu m í t po teleportu i vidiny?!

Prudce si sedám a jediným pohledem obsahuji obraz přenádherné zahrady vůkol mě – avšak luzný vjem okamžitě přebíjí zdrcující nevolnost. Kácím se přes okraj lůžka a divoce kuckám, nejspíš chci vyplivnout všechny svoje vnitřnosti. Teprve když jsem dočista bez dechu, pomine i mlha před očima a já mohu zvednout hlavu.

U lůžka se sklánějí nějaké postavy. Aha, tohle je don Ortogon, Rekvizito, Louvre a ještě někdo... někdo... neznámý. Je mi jasné, že jsem se právě meziplanetárně ztrapnila.

„Vítám tě, Bay, mezi nás,“ sklání se don blíž.

„Omlou... vám... se,“ podaří se mi vykoktat, aniž by se mi znovu obrátil žaludek naruby.

„Nic se nestalo, mladá dámo,“ usmívá se neznámý muž. „Naopak, považuji si toho že jste se rozhodla zbavit se odporné Skarinžské potravy právě u mne. Vidím v tom první známku vašeho gastronomického prozření, na jehož konci bude nepochybně okouzlení Bokwerskou kuchyní a zavržení všeho údajně jedlého, co pochází ze Skaringy. Spolu s tím mi dovolte vyjádřit nesmírnou lítost nad tím, že jste byla doteď okolnostmi nucena požívat něco tak... nehodného vaší krásy a vznešenosti; a současně s tím naopak projevit nekonečnou radost, že můžete konečně užívat všech Bokwerských lahůdek, co jen budete chtít!“

Koukám na něj jak praštěná polenem z každé strany. Kdybych si tak aspoň dokázala pamatovat začátek tohoto proslovu, když už zbla nechápu jeho význam!

„Mo... hla... by ch ehm se někde... umýt?“ vyblekotám.

Muž tiše tleskne. Kolem čtveřice prolnou dvě dívky s mísou vody a bílými ubrousky. Jemně a zručně mě očistí dřív než stihnu vznést námitku a opět splynou s kvetoucí zahradou.

„Už je to lepší?“ mrkne na mě don Ortogon.

„Omlouvám se,“ mumlám rozpačitě. Teleport mě tentokráte knokautoval důkladně: probrala jsem se s nepříčetn ou kocovinou až na Bokweru.

Zavrtí hlavou. „Odlož starosti, Bay. Jsi tu, abys nabrala nové síly. A to, co možná vidíš jako hanbu, lidé kolem tebe vnímají zcela jinak.“

„Příteli Ortogone!“ zasahuje neznámý muž do hovoru. „Co to slyším? O jaké hanbě se to zmiňuješ? Není znakem nejvyššího hrdinství překonat sebe sama? Ó šťastlivec, kdo se může takovým skutkem pochlubit! A slečna Bay jak již vím, je jedním z nich!“

Don trochu omluvně krčí rameny. „Skarin žské společenské normy; znáš to.“

„Pch! Skaringa s jejím zatuchlým moralismem!“ nakrčí muž noblesně nos. Pak se obrací ke mně. „Každá společnost je tak dobrá, jak dobrá je její kuchyně, slečno Bay. Dovolte prosím, abych vás směl přesvědčit, že jste se právě dostala do nejlepší společnosti v celém známém vesmíru!“

Bezradně těkám pohledem mezi donem a tím druhým. Dovtípí se rychle.

„Mistr pokrmů a můj dlouholetý přítel Apsa Vanima,“ představuje mi toho člověka a pak dodává „Milý Apso, toto je m ůj nejvzdornější a nej zapeklitější případ, slečna Bay O´Nett.“

Tak řečený Apsa se noblesně uklání. „Jsem nesmírně potěšen, slečno Bay, a to hned dvěma způsoby: předně vaší krásou a půvabem a pak i obdivem nad někým, kdo měl sílu vzepřít se prohnilému Skarinžskému auto kratismu. Velebím Leptona, že mi dal dožít tak šťastného dne by má duše povznesena byla vaší přítomností!“

Zírám. Ne, já čumím jak tele vytesané z kamene. Něco takového jsem ještě nikdy nezažila. Skaringa neoplývá zjemnělou a květnatou mluvou. Jistěže ta slova v jazyce jsou – u nás i tady se mluví unilangem – ale prostě to nikdo nemá ve zvyku. Ve srovnání s tímto mužem mi větná skladba Skaringy připadá spíš jako psí štěkot. A co nejhoršího: nejsem schopna mu odpovědět.

„Mohu-li, a bude-li mi dovoleno do hovoru vašeho celicatamente vstoupit,“ říká najednou Louvre, „domnívám se, že slečna Bay je dosud tak oslabena, že pouhá řeč jí činí určité potíže. Nehoršete se prosím skrze její mlčení, mistře pokrmů Apso Vanimo...“

To dopadám. Dokonce i android mě musí omlouvat. Chci se v prudkém hnutí vzdoru ohradit, ale jen otevřu ústa, krk se mi zadrhne nevolností. Snažím se to rozdýchat a vidím že musím prozatím zachovat výřečnost ryby. Nikdo tím naštěstí není zaražen, všichni berou Louvřino vysvětlení jako zcela přirozené... anebo se tak aspoň tváří.

S galantními omluvami se Apsa vzdaluje a společnost mi dělá akorát Louvre. Jemnými slovy na mně vyzvídá můj stav a když uzná že jsem schopna aspoň poslouchat, předkládá mi tichým, pomalým hlasem přehled toho, co jsem prospala.

Bommu nyní kotví v orbitálním servisu necelé čtyři stovky kilometrů nad Bokwerem a my jsme hosté donova dobrého známého, shrnuji několikaminutovou mluvu do prostého výsledku. Takže je všechno v nejlepším pořádku a skvrna na obecné spokojenosti jsem jenom já.

Po nějaké době se dokážu zvednout a s Louvřinou citlivou pomocí bloumám rozlehlou a překrásnou zahradou. Stará se o mně vážně s dojemn ou pozorností.

Najednou něco zaslechnu. Rozhlížím se, ale jsme v zahradě samy. A opět nějaká věta, jako když je v šumění korun stromů zakódován nějaký hlas. Usedám na krásně zdobenou lavičku, Louve přidřepne přede mnou.

»Jak jste krásná,« rozpoznám najednou.

Třeštím oči. „Bommu?“

„Koráb kotví v doku na orbitální dráze,“ reaguje androidka na mé slovo. To já samosebou vím, děvče, ale kdo mi to tedy mluví v hlavě?!

A věta se opakuje! Pozbývám dechu, když mi dochází, kdo je jejím autorem.

Vyskakuji z lavičky. „Louve?!“ držím si ji od sebe otevřenou dlaní.

„Něco není v pořádku?“ táže se – a já v hlavě slyším její znepokojené myšlenky! Tak tohle jsem vážně nečekala! Bommu se sice zmínil, že můžu komunikovat se synťáky, ale netušila jsem, že až takhle. „Počkej počkej,“ snažím se popadnout dech. Jakmile jsem si uvědomila, co se děje, vnímám nevyřčené věty naprosto jasně. Tak tohle rozhodně není projev trojjediného zákona robotiky! Trvá mi několik nádechů, než vymyslím co s tím.

„Víš, že s t ebou mohu komunikovat pomocí rozhraní...?“ ukazuji na náušnice.

„Ano...“ Jediné slovo, a obě víme že je vyřčeno úplně všechno. Mou první reakcí je smích. Zamilovaný synťák, no to je vážně fór! Kdo ji k takovému vtipu navedl?!

Jenže vzápětí mě napadá děsná věc: k její reanimaci bylo užito plno Homicingských komponentů! Kdo ví, co z ní doopravdy udělaly!

-Slyším tě jasně,- vysílám k ní zřetelnou myšlenku.

»Ano, vím,« odpovídá, aniž pohn e rty.

Eh! Tak tohle se může stát leda na Bokweru, který je meziplanetárně proslulý svou laskavou tolerancí vůči všemožným výstřelkům. Na Skarinze by něco takového absolutně nepřipadalo v úvahu. Hranice mezi rozenými lidmi a synťáky je tam nepřekročitelná.

-Rozumím, Louve,- odpovídám velmi opatrnou myšlenkou. -Dej mi prosím čas nějak se s tím srovnat, ano?-

»Pro vás vše, slečno Bay«

„No dobře. Posaď se tady vedle mě,“ ukazuji na lavičku a sama dělám totéž. A tak tam sedíme jak dvě hrdličky. Louve má možná ve všem naprosto jasno, ale já mám o čem přemýšlet.

Zahrada je skutečně rajský kout, přeplněný udržovanou zelení, záplavou všemožných květů a protkaný průzračně azurovými bazénky a nádržemi. Zatímco marně přemítám o tom, co se právě stalo, docela se zotavuji; vzduch prosycený vláhou perlivých vodopádů a vůní dřeva na mně působí jako elixír. Chvílemi uvažuji o tom, že by se mi tu líbilo zůstat.

Občas se po očku snažím Louve sledovat, ale androidka se tváří zcela synťácky.

V podvečer pro nás přijdou dvě služky. Na terase, stíněné stvoly jakéhosi keře, je skvělá hostina. Dlouhý bíle prostřený stůl se doslova prohýbá pod náloží pokrmů z nichž drtivou většinu nejsem schopna ani identifikovat. Když můj pochroumaný žaludek na několik opatrných soust nereaguje odmítavě, ztrácím obavy a dopřávám si skutečně co hrdlo ráčí. Apsa je skvělý společník a má očividnou radost z toho, že mi chutná. Aby také ne! Všechno voní doslova omamně a chutná naprosto nebesky. Apsa jemnými pohyby prstů diriguje obsluhu a nechává mi snášet další a další pochoutky a ať se propadnu jestli každá nová není ještě lepší než ty minulé.

Přecpaná jak už dlouho ne, vydávám se potom v jeho osobním doprovodu znovu na procházku zešeřelou zahradou. Různá světla prozařují květinová i vodní uskupení a dávají vyniknout ve dne netušeným krásám nejpodivuhodnějších zákoutí tohoto malebného arboreta.

Chytrému napověz, do mně pořádně kopni. Po čtvrt hodině Apsova květnatého blábolení mi konečně dochází, že mně balí. To už je dneska druhý! Propadám naprosto nezadržitelnému smíchu, který je tím nezvladatelnější, čím víc si uvědomuji trapnost i komičnost celé situace. Chudák vznešený hostitel netuší která bije, neboť si spojuje můj výbuch veselí se svými posledními větami a teď si marně trápí hlavu úvahami co že obsahují tak veselého.

Pokouším se zachránit co se dá; když konečně přestanu škytat smíchem, zkroušeně se Apsovi omlouvám a svádím to na svou nalomenou a nevyrovnanou psychiku, pocuchanou dosud dozvuky teleportu. Leč běda: Apsa mi to nejen zbaští, ale kleká přede mnou na koleno a otevřeně mi vyznává lásku.

Stojím jak opařená, zatímco mi v bohatých souvětích líčí stupeň svého okouzlení mou divokou spontánností, jak nebývale ohleduplně nazývá projevy mých psychóz. Srdce mi tluče až někde v krku. Ne že by mistr pokrmů nebyl můj typ – je to hezky vypadající mladý muž se správnou jiskrou v pohledu a nepřehlédnutelnou vrozenou noblesou v chování. Ale mně jed e n podvečer nedává dost podkladů k rozhodnutí zda bych s někým chtěla spojit svůj osud. Současně rázem chápu, proč po mně předtím tak intenzívně vyjela Louve: na rozdíl ode mě od počátku pochopila, oč našemu hostiteli jde, a to jí nejspíš donutilo k činu. No Leptone!

Jenže Apsa mluví a mluví, slova se z něj hrnou nezadržitelně jak světlo ze supernovy a mě pomalu počíná přepadat strach z okamžiku kdy umlkne a bude na mně, abych se vymáčkla.

A je to tady.

Po závěrečném prohlášení, v němž mě ujišťuje že ani všechna slova nedokáží vystihnout hloubku jeho citu ke mně, dává mi konečně prostor k seberealizaci.

Tak to je trapas, tím spíš že mně najednou napadá zda za tím vším není nějaká soukromá aktivita dona Ortogona. Jsem sketa, ale využívám prastarou ženskou fintu a upadám do mdlob...

Errata:

30.05.2021 13:22