Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Černá díra již dávno pohltila i poslední Homicingskou loď.

Uvnitř Bomma stále panuje mraveniště. Dost získaných komponentů se dosud povaluje různě po chodbách a prázdných sekcích – čekají až na ně přijde řada. Tomu bych rozuměla. Jenže problém je i v tom, že leckteré nové díly se musí vyladit s Bommem.

„To nechápu. Údajně jsme si přece vzali jen kompatibilní zařízení, ne?“

Don má oči úpln ě rudé. Vlastně ani nevím, kdy jsem ho v poslední d obě viděla spát. „Ano. To je pravda,“ kývá unaveně hlavou. „Plno jednodušších věcí jsme také integrovali bez problémů. Jenže složitější zařízení mají stovky či tisíce parametrů, jež je třeba nastavit tak, aby odpovídaly naší struktuře, a dokázaly se domluvit s naším systémem povelů a přenosů dat.“

„To se neumí konfigurovat samy?!“

„Velká část ano. Občas se ale vyskytnou problémy, s nimiž si propojovací r ozhraní neví rady. Je to všechno moc složité, a je trochu zázrak, že se mi to zatím daří vždy nějak vyřešit.“

„Aspoň že vám to jde lépe s výchovou strojů, než se mnou,“ dopouštím se neuvážené poznámky.

„Dříve jsem byl raketový systémový projektant a analytik,“ řekne sotva srozumitelně.

Vytřeštím oči. „Vážně? No, to jsem... nevěděla. Opravdu.“

Don neodpoví. Usnul.

„Končíme,“ vchází za další čtyři dny don Ortogon do velína, jemu v patách Mamatón, Blevier a Rekvizito. Poslední v pořadí je Visser a usměji se když vidím jeho krysí očka, jak pátrají po kdejaké nečistotě.

Jsem překvapena. Tak nějak v duchu čekám že opustíme darované lodě až z nich zůstanou ohlodané kostry, ale pusté pozůstatky Homicinganů vypadají zvenku vlastně netknutě.

„Jsme jediná loď!“ usmívá se don, když slyší mou nesmělou připomínku. „Nemůžeme do Bomma natlačit obsah osmnácti jiných korábů! Nejen kvůli místu; víc komponent ů slučiteln ých s naší technologií už nezískáme. Něco jsme vzali na směnu a prodej, zbytek propadne peklu. Co ž značí, drahá Bay, že tě čeká...“

Už je to tu zase. Hrdlo mi svírá ledový pařát hrůzy. Teleport!

„...někdo, kdo by ti chtěl velmi poděkovat.“

Cože? Otáčím se a bez dechu sleduji... co to je? Tedy-kdo to je?

„Slečno Bay?“ Nádherná rusovlasá dívka mi vysekne ještě nádhernější poklonu. „Dovolte mi, abych con calore vyjádřila svou neskonalou vděčnost za mou reanimaci...“

Louve! To že je android?! Blevier se dokáže chovat jako člověk, ale na ni nemá ani náhodou.

Vyskakuji na nohy a obcházím tu krásnou s ynťačku. Páni, hotové umělecké dílo! Nerozeznala bych jí na ulici od živé osoby, leda snad kvůli e stetické bezchybn osti.

„Potěšena?“ usmívá se don Ortogon.

„Velmi!“ Pak mi dochází zbytek. „A... děkuji vám.“ Pořád mi děkování nejde. Třeba se časem z lepším.

„Nemáš zač, Bay. Vždyť jsi dala příkaz k jejímu oživení ty sama.“

„Jaké štěstí pro mne,“ uklání se znovu Louve, „mít za kmotr u tak krásnou a vznešenou mladou dámu, slečno Bay!“ Trvá mi víc jak deset sekund než pochopím, že tou dámou myslí mou osobu. Propukám v řehot. Tak tohle jsem nezažila! Po chvilce ale umlkám a obracím se na dona.

„Snažíte se mě rozveselit před novým teleportem, done Ortogone?“

„To také,“ přikyvuje nevzrušeně.

Já to věděla.

Na druhou stranu má pravdu: nemůžeme tu trčet věčně a jiná cesta neexistuje. Vesmír je doopravdy moc veliký, i když netuším co jiného v něm hledat než... než co?

Umlkám a zpytuji svědomí. Co vlastně chci od vesmíru? Potažmo od života? A docela zaraženě seznávám, že nemám naprosto žádnou představu. Můj dosavadní život je ve znamení vzdoru. Vzpírám se Skarin žské upjaté a rdousící morálce, zkostnatělým normám a zákonům, neměnným a k uzoufání komplikovaným pravidlům, povoleným a zakázaným slovům, přípustným a nepřípustným gestům, vhodn ému či nemístnému chování! Nenávidím biflovat se staletí předžvýkané postupy, vzorce a návody, kdy a jak je užívat. Tomu všemu jsem ale unikla. Co má být smyslem mého života nyní...?

Asi mlčím déle než je vhodné. „Bay,“ položí mi don najednou dlaň na ruku. „Nechci tě trápit. Provedeme teleport teprve až sama budeš chtít.“

Třeštím oči. To snad nemůže myslet vážně? Vždyť ví, jak teleporty nesnáším! Nikdy k němu nedám souhlas, leda bych se zbláznila!

„Jsem dojata když vidím do jak vznešené společnosti jsem se dostala,“ podotýká tiše Louve.

„Louvre!“ napomínám ji automaticky přezdívkou. Ještě synťák mi tu bude kázat!

Místo všeho co mě mohlo napadnout, dostává se mi šokující reakce. „Má-li to být moje nové jméno, budu ho s láskou a hrdostí nosit coby dar od vás, slečno Bay!“ A nová, ještě hlubší úklona.

„Dost!“ poroučím. Nastává ticho.

Podmračeně se rozhlížím a když vidím ty andělsky nevinné syntetické tváře kolem, propukám v nový smích. To je nepopsatelná komedie! Takže dělám rozhodnutí, o němž vím že ho budu trpce litovat. „Done Ortogone, vím že teleporty jsou nezbytné. Bude-li to nutné, proveďte je bez ohledu na můj stav. Stejně byste mě nakonec přemluvil...“

Pokyvuje hlavou a v jeho očích náhle poprvé zcela zřetelně vidím – obdiv.

„Nebudu tě urážet tím že bych to protahoval, Bay. To čeho jsme byli svědky na mě působí tak jako na tebe. Je naší povinností podívat se na Homicingu a informovat tam o truchlivém osudu obrovského uskupení vesmírných korábů.“

„Nedá se čekat, že by o tak obrovském uskupení lodí u nich doma nevěděli,“ podotýká Levier.

„Přiletěli s vypnutými identifikátory, Leviere,“ upřesňuje don. „Čili tajně.“

„Rozumím, done Ortogone,“ uznává námitku a ihned přehodnocuje úvahy. „Pokud se ukáže daný názor pandemický, a my mu dokážeme odolat, dostaneme možná do rukou celou planetu,“ dodává. „Taková situace by nesmírně pozitivně změnila naši – beztak nečekaně dobrou – situaci.“

Jeho úlisná logika mě rozčílí. „Celý vesmír bys nechtěl, co?!“

„S pravděpodobností hraničí cí s jistotou, to není nejen v našich, ale v ničích možnostech,“ odpovídá upjatě. Blbec jeden!

„Nepředbíhejme událostem. Ekvisito, nastav přesun,“ velí don Ortogon.

Rekvizito si zabírá pilotní křeslo, Blevier se prosmykne mezi námi a zaleze na místo technického velitele přímo přede mnou. Mamatón si přivlastňuje stanoviště vlevo od dona Ortogona. Pátrám v paměti. Aha. Místo náčelníka obrany a ofenzívy. Bommu patrně obdržel i patřičně homologované obranně-útočné prostředky. Zašilhám po Louvre a nacházím jí přímo za sebou. Čí je to pozice, nevím, ale zjevně už dostala nějakou funkci v naší maličké posádce. I Visser zaujímá místo na velícím stanovišti navigace. No to mě podrž! Dříve navigoval hadr na koštěti, teď Bomma mezi hvězdami.

„Zaměřuji,“ hlásí Rekvizito. Rázem jsem ve střehu. To je přece jasné, že zaměřuje! Co jiného by také měl dělat? Tak proč to potvrzuje? Vtom mi dochází že se nějak dlouho nic neděje...

-Bommu?- vysílám myšlenku.

»Jsem vzhůru, Bay!«

-Problém?-

»Ano. Nemůžeme zaměřit Homicingu.«

-Důvod?-

»Zcela jistě nějaká nečekaná technická nesrovnalost. Děláme vše pro její nalezení.«

-Jasně.- Umlkám a trpělivě čekám. Ale ticho trvá opravdu dlouho.

„Změna cíle,“ velí náhle don. „Planeta Mangwaxella. Zaměřit.“

„Zaměřeno,“ ozývá se o pár vteřin později Rekvizito.

Zajímavé! To šlo jak po drátkách.

„Změna cíle: Sirkima Primordiale.“

„Zaměřeno!“

„A teď znovu Homicinga.“

„Cíl nenalezen, done Ortogone!“

»Bay?« slyším v mozku Bomma.

-No?-

»Homicinga prostě neexistuje.«

-Už jsem slyšela lepší vtip.-

»Mluvím vážně, ale sám tomu nechci uvěřit...«

„Někdo nám snědl cílovou planetu,“ směji se.

„Došel jsem ke shodnému závěru, done Ortogone,“ podotýká vzápětí Blevier.

„V tom případě mi ho máš sdělit,“ upozorňuje ho don.

„Omlouvám se, done Ortogone. Možnost, že by se zničeho nic ztratila planeta, je tak nereálná, že jsem ji nemohl vyslovit jako první.“

Vida. I synťák chápe, že je to blbost a nechce se ztrapnit. Naštěstí jsem tento úděl na sebe vzala já. Jak jinak. Ještě že nevidím, jak se přitom Blevier určitě zlomyslně šklebí.

„Pane Leviere,“ ozývá se naprosto nečekaně za mnou. „Prosím, vemte affabile na vědomí, že styčný důstojník slečna Bay se chová velmi nobile, když dává svůj osobní názor odborníkům v plen. Buďme jí za to vděčni, neboť ná hled laika někdy vede ke zcela originálním řešením. Osobně vám děkuji, slečno Bay, za váš odvážný příspěvek.“

Sedím ani nedutám. Louvre se o mně bere s takovou vervou, až mi běhá mráz po zádech. A její projev navíc rozhodně neodpovídá běžné úrovni syntetické mluvnice.

-Hele, Bommu, co to je affabile?-

»Hudební výraz. Znamená něco jako „laskavě“.«

Pár střípk ů mozaiky v hlavě mi zacvakn e do sebe. -A tvé jméno...?-

»Bommu znamená Znějící,« potvrzuje mi. Páni! Další souvislost, kterou jsem do teď nechápala! Ale ticho kolem mě mi připomíná, že bych měla nějak reagovat.

Opatrně říkám: „Dík, Louve. Je mi jedno, co si Levier myslí...“

„Naprosto rozumím,“ uzavírá androidka krátkou debatu, a pošle mi laskavý úsměv. Hrome, co v té lidsky vypadající loutce po Homicingské modifikaci dříme?

»Bay?« Bommu ruší moji vzrušenou meditaci na téma vztahů ve velínu.

-Co zase!-

»Krom jiného jsem dokončil úpravu komunikačních systémů. Můžete mým prostřednictvím mluvit s kýmkoli z posádky – tedy vyjma dona Ortogona, který ještě není naladěn na komlink.«

Aha! Možnost soukromého hovoru mě velmi potěší. Proč mě to nenapadlo dříve? Nu, asi proto že jsem s nikým nechtěla neveřejně mluvit. A vzápětí se sama sobě pošklebuji: jó, to je paráda, můžu mluvit s roboty a androidy! Skvělá společnost, tím spíš že jsou všichni technicky chytřejší než já...!

„Závada teleportu nezjištěna,“ oznamuje značně zaraženě Levier, který mezitím provedl testy. „Pokud jde o chybu, musí být vyššího řádu než jsme schopni objevit současnými analytickými obvody.“

Ale ale! Ty synťáčku nevíš co dál? Rázem cítím příležitost ho seknout. „Jaký závěr z toho vyvodíš, Bleviere?“ Úmyslně použiji urážlivou přezdívku. Technika je tvůj obor, tak se ukaž, androide!

„S nejvyšší úctou prosím, abyste předložila tuto otázku Bommovi, slečno Bay!“ Zklamaně funím. Zase mě dostal. Hrome! Co mohu dělat?

-Bommu?-

»Planeta Homicinga neexistuje, Bay. Protože takový výsledek je ale nepřijatelný, problém musí být jinde. Kupříkladu je mezi námi a cílem něco, co nám znemožňuje zaměření. Případně lokální porucha zatím neznámé podstaty. Anebo se úmyslně skrývá sama Homicinga. Možností je víc...«

Tlumočím odpověď. Probírání všemožných variant trvá téměř hodin u a když je vyvrácena i poslední, jsme tam kde předtím.

„Jak dlouho by trvalo rozebrat, ověřit a znovu zprovoznit celý teleportový aparát?“ táže se don.

„Patnáct dnů!“ hlásí Blevier. „Jenže nemáme dostatečně přesné aparatury pro odhalení chyb, které by mohly být pod rozlišitelností našich měřících prostředků.“ Což je pravda. Co jsme neobjevili teď, těžko asi zjistíme.

„Zvolíme jiný cíl. Takový, který disponuje odpovídajícím diagnostickým potenciálem, aby dokázal detekovat závadu a opravit ji.“ Jinými slovy: poletíme do servisu.

„Vyhovuje planeta Bokwer, done Ortogone,“ hlásí okamžitě Rekvizito.

„Pozoruhodná náhoda,“ pousměje se don. „Bay...?“

Úplně cítím jak atmosféra ve velínu zhoustla jako sirup. Jasně: teď všichni čekají, jestli ucuknu. A místo strachu mě znovu ohromuje donova velkorysost. Drží slovo, že nespustí teleport bez mého souhlasu! Jako bych byla středem všeho! To je docela trapné – a odmítnout... trapné k nepřežití.

„Můžeme,“ přikyvuji a snažím se aby to neznělo stísněně.

„Start.“

Šmodrchy šmodrch.

Errata:

30.05.2021 13:22