Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Běda! Nikdy bych nevěřila, co mi dá práce a nepopsatelného sebeovládání, tvářit se coby omdlelá entita. Několika sloužícími jsem neprodleně eskortována na lože pod střechu, obkládána chladivými kousky tkanin a posléze podrobena zdravotní prohlídce chvatně přivolaným léčitelem. Ta náročná procedura sestává z toho, že mě dotyčný strážce zdraví jemně bere za ruku a chvíli zkoumá prsty moje zápěstí.

Jeho ortel je naštěstí ke mně velmi příznivý: pouhá nervová slabost a všichni kolem mě si zhluboka vydechnou. Stydím se až na dno černé díry, jak jim hraji komedii a využívám první šance, abych se melodramaticky probrala a ukončila tak nehezkou šalbu, do níž jsem uvrtána vlastní neschopností.

Zjišťuji, že mi společnost dělá pouze Rekvizito.

„Už je vám lépe, slečno?“ stará se.

Nejraději bych byla sama, a tak jen přikývnu.

Jenže ještě někdo se v ten okamžik ozývá.

»Jsem vzhůru, Bay!«

-Bommu!- Moje překvapení je bezmezné. -Jakto že se mnou mluvíš?!-

»To je velmi prosté. Našel jsem si přístup k planetární informační síti.«

Na chodbě se ozývají tlumené hlasy. Do místnosti nakukuje don Ortogon. Zjevně ho těší, že jsem při vědomí. Usedá na pelest vedle mně, ale už na první pohled vidím, že ho něco trápí.

„Omlouvám se – to jsem-“ odvážím se špitnout.

Udělá mírně odmítavé gesto. „Nejprve jak ti je, Bay?“

„Dobře. Fakt.“

Jestli ví, že lžu, nedává to najevo. „Máme problém. Můžu tě s ním otravovat?“ říká pomalu.

„Poslouchám,“ ujišťuji ho.

„Někdo nás udal Skarin žské policii. Apsovi přátelé na jistých místech se to dozvěděli a poslali nám varování. Za čtyři hodiny je tu máme.“

„Tady?? A proč?“

„Systém nikdy nedovolí, aby rebelové uspěli. Mohli by strhnout lavinu.“

„Bokwer je snad autonomní planeta, ne?“ namítám.

„Ano, ale j e moc blízko Skaringy,“ krčí rameny. „Apsa mi řekl, že mají se Skaringou smlouvu o vydávání osob.“

„Z nás jsou najednou zločinci? On už i odlet z naší s vobodné a korektní Skaringy je trestný?!“ nasazuji ironii.

„Nezapomeň na Oskara,“ podotýká. „Jeho otec má hodně dlouhé prsty...“

Najednou mi s plnou vahou dochází co to znamená.

„Ne...“ vydechnu. Teď doopravdy jsem napůl na umření. Další teleport? Do čtyř hodin?! To bude můj konec.

Don zavře oči a mlčí. Dochází mi to rychle a je to jak další rána kladivem do hlavy. Řekl že nespustí teleport bez mého souhlasu. Ale čest ho zavazuje nenechat mě našim pronásledovatelům na pospas. Neodletí sám. Strhnu ho do neštěstí spolu se sebou.

Vidí že váhám. „To nic, Bay,“ šeptá. „To nevadí.“

„Vadí!“ Vyskakuji na nohy. „Vadí a moc! Nikdy už nechci vidět Skaringu! Nikdy!“ Najednou si všimnu že jsou v pokoji i jiní – Apsa, synťáci, služebnictvo. I ten lékař, co si mně teď tak podezíravě prohlíží. Přepadá mně obava, aby můj proslov neklasifikoval jako záchvat a nenechal mně zavřít do blá z ince. Ve vteřině mě napadá spásné řešení. „Náš vznešený hostitel Apsa jistě rozumí mé nechuti k návratu na Skaringu,“ beru si ho na pomoc. „Prostě proto že jsem pochopila, jak tam odporně vaří!“

Má kousavá odpověď vyvolá v obecenstvu pobavené úsměvy. Ale Apsa je smutný.

„Ó má milovaná Bay,“ říká tiše. „Jsem Bokweřan a mé závazky ke zdejší společnosti mě v elí vás vydat Skarinžské policii, pokud vznese požadavek...“

Ty sketo, myslím si v duchu. Jenže Apsa ještě neskončil.

„Avšak jsem si jist, že hlas srdce se nedá vyměnit za žádnou společenskou prestiž. Pokud se rozhodnete zůstat u mě, nevydám vás. Za žádnou cenu. Na Bokweru se říká: šťasten, kdo v životě potká a pozná chvíli, kdy má podat ruku svému osudu. A já jsem si jist, že pro mě ta chvíle právě nastala. Nevydám vás, dokud jediná osoba z mého domu bude schopna klást odpor! I ozbrojený!“

Náhle mám nějak slabo v kolenou. Tak tohle jsem nečekala!

Samosebou, musí vědět, že jeho odpor je marný. Tím více mě zasahuje, že by se do něj pustil. To mu nemůžu udělat! Jak mu to ale ohleduplně sdělit, abych ho současně neshodila a nezranila...?

„Vzácný hostiteli můj Apso, nejskvělejší mistře pokrmů o kterých se mi nikdy ani nesnilo,“ říkám náhle, „ach jak hluboce chápu a rozumím tvé bolesti, jež je i bolestí mou! Představa, že mám opustit tvou okouzlující společnost i tvé nebesky dobré pokrmy, zastírá můj rozum truchlivým rubášem lítosti. Avšak není jiné cesty: nepřísluší se, abych já, rebelantská přivandrovalkyně, odvážila se poškodit někoho, kdo ve mně vyvolává tak mocné city. S krvácející duší tě opouštím, aby ti Skarinžští psi neměli nejmenší šanci vyvolat proti tobě jakékoli postihy!“

Můj ohnivý proslov je odměněn hlubokým povzdechem všech přítomných.

Jenže já jsem na infarkt. To přece nejsou moje slova!!

»Bay, můžete se prosím uklidnit?« slyším Bommův hlas.

-Teď mě nech na pokoji!-

Jen tu myšlenku vyřknu, dochází mi proč mě Bommu kontaktuje.

-To jsi byl ty?!-

»Ano.«

Lapám po dechu a potácím se ke stěně. Opřu hlavu o chladnou zeď. U všech prašivých komet, to je síla! Mozek kosmokorábu přebírá nadvládu nad mým tělem i rozumem! Opatrně s ním, Bay, zní mi v hlavě dřívější Ortogonovo varování. A hrome, hrome!

„Je příliš rozrušená,“ slyším v šepotu kol sebe.

„Jak vznešené gesto!“

„Jak dojemná oběť!“

„Jak úžasná to žena!“ To je pochopitelně Apsova poznámka.

-Jak sis mohl dovolit!- řvu v myšlenkách a vypaluji rudě žhoucí slova proti Bommovi.

»Prosím o odpuštění, Bay. Ale viděl jsem, že potřebujete nápovědu... Pokud je mé chování nepřípustné, pouze můj strach o vás toho byl příčinou...«

Svírám si spánky dlaněmi. Někdo mě ale bere za ruku.

Apsa.

Klečí přede mnou a oči se mu lesknou. „Nikdy na vás nezapomenu, slečno Bay! Pěvci napíší baladu o nás dvou a naší nenaplněné lásce, při níž budou krvácet srdce mnoha generací k nimž se tato rmutná historie donese. Dovolte mi, prosím, abych-“

„Ne, Apso Vanime!“ zarážím ho rozhodným gestem. Klekám si také a nakláním hlavu těsně k němu. Co mě to zas bere? V jediném úderu srdce mi to dochází: Bommu!

„Zadržte svá slova, můj milovaný hostiteli!“ šeptám, aniž jsem schopna zastavit slova vlastní.

-Bommu!- řvu v myšlenkách, ale marně.

„Nevíte, zda k uším a očím, jež nás obklopují, nepatří také ústa která nás zradila,“ říkám docela potichoučku. „Fakt, že byste přísahal lásku uprchlé rebelce, mohl by vás velmi poškodit. Mé srdce neomylně cítí vaši lásku a zní podobným citem k vám, avšak dramatické okolnosti nám oběma rozkazují držet se zpět! Prosím, chovejme se k sobě se vší společenskou korektností, ač duše naše úpí a utápějí se v slzách!“

Vyskočím na nohy, už jsem zase vládkyní svého těla. Rvu z uší náušnice a vztekle je hážu oknem do nádrže s tyrkysovou vodou. Už nikdy – nikdy!!

Kolem to opět zahučí. Chápou moje gesto jako oběť šperků na oltář umírající lásky.

„A teď-“ obracím se na dona Ortogona, ale vtom mi to dojde v celé hrůze. Chci prchnout před Bommem – na jeho palubu!

Málem se znova složím. Může být něco horšího, než utíkat se pro záchranu k tomu, koho nenávidíme? Teď přesně vím, jak se cítí zrnko mezi mlýnskými kameny. To není dobře. Jestli se na mně Bommu naštval, poletíme ke všem čertům místo do bezpečí. Nadarmo mi don kladl na srdce, abych s ním jednala velmi opatrně. Tak to je dokonce naprosto a kolosálně nejhůř.

Zírám s otevřenou pusou, neschopna dokončit větu.

Apsa mezitím vstává a jeho tvář je zcela kamenná. „Srdce mi nedovolí zadržet tuto dívku i její společníky. Nemohu a nechci na ně vztáhnout ruku, dokud jsou v mém příbytku. Ano, jsem Bokweřan, a jsem hrdý na svou vlast! Ale a ť si nikdo nemyslí, že bych zrušil slovo, které jsem dal!“ Tváří se jak sfinga, ale po lících mu kanou slzy velké jako hrachy.

Výhled mi zastiňuje jiná osoba.

Léčitel. Znovu bere do rukou moje zápěstí, zavírá oči a čemusi naslouchá. Pak na mně upře pohled, ale ke svému ulehčení vidím že není výhrůžný. „Neobávejte se dalšího osudu, slečno,“ zašeptá tak tiše že to sotva slyším. „Máte v sobě ohromující sílu. Stačí když jí otevřete dveře. Toť vše, co jsem vám chtěl říci a co potřebujete vědět.“

Vycuknu paži z jeho lehkého stisku.

„Odlétáme hned,“ obracím se k donu Ortogonovi. Ať si Bommu myslí co chce!

„Dobře,“ přikyvuje. „Louve, v yzvedni komunikační rozhraní z nádržky. Za pět minut startujeme.“

„Nikam nechoď!“ zaječím, až půlka přítomných vyskočí leknutím do vzduchu.

„Cože?“ diví se don.

„Nikdy už si to nevezmu. Nikdy!!“ Neříká se mi to lehce.

„Bay... uvědomuješ si dosah svého rozhodnutí?“ táže se don velmi vážně.

Neřeknu ani slovo, ale můj výraz je dostatečně sveřepý. Už nikdy nebudu ničí loutka!

„Nerozumím, ale respektuji tvé přání. Obávám se ale, že se naše šance na útěk značně snížily.“ Víc už to nerozebírá za což jsem mu vděčna. Odcházíme k orbitálnímu modulu za mlčenlivé asistence Apsova služebnictva a chvilku poté už svištíme atmosférou kolmo vzhůru k orbitálnímu servisu, v němž spokojeně kotví symbol mé současné noční můry: náš zachránce Bommu.

Errata:

30.05.2021 13:22