Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Tak tohle sis dovolil naposledy v životě!“ křičím vztekle. Pěsti zuřivě zatnuté, hrozím netečným stěnám velína. „Parchante! Rozmlátím tě na atomy! Rozuměls?!“

»Nesmírně se omlouvám Bay,« říká Bommu a jeho hlas je zkroušený. »Velmi jsem se obával o vaše duševní zdraví, takže jsem vás uvedl do umělého spánku. Intenzita vašeho soucitu hrozil a poškozením vašeho nervového systému. Opět se velmi omlouvám, ale první zákon robotiky mi nedal jinou možnost...«

„Nezájem do tvých zákonů! Ještě jednou tohle uděláš bez mého souhlasu, rozsekám tě na tak h le maličkatý nudličky! Pamatuj si to!“

»Beru vaše stanovisko stoprocentně vážně, Bay. Ale trojjediný zákon-«

„Říkám že mě nezajímá!“ ječím jak smyslů zbavená. Tohle mě opravdu vytáčí doběla. „Vymaž si takové blbosti z hlavy, jinak ti je vymažu já prvním krumpáčem, který najdu na palubě!“

»Bay ale-«

-Bude to?!- říkám najednou smrtelně chladně myšlenkou. -Nikdy nebudu tvoje uspávací hračka! Jestli dostanu jinou odpověď než ano, raději vyskočím do vesmíru!-

Velké ticho. Pak: »Ano, Bay...«

Ani se nenamáhám odpovědět. Strhávám ze sebe náušnice. A nebudu s tebou mluvit! Za trest!

Vyrážím z velína – a můj vztek mizí jak pára nad hrncem. Vnitřek Bomma se mezitím promě nil v nové staveniště. Po chodbách se míhá množství nikdy nevídaných mechanů, kteří se mi neuhýbají. Aha, ti jsou z Homicingských lodí. Ještě nemají aktualizované tabulky priorit a představuji pro ně jen nějaký obtížný hmyz. Pasována poznovu do své původní role na samém dně palubní hierarchie, uskakuji jak o život kdykoli se s krz koridory valí dlouhé karavany, nesoucí všemožn é věc i .

„Bay!“ Náhodně potkávám dona. „Teď jsme narazili na zlat ý poklad, děvče. Ani tomu nemohu uvěřit.“ Usmívá se. „Tady vidíš, že mluvím pravdu když říkám že jsi nejdůležitější osoba na palubě! Nebýt tebe, Bommu by nám to nikdy neřekl.“

„A nemusela bych se dívat na nesmyslnou smrt milionů bytostí!“ namítám nešťastně.

Don neurčitě pokyvuje hlavou. „Názory na existenci mohou být nekonečně odlišné, Bay. Znám mnoho lidí i ze Skaringy, kteří se vyloženě těší na to co přijde po tomto životě, aniž mají v ruce jediný hmatatelný důkaz; a na jinověrce naopak pohlížejí s l ítostivým soucitem. Nemůžeme se na Homicingany dívat jako na šílence, protože z jejich hlediska jsme nešťastníci my. Nepřísluší nám soudit víru jiných, ani způsob jak j ejí pomocí řídí své bytí i nebytí.“

„Ale...“

„A nehodujeme na mršinách. Vznesli jsme prosbu, která byla vyslyšena. Velmi ochotně, pokud sis všimla. Oni se zdáli dokonce naší prosbou zcela nadšeni. Kdybych poprosil o sto lodí, teď bychom je tu měli, tomu věř.“ Nedlouhá pomlka mi nedává moc možností k protiargumentům.

„Prostě to ber tak jak to je,“ uzavírá náhle. „Konec debaty, mám práci.“

Usedám u stěny a kolem mne dusají nekonečné řady cizích, naleštěných mechanů.

Nemyslet. Nebýt.

V takové náladě mě nachází Rekvizito. Hučí do mně tak dlouho, až se v jeho doprovodu vydám na prohlídku Bommových vnitřností. Všímá si mého „králičího instinktu“ – uskakování před stroji, a o své vůli mě neprodleně umísťuje na vršek hierarchické pyramidy hned za dona a Leviera. Role se obrací. Autonomní stroje mi uctivě uvolňují cestu a uhýbají při mém sebemenším pohybu, protože Rekvizito stanovil – patrně jako vyjádření úcty – mou bezpečnostní zónu zbytečně velikou. Je to tak paradoxní, že se tomu usměji a ten úsměv mě poněkud konsoliduje.

Takže provádím laickou inspekci.

Změna je tak obrovská, že mě vytrhne ze zasmušilosti. Místo řídkých skupinek servisních robotů, kteří před pár dny nevěděli kam dřív skočit, pracuje všude nespočetné množství vnějších pomocníků. Stačí pár minut postát na jednom místě – Bommu se úplně mění před očima.

„Konverze ovládacích protokolů proběhla na výtečnou. Také jsme z provoznili třetí vestavěný zdroj energie,“ informuje mě Rekvizito. „Zbylé tři budou v činnosti během nejbližších hodin.“

To mi dává látku k zamyšlení: na co Bommu potřebuje šest zdrojů, když by si vystačil s jedním? Další může být záložní, chápu. Ale šest? Že by tak záleželo na rychlosti dobíjení swarblathů?

Rekvizito zatím brebentí dál. „Doplňujeme především zásoby vzduchu, vody, potravin, chemikálií a síťových armatur. Většina zařízení z Homicingských lodí není sice kompatibilní, ale i zbytek, který se dá rekonfigurovat pro naši potřebu, je nesmírnou pomocí. Po rekonstrukci bude Bommu jako ze škatulky...“ náhle se odmlčí. Co se to děje? „Právě jsem dostal informaci, že je možno opravit Louve, slečno,“ dodává.

Ale ovšem! Louve je poslední z androidů na Bommově palubě. Doteď leží rozbitý ve skladu. Stydím se, že jsem ho úplně vypustila z hlavy.

„Zaveď mě k němu!“

„S radostí, slečno!“ Během cesty si málem ukroutím hlavu, jak žasnu nad rekonstrukcí lodi. Obnovuje se všechno nač padne oko, a technickými výstupy prší do okolního vakua déšť odpadků – osleplé senzory, ovládací prvky, nespočetné houštiny oxidovaných kabelů a prorezlých či všemožně nouzově zalátaných rozvodových armatur, kryty, zpola rozebrané mechanismy a nepotřebná zařízení, obaly od dílů, prošlá či spotřebovaná chemie, spálené osvětlení, chuchvalce izolací i biologické desinfekční pěny, dokonce i staré nosníky – rozřezané na kusy, aby se vešly do výstupních komor, a samosebou mračna smetí, které nasbíraly čistící automaty v Bommových vnitřnostech...

To vše dostane černá díra časem jako zákusek.

Procházku skončíme v jednom spodním doku. Ledabyle zakrytý obalem, leží Louve na nějakých kontejnerech. Ven trčí jen bledá ruka. Vypadá jak narychlo přikrytá mrtvola. Přepadá mě lítost. Zvláštní, jak dokáže antropomorfní tvar stroje zahýbat s lidskou psychikou...!

„To od nás ne bylo hezké, nechat ho tady jen tak,“ říkám.

Rekvizito na mě trochu udiveně kouká. „Zatím tu čeká na svou příležitost. Čekání mu nevadí.“

„Tak se do toho dejme!“

„Hned?“

„Kdy jindy?!“

„Rozumím, hned!“ říká a pak mlčí a stojí. Nepopoháním ho, protože tuším že komunikuje se stroji na technických frekvencích. Skutečně: netrvá dlouho a dovnitř vráží skupina cizích mechanů. Obal letí na zem a já mám znovu důvod k úžasu. Louve je koncipována jako žena. Proč jsem to nevěděla dřív?!

Než stihnu něco říci, rozpadá se lidský vzhled androida na úhledně roztříděn é hromad y neosobních kousků, jež jsou dál rozdělovány, proměřovány, kontrolovány, nahrazovány a seřizovány nějakými patnácti mechany. Všimnu si, že leccos je vyměňováno za cosi úplně jiného; snad jde o kompatibilní alternativy Homicingského sortimentu. Montéři mi p řipomínají operační tým v ďábelsky zrychleném filmu. Staccato dílů, pokládaných a zvedaných ze stolu zní rytmem kulometné palby. Páni, to je fofr!

Sleduji to a mé myšlenky plynou někde jinde. Bude oživení posledního androida symbolickou tečkou za oživením Bomma...?

Errata:

30.05.2021 13:22