Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Probírám se na ošetřovně. Okamžitě si vzpomínám co mému bezvědomí předcházelo. Opatrně si s edám, a le žádné perlíky v mé hlavě neslaví očekávané orgie.

„Jak se cítíte, slečno Bay?“ táže se Mamatón, který zjevně čekal než se vzpamatuji.

Musím přiznat že kupodivu dobře. Slézám z lůžka. Zajímavé. Opravdu jsem docela v pořádku.

„Na chvíli jste ztratila vědomí,“ informuje mě. „Přesun byl úspěšně dokončen. Můžete se vrátit na své velitelské stanoviště?“

Vleču se tedy do velína, kde ale vládne poněkud rozpačitá atmosféra.

„Vítej,“ přiměj e se Ortogon k úsměvu. „Jsi v pořádku?“

Přitakám.

„Bay... s kutečně neví š důvod našeho skoku právě sem?“

„Ne. Proč?“

„Protože... tu doopravdy nic není...“

Bezradně krčím rameny.

„Támhle je náš cíl,“ ukazuje d on na mihotav ý, jasnou obrubou věnčen ý tušově černý disk v dálce. Je orámovan ý zeleným čtvercem, který mu velmi sluší, protože je to přiblížený výřez obzoru. Tak takhle vypadá černá díra? Představovala jsem si jí jinak, naivněji ale asi romantičtěji. U všech všudy, napadá mě – co romantického může být na bráně k totálnímu nebytí?

-Bommu?-

»Jsem vzhůru, Bay!«

-Cos to se mnou udělal?-

»Myslíte při přesunu, Bay?«

-Jasně!-

»Uvedl jsem vás těsně před startem do umělého spánku.« Aha. Nenapadlo mě, že zvolí takovouto metodu když sliboval, že se o mě postará. No, v podstatě slovo dodržel, i když ne tak jak jsem si to asi přála.

-A t eď mi bez vytáček řekni, proč jsi chtěl skočit právě sem.-

»Během předchozích oprav jsem zachytil několik teleportových depeší. Měli bychom-«

„Teleport ve vzdálenosti šesti milionů kilometrů!“ hlásí Rekvizito.

Všechny naše sledovací přistroje se zaměří do označeného místa. Na zvětšeném záběru vidím, jak se tam v záblesk u tmy, typickým pro výstup z teleportu, objevuje jakýsi koráb. Nestačíme si ho ani prohlédnout a opodál se zjevuje další, a další a další...

Ohromeni sledujeme jak se relativně velmi blízko objevují stovky, ne, tisíce korábů! Celá čtvrtina obzoru je zaplavena neskutečným množstvím lodí. A nemají zapnuté radiové respondéry.

„Koráb Bommu z planety Skaringa,“ říká don tiše, ale zřetelně. „Mé úmysly jsou mírumilovné. Prosím, ozvěte se.“

Trvá skoro minutu, než přijde odpověď v maličko zkresleném unilangu.

„Za k oráby z planety Homicing a . Naše úmysly se vás netýkají. Nekřižujte naši dráhu.“

„Kam to letí?!“ nezdrží se Rekvizito užaslé poznámky. Rychle zkoumám chaos všemožných křivek a čar co září na holografické mapě. Cože? Neklame mě zrak?! Nejprve přední vlna, a postupně i další řady se vydávají konstantním zrychlením dvou gé – přímo do černé díry!

„Formacím z Homicingy od Bomma ze Skaringy: nejvýše důrazné upozornění! Váš kurs vede do zkázy!“ vysílá don, ohromen tak jako my všichni. Než náš signál dostihne okraj nesčetného konvoj e, trvá to 20 sekund. Sedím jak na trní.

Vteřiny ubíhají a pak najednou: „Bommovi ze Skaringy: rozumíme.“

Zvuk odpovědi zazní velín em jak ozvěna dopadnuvší gilotiny. Co se to u všech všudy děje??

„Bommu ze Skaringy lodím z Homicingy: můžete prosím sděl i t podrobnosti?“

Minuta a půl zuřivého mlčení, které div nerozřeže stěny malého velína na cáry. Snad ani nedýchám.

„Bommovi ze Skaringy od Apatila z Homicingy: hlásíme konec světa. Kéž se Velký Lepton smiluje nad našimi hříšnými dušemi. Ať naleznete i vy milost u Velkého Leptona v okamžiku vašeho zániku!“

Je to jako zlý sen. Řada za řadou, každá čítající stovky korábů všeho druhu, nabírá lineárním zrychlením směr přímo do neexistence.

„Bommu ze Skaringy lodím z Homicingy: prosím, zhodnoťte znovu své předchozí tvrzení! Konec vesmíru shledávám nereálným!“

Don mlčky čeká, až zpráva, nesená elektromagnetickým chvěním, přeletí dálkou dělící nás od sebevražedné flotily. Zjišťuji že napětí, s nímž čekám odpověď, daleko přesahuje všechny mé dosavadní zážitky.

Dvě minuty. Nic.

„Nestojíme jim za odpověď,“ podotýká Rekvizito tiše.

„Výbuch fanatismu,“ hodnotí Bl evier neuvěřitelnou situaci.

„Bommovi ze Skaringy od Resoguna z Homicingy,“ ozývá se náhle nový vzkaz. „Potvrzujeme konec světa. Nesmírně litujeme, že pro vás nemáme žádnou lepší zprávu. Lepton buď milostiv nám i vám.“

Čelní Homicingské koráby už letí přes sedm kilometrů v sekundě a stále zrychlují.

»Bay?« ozývá se náhle Bommu.

-Co je?-

»Mohla byste Homicingany poprosit o laskavost?«

-Jakou myslíš?-

»Aby nám přenechali nějaké ze svých korábů.«

„Ty jsi parchant!“ vybuchuji nahlas. Všichni se po mně otočí, neboť neví o mém hovoru s Bommem. „To je odporné, slyšíš! Jdi do-“

Náhle mi dochází dech – to když mi docvakne Bommova logika. Homicingané jsou rozhodnuti zemřít. Může jim být jedno, zda s sebou do záhuby vezmou i svou techniku. To není přístup mrchožrouta – prostě se jen zeptáme na dědictví. Přesto mi dá docela námahu sdělit Bommův návrh donovi.

Ten kupodivu nepropadá pohoršení. Naopak, zdá se že je návrhu příznivě nakloněn.

„Kéž se Velký Lepton smiluje nad našimi hříšnými dušemi,“ opakuje úryvek jedné zprávy. „Řekl bych, že se Homicingané domnívají, že udělali něco, co znamená konec vesmíru. Když už si to nechtějí nechat vymluvit, mohli by naší prosbě vyhovět. Třeba by jim to pomohlo před smrtí zmenšit tíhu pocitu viny. Leviere?“

„Je to jedna z možností,“ připouští a ndroid váhavě.

„Dotaz. Co uděláme, pokud zareagují nepřátelsky?“ nadhazuje věcně Mamatón.

„Komunikace mezi cizími civilizacemi je vždy obtížná. Myslím že bychom se z toho mohli různými omluvami vykroutit a zahrát na nepochopení,“ připouští don. Podívá se na mně. „Co ty na to, Bay?“

„Já?“

„Jistě. Jsi máš styčný důstojník. A tahle akce vlastně běží v Bommově režii. On by měl vědět, zda je jeho návrh reálný.“

-Bommu?-

»Nechci působit pyšným dojmem, Bay, ale počítal jsem že by můj návrh měl vyjít...«

Tlumočím odpověď. Doslova. Jsem příliš ohromena abych ji dokázala opsat vlastními slovy.

„Bommu ze Skaringy lodím z Homicingy. Uctivě p rosíme, zda by nám mohla být poskytnuta pomoc ve formě korábů, jež podle vašich slov nebudete v blízké budoucnosti potřebovat. Pokud však shledáte naši prosbu za nemístnou, odstupujeme od ní s hlubokou omluv o u, neb v tom případě náš návrh vyšel z naprostého nepochopení situace.“

Don je diplomat.

Doufám.

Tají se mi dech. Hrajeme si s ohněm. Docela živě si představuji, jak se kdosi na palubě nějaké Homicingské lodi zamračí a řekne: „Vezmeme ty drzouny s sebou...!“

„Bommovi ze Skaringy od Resoguna z Homicingy,“ přichází náhle odpověď. „Konec vesmíru je neodvratný. Avšak odpověď na vaši prosbu zní: ano.“

„Tak to je síla!“ neudrží se don.

„Ufff!“ říkám totéž, jen zhuštěnou formou. Než stačíme odpovědět, dostihuje nás další vzkaz.

„Bommovi ze Skaringy od Resoguna z Homicingy: rozšířil jsem vaši prosbu mezi svými loděmi. Budete ochotni přijmout lodě osmnácti prvních respondentů?“

„Osmnácti?!“ vyrážím ze sebe. To je neuvěřitelné!

„Bommu ze Skaringy Resogunovi z Homicingy: přijímáme vaši nabídku a jsme vám velice vděčni za vaši pomoc.“

„Bommovi ze Skaringy od Resoguna z Homicingy: zmíněné lodě automaticky zaparkují poblíž v ás. Můžete s nimi naložit jak libo. Buď Lepton milostiv nám všem!“

„Bommu ze Skaringy Resogunovi z Homicingy: rozumíme a děkujeme,“ říká krátce don. Co jiného k tomu dodat?

Jako uhranuta zírám na mapu, kde osmnáct lodí mění kurs směrem k nám. Po chvilce z nich vytryskne množství malých jiskérek – záchranné čluny, které však neomylně stáčejí směr svého letu k černé díře...

O padesát tři minut později zastavuje poněkud neuspořádaná formace osmnácti Homicingských korábů několik kilometrů od Bomma a jejich palubní automatiky hlásí připravenost přijímat naše rozkazy. To bude trochu problém, protože neznáme jejich příkazový systém a plno dalších vazeb, takže není jisto, jak by na naše p ovely mohly reagovat. Takže zatím od nás dostávají jasný pokyn – nic nepodnikat.

Tou dobou už se dává do pohybu i poslední z Homicingských formací. Jako mračno černých bodů letí nejhorším z možných směrů. Bude jim trvat sedmapadesát hodin, než překonají těch zhruba padesát milionů kilometrů, dělících je od nezvratné smrti. Je mi špatně při představě obrovského množství bytostí, které se v důsledku vlastní zaslepen osti dobrovolně vrhají vstříc smrti.

-Mohla by být pravda to co tvrdí?- vyptávám se opatrně Bomma.

»Rozhodně ne. Soudím, že se stalo něco na jejich domovském světě, a oni si to kladou za tak těžkou vinu, že s ní nemohou žít. Ale n avzdory všemu, co si můžeme myslet, jsme něk terým z nich aspoň umožnili zemřít s pocitem, že ještě naposledy učinili něco užitečného pro nás.«

Co na to říci? Mám krk jako v kleštích a trvá mi ještě delší dobu, než se můj cit srovná s tím, co přiznává bezcitná logika.

Sedím ve velínu zase sama – všichni horečně rozepisují ovládací protokoly pro čekající lodě. Nechci, ale musím se dívat na mapu, kde hustý roj teček míří do zkázy. Formace záhuby a z maru. Jak neodvratné! Jak bolestné! Nedokážu se uhlídat a co chvilku jsem v duchu s každou tou bytostí, jež padá blíž a blíž absolutnímu zatracení. Nezbyde z nich nic, vůbec nic: vymažou se z jeviště tohoto světa tak dokonale, jak málokdo.

„Bommovi ze Skaringy od Resoguna z Homicingy: kéž je zbytek vašeho života šťastný!“ dostihuje mě zničeho nic přání ze vzdalující se eskadry smrti.

Už zase přes slzy nevidím. Nevydržím to!

„Spojení! Resogunovi z Homicingy od Bomma ze Skaringy!“ křičím. „Nedělejte to! Vraťte se! Prosím!!“ řvu jak malá holka.

Odpověď mě drtí. „Bommovi ze Skaringy od Resoguna z Homicingy: mír s vámi. Kéž vás Leptonova náruč přijme láskyplněji než nás...“

Bum. Tma.

Errata:

30.05.2021 13:22