Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sedím jako obvykle v malém velínu a hypnotizuji hvězdy. Osm dní je za námi a vše co bylo nezbytně nutno udělat, je hotovo. Či spíše: nic víc dělat nejde, neboť zásoba komponentů je již spotřebována.

Ve svém poznání proč mohu s lodním počítačem komunikovat jen já, nejsem ani o krok dál. Prostě s polu mluvíme. Ale proč j en já, netuším. Čas se mi ale nevleče: Bommu mě zásobuje neustálou záplavou informací, které tlumočím zprovozněným komlinkem donovi nebo nějakému z e synťáků. Abych se dočista nenudila, čas od času se některý panel ve velínu nakrátko rozzáří, chvilku si na něco hraje a pak opět pohasíná aniž sebeméně chápu oč jde. Nejsem styčný důstojník: zastávám pouze funkci hlasivek, jimiž Bommu promlouvá k bytostem v jeho nitru.

„Udělali jsme, co šlo,“ usedá konečně don Ortogon do kapitánského místa. Blevier suverénně usedá na místo technického velitele, p ilotní post zaujímá k mému údivu Rekvizito. Mamatónova hřmotná postava se tyčí krok za donovým křeslem. Dochází mi, že právě vidím velitelskou sestavu. Cože? To jako i já patřím mezi ně?

„Mapu,“ velí don Ortogon a vpředu se ve vzduchu rozzáří holografické schéma okolního vesmíru. Teprve když se dva virtuální ukazatele dají do pohybu, dojde mi že třetí bude nejspíš můj. Nechávám ho ale neaktivní trčet na jakési hvězdě, protože mi ty údaje zhola nic neříkají.

Jenže smysl chápu jasně: budeme se teleportovat!

Projede mnou ledový spár hrůzy. Otáčím se k donovi, jako bych u něj snad chtěla hledat podporu. Vidí můj vylekaný pohled a okamžitě chápe co se děje.

„Lituji, Bay,“ pokyvuje hlavou. „Ale bez teleportu se nikam nedostaneme. Vesmír je příliš velký na to, abychom ho proletěli lineárně.“ Zhluboka vzdychne. „Je mi to moc líto.“

Snažím se být statečná, ale asi mi to moc nejde.

»Nemusíte se obávat. Postarám se o vaše nepříjemné pocity během teleportu,« říká Bommův hlas uvnitř mě. Zpozorním. -Jak to chceš udělat?-

Odpověď však žádná.

„Víme, jak špatně se cítíš při teleportu,“ říká mezitím Ortogon. „Proto zvažujeme velmi pečlivě cíl. Musíme dosáhnout nějaké civilizované oblasti, abychom dokončili Bommovu rekonstrukci. Nemůžeme zůstat tady na místě. Skutečně to nejde jinak.“

„Na mně neberte ohledy,“ říkám ještě trochu zadrhnutým hlasem. „Stejně je na mně nikdo nebral celý život!“ Chci aby to všechny bolelo a daří se mi. Dokonce i Rekvizito na mně smutně upírá svá umělá kukadla.

„Bay, bolí mě to tak jako tebe,“ říká don s povzdechem. „Víš ale, že udělám co půjde abychom tento problém co nevidět vyřešili.“

„Bommu mi nabízí pomoc hned na rozdíl od vás,“ plácnu neuváženě.

„Opravdu?“ Don zpozorní a snaží se mi očima provrtat až na dno duše. Po chvíli to naštěstí vzdává.

„Tím lépe,“ poznamenává neutrálně a vrací se k mapě. „Jsou tu dvě možnosti,“ mluví k Rekvizitovi.

„Mám sdělit svůj názor, done?“ táže se náš pilot.

„Ovšem.“

„Gwra 1320.“

To je sice trochu nejednotný, ale technicky dobře vybavený svět. Don mlčí a zvažuje alternativy.

»Bay?« ozývá se mi Bommu uvnitř hlavy.

-Copak?-

»Chtělo by se vám vybrat cíl mého přesunu?«

-Zkus to.-

»Phera 674, Bay. Prosím.«

„A co Phera 674?“ plním roli tlampače.

Pár vteřin ticha. Pak: „Bay, Phera 674 je černá díra...“

„Aha...“

Don naštěstí chápe rychle. „To ti napověděl Bommu?“

Kývám.

„Uvedl nějaký důvod?“

„Zachytil velmi divnou informaci. Bude-li pravdivá, v elmi pravděpodobně vyřešíme všechny technické problémy,“ opakuji Bommova slova, které mi znějí v hlavě.

„Phera 674?“ ujišťuje se don.

»Přesně, Bay,«

„Ano,“ přitakávám.

„Dobře, přesuneme se ta m.“

Slova mi zaskočí v krku. Je to tady.

„Odpusť, Bay!“ Donova ruka se vznáší nad symbolem startu.

„Jasně. To zvládnu,“ zatínám zuby.

Bum – a tma.

Errata:

30.05.2021 13:22