Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čtyři dny nepřetržité práce pomalu přinášejí své ovoce. Pro mě je nejdůležitější, že má Rekvizito zase svou tvář a funkčnost. Jeho opravený obličej se neustále usmívá. Tedy – kdykoli se potkáme. Neboť don potřebuje k rekonstrukci každou ruku. Jenom první den po teleportu jsme s Rekvizitem spolu, pak zůstávám o samotě. Aspoň že Bommu mi dělá společnost.

Nic neumím, takže sedím ve velínu, mlčím a dívám se na vesmír, který mi to stejně tak oplácí.

Bommu čas od času podniká pokusy oživit ve mně mou údajnou telepatickou schopnost, ale marně. Sama už ani nevěřím, že se to stalo. Pak mě napadá, že mi tu iluzi třeba schválně podstrčil aby mě přizpůsobil svým představám. Okamžitě mi tane na mysli donovo varování, abych mluvila s Bommem velmi opatrně, a tím víc se uzavírám do sebe.

Bommu ale neztrácí trpělivost mě každou hodinu oslovovat, leč jeho bezmezně vlídná strojová neústupnost m i spíš vadí než pomáhá.

Sedím a zírám na bezejmennou hvězdu, mlčky zářící ve tmách. Jak koráb pomaličku rotuje, zdánlivě krouží kolem nás v půlhodinové periodě, a její svit spolu se stíny tančí po vybavení velína prazvláštní, hypnotizující balet. Tak nesmírně obrovská, tak mocná, tak jasná, a přece nemá ani jméno. Jedna z několika set miliard v galaxii. Nepatrnost této ohromné, žhoucí stálice vůči bezedné tůni vesmíru je tak šokující, že nejsem schopna vyjádřit nepatrnost svou vlastní. Jsem méně než nic a tím hůř pro mne, že si to uvědomuji.

Nakonec z toho všeho usínám, ale mé sny jsou ještě horší než bdění. Bojuji s nepojmenovatelnými děsy, prchám a jsem dostihována, propadám se do zdrcujících ne logičností, z nichž každá je horší než předchozí, všechno se nade mnou uzavírá, klesám, přicházím o dech a cítím jak mrazivé pařáty hrůzy cupují mou duši na kousky...

-Bommu!- křičím v nejvyšším zoufalství.

»Jsem vzhůru, Bay! To byl jenom sen... p ouhý sen! A mluvíte opět myšlenkou...«

„Já-“ máchám dezorientovaně rukama kolem sebe než se s neuvěřitelným vypětím vůle vymotám z lepkavých pavučin Morfeových. Bommova pomalá rotace zrovna vyn áší ohnivou tvář bezejmenn é hvězd y nad okraj mého křesla. Paprsek světla je mým záchranným lanem. Rozechvělá prožitým nočním děsem, vytřeštěnýma očima zírám na zdroj běloskvoucí záře. Sedm dní v týdnu b ez oddechu pracující, a nonymní fotonový emitor s průměrem tří milionů kilometrů. To je monstrózní... a zdrcující.

„Děkuji, Bezejmenná,“ říkám si jen tak pro sebe. Vida. Už má jméno. Ale asi se jí nelíbí.

»Bay?« ozývá se Bommu.

„Co je zase?“

»Máme malý problém. Blíží se k nám erupce sluneční energie.«

„Tak jí utečeme!“

»To není možné. Dobíjení swarblathů bude trvat ještě několik hodin. Ale máme jiné řešení.«

„Tak ho použij!“ Teprve pak mi dochází že dávám souhlas ani nevím s čím. Kdyby bylo řešením moje vyhození do vesmíru... tak už letím. Ach jo.

»Provedu!«

Bezejmenná se pohne. Majestátně zaplouvá za okraj velína, až zmizí za zádí. Kolem je tma, něžně poprášená tisíci nekonečně vzdálenými stálicemi. Koukají se na mně a jsem jim ukradená.

„Vy mně taky!“ ječím vztekle na hvězdy, které se ve své neskonalé věkovitosti ani neobtěžují odpovídat.

»Bay, čelo fronty vysokoenergetických částic k nám dorazí za méně než minutu. Velitelská a s drobnými výhradami i střední sekce budou i nadále obyvatelné.«

Don! Ta myšlenka mě zasahuje silou blesku. „Kde je don?“ ptám se úzkostlivě.

»Ve střední sekci.«

-Zavolej ho!-

»Nemá komunikátor, Bay...«

„Dostaň ho sem do velína! Hned!!“ Náhle si uvědomuji že křičím nahlas. To předtím tedy byly – myšlenky!?

»Provedeno, Bay!« hlásí okamžitě.

„Čas!“ vypálím bez rozmyslu další povel. Na zobrazovači naskočí rudá sedmadvacítka, neúprosně metamorfující k nižším a nižším hodnotám.

„Dělej!“ pobízím Bomma.

»Pracuji jak nejrychleji mohu!« ujišťuje mě.

Deset.

Prsty se mi neovladatelně klepou. Koušu se do nich.

Pět.

Do velína vráží Mamatón, svírající v rukou zuřícího dona Ortogona. Pancéřový uzávěr průchodu zaklapne v okamžiku kdy se trojka mění na dvojku.

Chechtám se, až slzím. Zčásti úlevou, zčásti tím představením. Smích mě přechází až když mi dojde že já v Mamatónově železné náruči musela vypadat zrovna tak legračně.

„Okamžitě stop!“ poroučí don důrazně. „Opakuji! Okamžitě stop!“

„Poslechni,“ kývnu na Mamatóna a mechanická náruč se rozevírá. Don na mě upírá hluboký pohled. Pak si sedá do vedlejšího stanoviště a kyne mi rukou: „Tak povídej, Bay...“

Váhám. Tápu. Co má m říci?

»Proč jsem se otočil...« napovídá mi Bommu tichounce.

„Bommu se otočil...“ začínám nesměle, „aby záďová část odstínila záření sluneční erupce.“

Přejíždí očima údaje na pultu. „Výborně, Bay. To byl tvůj nápad?“

Vrtím hlavou.

„Tedy Bommův?“

Přitakám.

„Vydala jsi příkaz?“

„Ano...“ Je mi úzko při té odpovědi. Don Ortogon je kapitán. Já jsem nula. Dovolila jsem si příliš.

„Skvěle, Bay.“

Lapám po dechu. Cože?!

„Velmi správné rozhodnutí,“ opakuje. Pak přivře oči. „A můj únos je také tvým dílem?“

Nepatrně přikyvuji.

Don se náhle směje. Nechápu, ale cítím nesmírné ulehčení.

Pak kyne Mamatónovi: „Jdi pracovat.“

Android odchází a don ukazuje k mé hlavě. „Sundej si to.“ Gestem upřesňuje co myslí.

Poslušně odepínám náušnice. Bommu mizí z mojí hlavy. Jsem sama ale není to vůbec tak hrozné jak by určitě mohlo.

„Už jsem si přečetl, že bych ve střední sekci nebyl tak moc ohrožen,“ usmívá se don. „A velmi si vážím tvého činu: chtěla jsi mít jistotu, viď? Drahá Bay, právě jsi původcem a svědkem několika velmi zajímavých věcí.“

Ani nedýchám.

„Předně: ač o tom sama možná pochybuješ, máš schopnost správné reakce při minimu dostupných informací. Za druhé: prokazuješ smysl pro zodpovědnost. Dále: Bommu tě zjevně uznává coby styčného důstojníka. A navíc – jak vidno z únosu – přikládá tvému rozkazu větší důležitost než mým protestům. Ano, možná to má na svědomí první zákon o ochraně života. Ale možná také ne. Opakuji teď svá nedávná slova: Bay, jsi to nejcennější co máme na palubě!“

To jsou šoky! Jen mlčky mrkám. Já a nějaká důležitost?

Ale don si zjevně nedělá legraci. Čekám, že k tomu ještě něco dodá, ale po chvilce mlčení vstává.

„Půjdu pokračovat v práci. Bay, drž nad námi všemi svou ochrannou ruku, ano?“ Pousměje se a odchází.

„Bommu-“

Ticho.

Ach, rozhraní! Nasazuji náušnice spolu s jasnou myšlenkou, jejíž řešení mě právě teď zajímá ze všeho nejvíce.

»Jsem vzhůru, Bay!«

Několikrát se zhluboka se nadechuji, a najednou to jde jako po másle.

-Bommu,- říkám telepaticky, -teď si ze všeho nejdříve vyjasníme, jak to že s tebou tak klidně mluvím myšlenkami, ano?-

Errata:

30.05.2021 13:22