Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dramaticky rozcuchaná a malebně oškubaná čekám až se podobně upravený Oskar probere. Dlouhou chvíli si krátím úvahami o výskytu uspávací látky ve sklenici a o tom, co za to všechno. Konečně mladík slabě zavrní. Ach jo. Přitahuji si ho a objímám, dokud se tak nějak neprobere.

„Bay?“ zamumlá.

„Oskare?“ Směji se mu u ucha. Rozhlíží se a vůbec netuší. Pak složí hlavu do dlaní. Podpořím jeho tápající sebevědomí několika polibky.

„Spokojená?“ zašilhá po mně.

Jasně že spokojená. „Kdybys nechlastal jako zvíře, zvládli bychom to ještě počtvrté,“ říkám. Očka se mu rozsvítí. To je přesně to, co chce slyšet. No, tak proč mu to neříci.

A hned do něj: „Oskare? A fakt splníš cos mi říkal?“

V jeho pohledu to pyšně zajiskří. Zjevně pochází ze společenských kruhů, kde slovo „nemožné“ vyškrtli ze slovníku. „Mám totální vokno,“ vrčí. „Sakra silný pití!“ Upírá na mně ještě zpola omámená očka. Když si všimne několika simulovaných kousanců, které jsem si za jeho spánku nechala pořídit abych historce dodala na věrohodnosti, na rtech mu zahraje pyšný úsměv.

„Co slíbím, udělám,“ přikyvuje blahosklonně. „Tak povídej!“

„Sedmadvacet tisíc solů.“ Teď jsem jak na jehlách. Spolkne to?

Úsměv mu ztuhne. „Cooo??“

Je řada na mně. Takže pro změnu hrozivě: „Coooo?!“

Už nekouká, ale zírá. „Si děláš binární šprťouchlata!“

Tvářím se zlověstně. „A kdo mi tu sliboval všechno na světě?!“

Odstrčí mě. „Ty si vobyčejná mrcha.“

„Mamatóne!“ zařvu vztekle. Do ošetřovny okamžitě vráží obrovitý android.

„Urazil mě! Zmlať ho, parchanta!“

Matónův první krok otřese podlahou.

„Nééé!“ vříská Oskar. „Nééé! Odvolávám! Zastav ho! Prosííím!!“

„Stůj-“ Monstrózní synťák ztrne se svýma strašlivýma rukama hladově nataženýma k Oskarovi.

„Poslouchám,“ říkám tiše.

„Omlouvám se, Bajonetová... fakt. Promiň! Za to může ten chlast! Jsem ještě napůl... no.“

Říkám (hodně ledově): „Nejsem mrcha. Jsem největší rebelka ze Skaringy. Pamatuj si to.“

„Jasně! Rebelka! Však já vím!“ kývá horlivě.

„Dělej!“ Střelím výhrůžným pohledem k androidovi.

„Nechvátej tolik!“ vyjekne a divoce šacuje rozházené oblečení. „Dej mi aspoň chvilku!“

„Nezájem. Ty mně jsi nedal taky ani chvilku!“ tvrdím bez uzardění.

Konečně t římá kreditku v ruce a rozhlíží se po nějakém terminálu. Napovídám mu krátkým kývnutím – dveřní senzor může fungovat i jako čtečka. S hlubokým povzdechem mávne kartou nad zámkem a chvíli zadává údaje. Se značně žlučovitým úsměvem pak hlásí: „Hotovo...“

„Bylo mi potěšením,“ říkám mírně posměšně.

„Už můžu jít?“ šilhá po androidovi.

„Doprovodím tě.“ Dávám Mamatónovi pohov a vracíme se do hangáru. Bommu mě naviguje tak, že projdeme sekcí kde si čtyři Oskarovi kamarádi mezitím dali nevázanou pitku. Vypadá to tam hůř jak na smetišti.

Konečně vcházíme do hangáru. Kumpán je vítán ještě zpola opilými obdivnými výkřiky. V duchu se chechtám: Oskar se tváří jako vesmírný svůdce první kategorie a háže kolem sebe pyšné pohledy. Myslí že ho nevidím, když tajně ukazuje tři prsty, na což kumpáni reagují novým pochvalným řevem.

„Fakt bych s tebou nechtěl bejt na pustým vostrově,“ říká mi Oskar na rozloučenou.

„Já také ne, milánku.“

„Proč?“ To je velmi neuvážená otázka z jeho strany.

„Nebylo to nic moc – až na ty peníze,“ zasazuji citelný úder. Tváří se nepopsatelně.

„Mrcho!“ procedí mezi zuby a chvatně uteče do jachty dřív než mohu na jeho hlavu přivolat pohromu v podobě Mamatóna.

Nestojí mi už ani za pohled. Opouštím hangár a čekám na signál dehermetizace, ale za průchodem je ticho. Když trvá delší dobu, pozeptám se Bomma.

Odpověď je prostá: »Převod solů dosud nebyl potvrzen, Bay.«

Rázem v idím rudě. Vrážím do hangáru a pěstí buším do boku jachty. „Vylez, srabe! Vylez, nebo tě nechám vytáhnout za uši!!“ Mamatón sem už kvačí a přidává grády svému autogenovému hořáku.

„Vypálím tě z tý piksly ven!“ hrozím.

»Transakce potvrzena,« ozývá se vzápětí Bommu. Mám co dělat abych zadržela smích. Oskar mě chtěl podvést, ale jak vidno jsem mu nahnala strach. Tím moje role v tomto divadle končí. Odvolávám Mamatóna. Podruhé odcházím. Necháváme si načas, abychom z výstupní sekce odebrali tolik vzduchu, kolik skřípavě kvílející čerpadla dokáží vycucnout. Jachta mladých zbohatlíků opouští naši palubu až po několika dlouhých minutách. Teprve potom se mně zmocní taková divná slabost.

Ve spojovací chodbě už na mně všichni čekají.

„Co?“ Koukám asi hodně vyjeveně, protože don chvátá aby mě uklidnil. „Budu muset své poslední hodnocení výrazně změnit, Bay,“ říká. „Ty nejsi velmi cenný člen posádky. Ty jsi to nejcennější, co na palubě máme!“

Rozpačitě se usmívám, ale když mi i Blevier poněkud škrobeně blahopřeje, bezmála jsem schopná jim věřit. Přesto ve mně neustále hlodají pochybnosti, které se rozplynou teprve ve chvíli, kdy u Bommova boku po zběsilém manévrování skrz orbitální provoz přistává rozhrkaný náklaďák s falešnou registrační značkou i respondérem, zato ale napěchovaný vším možným, co nechal don Ortogon okamžitě dole na planetě nelegálně nakoupit a dovézt.

Společným hektickým úsilím lidí, androidů a robotů ho stíháme vyložit dříve, než k nám dorazí orbitální policie a nařídí modul vydat. Nakonec d on Ortogon v divém chvatu mačká ovladače a za chvíli náklaďák se zcela spálenými a zkratovanými obvody, z nichž se už nic nevyčte, zvolna padá vstříc strážcům orbitu.

Úspěch!

Errata:

30.05.2021 13:22