Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Slíbená další dodávka stále neletí. Zatímco spíme, Blevier prohledává komunikační s féru a hned ráno víme proč nová pomoc nepřišla: Společnost uvalila na celý případ embargo. Neutrální orbit je odteď zakázané pásmo.

Chvilku nad tím hořce přemítám. Svobodný orbit byl jedním z hlasitě proklamovaných důkazů, že Skaringa funguje vysoce demokraticky a dbá na práva lidu. Jenže ukazuje se, že to byla jen líbivá póza. Nikdo totiž, pokud si pamatuji, neutrální orbit jako azyl nepoužil. Až my. A systém, zprvu zcela šokovaný něčím tak nečekaným, svým typicky t ě žkopádným, ale nezadržitelným byrokratickým tempem počíná zatahovat sítě odplaty.

„Když jsme nezemřeli po dobrém, chtějí nás zlikvidovat izolací,“ říká don a nazouvá boty. „Skaringa se ve skutečnosti děsí svobody. A rozvoj osobnosti je k tomu prvním krokem, neboť silná osobnost se těmi, kdož se cítí nadřazeni, špatně ovládá.“ Aniž snídá, vyráží do hlubin korábu, následován Blevierem.

Prohlížím chodidla. Rány už se krásně zavírají. Dosud netuším, že to bude první a jediná dobrá zpráva dnes.

Úvodní jobovka je že nefunguje číslo na Luku, které jsem chtěla ještě jednou poděkovat. Linka je blokována. Fakt si na nás došlápli. A tajné číslo raději zkoušet nebudu.

Druhá jobovka nás potkává hned po chvíli. Rachot jako když padá plechové nebe mě vbíjí leknutím do podlahy. Nouzové přepážky chodeb řinčí a jak gilotiny se zakusují do stěn a podlah ve snaze zabránit dehermetizaci. Nějak ý nosník nevydržel teplotní pnutí a teď trhá a cupuje pláty levého boku v šesti sekcích. Ještě dlouho není klid – zraněný Bommu sténá, vrže a skřípe, ale jsme dosud živí. V po mrká vajícím zdravém Rekvizitově oku vidím obavu: v odříznutých sekcích je totiž zbytek materiálu potřebného k opravám.

Naštěstí si don ví rady a pasuje Mamatóna na hrdinu, který bude mít tu čest postavit se vražednému vakuu. Android leze přes dehermetizované sekce a pomocí prostých manipulátorů posílá zbylý materiál do sekcí s atmosférou. Dýchám namáhavě – don o poznání snížil atmosférický tlak, abychom udrželi obyvatelný prostor. Přesto b ěhám chodbami jako splašená a roznáším věci jako včera: čas má náhle cenu zlata. Smutnou pravdou je, že mi tento důležitý fakt dochází až teď.

Když je chvilka klidu, krčím se v rohu a v mé duši se roztahuje černota stejná jako je venku. I ten poslední robot na palubě je neskonale důležitější a užitečnější než já. Proč mě sem don vlastně bral? Vždyť má pravdu: jsem k ničemu. Pouhé o btížné břemeno.

Rekvizito mě posléze nachází a snaží se mi posloužit svým strojovým soucitem. Nechápe, že se mu to nemůže podařit. Každý pohled na jeho zpola rozláman ou figuru mě bolí jako bych se do něj převtělovala. To není dobře. To není dokonce ani trošku dobře.

Errata:

30.05.2021 13:22