Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Další den se budím brzy, ale spánek moc nepomohl – jsem rovnou unavená. Nemůžu zabrat, tak se potichu obleču a vyjdu z velína. Hned za rohem natrefím synťáka. „Slečno Bay, smím vás po prosit o pomoc?“ To je Rekvizito, nadšeně mi strká komplan pod nos.

„Ale klidně...“

Dnes neroznášíme. Spojujeme. Skrz stěny, koridory a přepážky vede neuvěřitelná spousta nových i starých kabelů, jež je třeba v daném pořadí propojit. Tlusté, tenké, barevné, černé, kryté kovem i vícepramenné, s nejrůznějšími koncovkami, na nichž se bimbají fáborky s kódovými čísly. Takže n aštěstí nic, co by můj „z o čekávaných hodnot nepřípustně vybočující“ mozek nezvládl. Přečíst číslo, najít číslo, vzít, zacvaknout, zajistit. A znovu. Práce pro cvičenou opici. Tedy přesně pro mě.

Mé ruce pracují, zatímco má mysl zůstává netečná. Ani nevnímám Rekvizitova slova, jimiž se neúnavně snaží navázat se mnou komunikaci. Když mě ztráta gravitace občas zahodí do smyček kabelů, už se ani neděsím, i když to znamená, že nové zdroje počínají slábnout. Jsem dočista prázdná. Po každé takové události se do vzduchu vznesou mračna prachu, a než gravitace opět zapne, topíme se v dusivé mlze. Tedy já se topím, Rekvizitovi to je jedno.

Pak zjišťuji, že mě robot drží za ruku.

Civím na něj dočista nechápavě. Co mě zdržuj e?

„Je vhodný čas k obědu, slečno...“

Nechávám kabely padnout na zem a jsem odváděna do velína. To je fraška: robot vede za ruku člověka. Ale ani tato myšlenka mě nevytrhne z netečnosti.

Don Ortogon už tam čeká, ale jídlo nikde. Nestačím si to srovnat v hlavě. V jeho tváři vidím maličký, ale hluboký úsměv. „Mohu tě o něco poprosit...?“ Zlehka mi zamává dlaní před očima. „Bay?“

Ale samosebou. Říkám to nahlas nebo jen v duchu?

„Aktivuj senzor.“ Ukazuje mi jaký. Nepřemýšlím nad tím, proč to neudělá sám, když k němu má blíž než já, zvedám ruku a dotýkám se plošky.

Stěny velína zabzučí a skrz ospale mžourající obzor pronikne nádherný, ostrý a jasný obraz hlubokého kosmu kolem nás. Je to tak realistické, až zadržím dech. Jsem proti své vůli uchvácena, nedokážu ale shledat slova jimiž bych vhodně reagovala.

Don chvíli čeká. Nedá na sobě znát zklamání když se ode mně nedočká žádné reakce.

„Máme v činnosti první vestavěný zdroj. Přesně teď jsme se odrazili ode dna.“

Asi mi sděluje něco velmi důležitého, ale slova plují mimo mou mysl.

Pokývá hlavou a promne si unavené oči. „Teď budu dva dny spát. Dobrou noc, Bay.“

Něco mě lehce tahá za ruku. Rekvizito.

„Co pořád otravuješ!“ vybuchnu náhle. Jeho potlučená tvář se rozzáří karikaturou úsměvu. Je šťastný, že s ním mluvím. Jeho bezelstná oddanost ve mně ihned udusí zvedající se vlnu vzteku.

„Mám hlad,“ říkám aniž rozvažuji svoje slova. A tak o chvíli později sedím v křesle velína, soukám do sebe plátky sýra, salámu a kolečka okurek, plná úžasu létám očima po majestátním panoramatu kosmu vůkol a naslouchám nakřáplému hlasu svého umělého společníka. To co slyším mě po chvíli zvedá na nohy a vyrážím do hlubin korábu.

Páni! Tak t omu říkám změna! Žádné sekce černé jako kanál, v nichž jde od pusy pára! Jasné řady světel mění chodby v rozzářené, temperované dálnice. Montážní roboti najednou pracují naplno. Probíhají chodbami, otvírají segmenty stěn, stropů či podlah, montují s vervou doslova hektickou kam jen oko padne.

„Kde se vzali?“ žasnu.

„Montážní čety jsou standardní servisní výbava lodě,“ odpovídá Rekvizito. „Dosud byl y nečinn é, protože jsme neměli energii. Ty poslední výpadky gravitace, jež vás slečno rušily v práci, neznamenaly docházející energii, ale byly způsobeny přepojováním sítí na nový zdroj. Teď může všechno pracovat naplno.“

Zvolna začínám chápat revoluci, odehrávající se před mýma ohromenýma očima.

„Ukážeš mi schéma?“ žádám robota. Ochotně promítá do vzduchu holografický průřez Bomma. Zelené sekce rozkvétají jako jarní louka po dešti.

„Slečno Bay, prosím, ustupte trochu sem.“ Uhýbám a chodbou vzápětí dusá trojice mohutných nosičů, ověšených nástroji a všemožným materiálem.

„Četa konsolidace Bommova skeletu,“ podává mi Rekvizito vysvětlení. Náhle ukazuje ke stropu. „Už funguje i vnitřní komlink. Všechno je na dobré cestě, slečno.“

Všechno kromě mojí polámané duše, myslím si trochu trpce.

Kéž bych byla stroj, co lze snadno opravit!

„Á, slečna Bay!“

Tenhle hlas také znám. Ohlédnu se. Chodbou ke mně kráčí android Blevier, v tváři samolibý syntetický úsměv. „Jak jste spokojena s prací mechanických čet? Pokud byste zahlédla jediného lelkujícího montéra, upozorněte mě laskavě: zdvojnásobím mu pracovní frekvenci!“ Směje se jako by řekl kdovíjaký vtip. No, možná že řekl, ale v íc mi vadí, že se mnou mluví jako se sobě rovným.

„Kdy bude Bommu v pořádku?“ ptám se.

„V pořádku?“ Maličko zaváhá. „Myslíte kdy dokončíme odstraňování nejdůležitějších závad? Odhaduji že za tři hodiny, osm minut a dvanáct-jedenáct-deset- sekund.“

„Ne.“ Snažím se mluvit hodně studeně. „Kdy bude Bommu v pořádku?!“ Dělám že nevnímám nenápadné Rekvizitovo zatahání za mou ruku.

Blevier na mě chvíli synteticky kouká.

„Neumíš odpovědět?!“

„Slečno Bay,“ říká a v jeho umělém hlase je přes povrchní uctivost znát propastný despekt. „Bommu je v podstatě šrot. Věnujme mu odhadem sedmadvacet tisíc solů, dva týdny usilovné práce a mohl by být to, co vy nejspíš myslíte slovy »v pořádku«.“

Sedmadvacet tisíc?! To je studená sprcha. Je mi jasné, že se právě ztrapňuji i před androidem.

„Leviere,“ říká bez vyzvání Rekvizito, „slečna možná chtěla vědět kdy bude Bommu v pořádku s použitím prostředků, jež máme zrovna k dispozici.“ Podívám se na něj zjihlýma očima. On se o mně dokonce bere!

„S tebou se nebavím, otloukánku,“ zní urážlivá Blevierova odpověď.

„Ale já s tebou jo!“ vyštěknu mu do tváře, až se mimoděk postaví do vzorného pozoru. „Odpověz!“

Dvě vteřiny zuřivých kalkulací. Pak: „S prostředky co máme k dispozici lze dosáhnout zmíněného stavu korábu v prakticky nekonečném čase, slečno Bay!“

Probodávám ho očima. „Můžeš jít za svými úkoly,“ mávnu rukou.

„Proto tady jsem, slečno,“ opáčí, aby mi dal najevo že nedostat úkol, vůbec by se se mnou nezahazoval. I když je to hloupost, zdá se mi že se přitom ironicky ušklíbne. Podává mi v sáčku nějaký malý, lesklý předmět. „Pro vás, slečno.“

„Zamilovaný d árek? Od tebe?!“ Snažím se být jedovatá.

„Ne zamilovaný, ne dárek, a ne ode mne,“ vypočítává upjatě. „Komunikační rozhraní pro nově restaurovanou vnitřní sdělovací soustavu korábu Bommu, slečno. Předávám jej dle předchozích instrukcí dona Ortogona.“

Mlčky polknu. Zase má navrch. Vytrhnu mu sáček z prstů.

„Děkuji, slečno. TEĎ konečně mohu jít za svými úkoly,“ prohlašuje a dává na slovo teď velký důraz, jako kdybych já byla otravná nezbytnost, zdržující ho od něčeho skutečně důležitého. Sjede nesmírně opovržlivým pohledem Rekvizita a odběhne kamsi pryč.

Díváme se s Rekvizitem na sebe a věřím že oba myslíme na to samé. Vlastně ne. V mé hlavě se právě v tomto okamžiku rodí nezvratné rozhodnutí vybojovat si svoje místo v palubní hierarchii.

Všemi silami.

Všemi prostředky.

Errata:

30.05.2021 13:22