Vítej, návštěvníku!

Ústup

Vesnice se rozdělila na dvě party. V první, větší, byli rodiče dětí, odeslaných do Beridazu. Všichni rozumně uznali, že vesnice teď nebude vhodná pro děti. Pod cizím sluncem jim bude lépe, a rodiče by jim měli být nablízku.

Ve vsi zůstane jen pět bezdětných rodin. Někdo se musí starat o podzemní kravín, sklizeň luk a pořizování zásob krmiva. Stravovat se budou v podzemní hospodě díky jediné »dzevogdě« ponechané na Zemi.

Vesnice tak vlastně přestala existovat. Možná se vesničané do podzemních domů časem vrátí, ale nebude to jistě hned. Technologie Slinchimů možná jednou odstraní nakupenou skálu a domy se opět objeví, ale to může být ještě později.

Slávek Procházka s učitelem Břéťou Formanem zůstali ve vsi z jiného důvodu. Učitel trval na tom, aby obec dál platila daně z pozemků, aby nebylo možné jejich vyvlastnění z důvodu dluhů. Aby mohli rok co rok platit daně, musí získat peníze, ale mléko krav z podzemního kravína jim snad na daně vydělá.

Slávek byl větší pesimista. Předpokládal, že stát všechny pozemky vyvlastní, i když nebudou zadlužené. Uložil si ale za úkol znemožnit obsazení obce jinými zájemci. Katastrální území obce bude prázdné jen zdánlivě, a Slávek se chystal dát všem cizím vetřelcům najevo, že tady neuspějí. Elina přece říkala, že tu mohou ještě dlouho »bloudit uvolněné síly«. Takže jim jen trochu pomohou...

Venca Stáreček se mu nabídl, že mu pomůže. Chystal se normálně pěstovat trávu, ale myšlenka lidem nepřátelské »zóny« z ruského románu se mu zalíbila. Nechal si na Beridazu nalít do hlavy vědomosti o neznámých možnostech Šédyšů, a tvrdil, že se Slávkem jimi každého vetřelce zaženou.

Jak dlouho ale může tento stav trvat?

Uvidíme!

Stěhování vesničanů na Beridaz nepředstavovalo problém. Každá rodina si v příručním zavazadle odvážela rodinné památky, všechny fotografie, dokumenty, školní vysvědčení, rodné a křestní listy svých předků. Největší kufr měl myslivec Bělka, který si chtěl vzít do Beridazu své trofeje. Od mládí měl jako aktivní atlet slušnou sbírku medailí a pohárů. Byl rád, že všichni měli od Slinchimů zavazadla se schopností roztahovat se podle potřeby. Jediné, co na nich bylo nezvyklé, byla průhlednost. Naštěstí rodinným památkám okukování nevadí, a Kája své medaile beztak ukazoval rád, takže průhlednost zavazadel nikomu nevadila. Všichni též oceňovali výhodu obleků »tučori«. Kdyby do Beridazu stěhovali i ostatní svršky, jeden kufr na rodinu by zaručeně nestačil.

Rada Starších si vzala za úkol projednat se Slinchimy rozmístění vesničanů v novém domově, stavbu nové vesnice a dořešení zemědělství.

„Nechceme být závislí na milodarech,“ vysvětloval mi to Ludva Koťátko. „Hned od začátku rozjedeme pěstování trávy.“

Sedlácká povaha je popoháněla vymanit se ze závislosti na hostitelích...

Vesnické domy hluboko v podzemí postupně osiřely. Také já s Elinou se brzy připojíme k emigrantům ze Země. Nejprve ale musíme dokončit vyjednávání s Policií, představovanou čtyřmi důstojníky v hospodě a šesti členy policejního komanda, zavřenými v podzemní škole.

Snad už trochu změkli!

Rozsvícené světlo v šenku vymrštilo čekající policisty jako vždy na nohy.

»Vážení,« oslovila je skrze zeď Elina. „Nastává čas posledního jednání vaší tragikomedie. Poslední v tom, že zmizíme za hvězdnými branami, a vracet se sem nebudeme, bez ohledu na to, jestli tu budete či nebudete. Jinak je to ale komedie, ve které nezapomenutelně plasticky hrajete role tragických šašků. Potlesk ale nečekejte, nezasloužíte si ho.“

„A jakou roli v tom hrajete vy?“ odsekl podplukovník.

„To ještě záleží na vás,“ navázala na to Elina. „Může to být role katů, která se nám nelíbí, a proto vám nabízíme záchranu. Podmínky jsou pořád stejné. Když položíte všechny své zbraně na stůl a odstoupíte od nich, znamená to, že chcete vyvést z této krypty. Když si je ponecháte, přejete si asi v roli tragických šašků hrdinně setrvat. Oceníme to pokrčením rameny a slovy: Komu není rady, tomu není pomoci, a ...světlo věčné ať jim svítí, tiše po špičkách odejdeme a nevrátíme se dřív než za deset let. Světlo vám necháme svítit, izotopové zdroje jsou na rozdíl od vás skoro věčné. Za třicet tisíc let zeslábnou na polovinu, za dalších třicet tisíc let na čtvrtinu, ale i za sto tisíc let se v něm budou vaše mumie dobře vyjímat. Zkuste zemřít nějak malebně, ať mají archeologové z vašeho objevu radost!“

„Zemřít malebně... to jde?“ vyhrkl major.

„Ale jistě,“ navázala ochotně Elina. „Můžete se rozsadit kolem stolu jako v přátelském hovoru. Vhodnou rekvizitou by byly karty, archeologové by si mohli myslet, že jste zemřeli u mariáše. Jistě by to bylo malebnější, než kdybyste se na závěr mezi sebou požrali. Kanibaly nikdo nelituje.“

„Považujete nás za kanibaly?“ vybuchl podplukovník.

„Nikdy nevíte, čeho jsou lidé schopní, když jde do tuhého!“ řekla Elina. „Kapitáni opouštějí potápějící se lodě jako první, nepamatujete se snad na toho Itala... Schettini se jmenoval, nebo tak nějak...³² pak u námořního soudu tvrdil, že chtěl organizovat záchranné práce ze břehu... víte co? Teď to nebudeme rozebírat, řekneme si to nad vašimi mrtvolami! Mimozemšťané kvůli nám drží otevřenou hvězdnou bránu, zbytečně to zdržujeme. Vaše poslední slovo: chcete tady zůstat? Nemusíte vlastně mluvit. Buď složíte zbraně na stůl, nebo ne. Máte ještě na rozmyšlenou pět posledních vteřin! Čtyři!“

Dál se v počítání nedostala. Čtyři pistole dopadly rychle po sobě na stůl, a důstojníci odskočili jako kdyby na stole před nimi ležela jedovatá kobra.

„Úplní blbečci přece jen nejste,“ řekla Elina, když otevřela dveře do šenku.

Znělo to skoro jako pochvala.

Cesta podzemím působila na policisty jako zlý sen.

Nejprve jsme je proti jejich očekávání zavedli do sklepa. Tam už přece byli, jenže teď byla ve zdi z kamenných kvádrů nečekaná odbočka, a po krátké cestě jasně osvětlenou chodbou se stěnami obloženými naleštěnými mramorovými deskami přišli do haly téměř kruhového půdorysu, odkud se chodby rozbíhaly do všech stran.

„Nikdy byste neobjevili, kudy by před vámi všichni uprchli, kdyby se nedali dobrovolně zatknout!“ ujistila Elina policisty. „Rozhodli se nebránit se. Zmlácení zadržených byla čistě vaše svévole.“

„A přece jste se nám postavili!“ řekl uraženě podplukovník.

„To až ve chvíli, kdy jste oddělili děti od rodičů a odvezli je jinam,“ odpálila ho. „Pak už začalo být jasné, že se nezachováte podle hesla »zavřít mohou, pustit musí«, jak je v civilizovaných zemích zvykem, když se jedná o nevinné. Nevím, jestli vás to potěší, ale před vámi se tak v Čechách chovali hitlerovci.“

„Chcete nás srovnávat s nimi?“ vybuchl podplukovník.

„A s kým?“ opáčila Elina. „Přijeli jste sem prověřit jakési udání. To bylo ještě v pořádku, plnili jste svoji povinnost. Jenže od chvíle, kdy jste zjistili lživost toho udání, a to jste zjistili, ne že ne, jste měli otočit, zasalutovat a odjet. Udělali jste to? Ne! Místo toho jste řádili jako žoldáci v dobytém městě. Oddělili jste děti od rodičů... tak se chovají fašisté, ať už patří Hitlerově bandě, Stalinově NKVD nebo norskému Barnevernetu! Podobáte se jedněm i druhým i třetím! A že jsme se tomu postavili na odpor? Kde se nespravedlnost stane zákonem, stává se odpor povinností³³!“

„Nech je být, Elino!“ řekl jsem nahlas, bylo to tedy určené spíš policistům než jí. „Fanatiky nepřesvědčíš! Nech je, ať nařídí složit zbraně i svému mužstvu. Bude lepší, když je odvezeme při jednom, než je tady nechat shnít!“

„Pravda,“ odvětila také nahlas. „Nebylo by asi spravedlivé nechat naživu ty, kdo za všechno zlo mohou, a trestat ty, kdo jen poslouchali. I když si zasluhují trest jedni i druzí.“

„Budou potrestaní,“ ujistil jsem ji, ale především policisty. „Zkazili kontakt s mimozemšťany. Už to bude pro ně trest!“

„Co máte zase s tím trestáním?“ nadskočil podplukovník.

„Zkazili jste lidstvu kontakt s mimozemšťany,“ opakoval jsem ještě jednou. „Mohli nám věnovat pokrok, o jakém se vám ani nezdá! Jim jste tím neuškodili, počkají si, až se poměry na Zemi zlepší. Století pro ně nic neznamená, nejstarší mimozemšťan, kterého jsem zatím viděl, má pětatřicet tisíc let. Uškodili jste ale lidem Země, a to je horší.“

„Bude vás to mrzet, co?“ obrátil se k nám podplukovník trochu škodolibě.

„Myslíte?“ podívala se na něho přísně Elina. „Pro mě není selhání lidstva nové. Prvně jsem je zažila, když se mimozemšťané stáhli za Třicetileté války. Ale věřím, že se změny dočkám. To jen vy se mezitím v prach obrátíte.“

„Cože?“ zůstali policisté s otevřenými ústy.

„Elina Makropulos skutečně pamatuje Třicetiletou válku,“ potvrdil jsem jim to. „Z Ferdinandových lancknechtů je už dávno prach, Elina je přežila o nějakých čtyři sta let. A jestli pořád věří, že se dočká lepších časů? Proč ne? Co vy můžete vědět, jak bude Země vypadat za dalších čtyři sta let? Já také věřím, že se těch lepších časů dočkám. Vy ne. Nebudeme vám život zkracovat, ale ani prodlužovat. Nezasloužíte si to.“

Tohle byla větší ťafka, než aby ji jen tak strávili! Jenže jsme jim nenechali čas na rozjímání. Požádal jsem je suše, aby poručili svým podřízeným složit zbraně a vyjít z pasti ve škole. Tentokrát neměli žádný čas na rozmyšlenou.

„Mimozemšťané drží kvůli nám otevřenou hvězdnou bránu, zbytečně nás zdržujete,“ opakoval jsem jim.

Přijali to už jednou, nebudeme o tom diskutovat znovu.

Krátce poté se k nám ze školního sklepa připojili příslušníci úderného komanda. Byli maskovaní škraboškami, a nemít na zádech nápisy »POLICIE«, vypadali by jako mafiáni v akci. Vyšli beze zbraní, ale nezdáli se tak zkroušení, jako důstojníci. Bylo to pochopitelné. Nebyli tak psychicky zpracovaní a neměli tušení, v jaké hrobce se nacházeli.

„Dojdi pro jejich zbraně,“ požádala mě Elina nahlas. „Já je tu pohlídám.“

Chceme-li jim zbraně vrátit, musíme je pochopitelně odnést na »parkoviště u kapličky«, to dá rozum. Poslechl jsem a vešel do školní haly. Zbraně tu ležely pečlivě srovnané, stačilo je vzít a odnést. To však nebylo tak snadné. Byly lehčí a modernější než šturmkvéry vesničanů, ale ani pak se nedaly lehce pobrat. Musel jsem je na sebe navěšovat jednu po druhé a u posledních se mi stávalo, že se mi předchozí zbraně při shýbání sesunuly na zádech do stran, což se neobešlo bez citelných štulců.

Vyšel jsem ověšený zbraněmi jako vánoční stromeček, ale hned jsem si všiml podivně napjatého ticha.

„Pozor, Libore, nepřibližuj se k nim!“ varovala mě Elina.

Nahlas, takže to bylo určené i policistům. Jeden maskovaný policista ležel bezvládně na zemi, ostatní vypadali, jako by se na Elinu chtěli vrhnout.

„Mohlo by je napadnout zhaftnout tě,“ doplnila Elina své varování. „Tenhle pitomec to na mě zkusil, zavoláme mu hned po opuštění Katakomb helikoptéru. Až ho doktoři probudí, bude mít výpadek paměti na celý poslední týden, takže si z celé akce nebude pamatovat zhola nic.“

„Cos mu provedla?“ zeptal jsem se také nahlas.

„Příliš si věřil,“ doplňovala tedy dál nahlas Elina. „Je to přeborník na bojové sporty, zejména na karate, ale neuvědomil si hned dvě věci. Jednak, že karate nemá šanci proti psychoúderu, a za druhé, že mu čtu myšlenky a vím o nebezpečí útoku ještě dřív, než se k němu sám odhodlá.“

„Psychoúder nám přece mimozemšťané zakazují!“

„V ohrožení to použít smíme,“ řekla. „Zas tak moc se mu nestalo. Teď jde o to, aby se neudusil vlastním jazykem. Snad mu po probuzení ostatní vysvětlí, že karate nebyl dobrý nápad.“

„Byl bych radši, kdyby to ostatním došlo dříve než udělají stejnou koninu,“ odvětil jsem.

„Ani tím si nejsem jistá,“ odfrkla si Elina. „Sežeň »zuzlit«, prosím tě! Dvojdílný, ano? Nemůžu se rozptylovat, když všem najednou čtu myšlenky.“

Bylo to spíš varování pro policajty, aby věděli, že je Elina ve střehu. Čtení myšlenek by pochopit měli. Netušili sice, co je to »zuzlit«, ale to se měli velice brzy dozvědět.

„Poslyšte, vy desperáti!“ oslovil jsem policisty. „Dokážete se na pár minut postarat o kamaráda? Víte aspoň, jak má vypadat »stabilizovaná poloha na boku«? Jde o to, aby přežil cestu. Až bude v rukou doktorů, ti už ho zhebnout nenechají.“

Dva se neochotně přihlásili do funkce pečovatelů. To by mělo stačit.

Vytvořit dvoudílný »zuzlit« nebyl problém, složitější bylo, aby ležící zůstal ležet. Pak nás všechny objala neviditelná bublina a zdvihla nás trochu do výšky. Od té chvíle jsme neslyšeli zvuky přicházející od policistů, ani oni od nás, ale beze spojení jsme ani teď nebyli. Pokračovali jsme v poslouchání jejich myšlenek, Elina je naopak telepaticky informovala o všem, co se právě děje.

»Slíbila jsem vám, že vás odsud dostaneme,« začala už opět klidně. »To neviditelné, v čem se teď nacházíme, je mimozemský dopravní prostředek, nazývaný »zuzlit«. Úmyslně neříkám auto ani letadlo, nahrazuje oboje. Libore, jedeme... Jak vidíte, dokáže s námi uhánět i tunelem. Ukažte mi jediné letadlo, které je toho schopné! V tunelu nemůžeme letět rychleji, ale těch tři sta kilometrů za hodinu nám stačí. Ve vzduchu »zuzlit« uletí za hodinu šest i sedm set kilometrů, a to je špičková rychlost vrtulových letadel. V Čechách nám to zatím stačilo. Tak, jsme na konečné, budeme vystupovat. Libore, vynes jim ven kvéry, ať se s nimi nezdržujeme, rozeberou si je už sami.«

Vynořili jsme se ze skály a zastavili na asfaltu před kapličkou. Vystupování se u »zuzlitů« děje tak, že se »zuzlit« rozplyne a cestující se postaví na vlastní nohy, ale chce to aspoň krátký trénink, jinak se na nohou neudržíte a jdete k zemi. Nám dvěma to potíže nedělalo, vystartoval jsem ke kapličce, na zádech samopaly a v ruce pytlík s pistolemi. Oběhl jsem kapličku a zbraně jednu přes druhou shodil do kopřiv. Však si je najdou a rozeberou si, komu která patří!

Vrátil jsem se zatím k houfu policistů, Elina jim dávala poslední rady.

„Jak jsem řekla, zavolejte mu záchranku... nebo spíš helikoptéru, záchranka sem pojede příliš dlouho. Tady už jste ve známém světě, ale pozor, leccos se tady změnilo. Snažte se, aby se lidé zdejšímu kraji vyhýbali, a sami jděte příkladem! Když necháte vesnici na pokoji, necháme na pokoji my vás. Pozor, to není prosba, to je poslední výstraha!“

Ve skále se na okamžik otevřela vrata, kam jsme my dva znenadání vlétli. Skála se pak za námi s třesknutím zavřela.

Policisté na první pohled viděli podél silnice zaparkovaná služební vozidla a stranou od kapličky i civilní vozidla vesničanů včetně dvou traktorů. Nemohlo jim však uniknout, že asfaltová silnice asi po padesáti metrech končí kompaktní skálou, a dál je nehostinný skalnatý kopec. Nic na tom neměnil otvor, kterým jsme všichni ze skály vylétli a kudy jsme my dva opět zmizeli. Už tam nebyl znát, skála opět vypadala jednolitě. Jen okraj asfaltu byl nakrabacený, jak sem nedávno ta obrovská hmota z výšky a plnou vahou dopadla. Každému muselo být jasné, že se zde projevily obrovské síly.

Mělo by je to varovat. Elina nemluvila do větru.

„Kam letíme?“ zeptal jsem se jí, jakmile jsme byli v jasně osvětlené chodbě sami. „Vrátíme se do Prahy, nebo poletíme za vesničany do Beridazu?“

„Do Prahy?“ opakovala po mně. „Zapomněl jsi, že tě tam čekali? Poslyš, jeden psychoúder nám Slinchimové ještě prominou, ale nesmíme sami vyhledávat příležitosti k dalším!“

„Můžeme jít za známými,“ navrhl jsem. „Známe tam přece lidi, kteří nás ochotně přijmou a ukryjí. Zanechali jsme v Praze pár desítek dlouhověkých, a já se za ně cítím zodpovědný. Vláďa nás přijme kdykoliv s otevřenou náručí.“

„A přitáhneme na něho pozornost Policie...“ namítla. „Návštěvy Země mají teď pro nás příchuť zakázaného ovoce!“

„To přece nejvíc láká,“ odvětil jsem.

„Možná,“ připustila. „Ale když se za ty lidi cítíš zodpovědný, neměl bys je ohrožovat. Bude lepší, když se i my přesuneme na pár let do Beridazu, a na Zem se jen občas podíváme. A vždy jen nakrátko, dokud pozornost Policie neochabne.“

„Takže zůstaneme s vesničany? Nebo se chceš vrátit na Beridaz k Rusům?“

„Nebylo mi tam špatně,“ ujistila mě. „Ale když už se tam má založit česká enkláva, bude mi milejší. Čechy jsem měla radši než ostatní národy...“

„Proč?“ nastražil jsem se. „Nejsme snad tak výjimeční!“

„Výjimeční ne,“ přikývla. „Ale prožila jsem v Čechách největší část svého dosavadního života.“

Na to, jak cestovala po Evropě, jak byla známá ve Vídni, ale i v Moskvě, Barceloně, Madridu i Edinburghu, byl její pobyt v Praze nejdelší... Nu dobrá, budeme tedy spolu i v nové enklávě Čechů na Beridazu.

Chtěl jsem se ale ještě před odletem spojit telepaticky se Slávkem.

Elině to nevadilo, jenže jsem Slávka nemohl zachytit. Nakonec jsem ztratil trpělivost a »přeladil« se na učitele Břéťu.

„Jó, Slávek je už na Beridazu,“ sdělil mi ochotně.

„Jak to?“ podivil jsem se. „Měl snad být tady!“

„Však se sem hnedle vrátí,“ ujišťoval mě učitel. „Šel si tam něco vyřídit, prej to nesnese odklad.“

„To je mrzuté...“ řekl jsem. „Zrovna teď bych ho nutně potřeboval tady.“

„Sháněj se po něm na Beridazu,“ poradil mi učitel a telepaticky se odtrhl.

„Opravdu ho tak nutně potřebuješ?“ zeptala se mě Elina.

„Myslel jsem, že bude zdejším starostou,“ řekl jsem. „Na Beridazu bude jen dočasně, ale hlavně, nebude tam starostou. Pokecat si s ním můžeme, ale nic víc.“

„Nač ho tak nutně potřebuješ zrovna tady, a jako starostu?“ vyzvídala dál.

„Jako starosta by nás dva přece mohl oddat!“ nadhodil jsem.

„To snad můžeme i v Beridazu,“ usmála se.

------------------------ Poznámky:

  32 Francesco Schettino, italský námořní kapitán, najel s luxusní výletní lodí Costa Concordia 13. ledna 2012 na skalisko a opustil loď mezi prvními. Zemřelo 32 lidí.

  33 When injustice becomes law, resistance becomes duty (Henry David Thoreau, Slavery in Massachusetts, 1854)

Errata:

22.07.2021 13:18