Důstojníci

„Připadalo mi to neskutečné,“ stěžoval jsem si Elině, když jsme se opět blížili ke vchodu do vesnice.

Zvolili jsme si vzdálenější vchod ze skály u kapličky, ostatní dávali přednost vchodu u říčky. Museli ho chvilku hledat, protože nemohli krajinu poznat. Někteří nemohli vlastním očím uvěřit, že ten nový kopec je jejich vesnice. Říčka se jako jedna z mála orientačních míst nezměnila, naštěstí si ji všichni dobře pamatovali, takže vchod našli. My jsme chtěli obhlédnout, kudy vyjdou na povrch policisté.

„Bylo až strašidelné, jak jsi jim sebrala jejich vlastní vůli,“ pokračoval jsem. „Vypadali jako roboti. Tahle schopnost by byla ideální pro všechny otrokáře, co se jich v dějinách kde objevilo.“

„Považuješ to za zneužití?“ zeptala se mě přímo.

„Ne,“ odvětil jsem. „Podle mě to bylo oprávněné. Naopak svého postavení zneužila státní moc. Chci tím jen říci, že by se toho dalo strašně snadno zneužít.“

„V tom máš pravdu,“ přikývla. „Ani Slinchimové to nevidí rádi. Je to ale i pro ně přijatelnější než fyzické násilí. Ale chápu tě, viděl jsi to poprvé, mohlo se tě to hodně dotknout. Snad tě trochu potěším. Lidé bez telepatie to nedokáží, a my to používáme jen v krajní nouzi, která se nebude, doufám, opakovat.“

„Myslíš, že to použijeme i na policisty uzavřené pod zemí?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Zkusíme to nejprve bez toho,“ navrhla. „Až kdyby se ukázalo, že s nimi není řeč, zopakuji to.“

Nebyl jsem si jistý, jak nás policejní důstojníci přijmou. Hlad je zpracovat nemohl, na to tam sedí příliš krátce. Tma je asi také nezkrušila, dnešní svítilny vydrží svítit déle než kdysi. Něco už mohlo udělat uzavření v omezeném prostoru, ale hospodský lokál nebyl tak malý, aby vyvolával klaustrofobii, vodu i záchod měli k dispozici, mohli by tu vydržet dlouho. Já jsem jen doufal, že to nevezmou jako soutěž »kdo déle vydrží«, ale pochopí, že je jejich chyba, že tu trčí. Měli by se umoudřit. Ostatně, jak říkal Zarón, co se stane, když je pustíme bez vyžádaného slibu? Možná jim profesní čest a pýcha nedovolí, aby to vzdali. Pak ale zjistí, že problém vysoce přesahuje jejich možnosti. Možná to pro ně bude šok, ale už to, s čím se tady ve vsi setkali, jim muselo hodně napovědět.

Ale co když se neumoudří a budou trvat na tom, abychom bezpodmínečně kapitulovali, a podrobili se jim? Každý stát má vůči občanům práva i povinnosti. Platí to i naopak. Policie má právo občany i omezit, zejména když je to i v jejich zájmu, ale nesmí to být svévolné. Tady už to nejen podle mě, ale i podle ostatních lidí i mimozemšťanů přesáhlo meze slušnosti a přešlo to v bezdůvodnou šikanu. Jenže obyvatelé vesnice si nezvykli na poddanství ani ve středověku. Od Bílé hory žili v této vsi jako svobodní lidé! A divoká zvěř, občas vylézající z Čertovy díry, je naučila držet pospolu. Z takových lidí otroky snadno nenaděláte!

Došli jsme pěšky dlouhou chodbou až k centrální kruhové hale Katakomb. Vesničané už tu byli a čekali na nás. Dohodli jsme se, že než policisty vyvedeme na silnici ke kapličce, budou se lidé ze vsi držet stranou. Postačí, když opustí Katakomby, vrátí se do svých domů, a počkají. My už to zvládneme. Kdyby ne, necháme policisty v hospodě i ve škole vyhladovět. Scházet se můžeme i jinde. Školu k tomu nepotřebujeme vůbec, a v hospodě policisté obsadili v přízemí jen šenk a záchody. Pro nás zbylo dost místa. Můžeme se scházet v patře, nemusíme sedět jen dole v šenku.

Bandu ve škole jsme ani neoslovovali. Ti hoši poslechnou jedině nadřízené, nač se s nimi zdržovat? Zpracovat musíme důstojníky, to jsou ty žáby na prameni.

Oslovili jsme je pochopitelně telepatií. Vyjednávání zahájila Elina. Tvrdila, že na důstojníky více zapůsobí, když zjistí, že s nimi jedná žena. Přešli jsme do Slávkovy »kuchyně«, která byla šenku nejblíž, Elina tam vytvořila falešné okno, rozsvítila v šenku světlo, a začala. Policisté si mezitím »ustlali« na holé zemi, což asi nebylo pohodlné, ale jakmile se rozsvítilo světlo, vyskočili a popadli zbraně, i když jim v této chvíli k ničemu nebyly.

„Tak co, páni policajti?“ oslovila je Elina telepaticky. „Jste už v náladě na vyjednávání?“

„Kdo jste?“ vyštěkl na ni podplukovník.

„Záleží na tom?“ opáčila Elina. „I když vám to řeknu, těžko mi to uvěříte, pokud vám mé jméno vůbec něco řekne. Raději mě poslouchejte, seznámím vás se změněnou situací.“

„V čem je změněná?“ namítl podplukovník.

„Vám se to pochopitelně jeví tak, že jste zavření v šenku v hospodě, kde jste si sami udělali štáb,“ nenechala se Elina vyvést z míry. „Vaše venkovní hlídky se ale nechaly vylákat do školy, a trčí tam jako mouchy na mucholapce, prostě jim zmizela okna i dveře a jsou tam jako ve vězení, stejně jako vy. Ale jsou to jistě ostří hoši, ti to vydrží třeba pod vodou, jak se říká.“

„Co jste s nimi udělali?“ zajímalo podplukovníka.

„Totéž co s vámi,“ odvětila Elina. „Zavřeli jsme je stejně jako vás tady. Mají přístup na záchody, mají i vodu, ale chybí jim dveře, kudy by už jistě rádi odešli. Předpokládám ale, že si bez rozkazu netroufnou odejít, proto jednáme s vámi.“

„Chcete se už vzdát?“ zeptal se podplukovník.

„To mě chcete rozesmát?“ opáčila Elina. „Zavření jste jen vy a vaši maníci, my jsme pořád volní! Mezitím jsme zařídili propuštění zadržovaných vesničanů a jejich návrat do vsi. Děti jsme si také vyzvedli ze »státní péče«, a pro jistotu jsme je odeslali do školy v přírodě, abyste nemohli vydírat jejich rodiče.“

„Vydírat?“ vybuchl podplukovník. „Vydíráte tady snad vy!“

„Čím vás vydíráme?“ opáčila Elina. „Tím, že jsme vás tady zavřeli? Jistě, jste v pastičce jako myši, jen sýr vám chybí... Ale vesničany jste vydírali dětmi, a to je podstatný rozdíl. Chápete?“

„Postupujeme podle zákona!“ odpálil ji podplukovník upjatě. „Ale vy jste se postavili proti zákonu!“

„Podívejte se, pane policajt, tyhle kydy si nechte pro noviny, a případně pro televizi, tam vám je zbaští i s navijákem,“ řekla Elina. „My to vidíme úplně jinak. Žádný zákon váš současný postoj nenařizuje ani neomlouvá. Začali jste sice podle zákona, přijeli jste se přesvědčit o pravdivosti anonymního udání, že vesničané pěstují drogy. Pominu lehkomyslnost, s jakou jste anonymovi uvěřili, ale na blbost máte právo.“

„Urážka veřejného činitele je protizákonná!“ rozkřikl se na ni podplukovník.

„Pravda není urážkou!“ odpálila ho a pokračovala. „Vaší povinností bylo jen zjistit pravý stav věcí. Když jste přijeli, rychle jste zjistili, že vesničané nepěstují žádné rostliny, které by se daly považovat za drogy. Lisovaná tráva je krmivo pro dobytek. Když jste zjistili, že tu nic závadného není, měli jste zasalutovat, omluvit se a odjet. Tedy za předpokladu, že jste vaším zásahem nezpůsobili žádné škody. Jenže vy jste tady úplně zbytečně roztřískali beranidly spoustu dveří.“

„Naše metody jsou podle zákona!“ namítal podplukovník.

„Byly by, kdybyste narazili na odpor,“ připustila Elina. „Jenže nikdo vám tu odpor nekladl. Přesto jste sem vtrhli jako vichřice a poničili jste všechny dveře, na které jste narazili. Ano, máte podle zákona právo na použití beranidla. Ale ne když dveře nejsou zamčené a dají se otevřít klikou.“

„To nemůžete vědět!“ vyštěkl podplukovník.

„V této vesnici nemají dveře zámky,“ ujistila ho. „Žijí tady poctiví lidé, tady se nekrade a nezamyká. Mohli jste všechny dveře otevřít klikou, a nemuseli jste je ničit. Tím jste porušili zákon. Dovoluje vám poškodit majetek v případě odporu, ale ne, když nikdo odpor neklade. Navíc jste pár vesničanů zmlátili. Proč?“

„Když kladli odpor, museli jsme použít donucovací prostředky!“ trval na svém policista.

„Nekladli odpor,“ opravila ho suše Elina. „Nemohli jste asi tušit, že vesnici sleduje kamerový systém. Jeho záznamy vás usvědčují, že jste na základě lživého udání vesnici terorizovali. Vy záznamy pochopitelně nemáte, jak je dnes obvyklé, když se chce Policie vyřádit, a před soudem nemáte čím své lži dokázat.“

„To by musel rozhodnout jedině nezávislý soud!“ opáčil podplukovník pořád ještě sebevědomě.

„Moc po něm nevolejte!“ poradila mu. „Pochopitelně víme, že v Čechách žádný nezávislý soud není. České soudy by vám daly zapravdu, o spravedlnost jim odjakživa nešlo a nejde a jejich obvyklý postup je uvěřit Policii kdejaké lži. Záznamy kamer by se jim nehodily, proto by je prohlásily za nezákonné. Ale co kdybychom se obrátili na skutečně nezávislý soud? Tím není ani zkorumpovaný Evropský soud, ale soud mimozemské civilizace. Mimozemšťané jsou zde jediná opravdu nezávislá soudní instance. Máme na ně spojení. Přejete si, abychom se na jejich soud obrátili?“

„Máte spojení na nějaké mimozemšťany?“ vyhrkl major.

„Na to už jste mohli přijít i sami, ne?“ odvětila nevinně Elina.

„Spojili jste se s mimozemskou mocností? A víte, že to naplňuje definici vlastizrady?“ vybuchl podplukovník.

„Nepřípustně si to zjednodušujete,“ vložil jsem se do hádky. „Vlastizrada je, když se s cizí mocností spojíte proti vojenským zájmům vlastní země. Tak jak jste to řekl vy, by byl vlastizradou každý obchod s cizinou. Které vojenské zájmy Čech jsme naším kontaktem s mimozemšťany ohrozili? Žádné! Přestaňte už proti nám machrovat, nemáte to podložené.“

„A kdyby nic jiného, postavili jste se nám na odpor!“ trval na svém. „A to je protizákonné!“

„Ani to není čistá pravda!“ namítla Elina. „Kdo se vás křivě dotkl? Vy jste protizákonně zmlátili několik chlapů, odvlekli jste je, i jejich ženy a děti, rozdělili jste rodiny, ale kdo se tady křivě dotkl vás?“

„Držíte nás tady násilím!“ trval na svém podplukovník.

„Ale kdež!“ zasmála se Elina. „Nikdo vás nedrží. Můžete se kdykoliv sebrat a odejít... pokud víte, jak... můžeme snad za to, že si neumíte ani otevřít dveře?“

„Kde jsou tady jaké dveře?“ rozhlíželi se policisté.

„Když jste tu rozmlátili kdejaké pozemské dveře, nahradili jsme je dveřmi mimozemského typu,“ řekla Elina. „Byly zde připravené od začátku. Počítali jsme s tím, že starodávné dveře vydrží nanejvýš dvě stě let, a pak je prostě nahradíme mimozemskými. Váš vandalismus to jenom urychlil. Nám to nevadí a vadit nám to nebude... nám ne...“

„Tak sakra, jak se vaše dveře otevírají?“ hartusil policista.

„Hlavou,“ odvětila Elina. „Hlavou a intelektem. Nemůžeme za to, že jste vlezli někam, kde si neumíte ani otevřít dveře! Máte štěstí, že jste nevlezli tam, kde je to opravdu nebezpečné. Při vaší inteligenci jste mohli vlézt do lisu na trávu, který by z vás nadělal malé balíky... pošťáci by měli radost, roznášejí raději malé balíky než velké... A kdybyste tak zbrkle vtrhli do atomové elektrárny k reaktoru, ani byste si neuvědomili, jak vás neviditelné záření pomaličku rozkládá.“

„Tady snad není atomová elektrárna!“

„Ta tu opravdu není,“ připustila Elina. „Ale i v zemědělství najdete provozy, kde můžete snadno přijít k úhoně. Nemusí to být ani lis na trávu nebo mixér. Jen zkuste vlézt do odstaveného traktoru, odbrzděte, a uvidíte, jak rychle vás přejde smích. Podotýkám, v této vesnici najdete kliky jedině u starých, tradičních dveří a volant jedině ve starém, tradičním traktoru. A podobně jako se nové dveře vůbec nepodobají starým, nepodobá se zdejší traktor těm, na jaké jste asi zvyklí. Odvezu vás odsud autem, vysadím vás u vašich vozidel, a dál pojedete ve svých. Budete mít aspoň příležitost porovnat zdejší netradiční auta s vašimi starými křápy.“

„Máme tady vlastní a náhodou moderní auta!“ protestoval podplukovník.

„Ty jsme vám přesunuli za hranice katastru obce,“ oznámila mu Elina.

„Jak jste si mohli dovolit manipulovat našimi vozy?“ čertil se podplukovník. „Neoprávněné zneužití cizích vozidel je trestné a služebních vozidel zvlášť!“

„Nemusíte mít o ně obavy,“ chlácholila ho. „Vždyť jsme je nepoužili! Tady jim hrozilo poškrábání, vzali jsme je a přemístili o pár kilometrů dál, do bezpečí. Šetrněji, než odtahujete lidem auta vy. Bylo to i rychlejší než odjet s nimi.“

„To chcete říci, že vaše odtahové vozidlo jezdí rychleji než naše zásahová auta? Děláte si z nás prdel, co?“

„Můžeme uspořádat závody,“ usmála se Elina. „Ale jestli vaše křápy nevyvinou rychlost aspoň šest set kilometrů v hodině, nemají šanci. V Čechách nás nedohoníte ani letadlem.“

„Letadla, pokud vím, létají rychleji!“ upozornil ji policista. „V deseti kilometrech letí přes devět set v hodině!“

„Můžeme si tedy dát závod, kdo z nás bude dřív v Praze na Václaváku pod koněm. Můžete letět vaším letadlem, ale jestli tam na vás budeme čekat déle než hodinu, platíte nám pivo!“

„No moment... kdo říká, že odsud?“ zarazil se major.

„No vidíte!“ usmála se Elina. „Než se docouráte na nejbližší letiště, budeme už chvíli čekat v Praze. Ani letadla nelétají zrovna když je potřebujete, a než se dokodrcáte z letiště na Václavák, budete fousatý. Nám v Čechách těch šest set za hodinu stačí pro všechny příležitosti. Ale o to teď nejde. My vás z té pasti na myši pustíme. Dokonce dřív než by vás hlad přiměl žebrat. Nehodláme se ale podřídit vašim rozkazům. Na ty už nemáte právo.“

„My máme podle zákona právo...“ začal podplukovník, ale Elina ho nenechala dokončit výčet všeho, co si Policie v Čechách může beztrestně dovolit.

„Měli jste!“ zarazila ho. „Ve chvíli, kdy jste překročili zákon, stali jste se zločinci a nemůžete od nás čekat žádné ohledy. Bude správné vypakovat vás za hranice katastru.“

„Ale to je protizákonné!“ vyskočil podplukovník.

„Není to sice v žádném psaném zákonu, ale je to přirozené a logické,“ řekla Elina. „Nejste jen zločinci, jste nebezpeční zločinci. Dalibor po vás chtěl záruky, že zadržené propustíte a nebudete se mstít. Jenže vy je nechcete, a vlastně ani nemůžete dát, dotklo by se to vaší výjimečnosti! Nebudeme tedy na nich trvat. Vaše slovo beztak nemá žádnou cenu, když tady bez skrupulí překračujete zákon. Nevyskakujte, je to tak.“

„A co tedy chcete?“ mračil se podplukovník. Zřejmě jsme se ho nepříjemně dotkli, ale sám věděl, že nám žádné slovo nedá a ani je nedodrží. Přemýšlel jenom o tom, jak na nás poštve ještě větší sílu, až se odsud dostanou.

„Zadržené jsme si osvobodili sami,“ řekla Elina. „Dospělé z krajské věznice, děti z dětského vězení.“

„Žádné dětské vězení v Čechách neexistuje!“ namítl major.

„Vím, pokrytecky to nazýváte »dětský domov«,“ řekla Elina. „Zamřížovaný domov ale není domov, to se na mě nezlobte. Slovo »vězení« to vystihuje lépe!“

„Nebudeme se tady hádat o slovíčka!“ řekl podplukovník. „Osvobodili jste zadržené? To je očividné překračování zákonů, napomáhání...“

„O slovíčka se hádat nemusíme,“ souhlasila. „Podle zákonů by byli všichni zadržení dávno doma. Tím jsme vaše porušování zákonů jen napravili. Pojďme radši dál. Nemá cenu žádat, abyste se nepokoušeli mstít, beztak slib nedodržíte. Musím tedy trvat na tom, abyste složili na stůl zbraně. Vyvezeme vás na hranici katastru obce, tam vám je vrátíme. Můžete si pak hrát třeba na Sedm statečných, nám už škodit nebudete.“

„Myslíte?“ zpochybnil to i major.

„Nemáte kam se vrátit,“ řekla Elina. „Vesnice, jak jste ji do této chvíle znali, už neexistuje.“

„Ale vždyť jsme pořád tady!“ namítl major.

„Jsme, a nejsme,“ řekla Elina. „Za dveřmi už nenajdete náves, a vlastně ani ty dveře. Děti jsme poslali do školy v přírodě, lépe řečeno, k mimozemšťanům. Tam jsou před vámi v bezpečí a nemohou jim ublížit ani největší a nejkrutější mocnosti našeho světa.“

„Na místě vesnice je teď »zóna«, jakou kdysi popisovali Rusové v jednom dosti temném románu³⁰,“ doplnil jsem ji. „Doporučuji vám, tu knihu někde půjčte, bude to pro vás velice užitečné čtení.“

„Nestraš je, nebo je napadne zkusit si to,“ napomenula mě. „Poslyšte, naše trpělivost má své meze. Nabízíme vám volný odchod. Beze zbraní, ale ty vám čestně vrátíme, my si ještě své cti hledíme. Máte něco proti tomu? Odmítáme ale návrhy, abychom se vzdali. Nejste v situaci, abyste si je mohli vynutit, a pro jistotu to ani nezkoušejte. Poňátno?“

A byli jsme tam co prve. Naštěstí od minulého vyjednávání uplynulo několik hodin, kdy mohli policisté ve tmě a zejména o hladu uvažovat. Říká se, že hlad bystří mozek, proto prý bývala většina vynálezců většinu života o hladu, pokud hladem nezemřeli. Nic se nemá přehánět. Ovšem policejní důstojníci měli zřejmě s sebou bohaté svačiny, takže se na nich hlad ještě nemohl projevit.

„Jsme tu, abychom zajistili dodržování zákonů!“ řekl pyšně podplukovník.

„Uznala bych vám to, kdybyste je sami neporušovali,“ řekla na to Elina. „Ale kdybyste jednali podle zákonů, dávno byste už byli zpátky ve své služebně a nevyváděli byste tady jako horda banditů.“

„Jenže tím, že jste se nám postavili na odpor, jste nám dali další zákonné argumenty pro pokračování akce,“ dodal major.

Zkrátka s nimi nebyla řeč. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, a ani psa dlouho nehledá.

Blikla mi hlavou nepříliš dávná aféra z Ústí nad Labem, či kde to bylo. Parta začínajících fašounků v učňovském internátu tvrdila, že jim, »nadlidem«, musí všichni ostatní »podlidé« sloužit a projevovat náležitou úctu, ohledy a pokoru. Se stoupající brutalitou ztrestali každou známku odporu, až to jednoho dne přehnali, a ublížení na těle už se nedalo »řešit ruky mávnutím«, jak to kdysi zpívali Suchý se Šlitrem. Profesionální policejní vyšetřovatelé ten případ vychovatelům odebrali a nestačili se divit, kam až dostoupila brutalita teenagerů³¹. Učňové zcela běžně používali nejmodernější americké metody, jako mučení waterboardingem nebo elektrošoky. Proč ne? Američané je považují za »humánní«, neboť nezanechávají žádné stopy na tělech mučených obětí. Vždyť je to přímo návod!

Přitom jak »nadlidé« tak i »podlidé«, byli úplně stejní Češi, a rozdíly mezi nimi si »nadlidé« prostě nadeklarovali. Vlastně se ani tím nelišili od ostatních »nadlidí«, co jich po našem světě chodilo, chodí a zřejmě ještě dlouho chodit bude. »Nadlidé« si vždycky najdou nějakou výjimečnost, i kdyby to mělo být jen členství v jejich fašounské partě či partaji.

Problém byl, že učňové byli nezletilí, takže je soud nesměl ztrestat. Případ nakonec odnesli vychovatelé včetně ředitele. Nebyli to ale žádní »obětní beránci«. O všem věděli, a vztahovalo se na ně »spolupachatelství«. Nejvíc jim přitížilo, že stížnosti na »nadlidi« neřešili, ale předávali je »nadlidem«, aby si na stěžovatelích smlsli. Žalovat se přece nemá!

Marně se u soudu hájili tím, že v učilišti byl díky jejich »výchově« navenek vzorný pořádek. Ano, »nadlidé« dokázali udržet kázeň, jakou jim mohly závidět i nejvzornější kasárny. Několikamilionové odškodné za trvalé následky, které soud učilišti uložil, by je ale mělo poučit...

Jenže jiní »nadlidé« se zřejmě poučit nedají. A zákon jim dává vyšší práva než »podlidem«, tedy všem ostatním...

„Takže tu chcete zůstat?“ zeptala se jich pro jistotu Elina.

„Ještě jsme tu nevyřídili všechny úkoly!“ přikývl major.

„Nabízíme vám vyřízení jediného, zato posledního úkolu,“ opáčila Elina. „Rusové tomu říkají »bězštannoje běgstvo«, česky by se to řeklo »bezkalhotný útěk«. Vy to tady nevidíte, ale mimozemšťané svrhli na vesnici celou horu, a nad vámi je zhruba dvě stě metrů skály. Nezbývá vám než pěkně poprosit, abychom vás vyvedli na povrch. Chápu, prosit se vám nechce, ale poroučet si nenecháme. Opakuji, zákony jste porušili vy, a odboj proti vám považujeme za oprávněný.“

„To se uvidí u soudu!“ řekl suverénně podplukovník.

„Mrzuté je, že jste neviděli ty horotvorné procesy v pohybu,“ povzdychla si Elina. „Určitě byste nebyli tak zpupní. Tady pod zemí byly znát jen slabé otřesy, ale řeknu vám jedno: bez nás odsud nevyjdete. Když vás tu necháme, zemřete tady hladem. A nikdo vás tu nenajde.“

„To je vyhrožování násilím, vydírání...“začal vypočítávat major, ale Elina už ho nenechala mluvit.

„Dosáhli jste přece jen úspěchu,“ řekla. „Uznali jsme, že se na Zemi kvůli takovým, jako jste vy, nedá v klidu žít, a rozhodli jsme se vesnici obětovat a odejít k mimozemšťanům. Nabídli nám tam azyl. Poslední naší akcí na Zemi je vyvést na povrch pár namyšlených pitomců. Ano, myslím tím právě vás. Nebýt pitomci, dávno by vám došlo, že to myslíme vážně.“

„Chcete jít... k mimozemšťanům?“ zalapal po dechu major.

„Azyl máme potvrzený,“ ujistila je. „Uvědomte si to, tam už na nás žádné pozemské zákony nedosáhnou! Když vás tu necháme, a za takových tisíc let vás najdou archeologové, budou mít vaše vyschlé mumie úžasný studijní význam.“

„Krajské oddělení po nás určitě vyhlásí pátrání!“ pokusil se argumentovat podplukovník.

„Jenže vás nenajdou,“ ujistila ho Elina. „Nad vámi je dvě stě metrů skály, a nikdo netuší, že jste tu zazdění jako faraon ve své hrobce. Nahoře ji neoznačuje ani vesnice, natož pyramida. Mimozemšťané krajinu zpřevraceli jako obrovským pluhem, na místě rovin jsou kopce, kopce se změnily v roviny a uvolněné síly tu budou bloudit ještě dlouho.“

Skončila a nechala jim prostor k odpovědi, jenže důstojníci mlčeli. Nevadilo nám to, oba jsme poslouchali, co se jim honí hlavami. Bylo znát, jak si pomalu, postupně uvědomují, v jaké rejži se nacházejí. Vířily jim hlavami pochyby, střídaly se s obavami přecházejícími do paniky. Nedávno zkoušeli prostřelit stěnu v místech, kde byly dříve dveře. Na stěně nezůstalo ani škrábnutí, a podplukovník teď držel v ruce neuvěřitelně zdeformovanou kulku, kterou po tom pokusu našli. Že takový materiál unese tuny skal, navršených nad domy? Vypadalo to jako naprostý nesmysl, jenže ta deformovaná kulka... A zůstat tady jako vysušené mumie už také nevypadalo tak nemožně jako zpočátku! Vesničané chtějí odejít kamsi do vesmíru k mimozemšťanům... včera by jim to neuvěřili, ale vůbec to nemusí být tak nesmyslné, jak se to ještě včera jevilo...

Nemůžeme přece před těmi vidláky přiznat strach, ubezpečoval sám sebe podplukovník, i když už v něm strach hlodal jako červ v jablku. Postavili se proti ozbrojené síle České republiky i proti spřátelenému NATO! Za námi je nejsilnější mocnost světa, Spojené státy! To přece nemohou vyhrát! Teď se chlubí, že osvobodili všechny zadržené... ale to může být jen blaf, chyták, vějička! Dalo by se jim uvěřit, že vytahali děcka z děcáku, děcák není vězení, a nemá ozbrojenou ostrahu... ale krajská věznice má ozbrojenou stráž a může si přivolat pomoc... sakra, proč nám nefungují vysílačky? Jako kdyby nad námi opravdu bylo dvě stě metrů skály! Nějak jim to podezřele zapadá do sebe, ale to by mohl být úmysl, chtějí nás prostě zdrtit, zviklat, zničit naši morálku, aby jim Policie ustoupila! Nejspíš se chtějí zmocnit zbraní! To by bylo pochopitelné, nikdo tu nemá žádnou střelnou zbraň, ve vsi jsme našli jen obyčejné mačety, měl je skoro každý... jenže mačetou se dá masakrovat jen bezbranný protivník, proto jistě potřebují střelné zbraně... a ty jim nesmíme vydat, soud by to mohl posuzovat jako spoluvinu...

„Myslím, že jim jde hlavně o naše zbraně,“ řekl po chvilce polohlasem. „Když jim je vydáme, dodáme jim jen odvahy. Má tu někdo jiný názor?“

Jenže v téže chvíli jsem zachytil, jak si přímo zoufale přeje, aby s ním někdo nesouhlasil. Pak naoko neochotně ustoupí, tím si zachová tvář, a později může tvrdit, já jsem stál pevně na našich zásadách, ale přehlasovali mě...

Jenže i jeho podřízení přemýšleli. Ustoupit a zůstat naživu, nebo neustoupit s rizikem, že je ti vyděrači skutečně nechají pod zemí? Mobily neukazují ani čárku, vysílačka je také němá. Volali bezvýsledně o pomoc několikrát. Jenže podplukovník je přímý nadřízený, a kdyby šli proti němu, vojenský soud to posoudí jako vzpouru, odmítnutí rozkazu! A to by byl konec kariéry!

„Nevzdáme se!“ řekl hrdě major. Promluvil za všechny, nikdo se neodvážil projevit jiný názor. Rozkaz je přece rozkaz!

»Mezci!« pomyslela si Elina. »A nejvyšší šarže je idiot. Jenže by s sebou do pekla stáhl všechny.«

»Co s nimi?« zeptal jsem se jí myšlenkou, »Necháme je pár hodin potmě podusit, aby změkli? Nebo je přece jen zpracujeme pomocí zjóncigó?«

»To by si pamatovali, a mohli by později tvrdit, že jsme na ně použili psychozbraně,« namítla Elina. »U vězeňské stráže šlo o rychlost, ale tady bych raději, aby ustoupili bez násilí. To podušení schvaluji. A třeba doslova, můžeme jim zastavit klimatizaci. Maličko vydýchaný vzduch jim neuškodí, ale až si toho všimnou, přispěje to k jejich změknutí.«

»Pokud si toho všimnou...« sýčkoval jsem. »Připadají mi příliš natvrdlí, když ještě nic nepochopili.«

»Vždyť to pochopili,« zastala se Elina jejich inteligence. »Jenže hrdost jim nedovolí ustoupit, asi jako hrdost nedovolovala ustupovat japonským kamikaze. Hrdost, stejně jako strach z nadřízených, může být silnější než pud sebezáchovy. Ale snad jsi jejich myšlenky taky poslouchal, nebo ne?«

»Necháme je tedy ještě podusit?« opakoval jsem otázku.

»Jsem pro,« pomyslela si Elina.

------------------------ Poznámky:

  30 Kniha "Piknik u cesty(Stalker)" od bratrů Strugackých

  31 Pozor, to není výmysl, to se opravdu stalo!

Errata:

22.07.2021 13:18