3.část - Migranti z Červánků

Osada Červánky

 Paní letuško, neletíme příliš nízko?

 Za oknem vidím nějaké chobotnice!

„Tady jsme poprvé narazili na měňavky!“ ukazoval jsem Elině. „Ani bych si jich nevšiml, dokud bych na některou nešlápl, ale Slávek byl ve střehu a zahnal je plamenem.“

Svištěli jsme si to rychlostí závodního auta tmavou jeskyní, nedostatečně prosvětlovanou vnějším zobrazováním. Pro pozorovatele zvenku by to vypadalo strašidelně. Dvě postavy v poloze vsedě letí tiše neuvěřitelnou rychlostí tmou jeskyně, neomylně kličkují zatáčkami a vyhýbají se krápníkovým překážkám. Opravdu to přesahovalo lidské schopnosti vnímání i reakce.

Bublina »zuzlitu« kolem nás nebyla viditelná ani ve dne, natož ve tmě. A kdo by právě v této době co hledal v jeskyni Čertova díra? Zejména když její vchod nejen zazdili, ale navíc překryli zbrusu novým kopcem, tvořených skalami.

Letos jsme poslední, kdo opouští domov na Zemi. Další cesty Čertovou dírou budou už jen krátkodobé návštěvy.

Nejsem v Beridazu poprvé, a jistě ne naposledy, ale bude to můj první delší pobyt. A nebylo to lehké rozhodování. Elina se tu naposledy zdržovala téměř sto let. Ujišťovala mě, že si brzy zvyknu, nejpozději po padesáti letech se tam budu cítit jako doma. Má s tím zkušenosti, ale přece...

„Jeskyně Modrého mechu!“ nezdržel jsem se, když se před námi otevřela velká, modravým světlem osvětlená prostora.

Mech pokrýval všechny stěny a svítil modravě měsíčním svitem. Není to tak dávno, co sem Slávek podnikal nebezpečné výpravy pro léčivý mech, když někdo z vesnice trpěl nemocí nebo úrazem. Mech léčil skvěle, i když léčební červi »ovrósje« jsou dokonalejší. Už tím, že je všichni máme v sobě. Povolání »lékař« je teď pro nás zbytečné jako kdysi povolání »dráteník«. Nebudeme je potřebovat, stejně jako Modrý mech, i když má v sobě pořád jakési tajemné kouzlo, a pobyt v této jeskyni patří mezi svrchovaně příjemné. Jednou sem možná budou lidé jezdit jako do lázní, i když už ne pro zdraví, pak aspoň za krásou.

„A tady je »flége«, hvězdná brána do Beridazu!“ řekl jsem slavnostněji.

„Znám podobnou bránu déle než ty,“ usmála se na mě Elina.

„Ale neznáš ji tak nebezpečnou, jako my,“ podotkl jsem.

Věděl jsem, že procházela často branou v »řecké« oblasti. Lépe řečeno, jen lidé šlapali branou pěšky. Pro Elinu cesty nebyly nebezpečné, jako pro nás. Jednak vždycky létala v bublině »zuzlitu«, takže se jí nemohlo nic stát, v »řecké« bráně zvířata nepotkávala, a navíc jim uměla poručit. Nevadilo by jí potkat ani deset »orevů«, to už by se i Slávkovi rozklepala kolena! Instinkty velely zvířatům dávat se před bublinou »zuzlitu« na ústup, a i kdyby šla pěšky, mohla by šavlozubé bestie hladit a drbat pod bradou. Vciťování »zjóncigó« změní i útočícího nosorožce v přítulného mazlíčka.

My jsme na tom byli tenkrát hůř. Divoká zvířata Beridazu měla v minulém století v Čertově díře na svědomí dvojciferný počet mrtvol. Měňavky si své oběti nevybíraly, za války zhltly ruské partyzány i s německým »sonderkomandem«, na místě po nich nezůstaly ani kosti. Jen kov zbraní a výstrojních součástek.

Upřímně řečeno, vesničané vojáky nelitovali. Měli s nimi špatné zkušenosti už od Třicetileté války. Vždyť se sem odstěhovali, aby byli co nejdál od bitevních polí! Od založení vesnice si museli dávat pozor jen na dravá zvířata. Objevovala se ve vsi nepravidelně, takže na ně byli připraveni téměř nepřetržitě.

Elina létala jinou branou, kde bylo krásně pusto. Od dob Rudolfa Druhého až dodnes tam byly jen husté lesy. Již tenkrát létala pomocí »zuzlitů«, a kdyby si jí někdo za noci všiml, snažil by se zapadnout do nějakého úkrytu. Lidé tenkrát skálopevně věřili, že čarodějnice opravdu létají po nocích na košťatech.

Elina ani to koště nepotřebovala.

Zatím... 

Za poslední bránou »pereku« se nad námi sklenulo červené nebe Beridazu. Ta červeň, podobná červánkům, zde byla základní barvou místo pozemské modři. Naopak červánky tu byly do modra. Trochu převrácený svět... ale který svět je víc převrácený, Beridaz nebo Země?

„Dá se na to zvyknout,“ tvrdila Elina. Četla mi myšlenky, ale proč ne?

Hned za poslední branou byla zcela nová vysoká průhledná zeď. Právě teď za ní hodovala smečka šestinohých šavlozubých šelem »orevů«, větších než tygři. Údolíčko používali jako přírodní past na lovná zvířata, a když se jim sem podařilo přihnat nějaké stádo, nastal jim masopust. Dříve, když tu ještě nestála ochranná zeď, se některým zvířatům občas podařilo otevřít si vrata »pereku« do jeskynního komplexu, na opačné straně »flégu« nazývaného »Čertova díra«, odkud zbytky, které unikly »orevům«, téměř pravidelně vycházely do pozemské vesnice.

Pro vesničany to mělo klady i zápory. Přínos byl v tom, že ulovená zvířata zásobovala vesnici masem. Šestinohý »papašík« vážil až pět set kilogramů, a jeho porážka vydala za porážku pěti prasat. Maso bylo tak podobné vepřovému, že ho tak vesničané zpracovávali a nevadilo jim, že se nikde jinde na Zemi podobní tvorové nevyskytují.

Jiné druhy, zejména dravé, však přinášely větší problémy. Vesničané žili ve stálém střehu, venku se zásadně nepohybovali jednotlivě, děti si zásadně nehrály venku, a dospělí neodkládali velké mačety, přinášející jim pocit bezpečí. I když si žádalo pravé muže postavit se jen s mačetou šestimetrové šavlozubé šelmě.

To všechno teď po stavbě zdi skončilo. Zvířata se na Zemi už neobjevují, jenže vesnici ohrozilo jiné, horší nebezpečí.

Konflikt se státní byrokracií a ozbrojenou státní mocí.

Poslední šťára České Policie překonala i vpád půltunových šavlozubých šelem. Těm se vesničané srdnatě postavili i těmi mačetami, ale když do vesnice vtrhla Česká Policie, byla každá dobrá rada drahá.

Lidé obviňují z necitelnosti hyeny, jenže zapomínají, že jsou proti některým lidem i hyeny vlastně příjemná zvířátka. Zvláště když ti lidé mají jakési pofidérní, byť »zákonné« důvody chovat se zběsileji než zvěř.

Střetnutí skončilo tím, že vesničané opustili domovy, aby se přestěhovali do světa Beridaz. Mimozemšťané Slinchimové opuštěnou vesnici »zakonzervovali« pod vrstvou skály, takže se na jejím místě vypínal kopec, který zde předtím nebyl. Vesničané odletěli jeskyněmi Čertovy díry a hvězdnou bránou »flége« do světa Beridaz, a my dva, já a Elina, jsme se jen trochu pozdrželi zametáním stop.

Teď už jsme mířili k nové vesnici, kterou mimozemšťané postavili ve vyhrazené oblasti na východním okraji pevniny Eboi ve světě Beridaz. Ostatní nás tam už čekali. Jen jsme prošli hvězdnou branou do Beridazu, už se s námi někteří nedočkavci telepaticky spojili, aby nás seznámili se zdejšími novinkami.

A bylo jich dost. Ještě nedávno zde bylo pusté a prázdné údolíčko, dnes tu stála vesnička jako z obrázku. Krásné domky uprostřed, obklopené ještě hezčími dřevěnými roubenými chaloupkami. I když vlastně nejsou ze dřeva...

Mimozemšťané staví opravdu rychle.

První mi při přistávání padl do oka Slávek Procházka.

„Jdeš mi rovnou do rány!“ začal jsem litanii. „Čekal jsem, že zůstaneš ve vsi jako starosta, a ty jsi utekl mezi prvními! Jak to? Tak se chová kapitán?“

„Nevzpomínám si, že by mě někdo jmenoval kapitánem!“ namítl klidně, i když se šelmovským úsměvem. „Nemusím se chovat jako spasitel! Náhodou jsi měl úžasný nápad, který budeme co nejdřív realizovat!“

„Jaký nápad?“ chtěl jsem vědět.

„Vzpomeň si!“ naléhal Slávek. „Ten ruský román... no! Už chápeš?“

„Jaký ruský román?“ nedošlo mi hned.

„Přece ten katastrofický...! Stalker! Chtěl jsi s ním zastrašovat policajty!“

„Počkej!“ zarazil jsem ho. „To byl přece blaf! Vy to myslíte vážně?“

„A co když to žádný blaf není?“ namítl Slávek. „Co když je v našich silách takovou »zónu« vytvořit?“

„Blázníš?“ zamračila se Elina. „Slinchimové by byli proti!“

Knihu bratří Strugackých nečetla, ale vyprávěl jsem jí v kostce, oč tam šlo. Ten román se točí kolem životu nebezpečné »Zóny«, kam se čas od času navzdory policejním zákazům vypraví odvážlivci, »stalkeři«. Přinášejí ze »zóny« »artefakty po mimozemšťanech«, o které je takový zájem, že si stalkeři žijí jako lordi, i když jejich úmrtnost v »zóně« je vysoká, navíc se vracejí zmutovaní, a jejich děti se pak podobají zvířatům. Pro peníze však riskují krky znovu a znovu...

Nedivím se, že se Elina otřásla. Slinchimové by nám nedovolili vytvořit na Zemi něco tak nebezpečného.

„A co když s námi souhlasí?“ vynesl Slávek trumf. „Diskutoval jsem o tom se soudcem Zarónem. To se ví, nesmělo by to lidi zabíjet, jako v tom románu. Ale proti strašení nic nemá. Zbývá vymyslet, jaké atrakce dát do »Domu hrůzy«, aby odtud každý prchal s očima navrch hlavy, i když se mu vlastně nic nestane.“

„A už jsi něco vymyslel?“ zeptal jsem se.

„Jistě!“ přikývl horlivě. „Dokonce jsme si dali s Vencou Stárečkem nalít do hlavy generování pole »prócho«, aby to bylo na vědeckém základě. Pole »prócho« znáš, jsou z něj dveře »pereku« i létající »zuzlity«. Přitom je úžasně tvárné. Jistě ses už podivoval, jak se »zuzlity« za letu deformují, aby se protáhly zúženými místy jeskyní. Může být neviditelné, nebo se pokrýt libovolnou texturou. Dveře »pereku« pak nerozeznáš od stěny domu nebo od skály. A co nám brání tvarovat pole »prócho« do podoby vlka »oreva«, nebo ještě lépe, do pěkného veleještěra? Myslíš, že by tyranosaurus nedokázal zahnat na útěk celou rotu policajtů? Zvlášť kdyby do něho předtím neúspěšně vystříleli všechnu munici?“

„To pole je neprůstřelné?“ zeptal jsem se.

„Podle potřeby,“ ujistil mě. „Dá se to nastavit. Může být neprůstřelné, ale i průchozí, jako když přisedneš do »zuzlitu«, kterým přiletěl někdo jiný. Ještě lépe je nastavit »prócho« tak, aby střely procházely dovnitř objektu, ale ne ven. Pak by mohl ten ještěr efektně vyplivnout všechny střely, co na něho policajti vystřelí!“

„Tyranosaurus v »Zakázané zóně«? To zní zajímavě!“ chytil jsem se.

„Kdyby jen tyranosaurus!“ holedbal se Slávek. „Viděl jsi někdy nějaký film s Godzillou? Nebo s King Kongem?“

„Má to snad nějaká omezení, ne?“ zarazil jsem se.

„Omezení jsou jen energetická,“ řekl Slávek. „Jenže Slinchimové dokázali popadnout horu a hodit ji na vesnici! To by mohla být obluda velikosti televizní věže v Berlíně nebo v Ostankinu! Ale tak vysoko bych raději nemířil. Obluda pět set metrů vysoká se v »Zóně« nemá kam schovat. Nezapomeň, že nahoře létají družice, ty by takovou obludu zobrazily ve dne i v noci! Pětimetrový ještěr se ale v lese schová kdykoliv a vetřelce zažene stejně spolehlivě.“

„Tak ji prostě na noc necháš rozplynout, ne?“ navrhl jsem.

„Ba ne, kamaráde!“ odmítl to Slávek. „To se ví, že se každá obluda po akci rozplyne, ale to protivníci nesmí vidět! Přestali by se bát! Tyranosaurus každé komando zažene až na hranici »Zóny«, ještě jim na rozloučenou zacvaká zuby, ale pak se otočí a důstojně zakluše do nejbližšího lesa, aby všichni viděli, že tam je, a nedá si svůj klídek rušit! Komando si nejprve vypere kalhoty od maskáčů, a pak si velení uspořádá poradu, na které se shodnou na zákazu vstupu do »Zóny« pro všechny bez výjimky, dokud tam nebude bezpečno. A to tam jen tak nebude!“

„Pošlou na tebe tanky!“ sýčkoval jsem.

„O tom jsem uvažoval,“ přikývl spokojeně. „Nastavím pole »prócho«, ať větší letící předměty propustí. Tyranosaurek na ně vyběhne z lesa a tanky spustí palbu. Granáty budou vybuchovat těsně vedle, což bestii naštve, takže poklusem doběhne k tankům, skočí na ně a začne po nich poskakovat, až z tankánů vydupe poslední zbytky odvahy. Když jim přitom uláme antény, tím lépe. Tankáni budou rádi, když vyjedou ze »Zóny« a obludička z nich seskočí.“

„Jenže jak znám lampasáky, na sílu odpovědí ještě větší silou. Co když začnou bombardovat letecky?“

„Tomu nezabráním,“ vzdychl si. „Jenže to je jako jít s kanónem na vrabce. Co chtějí bombardovat? Obludičkám neuškodí! Už protože se při bombardování rozplynou! A hned po odletu letadel se opět objeví a budou pěchotu honit dál. Což o to, na neškodné tyranosaury by si nejspíš zvykli, možná by se s nimi nechávali i fotit na památku, jenže to nebude jediné překvápko, co jim chystám.“

„Máš těch překvápek víc?“

„Jistě. Víš, čemu v knize »Stalker« říkali »komáří mýtiny«³⁴? Připomenu ti to. Měly to být oblasti natolik zvýšené gravitace, že všechno, co se nad ně dostalo, připlácly k zemi, až vznikla tenká placka. I z helikoptér, což je v »Zóně« fakticky znemožnilo. Já to teď umím také, dokonce i v tak drsné podobě, jenže ta by byla nebezpečná. Postačí mi, když to helikoptérami i letadly zamává. Tanky i pěšáky to přimáčkne k zemi, až se nebudou moci ani hnout. Moje pasti se naštěstí liší také cyklickou činností, globálně se to totiž musí vyrovnat. Takže gravitace po jisté době poleví, a »komáří mýtina« se naopak změní v oblast, kde se všechno vznese do výšky a spadne to, až to odpluje mimo. Koho tam zastihne zvýšení gravitace, nejpozději do půl hodiny se odplazí, kdo se tam naopak vznese, může se při dopadu mimo »mýtinu« cítit jako při pádu na náledí. Může si tam vyvrtnout kotník, a při troše smůly i zlomit nohu, ale nezabije ho to. Ani jeden, ani druhý na to určitě nezapomenou.“

„To asi ne,“ připustil jsem. „A mohlo by to mít větší účinek než obludičky. Neznámo vzbuzuje větší strach.“

„Uvažoval jsem i o »ježibabím rosolu«,“ pokračoval Slávek. „Já vím, v té knize to byla pěkná zákeřnost, ale umím to stvořit tak, aby to vypadalo podobně, a přitom to bylo neškodné. Bude se to podobat světélkujícímu bahnu, ale kdo do toho šlápne, pocítí příšerné pálení. Šlo by totiž o holografickou projekci, spojenou s bioindukcí nervových vláken, což vyvolá vjem bolesti. Ten by mohl nějakou dobu přetrvávat, aby si policisté pocvičili záchranu zasaženého kolegy. Oklamané nervy se navíc postarají o přísun krve do »zraněných« končetin, takže tam nohy i ruce krásně zrudnou, jenže do pěti hodin se to samo a bez následků spraví.“

„I na to si zvyknou,“ řekl jsem. „Ale budou dávat víc pozor, kam šlapou.“

„Pak mám pro ně další překvápko!“ zašklebil se Slávek. „Pracovně »horké peří«, taky podle tamtoho románu. V zásadě se to podobá »ježibabímu rosolu«, jenže to nevypadá jako bahno, ale jako létající sněhové vločky, kterým se ale jen tak nevyhneš. Obsypou tě, a než se rozplynou, vypadáš jako uvařený rak a koukáš, kde máš v kapsičce tabletky morfia proti bolestem. Pěšky jim neutečeš, mají stejnou rychlost jako »zuzlity«, leda když zvolíš směr ven ze »Zóny«, to jsou pomalejší, ale jinak... co ti mám povídat, na to si nezvykne nikdo. Nebo »veselá strašidla«! To je omezená zóna difúzního pole »prócho«... A co »masomlýnek«? Nezabije, ale parádně vystraší, to mi věř! Dalo by se to použít i ve fitcentru, pěkně to člověka zvalchuje... ovšem když to někoho začne valchovat a nečeká to, bude asi řvát hrůzou!“

„Půjdeš to vyzkoušet?“ přetrhl jsem jeho proud chvály.

„Jen jsem čekal, až přiletíte,“ ujišťoval mě. „Byl to vlastně tvůj nápad, nechtěl jsem, aby sis myslel, že jsem ti ho ukradl...“

„Tady v Beridazu si na duševní vlastnictví nehrajeme,“ mávl jsem rukou. „Nejsme krkouni! Napadnout to mohlo každého, i tebe. Tady platí, když někdo něco vymyslí, dá to k dobru všem. Mě to napadlo, ale provedení je čistě tvoje!“

„No dobře,“ ustoupil trochu. „Provedení je moje, protože jsem se toho nápadu ujal, a nechal si kvůli tomu nalejt do hlavy další univerzitu. Říkali, že víc už nesnesu, ale myslím si, že to stojí za to! Mimochodem, Jiřka Koťátková měla další vynikající nápad. Když policajti přijdou za večera, vezme si koště a párkrát se jim proletí nad hlavami. »Zuzlit« je neviditelný, proti obloze spatří jen ženskou na koštěti. Kdyby je napadlo střílet, »zuzlit« to zachytí. Já bych to ještě trochu vylepšil »horkým peřím«, co by na ně »jako« poslala... Taky dobrý, co?“

„Možná lepší než tyranosaurus,“ usmál jsem se. „Neznámo sice vzbuzuje větší strach, ale čarodějnice jsou na Zemi vědecky dávno vyvrácené, a když se objeví, zpochybní to vědu, a to může mít ještě větší účinek! Není nad to, když si nikdo nebude jistý! Ani vědou, ani životem! Ať žije nejistota!“

„Príma!“ řekl Slávek. „Hlavně že nejste vy dva proti! My už jsme se shodli i na provedení. Možná by stačilo, kdybych s tím začal až zítra, dneska se tam policajti těžko objeví, ale já to tam jdu zařídit hned! Můžeš-li udělat rošťárnu dnes, neodkládej ji na zítřek! Vy se zatím v Červáncích zabydlete. Když se tu stavělo, pamatovali jsme i na vás dva. Váš domek stojí támhle, nebudete to mít daleko ani do školy, ani do hospody!“

„V Červáncích?“ podivil jsem se.

„Jo, to jméno daly děti naší vesnici,“ oznámil mi Slávek. „Původně tak říkaly Beridazu, ale pojmenovat celý svět, když už jméno má, jsme jim rozmluvili. Tak to jméno děti hned přišily nové vesnici. A to jsme přijali. Nových Vsí je na Zemi habaděj, ale obec »Červánky« zní mnohem pohádkověji. Zvyknete si na to jistě také. Jděte se zatím ubytovat, máte tam jen holé stěny, dejte si na ně okna a pár obrázků, ať se tam brzy cítíte doma!“

Podívali jsme se na sebe s Elinou a usmáli jsme se.

Budeme tedy doma v Červáncích.

Proč ne?

------------------------ Poznámky:

  34 Atrakce podle vzorů z knihy bratří Strugackých "Piknik u cesty" nejsou tak nebezpečné.

Errata:

05.09.2021 20:18