Družstvo

Děkanát mě »za liknavé plnění služebního úkolu« potrestal zapsáním všech dnů strávených na Beridazu jako neomluvených. Projevilo se to též odebráním osobního ohodnocení. Výtky jsem přijal kajícně, se svěšenou hlavou, ani jsem neprotestoval, že by mi mohli uznat aspoň pár dní strávených na cestě. Ale když jsem jakoby pod tíhou sebekritiky navrhl, že z fakulty odejdu dohodou, aby mě nemuseli vyhazovat, sprdl mě děkan jako malého kluka.

„Naopak, pane asistente, naopak!“ zarazil mé sypání popela na mou vlastní hlavu. „To ponaučení musí být pro vás výstrahou, abyste přistupoval k dalším úkolům s tím větším elánem! A ne že hodíte flintu do žita!“

Kdybych nevypadal tak kajícně, kdybych se tvářil vzpurně až drze, vyhodil by mě? Netušil, že by mi to nevadilo? Už jsem se na ten vyhazov skoro těšil, místo toho budu muset »přistupovat k dalším úkolům s tím větším elánem«...

Postoj kajícníka zkrátka není vždy to nejlepší.

Zdánlivě se tedy nic moc nestalo. Úkoly, na nichž bych měl »prokazovat tím větší elán«, jsem nedostával. Začal jsem se ale sám zajímat o přidělené studenty. Ne že bych je péroval, jak se ode mne čekalo, ale zkoušel jsem se jim trochu lidsky přiblížit, i když právě to ode mne nikdo neočekával ani nechtěl.

Na přírodovědnou fakultu se naštěstí nehlásí vyžírkové, jako na humanitní obory. Absolventy příroďáku nečekají teplá, dobře placená místa v neziskovkách, jako politology, sociology, či nedejbože gender. Na tuhle fakultu se parazité tak nehrnou, ale ani tady nejsou všichni hrrr do vědy. Zkusil jsem s nimi probrat jejich názory a občas jsem se opovážil pozvat je do kavárny na kávu, zákusky a klidnou, neformální debatu.

A úspěchy jsem měl poměrně brzy, i když ne u všech. Pár študáků se mi vyloženě vysmálo a po straně si mysleli, že mi asi hráblo, když jsem jim vykládal o Elině Makropulos. Ti největší ignoranti ani nevěděli, oč jde. Je vidět, že úroveň výuky literatury na středních školách šla zase o něco níž. Náš ročník měl Čapky v povinné literatuře, tihle na tom byli hůř. Některým jsem musel nejprve nutit k přečtení knihu od bratří Čapků, aby byli v obraze. Ale pár jsem jich přesvědčil, aby se zúčastnili »dlouhodobého pokusu« a nezalekli se ohlášených obtíží, z jejich hlediska příliš vzdálených. To jsem při jejich mládí chápal, ještě jsem se jim tak neodcizil. Ale i mezi študáky jsem našel pár svědomitých, kteří nemysleli jen na sebe. S těmi jsem se pustil do debaty i o jejich rodičích a skončilo to tak, že jsem se za některými rozhodl zajet a pohovořit si i s nimi.

I mezi študáky jsou podstatné rozdíly. Najdou se mezi nimi floutkové, kteří považují studium za odklad životních povinností. Jejich vrstevníci se do života dostávají dříve, někteří již mají starosti s rodinou, kdežto život studentský může být ještě životem veselým. Hodně záleží také na rodičích. Ti bohatí nekoukají na každou korunu a jejich ratolesti si studium užívají jako období relativní svobody. Ale mezi rodiči studentů jsou i takoví, kteří obracejí každou korunu a nemohou svým potomkům financovat nákladný život. Tyhle studenty nehledejte v barech, ti se snaží uskromňovat a více času než v restauracích tráví ve vědecké knihovně.

S některými jsem se dostal tak daleko, že jsem »účast na dlouhodobém pokusu« nabídl nejen jim, ale i jejich rodičům. Tam to často bylo horší. Nevěřili mi. Byl jsem pro ně příliš mladý než abych vzbuzoval jejich důvěru. Někdy jsem se musel uchýlit až k menší lsti a vajíčka »ovrósje« jsem vydával za testovací sérii nového vitaminového koncentrátu. Brali je neochotně a spíš jen ze zdvořilosti. Nechtěli mě urazit odmítnutím, ale odmítli se vázat k »dalším fázím pokusu«.

Jenže kdo spolkl vajíčko ovrósje, toho »další fáze pokusu« čekala, ať chtěl, nebo ne. Ne hned, ale za takových třicet let to pro ně začne být velice aktuální.

Nepopiratelnou výhodou byla telepatie, která se probouzela dřív. Vlastně to byl přesvědčivý účinek »ovrósje«, který se nedal ignorovat. Okamžité dálkové spojení představovalo výhody prakticky ihned. Rodičům umožňovalo kontakt se svými dětmi, študáci se mohli dorozumívat mezi sebou. Varoval jsem je, aby toho nezneužívali k podvádění u zkoušek, ale slíbili mi, že je to ani nenapadne. Dalo by se sice krásně napovídat, ale trval jsem na tom, že s poctivostí dojdou dál.

Časem se na mě budou muset obracet s problémy, které jim ještě dnes nepřipadaly reálné. Problémy se změnou identity, případně s odchodem z tohoto světa, ovšem na rozdíl od obecně rozšířeného eufemismu nepůjde o smrt, ale o skutečný odchod do světa Beridaz.

Budou ještě rádi, že mě nebudou muset hledat po Čechách!

Ukázalo se, že i profesor Vladislav Zachariáš má dost známých. Pochopitelně jsem musel počkat, až se mu aktivuje telepatie, ale když zjistil, jak je výhodná, přestal i v duchu pochybovat o »ovrósje« a o cestě do Beridazu a zaměřil se na verbování známých.

A bylo znát, že si vzal k srdci i podmínku neprozradit tajemství Beridazu nikomu nehodnému. Výběr udělal profesor za mě, a dělal ho dobře. Zatímco já jsem musel s povzdechem třetinu studentů a tři čtvrti rodičů ze seznamu vhodných osob vyřadit, od profesora Zachariáše jsem mohl s klidným svědomím přijmout všechny. Neposlal za mnou jediného vyžírku. Pravda, většinou mi dohazoval starší lidi, často rovnou manžele, ale objevil i pár mladších, kteří ještě beze změny totožnosti pár desítek let na Zemi vydrží.

Pak ale za mnou přijel svou škodovkou Michal Kravec se vzkazem od Slávka. Připomínal mi, abych přijel s »ovrósje« do vsi, kde jsou také zájemci a některým už tiká čas. Ale nešlo jen o vzkaz. Na ten by stačila telepatie, nemuseli by utrácet zbůhdarma za benzín. Přivezl mi batoh cihliček předzpracované zelené hmoty, abych měl z čeho »vařit«. Měl jsem ledničku malou, vešla se mi dovnitř necelá polovina, ale Michal tvrdil, že ty cihly vydrží měsíc i bez ledničky, už to ve vsi odzkoušeli. Do ledničky si mám dát hlavně ampulky s kvasinkami dzivugde. Přivezl mi jich plnou krabici s bohatým výběrem. Tvrdil, že zelenými cihlami teď zásobují členy družstva, kteří pracují mimo vesnici a vydělávají družstvu peníze. Zařizovali pro Slávka vybavení společné jídelny, takže se jim hodilo, že i externisté ušetří nemalé peníze na jídle.

„Asi bych měl taky přispět,“ vzpomněl jsem si. „Jenže jsem zrovna bez peněz. Odebrali mi osobní hodnocení a měl jsem větší výdaje s dopravou, jezdím častěji za rodiči studentů.“

„Slávek ti vzkazuje, aby ses tím nezatěžoval,“ opáčil Michal. „Nejsi externí pracovník družstva s úkolem vydělávat peníze, ale s úkolem získávat lidi pro osadu v Beridazu. To je dlouhodobější a odpovědnější úkol. Peníze nebudou tvoje starost. Víš, co se teď děje ve vsi? Stavíme nové domy! Materiál vozíme jeskyněmi od Slinchimů, Slávek za nimi poslal Josku Dvořáka, vrátil se jako náš expert na rekonstrukci domů, a přestavujeme domy. Nevěřil bys, jak to jde hladce! Nejdůležitější na každém domě je řídící uzel zazděný v základech. Stará se o klimatizaci, vytápění, větrání a o vodní hospodářství, vytváří okna a vnitřní výzdobu. Přijeď se k nám na to podívat, stojí to za to! Při té příležitosti bys měl prodloužit život aspoň nejstarším členům družstva.“

„Už jste zjistili, kdo vynesl do novin vlky?“ zeptal jsem se.

„Jo, zjistili jsme to,“ odvětil Michal. „Přiznal to pan farář, ale Rada Starších mu to už odpustila. Jak asi víš, farář nepochází ze vsi, ale dosadila nám ho diecéze. Ale teď je to náš člověk!“

„Doufám,“ opáčil jsem. „To víte, doteď to mohlo být jen nepříjemné, ale teď by to mohlo být pro vesnici ještě horší.“

Připustil jsem, že odmítám značnou část lidí kvůli obavám, že by mohli nějakým způsobem škodit, nebo ještě hůř, dokázali by toho zneužít.

„Toho bych se neobával,“ řekl Michal. „Jak by mohl někdo z nich škodit? Vždyť by byl sám proti sobě! Naopak si myslím, že každý bude zachovávat tajemství více než předtím.“

„Optimisto!“ ušklíbl jsem se.

„Ale je to už prověřené,“ opáčil. „Vzpomeň si, co nám Slávek říkal. Elina Makropulos přece rozšířila dlouhověkost na Zemi mezi několik desítek lidí. Když odešla do Beridazu, všichni ostatní zůstali na Zemi. A prozradil to někdo? Jen bratři Čapkové, kteří ten dar nedostali. Elina je s tím teprve začala seznamovat, než zjistila, že oba patří k Zednářům a zařadila zpátečku. Nejspíš se to pokusila obrátit v žert, což usuzujeme z toho, že se Čapkové o pravé podstatě »ovrósje« ani o Beridazu nic nedozvěděli. Jen podsunutou kamuflážní historku o Hieronymovi Makropulosovi, lékaři císaře Rudolfa, a jeho receptu. V každém případě se brzy poté vrátila do Beridazu, kde se připojila k enklávě Rusů, neboť Češi ani Řekové v Beridazu nejsou. Ti upravení ale na Zemi zůstali. A prozradil to někdo z nich? Ne! Všichni mlčí jako hrob! Na tvém místě bych se toho tak nebál.“

„Evropou se mezitím přehnalo i několik válek,“ připomněl jsem mu. „Ti na Zemi mohou mít hroby na některém z mnoha vojenských i civilních hřbitovů.“

„Mohli by mít,“ připustil Michal. „Války jsou svinstvo, kule ani bomby si nevybírají. Přesto si myslím, že na Zemi pár těch Struldbrugů, jak jim říkáš, pořád žije. Naučili se v tom chodit a umí se maskovat, aby si jich ostatní lidé nevšimli. Jsou na tom ale hůř než Elina. Ta »ovrósje« šířila, což oni asi nedovedou. Tím víc uchovávají tajemství své jedinečnosti.“

„Možné to snad je,“ připustil jsem. „Nikdo o nich neví. To může znamenat buď že už nežijí, nebo že se umí dokonale skrývat. Elina je může objevit telepatií, jenže nikdo jiný nezná jejich rezonanci a nemůže je volat, leda na blízko.“

Všiml jsem si, že Michal sice přijel autem, ale oblečený je jako já v »tučori«. Měl na něm nenápadný vzorek svetru a džín. To mu ale musel zařídit Slávek. Michal telepatii neměl a bez ní se »tučori« ovládat nedá. Jen oblékat a svlékat pomocí černé skvrny, která se v oblečeném »tučori« skrývá zevnitř pod krkem. Svlékání je ale nutné jen v koupelně »kegiako«. Ve vsi zřejmě probíhá mimozemská vědecká revoluce a Slávek s Joskou zajistili obleky všem. Tím lépe! Bude to zajímavé!

„Poslyš, jedeš teď do vsi, že? Vezmeš mě tam?“ požádal jsem ho.

„To se rozumí,“ přikývl. „Jsi z externistů nejdál, takže jsem si tě nechal na konec. Chceš-li, pojeď.“

„To se rozumí, že chci!“ řekl jsem.

Vyrazili jsme okamžitě. Naštěstí byl pátek, měl jsem tedy před sebou celý víkend a do pondělka se snad vrátím. Když jsem jel s Michalem minule do Prahy, tahal ze mě rozumy o Beridazu. Teď se to otočilo. Já jsem celou cestu mlčel a Michal mi sdělovat všechny novinky ze vsi. A bylo jich požehnaně.

První a nejdůležitější byla, že vesničané vchod do Čertovy díry opět a ještě důkladněji zazdili, navíc navezli do roklinky fůru hlíny a vchod úplně zasypali, aby tam nezůstala ani známka.

„Proboha, proč?“ nezdržel jsem se údivu.

„Rada Starších se rozhodla zvýšit utajení Čertovy díry. Ne že by se tam už teď hrnuly davy objevitelů a turistů, ale když tam nebude vůbec nic, nic tam nikoho nepotáhne. Jak se říká, »náhoda je blbec«, někdo by to mohl objevit.“

„Takže jste úplně zazdili cestu na Beridaz?“ vybuchl jsem.

„Tu ne, jen vchod, přístupný komukoliv,“ opravil mě Michal. „Vchod do Beridazu je teď tajnou chodbou ze sklepa Slávkovy usedlosti. Je ještě pohodlnější než původní vchod a kdo o něm neví, nedostane se tam.“

„Tajná chodba?“ podivil jsem se. „A stála vám za tu námahu? Půda je tam kamenitá... leda by ta chodba byla vedená po povrchu a dodatečně zasypaná...“

„Joska Dvořák přitáhl z Beridazu takový malý bagr, jaké se tam používají. S tím to jde jedna báseň. Postavil tak nejen chodbu mezi novou Slávkovou usedlostí a jeskyní, ale spojil podzemními chodbami všechny domy. Pod návsí je dnes velká hala, odkud se chodby rozbíhají do všech stran. Má to plno výhod. Přinejmenším nikdo nezmokne, když jde za deště z večeře domů.“

„Ježkovy voči, vy jste se nějak odvázali!“ komentoval jsem to. „Nová Slávkova usedlost... to Slávek neměl docela slušný dům?“

„Všichni budeme mít nové domy,“ řekl Michal. „Nové jsou prostě po všech stránkách lepší.“

„V čem?“ chtěl jsem vědět.

„Tak například... nové domy nepotřebují přívod elektřiny a nemusíme za ni platit,“ řekl Michal. „Půlka obce už odhlásila elektroměry, rozvodné závody si je odvezly, a pak jsme odstranili i elektrické vedení. Až se odpojí poslední domy, dáme zrušit obecní transformátor i přívod vysokého napětí...“

„A svítit budete loučemi nebo svíčkami?“ zeptal jsem se co možná nejštiplavěji.

„Vy jste na Beridazu svítili svíčkami?“ opáčil Michal. „Naše nové domy teď svítí stejným způsobem jako na Beridazu.“

„Ale kde na to berete energii?“ nechápal jsem.

„No přece z vodíku!“ odvětil Michal. „Řídící uzel je zazděný v základech každého domu. Vodík si bere z vody, takže potřebuje přívod vody, ale o tu se stará sám, stejně jako o klimatizaci, vytápění a větrání. V každém domě je teď koupelna kegiako, voda tam ale obíhá přes filtry, takže stačí doplňovat pár litrů denně a na to stačí mikrostudně pod každým domem. Vodu taháme z hloubky, kde je nejčistší, odpadů je málo a používáme je jako hnojivo.“

„Pokud vím, hygienikové přísně zakázali vyvážet žumpy na pole!“ namítl jsem. „Za to vypsali mastné pokuty!“

„Nikdo žumpy nevyváží!“ ujistil mě Michal. „Odpady jsou jen hnědý humus, přidávaný do kravského i ovčího hnoje, a tím hnojíme jen louky.“

„Až na to, že se chystá zákon o povinnosti prokazovat, kde se likvidují obsahy žump,“ zaskočil jsem ho.

„Jo, to už učitelský zařizoval,“ mávl rukou Michal. „S tím ať si jdou byrokrati jinam. Oficiálně bude mít každý barák čističku odpadů a kontrola od hygieny si může odebrat vzorky. Jsou čistší než co v Praze teče z vodovodu.“

„Takže se o každý barák stará jakýsi řídící uzel, zazděný pod základy,“ ujasňoval jsem si to. „A díky tomu nepotřebujete přívod elektřiny. Vy nemáte v bytech žádné spotřebiče? Vysavač, mixér, ani televizory?“

„A na co?“ otázal se mě Michal. „Víš, domů teď chodíme jen spát. Obědváme i večeříme všichni v hospodě. Je teď přestavěná, že bys ji nepoznal, má velikou jídelnu a kolem menší salonky. Kdo by chodil domů dřív než na spaní?“

„A co škola?“ zeptal jsem se. „Snad ji také nepředěláváte?“

„Školu zbouráme,“ řekl Michal. „Joska Dvořák přistaví nové boční křídlo hospody směrem ke kostelu, budou tam prostory pro třídy, knihovna, mateřská školka a pár bytů. Škola pak nebude potřebná, stejně jako hasičská zbrojnice. Hasiče rušíme a výzbroj nabízíme okolním vesnicím.“

„A co kdyby hořelo?“ napadlo mě.

„Co by mohlo hořet?“ pokrčil rameny Michal. „Na nových domech nemá co hořet. Stodoly bouráme, nikdo je nepotřebuje. Místo polí máme louky, ale trávu nesušíme na seno, máme na ni dvě velká sila, jedno za hospodou a druhé za kravínem. Jo, vidíš, kravín... na Beridazu prý chovají dobytek jen na hnůj, my tady pořád ještě zpracováváme mléko. Jednak nám to pomáhá s penězi, jednak je to docela dobrá kamufláž. Družstvo je zkrátka specializované na mléko. Jenže je nedáváme do mlékáren, aby je profesionálně zpotvořili, máme ve městě vlastní prodejnu. Naše máslo, tvaroh a sýry jsou už pověstné, jen se po nich zapráší. Kromě toho jsou naše krávy mléčného typu. Když je nepodojíme, mléko je bude tlačit. Proto stříháme i ovce, když obrostou vlnou, i když už vlnu nepotřebujeme.“

„Takže novinek je plno?“

„To si tedy piš!“ ujistil mě.

Během cesty jsem se jich dozvěděl tolik, až mi z nich oči přecházely. Slávek zkrátka vyslal do Beridazu Josku Dvořáka, aby tam pochytil něco z jejich stavebnictví. Joska měl prý zájem i o jiné obory, ale narazil jako já na pojem zvaný »předávkování znalostmi«. Já bych na to narazil, kdybych se chtěl dozvědět všechno o stavebnictví. Lidé se zkrátka musí specializovat. Odborník na biologii bude v technických oborech laikem, a kdyby si z více oborů vybral jen výtažky, bude laikem ve všech. Jak se říká, buď budeš vědět všechno o ničem, nebo nic o všem. Ale upřímně řečeno, to první je podle mě lepší. A biologie člověka zahrnuje obory od léčení po dlouhověkost.

Nevybrali jsme si špatně. Ani já, ani Joska.

Errata:

22.07.2021 13:18