Vítej, návštěvníku!

2.část - Nová naděje

Podle telefonního seznamu ve svém mobilu jsem zakrátko obtelefonoval všechny spolužáky ze studií. Hned na úvod jsem se jim omlouval, že je to »jen tak«, ale ve skutečnosti to »jen tak« nebylo. Sondoval jsem jejich názory, zajímalo mě, jak se postaví k existenci, možnostem a tajemství Beridazu. Očekával jsem, že mezi nimi získám přívržence, a chtěl jsem je požádat o schůzku mezi čtyřma očima, v klidu a beze svědků.

Nečekal jsem, že můj návrh přijmou všichni s nadšením. Musel jsem počítat i s odmítnutím a s výmluvami na zaneprázdněnost různého druhu. Ale nečekal jsem, že na konci svého telefonního seznam budu přesně tam, co na začátku.

Spolužáci mě odpálili všichni! Nenašel jsem mezi nimi jediného ochotného věnovat mi hodinku svého času. Samozřejmě nesmím nikomu hned na úvod vyklopit, že sháním lidi do »Klubu Struldbrugů«. Pozvat do Beridazu »zlatokopy« by byla osudová chyba, té se musím stůj co stůj vyhnout. Chtě nechtě musím držet Beridaz v utajení, to znamená sdělit čistou pravdu až těm, u koho si budu jistý, že nic neprozradí. Musel jsem všechny nejprve trochu oťukat. Nicméně po zavěšení posledního hovoru jsem neskrýval rozčarování. Tak kruté fiasko jsem nečekal.

Sakra, jak snadno lidé zahodí tak jedinečnou životní příležitost! Co s tím? Nebudu přece hledat vhodné lidi inzerátem! Asi bude lépe zkusit to jinak. Musím se více zajímat o lidi zaujaté i něčím jiným než svými problémy v zaměstnání.

Usmyslel jsem si soustředit se na kulturu a objednal jsem si přes internet lístek do Národního divadla. Trocha kultury mi neuškodí, a snad tam najdu víc lidí povznesených nad obyčejné starosti. Napadlo mě, proč Slinchimové na Beridazu nepěstují divadlo? Že by se nechtěli předvádět? Ale umění je přímo založené na předvádění, ať sebe sama, nebo svých výtvorů. Nikdo přece nedělá »umění pro umění«, a když to hodně nahlas vyhlašuje, je to pokrytectví. To by mohli malíři malovat své obrazy černou křídou do komína!

Proč tedy na Beridazu neznají divadlo?

Bylo mi ale jasné, že tuhle otázku dnes nerozluštím. Měl jsem se zeptat Víji, dokud jsem tam byl. Ale upřímně řečeno, tam jsem měl tolik úplně nových dojmů, že mě ani nenapadlo ptát se na všechny odlišnosti společnosti Slinchimů proti naší pozemské. Nedalo se to stihnout. Navíc jsem tam měl úplně jiné pořadí důležitosti a na otázky jsem odpovědi dostal. Nemohu se rozčilovat, že jsem nestihl všechno.

Hodil jsem to tedy za hlavu a nechal se raději vtáhnout do děje. Ale upřímně řečeno, moc se mi to nedařilo. Málo platné, moderní kusy mi nesedí. Zřejmě jsem typický nekulturní Čech, měl jsem si vybrat něco klasického. Ale co, když zrovna dneska v Národním divadle nic klasického nedávají? Zavinil jsem si to ale sám. Měl jsem si toho všimnout, když jsem se na internetu díval na program.

Seděl jsem aspoň tiše, abych ostatní nerušil. Některým se představení líbilo, nebo to aspoň úspěšně předstírali, ale mě nijak nenadchlo.

Jsem zkrátka typický nekulturní Čech.

O přestávce jsem se šel podívat na obrazovou výzdobu, ta tu byla jediná klasická, obhlédl jsem i některé busty, které už tak klasické nebyly, v některých se dal jejich vzor stěží poznat, ale to bylo asi jen dobře, a hlavně jsem špicoval uši, co si povídají ti, kdo se tu procházejí. Vynechával jsem okamžitě angličtinu a jiné nečeské jazyky, ale na češtinu jsem nenarazil. Může to být i tím, že Češi tady mlčí a nahlas tu mluví jen cizinci?

Ba ne, tudy cesta nevede, řekl jsem si se známým českým objevitelem slepých uliček Járou da Cimrmanem.

Když se pak ozvalo zvonění, svolávající diváky do hlediště, sešel jsem dolů a zamířil k východu. Uvaděčky se na mě dívaly jako na dvouhlavé tele, nebo jako na ožralé čuně, které do divadla zabloudilo omylem, když si zaměnilo honosnou budovu s pajzlem čtvrté cenové, ale pustily mě ven, jen si přitom mezi sebou významně pomrkávaly.

Ach jo, myslete si o mě co chcete, já jsem opravdu nepřišel do divadla, abych tady přetrpěl západně se tvářící supermodernu. Přišel jsem hledat spřízněné duše, ale pochopil jsem, že v tomto českém svatostánku žádné nenajdu.

Musím se obrátit jinam...

Rodríguez: Indiánka

Knížák: Autoportrét

V galerii jsem zkoušel srovnávat naše umělce se Slinchimy, ale srovnání vyznělo pro naše jednoznačně katastrofálně. Možná umí i naši malíři malovat, ale v galeriích jsem nic obdivuhodného neviděl. Sám malovat neumím, ale v Beridazu jsem se namlsal, že mi všechny pozemské malby připadaly příšerně nedokonalé, naivní a ubohé.

Zejména když jsem natrefil na výstavu umělce Knížáka!

A tento mazal učí nové mladé výtvarníky! Čemu je naučí, když sám malovat neumí? Proč se divíme, že jsou někteří ještě primitivnější než on? Zviditelňovat se provokačními happeningy jim jde dobře, ale malovat?

Nebylo by lépe, kdyby naše malíře učil malbu jihoamerický Indián Rodríguez? Není sice »avantgardní«, ale je poctivější, než celá česká Akademie výtvarných umění i se všemi absolventy a profesory. A jeho díla by, na rozdíl od české avantgardy, nejspíš ocenili i na Beridazu. Je na nich totiž to, co na dosavadní tvorbě Slinchimů nenajdeš. Nikdy v celé své historii nemalovali Indiány v jejich originálních krojích.

Už protože na Beridazu takové nemají...

Knížák: Umění

Rodríguez: Farmář a jeho žena

Umění Afriky

Dali by si na stěnu obývacího pokoje instalovat spíš obrazy od Rodrígueze, nebo od Knížáka? Myslím, že by se raději dívali na obrazy starých Křováků z Afriky, než na tyto české mazaly.

Křováci jsou autentičtější.

Navštívil jsem několik jiných kulturních podniků, ale všude to bylo stejné. V Čechách obdivují českou kulturu hlavně cizinci, nebo se mi to jen zdá? Zkoušel jsem se přiblížit lidem ve více příležitostech. Dával jsem se do řeči v hospodách, kde jsem však nejčastěji objevoval lidi, kterým můj oblíbený učitel na střední škole říkal »prázdné makovice«. Podobné typy jsem nacházel i v kavárnách, kde se ty »makovice« tvářily o poznání vznešeněji, jako by nebyly prázdné. Navštívil jsem dokonce i jednu hernu, kde to bylo nejzoufalejší a nejubožejší. Napadlo mě zajít si na nějaký koncert, ale ani tam to nebylo lepší. Koncert vážné hudby se mi zdál zpočátku zajímavější, než koncert se smečkou příznivců populární hudby, ale největší rozdíl mezi nimi byl v hlučnosti publika při uměleckém výkonu. U vážné hudby bylo publikum zticha, nicméně mé pokusy navázat kontakty po programu nebyly tam jako tady úspěšné.

To snad není možné, opakoval jsem si čím dál nešťastněji. Že by se český národ skládal ze samých dutých hlav?

Picasso

Picasso: Diving seagull

Došlo mi to až když jsem se dal v parku do hovoru s jedním penzistou. Chvíli jsme se jen tak bavili o současném světě a po chvilce jsme zabloudili i do oblasti umění.

„Hledal jsem spřízněné duše v divadlech, na koncertech, na diskotékách, v galeriích a dokonce i v hospodách a kavárnách, ale nikde jsem si nepopovídal tak jako s vámi,“ přiznal jsem.

„To bude asi tím, že hledáte na špatných místech,“ odvětil s úsměvem. „Podívejte se! Skoro všechno umění je dnes v zajetí kšeftmanů. Těm odedávna nejde o umění, nanejvýš o umění dobře to prodat. Načmárat obrázek svede každý, ale pravé umění je prodat ho! Obrazy dnes kupují právě takoví kšeftmani jako ti, kdo je nabízejí. Ani jedněm, ani druhým nejde o umění, ale o kšefty. Prachy dané »za umění« považují za »dobře uloženou investici«. Ti, kdo ty mazanice kupují, prostě očekávají, že je časem prodají dráž. Ale aby to šlo, musí nejprve vytvořit dojem, že jde o něco vzácného a výjimečného. To jim jde, reklama udělá vzácnost i z vyloženého šuntu. Jen tak se dají ledabyle načmárané obrazy prodávat tak draze. Kšeftmané si musí při každém prodeji přijít na svůj zisk a u nejznámějších mazalů se ceny vyšplhaly na miliony dolarů. Vezměte si známé současné malíře, podívejte se na jejich obrazy zblízka a zjistíte, že jde o ledabylé mazanice, které byste mohl obdivovat ještě tak u tříletého caparta. Je-li ale na nich pravý podpis Picassa, mají cenu milionů. Platí se tam draze za pouhé jméno!“

Picasso: Betonové umění

„Ale někteří mecenáši přece podporují umění jen tak, bez užitku,“ namítl jsem. „Proč by do toho dávali peníze?“

„Stejně jako když rybáři krmí ryby v místech, kde se časem chystají lovit,“ odvětil starší pán. „Podporují umění, nebo si připravují pole pro budoucí kšeft? Účelem není podporovat pravé umělce, ale vytvářet aureolu výjimečnosti, ze které hodlají časem »vytvářet zisk«. Normální člověk, který nepatří do jejich bandy, při pohledu na ty mazanice odmítne přistoupit na hru o »výjimečnosti« a když si v galerii prohlédne ceny, jen vrtí hlavou. Dát tolik peněz za pár ušmudlaných tahů štětcem? Ani náhodou! Další snahou kšeftmanů je proto označit tyto normální lidi za »burany«, kterým »chybí smysl pro umění«. Jestli si o sobě myslíte, že i vám chybí smysl pro umění, když vidíte v obrazech Picassa mazanice, jste normální člověk, jen jste hru uměleckých kšeftmanů přijal a možná se stydíte i za to, co je ve skutečnosti zdravým rozumem.“

„Malíři mě, pravda, nenadchli,“ přiznal jsem. „Ale proč jsem spřízněné duše nenašel na koncertech? Tam už přece nejde jenom o kšefty!“

„Nejde?“ pousmál se penzista. „Máte pravdu jen v tom, že si z koncertního sálu nikdo hudbu domů neodnese, jako koupený obraz z galerie. Tam jde o jinou věc. Kšeftmani si musí budovat dojem znalců umění. Proto chodí na koncerty a do divadel, kde se předvádějí jako obdivovatelé »pravého umění«. A kromě nich tam chodí i hejlové, kteří marně doufají, že budou také vypadat jako »znalci umění«.“

„Co já vím, na diskotéky a na koncerty populárních kapel nechodí znalci umění, ale obyčejní lidé,“ namítl jsem.

„Však také rokenrolu nikdo neříká »pravé umění«,“ usmál se penzista. „Ale máte pravdu, najdete tam většinou mladé lidi. Hudba i obrazy mají totiž i něco do sebe. Dobře namalovaný obraz může potěšit oko, nesmyslná mazanice ovšem ne, nanejvýš si pocvičíte schopnost uhodnout, co tím chtěl autor naznačit... Hudba, pokud to není úplná kakofonie, vezme za srdce. Může s ní být spojený i tanec jako vítaná příležitost k seznámení zejména pro mladé lidi. Dřív byly ve městech i na vesnicích tancovačky, dnes jsou to spíš diskotéky nebo koncerty populární hudby. Lidé se musí někde seznamovat, to prostě bylo, je a bude. Smutné je, že se na těch podnicích dnes mládež často seznámí i s dealery drog, ale to souvisí s dnešním konzumním stylem života... Můžeme naříkat, že to za našich časů nebylo, pravda bohužel nikomu nepomůže. Není ani nová. Na zkaženou mládež si stěžovali již staří Římané...“

„Máte asi pravdu,“ řekl jsem. „Ani nevím, jak bych vám to řekl... ale... tu spřízněnou duši jsem právě našel. Ve vás. Smím se vás optat na jméno? Já jsem nějaký Libor Vítek, v současné době z fakulty přírodních věd.“

„Proč ne?“ usmál se. „Vladislav Zachariáš, profesor na penzi. Těší mě váš zájem, ale spřízněné duše zkuste hledat mezi svými vrstevníky. Na spřízněnou duši jsem příliš starý, dalo by se až říci »přestárlý«, kdyby někteří hnidopichové nepovažovali i tohle slovo za příliš urážlivé...“

„Na to slovo jste příliš mladý,“ řekl jsem.

„To se vám povedlo!“ rozesmál se. „Připomínáte mi moji maminku, dej jí Pánbůh věčnou slávu! Pro ni byli taky všichni až příliš mladí. Dokonce i její sousedka zemřela příliš mladá, bylo jí necelých dvaasedmdesát! Jak vidno, mládí i stáří je jako pojem příliš relativní.“

„A kolik bylo vaší matce, když to o sousedce říkala?“

„Devadesát,“ řekl Vladislav. „Dočkala se ještě sedmi let, ale pak už byla jako věchýtek. Zemřela na obyčejné nachlazení.“

„A kolik je vám, smím-li se drze zeptat?“ usmál jsem se.

„Jako bylo mámině sousedce, když zemřela,“ netajil se tím.

„Takže dvaasedmdesát?“ usmál jsem se. „Takové mládí!“

Penzista se zarazil, chvilku si mě zpytavě prohlížel, ale pak se rozesmál.

„Od vás to ale sedí, mladíku!“ smál se, až slzel.

Nechal jsem ho dosyta vysmát, ale pak jsem ho oslovil tak vážně, až se zarazil a opět zpozorněl.

„Proti vám jsem samozřejmě mladík,“ řekl jsem. „Ale moje učitelka vypadá stejně mladě jako já, a je jí přes dvě stě let. Mládí je hodně relativní pojem, ale pod pojmem stáří si představuji věk nad třicet tisíc.“

„Tak starý přece není žádný člověk na světě!“ vyhrkl. „Co vím, nejstarším je něco přes stovku. Bohužel jsme víc nedostali.“

„Mohl bych vám to nabourat,“ ujistil jsem ho. „Slyšel jste někdy jméno Elina Makropulos?“

„Neslyšel, ale četl,“ odvětil. „Čapkové, že?“

„A chtěl byste si s ní popovídat?“ nabídl jsem mu.

„To je snad jenom fikce,“ mávl rukou.

„Není,“ ujistil jsem ho. „Čapkové ji zřejmě znali, dokonce jí ani nezměnili jméno. Ale vykreslili ji v tom divadle jako prázdnou, bezduchou zpěvačku, která nemá proč žít, jenže se bojí smrti, a proto se shání po receptu na dlouhověkost... který Čapkové jakoby nechali zničit...“

„Chcete snad říci, že ten recept existuje?“ podíval se na mě podezíravě.

„Neexistuje,“ zavrtěl jsem hlavou. „Přinejmenším ne v té podobě, jak to Čapkové popsali. Elina jim naštěstí neřekla všechno.“

„Tak jak je to vlastně?“ zeptal se už vážně.

„Nejde o recept na nějaký zázračný lék,“ řekl jsem. „A není to dílo řeckého lékaře Makropula, ale mimozemská biotechnologie.“

„Máte snad nějaký důkaz, který by to potvrzoval?“ zeptal se nedůvěřivě. „Jak jste se k tomu vlastně dostal?“

„Důkaz?“ opáčil jsem. „Divte se tomu nebo ne, ale na tu mimozemskou biotechnologii jsem v současné době jediný odborník na světě. Vzpomeňte si, jak to Čapkové popisovali. Hieronymus Makropulos nabídl elixír císaři Rudolfovi, ale ten ho podezíral, že ho chce otrávit. Přinutil ho proto vyzkoušet elixír na lékařově dceři Elině. Ta však dostala vysoké horečky a císař dal doktora zavřít jako traviče a podvodníka. Jak si mohl ověřit, že elixír je pravý a Elina bude žít tři sta let? Ta pak bloudila Evropou a živila se svým zpěvem.“

„Vy mi ale tvrdíte, že jste na to jediný odborník na světě,“ nedůvěřivě vrtěl hlavou. „Dokázat to nemůžete, protože by se to projevilo až za dlouhou dobu. Takže je to vlastně jen akademická úvaha o ničem.“

„Není,“ ujistil jsem ho. „Elina ten elixír na Zemi několikrát použila, ale nevybrala si správné lidi. Dalo by se tvrdit, že měla prostě smůlu. Naposledy s tím seznámila bratry Čapky, ti to pak použili jako námět fantastické divadelní hry o marnosti lidské touhy po nesmrtelnosti a úplně to překroutili. Elina byla v jejich pojetí dokonalá zpěvačka, ale prázdná žena bez víry, bez lásky... popsali ji, jako by v ní umřela duše... tvrdila prý, že i umění má smysl jen dokud to člověk neumí, ale když to dokonale umí, vidí, že je to zbytečné... a člověk neumí milovat tři sta let, ani doufat, tvořit, nevydrží to... no, sepsuli ji tvrdě.“

„Ale oba Čapkové přece zemřeli,“ namítl Zachariáš.

„Zemřeli,“ přikývl jsem. „Elina je s tím seznámila, jenže se přitom zřejmě dozvěděla, že ani oni nejsou ti praví, komu by to směla dát.“

„Ale proč, proboha!“ nesouhlasil. „Čapkové byli geniální! Česká literatura i společnost v nich o hodně přišla! Komu jinému by to měla dát?“

„Čapkové byli geniální,“ opakoval jsem po něm. „Ale když se dá génius na špatnou stranu, může být nástrojem zla. Elina se příliš pozdě dozvěděla, že se oba Čapkové dali k Zednářům. To je diskvalifikovalo a jí nezbylo než vycouvat.“

„Ale proč?“ nechápal.

„Elina žila v době, kdy Zednářství začínalo,“ zkusil jsem mu to vysvětlit. „Pro ženu té doby byl samostatný život těžký a Elina občas využívala mecenášů. Zajímal se o ni tenkrát i jeden člen Zednářské lóže a Elina se dovtípila, že před ní něco důležitého tají. Muži tenkrát nepovažovali ženy za rovnocenné a tajili před nimi většinu závažných věcí. Zejména Zednáři mezi sebe nikoho cizího nepustili, a ženy už vůbec ne. Jenže Elina měla zkušenosti s podvodníky a rozčilovalo ji, že by se mohla stát obětí dalšího z nich, takže ho jednoho dne důkladně vyzpovídala. Zpočátku šlo o obyčejný rozhovor, jenže ten chlap se čím dál tím víc zaplétal do vlastních lží, až Elina pojala podezření, že před ní tají nějaký těžký zločin. Použila nakonec velice silný mimozemský prostředek, vcítění a čtení myšlenek, i když ji před tím mimozemšťané varovali. Dozvěděla se od něho všechno co ji zajímalo a uvědomila si, jak je ten spolek nebezpečný. Přikázala mu sice posthypnotickým příkazem »misarem« zapomenout vše, co se toho dne stalo, ale věděla, že si už nebude jistá životem. »Misary« nejsou spolehlivé, dají se snadno zrušit, a tyhle spolky jsou prý háklivé na prozrazení. Neštítí se ani vražd, a mají proč, normální člověk se odporem otřese, když se o nich dozví pravdu. Téže noci odcestovala přes půl Evropy a pečlivě za sebou zametala stopy, aby Zednářům zmizela s očí.“

„A vy si také myslíte, že jsou nebezpeční?“ zeptal se mě Vladislav Zachariáš. „Uznávám, příliš jsem se o to nezajímal, ale co jsem o tom slyšel, Zednáři mají ideály spíš kladné, a nezdá se mi, že by to byl dostatečný důvod k diskriminaci bratří Čapků.“

„Kladné ideály vůbec nezaručují kladné činy,“ řekl jsem. „Vzpomeňte si na ideály Francie: Volnost, rovnost a bratrství! To bylo přece úžasné, ne? Bohužel, skutečností byly hromadné popravy, gilotiny, teror, a korunovalo to Napoleonovo císařství, války a rozvrat Evropy. V komunistických ideálech nebyla ani zmínka o vyhlazovacích koncentračních táborech, stejně jako nejsou ideálem demokracie humanitární bomby, srovnávání měst se zemí, miliony mrtvol a jiné chuťovky. Přesto se tyto věci děly a dějí. Elina se dozvěděla víc než většina nezasvěcených lidí a stačilo jí to, aby zavrhla i bratry Čapky, kterých si původně vážila a kterým chtěla dlouhý život nabídnout. A když potom se štěstím přežila zednářský atentát, odešla k mimozemšťanům, kam za ní Zednáři nemohli.“

„Vy jste s ní snad o tom mluvil?“ zeptal se Vladislav.

„Slyšel jsem to od kamaráda Slávka,“ řekl jsem. „Když diskutoval s Elinou, učili mě mimozemšťané teorii dlouhověkosti. Samotného by mě to ale zajímalo.“

„Takže... jestli to dobře chápu... Elina Makropulos snad ještě někde žije?“

„Správně chápete,“ přisvědčil jsem. „Žije, ale u mimozemšťanů, a kdybyste si s ní chtěl promluvit, musel byste se za ní vypravit. Není to nemožné, nedávno jsem tam byl také, jenže opakuji, veškerý čas jsem tam strávil učením.“

„Zajímavé,“ řekl.

„Jestli dovolíte, vrátil bych se raději k počátku naší debaty,“ obrátil jsem opět předmět našeho hovoru. „Řekl jsem, že jsem ve vás našel spřízněnou duši. Nejste starý, abyste se nemohl vrátit do života mezi lidmi. Říkáte, že jste profesor ve výslužbě... z jakého oboru, smím-li se zeptat? Hádal bych něco humanitního.“

„Hádáte dobře,“ přikývl. „Ještě nedávno jsem přednášel na Filosofické fakultě staroslavné Karlovy univerzity. Přírodovědná je přece také její součástí. Jen se obávám, že s návratem to už nebude možné. Karlovu univerzitu dnes řídí lidé, kterým bych se nejraději vyhnul velkým obloukem.“

Kardinál Richelieu, šedá eminence Francie

„Z toho důvodu se chystám odtud odejít,“ usmál jsem se. „Zdá se mi, že tam je víc intrik než vědy. Možná ne všude, ale na naší fakultě to tak vypadá. Kardinál Richelieu by se tam možná cítil dobře, já budu rád, až odejdu.“

„Na filosofii je to ještě horší,“ posteskl si profesor. „Zavedli obory, které jsou ostudou Karlovy univerzity. Zvrácené ideologie jako politologie, sociologie, gender, profesorští gayové hrdě pochodují Prahou v hanbatých průvodech, hrůza!“

„Koukám, že jsme spřízněné duše nejen přes umění,“ usmál jsem se. „Co byste tedy řekl na mou nabídku prodloužení života, částečného návratu mládí a případně dalšího života mimo Zem?“

„Že jste s tím měl přijít dřív,“ vzdychl si profesor. „Teď už je na to pozdě.“

„Opravím vás,“ řekl jsem. „Nikdy není pozdě, dokud žijete. Možná bude obtížné pokračovat tady na Zemi. Lidé si všimnou, až omládnete. Mladí to mají jednodušší, ti jen přestanou stárnout a toho si málokdo všimne. Ale i mladí narazí na problémy. Těžko můžete žít sto let na jednom místě a pořád stejně mladý, toho už si lidé všimnou. Buď se musíte občas stěhovat, pokaždé se změnou identity, nebo to časem vzdáte a odstěhujete se k mimozemšťanům, kde dlouhověkost není nic neobyčejného. Žijí tam už pětadvacet tisíc let i lovci mamutů.“

„Lovci mamutů?“ podivil se. „Ale... o čem bych si s nimi mohl povídat? O kvalitě pazourků?“

„Zřejmě si myslíte, že žijí pořád ve stejné tlupě a živí se mamuty,“ usmál jsem se. „Uvědomte si, nezůstali tam na své původní úrovni! Osvojili si tamní civilizaci a někteří se za tu dobu naučili víc, než tušíte. Na diskuzi o atomových technologiích byste asi neměl odborné znalosti. Oni je ale mají, nepodceňujte je!“

„Zajímavé,“ řekl. „Jen škoda, že jste s tím nepřišel o pár let dřív, když ještě žila i moje choť.“

„Před půl rokem jsem o tom nevěděl,“ připomněl jsem mu. „Je mi líto, ale není to moje vina. Ostatně, i mimozemšťané rodinné svazky limitují. Ne tak, jak to popisovali bratři Čapkové, ale něco jim asi Elina Makropulos řekla a oni to jen překroutili, aby o ní vytvořili dojem naprosto nevázané děvky. Skutečnost je jiná. Elina podle nich řekla, že člověk nevydrží milovat tři sta let. Část pravdy v tom je. Mimozemšťané mají proto institut rodiny časově omezený. Ne na rok-dva, jak je na Zemi moderní. Neznají a odmítají uznat institut rozvodu. Znají a uznávají jen manželství s omezením. Po osmdesáti šesti letech společného života považují rodinu za naplněnou, vztah za ukončený a partnery volné. Jen k dětem se hlásí dál, vztahy mezi rodiči a dětmi nikdy nezanikají.“

„Proč zrovna po šestaosmdesáti?“ zeptal se mě udiveně.

„Lituji, ale sám to nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Tak nám to vykládal kamarád Slávek. Patří to mezi tradice mimozemšťanů, ale lidé, kteří u nich žijí, to bez námitek převzali.“

„Připomínají mi trochu Japonce,“ řekl. „Ti také neuzavírají manželství až do smrti, ale jen na devětadevadesát let. Ovšem při současné délce lidského života je to skoro totéž.“

„Na Zemi snad,“ podotkl jsem. „Vaše manželství ukončilo to známé »dokud vás smrt nerozdělí...«. Navracet mrtvé k životu mimozemšťané neumí. Když si časem najdete u mimozemšťanů jinou ženu, bude to na těch šestaosmdesát let.“

„A co když někdo po té době manželství zrušit nechce? Co když se manželé rozejít nechtějí?“

„Nic jim nebrání uzavřít nový vztah, opět na šestaosmdesát let,“ řekl jsem. „Mohla by to být jakási obdoba »zlaté svatby«. Na Zemi je to pustá formalita, u mimozemšťanů by to bylo závazné.“

„Takže bych se měl odstěhovat k mimozemšťanům?“ optal se nerozhodně.

„Nemusíte, aspoň ne hned,“ řekl jsem. „Můžete žít dál tady na Zemi. Ale počítejte s tím, že to nebude snadné. Prodloužení života se projeví mládnutím. Lidé si brzy všimnou, že nevypadáte na sedmdesát, ale jako mladší. Možná se nic nestane, ale může se stát, že na to někdo začne upozorňovat. Ve středověku by vám hrozila hranice pro čarodějnictví, dnes se může stát, že se na vás sesypou ouřady. Od podezření, že se jen vydáváte za někoho jiného po obvinění, že jste ho navíc zavraždil. Těžko jim budete dokazovat, že jste to pořád vy. Takže vás čeká to, co neminulo Elinu Makropulos, střídat místa pobytu a po každých třiceti letech se vydávat za někoho jiného. Elina to měla jednodušší, nemusela opět prokazovat vzdělání ani titul. Její hlas jí zajistil uznání, obdiv příznivců a slušné živobytí.“

„Mohl bych třeba znovu vystudovat,“ navrhl nesměle. „To bych snad se svými znalostmi dokázal.“

„Těžko,“ zavrtěl jsem hlavou. „Prodloužení věku znamená omládnutí, ale rozhodně ne návrat do nezralého mládí. Omládnete do vzhledu zralého muže, ale na školy vás nevezmou. Slyšel jsem, že na univerzitách v Austrálii můžete přijít ke zkouškám i bez navštěvování přednášek, zavedli tam dálkové samostudium, ale není jisté, že jejich zkoušky uděláte. Jak jistě víte, každý obor lidského vědění prochází neustálým vývojem. Co stačilo ve vaší době, nemusí stačit dnes.“

„Takže mi nezbude než cesta k mimozemšťanům?“

„Berte to jako pojistku pro případ, že se vám nepodaří udržet se na Zemi,“ chlácholil jsem ho. „Připadá to v úvahu až za mnoho let. Ani to mládnutí není ze dne na den a pár desítek let můžete žít jako profesor na penzi, než si ouřady všimnou, že na váš papírový věk nevypadáte. Pak to ale budete muset řešit.“

„A to mám žít jako penzista, i kdybych opravdu omládl?“ zamračil se. „Být mladší, nevydržel bych nic nedělat!“

„Nějakou dobu zůstaňte penzistou,“ přikývl jsem. „Jak říkám, neprojeví se to přes noc. A mezitím nemusíte žít nečinně. Už teď se například můžete dívat po svých známých, kdo z nich by si zasloužil delší život. Nejen penzisté, snad máte pár přátel i mezi svými žáky! Poohlédněte se po nich!“

„Myslíte, že bych mohl být ještě užitečný?“

„To se ví!“ ujistil jsem ho.

Errata:

22.07.2021 13:18