Proměny

Navenek se k mému údivu vesnice příliš nezměnila. Podle Michalova vyprávění jsem čekal naprostou revoluci, ves bych fakticky neměl vůbec poznat, skutečnost však byla přízemnější.

Z hospody vyrostl přístavek směrem dozadu od návsi, takže se ráz návsi příliš nezměnil. Nové domy vypadaly z dálky jako staré. Až zblízka bylo znát, že okna, i když se tvářila stále stejně starobyle, jsou na fasádách jenom namalovaná. Vesničané se teď hojně starali o zahrádky, které měly všechny novoty skrýt.

Za hospodou a za kravínem vyrostly dvě kulaté, kovově se tvářící věže. Byla to sila, kam sváželi trávu. V silech probíhala první fermentace, kvašení a další pochody. Na výsledné produkty vliv neměly, jen zabraňovaly hnilobným procesům. Podobné jevy znali družstevníci už dřív, říkali tomu »silážování«. Pro krávy to stačilo, pro lidi byla druhá fáze zpracování kvasinkami dzivugde, ze které vycházely pochoutky hodné prvotřídních hotelů. První fáze »silážování« se dala vynechat beze změn chuti.

Školu nakonec k velkému zklamání školáků nezbourali. Jen se v ní přestalo vyučovat. Škola se přestěhovala do zadního traktu hospody, třídy měly větší okna a bylo v nich mnohem více světla. Jenže to už byla další kamufláž. Ve skutečnosti neměla ani nová hospoda, ani nové domy okna. Těmi namalovanými nebylo vidět dovnitř, i když se z nich večer linulo světlo, jako kdyby se uvnitř za záclonami svítilo. Zevnitř bylo sice vidět ven, ale i to byla jen kamufláž. Děti si odhlasovaly, že bude v pondělí venku rybník, v úterý les, ve středu louka za potokem, ve čtvrtek pohled do polí a v pátek místní fotbalové hřiště. Jen v sobotu a v neděli, kdy se nevyučuje, měl být okny pravdivý pohled do hospodského dvora.

Škola pro děti z první až páté třídy fungovala dál, až vyšší ročníky jezdily do města. Vyučování se zdánlivě nezměnilo. Oproti jiným základním školám tu byla od druhého ročníku navíc hodina »konspiračního chování«, maskovaná před světem za »občanskou výchovu«. Bylo nutné, aby se děti před cizími lidmi nepodřekly. Tak to bylo ve vsi odjakživa, přesněji od doby, kdy Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Děti tak vychovávali i rodiče, jenže ve škole to získalo jednotný základ. Bylo to praktické i za německé okupace, i v dobách, kdy tu byl jediným komunistou okresem dodaný předseda JéZéDé.

Součástí »konspiračního chování« byl i kurs pro dospívající mládež »Jak sbalit partnera nebo partnerku a nic neprozradit«. S lidmi zvenku byla vždycky největší potíž, ale až dosud se je dařilo zvládat. Tajemství sdílené napříč vesnicí lidi spojovalo tak dobře, že ve vsi neznali ani rozvody.

Kdyby tak spolu drželi všichni Češi!

Co nahoře vidět nebylo, byla neočekávaná síť podzemních chodeb. Nazvali je hrdě »Katakomby«, propojovaly všechny domy kolem návsi, nejdelší odbočky vedly až ke krajním domům myslivce Káji Bělky a Slávka Procházky, odkud další chodba pokračovala až do prvních jeskyní Čertovy díry. Tajná chodba vedla i do opuštěné školy, kde teď skladovali nepotřebný nábytek vesničanů. Původně se měl do přestavěných domů vrátit, jenže mezitím lidé zjistili, že starý nábytek už nepotřebují. Vyhodit to nechtěli, proto se dva členové družstva pokoušeli nábytek, hlavně novější a zachovalejší, prodat v městském bazaru. Prozatím neúspěšně, ale ještě to nevzdávali...

Katakomby byly plné mimozemské technologie. Všechny dveře tu tvořilo silové pole pereku, pokryté stejnou strukturou, jakou měly stěny sklepů a chodeb, takže se zavřené dveře ničím neodlišovaly od okolních stěn. Otevíraly se telepatií, ale pro lidi bez telepatie tu byly i nouzové dotykové spínače syrsa. Slávek je chtěl vypnout, až dám vesničanům telepatii. Dveře pak budou nejen tajné, ale pro vetřelce naprosto neprůchodné. Podzemí vesnice se změnilo v pevnost, jednou větví napojenou skrz Čertovu díru na Beridaz.

Lépe to snad ani nemohli vymyslet.

Oznámil jsem Slávkovi svůj příjezd dopředu telepaticky, takže mě už na návsi přivítala fronta nedočkavých zájemců o červíky »ovrósje«. Potíž byla, že jsem jich tolik ani neměl. Umím je sice klonovat, ale to chvilku trvá. Nezbylo mi než vyhlásit, že dodám »ovrósje« jen prvním dvaadvaceti zájemcům. Dalších dvacet jich přijde na řadu zítra, nicméně ani pak se na všechny nedostane, zbývající si musí počkat na mou příští návštěvu. Vezmu tedy přednostně ty nejstarší, kteří potřebují »ovrósje« co nejdřív. Pak se musím vrátit do Prahy, ale během týdne naklonuji co nejvíc »ovrósje« a příští víkend je dám všem zbývajícím. Nikdo ať nemá obavu, že by se na něho nedostalo.

Kupodivu to všichni přijali. Slávek mě ale požádal, abych je nebral podle věku, ale podle potřeby. Mezi prvními bych měl vzít Marii, kterou před měsícem ve městě srazilo na přechodu pro chodce auto. Lékaři v nemocnici ji sice ošetřili, ale museli jí dát nohu do sádry a nějak si s ní nevědí rady, Máňa se prý pořád cítí jako přejetá bagrem. Expert jako já by si s ní měl přece poradit levou rukou.

Jeho důvody jsem uznal, přiřadil jsem Máňu k těm dvaadvaceti, a nastalo ošetřování. Slávek zájemcům předem uspořádal přednášku, takže zhruba věděli oč jde a chovali se rozumně a disciplinovaně. Však také nešlo o nic obtížného, jen museli bez rozkousání spolknout zárodky »ovrósje«.

Na Beridazu se nám místní vědci věnovali víc, jenže si nebyli jistí, zda Češi nejsou příliš odlišným typem. Z dřívějška věděli, že na Zemi žije více odlišných lidských skupin, u nás dvou však zjistili shodu s již dříve prozkoumanými Rusy, což pak vedlo k použití shodných modifikací »ovrósje«. Já jsem si proto do Čech vzal jen modifikaci, která se na nás osvědčila.

I když se to později ukázalo jako omyl... 

Úplně na konec jsem si nechal Marii a kromě »ovrósje« jsem jí podal druhé vajíčko, zárodek červíka »chiat«. Tím to pro ni skončilo, ne však pro mě. Jenže abych se mohl s červíkem spojit telepaticky, musel jsem uvést své vlastní tělo do naprostého klidu, jako to dělali vědci na Beridazu. Sháněl jsem se proto po lůžku, kde bych si mohl lehnout. Slávek měl pro mě pochopení, neboť měl zkušenosti s biovědci na Beridazu, ale od vesničanů jsem zaslechl pár peprných poznámek.

„Sotva přijel, už by odpočíval!“

„To jsou všichni Pražáci takoví lenoši?“

„A Slávek tvrdil, kdovíjaký to je chlap!“

„Kušujte, chlapi!“ okřikl je Slávek. „Nevíte oč jde! Libor potřebuje naprostý klid bez vyrušování! Kdyby měl v ruce skalpel, mohl by říznout vedle. On má jen jiný nástroj, ale soustředit se na to musí ještě víc, nechápete? Je to jemnější než operace očí! Sami byste to nedokázali, přestaňte se pošklebovat!“

Chlapi okamžitě zmlkli, Slávek měl respekt. Odvedl mě do jedné buňky, kde byla opravdu jen postel.

„Doufám, že se ti to podaří,“ popřál mi.

„Hele, jak jste sem dostali postel z Beridazu?“ všiml jsem si. „Taky jsem si všiml, že všichni chodí v »tučori«.“

„Kdyby jen postele a tučori!“ mávl rukou. „Navštívil jsem Beridaz s Joskou a přitáhli jsme toho plno, sami jsme přijeli na bagru... tedy, pokud se tomu tak dá říkat, s pozemskými bagry to má společné jen rýpání do hlíny, ale jinak... sám to uvidíš. Teď hlavně sprav Máňu, je to naše klíčová odbornice.“

„Na co odbornice?“ zeptal jsem se. „Byla snad v Beridazu s vámi?“

„Ne, ale Máňa je ekonomka, účtařka, odbornice na daně. To je teď důležitý obor, v něm nesmíme udělat chybu.“

„Aha,“ řekl jsem. „V tom máš asi pravdu, jako vždycky.“

„Už máme hlášky, že se na nás chystají,“ řekl Slávek. „Ale to si povíme, až skončíš. Teď se soustřeď, rušit tě nebudeme.“

Nechal mě a odešel, abych ukázal, co umím.

Uvelebil jsem se na posteli a začal...

Z postele jsem vstal právě k večeři. Neodvážili se mě vyrušit, naštěstí jsem ji stihl. Slečna Máňa Hlaváková měla mimo zlomené nohy zhmožděnou i slezinu a naražené ledviny, což v nemocnici nezjistili. Zatímco se jí »ovrósje« zabydloval ve slepém střevě, aby začal korigovat organizmus jako celek, já jsem jí »chiatem« napravil zhmožděniny a uvolnil regenerační schopnosti ohledně zlomené nohy. Tu jí ošetřili profesionálně, ale přirozenou cestou by kosti srostly za pár týdnů. Takhle přišla už k večeři sama, jen co jsme jí opatrně sundali sádru.

Posměváčci se už neodvážili ani pípnout.

Večeře se odbývala ve společné jídelně. Zatímco jsem léčil, Slávek se svými třemi novými pomocníky připravoval večeři, ale jakmile jsem do jídelny vstoupil s Máňou bez sádry, svěřil obsluhu strávníků pomocníkům a spěchal za námi. Sám nám přinesl na velkém podnose večeři a pak se k nám sám posadil.

„Ptát se na výsledek nebudu, mám oči,“ řekl a podíval se na Máňu. „Zajímají mě tvé výsledky v Praze, a pak bychom se mohli zamyslet nad situací ve vsi.“

„Začneme tedy Prahou,“ vzdychl jsem si. „Nejprve všechny neúspěchy, ať je mám rychle za sebou. Ze svých spolužáků jsem nezverboval ani jednoho. Mrzí mě to, počítal jsem s nimi, měli vytvořit základ. Odmítli mě všichni. Nemám ani nikoho z vedení fakulty, ale ti mě tolik nemrzí, o těch jsem si žádné iluze nedělal. Ani mezi studenty jsem moc úspěšný nebyl. »Ovrósje« jsem dal celkem dvanácti studentům a osmi rodičům. Česká intelektuální elita se zaměřila na materiální stránku života. Kariéra, postavení, výdělky, finanční úspěchy. A to jsem si myslel, jací jsme byli všichni snílkové a idealisté!“

„Takže tomu říkáš katastrofa?“ zeptal se mě Slávek.

„U spolužáků jednoznačně ano,“ přikývl jsem.

„Kolik lidí jsi přesvědčil?“

„Nejvíc mi jich objevil a poslal profesor Vladislav Zachariáš,“ řekl jsem. „Měl hodně známých mezi »starou gardou«. Byli to sice povětšinou penzisté, ale poslal mi jich celkem šedesát sedm a celkový počet je osmdesát osm. Když to porovnám se zdejší vesnicí, je to naprostá převaha vesničanů nad Pražáky.“

„A tebe to mrzí?“ zeptal se mě Slávek.

„Mrzí,“ přikývl jsem. „Očekával jsem, že objevím mnohem víc budoucích odborníků. Nadpoloviční většina jsou penzisté, na Zemi dlouho nevydrží. Až si jich sousedé všimnou, budou muset změnit identitu a odstěhovat se. Otázkou je, jak dlouho potrvá, než někdo falešnou identitu odhalí. Dnes je evidence obyvatel na vyšší úrovni než za Eliny Makropulos. Nezbude jim než prchnout na Beridaz.“

„Naivko!“ řekl Slávek. „Snad tomu nevěříš? V dnešní době zahučely do Německa dva miliony cizinců úplně bez identity, a ví o nich někdo? Ví se jen, že tam někde jsou, nic víc.“

„To je oficiální verze,“ namítl jsem. „Němci byli vždy v evidenci obyvatel pověstní precizností! Tam jde o něco jiného. Natáhli si je tam schválně a kryjí je, aby na ně nikdo nepřišel. Ale to všechno je jedno velké darebáctví, nic jiného.“

„Myslíš si, že o nich Němci vědí, jen je schválně kryjí?“

„Je možné, že o jejich přesném místě pobytu Němci nevědí, ale nechali si je tam naběhnout úmyslně,“ trval jsem na svém. „Je to vidět na tom, že po nich ani nepátrají. Je jim to jedno, rozumíš? Policie má příkaz nevšímat si jich, a když něco spáchají, vyšetřit to jen naoko. To podporuje teorii, že je to všechno úmysl. Možná ne samotných Němců, ale těch, kdo jim vládnou. Podle mě to smrdí víc než vlčí kůže. A nejde jen o Němce! I Praha je dnes překvapivě plná cizinců, ne turistů, ale nových obyvatel. Kupují si pozemky, zřizují si mešity. Skoro jako v tom vtipu, že vláda raději vymění nespokojené obyvatelstvo než pár zaprodaných ministrů! Tyhle kryjí, ale našince budou odhalovat perfektně!“

„To by ovšem bylo horší,“ zamyslel se Slávek.

„Z toho pohledu je neopatrné zbavovat se ve vesnici elektrických přípojek,“ pokračoval jsem. „Tvrdil jsi, že se na vás někdo chystá. Rušení elektroměrů jim jen dodá munici.“

„Nakoupili jsme za babku vyřazené fotovoltaické panely a dáváme je na střechy,“ řekl Slávek. „Chlubili jsme se jimi zaměstnancům rozvodných závodů, když si odváželi elektroměry. Navíc jsme tvrdili, jak výtečné máme akumulátory. Připustili, že to může stačit. Rozvodné závody by neměly dělat problémy.“

„Problémy může dělat sto jiných ouřadů,“ řekl jsem. „Když ne energetici, přijdou kominíci. Ti mají výdělky jisté, neboť od nich potřebujete razítka o revizi komínů. Pak kontroloři na »kotlíkové dotace«, jestli nespalujete PET-flašky. Už vidím, jak jim vysvětlujete, že v domech žádné kotle nemáte! Další verbež bude hygiena přes žumpy a studně... mimochodem, máte ve vsi poštu? To bývá zdroj zábavy a poučení! Taky bych se na vašem místě připravil na konflikt ve škole, inspektoři budou brzy kontrolovat inkluzi ve třídách, a vysvětlujte jim, že nemáte ve vsi ani Cikány, ani handicapované děti! Ještě by vám je sem mohli nasadit, aby byl školský ouřad spokojený!“

„Sem se nikdo přistěhovat nemůže, nemáme pro nikoho byt ani v obecní pastoušce!“ řekl Slávek. „Vlastně tady nemáme ani tu pastoušku! Neměli jsme ji nikdy, v naší vsi nikdy nebyli chudáci, aby neměli vlastní střechu nad hlavou!“

„Tu by si mohl kdokoliv postavit,“ namítl jsem.

„Mohl,“ připustil Slávek. „Ovšem jen za podmínky, že by tu sehnal stavební parcelu. Jenže tady mu nikdo neprodá ani místo pro hrob na hřbitově. Pro jistotu vlastní všechnu půdu obec a pole i parcely pronajímá. Prodej půdy je u nás tabu už od Rakouska-Uherska.“

„A co když se sem někdo přižení?“ zkoušel jsem námitku.

„Jo, s tím byly vždycky problémy,“ připustil Slávek. „Dnes si klidně vezme bratranec sestřenici a nevadí to, ale v době založení vesnice byla překážkou sňatku i příbuznost v pátém kolenu! Ženit se a vdávat jen mezi sebou, to tenkrát nešlo. Moderní doba ukázala, že tohle pravidlo prosazovala církev správně. A zatímco ve světě, dokonce i v Čechách, se od těchto překážek ustupovalo, my jsme na to pořád přísní. I já jsem si musel hledat ženskou ve světě. Ale tajemství má vždycky přednost. Kdo chce do vsi přivést partnera, ať chlap ženskou nebo ženská chlapa, musí za něho ručit. A nový příchozí musí složit posvátný slib, že nikdy nikomu zvenčí nic neprozradí, byť by to byli jeho vlastní matka nebo otec. A také žádné příbuzenské návštěvy! Naši směli do okolních vesnic pod podmínkou, že o všem pomlčí, cizí směli do vsi jen po předběžném ohlášení a s doprovodem. Návštěvám jsme po pravdě tvrdili, že ve vsi řádí vlčí smečka a není tu bezpečno.“

„To by mohlo lovce naopak přilákat!“ mínil jsem.

„Lovce?“ ušklíbl se Slávek. „V království Českém nesměl mít sedák pušku, to byla výsada šlechticů a jejich hajných. Sedlák s puškou, to bylo nemyslitelné!“

„No právě!“ řekl jsem. „A co vaše vrchnost?“

„Nikdy jsme neměli vrchnost,“ řekl Slávek. „Vesnice leží na hranici dvou panství a když se tu náhodou někdo z pánů objevil, tvrdili jsme mu, že už je na území toho druhého. Když zaváděla Marie Terezie katastrální mapy, vpašovali jsme na ouřad našeho člověka, a ten zajistil, aby se celý katastr vesnice ocitl mimo obě panství. Od té doby jsme naprosto legálně sami svými pány.“

„Šikulka!“ komentoval jsem to.

„Však také tenkrát všichni v obci patřičně zchudli,“ přidal Slávek i zápornou stránku této výhody. „Co ouřadů museli podmáznout! Ale vyplatilo se to. Žít bez pánů je pohoda, ale snášet panstvo je vždycky kříž!“

„Takové úplatky se dají nejen pochopit, ale i omluvit,“ řekl jsem.

„Úplatky...“ zašklebil se Slávek. „Můžeš tvrdit, že úplatek není spravedlivé jednání. Ale ruku na srdce, jednali páni někdy se sedláky férově? Férové by bylo oběsit pány na nejbližší stromy nebo lucerny, však za svou existenci způsobili tolik zla, že pro ně nebude dost férové ani peklo!“

Už jsem si zvykl na spoustu odlišností vesničanů od jiných lidí, ale každá další podrobnost mi ukazovala, jaká přísná pravidla si zdejší nejen stanovili, ale také dodržovali. Problémy byly vždy s nově příchozími, ale ti sem obvykle přicházeli zamilovaní až po uši a v tom rozpoložení zdejší pravidla dobrovolně přijali. Pochopitelně až na faráře, ale i s těmi se vesničané časem naučili srovnat. Další výjimkou jsem byl já, jenže mě ke spolupráci s vesničany dotlačila logika.

Bylo to přece i v mém zájmu.

Errata:

22.07.2021 13:18