Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Herbert byl patnáctiletý kluk, který v životě ničím významným nebyl. Žil ve vesnici kdesi v Pyrenejích, nosil roztrhané kalhoty a roztrhanou košili, chodil bos a pískal si na flétnu. Pásl ovce pro jednoho ovčáka a nevadilo mu, že je placen víc než bídně. Jeho život byl bezstarostný a příjemný jako letní nebe, které se nad ním klenulo. Když pršelo zmokl, když vyšlo slunce, zase uschl. Když napadl sníh, bylo mu zima. Starostmi se netrápil.

Když si potřeboval přivydělat, umyl si krk a zašel do hospody ve vesnici, kde shromážděným hostům hrál na španělskou kytaru, zpíval a když ho vyzvali, vyprávěl příběhy. Obvykle tím šílenější, čím víc mu dali napít.

Například: když pásl svoje ovce, navštívily ho tři bohyně. Poznal okamžitě, že to nejsou obyčejné holky, protože ty nechodí po horách nahé. Takže se zjevily, oslovily ho a požadovaly, aby mezi nimi vybral tu nejkrásnější. Herbert byl ve věku, kdy se mu líbila každá holka, nicméně ta nejmladší, Afrodíté Anadyomené, mu vstupuje do snů ještě teď. Tak jí dal jablko.

A ona mu řekla: „Nejkrásnější holku ti neslíbím, to jsem jednou udělala a byla z toho dost blbá válka. Ale prozradím ti něco o tvém původu. Měl bys vědět, že jsi princ ze slavného rodu, syn princezny Susanne d'Arnoisville, templářské čarodějky, která patřila do družiny Valérie z Mendozy. Krom toho byly sestřenky. Kdo přesně je tvůj otec, to nevím ani já, a to jsem bohyně; v podezření je kníže Denis Baarfelt, velmi mocný čaroděj. Tvá sestra se jmenuje Renée Alberta Emerencie Ruprechta, princezna de Castignac.“

Herbert řekl: „Pane jo!“

„Susanne d'Arnoisville byla neteří velmistra řádu Templářů dona Diega Mendozy di Castro. Její sestřenice Veronika a Valérie byly čarodějky. Rod Arnoisville potom pochází od nemanželského syna vévody de Beaufort, potomka francouzského krále Jindřicha IV. Navarrského. Jsi jeho přímý potomek a měl bys nárok zdědit francouzský trůn.“

Herbert řekl: „Děkuju!“

Potom bohyně zmizely.

Sedláci se smáli, chválili ho a toho večera mu dali napít víc než obvykle.

Když někdo vede řeči jako Herbert ve škole (kam chodil nerad, ale čas od času přece jen musel), musí se umět bránit spolužákům. To Herbert uměl; když se naštval, bylo lépe jít jeho pěstem z cesty. Také se uměl ubránit vlkům, když dostali chuť na jeho ovce. Nejlíp pastýřskou holí. Byl to velký a hezký kluk, děvčatům se docela líbil a byly by ochotny k čemukoliv, kdyby byl k nějakému užitku. Ne že by byl hloupý, naopak uměl všechno po jednom vyslechnutí, zvlášť písničky. Ale žil ve světě, kam nemohl nikdo jiný.

Až do vsi přišel cizinec. Vysoký silný muž, vypadající jako důstojník. Vyptával se na Herberta a nedal se odradit posměchem.

„Herbert? Hodnej kluk; žije u ovčáka a pase ovce. Ovčák je dost trhlej, tak jak to může vypadat? Bertík povídá divný věci, ale je neškodnej.“

„Jak se doopravdy jmenuje?“

„Nevím přesně; zeptejte se faráře, vede matriku. On říká, že je princ.“

„Herbert d'Arnoisville?“

„Tak nějak. Ale... neříkejte, pane, že mu to věříte!“

Jenže vyšlo najevo, že nejen věří, dokonce ho kvůli tomu hledá. Takže se o tom začalo mluvit, Herberta objevili, donutili se umýt a trochu slušněji obléci, a představili ho vznešenému cizinci. Co si povídali, není známo, hovořili cizím jazykem. Pak navštívili ovčáka a jednali s ním. Nakonec si cizinec Herberta odvedl s sebou, a nikdo ho už nikdy neviděl.

Silke se probudila brzy ráno a cítila se skvěle jako už dlouho ne. Svěží větřík pronikal dovnitř otevřeným oknem a město pod terasou zářilo v ranním slunci jako drahokam.

Vedle ní chrápal Richard, roztažený jak široký tak dlouhý. Nechala ho spát.

Vyšla na terasu, zhluboka dýchala a obdivovala ten výhled. Těšilo ji, že je nahá a vánek ji příjemně ovívá. Snad poprvé v Arminu jí bylo chladno.

Vklouzla Ali, zeptat se, co chtějí k snídani. Silke to bylo jedno.

Richard se probral, zvedl hlavu a prohlížel si dívku.

„To je Ali.“ představila Silke.

Ríša měl vlastní způsob seznamování. Natáhl krk a očichal ji v klíně jako šelma, pak dokonce olízl. Spokojeně zamručel a zas upadl do spánku.

Ali se spokojeně zašklebila a vypadla.

Silke stála na terase, wingy jí vlály ve vánku. Její pocit touhy už nikdy se neobléci vzrůstal; představovala si, jak prochází zcela nahá davem lidí, kteří na ni všichni zírají, dotýkají se jí... někdo ji olízne...

Dostala strašnou chuť na sex. Jako v noci – to sice spala, ale vnímala.

Richard spal, nebo to aspoň předstíral. Převrátila ho na záda. Aspoň jednou se zachovat jako princezna! Vzala mu ho do úst a s potěšením žmoulala, dokud neztvrdnul. Neprobral se. Nabodla se, vrazila ho do sebe tak hluboko, jak jen to šlo; pak začala smršťovat a opět uvolňovat poševní svaly. Nikdy to nedělala, ale Gal to umí dobře a Ali se to jistě rychle doučí. Uvědomila si, že při vyvrcholení se do ní vystříká a není nijak chráněná, takže může otěhotnět, ale bylo jí to k smíchu. V noci to přece udělal taky a ani ho nenapadlo dávat si pozor.

Vstoupila Ali s tácem, položila jej na lůžko mimo dosah, ale zůstala a se zájmem přihlížela. Teď už se Richard probral, nemohl se neprobudit.

„Mně kotel kafe a vyprošťovák!“ zamrkal na holčičku.

Kývla, ale neodešla, počkala si na vyvrcholení.

„Málo křičíš.“ konstatovala.

Silke skončila naprosto vyčerpaná. Bylo to opravdu hezké ráno.

Richard se zvedl, zíval a protahoval se.

Znovu vstoupila Ali, v rukou tác s kouřícími nápoji.

Richard toho využil, chytil ji zezadu a pořádně prohmatal. Předstírala, že se nemůže bránit ani tác postavit, i když Silke dobře věděla, že má osahávání moc ráda; zvláště masáže prsou, ty si nechávala dělat od každého, kdo měl čas a náladu. Pokaždé kontrolovala před zrcadlem, zda jí už trochu narostly; ani náhodou. Silke se jen smála.

Konečně Ali tác postavila. „Kdy mám zas přijít?“ zeptala se.

„Opovaž se, a já tě kousnu!“ pohrozila Silke.

„Pch! Když jsi nekousla jeho...“

Silke po ní hodila plyšovou hyenou. Bohužel nezasáhla.

Jí přinesla Ali posilující čaj, vynikající. Richardovi velký šálek kávy. Co obsahuje další šálek, nebylo jasné, ale silně to vonělo alkoholem. Vypil to na dva hlty, dokonce horké.

Potom se vrhli na jídlo. Tentokrát byla převaha sladkostí, ale něco Silke vůbec nepoznávala a nechápala, co to je. Ríša to věděl, ale radši nic nevysvětloval, musel se cpát jako hladový vlk.

Jejich manželství bylo uzavřeno, aniž si o tom cokoliv řekli. Silke přemýšlela, jak by na to přivedla řeč, ale na nic chytrého nepřišla.

Uvažovala, zda jí skutečně čte myšlenky. Třeba teď?

Namísto odpovědi v ní opět začala vzrůstat sexuální touha. Pokoušela se bránit, pořád ještě měla jakési představy, jak se má chovat slušná dívka. Nepomáhalo to. Konečně jí došlo, že to dělá on; sotva stihla odstrčit tác se zbytky jídla dostatečně daleko, a už se na sebe vrhli.

Téměř okamžitě je Propojil. Proti včerejšku to bylo odlišné, tentokrát se procházela myslí muže, se kterým se právě milovala, takže vnímala rovněž jeho zážitky a emoce. Vždy ji zajímalo, jak ji vnímají muži. Ačkoliv on byl hodně zvláštní muž; její paměť obsahovala spoustu informací o něm i o Baarfeltech všeobecně.

Tentokrát ovládal on ji, s veškerou rafinovaností svého dlouhého života. Taky uměl to co Goldie, vystřelovat do ní energii kteroukoliv částí těla. Splnila přání Ali a řvala, až drnčela skla v oknech. Až když ji vyčerpal téměř k bezvědomí, zůstal s ní ležet v objetí a nechal ji se vzpamatovat.

To ti bude ještě chvilku trvat, než nade mnou vyhraješ, miláčku!

Poprvé zažila, že jí v hlavě promluvil jeho hlas. Mentální spojení.

Nevěděla jsem, že je to souboj. pomyslela si. Spíš jen pro sebe.

Myslel jsem, že ti Ali včera vyprávěla o jejich válkách.

Ty víš, co jsme včera vyváděly?

Přečetl jsem si tě hned v noci. Tak opilý jsem zas nebyl.

Urazila se. Ale ta možnost povídat si myšlenkami ji zaujala.

Za tvých časů se bojovalo taky?

Chceš o tom něco vědět?

Chtěla. Nebyl tak zvyklý zveřejňovat svoje vzpomínky jako mnozí jiní, ale jí to umožnil. Procházela jeho zážitky a stále zrychlovala; zároveň cítila, že on zkoumá její vzpomínky. Nebyla si jistá, jak reagovat.

Pravda: o panenství přišla ve čtrnácti s klukem o dva roky starším, více méně náhodnou známostí. Na večírku, který pořádala kamarádka. Trochu pili, ačkoliv to měli zakázáno. Zakázáno měli vlastně vše, co je bavilo: alkohol, kouření a hlavně sex. Zúčastňovat se společenských setkání spolužáků měli naopak téměř nařízeno; rodiče si to představovali jako ukázněnou konverzaci na nezávadná témata, něco jako večírky panenky Barbie a Kena. Opak byl pravdou, muchlání se konalo od dvanácti (u vyspělejších děvčat i dřív), cigarety měl každý pečlivě schované a alkohol maskovaný jako nezávadná Coca Cola. Když ji ten kluk zatáhl do volného pokoje, natlačil na pohovku a jemně znásilnil, chvilku brečela, potom si upravila šaty a šla se bavit dál.

Vlastně všechny její vztahy byly důkladně utajené, i když byla na střední a dokonce vysoké škole. Vždy existoval někdo, kdo projevoval eminentní zájem, co dělají jeho spoluobčané, a jen co se něco dozvěděl, roznášel to po světě. Přesto je matka možná doteď přesvědčená, že dcera je panna.

Richardovi to bylo k smíchu. Jeho svět byl docela jiný, i když také jeho matka měla o světě kolem pošetilé představy. Jenže si už dávno navykl na ni nebrat ohled; pokud nastaly nějaké problémy, prostě ji uklidnil.

Zveřejňoval své vzpomínky s otevřeností, která Silke šokovala. Možná se mu její morální otřes dokonce líbil, bavil se. Jeho vlastní morálka se řídila jednoduchým pravidlem: co vyhovuje mně, je správné.

Triáda Baarfeltů: Denis, Christian, Richard. Denis byl starší bráška, oba mladší ho bezmezně obdivovali. Víc lásky vyžadoval Ríša, Chris byl daleko samostatnější a spíš se snažil od bratra co nejvíc naučit. Měl k tomu více příležitostí, byl mu neustále nablízku.

Christian byl jedním z těch, jejichž jméno zároveň znamenalo povolání či společenské postavení. Byl synem čarodějky Valérie a kardinála Baarfelta. Vlastně neměl na jméno Baarfelt právo, jak soustavně zdůrazňovala jeho největší nepřítelkyně, kněžna Eva-Marie. Aby jí vyhověl, psal se na oficiálních dokumentech B'Mendoza di Castro. Ani na tento titul neměl právo, označovali se jím potomci velmistrova syna Sancha Mendozy, ale těm byly tituly arminského strýčka srdečně jedno. Stejně každý věděl, kdo je WZ Chris.

Neměl nepřítele kromě Evy-Marie. Zápasy o postavení si vyřešil jako malé dítě; matka rozvíjela jeho vrozený talent, takže než vůbec zjistil, že existuje nějaké společenské pořadí, už byl na špičce. Výš byl jenom Denis, ale ten s bráškou nesoutěžil, spíš ho podporoval.

Informace o sexu získával průběžně po celý život. Byl schopný telepat, takže přesně vnímal, co se kolem něj děje. A každý samozřejmě vnímal jeho, takže něco jako soukromí si ani neuměl představit. Když se v něm skutečně probudila touha (až téměř ve dvanácti), nenechala si to ujít momentálně nejbližší dívka a hbitě ho svedla. Vzápětí všechny, které se chtěly pobavit nebo vetřít do přízně matky Valérie. Poskytnout sexuální výchovu dospívajícímu chlapci byl ušlechtilý čin. Dívce rovněž, jakmile ji někdo defloroval; jen to první milování bylo trochu sporné a podléhalo výjimečným předpisům, pak už si s ní každý mohl dělat, co chtěl.

Co vnímal Christian, vnímal i Richard; byl stejně schopný telepat a díky tomu měl zhruba stejnou úroveň výcviku. Ačkoliv v něm Eva-Marie soustavně pěstovala nenávist proti všem ostatním Baarfeltům (které ovšem neuznávala), nikdy žádný odpor vůči nikomu necítil, spíš jim záviděl volnost. Věděl, že nežijí bez dohledu, ono se vědělo o každém jejich kroku, ale nikdo jim nic nevytýkal, nikdo je k ničemu nenutil – ani nemohl.

Christian měl chuť vybojovat si postavení ve smečce jako každý jiný kluk, ale nikdo s ním bojovat nechtěl, všichni ho uznávali jako velkého čaroděje. Tak bojoval alespoň na dálku s Richardem, aby měl alespoň jednoho nepřítele. Když se potkali, trochu se kočkovali, ale daleko víc se Chrisovi vnucovaly Ríšovy sestry Andrea a Erika, které by docela rády nevlastního bratra svedly. Deflorovat je odmítl, jinak vyhověl pokaždé.

Ríša začal asi půl roku po něm, ale když se dostal z dohledu, měl všechny výhody. Většina partnerek znala Christiana a chtěla si je porovnat. Richard musel být lepší než Chris, pokud možno i než Denis. Což nešlo. Denis ovšem trávil většinu času mimo dosah, nikdo nevěděl kde. Nicméně Richard vždy obsadil třetí příčku, nikdy druhou, natož první. Ani u žádné dívky nebyl první. Postupem času ho to začalo trochu štvát.

Daleko víc mu vadila nemožnost profesionálního uplatnění. Nemohl se stát čarodějem, neboť matka magii neuznávala, vzbuzovala v ní nevůli. Naopak jej nutila, aby byl šlechticem dle vzoru zamilovaných románů Červené knihovny, což byla činnost za císařství zcela nemožná. Ona sama tak žila, vedla přepychový salón, zvala si hosty a hovořila tam s nimi stylem ušlechtile panským; někteří si z ní dělali legraci, jiní byli rádi, že se s nimi aspoň někdo baví. Ríša si vybojoval volnost tím, že jezdil kontrolovat jejich venkovské statky; matka neměla představu, kde jsou a kolik jich je. Věřila kupodivu všemu.

Sex mu povolila, mladý šlechtic má právo být poněkud zvlčilý. Požadovala jen, aby neplodil další levobočky a když, tak aby je neuznával. V tom ohledu není jasné, jak to dopadlo; každopádně se žádná žena ničeho nedožadovala. Richarda trápila jen vlastní neužitečnost.

Nastala válka. Když do země vpadl nepřítel, kardinálovi (a nejspíš všem Baarfeltům) nabídli svoje služby démoni. Tomášovi dokonce ten nejmocnější, Satan Ďábel. Kardinál odmítl. Richarda vyhledala (ve své nejkrásnější podobě) Durga Kálí, Tisíciruká Ničitelka Světů. Sex za ta tisíciletí uměla dobře – zabíjet taky. Jejich styl boje byl zákeřné přepadání zezadu. Paktovali se s nepřítelem a zevnitř úspěšně ničili morálku protivníka. Tak úspěšně, že na Ostapa Bělkova (tehdejší Ríšovo jméno) vyhlásili odměnu.

Potom Armin prohrál válku a situace se několikrát otočila. Richard Baarfelt byl dědic miliónových majetků, přítel ministerského předsedy Draggona, Abnera Légera a kdekoho. Takže přežil a stal se tím, čím je teď.

V letech po válce nelítostně ošoustal každou holku, která se mu líbila. Na jejich city ohled nebral, byly většinou cizinky a neměly žádná práva.

A tvoje city? zajímalo Silke.

Už dávno žádné nemám. I když – znechucení je taky emoce.

Mnou jsi taky znechucený?

Zatím ne. Zeptej se za čtrnáct dní.

Jaké mám ve skutečnosti šance se za tebe vdát?

O něco lepší než před dvěma dny. To jsi neměla žádné.

Všiml sis, že tě mám ráda?

Všiml. Máš pocit, že mě zachráníš před pádem. Smůla. Omyl.

Co bys mi radil udělat?

Rozesmál se. Zdrhat. Co nejrychleji.

Nebo mi ublížíš?

Já ne. Ona.

Tím myslíš bohyni Esxatli?

Správně.

Myslela jsem, že na bohy nevěříš.

Já? S jednou jsem bydlel.

Charakteristika?

Udělá s tebou, co si vzpomene. Jako třeba já s tebou.

Myslíš, že se sebou nechávám manipulovat?

Těžce. Momentálně s tebou šíbuje Gal a ta malá. Než se naučíš oplácet jim to, uplyne... zhruba těch čtrnáct dní.

Chceš říct, že za čtrnáct dní budu stejně schopná jako ony?

Silke to zacloumalo tak, že se zvedla a pokusila se vyprostit.

Jestli správně chápu, usilují právě o to. Čarodějky netouží zatajovat informace, spíš je šířit mezi všechny, kdo se neubrání. Ony ovšem nejsou moc schopné WZ. Valérie by je vykopala z brány na první pokus.

Jenže Silke už se rozběhly myšlenky. Dokonce to řekla nahlas:

„Jestli mám možnost se naučit něco z toho, co znají holky, jdu do toho! Pamatuj si: ještě jsem žádný souboj nevzdala!“

Richard ji nechal se zvednout. „Ano, toho jsem se bál.“

„Kašlu na tebe! Zůstanu tady a budu se učit!“

„Výtečně. Jsi v Indiopolisu na závodech. Já jsem čestný předseda komise rozhodčích. Platí, že chceš pomáhat?“

„Jasně, proto jsem tady.“

„Fajn. Tak jsi vedoucí závodní kanceláře. Výhoda je, že nejsi spřízněna se žádným rodem, budeš tedy nestranná a nezávislá. Máš k ruce čtyři holky, doufám gramotné, které budou provádět administrativní práce. Tvým úkolem bude zaznamenávat závodníky, sepisovat kluby, počty účastníků... a hlavně se bavit s otravnými hosty. Nemusíš to dělat sama, spíš dohlížet na ty holky, aby to dělaly řádně.“

„Kdyby něco, umím psát na stroji!“

„Tak to je fajn. Já budu dělat to samé co ty, bavit se s různými otravy ve významném postavení.“

„Přijdeš zase ožralý jako včera?“

„Vsadíme se, kdo bude ožralejší? Střízlivého žádného z nás nedostanou!“

„Přestala jsem pít z ohledu na své zdraví!“

„Tak to tě lituju. Život funkcionáře je nepřetržitá ožrávačka.“

„Jo, všimla jsem si.“

„Hezky se na to obleč. Ty wingy ti sluší. Všechno ti sluší.“

„Ženská se umí nastrojit sama. Potřebuje na to jen takovou maličkost...“

„Moji kreditku. Tady je.“

„Co když jsem milionářka?“

„Já vím, že jsi milionářka. Kdybys nebyla, matka by s tebou neztrácela čas. Jenže když máš kreditku banky Baarfelt, vypadáš důvěryhodněji.“

„Vy máte vlastní banku?“

„Několik. Ty ani já je v životě nedokážeme vytunelovat. Dost mě zajímá, co se s těmi penězi stane, až se upiju k smrti. Nejspíš si tě opravdu vezmu, aby ty peníze mohly rozhazovat naše děti.“

„Koukala jsem, že máš rád děti. Například Ali.“

„Laškuju s ní. Sluší se, abych se s ní minimálně jednou vyspal, je tvoje kamarádka a taky jste si to rozdaly. Jako paní mého domu rozhodneš, kdy se to má stát a za jakých okolností. Já to dokážu vždycky.“

„Jsi bezpáteřný plaz.“

„Zajímavá definice. Co jsi měla z biologie? Plaza bez páteře neznám!“

„Co kdybych se já vyspala s nějakým cizím mužem?“

„Dívko, jako čarodějka se budeš muset vyspat s ledasčím. Muset... chtít. Diskusi vynech, mám četné zkušenosti.“

Silke zkřivila tvář. Pak si na něco vzpomněla:

„Proč se Ali divila, že jsem tě nekousla?“

„Puberťačky, když někoho kouří, ho často kousnou. Když jsme se po sexu mohli koupat v Ohni, kousaly strašně. My taky. Milovali jsme krev.“

„Spal jsi někdy s Esxatli?“

„Nevylučuji, že před chvílí. S tebou.“

„Našaškuj.“

„Ona je známa tím, že se ráda vtěluje do děvčat. Až se ti začnou líhnout v hlavě nemravné myšlenky, bude to ona.“

„Myslíš, že nemám žádné vlastní nemravné nápady?“

„Předveď!“

Předvedla.

POKYNY PRO ÚČASTNÍKY TURNAJE

Každý sportovní klub, který se zúčastní turnaje, má právo vyvěsit na Promenádě svou standartu či znak. Výslovně uvádíme: tato standarta není totožná se státní vlajkou, i když je v podobě státní vlajky. Doporučuje se, aby v takových případech byly emblémy státu doplněny emblémy klubu, aby nedošlo k záměně. Rovněž se doporučuje, aby standarty byly pokud možno v přiměřené velikosti a vzhledu, neboť jsou určeny k výzdobě, nikoliv k prosazování nadřazenosti jednoho klubu nad druhým.

Jelikož mnoho účastníků je příslušníky ozbrojených složek, očekává se, že se na veřejnosti budou pohybovat v uniformách, pokud možno slavnostních. Součástí uniformy může být chladná zbraň, nikoliv však střelná. Pokud někdo trpí úchylným obdivem ke střelným zbraním, nechť je předvádí ostatním pouze na místech, kde nemůže dojít ke zranění. V žádném případě však nesmí být střelné zbraně použity k vyřizování jakýchkoliv sporů.

Mimo zápasiště by nemělo být bojováno ani chladnými zbraněmi. Bereme na vědomí, že mnozí účastníci budou trénovat na různých vhodných místech. Tato činnost může být diváky vnímána jako souboj, ale bojovníci by nikdy neměli ztotožňovat hru s vážným sporem.

Pokud si někteří hosté chtějí skutečně vyřídit vážný spor, doporučuje se učinit tak holýma rukama, bez jakýchkoliv technických pomůcek.

Veškeré tréninkové souboje musí být vedeny za stejných podmínek, kontrolu provádějí přihlížející účastníci.

Úmyslné zranění soupeře bude důvodem diskvalifikace.

V případě hromadné rvačky je divákům zakázáno se vměšovat do sporu.

Mimo zápasy a tréninky je přísně zakázáno obnažování.

Pořádkovou službu ve městě provádějí příslušníci policejního sboru. Aby je bylo možno odlišit od jakýchkoliv jiných osob, bude jejich uniforma doplněna nápadně rudým šátkem. Takový šátek nesmějí nosit žádné jiné osoby. Těmto policistům je povoleno nosit střelné zbraně a používat jich v potřebné míře k obnovení zákona a pořádku.

Turnaje se nesmějí zúčastňovat žádné nadpřirozené bytosti.

Ali přinesla Silke dva velké kruhy z leštěné mosazi. Náušnice.

„Tímhle si prostrčíš wingy. Prsa budeš mít zakrytá...“

„Vážně myslíš, že si mám nechat propíchnout bradavky?“

„Chtěla jsi piercing, ne?“

„Ty bys to udělala?“

„Hele, moje kozy vynech. Masírovat co nejvíc, ale neurážet!“

„Až budeš starší, určitě ti narostou.“

„Zatím mi to vyhovuje takhle.“

Silke se rozhodla raději utéct od ožehavého tématu.

„Poraď, co si mám obléct dneska!“

„Máme přichystáno. Po ránu jsem oběhla obchody...“

Vytáhla ze skříně kabátek do půli stehen z bílého hedvábí, vyšívaný stříbrnými ornamenty. Kalhoty taky hedvábné, ale bez vyšívání. Namísto bot jen opánky, které se přivazovaly k noze řemínky. Když si to Silke oblékla a zatočila se před zrcadlem, moc jí to slušelo.

„Co si vezmeš ty?“

Ali byla připravena. Šortky z lesklé umělé hmoty, velmi úsporné, a jakási vestička, kryjící nešťastné poprsí. Na švech ozdobné třásničky. Ani o centimetr víc látky, než je nezbytně nutné.

„No, to ti bude slušet.“

Ali se oblékla. Silke pomohla Gal.

„Nejsem nadšená, že o ni přijdu. Musela jsem přijmout tři nové.“

Předvedla je: tři dívenky ještě o kus mladší, velice obdivující Gal, Ali i Silke. Takové by si přály být – co nejdřív.

Silke a Ali vyrazily za svým posláním.

„Bylo by lepší mít auto...“

„Pitomost. Nikam by ses nehla, všude bude narváno. V našem městě je auto naprosto k ničemu.“

Silke si Ali se zájmem prohlížela. „Poprvé tě vidím oblečenou.“

„Zpomaluje to.“

„Slyšelas někdy o iluzorním vzhledu?“

„Jasně. Umí to tvůj chlap? A naučil by mě to?“

„Umí a obávám se, že naučil. V Propojení, jak se sluší.“

„Ty myslíš, že by to mohlo být v Balíku?“ zbystřila pozornost Ali.

„Myslíš... v informačním poli města?“

„Jasně. Pak bysme to měly umět... stačí mít dost energie!“

„Hele, teď to zkoušet nebudeme. Máme práci!“

„Jasně. A sluší nám to i tak!“

Pokračovaly v cestě. Ali vypadala velice pyšná a sebevědomá.

„Co myslíš, budou si myslet, že jsem tvoje dcera?“

„No dovol! To bych tě musela mít ve třinácti!“

„No a?“

„Drzounku! Hlavu!“ Plesk!

„Dík! Ještě!“

„Ne, teď ty mě!“

Plesk!

„Jdem!“

Sídlem závodní kanceláře byl guvernérský palác, objekty v přízemí. Holky, co tam čekaly, byly typické reprezentantky města. Bezstarostné, nezodpovědné a rozchechtané. Tři ze čtyř měly oči barvy moře. K Silke se chovaly se zjevnou úctou.

„Víte některá, co máme dělat?“

„No – hlavně všem rozdat pokyny. Nervat se, nechodit nahý...“

„A nepouštět sem démony a mimozemšťany!“

„Proč myslíš, že se nějací ukážou?“

„Pch! Ty potvory vlezou všude.“

„Už jsi nějakýho viděla?“

„Těžko říct. Oni se rádi maskujou.“

Silke mávla rukou. Diskutovat s nimi nemělo smysl.

„Dáme si kafe?“

„Já ho udělám!“ nabídla se Ali.

První, kdo je navštívil, byl policejní plukovník Bogomil Rawitz. Nebylo divu, měl to jen přes náměstí. Vysoký, majestátní, s prošedivělými vlasy, ve skvělé uniformě. Choval se uhlazeně a dvorně, děvčatům se líbil. Podřízení mu tykali a oslovovali ho nikoliv plukovníku, nýbrž Mylorde.

Přinesl jim přihlášky pěti družstev, patřících místní policii. Tři mužská, jedno ženské a jedno starších žáků. Jedna z děvčat se přihlášek okamžitě zmocnila a začala jména vepisovat do kartiček. Lord Rawitz se posadil ke stolu, sundal čepici a otíral si zpocené čelo.

„Proboha holky, udělejte mi kafe, nebo se vám tady složím!“

„Já ho udělám!“ hlásila se Ali.

„Dal by sis třešňovej koláč?“ nabízela další.

Samozřejmě dal. Za kafe poděkoval tím, že pohladil Ali po hlavě.

„To už sis pospíšila obětovat vlasy Bohyni?“

„Ne – proč?“

Rawitz se ochotně rozhovořil: „Mezi děckama se povídá, že v rámci zápasů má do města přijet nějaká mimořádně důležitá velekněžka. Někteří říkají, že bohyně si žádá obětování vlasů. Při každém souboji vítěz ustřihne poraženému jednu kadeř, ale ne víc, aby se dostalo na ostatní. Skončí to, až budou všichni docela ostříhaní.“

„Nesmysl.“

„No, já nevím. U snídaně se o to moje děti málem porvaly.“

„Kolik jich máš?“

„Tři. Nejstarší kluk bude závodit. Ty druhý jsou na to ještě malý.“

Vytáhl šrajtofli a ukazoval jim fotografie.

„Seš šťastnej člověk.“ ocenila Silke.

Vzdychl. „Jsem blázen, že jsem do týhle země kdy přišel. Původně jsem byl u Námořní pěchoty. Dokonce jsem viděl, jak se rozpadl Zlatý palác. Zdálky, díky Bohu, jinak bych už nežil. Postřelili mě hned na začátku útoku.“

Ali se k němu naklonila a prohlížela si stužky na jeho prsou.

„Tohle jsou válečný vyznamenání? Za útok, za to zranění...“

„Celá ta horní řada je z války. Mám i příslušný medaile, na slavnostní uniformu. Než mě vyléčili, bylo po válce. Pak jsem jim podepsal, že zůstanu deset let. Vystudoval jsem práva a dal se k policii. A vzal jsem si holku ze zajateckýho tábora. Nejlepší ženskou, jakou jsem kdy poznal. Dala mi tři parádní děti...“

„Proč o ní mluvíš tak smutně?“

„Protože před dvěma roky zemřela.“

Silke se plukovník líbil, nicméně brzy pochopila účel jeho návštěvy: přišel se vykecat, vypít jim kafe a sežrat svačinu. Dívky to zřejmě postřehly taky, takže vytáhly všechny zásoby jídla a nainstalovaly na stůl, aby si každý mohl brát, na co má chuť. Silke se zastyděla, protože ji nenapadlo si vzít něco k jídlu; vytáhla kreditku, ohlédla se po Ali...

„Napadá tě něco, co bysme mohly sehnat k svačině?“

Ali okoukla stůl, zatím zaplněný sotva do třetiny. Kývla.

„Kolik můžu utratit?“

„Všechno. Ta kreditka je Richarda.“

„Vidím.“ (Silke by přísahala, že na ni ani nekoukla).

„Tak padej!“

Ali vyletěla ven. Vzápětí vpadla dovnitř s náručí krabic a balíčků, ze kterých začala rozkládat po stole různé pochoutky. Holky sotva stačily jí podkládat tácy z nerezového plechu.

„Páni, ty seš rychlá! Raketová Myška, co?“

„Žádná křeč. Naproti je stánek. Kdyby něco chybělo, pošle dceru.“

Silke ochutnala. „Číňan?“

„Libanonec. Tomuhle se říká mezzé – pochoutky na ochutnání.“

Vracela Silke kartu, ale ta odmítla. „Nech si ji. Kdybysme tě zas pro něco poslaly...“

Ali si strčila kartu do kalhotek. Ano, právě tam.

„Teď ne. Jde sem nějaká extrovní kočka!“

„Jak to víš?“

„Hledá to. Čte si venku Pokyny a směje se.“

Ta extrovní kočka právě vstupovala. Vypadala tak na třicet, hezká jako čarodějka. Vlasy barvy leštěné mědi spadaly zpod důstojnické čepice divného tvaru, se znakem nějakého dravého ptáka, až na záda. Její oblečení byla bez pochyby uniforma, ale Silke takovou ještě neviděla. U pasu měla meč.

„Moira Kerry Sióbham O'Malleyová,“ představila se, „Přihlašuju SK Tarannis a SK Eponé, to jsou holky. Keltský svaz.“

„Pospíšila sis.“ pochválil ji lord Rawitz.

Usmála se na něj. Její úsměv byl stejně zářivý jako její vlasy.

Podala jedné dívce seznam účastníků, a ta je hned začala zapisovat na ty kartičky. Měla jich připraveno několik sloupců různé barvy: bílé muži, modré ženy, ale taky růžové a žluté...

Moira se porozhlédla a usoudila, že hlavní osoba je tady Silke.

„Kamarádko, mám drobnej problém. Potřebovala bych přihlásit ještě dvě... tři družstva. Dorosťáci. Budou bojovat jako SK Teutatis, SK Essus a SK Andarté. Šlo by to?“

Přesně to byla věc, před kterou Richard varoval. Dodatečné přihlášky...

„Dodatečné přihlášky se nepovolují.“

„Já vím. Proto jdu za tebou. Hele, určitě někdo vypadne...“

„Jenže zatím...“

„No jo, já vím. Popovídejme si o tom!“

Moira zároveň vytáhla láhev, na jejíž etiketě brutálně vyhlížející býk znásilňoval křehkou a vystrašenou dívku. Z nápisu vyvedeného zvláštně kroucenými písmeny přečetla Silke pouze slovo Whyysky.

Ali mávla křídlem a rozestavila na stůl skleničky.

„No, já nevím...“

Moira nalila do skleniček zlatě opalizující tekutinu.

„Vidím, děvče, že víš, co se sluší.“ konstatoval lord Rawitz.

Silke dostala skleničku, přiťukla a vypila ji. Whyysky jí spálila hrdlo a provedla důkladnou revizi zažívacího traktu.

„No jo, ale stejně...“ zasténala.

„Do druhý nohy!“ navrhla Moira.

„Nééé!“ zalkala Silke, leč marně.

Moira zároveň podala Ali další seznam, a ta ho předala zapisovatelce.

„Ať nás složí!“ pozvedl skleničku lord Rawitz.

Moira mu dala pusu.

Silke vypila druhou sklenku a pokusila se vzpamatovat.

„Já vám tady tu flašku nechám!“ navrhla Moira.

„No jo, ale stejně,“ opakovala Silke původní myšlenku.

Lord Rawitz ji objal okolo ramen. „To není náš hlavní problém. Pár závodníků se sem ještě vejde. Hlavně hlídej, aby se sem nenatáhli nějaký divný kousci. Dostal jsem varování, že se tu objeví hodně divný lidi!“

„Jak divný?“

„No, z takovejch různejch spolků...“

„Konkrétně – jakejch?“

„No víš, některý lidi reprezentujou kluby, který nemají žádný oprávnění. Vůbec žádný oprávnění, chápeš? Žádný území, žádnej stát...“

„Neviditelná říše?“ vzpomněla si na správné označení.

„Ale co, Impérium je v pohodě.“ mávl rukou, „Ale jsou některý...“

Silke vzdychla a začala přemýšlet, co vlastně reprezentuje Keltský svaz.

V té chvíli vstoupila mladá dáma v jinak vypadající uniformě, na hlavě slavnostní přílbu orientálního tvaru s rudým chocholem na špici. Vlasy taky rudé, ale podstatně tmavší, hladké a načesané až k ramenům. Na krku zlatem zářící ikonku Přesvaté Bohorodice, u pasu damascénskou šavli.

„Káťo!“ zaječela Moira přes celou místnost.

„Eponé!“ vykřikla příchozí se stejnou intenzitou.

Pak se na sebe vrhly jako dvě tygřice. Až po chvilce Silke pochopila, že se nechtějí servat, ale pouze se objímají, líbají a obě naráz mluví, takže si nemohou rozumět, což jim zjevně nevadilo. Moira vlekla Káťu ke stolu, kde jim Ali podala o něco větší sklenice whyysky na uvítanou.

Silke se nadechla. „Byzanc?“ zeptala se nedůvěřivě.

Káťa ji objala a políbila na obě tváře. Nějakou další rukou podala Ali seznamy. Zapisovatelka do nich mrkla a protáhla obličej, neboť byly psány cyrilicí. Ukázala to kamarádkám, jedna zareagovala a ujala se jich.

Silke si uvědomila, že každá z nich hovoří jiným jazykem, přesto zřejmě nemají potíže si porozumět. Zkusila jim do toho skočit:

„Kateřina – jak dál?“

„Kythera Theodosia Paraskewa z Thessaloniki.“ usmála se Káťa.

„Princezna?“ vzdychla Silke.

„Všechny jsme princezny!“ řekla Moira překvapeně, že to někdo nechápe.

Kythera vytáhla odněkud láhev. Na rozdíl od whyysky hranaté byla tahle baculatá, viněta bez obrázku a z písmen se nedalo přečíst nic.

„Exportní rakije,“ vysvětlila, „Strejda má fabriku. A vinice.“

„Proboha, ne!“ zaštkala Silke.

Nic platno, dostala sklenici. Rakije byla tmavá, odlišné chuti – a dobrá.

„Už vím, na co jsme zapomněli,“ vzdychla, „Zásobit se alkoholem...“

„Netreba,“ uklidnil ji Rawitz, „Každý niečo prinesie.“

„A nemáte tady výzdobu,“ rozhlížela se Kythera, „Vzala jsem pro jistotu nějaký plakáty a propagační materiály na naše závodníky...“

„A odznáčky!“ řekla prosebně dívenka s očima barvy moře, „Máš odznáčky?“

„Jasně,“ vysypala Kythera na stůl igelitovou tašku se vším možným, a hned jeden odznáček zapíchla dívce do vestičky.

„Ty seš kdo?“ napadlo Silke se zeptat.

„To je moje holka,“ pohladil ji po vlasech Rawitz, „Ona bude hodná.“

Té malé bylo deset až dvanáct. Její vlasy měly všechny barvy, jaké si umí kdo představit. Na levé straně hlavy měla vyholený proužek.

„Já jsem Sonya.“ řekla.

Silke se rozhlédla a pokusila spočítat přítomné. Některé nepoznávala.

Ali neúnavně rozdávala sklenice a nalévala, neboť Kythera a Moira si navzájem vyměňovaly plakáty a vychvalovaly schopnosti svých závodníků. Hned taky někdo (Sonya) připíchl plakáty na zeď. Silke žasla nad jejich kostýmy, variantami uniforem, které předváděly dámy. Nicméně z propagačních materiálů zjistila, že bojují v jednoduchých dresech, někdy i bez nich.

Pokusila se vzpomenout si na okolnosti jejich vstupu. Byla přesvědčena, že obě vešly s prázdnýma rukama; přesto rozdávaly spoustu věcí na všechny strany a nezdálo se, že by jich ubývalo.

Když jí podali další sklenici, přestala to řešit.

„Hele, Brutus!“ ohlédla se Moira ke dveřím.

Brutus měl téměř dva metry na výšku a problém vejít se do dveří. Navíc na hlavě římskou přilbici se žíněným hřebenem, takže musel vejít v předklonu. Také jeho uniforma nesla římské znaky a u boku měl gladius.

Holky zaječely a hned ho běžely olíbat.

„Tribun Gaius Brutus!“ představil se a udeřil pěstí do levé strany prsou, ačkoliv tam neměl pancíř, „Impérium Romanum – páni světa!“

Obě dámy se začaly současně pohrdavě smát.

„Jen počkejte, jak vám natrhnem triko!“ vyhrožoval Brutus.

Jejich komentáři Silke nerozuměla, ale rozhodně nebyl souhlasný.

„Máš odznáček?“ zajímala se Sonya.

„Jestli máš flašku, tak se neopovažuj ji vytáhnout!“ zařvala Silke.

„Už zas vás tady holky ožírají?“ otázal se, přičemž vysypal Sonye na ruku hrst odznaků, „My Římané nechlastáme!“

Holky řvaly smíchy, až se kácely.

„Tomu dejte rovnou putýnku!“ navrhla Kythera.

Silke ovládlo tiché zoufalství. Sklesla do židle a bezmocně přihlížela, jak Ali diskutuje s nějakým chlapíkem v zeleném turbanu, s volavčími egrety na sponě s velkým rubínem. Měl zakřivenou šavli a vypadal...

„Bagdádský kalifát?“ zkusila se zeptat.

„Ne, to je náš nepřítel,“ uklonil se velice dvorně, „Veliký Chórezm.“

„Co to je?“

„Ve vašem světě muslimské království, zničen ve dvanáctém století Čingischánem. Samarkand, Buchara – nic ti to neříká?“

„Alláh akbar!“ vzdychla.

„A ve vašem světě?“ otázala se zvědavá Ali.

„Vládne a prosperuje!“ usmál se, „Obchodujeme s kořením, bavlnou a videotechnikou. Abych nezapomněl, taky se ženami.“

„Budeš bit!“ varovala ho Kythera, „A po porážce krutě mučen!“

„Kdy a kde?“ věnoval jí další úsměv.

„Teď nemám čas – někdy večer?“

„Budu se těšit. Připravím ti ve své jurtě pohoštění!“

„Myslíš, že mě tam dostaneš?“

„Vsadíme se?“

„Nemáš nárok!“ vpadla Moira, „Propozice říkají, že v boji kluka s holkou má vítěz právo mít ji na hodinu, ne víc!“

„Pánem času je Alláh. Je v jeho moci protáhnout hodinu na celou noc!“

„Zvrhlíku!“

„Neříkej, že tobě se to nelíbilo!“

Silke vzdychla. Raději věnovala pozornost tomu, co dělá děvčátko Sonya. Držela v ruce arabsky psaný seznam závodníků a neluštila ho, četla! Vzala kartičku, jela prstem po rubrikách a za jejím dotykem se objevovalo písmo, jako by to psala na stroji. Silke nechápavě potřásla hlavou.

Sonya zvedla oči. Byly hluboké a modrozelené. Usmála se, pak se vrátila ke své práci.

Silke se přišmajchlovala k Rawitzovi. „Můžu tě o něco požádat? Prosím tě, vem tyhle všecky, odtáhni je někam do hospody a tam je strašně ožer!“

Souhlasně se usmál. „Jo, to mi půjde!“

„Ať jsou kde chtějí a dělají co chtějí – hlavně ať nejsou tady!“

Rawitz pronesl silným hlasem: „Hele kamarádi, tady se pracuje. Kdo to má za sebou, vypadnem, ať je tu trochu místa. Kdo jde se mnou se napít?“

Jeho návrh vyvolal veliké nadšení. Všichni rozdali poslední propagační materiály, do poloviny plné láhve vybraného alkoholu nechali stát na stole, na policích a skříních, a se smíchem odcházeli.

„Ty s náma nepůjdeš?“ zeptal se Rawitz Silke.

„Ne! Já tady pracuju!“

„Nojo. Tak potom přijď za náma!“

Zůstala jeho dcera. Vestičku plnou odznáčků, v očích nadšení.

„Kde ses tady vůbec vzala?“

„Nech ji tady! Ona je šikovná...“ řekla jedna dívka.

Byla šikovná až moc. Předměty se v jejích rukou přemísťovaly sem a tam, záhadně mizely a zase se zjevovaly dle potřeby.

Silke si šla pustit na hlavu studenou vodu.

„To není možné! Ona přece nemůže být Esxatli!“

„Nic nechápeš,“ chladila jí čelo Ali, „Ona je! A taky já – a ty!“

„Ale já nemám oči jako moře!“

„Tvoje dcera je mít bude. Vsaď se!“

Sedly si do kouta. Ali jí přistrčila čerstvou kávu.

„Dobrá, arabská. Od toho frajírka z Bagdádu.“

„Ten už tu byl taky?“

„Hlavní nápor přijde zítra. Pozítří začínají souboje...“

„A všichni se budou snažit nás opít?“

„I leccos jinýho. Ochutnej to kafe!“

Silke měla pocit, že jí káva prozvonila mozek. Zázračně se vzpamatovala.

„Pojď sem, Raketová Myško! Co přesně znamená ustanovení, že nadpřirozeným bytostem je vstup zakázán?“

„Pořadatelé prosazují, aby tu byli jen lidi. Žádní bohové.“

„Jako Esxatli?“

„Oni by nás... mají moc energie. Dělají svoje vlastní mejdany.“

„Co jsou ti, co přišli?“

„Věř mi! Moira není Eponé – ani Morrigan. Kythera není Kateřina...“

„Hmotné kopie? Nebo lidé ovládaní vyššími?“

„Čím jsi ovládaná ty? Nebo já?“

Silke se zamyslela. Momentálně jí mozek fungoval normálně.

„Mám svobodnou vůli...“

„Víš to jistě?“

Chvíli o tom uvažovala. Pak se rozplakala. Přitiskla Ali k sobě, líbala ji a mazlila se s ní. Opět si uvědomila, jak má parádně hladkou kůži.

Ali řekla: „Zacloumalo to s tebou. Jak dlouho ještě vydržíš?“

„Cože?“

„Půjdeme si odpočinout. Třeba vykoupat na pláž – co ty na to?“

„Nemůžu. Musím tady být...“

„Sonya to tu zvládne. Že jo?“

Sonya byla na druhém konci místnosti. Vzhlédla a přikývla.

„Můžu sem vzít nějaký kamarádky?“ zeptala se. A bylo ji slyšet až sem.

„Klidně. Mně už je všecko jedno.“

„Tak já je zavolám.“

Neřekla jak. Nicméně než Silke dopila kávu (a snědla pár chlebíčků), už tu bylo několik dospívajících děvčátek s chytrýma modrozelenýma očima. Hbitě se ujaly veškeré práce a Silke ujistily, že to zvládnou.

„Budeme na pláži.“ vysvětlila Ali a vypadly.

Silke kráčela po jejím boku. Obdivovala chrámy a paláce. A přemýšlela.

„Kolik je takových?“

„Nespočetně.“

„Můžou se vyměňovat, jak chtějí?“

„To přesně nevím. Každá umíme něco...“

Silke chvíli šla mlčky. Pak náhle vzdychla: „Pane Bože!“

„Copak?“

„Ten člověk z Chórezmu! Obchodník se ženami. Koho koupí a kam prodá?“

Ali se usmála: „Správně.“

„Všechny děti někomu patří?“

„Tady ve městě je jich hodně. Jako rybiček v moři. Přijdou, odejdou...“

„A když některé zmizí?“

„Jsou nešťastní rodiče, kteří by měli rádi dcerku nebo synka.“

„S modrozelenýma očima.“

„Nesluší nám to?“

„Znovu opakuji: kam je prodá? Do cizích zemí nebo... ještě dál?“

„Tam, kde potřebují genetickou vzpruhu.“

Všude kolem pobíhala spousta dětí. Malých, velkých, do tmava opálených. Honily se, praly, vřískaly... hrály si. Některé měly mořské oči, jiné nikoliv. Ty větší občas Silke pozdravily.

„Proč tohle všechno?“

Ali neodpověděla.

Tak to Silke řekla sama: „Dámy jako Moira a Kythera jsou verbířky. Vedou armádu a shánějí další posily. Pro země, o kterých tady nikdy nikdo neslyšel a považuje je za něco... ozvěnu minulosti. Jenže ony existují, vyvíjely se a staly se z nich moderní státy. Vedou války, tak potřebují schopné bojovníky. Vyměňují si je. Když je potřeba, slétnou se ze všech spolupracujících světů. Tady navazují známosti. Dívky odtud odejdou těhotné, oplodněné někým zcela odlišným. Křížení ras, vylepšování genofondu. Esxatli dodá barvu očí. Co jim dá ještě?“

Ali odpověděla: „Žádná nevíme, jak přesně je mocná.“

„I když jsme ona?“

„Ona tančí před Trůnem.“

„Proto jsou tu chrámy všech bohů světa?“

„Ještě ani zdaleka ne.“

„Vím. Chybí Atanor a Zlatý palác.“

„Chybí toho daleko víc.“

Silke o tom hodnou chvíli přemýšlela. Potom vymyslela otázku:

„Proč se nevrátila Valérie – když to slíbila?“

„Slíbila? A nevrátila se?“

Dříve, než mohla prohlásit ty otázky za blbé, Ali šlehla úderem energie jedno z dětí, pobíhajících kolem: malou opálenou holčičku s černými vlasy a černýma očima. Holka vykvikla, rozhlédla se a přiběhla celá rozzářená.

„Prohlídni si ji. Pořádně!“

Rozhodně nebyla žádnou inkarnací mořské bohyně. Na to vůbec nevypadala. Vlasy jako uhel, po levé straně vyholený proužek. Oči černé...

„Pořádně se jí podívej do očí!“

Ta malá koukala potměšile, Byla ráda, že se s ní velcí baví.

„Jedno očko zelené, druhé očko rudé...“ zazpívala Ali.

Dívenka rozzářila hluboko v očích barevné plamínky.

„Až mi vlásky dorostou, něco ze mě bude...“ dokončila písničku.

„To se zpívá dětem o postřižinách.“ vysvětlila Ali.

„Neříkej, že tohle je Valérie!“ zděsila se Silke.

„Proč by se vracela do hmotného těla? To jako by se starý mudrc vracel do kolébky... radši vloží svou energii do tisíce dětí!“

Silke dostala chuť to dítě obejmout a políbit. Nebránilo se.

Ali zazpívala: „Třikrát sežehli třikrát zrozenou...“

„...a stále žije!“ doplnila holčička.

Silke ji pustila a malá odběhla s nadšeným vřískáním.

„Ona si to pamatuje?“

„Doufejme, že ne. Ale zná všechny staré pohádky.“

„Valérie a Esxatli – snášely se?“

„Jako oheň a voda. Va žila v horách, ale když sestoupila, vždycky se proměnila v delfína a šla si zaplavat. A když se pořádaly Tance na pláži, nikdy nechyběla. Třeba i v několika podobách...“

„Proměnila?“

„Tělesná transformace. Byla hodně dobrá. A vyučovala to.“

Vyšly na Promenádu. To byla třída, která za císařství neexistovala; když se ustavila civilní správa, začal být časem problém s odpadky. Odvážet je bylo drahé, sypat do moře neekologické. Až sehnali drtič, který dokázal vše rozdrtit na jemný písek. A co s pískem? Samozřejmě nasypat nádherné pláže. Okolo nich nábřežní silnici, po které nebudou jezdit auta (protože se tam těžko dostanou), zato tam můžou korzovat davy lidí. Po jedné straně hospoda vedle hospody, po druhé ta pláž a nádherný výhled na moře. Do pásu kolem pláže nasadili palmy, ale ty moc nerostly, protože k nim lidé chodili chcát a blít. Některé stromy to chudáci odnášejí za ostatní.

Teď se tu prováděly úpravy. Do středního pásu instalovali dřevěné žerdě, na ně vyvěsili praporce a standarty jednotlivých klubů. Zatím jich byla sotva třetina plochy, ale jistě přibudou. Některé jasně identifikovatelné, jiné naprosto neznámé, až nepochopitelné.

A aby těch krčem nebylo málo, nastavěli do cesty řadu stánků. Sotva třetina jich prodávala alkohol a různé pochoutky, zbývající nabízely všelijaké tretky, některé docela vkusné, jiné otřesné. O šaty a boty nebyl moc zájem, plavky mohl nabízet jen naprostý zoufalec. Ale ozdoby šly na dračku.

Silke dostala pošetilý nápad obejít stánky a okouknout, co se nabízí. Což bylo vzápětí potrestáno, neboť u jednoho popíjela Moira s dvěma bojovnicemi kostýmovanými jako Xena a Gabriela. Když spatřila Silke, nadšeně zaječela a začala ji předvádět kamarádkám:

„To je šéfka závodní kanceláře! Hodně důležitá...“

„Tak to se s náma musíš napít!“ rozhodla Xena.

„Probůh, ne!“ vykřikla Silke zděšeně.

„Ale ano!“ ujistila ji Gabriela, „Dvě tři sklenice tě nepoložej!“

„A když tě položej, aspoň s tebou kluci nebudou mít tolik práce!“

Ali zradila, zbaběle se zdekovala.

Silke chtěla uprchnout násilím, ale Xena ji podržela.

A sotva se napila, už to bylo zase zpátky. Hlava se jí motala.

„Holky, já musím! Mám ještě práci!“

„Nevadí. Však se ještě sejdeme!“ rozhodla Xena velkomyslně.

Ali se zase objevila a vysvětlila, že si chtěla prohlídnout prstýnky.

„Někam si lehnem a budem se opalovat,“ navrhla Silke, „Kámoška Goldie mě přeprogramovala, abych se nespálila...“

„Tak fajn.“

Střední část pláže byla vyhrazena pro textiláky, to jest osoby koupající se v plavkách. Kromě dětí, ty považovaly oděv za čiré šílenství. Všude jinde byli všichni nazí; pokud mezi nimi chodil někdo oblečený, tak něco nabízel ke koupi. Oblíbení byli prodavači zmrzliny a chladných nápojů. Zajímavý byl šmaťchavý děda s bílými vousy. Vypadal na válečného invalidu a obcházel lidi s podivným předmětem, připomínajícím vrtačku či sbíječku. Ta věc byla hodně omlácená a dle tvrzení pocházela z doby císařství. Byla to zdobička, transmutátor kůže, ale to neuměl ani vyslovit.

„A co to dělá?“

Když se dotkl špicí lidské kůže, štíplo to a vtavilo malého stříbrného delfínka, tak asi na centimetr. Jelikož Stříbrný Delfín je znakem města, docela hezká a nikdy neodstranitelná upomínka. Někoho to bolelo víc, někoho míň, kůže kolem dva tři dny svědila, ale dalo se to vydržet. Protože všichni byli mladí a parádiví, nenechali se prosit; jedině se dohadovali, kde ho chtějí mít. Konzervativněji naladění na pažích či předloktí, výstředníci co nejblíž v klíně. Děda je ujistil, že klukům napomáhá při ztopoření, dívkám způsobuje snadnější vzrušení. Reagovali výbuchy smíchu. Kluci drželi holky násilím a ukazovali, kde jim delfínek bude nejvíc slušet. Holky ječely a bránily se, ale neutekly.

Silke a Ali se svlékly a vybraly si vhodné místo. Osvěžily se v příboji, dál si Silke netroufala, i když plavala dobře. Nechtělo se jí ani tak spát, jako zavřít oči a relaxovat. Když k nim v tu chvíli došel dědek, rozhodla se nechat mu vydělat; delfínka si nechaly vpálit do klína, těsně nad.

„Aspoň se Richard bude divit, až tě zas bude olizovat!“ vyčetla.

„To mi dělají všichni! Však to víš!“

Silke si vzpomněla na včerejší noc, ale rozhodla se další mazlení odložit.

Tak si tedy lehly a relaxovaly. Delfínek příjemně dráždil.

A už jsem ocejchovaná, uvažovala Silke, Už mě má a budu s ní spojená, ať půjdu kamkoliv. Kdyby mi tak skrze ten cejch mohla pomáhat...

Probírala události, které se dneska od rána staly. Vlastně od včerejška. Byl to vír nejrůznějších příhod, které by jí samy o sobě způsobily hlubokou depresi a znechucení nad vlastní zkažeností. Kupodivu, v tomto městě jí to připadalo normální. Kdyby se z moře vynořil nestvůrný rudý býk, vrhl se na ni a surově ji znásilnil, vůbec by se nedivila, jen s potěšením přihlížela, jak se vyřádí na Ali. Patřilo by jí to, mršce vychytralé.

Kolem chodili lidé, ale lhostejně je míjeli. V polospánku vnímala jejich hlasy; zrovna teď někdo řekl: „Energie ve městě nebezpečně vzrůstá. Měla by se vybít, jinak to skončí průserem.“

...si myslíte, pitomci, že je to tak jednoduchý! Kde ji vybít, jak? Kdyby tu byla Valérie, ta by si s ní poradila, do něčeho ji transformovala! Ona dokázala energii přímo vidět očima! Zjistila by si, jak vypadá síť...

Silke si představila pohled na město z terasy penzionu Galadriel. Z věží a posvátných symbolů na stavbách vycházely energetické křivky, ovíjely jako hadi město a zase se vracely. Výstřiky energie z jednotlivých lidí se na ně napojovaly, posilovaly je a samy se od nich nabíjely. Čas od času to zasršelo shora, přímo z nebe, jindy vyletěl energetický blesk z moře, dokonce ze země. Dunělo to jako hrom, ale nebylo to nepříjemné.

No, hezký to je – ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

Teď se energetické křivky soustředily do jednoho místa: stříbrného delfínka v jejím podbřišku. Zkroutilo ji to a dostala chuť něco provést.

Když obcházela stánky, povšimla si, že spousta dětí a výrostků nehovoří žádným jiným jazykem, než svým. Když měli s sebou někoho staršího, obvykle se dokázal dorozumět aspoň lámaně, ale děti prostě nechytaly. Z toho důvodu se nemohly ani pořádně pohádat, natož vybrat správný důvod ke rvačce. Kdyby si třeba začaly rozumět... všichni, kdo jsou označkovaní delfínkem? Aby zároveň se slovy vnímali myšlenky, které je inspirují?

Silke zkusila odhadnout energetickou náročnost takové akce. Šlo by to, už to bylo mnohokrát vyzkoušené, ale dělal to někdo jiný a jinak. Takhle se za císařství učily cizí jazyky. Telepati uměli vnímat, znali Propojení...

Tak to zkus! vybídla ji všeobecná paměť.

Očekávala, že to bude bolet, bude muset vyslat nějakou energii. Ale ne, stačilo ji jen uvolnit! Dokonce ji přestala bolet hlava z toho chlastu!

To by se jim mělo taky osladit! Něco do něj přidat, aby...

Ne, počkat! Žádné negativní akce! Čarodějka postupuje vždy tak, aby její zásah přinesl pouze kladné výsledky. Třeba... co trápí lidi nejvíc? Nemoci, zchátralost těla. Ten chudák děda sotva pajdá, všechno ho bolí, zranili ho ve válce a ještě se přidaly nemoci stáří... Takže co?

Tělo bylo vyprojektováno jako dokonalý organismus. Energie je může regenerovat. Obnovit původní dokonalost. Umístíme-li... Moment. Každý ten nápoj obsahuje molekulu etylalkoholu. Rozbijeme ji, umístíme do ní program obnovy a zase složíme zpátky. Kvalitativně žádný rozdíl. Teď provést změnu...

V jakém rozsahu? otázal se příjemný dívčí hlas.

Silke se lekla. Až pak jí došlo, že jsou to přeludy mysli.

Jsou to přeludy mysli. potvrdil hlas.

Tak třeba – kam až dosáhneš. Nejlíp celý Armin.

Jako by praskla struna, napětí v hlavě i celém organismu se uvolnilo. Teď se cítila příjemně lehká a osvobozená od všeho trápení.

A všichni lidé se začnou postupně uzdravovat... pomyslela si.

Jenom lidé?

Promiň. Všechny živé bytosti v dosahu!

A teď už mohla klidně usnout.

Spala asi hodinu. Pak se probrala s pocitem, že se jí zdály strašné kraviny; ještě pár minut příjemně dřímala a pak jí došlo, že to všechno byla pravda. Tak se vyděsila a vyletěla jako čertík z krabičky.

„Klid!“ tišila ji Ali, „Dohlížela jsem, aby ses pravidelně otáčela. Takže budeš pěkně opálená, nikoliv však spálená!“

Silke chtěla začít mluvit o Goldie a jejím zásahu, ale vzpomněla si, že už to řekla. Kromě toho měla důležitější a závažnější problém.

„Klid! Dobrý to bylo!“

Silke zírala. Pořád ještě chtěla vysvětlit...

Sedím vedle tebe, vnímám tě přímo. Dobrá finta, obešlas systém telepatie. Škoda, že nefunguje na dálku.

Tepujeme se...?

Ne! Nevnímám myšlenky, jenom když někdo něco říká. Do pěti metrů. Tak jsi to stanovila, ne?

Tak jak to, že mě vnímáš?

Přemýšlíš, co řekneš. A jsme spolu sladěný...

Silke se pokusila zastavit ten kolotoč v hlavě. Nakonec její snažení něco vyjádřit vyplynulo do věty: „Páni, to bude průser!“

„Bude! Seš dobrá! Jak tě to napadlo?“

Točila se mi hlava a bylo mi špatně. Někdo řekl, že energie ve městě teď vzrůstá nad kritickou mez. Zamyslela jsem se, co s tím. A někdo mi poradil, jak ji vybít.

Bezva!

Já za to nemůžu! Třeba jsem viděla molekulu etylalkoholu; přitom jsem se chemii učila na čtyřku a prolezla jen proto, že jsem byla bohatá!

Ali nic neřekla, ani si nemyslela. Jen se hihňala.

Mám pocit, jako by mě někdo do něčeho navezl, do čeho jsem se nikdy neměla zaplést. Snad se to nikdo nedozví...

Všichni už to vědí. Spolehni se.

„Vážně?“

Schopnejch holek jsou tu stovky. Nehledě k jejich chlapům.

To abych radši skočila do vody, ne?

„Jasně! Jdem si zaplavat!“

Jak plave Ali, už viděla: jako vydra. Silke plavala dobře, ovšem daleko nejlíp se ve vodě mrskaly všechny děti. Delfínci. Možná uměly dřív plavat než chodit, potápěly se až na dno a ryby chytaly do ruky.

Silke poprvé v životě zatoužila mít děti. Tedy, samozřejmě věděla vždycky, že až se vdá, rod musí pokračovat, což ona jako žena musí zajistit. Ale bude to malé, nešikovné, bude to vřískat a vyžadovat péči, přebalování, krmení, a jestli to bude takový nevděčný spratek jako já...

A teď ta zlatohnědá tělíčka byla tak krásná a svižná, hned by je pohladila a objala... hrála si s nimi...

Jedna malá holčička se k ní otočila a napálila ji malým tvrdým míčkem mezi světla, jen jí v očích zajiskřilo.

„Ty mrcho! Zabiju tě!“ zaječela Silke.

Holka se rozchechtala. Některé zuby jí chyběly. Vrhla se do příboje...

Ali se smála. Silke děti pronásledovala, dokud se s vřískáním nerozběhly do moře, pak se zastavila a smála se taky.

„Skvělý děti!“

Uvažovala o tom, jestli jí Richard v noci nebo ráno náhodou neoplodnil. Kdyby se to stalo, chtěla by nejradši zůstat tady, v té nádherné zátoce. Aby její dítě mělo oči barvy moře...

Všimla si, že Ali vnímá její myšlenky. Ovládla se.

„Svěřili nám závažné povinnosti! Musíme zpátky!“

Holky to zvládnou!

No, aspoň abysme předstíraly, že máme snahu...

Prožívala přesně to, po čem ráno toužila: procházet se po rušné ulici docela nahá. Jenže to nebylo ono; fungovalo by to, kdyby druzí byli oblečení. Vlastně, někteří na sobě něco měli, ale každému to bylo fuk. Promenáda byla plná lidí, co mířili na pláž nebo z pláže nebo do hospody a podle toho se oblékali nebo svlékali. Charakteristický obrázek: u jednoho stánku si mladík vybíral ozdobu, která se přivazuje šňůrkou na penis, kamarádky i kamarádi mu radili a jeho dívka pomáhala ji připevnit. Pro děvčata zas měli nápadné umělé květiny, barevné motýly či fantaskní ptáky, což všecko se připínalo do klína.

„Jak to tam drží?“

Dívka se k ní otočila. Usmívala se a něco šveholila ve svém jazyce.

Taky jsem byla zvědavá. Takhle to navlhčíš a přitiskneš ke kůži. Přilepí se to, ale je to příjemný. Když to chceš odtrhnout, takhle zakroutíš...

Silke přikývla. Zaváhala, k jakému národu může patřit; neznala ani její řeč, ani tetování. Účes i ozdoby jí připadaly velice cizí...

„Ó/tai Vaa Pherva. Království Kamwarlu.“ usmála se.

(taky to mohlo znamenat císařství, diktatura nebo klanové území. Obrazy v mysli reagují na dosavadní znalosti, ne na fakta známá mluvčímu).

Silke potřásla hlavou a šla dál. Uvažovala, jak by se holky v kanceláři domluvily, kdyby nebylo toho zásahu.

Rozhodla se dopřát si potěšení a dojít až do kanceláře docela nahá. Ali neprotestovala, smotala všechny jejich věci a nesla je.

Bohužel nevyvolaly žádné vzrušení. Děvčatům bylo horko, šly se osprchovat a samozřejmě se už neoblékly. V kanceláři byl klid, zbývající dvě ženy seděly se všemi dětmi v koutě, popíjely čaj a řešily intimní problémy sexuálního života dívky Sonyi.

Tedy, ona zatím žádný sexuální kontakt neměla. Ale hodlala to změnit co nejdřív a požadovala rady, jak to udělat. Kupodivu nikoho takový záměr od nedospělé dívky nepřekvapil, dokonce to vypadalo, že jí fandí.

Ali se okamžitě zapojila do diskuse. Měla rozsáhlé a čerstvé zkušenosti.

Sonička rozhodně nehodlala tajit svoje záměry. Nebyla ostýchavá a přimět ji k řeči bylo snadnější než zastavit. Heslo: nepovím, co nevím.

Její problém byl samozřejmě otec. Lord Bogomil Rawitz nebyl velitelem policie v Indiopolisu, jen jeho prvním náměstkem, ale zatímco velitelé se čas od času měnili dle politické situace, on zůstával a vládl. Byl caano; jeho moc se dala přirovnat k vlivu komthura za císařství. Všichni kamarádi to samozřejmě věděli; nebyli proti milování, ale žádný ji nechtěl zprznit, aby náhodou nevyvolal tatínkovu nelibost.

Ženy měly skvělý nápad. Lord Rawitz nepochybně stráví dnešní noc sexem s jinými caanami, jak se sluší a patří. Kdyby se Sonya šikovně přišmajchlovala a vybrala někoho, kdo ji nezná, nejlíp z hodně dalekého světa, bylo by to hned a nikdo by nemohl nic namítat. Ani by se nemuselo vědět, který to byl; ať si to s ním Ochránci vyřídí, jestli ho najdou!

„Nejlepší by bylo, kdyby vás zprznili víc najednou!“ navrhla zkušená Ali, „Vaše energie by se krásně propojily...“

Soničce zablýskaly oči. „Pojďme na ty orgie všichni!“

Nevypadali nijak nadšeně, tak se obrátila k Silke: „Nemohla bys navrhnout lordu Richardovi, aby navštívil naše Sídlo? Otec nemá ženu, takže funkci Paní jeho Domu bych zaujala já... Takže bysme Propojili nás a vás, tebe, Galadriel a celou vaši linii... já bych pak navázala všecky kámošky, kluků mám vyhlídnutých asi dvacet...“

Silke tentokrát došlo téměř okamžitě, o čem mluví. Hlavním účelem je propojení energií do E pole; přesně to, co dělala Valérie!

Sonya radostně přikyvovala.

„Zkusím to navrhnout.“ řekla Silke, ale nevěřila, že by Richard souhlasil.

„No jo,“ posmutněla Sonya, „Tvůj chlap je hroznej. S tím si ještě užiješ!“

Silke zírala do jejích nevinných modrozelených očí. Sonička uvažovala i mluvila s odzbrojující upřímností: co si myslela, to řekla.

„Tvůj otec se mi líbí a zajímá mě,“ řekla Silke, „Ale to neznamená, že se s ním chci vyspat. Ráno jsem ho viděla poprvé a...“ vzdala to.

„Táta je bezvadnej!“ ujišťovala ji Sonya, „Všem holkám se to s ním moc líbilo! Kdyby si Richard vytvářel klan a sháněl spojence, my bysme dokázali mu dodat celej Indiopolis!“

„Jenže Ríša si klan nevytváří.“

„Tak ho šikovně pobídni! Jak myslíš, že máma tátu dokopala do funkce?“

„Nevím. Jak?“

Začala vyprávět. Tatínka milovala, obdivovala a přála mu vše dobré; matku však obdivovala ještě víc. Její verze byla mírně odlišná.

Matka Anéthyi patřila k bojovnické kastě, studovala na Atanoru a za války lítala na wingu. Přežila, chytili ji a zavřeli do zajateckého tábora. Otec se léčil po zranění, tábor navštívil zcela náhodou a ani si jí nevšiml, zato ona si dobře prohlédla nejen jeho, ale i jeho auru. Vyhovovala jí, takže na něj vyslala Impuls. Až tehdy si jí všiml a hned se mu zalíbila; ovšem, uměla to. U nadřízených vzbudil jeho záměr se s ní oženit dost vzrušení, ale přesvědčila je, že patnáct jí už bylo. Zrovna tehdy vyšla směrnice, aby spolehliví důstojníci převychovávali místní domorodce. Tak ji přejmenoval na Anettu a oženil se s ní, kromě civilního sňatku dokonce v kostele. Přestože byla Panna, milování s ní bylo nádherné.

Rawitz byl celkem prostomyslný seržant námořní pěchoty, navíc diskriminovaný slovanským původem. Anetta ho přesvědčila, aby začal studovat a udělal si důstojnické zkoušky. Soustavně mu zvyšovala inteligenci. Radila mu při všech konfliktech, zajistila přízeň Ochránců a přátelství starousedlíků. Byl čestný, přátelský a spravedlivý. Postupně se vypracoval čím dál výš, až dosáhl hodnosti plukovníka a funkce zástupce velitele. Výš postoupit odmítal, neboť se nechtěl zaplést do politických čachrů.

Jak se sluší, chtěla mít co nejvíc dětí. Nejstarší syn Oberon bude zápasit v turnaji. Sonya je druhá, Wilfrid je ještě malý. Sonya rozhodně nechce být čarodějkou, ani bojovnicí. Čím bude, rozhodne osud. Matce se vše dařilo, jen tu smrt v plánu neměla. Sonya se s tím taky dodnes nesmířila.

Teď něco kontroverzního. V sexuální oblasti rozhodně nedodržovala konvence přistěhovalců. Nezdá se, že manžela nutila spát s cizími ženami, avšak nebránila mu. Dceři vyložila: povinností caany je dohlížet na spolehlivost všech, kdo patří ke klanu; proto by měla uskutečnit Propojení s každým, komu manžel svěří zodpovědnost, a důkladně prověřit jeho úmysly. Pokud se jí líbí a má náladu, může s ním spát. Lépe měla by, alespoň jednou. Jen tak může ručit za spolehlivost svých zjištění.

Rawitz rozděloval lidstvo na tři části. První jsou nevinní, ty má policie za povinnost chránit. Druhá jsou sami policisté. Třetí jsou lumpi. Kromě jiných ničemností se dopustili toho hříchu, že znečišťují svou bídnou existencí jeho krásné čisté město. Za to je třeba je nelítostně trestat. Ovšem mělo by být nezvratně zjištěno a dokázáno, že jsou lumpové; to se daleko lépe podaří, když máte vlastní čarodějku. Jasné?

Jenže Anetta nebyla čarodějka. Možná by se jí byla časem stala, kdyby na to měla čas a učitelky. Znala běžný rozsah, jaký se učily Panny. Plácala se v tom všelijak, navíc si nemohla nevšimnout, že její chování vyvolává u přistěhovalců všelijaké pocity. Rozhodla se je trpělivě převychovávat. Ani Rawitz ze začátku nesouhlasil se vším, co dělala. Ale ona měla cíl: vychovat z něj caana, warlorda, nejvyšší formu člověka.

Tak se kapitán Rawitz stal Lordem Rawitzem. Nebyl nikým jmenován, jen mu tak začali říkat. Kdo? Tehdy se řady policie rozšířily o mnoho nováčků, včetně děvčat. Přistěhovalců, kteří nepamatovali válku, zato obdivovali legendy o vznešených válečnících z dob císařství. Ušlechtilý a vznešený Lord Rawitz se stal jejich vzorem. Upravili si uniformy na elegantnější, třeba krátké kalhoty, aby byly vidět opálené nohy, a trička, aby si každý prohlédl mocné svaly s výstražným tetováním. Začali nosit náušnice a piercingy, chovat se jako šlechtici. Rawitz je často zval do svého domu na večírky, o jejichž průběhu se začaly trousit různé fámy. Není známo, kdo a jak na to přišel, ale proskočily řeči, že povýšení může dívka dosáhnout sexem s Jeho Lordstvem. Pokud se to stane, zachází s ní od té chvíle jako s mladší spolumanželkou či adoptivní dcerou, pomáhá jí v kariéře a provdá za perspektivního mladého muže systémem vrána k vráně.

Mladí důstojníci dosáhli vzestupu, když si zasexovali s některou z Lordových dcer. Pravda je, že k tomu ty dívky měly sklon, avšak ne vždy to bylo bez nebezpečí. Další fáma hovořila o častých sado-maso praktikách a dalších zábavách, značně se blížících zvrhlosti. Jiní ovšem namítali, že mučení a ponižování je pouze trénink vyšetřovacích metod, jichž policie používá při odhalování zločinů. Lord Rawitz byl však spravedlivý a třeba trýznění svědků zásadně odmítal.

Je pravda, že vedl různé kursy pro členy policejního sboru. Cvičil svoje muže (i ženy) v boji a dohlížel, aby byli odolní vůči bolesti i psychickému nátlaku. Ale není pravda, že založil družstvo dívčího boxu, pouze schválil jeho stanovy. A už vůbec není pravda, že nařídil, aby dívky bojovaly nahé; to si vyvzdorovaly samy. Která vyhraje jednou, může svléknout tričko, když podruhé, může si sundat i kalhotky. Která bojuje oblečená, té se všichni smějou. Ani není pravda, že se nejradši miluje s tou nejvíc zmlácenou a zakrvácenou, protože ho krev vzrušuje. Ovšem když to dělají jiní, přihlíží a dobře se baví.

S kolika muži kromě manžela spala Lady Anéthyi? Svědectví neexistují, názory se různí. Především to byla její povinnost, což manželovi řekla. Kdyby měl za ženu čarodějku, bylo by to úplně bez diskuse. Moc se mu líbilo, když byl dům plný krásných mladých lidí, kteří se bez zábran milovali, kdykoliv dostali chuť. A když se chuť nedostavila včas, Anetta uměla vyslat Impuls. Uměla taky posunout mez citlivosti vůči bolesti: zmenšit, když se trénovalo nebo bojovalo a zvětšit, když se dívka v rámci milostné předehry nechala spráskat karabáčem.

Učila to děti? Učila každého, kdo byl v dosahu. Jestli záměrně Sonyu, je sporné. Ovšem když dítě má matku WF, leccos odkouká. Takže se Sonya naučila už jako dítě bojovat bambusovou tyčí i holýma rukama, na to matka dohlídla. V současnosti už na jakékoliv násilí rezignovala a zabývala se raději prací s energiemi; kdyby byl svět v pořádku, šla by studovat na Atanor. Vyvíjela se. Podporovala též bratra a je ochotna pomáhat budoucím manželům, jak se na princeznu sluší.

Silke naslouchala a tiše žasla. Nebyla si jistá, co na její záměry říct. Bylo to samozřejmě nedospělé děvčátko, ale taky žena s pozoruhodně jasnými plány do budoucna. A to, co předvedla...

„Jak to děláš, že píšeš přímo prstem, a ještě... jako bys tiskla?“

Tohle byl jediný druh otázek, které Soničku dokázaly spolehlivě umlčet. Upřela na Silke zoufale nevinný pohled a tvářila se jako jehňátko. Ovšem na otázku odpovědět musela.

„No já... představím si, jak to má vypadat. Pak vyšlu energii. Tak aby se otiskla na papír. Nic víc v tom není.“

„No, hezký. Co s tím prstíkem umíš ještě?“

Nad jejím úpěnlivým pohledem by se i kámen ustrnul.

Ale jedna z kamarádek ji nabonzovala: „Taky umí stříhat!“

„Jenže nechce!“ dodala jiná, „Že kdyby se to rozkřiklo, do tejdne by celá škola byla dohola.“

„A do měsíce celý město!“ šklebila se ta první.

Kdežto Sonya mlčela a tiše trpěla.

„Ukaž!“ vyzvala ji Silke.

Sonya se rozhlédla po vhodné oběti. Vybrala kamarádku, která mluvila první, přejela jí prstem po lebce a předvedla, jak za jejím dotykem zůstává stopa holé bílé kůže.

„Vážně, jak to děláš?“

„Odlamuju vlasy v místě, kde vycházejí z kůže. Po jednom.“

„Po jednotlivých vlasech?“

„Tak je to lepší,“ řekla kamarádka, „Moc příjemný. Hezky to šimrá.“

„Máma to takhle dělala za odměnu.“ vysvětlila Sonya.

„Naučila ses všechno, co uměla ona? Třeba i ten Impuls?“

Sonya se rozhlédla po ostatních a nakrabatila pusu, jen se rozbrečet.

Potom řekla: „Impuls přijde sám od sebe.“

„Cože?“

„Impuls je nezávislý. Nikdo neví dopředu, kdy přijde. A kolikrát. Můžu ho usměrnit, ale... nevyvolávám ho.“

„Protože neumíš, nebo nechceš?“

„Zatím nebylo potřeba.“

Silke měla pocit, že by si měla promyslet, jak dál zacházet s dospívající princeznou. Je nepochybně ctižádostivá a pokud umí přijímat informace ze společné databáze, ví všechno. Je jasné, proč trvá na své defloraci: chybí jí dostatek energie, a chce ji přijímat od mužů. Panny přijímaly E+ pouze od Ochránců, čímž bylo množství omezeno a vázáno na poslušnost. WF chtěly jednat nezávisle, takže musely mít vlastní bilanci.

Samozřejmě záměr být princeznou ve světě pokoušejícím se budovat demokracii je odvážný. Ale Sonička je odvážná a má velkou oporu v tatínkovi, který ji nekriticky miluje. Podporu od ní bude potřebovat; zločinnost ve městě je už teď podstatně nižší než kdekoliv jinde v Arminu, ale bude úplně nulová, jako za císařství. Už teď má policejní sbor, který je mu naprosto oddán; jemu osobně, nikoliv státu či Policii.

Najednou se jí srovnala do mozaiky řada vzpomínek: například ráno, jak si Richard lízl Ali. Znamenalo to nejen potěšení pro jeho mlsný jazýček, ale též ujištění o přátelství – něco jako stvrzení přísahy věrnosti. Ono sice nepřichází v úvahu, aby vůči sobě cítili nějaké nepřátelství, ale kdyby třeba mezi jejich rody nastal spor, znamenal by sex mezi nimi uzavření míru. Či aspoň příměří. Správně by mu to Ali měla oplatit, ale stačilo, že se usmála. Jistě se dříve nebo později spojí.

Za těchto okolností bylo sexuální spojení mezi mladými bojovníky z policejního sboru a WF Anéthyi přísahou věrnosti. Nyní je ovšem mrtvá a někteří mladíci by si mohli začít myslet, že přísaha přestala platit. Takže asi bude nutné co nejdříve uskutečnit novou přísahu, tentokrát s dědičkou trůnu. Zvláště pokud se bratr Oberon osvědčí v turnaji, alespoň ve své kategorii. On jako náčelník, ona jako princezna. WZ Sonya. Nebo Sonyi?

Jak nad tím Silke uvažovala, Sonya se k ní blížila čím dál víc a usmívala se jako měsíček. Byla tak půvabná a roztomilá... Dotkla se prstíkem stříbrného delfínka, aby vytvořila mentální spojení.

Přijď k nám s Ríšou Baarfeltem! Přijmeme tě do klanu!

Myslíš, že by to táta dovolil?

Udělá, co chci. Už teď mě poslouchá, jako poslouchal mámu!

Silke uvažovala. Snažila se utajit, že se jí lord Rawitz líbí; to by tak ještě chybělo, kdyby na to holka přišla a zakalkulovala ji do svých divokých plánů! Silke s Rawitzem, Richard s tou malou, kolem mladí důstojníci s pochodněmi; bubny a zvony, praporce klanových vůdců, koruny a posvátné symboly vyžíhané do kůže...

Sonya se jí pověsila na krk a začala ji líbat.

„Já si tvýho tátu nechci vzít!“ vykřikla Silke.

„On tebe taky ne. Zatím.“

„Neříkej, že ho můžeš donutit!“

„Mohla bych.“

„A co mne?“

„Asi jo. Ještě jsem na tebe nic nezkusila.“

„A mohla bys?“

Na to dívenka neodpověděla. Zato řekla něco jiného:

„Richard Baarfelt má ve zvyku snášet ženskou maximálně šest týdnů. Pak by zabil on ji nebo ona jeho. Pokud by to dokázala. Kdybys někdy potřebovala se někam zašít, u nás vždycky najdeš útočiště.“

„To se ti tolik líbím? Připomínám ti snad mámu?“

„Ne. Jsi naprosto odlišná. Ale máš bezva auru.“

„Máš právo nabízet druhým něco takového?“

„Jsem Paní domu Rawitzů.“

„Jsi malej, drzej a rozmazlenej fracek, kterýmu bych s chutí nasekala na zadek. Všecky tvoje plány... a neškleb se!“

„Šklebím se, protože hýždě jsou erotogenní zóna a rákoska nebo bičík jsou prostředky k nabuzení vzrušení. Bylas někdy bita? Neodpovídej, vnímám tě. Dokonce jsi nikdy s nikým nebojovala. Jestli ti to udělá dobře, zmlať mě.“

„To bych nemohla. Bohužel. Ty tvoje oči...“

Silke zaváhala, protože odvrátila zrak od tvářičky té malé a setkala se s očima Ali. Přesně stejnýma.

Vyjednávám s Esxatli.

„Co kdybys do toho tolik nešlapala, sestřičko?“ otázala se Ali, „Nechej taky něco na osudu! Vidíte se první den, a už ji lákáš...“

Sonya se usmála, klepla klouby prstů o stůl (na souhlas) a vstala.

„Zavřeme barák a půjdem se bavit? Dneska už nikdo nepřijde...“

Silke spadl ze srdce dost veliký kámen. Uvědomila si, že se ještě pořád neoblékla, tak začala shledávat svoje věci. Ne že by jí nahota tak vadila, ale měla v kapse peněženku a chtěla ji mít po ruce, až půjde domů.

Pohled jí padl na jeden z plakátů, který tu nainstalovaly holky. Bylo na něm nějaké závodní družstvo, rozmístěné okolo svého (firemního?) letadla. Ten stroj měl tvar, jaký nikdy v životě neviděla. Samozřejmě znaky na křídlech byly cizí, nápis se nedal rozluštit, ale ji zarážely ty tvary. Kdyby to letadlo viděla ve filmu, hádala by na kosmickou loď.

Náhle si uvědomila, že ji někdo pozoruje. Otočila se.

Mezi dveřmi stál veliký pes, jehož oči hrály různými barvami. Nedalo se určit, jaké je rasy, nejspíš kříženec, Na krku měl ostnatý obojek.

Za psem vstoupil vysoký, rozložitý muž. Podobal se Richardovi, takže byl možná Baarfelt. Černá uniforma s rudými nárameníky, na krku templářský kříž s rudými kameny. Meč neurčitě podivného tvaru.

„Jsem Chatt Wanner.“ řekl, „On je Khert.“

Pes Khert lehce sklonil hlavu, stejně jako jeho pán.

„Jsi vítán.“ řekla Silke a mráz jí přejel po zádech.

Chatt něco naznačil prstem psovi. Ten proběhl místnost a všechny pozorně očichal, pak se vrátil zpátky k jeho noze. Posadil se a ovinul oháňku kolem tlapek. Vypadal spokojeně.

„Která z vás je Sonya Rawitzová?“

Sonička udělala krok dopředu. Chatt opět pohnul prstem, pes přiběhl blíž, ještě jednou ji pozorně očichal a pak se posadil k její noze.

„On je to, o co jsi žádala.“

Sonya klekla a objala psa kolem krku. Olízl jí tvář.

„Moc děkuju.“ řekla.

„A tady jsou seznamy našich závodníků.“ podal Silke papíry.

„Dík. Hned je zaznamenám. Nechceš... je tady spousta jídla a pití...“

„Děkuji. Později. Mám ještě práci.“

Chatt se lehce uklonil, obrátil se a vyšel ven. Pes zůstal.

„Co to bylo, proboha?“ vzdychla jedna žena.

„Princův důstojník.“ odpověděla Ali, „Milej jako jeho pán.“

Silke zajímal nejvíc pes. Sonička se s ním pořád ještě mazlila.

„Není on náhodou... to, jak se říká? Kynoid?“

Pes k ní obrátil hlavu, vyplázl jazyk a zašklebil se.

„Asi jste to poznali sami,“ řekla Sonya a vstala, „Lord Khert je čistokrevný arminský pes. Poprosila jsem, aby poslali někoho takového.“

Pes promluvil: „Zdravím vás všechny. Jsem váš přítel.“

Silke jen vzdychla. Poprvé slyšela mluvit šelmu.

Ostatní zřejmě taky nikdy nikoho takového neviděli, ale slyšeli o nich. Vydrželi setkání bez prudkých hnutí mysli.

Sonička řekla: „Půjdeme domů. Zejtra se stavím... stavíme.“ A vypadla.

„Tak,“ řekla Ali, „Teď je Rawitz opravdu lord.“

Nejdřív vypadly děti. Ženy se balily taky.

„Kterou flašku si chceš nechat?“ zeptala se jedna.

„Žádnou. Ačkoliv... mám hroznou chuť se ožrat!“

„Můžeme vychlastat cokoliv. Zítra nám přinesou spoustu dalšího pití.“

„Jenže já se v těch cizích kořalkách nevyznám!“

„Vybírej podle obrázků!“ navrhla Ali.

Silke si opravdu prohlédla zásoby. Většina nápisů byla v cizí řeči, vyobrazení někde realistická, jinde hodně stylizovaná.

„Já nechám pití na Ríšovi. Obávám se, že mě někam zatáhne.“

Ženy nic nenamítaly. Každá strčila do tašky dvě tři flašky, pro příbuzné nebo kamarády. Pak zavřely kancelář a všichni se rozešli.

„Ten borec z jihu tě pěkně podrtil.“ konstatovala Ali.

„Je podobnej Richardovi.“

„Asi je Baarfelt. A co?“

„Ale nic.“

Vrátily se do pensionu. Gal je očekávala s večeři, ale byly přecpané. Na posilující čaj ale chuť měly, zvláště Silke.

A jak tak popíjely a klábosily, přišel Richard.

„Co tady tak sedíte? Venku se dějou věci...“

„Schválně – jaký?“

„Mám strach, že to někdo těžce přepískl. Je tady fůra divnejch lidí.“

„Tos říkal už včera.“

„Netušil jsem, jak moc. Měl to být turnaj sportovních klubů, ne mistrovství celýho vesmíru.“

„Tím myslíš co?“

Jenom mávl rukou. Sedl si k nim a popíjel čaj.

„Některý jsou naprostý šílenci. Jedna čarodějka udělala odpoledne dva zásahy, oba naprosto ujetý. Nechápu, co ji to napadlo.“

„O co jde?“ zajímala se Gal.

„Tak první: propojila jazyky, ale fixovala to na ozdobnýho delfínka, jako máte vy. Mají to sotva dvě třetiny lidí.“

„A jak se to má dělat?“ ptala se Silke.

„Normálně první věc, která se dělá při orgiích, je malý Propojení. Jazykovka, aby si navzájem rozuměli.“ Ríša se ohlédl a poznal, že Silke nechápe nic. Tak dodal: „Ukázal bych ti to, ale...“

„Nojo. A co...“

„Pak vymyslela ještě fikanější věc. Rozložila molekulu alkoholu a nacpala do ní samoozdravnej impuls. Náhodou skvělej nápad. Jenže proč zrovna tohle, to nepochopím. Nemohla to pustit přímo?“

„Jak se to dělá?“

„Jak to mám tobě vysvětlit? V životě jsi neslyšela o éčkách...“

„Tak promiň...“

„Ale ne, ty promiň. Já bych to taky neuměl. Na uzdravování byla vždycky nejlepší Valérie. Ta uměla...“ zasnil se.

Silke neřekla nic, ale zvědavá byla.

„Normálně koupel v Ohni, ale to nechávala žákyňkám. Uměla vytvořit malý Oheň přímo uvnitř, třeba v žaludku nebo v srdci. Provedla úpravu a nic dalšího nepoškodila. Byla schopná.“

Neřekl, že totéž uměl i Christian. Bolestně ho píchlo u srdce. Samozřejmě Denis, ale u toho mu to nevadilo.

„Jo, u kostela Máří Magdaleny žebral starej Slepejš. Válečnej invalida. Ten je vždycky nacucanej chlastem jako houba. Najednou začal řvát, že vidí. Že Bůh učinil zázrak a začaly mu růst nový oči...“

„No a? Vážně?“ zářila Ali.

„Ale jo. Jenže zrovna šel kolem nějakej kazatel a usmyslel si, že to je jeho zásluha. Že se tak upřímně modlil a Bůh ho vyslyšel!“

„Třeba jo.“ řekla Silke.

„Prosím tě! Podle aury nějaká cizí koza... A! Ale ne! Proč ty?“

„Když ty čteš myšlenky! To není fér!“

„Jak se to stalo? Nemusíš mluvit, jen vzpomínej...“

„Byly jsme odpoledne na pláži. Byla jsem opilá a točila se mi hlava. Tak jsem začala uvažovat... a najednou mě to napadlo! Vlastně... poradila mi nějaká holka.“

„Hlas, který ti najednou zazněl v hlavě?“

Přikývla.

„Jasný. Někdo tě využil jako prostředníka.“

„Tak promiň, no!“

„Ne, je to moje vina. Měl jsem tě naučit, co se dá...“

„Umíš to?“

„Neumím ani čtvrtinu toho, co bych měl umět. Hodně jsem zapomněl. Chlast ničí mozkový buňky. Jsem starej, blbej a... hnusím se sám sobě.“

„Že tak najednou!“

Richard vzdychl. „Chceš slyšet pravdu? To já bych měl předstoupit před Stříbrného delfína a žádat... prosit o pomoc. Jsem hlava klanu Baarfeltů. Měl bych být. Jenže ona jedná radši s tebou!“

Silke mlčela. Opět jí běhal po zádech mráz.

„Denis se s bohyněmi žení. Nebo má mezi nimi fůru milenek. Možná i nějaké děti. Vybírá si zvláštní typy, se zvířecími těly... a všelijaký.“

„Nechápu...“

„Oni mají možnost se všelijak měnit. Denise to taky naučili. Je už skoro jako oni. Nebo možná... úplně. Netuším, kam se dostal.“

„Souvisí to s tím zákazem nadpřirozených bytostí?“

„Chytrá holka.“

„Jsou tady už nějací?“

„Doufám, že ne. Nebo se maskují. Určitě... nezačnou nic předvádět.“

„Ríšo, co se bude dít zítra?“

„Na to kašlu. Stačí, co se bude dít dneska v noci.“

„A co?“

„Nejdřív ze všeho půjdeme na mejdan. Představím tě spoustě lidí.“

„Třeba Chattu Wannerovi?“

„Proboha... ten už je tu taky?“

„Přišel před uzavřením.“

„Jaký má s sebou lidi?“

Silke zkusila vzpomenout si na nějaké jméno, ale stačilo jí představit si seznam a on si ho přečetl. Na okamžik se zamyslel.

„No, aspoň že On nepřišel. Snad to projde v klidu.“

On – to znamenalo prince. Zaváhala, zda mu nemá říct o psovi; vnímal, ale jen mávl rukou. To byla záležitost lorda Rawitze.

„Jo, to jsem ti měla vyřídit. Rawitzova dcera Sonya nás chce Propojit...“

Také to si přečetl; asi ho to pobavilo, usmál se koutkem úst.

„Všivák! Chtěla bys? Třeba že bych tu malou zprznil... to je slovo! Přímo před tvýma očima? Ne, ještě líp: položím si ji na tebe, abys cítila každý pohyb. Já ji, Rawitz tebe – pak se za něj můžeš vdát a vládnout městu!“

„Aha. Takže by ti to nevadilo?“

„Zkus hádat, proč jsem se doposud neoženil. Rozhodně netoužím starat se o rodinu, lásko. Dítě ti klidně udělám, aby sis měla s čím hrát. Té malé můžu taky, pokud to jde a pokud mě ten její vlkozub nezahryzne. Kdybyste umíraly hlady, třeba bych vám dal i nějaký peníze. Ale vy máte dost.“

„Seš cynickej a sprostej. A jako kdybych v tvým hlase slyšela pláč.“

Zhluboka vzdychl. Byla tak blízko, že ji mohl obejmout.

„Jsi chytrá holka. Tak odtud zdrhej, až za tebou zůstane žhavá čára na silnici! Neměl jsem tě sem brát; už tě žerou zaživa, cpou se ti do hlavy a rozjíždějí s tebou kolotoč... Měla by ses bát!“

„Jenže nebojím. Přivezl jsi mě sem – dobrý. Ale pustil jsi mě do drsnýho světa beze zbraně. Ačkoliv ty zbraně máš. Poděl se, miláčku!“

„Znovu opakuju varování. Když tě poslechnu, nebude už cesta zpátky!“

„Víš co, tak si nakašli! Nauč mě jednu věc: iluzorní vzhled, abych nebyla nucená se pořád oblíkat. Strašně se mi líbí chodit nahá a vytvářet iluzi, že jsem nádherně vyzdobená. A energii si na to seženu!“

„To nás budu muset propojit...“

„O tom mluvím. A když už seš při tom, předveď mi, jak jsi to v mládí dělal s několika holkama najednou. Ještě líp: já si hezky lehnu a ty si to na mým těle rozdej s Ali. Předveď se, než tě pustím na malou Sonyu!“

Ali nadšeně přikyvovala. Gal dodala: „Kolika holkama že se chlubil? Denis by v pohodě zvládl i pět najednou, a Propojil celý město!“

„Vy mě chcete zničit, holky?“

„Jedna možnost. Druhá: chci, abys zaplatil za moje pohostinství. Prachy si můžeš strčit do... trezoru. Třetí: chci, aby ses choval jako Baarfelt!“

„Staniž se dle tvé vznešené vůle, Galadriel Telpefindé.“

Gal a Ali se spokojeně usmívaly. Jenom Silke se na chvíli odvrátila:

Ochraňuj ho, Paní Esxatli! Slituj se nad jeho ubohou duší...

Sešli se v Malé zasedací síni, ale i tak příliš velké pro pouhé tři muže. Monty Draggon, Abner Léger – a ještě jeden muž.

„Co si představujete, že s ním chcete dělat?“ zeptal se Monty.

„Zatím přesně nevím, Excelence. Ale využiju každé příležitosti.“

„Kde ho máte?“

„Prozatím v hotelu. Zítra ho odvezu do Indiopolisu.“

„Co je vlastně zač?“

„Herbert d'Arnoisville. Bratr Renky de Castignac.“

„Nemáme dost problémů s ní? Potřebujeme ještě dalšího?“

„Myslím, že by se mohl stát protiváhou vůči ní.“

„Nechápu vaše záměry, Ashendene.“

„Jmenuji se Williams, Excelence.“

Draggon vzdychl. Neměl rád toho muže a nedokázal si pomoci.

„Vaše neustálé změny jména... jak se budete jmenovat příští týden? Ne, to je mi jedno. Jak se jmenujete doopravdy?“

Třetí muž se ohlédl na Légera, potom však odpověděl:

„Grass. Adolph Helmuth Grass – kód A.H.“

„Němec?“

„Germán, pane.“

Monty věděl, co to znamená. Člověk z alternativního světa.

„Co si představujete, že se tam má stát?“

„Myslím, že váš hlavní problém jsou čarodějky. Chtěl bych vás jich zbavit jednou provždy. Všech WZ v Indiopolisu.“

„Domníváte se, že se vám to podaří?“

„Dlouho jsem uvažoval, jak to provést. Jedna možnost je rozstřílet město z těžkých děl. Jenže to zkusili za války, a nepodařilo se.“

Draggon vzdychl. Věděl to, byl při tom.

„Obávám se,“ pokračoval Grass, „Že tomu by zabránila.“

„Doufám, že nemyslíte tu...“

„Ano. Právě tu myslím.“

„Město Indiopolis nepatří bohyni Esxatli!“

„Komu tedy patří?“

„Vaše náznaky jsou silně impertinentní!“

„Možná; ale výstižné. Proč se to město vlastně jmenuje Indiopolis?“

Monty zaváhal – nevěděl to. Už se tak jmenovalo, když přišel.

„Proč mu tedy obyvatelé indického původu říkají Dváraka?“

„Dváraka bylo něco... z mythologie!“

„Sídelní město boha Krišny v dobách, kdy byl přítomen na Zemi. Když potom odešel, asi je svěřil té dívce.“

„Pane Grassi, já nevěřím na pohádky!“

Grass jeho podráždění nevěnoval pozornost.

„Abner mi potvrdí, že se v Indiopolisu právě schází výkvět válečníků ze všech zemí světa. Většiny světů. Ještě lépe: spřátelených světů. Očekávali jsme, že pošlou nějaké pozorovatele, snad i pár závodníků. Ale oni poslali ty nejvyšší špičky. A dokonce vydali zákaz vstupu nelidí.“

„Pane Ashendene... nebo jak, vaše terminologie je mi značně vzdálená. To slovo nelidé znamená co?“

„Bohové, démoni, elfové, myslící stroje, arminské šelmy...“

Monty ze sebe vydal zvuk, který jasně naznačoval jeho názor.

„Pochopitelně těmto osobám není možné vstup jednoduše zakázat. Jediná varianta je zdvořile požádat, aby se nevměšovali. Ovšem jejich oddaní je jistě budou zdárně reprezentovat...“

„Ano. Co konkrétně očekáváte?“

Abner Léger se rozhodl promluvit: „Poslal jsem tam Richarda Baarfelta. Myslím si, že jeho autorita by mohla zabránit případným konfliktům.“

„Očekáváš, že dojde ke konfliktům?“

„Obávám se, že některé organizace chtějí sportovních her využít ke svému zviditelnění. Zvláště Bílí Tygři.“

O Montym bylo známo, že Bílé Tygry podezírá z jakýchkoliv zločinů.

„Slyšel jsem o nějakých problémech v místní policii.“

„Místní policie nemá vůbec žádné problémy. Zajišťuje to plukovník Bogomil Rawitz, zástupce velitele. Říkají mu Lord a vládne tam jako... paša.“

„Dopustil se něčeho?“

„To je právě ta potíž. Jeho moc je tak velká, že proti němu nikdo neřekne křivého slova. Jenom se šíří drby. Třeba že zavazuje své podřízené osobní přísahou, nebo že nutí podřízené ženy ke zvrhlému sexu!“

„To je ovšem strašné!“

Grass zakašlal, aby dal najevo, že chce něco říct.

„Máš trochu zastaralé informace, Abnere. Lord Rawitz už dávno není takový lev jako před lety. Dejme tomu, že ještě je lev, ale poněkud vypelichaný a spíš pro ozdobu, než k užitku. Sílu mu dodávala jeho žena, čarodějka.“

„To snad ne!“

„No, její schopnosti snad byly sporné, ale seslat kletbu na zločince dovedla. Pachatelé se jí báli víc než policie. Myslím, že byla jediné, čeho se doopravdy báli. Rawitz toho využíval.“

„A teď, když je mrtvá?“

„Rawitz se všemi způsoby pokouší znovu ovládnout svoje muže. Ne že by ho otevřeně neposlouchali, ale přestali se ho bát. Proslýchá se, že ho považují za příliš starého a slabého. Samozřejmě jim vyhovuje, že jsou v podstatě všemocní a ve městě je nikdo nemůže ohrozit. Navíc dobře věděli, že magii ovládá pouze ta žena. Její dcera je ještě příliš malá, aby něco dokázala.“

„Dcera?“

„Rawitz má tři děti, dva kluky a holku. Starší bude po tátovi. O dalších dvou se moc neví, jsou ještě malí. Než ta holka vyroste, přestanou si policajti cokoliv dělat ze starého šéfa. Vycvičil je až příliš dobře.“

„Takže nastoupí Bílí Tygři jako všude jinde?“

„Posledně, když na to přišla řeč, Rawitz je v podstatě vyhnal,“ řekl Abner, „Že v jeho městě žádní zločinci nejsou.“

„A pokud ano, plavou v moři v betonových botách.“ zavrčel Monty.

„Já bych je spíš hledal v místním blázinci,“ řekl Grass, „Jistě víte, že činnost čarodějnice nemusí mít dopad na praktické dění, ale vždycky má důsledky na psychiku člověka.“

Draggon to samozřejmě věděl líp než kdokoliv jiný. O jeho strašných snech se vyprávěly úplné legendy.

„Pokračujte, Grassi!“ řekl znechuceně.

„Snažím se vypracovat plán, jak bych veškeré problémy vyřešil.“

„Hodit na město Indiopolis atomovou bombu?“

„To by bylo hezké řešení, ale neúčinné. Nevybuchla by.“

„Esxatli?“

„Nepochybně monitoruje vše, co se ve městě děje. Včetně myšlenek. Takže stačí jen pomyslet na něco negativního, a vyšle někoho k zásahu.“

„Takže navrhujete co?“

„Pozitivní zásah. Doufám, že se mi podaří využít situace a vyslat většinu problémových osob někam, kde nebudou moci škodit.“

„A toho si ta... nevšimne?“

„Mluvím o pozitivním zásahu. Poslat je někam, kde je jejich přítomnosti nezbytně zapotřebí. Do nějakého světa, kde by mohly jejich ozbrojené síly způsobit pozitivní obrat.“

Abner se otřásl, jako by ho zamrazilo: „Sarakš?“

„Jsou místa horší než Sarakš. Válka probíhala v celém vesmíru. Na mnoha uzlových bodech se dostaly k moci síly, které jsou velice nepřátelské.“

„Aha, už chápu! Ty tam chceš poslat armádu! A doufáš, že většina jejich bojovníků v té válce padne?“ řekl Abner.

„Správně. Proti tomu nebude Esxatli nic namítat, protože to je vyřešení situace k dobrému. Ani oni nebudou proti.“

„Nenapadne je, že je chceš podvést?“

„Vtip je v tom, že je nechci podvést. Řeknu jim na rovinu, jak to vypadá. Že ta mise bude vrcholně nebezpečná, ale je nutno ji provést.“

„O jakém místě mluvíš?“

„Ortolaan.“

„Kde to je?“

„Z vašeho hlediska nikde. Pokud mluvíme o vícerozměrném vesmíru, potom je to jeden z uzlových bodů. Nádherný svět, dokud mu vládli rytíři Maltézského kříže. Pak přišla válka. Nejvyšší guvernér von Klauber byl nucen uprchnout a žádal pomoc, ale tehdy mu ji nikdo nedokázal poskytnout.“

„To byl pro ně tak důležitý, aby mu šli na pomoc?“

„Byl to jejich přítel. Oni přátele neopouštějí. Za jeho vlády byl Ortolán šťastná země.“

Draggon reagoval nepříjemným zavrčením.

„Osvobození Ortolánu je velmi důležitá záležitost. Tak důležitá, že by se ho měli zúčastnit ti nejlepší z nejlepších.“

„A ty doufáš, že tam všichni padnou?“

„I kdyby se osvobození podařilo, je to přední hlídka. Bude tam muset zůstat co nejsilnější armáda pro případ, že by se opět ukázali nepřátelé.“

„A my budeme mít klid?“

„Dejme tomu na deset let. Za víc neručím, ale vy déle stejně nevydržíte.“

„Jaké jsou v tom směru tvoje záměry?“

„Samozřejmě nějaké mám, pochopil jsi to správně. Ale ne tady.“

„Nýbrž kde?“

Grass se zatvářil, jako by mu bylo osobně ubližováno.

„Chápu,“ řekl Abner, „Příliš složité vysvětlení. Zajímá mě jiný problém. Poměrně nedávno jsi střelil jednoho muže.“

„Peta Crowryho. Ano.“

„Abys rozuměl, my jsme vzali tvoje vysvětlení a nezlobíme se. Potřeboval ses ho zbavit, tak jsi to udělal. Ale co když narazíš na jeho přátele?“

„Ano, to nebezpečí hrozí. Zatím se ta věc týká jediné osoby, Sandry Greenbayové. Vím, že mi vyhlásila krevní mstu. A nebojím se jí.“

„A těch jeho přátel?“

„Byla to soukromá věc mezi mnou a jím. Z dřívějších časů.“

„Ale střelil jsi ho do zad.“

„On zabil mnoho lidí daleko zákeřněji.“

„Byl opravdu agent?“

„Ano. Skotského království. Záleží vám na Velkém Skotsku?“

„Ne. Ale ani na Velké Germánii.“

„Tak se to nejmenuje. Dejme tomu Tisíciletá říše.“

„Vaše vlast?“

„Ano. Nebýt Peta Crowryho, byli byste jejími občany. Šťastnými občany.“

„Nejsem si jist, zda bychom chtěli...“

„Myslím, že byste byli v postavení, které by vám zajišťovalo řadu výhod.“

„Sliby. Velmi jednoduché něco slíbit!“

„Vaše Excelence, když jste přešel ze služeb císaře Charryho do nynějšího postavení, také jste neměl představu o své budoucnosti. Vypracoval jste se. Stejný vývoj by nastal v mé verzi. Jste běloch, nejste Žid a jste ochotný plnit veškeré příkazy, které dostanete. Ideální občan Říše.“

„To zní jako fašismus!“

„Nacionální socialismus. Ideální stát pro všechny skutečné Árijce.“

„A ti ostatní? Černí, žlutí, hnědí?“

„Prosím, nepředstavujte si naši vládu jako nějaký teror. Tohle je kolonie v rovníkové oblasti; samozřejmě nemáme v úmyslu likvidovat všechny odlišné rasy. Někdo přece musí pracovat – a běloch by byl hned unavený.“

„A jejich občanská práva?“

„Mají nějaká teď? Pane Draggone, nepředstírejte starost o osud všelijakých vašich podřadných spoluobčanů. Přiznejte si, že jsou vám ukradení. Což ovšem nepožaduji, abyste přiznal veřejně.“

Monty Draggon chvíli mlčel a snažil se vzpamatovat. „A co potom?“ zeptal se.

„Potom odejdu. Pokud se podaří Ortolánská mise, dojde k určitým změnám. Tomu se říká biliárový efekt: jedna událost ovlivní druhou. Pravděpodobně se vrátím domů, do svého času a místa, kam patřím. Pokud ten svět ještě bude existovat. Nebo se stanu tulákem bez domova.“

„Jako byl Crowry?“

„Já nevím, jestli se nemohl nebo nechtěl vrátit. Neměl jsem možnost se ho vyptávat. Prostě mi párkrát překřížil cestu na místech, kde jsem ho nemohl potřebovat. Věděl jsem, že je odjinud a že je nebezpečný.“

„Dobře.“ řekl Abner, „Vzali jsme na vědomí tvoji verzi. Necháme to spát. S ostatními si to vyřiď, jak umíš. Nechceme nic vědět.“

„Ano, to je nejlepší varianta. Jdi a udělej to. Popřál bych ti štěstí, ale nejsem si jist, která možnost je ta správná.“

„Děkuji, pánové. Udělali jste mi radost.“

A potom ten muž odešel.

Errata:

30.05.2021 11:42