Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jsou města, kde sídlí Zlo. Nevěříte? Pak neznáte Iron-city.

Někteří tvrdí, že za to může Richard Baarfelt. Kdysi dávno prý věnoval to město své milence, která byla inkarnací Kálí, bohyně zla a smrti. Nikdo tomu ovšem nevěří; nebo jste snad někdy viděli oživlou indickou bohyni?

Většina obyvatelstva Ironu pochází z etnik. Ty první tu usídlil sám císař Charry, hlavně v přímořské vesnici Rossa Blance. Další přišli po válce, v rámci přistěhovalectví. Někteří se integrovali, jiní ne. Někteří jsou hrdí na svůj původ a dodržují dávné zvyklosti, jiní ne. Někteří se pamatují, odkud přišli a z jakého jsou národa. Jiní by to radši zapomněli.

Iron-city sestává z několika oddělených částí. Proč město postavili v poloviční vzdálenosti mezi mořem a horami, kde se těží železná ruda? Proč je nutno vozit téměř nezpracovanou rudu do Železáren ve městě, tam zpracovávat a hotové výrobky vozit do přístavu, který je v ústí Fish River? Proč je pak vesnice Rossa Blanca, kde je většina zábavních podniků pro námořníky, několik mil od přístavu? Uhlí není v dosahu vůbec, musí se vozit zdaleka, což je drahé a nespolehlivé, zvláště když železnici ohrozí sesuvy půdy nebo dokonce zemětřesení. Možná leda dostatek vody z řeky – ale je to dostatečná odměna za časté záplavy v období dešťů, které někdy zaplaví většinu města? Samozřejmě kromě Kasby, staré čtvrti s klikatými nepřehlednými uličkami a orientálními tržišti, kde žijí nejstarší přistěhovalci.

Obyvatelé sem přišli, aby si co nejvíc vydělali. Podnikatelé přišli, aby je co nejvíc vyždímali, okradli a sedřeli z kůže. Obchodníci... hanba mluvit. Pokud tady někdo zbohatl, pak ti nejdrzejší a nejbezohlednější. Ti, kdo poctivě pracují v továrnách, k nim nepatří. Pokud vůbec mají práci, neboť nezaměstnaných je spousta a šéfové si můžou vybírat. Za takové situace morálka samozřejmě přiměřeně klesá; divíte se?

Není pravda, že se obyvatelstvo skládá z prostitutek, zlodějů a podvodníků. To se jenom zdá turistům, kteří sem náhodou zabloudí. Bůh suď, proč to dělají. Historické památky tu žádné nejsou, nebo tak dokonale skryté, že je člověk nenajde. Jsou tu samozřejmě herny a bordely, jenže moudřejší lidé by těchto zařízení nikdy nevyužili, dokud v Sheolu existovaly hezčí a poctivější. Teď ovšem shořely, to je pravda...

Jednou někdo navrhl srovnat město Iron-city kobercovým náletem. Kdybyste tam někdy přišli, docela byste ten nápad podporovali.

Existuje firma Lempl, řetězec obchodních domů. Proslulá zejména sprostou bezohledností k okolní přírodě; cokoliv ruší majestátní pohled na jejich zařízení, nechá vykácet a zničit. V tomto případě postavila obchodní dům na výhodném místě a samozřejmě zlikvidovala překážející stromy.

To místo bylo velice vhodné. Kdysi tam nějaká stavební společnost hodlala postavit příjemné rodinné domky pro zámožné občany ze středních vrstev; za tím účelem založili stavební družstvo a vybírali od zájemců tučné zálohy. Několik domů skutečně postavili, pro jiné zahájili výkopové práce. Pak ale někdo ze správní rady utekl s většinou peněz a zbývající společníci na něho svedli všechny problémy, které na stavbách byly. Družstvo zkrachovalo, jeho členové obrečeli peníze a místo pustlo. Postupně si tam vybudovali chatrče různí chudáci, samozřejmě bez povolení. V těch místech hodlala firma Lempl zřídit velké parkoviště pro svůj obchoďák.

Mnoho těch lidí z chatrčí byli černé, hnědé, žluté a lecjaké jiné pleti. Víc než státní úředníci u nich měli váhu různí šamani; k nim chodili, když potřebovali vyléčit zlou nemoc, někoho proklít či dokonce prokletí odstranit. Šaman si vždy věděl rady, byl přátelský a nedonášel policajtům.

Největší a nejstarší strom byl posvátný. K jeho kořenům lili krev obětovaných zvířat, na jeho větve věšeli kosti, proužky látky, copánky vlasů či cokoliv, co považovali za posvátné. Strom byl jejich spojením s ochrannými duchy a jeho poškození nejvyšší možnou urážkou.

Firmě Lempl to bylo samozřejmě jedno. Poslali na to místo odbornou firmu, jenže sotva začali kácet, vyřítilo se na ně tolik domorodců, že dřevorubci sbalili svoje pily a zbaběle uprchli. Firma se ovšem svých záměrů nevzdala; šéfové se poradili a pak najali lidi, kteří se tam dostali pod rouškou noci a nalili ke kořenům tolik jedovaté látky, že strom začal usychat.

Lidé z chatrčí byli zoufalí. Ani šaman si nevěděl rady; až pozvali muže, který byl zřejmě skutečně mocný čaroděj. Starý zachmuřený muž, asi Wassonga se šrámy v obličeji, o kterém šla zvěst, že pojídá srdce svých nepřátel. Ponořil se do meditace a potom určil pachatele.

Říká se, že se o té věci dozvěděl i princ Lera. Když tu zprávu vyslechl, zamračil se a řekl: „Ghrrm!“ Assassini zbystřili pozornost.

Domorodci přestali překážet výstavbě a stáhli se do svých chatrčí. Firma Lempl vyhrála, stromy pokácela, obchoďák vybavila zbožím a slavnostně otevřela. Byla to nádherná oslava, dokonce při tom byla televize.

Třetí noc po slavnostním otevření se znenadání v blízkosti srotil veliký dav. Pár lidí by noční hlídači snadno zvládli, proti tisícům neměli šanci; což uznali a zbaběle utekli. Nebo byli s davem dohodnuti? Ať je to jak chce, dav zaútočil, rozmlátil výlohy a rozkradl vše, co v obchodním domě bylo. Než přijeli policisté (v dostatečném počtu), byli už pryč a celý objekt byl ve stavu totální devastace.

Také o tom se dozvěděl princ Lera. Usmál se koutkem úst a řekl: „Mhm.“

Na řadě byla policie. Podnikla rozsáhlé pátrání (vyptala se špiclů a donašečů) a během několika dní dospěla k podezření, kdo za to může.

Existuje spravedlnost bílých a spravedlnost barevných. Policisté bývají zpravidla bílí. Když barevný něco provede, bílí přijedou do shluku chatrčí, vyslechnou koho chytí a někoho odvedou. Tak ve třech čtvrtinách případů to bývá ten pravý, ale barevní to berou jinak. Nezáleží na tom, kdo co provedl, ale komu na to přijdou. Je to otázka štěstí. Taky těžko spojovat nějaký čin se soudním jednáním, které bývá složité, obtížné a spousta bílých lidí při něm nažvaní všelijaké pitomosti. Barevným je to fuk; trpělivě čekají, jak to dopadne. Nanejvýš se za postiženého chudáka modlí.

Když něco provede bílý barevnému, obvykle se nestane nic. Barevní nevěří, že by mělo nějaký smysl si stěžovat. Když je to hodně zlý čin, najdou člověka, který pachatele nenápadně uškrtí drátem. Nebo šamana, který na něho sešle kletbu. Nebo něco takového.

Policajti tedy přišli do chatrčí a prováděli prohlídky. Kde našli nějaké věci, pocházející z loupeže v Lemplu, na jaké majitel zcela jistě neměl, zatkli ho. Když počet zatčených překročil počet policajtů, začalo být kolem nich poněkud dusno; okolo se srotili příbuzní a přátelé zatčených, tlumeně hlučeli a vypadali nepřátelsky.

Policajtům došlo, že všechny do auta nenacpou. Taky byl problém s nalezenými věcmi; pokud by je nechali bez dozoru, ostatní by je hbitě přemístili, což by vedlo k dalšímu obtížnému pátrání. Zaváhali.

Dav postřehl nerozhodnost. Tlumené hučení nabralo na intenzitě.

A potom vyletěl první kámen. Prozatím rozbil přední sklo auta. Policajti se vrhli do davu a snažili se chytit pachatele, ale byl to kluk, možná syn někoho ze zatčených. Zaječel strachem a dal se na útěk.

Pak nastala rvačka. Když skončila, byli policajti potlučení, uniformy na nich roztrhali, sebrali jim zbraně a vše, co se dalo. Auto rozbili a vybrakovali. Načež se vydali oslavovat vítězství.

Policajti se vrátili na svou základnu. Ten den už neudělali nic. Provedli výslechy, sepsali protokoly a svolali operativní porady. Všechny tyto věci nařizují předpisy. Barevní mezitím pořád ještě oslavovali.

V Iron-city nebyli Bílí Tygři ani podobná organizace. Nějaký čas trvalo, než se ze všech služeben shromáždil dostatečný počet policistů, aby mohli obklíčit celou oblast a provést účinnou razii. Vybaveni helmami, štíty a důkladnými pendreky, neboť bylo téměř jisté, že se domorodci budou bránit. Což se skutečně stalo; vítězství dodalo místním odvahu, aby se bránili kameny, klacky a vším, co jim padlo pod ruku. Nicméně policisté byli ukáznění a organizovaní, pochytali na padesát nejdivočejších a zavřeli je.

Tou dobou se už případem zabýval tisk, televize, advokáti a ochránci lidských práv. Nelze dokázat, že některé podnítili princovi assassini, avšak také to nelze vyloučit.

Barevní lidé nemyslí v dlouhodobé koncepci, ale daleko snadněji reagují na okamžité křivdy. Protiakce zahájili neorganizovaně, ale ve velkém počtu. Shromáždili se okolo vězení, demonstrovali, ječeli a házeli kamení. Někteří zaútočili na zcela vzdálené služebny, zbili dozorčí, sebrali zbraně a kanceláře zapálili. Mohli si to dovolit, protože většina policajtů posílila útočné oddíly. Velitelství překvapila promyšlenost a koordinovanost akcí, ale zatím si nebyli jistí. Velení policie se obávalo, že dav zaútočí na vězení a osvobodí zatčené. Pro jistotu posílilo stráže všude, kde mohlo dojít ke konfliktu.

Během noci dav zaútočil na další zařízení firmy Lempl, nejen v Iron-city, ale po celé zemi. Pachatelé ukradli co našli, zbytek zničili. Vznikl dojem, že loupeže byly podniknuty jako druhotný závěr, hlavní bylo ničit. Nyní už nebylo pochyb, že akce jsou přesně koordinovány.

Pokud někdo pomyslel, že by za něco mohl princ Lera, okamžitě tu myšlenku odehnal. Je stoprocentně jisté, že žádný takový příkaz nevydal.

Guvernér Iron-city se obrátil na vrchního velitele policie v Kingtownu. Nestalo se nic. Policejní šéf se poradil s Abnerem Légerem a dokonce jednal s Draggonem, ovšem spíš ze zdvořilosti. Trvalo to dlouho a nevedlo to k ničemu. Nakonec bylo rozhodnuto vyslat do Ironu pohotovostní pluk. A jeho důstojníci Bílí Tygři byli.

Během té doby se zjistilo, že čtvrť chatrčí existuje nejen bez povolení, ale dokonce na pozemcích, kde má stát něco jiného. Takže je nelegální! Pohotovostní pluk ji obklíčil, pomocí tlampačů je vyzvali k opuštění prostoru a když nereagovali, počali chatrče zapalovat. Použili i buldozery a zatkli každého, kdo se pokoušel bránit.

Kdo první vystřelil? To nikdo neví. Zdá se, že boj vypukl bez důvodu, náhle a nečekaně; když padli první mrtví, už se nikdo neptal, jaký má smysl a kam to povede. Natož, jak krveprolití zastavit.

Policisté byli dobře vyzbrojení, ale bylo jich málo. Vzbouřenci ze začátku tolik zbraní neměli, zato jich bylo hodně. Došlo na všechno: barikády, zápalné láhve, silnice překopané příkopy. Ovšem zatím stále ještě existoval rozdíl mezi bojujícími a jejich rodinnými příslušníky.

Pamatujete se, co jsme řekli? Obyvatelstvo Iron-city se skládá ze zlodějů, podvodníků a prostitutek. Předpis říká, že dopadené pachatele je nutno vyslechnout, lékařsky prohlédnout, případně odvšivit, vyfotografovat a zařadit do kartotéky. V praxi: každého podezřelého ostříhat, jeho šaty dezinfikovat (což jim obvykle uškodí) a mezitím nahého vyfotografovat. Že ho to poníží a urazí? Tím lépe, aspoň si dá příště pozor.

Zatímco v Kingtownu existuje dost děvčat, která se dají bez zábran ostříhat, jen aby se podobaly čarodějkám, tohle je Iron-city. Podobné zacházení urazí nejen dopadené, ale všechny jejich příbuzné, přátele a každého, kdo se o tom doslechne. Bílí Tygři to samozřejmě věděli. Aby situaci ještě vylepšili, rozhodli se viditelně označit všechny dopadené. Například barvou, kterou jim napsali na čelo třeba T (jako thief, zloděj) nebo W (whore, což je kurva). Byla to kvalitní barva, která dlouho vydrží. Smáli se, že se teď aspoň nikdo nesplete, co může čekat.

Nejúčinnějším způsobem nátlaku je ponížení. Nejúčinnějším ponížením je znásilnění, zejména mladých děvčat. Stejně jsou všechny kurvy! Ovšem hezké, zvláště v dětském věku. Trochu se brání a občas se mezi nimi vyskytne některá, která ještě kluka neměla. Sorry, byl to omyl, no! Kdo to má poznat? Ostatně po akci je to už stejně jedno.

Stalo se přesně to, co chtěli: v Iron-city vzplanulo povstání. Zapojili se do něj všichni, jako poslední armáda. Celé oblasti chatrčí byly vypáleny a spousta lidí skončila ve sběrných táborech. Členům pohotovostního pluku se nestalo nic, byli těžce vyzbrojení a na jejich základny se nikdo neodvážil zaútočit. Čtvrti bílých a bohatých byly taky důkladně chráněny. Jinde se to mlátilo o sto šest, a mrtvých přibývalo.

Nakonec byla vláda nucena zasáhnout: odvolala pohotovostní pluk, slíbila důkladné vyšetření všech případů a odškodnění postižených. Většina bojechtivých byla mrtvá nebo zavřená, velení v domorodých čtvrtích se dostalo do rukou rozvážnějších a starších, kteří předstírali, že tomu ujištění věří. Tak se situace uklidnila. Samozřejmě vyšetřování nikam nevedlo a odškodnění patřilo leda do říše pohádek. Ale nastal klid.

Nejvíc na bouře doplatila firma Lempl. Jejich obchodní domy vyrabovali a zničili všude, kde nějaké byly; většinou nemělo smysl je ani zásobovat novým zbožím a opravovat zařízení. Navíc jim noviny udělaly tak negativní reklamu, že zanedlouho firma zkrachovala a vyklidila pozice.

Princ Lera se nevyjádřil nijak. Jeho mluvčí Gaird Halloway na přímý dotaz odpověděl, že s firmou Lempl nemá žádné zkušenosti, neboť na území jihu se nic takového nevyskytuje.

Situace se postupně uklidnila. Když si policajti začali vybírat odložené dovolené, dostala se ke slovu konkurence. To jest gangy. Ne že by předtím neexistovaly, ale bylo jich méně a jejich prestiž byla špatná. Nyní dospěla většina barevných k názoru, že policie je a vždy bude jejich nepřítelem. Kdo se za ně postaví? Jedině vlastní lidé.

Vůdcové gangů, až doposud budoucí kriminálníci a mládež na okraji společnosti, se postupně stali mladými bojovníky. Ten termín si většina domorodců pamatuje z dob, kdy byli ještě divocí a žili v kmenech. Náčelníci a přední muži kmene (ať chtěli či nechtěli) byli nuceni brát je vážně a jednat s nimi. Poskytnout jim třeba stravu, výzbroj a výstroj, nějaké kapesné. I když, větší čest je vzít zbraně a majetek nepříteli.

Všichni ti lidé si hodně potrpí na čest. Urážky si pamatují hodně dlouho, ale také hrdinské činy svých přívrženců.

Už zbýval k rozhodnutí jediný problém: zda princ uzná jejich status bojovníků, nebo je odsoudí jako zločince. O tom zatím nikdo nerozhodl. Takže nastal čas k hrdinským činům.

Jiné problémy řešil Monty Draggon. Kromě toho, že byl ministerský předseda, byl také podnikatel; dávno už ne ředitel a spolumajitel Železáren, Loděnic a Strojíren, nýbrž majitel spousty akcií všeho možného. Průběžně je nakupoval a prodával, sledoval kursy a vydával příkazy makléřům. Samozřejmě mu bouře v Iron-city způsobily značné škody; Strojírny a Ocelárny nemohly kvůli stávkám a problémům v zásobování splnit smlouvy, zvláště se zahraničními partnery, což způsobilo nedůvěryhodnost jejich vedení a pokles hodnoty akcií. Monty byl nucen konstatovat, že utrpěl značné ztráty.

Za této situace ho přišel navštívit Abner Léger.

„Byl bys ochoten přijmout delegaci sportovních klubů?“ ptal se.

„Jakých klubů?“

„Přece víš, že policie a armáda má sportovní kluby! Je to výhodné jednak kvůli zlepšení kondice důstojníků a také vylepšení našeho obrazu u veřejnosti. Pořádáme ty soutěže o různé poháry, mistrovství a...“

„No ano, vím. A co já s tím?“

„Možná si vzpomeneš, že se má konat v Indiopolisu mistrovství policejních klubů v bojových disciplínách...“

„Samozřejmě se pamatuji. A co? Slíbil jsem, že přijmu ty, kteří získají nějaké medaile. Už je snad mají?“

„Měl bys je trochu povzbudit ještě před mistrovstvím.“ Abner předešel námitce rychlým gestem: „Na veřejnost by to určitě udělalo hezký dojem!“

Monty nebyl sportovní fanoušek a mistrovství považoval za zbytečné vyhazování peněz. Už chtěl něco takového říct, ale...

„Kde jsi říkal, že se to má konat?“

„V Indiopolisu.“

„Tam nebyly žádné problémy, že?“

„Tam taky není žádný obchodní dům Lempl.“

„Aha. Počítáš, že se na to sjedou různá družstva i z ciziny?“

„Jistě. A hlavně z jihu.“

„Takže se dají čekat průsery?“

„Nemyslím. Jižané naopak přísně dodržují veškeré zákony a pravidla.“

„Kdo je tedy porušuje?“

Abner se zatvářil nešťastně. Monty odpověď ani nečekal.

„Turisté, ale zejména naši lidé – viď?“

„No, víš...“

„Vím. Ti sportovci jsou Bílí Tygři, ne?“

„Sám víš, že žádní Bílí Tygři nejsou. Oficiálně neexistuje žádná taková organizace. Ani sportovní klub, ani nic jiného.“

Monty dlouho a usilovně přemýšlel. „Máme před volbami, že?“

„Vždycky máme před nějakými volbami.“

„No dobře. Před odjezdem na to mistrovství přijmu vybrané reprezentanty. Ale očekávám, že tam nedojde k žádným výtržnostem!“

„Taky doufám...“

Abner Léger odešel od šéfa se smíšenými pocity. Bylo mu jasné, že pokud k něčemu dojde, bude to jeho vina. Kdežto skončí-li mistrovství výrazným úspěchem, bude to zásluha ministerského předsedy.

Zapřemýšlel, kdo by mu mohl pomoci. A připadl na Richarda Baarfelta.

Ríša navštívil toho večera salón své matky a zúčastnil se zábavy.

Oprava: žádná zábava se tam nekonala. Kněžna Eva-Marie byla sice nejvznešenější dáma ve městě i celém Arminu, avšak její zábavy byly zoufale nudné. Kdyby mělo být po jejím, tak by se v jejím salónu sešla vybraná společnost, která by jí soustavně skládala poklony. Proč? Pro její krásu, inteligenci, bohatství a jiné vlastnosti. Krása jí už poněkud uvadla, bohatství stále ještě patřilo manželovi Tomášovi a inteligence? Dovolte, abych se srdečně zasmál. Pokud ji tedy za něco chválili, lhali.

Richard navštívil matku na její důraznou žádost. Přála si, aby se věnoval hostům z ciziny, paní Grahamové a její dceři Silke. Ta dáma byla milionářka, choť majitele několika továren, podílů v bankách, pojišťovnách a dalších zařízeních. Její dědeček se jmenoval Rosenzweig a byl vetešníkem. Otec si dal jméno Rosen a byl majitelem směnárny, později několika. Provdala se z vypočítavosti, manžela nemilovala, leč snášela. Největší naděje vkládala do budoucnosti dcery Silke, která byla krásná, inteligentní, dostala dobré vzdělání, uměla se příjemně chovat a chyběla jí jediná věc: stát se kněžnou z Baarfeltu. Jelikož Richard byl z právního hlediska dosud svobodný, zaměřila tímto směrem své úsilí. Eva-Marie tomu nápadu přála, neboť jí paní Grahamová vhodně polichotila.

Silke byla nádherná, nordicky plavovlasá, štíhlá a vznešená. Richardovi se docela líbila. Kdyby neměl zrovna spoustu práce, věnoval by se jí víc. Bohužel také on obchodoval s akciemi a momentálně trávil mnoho hodin různými činnostmi v tom směru.

„To bych moc ráda věděla, proč máš tolik práce zrovna teď, když by ses měl věnovat Silke!“ hubovala ho matka, „Pokud vím, nikdy jsi neprojevoval tolik aktivity!“

Ríša jen vzdychl. Mnohokrát se pokusil vysvětlit matce podstatu obchodů s akciemi, ale pokaždé marně. Nicméně pochopila, že hlavní je využít momentální nečekané změny nabídky a poptávky, takže když se zmínil o nějaké šanci, zeptala se na tu změnu hodnoty pokud možno hodně nahlas a před mnoha hosty, kteří naopak chápali velmi rychle. Richard tedy raději mlčel.

Silke byla dívka mazaná. Projevovalo se to tím, že už od puberty dokázala před matkou utajit, že pije alkohol, kouří a souloží. Prvních dvou rozkoší se postupně vzdávala, ve třetí nacházela čím dál větší zalíbení. Samozřejmě ji ani nenapadlo, aby předčasně otěhotněla a způsobila veřejné pohoršení; to potěšení hodlala dopřát až legálnímu manželovi.

Na rozdíl od matky si zjistila informace o poměrech v Arminu. Dozvěděla se, že dle císařských zákonů jsou manželé všichni, kdo se alespoň jednou pohlavně spojí. Nepochybovala, že takových manželek má Richard spoustu a je zajisté ochoten k nim připojit i ji, ale toužila po něčem jiném: manželské smlouvě, která by specifikovala její podíl na dědictví v případě úmrtí nebo na alimentech v případě rozvodu. A možné nároky jejích dětí.

Co na to Richard? Nic moc. Neměl zásadní námitky proti manželství, avšak jako daleko vhodnější variantu viděl přátelský sexuální vztah s dlouhodobou perspektivou v případě otěhotnění. Zkušenost mu napovídala, že jakmile tu bledou křehotinku jednou dostane pod sedlo, ukecá ji už k čemukoliv. Co by to bylo? Uvidíme; jen zapněte fantazii.

Takže Richard seděl v křesle, upíjel kávu, pojídal koláčky a usilovně se snažil neusnout. Žvanění lidí kolem neposlouchal. Silke vnímal natolik, že jí stíhal odpovídat, ale taky ji moc nebral.

Tehdy přišel Abner Léger, dlouholetý přítel.

Jak bychom popsali Richardův názor na Abnera? Muž, který je zásadně vždy na straně vítězů. Když mu kdysi kynula možnost vnutit svou dceru Edwardu Baarfeltovi, synovi Denise a Assamy, dokonce jako paní jeho domu, uvítal to nadšeně a vztah podporoval. Za války bohužel zahynul Edward i Ricky; Abner to považoval za vinu Baarfeltů a stavěl se proti nim. Z celého rodu vyjímal pouze Richarda a Evu-Marii, kteří taky Edwarda rádi neměli. Nicméně vyhledával je co nejméně a pokud přišel, bylo jasné, že něco chce.

Richard jej uvítal s důvěrou, že zažene jeho ospalost.

„Něco bych od tebe potřeboval!“ řekl Abner, když si podali ruce.

„To jsem očekával. Povídej!“

„Víš něco o tom, že se v Telporontostu chystají sportovní hry?“

„Kde?“

„Přece v Indiopolisu. Neznáš jeho elfské jméno?“

„Netušil jsem, že umíš tak dobře elfsky. To je... Město stříbrných hor?“

„Obyvatelé mu tak říkají. Myslel jsem, že to víš.“

„Kolik tak asi žije v Indiopolisu elfů?“

„Žádný, samozřejmě. Ale kdyby přišli...“

Richard se vážně probudil, dokonce se začal pobaveně usmívat.

„Žádní elfové, samozřejmě. Zato památek po nich spousta. Každý překupník jich ochotně prodá důvěřivému turistovi, kolik chce!“

„Teď nejde o elfy. Nýbrž o sportovní hry, co tam budou.“

„Omlouvám se. Nehodlám v ničem závodit.“

„Richarde, prosím tě! Ber to trochu vážně!“

Během toho rozhovoru se posadili. Silke ochotně uvolnila Abnerovi křeslo a sama si sedla na opěradlo Ríšova křesla. Uměla si sedat tak, že na ní ulpěly všechny zraky, zvláště když si přiměřeně povytáhla sukni.

Abner začal vysvětlovat situaci. Richard věděl, že se má jednat o soutěž v bojových disciplínách, že se tam sejdou zejména oddíly armády a policie a že přijedou taky jižani. Kromě toho znal poměry v Indiopolisu.

„No a co já s tím?“

„Potřebovali bychom, aby záštitu nad hrami převzal někdo reprezentativní.“

„?“

„Například kníže z Baarfeltu.“

Richard hbitě přemýšlel. Především: ano, princ Baarfelt má právo zaujmout čestné místo na tribuně. Avšak: bude předsedat každému jednání v případech, kdy dojde k nějakým problémům. A to ve městě Indiopolisu přichází do úvahy téměř určitě. Richard tam nebyl už dlouho, ale znal to.

Jenže zasáhla Silke: „Já bych se moc ráda podívala do toho Telporontostu!“

K nemalému úžasu vyslovila to jméno dokonce s patřičným přízvukem.

Richard se k ní otočil, odhrnul jí vlasy a důkladně zkoumal ouško.

„Nejsi náhodou elf, miláčku?“ otázal se.

„Rozhodně ne... auu!“

„Škoda! Protažené uši by ti slušely. Nechceš je povytáhnout?“

Smála se. Všichni se smáli.

Richard opět uvažoval. Do Indiopolisu by ho mohla doprovodit Silke, avšak téměř jistě ne její matka. Budou spolu bydlet; takže to dopadne...?

Silke také uvažovala. Jestliže se dostane z dosahu matky, získá možnost provést patřičné změny vzhledu. Ostříhat vlasy, aby byly vidět uši, ozdobit je novými náušnicemi, možná i rysími štětičkami nahoře. Zvonečky do prsních bradavek; určitě se půjde koupat do moře a samozřejmě nahoře bez. Tetování; kolik si asi troufne?

Po boku knížete Richarda by měla stát zářivě krásná princezna...

Takže Richard řekl: „Já ti zítra zavolám.“

A Silke se spokojeně usmála.

Totiž, to bylo tak: ježto Richard se zabýval svými obchody a matku složilo panující vedro, šla se dopoledne koupat. Přála si být opálená tak krásně jako ostatní dívky, které viděla kolem. Problém: měla velmi citlivou pleť.

Když váhala před vchodem na plovárnu, všimla si nejhezčí a nejzářivější blondýnky, jakou kdy viděla. Nepochybně princezna...

„Mohla bys mi pomoci?“ oslovila ji.

Dívka se zarazila a zrentgenovala ji očima. „Jistě – v čem?“

„Potřebovala bych nějaký ochranný krém na opalování. Zdejší holky... vy jste všecky tak krásně opálený... mám strach, abych se nespálila.“

Dívka ji zkoumavě testovala. „To se nedělá krémem.“ řekla.

„A jak teda?“

Dívka chvíli váhala. „Já jsem Goldie.“

„Silke. Grahamová.“

„Co potřebuješ udělat se svou pletí?“

„Ztmavnout. Opálit se trochu... asi jako ty.“

Goldie pořád váhala.

„Nebo by to nešlo?“

„Šlo by ledacos. Nejdřív... pojď na pohár.“

Sedly si pod stromy do pouliční cukrárny. Goldie ukázala na prstech číšníkovi, co si přeje, přičemž nahlas řekla něco malajsky.

„Ty jsi čarodějka.“ řekla Silke, když chlapec odešel.

Goldie se zasmála. „Ani náhodou.“

„Ale něco společnýho s tím máš.“

„Učím se.“

„Fakticky?“

„Jednu znám. Ovšem ona taky teprve studuje...“

Seděly, povídaly si a jedly zmrzlinu. Totiž to, co jim přinesli: veliký křišťálový pohár, v němž byly tři druhy fantastické zmrzliny, nějaké exotické ovoce, krém jako pudink, šlehačka, něco příjemně alkoholického a čokoládová poleva navrch. Silke došla k názoru, že jí to stačí místo oběda.

„Já taky neobědvám. Zmrzlinu nebo salát...“

„Jíš maso?“

„Podle toho, co jí ten, kdo mě pozve.“

„A když si vybíráš sama?“

Goldie se rozesmála. Svůj názor neobjasnila.

Po jídle Goldie zaplatila a vstala. Teď bylo důležité, co udělá.

„Nojo. Tak pojď!“

„Prošla jsem testem?“ otázala se Silke.

„Budeš první, na kom něco zkusím. Bojíš se? Moc to neumím...“

„Bojím. Dost příjemně. Co se mnou uděláš?“

„Zkusím tě zhypnotizovat, aby ti nevadilo slunce.“

„Tím ztmavnu?“

„Budeš se tak jevit. Bohužel tě nedokážu naučit vytvářet iluzorní vzhled, jak to dělám já. Víš, jak vypadám ve skutečnosti?“

„Nádherně. Dost ti závidím.“

Goldie se usmála. Její letní šatičky se ztratily první, potom blond hříva a všechny ozdoby. Silke jen vzdychla; zcela nahou dívku ještě neviděla.

„Dobrý.“ řekla, „Jakou mám záruku, že tohle je pravda?“

„Chytrá holka. Žádnou. Je to momentální pravda.“

„Můžeš vypadat i jinak?“

„Mohla bych. Jenže vytvoření a fixace vzhledu chvilku trvá a... hodilo by se mi zrcadlo. Tohle je iluzorní vzhled, který jsem si vytvořila ráno.“

„Můžeš udělat nějaké modifikace? Třeba barvu vlasů?“

Goldie vzdychla a zamrkala. Vrátila se do Vzoru; potom přivřela oči a její vlasy začaly zvolna tmavnout, až došly ke zcela černé. Zároveň změnila barvu očí. Z modré na zelenou, pak na černou a dokonce na rudou.

„Tohle dokážu, protože jsem to cvičila. I rozsvítit, podívej!“

„Skvělý. Dokázala bys to i se mnou?“

„Ty seš vážně nedočkavá! Říkám ti, co jsem zvládla!“

„Jak to vypadá, když se študuje na čarodějku?“

Goldie se zatvářila. „První problém. Někomu jako ty musím předávat informace verbálně, tedy vysvětlovat. WZ předává mentálně, v obrazech; v blocích a souvislostech. Slovní vyjádření vadí.“

„Proč to se mnou neuděláš?“

„Protože to neumím!“ vzkypěla Goldie, „Navíc, ty by ses hrozně vyděsila!“

Silke si všimla, že zamířily podél řeky někam k jižní čtvrti. Nechtěla tam, ale Goldie zřejmě měla nějaký záměr.

„Chtěla ses koupat a opalovat, ne? Tam jsou...“ Goldie nedořekla, ohlédla se a mávla na rikšu, který zrovna běžel okolo nich. Řekla mu něco podivným mlaskavým jazykem, mladík se rozzářil a nechal je nastoupit.

„Kolik umíš jazyků?“

„Vidíš, další problém. Žádný. Snažím se vzpomenout. WZ mi dala blok svojí lingvistiky. Horko ťažko v tom hledám.“

Rikša byl černoch. Krásný černoch. Měřil ke dvěma metrům a po celém těle měl úctyhodné svaly, takže utáhnout rikšu se dvěma děvčaty mu nedělalo žádné potíže. Mohly si ho dobře prohlídnout, měl kuriózní oblečení, vhodné k nalákání turistů. V podstatě oděv afrického válečníka, ovšem ti chodili převážně nazí. Takže měl opasek vyšívaný perličkami a z něho visel nástavec na penis, zdobený kovovými třpytkami, skleněnými zrcátky a barevnými pírky papoušků. Ozdoba to byla veliká a dávala tušit, že i jeho orgán bude velký. Vzadu mu visel leopardí ocas, ale kryl jeho zadek pouze symbolicky. Po těle měl tetování, samozřejmě světlejší než jeho kůže, z oholené hlavy mu visely čtyři tlusté copy a mrskaly se jako hadi. Působil dojmem, že tahat po městě zdobený dvoukolák s turisty mu dělá potěšení; probíhal s ním i místy, kudy auto projet nemohlo, a ještě si při tom zpíval.

„Rozumíš, o čem zpívá?“

Goldie se zaposlouchala. „Divila by ses. Nějaká bojovnická píseň o hrdinských činech jeho předků. Bezva refrén: Rozpářu tě a sním tvoje srdce!“

„Neříkej! Vždyť se při tom tak směje!“

„No právě. Asi se na to těší.“

„Je lidožrout?“

„Pochybuju. Ale jeho předkové si možná na nějakém bělochovi pochutnali.“

Silke nevěřila, měla příliš zkušeností s povídačkami pro turisty.

Goldie zazpívala refrén s černochem. Ten se ohlédl a nadšeně se rozesmál.

„Buď ráda, že mu nerozumíš. Teď popisuje, co by udělal s námi.“

„Co jako?“

Goldie jen potřásla hlavou. Silke ovšem tušila.

„Vymýšlí tu píseň na místě?“

„Znáš termín griotská verze? Základní příběh je stálý, ale může se upravovat podle situace. Záleží na tom, jak je schopný. Ve zpěvu, v boji a také v sexu. Je mladý, ale už bojovník. Asi by se nám to líbilo.“

„Zvládl by nás obě najednou?“

„Nepochybuj. Možná jsi dobrá, ale on bude lepší.“

Silke sklapla pusu. Pokračovat tímto směrem bylo nebezpečné.

„Jaký má výhody chodit nahá?“ zeptala se.

„Je to skvělý. Bude se ti to líbit.“

„No teda...“ začala a zmlkla.

„Například se můžu podrbat, když mě svědí. Zpívání toho kluka mě dráždí. Až si tě oholím, poznáš o čem mluvím.“

Silke zacloumal adrenalin. „No dovol...“

Goldie se potměšile šklebila. „Ne, jenom tě chci naštvat.“

Silke sevřela rty a vyrovnávala se s urážkou. Konečně promluvila:

„V žádným případě se nenechám oholit. Ale od začátku přemýšlím, jak by mi slušely wingy. Jak dlouho trvá, než ti zaroste hlava?“

„Nevím. Já se nechám holit pokaždý, když nějaká kočička moc škemrá.“

„?“

„Ty mladý čičinky. Chtějí nadráždit a očištění břitvou je na to nejlepší. WZ žádnou srst nemá, tak se chtějí holit se mnou. Potom mazlit. Ona se na nás napojí a tepuje... prozkoumá si ji.“

„To uděláte i se mnou?“

„Budeme se bránit. Ty už nejsi puberťačka. Ale stejně si to vyškemráš.“

„Co když ne?“

„Postarám se, aby to nebylo moc rychle. Kdyby něco, tak tě utlumím.“

„Trváš na tom, že ty věci... že čarodějku každej prosí, aby to udělala?“

„Já na ničem netrvám. Rozmysli se sama, co chceš.“

„Pomlouvají vás, že kazíte holkám morálku.“

„Pitomost. Taky učíme kočky chytat myši.“

Ocitli se ve vilové čtvrti, kde město plynule přecházelo v zahrady, tím divočejší, čím jižněji. Břeh byl zarostlý spoustou vegetace, ale část byla vyčištěná pro pláž. Koupalo se tam dost lidí, převážně mladých.

Rikša naběhl na pláž, vybral kus volného místa a tam zastavil. Zeptal se na něco a Goldie potřásla hlavou. „Mluv srozumitelně!“

Vycenil bělostné zuby na Silke: „Panenka nevzdělaná, což?“

„Hele, jestli chceš do někoho rejpat, tak do mě. Ji nech bejt!“

„Čičice z Onoho světa? Má kliku, že ji chrání vědma!“

Goldie řekla něco, co ho urazilo. Dokonce se přestal usmívat, vzal svoji rikšu a chystal se odejít.

„Cos mu řekla?“

„Hrubě jsem urazila jeho přirození. Správně by mě měl na místě znásilnit, ale to nesmí. Tak chce odejít. Hodnej kluk.“

Hodnej kluk na ni vyprskl nějakou urážku. Goldie se rozesmála.

„Teď on urazil moji dírku. Správná princezna by přijala Výzvu. Porvala by se s ním a nechala se znásilnit. Já odmítám.“

„Však my se ještě potkáme!“ zubil se černoch.

Goldie řekla něco tygří arminštinou. Chlapec na chvíli rozšířil oči.

„Cos mu to řekla?“ naléhala Silke.

„Zavolám tě, až budu potřebovat tvý éčko.“

Rikša reagoval podivně: sklonil hlavu a dotkl se dvěma prsty svého čela, rtů a srdce. Silke pochopila, že je to výraz nejhlubší úcty.

Udělaly pár kroků na místo, kde se chtěly utábořit. Goldie zrušila svoje oblečení i vlasy. Silke jen vzdychla.

„Ty se budeš muset svlíknout klasicky.“ pošklebovala se Goldie.

Silke váhala. Rozhlédla se. Pár děvčátek mělo spodní část plavek, ale všichni ostatní byli nazí a nevadilo jim to. Nedaleko hrála nějaká parta divokou hru s míčem; většinou měli pleť tmavší než bílou a na rikšu kdosi zavolal, aby šel hrát s nimi. Odpověděl... něco.

Pak něco řekla Goldie, on se otočil a odpověděl. Vypadalo to jako hádka. Goldie sáhla do peněženky, vytáhla dvě bankovky a podala mu je. On je strčil do váčku v té ozdobě klína, pak rozepjal opasek a zbavil se všeho. Tu ozdobu pověsil na opěradlo své rikši, čímž dal najevo, že má po směně.

Silke zjistila, že se nemýlila. Byl skutečně obdivuhodný.

„Ukaž princezně, jak se to hraje!“ vyzvala ho Goldie.

Naznačil, aby šly taky hrát, ale odmítla. Tak se vřítil mezi hráče.

V podstatě to byla rvačka o míč. Nějaká pravidla určitě měla, ale Silke nechápala nic, dokonce ani kdo s kým hraje. Míč se musel dostat do kruhu vyznačeného na zemi, který bedlivě střežil velice tlustý Korejec. Na druhé straně hlídaly kruh dvě dívky, dle vzhledu sestry a ta mladší ještě dítě. Ostatní útočili a bránili v poli; do soupeře tloukli a kopali, ať měl míč nebo ne, ale moc si neublížili, protože uměli taky hbitě uhýbat. Černoch se stal rázem mocnou oporou svého družstva; soupeři protestovali a jeden kluk tedy přešel na jejich stranu.

„Tohle je jenom hra,“ řekla Goldie, „Třeba jednou budeš hrát taky.“

Silke pořád ještě řešila otázku, jak moc se svléknout. Problém byl, že neměla plavky, jen podprsenku a krajkové kalhotky. Vykoupat se ji napadlo dodatečně, jinak by si přichystala ty nejhezčí plavky. Odložit horní část se po krátké úvaze odvážila, ale spodek...

„Poprvé a naposledy rozhodnu za tebe,“ řekla Goldie, „Příště už ne.“

Kalhotky jí zkrátka stáhla. Pak pokynula, aby si lehla na písek. Vložila jí ruce na ramena a stimulovala; Silke měla pocit, jako by jí po kůži pobíhalo stádo mravenců. Goldie pomalu jela po zádech dolů, pak po nohách. Paže jí přímo promasírovala. Pak pokynula, aby se otočila na záda.

„Změna. Jsi kamarádka, takže něco udělám podruhé. Bude to trochu přešlap, ale stejně by sis to později vynutila.“

Silke tušila, co tím myslí. Když její ruce dorazily na prsa, dala si na nich pořádně záležet. Stimulovala. Silke cítila, jak z jejích prstů prýští energie, probíhá jí pod kůží, trhá podkožní vazy a rve maso od kostí; když pronikla až do páteře, zkroutila ji a vysála mozkomíšní tekutinu, načež ji zas narvala zpátky. Silke dostala orgasmus, jaký ještě nezažila; zároveň jí povolil svěrač močového měchýře a počurala se, ale to se naštěstí vsáklo do písku. S hrůzou očekávala, co přijde dál; jenže Goldie si nejdřív vyhrála s bříškem. Silke by vylezla po zdi, kdyby tam nějaká byla. Zdálo se jí, že ji probodává milión jehel, a nejméně polovina zevnitř. Když do ní Goldie vsunula dva prsty a vpustila energii, cloumala sebou v křeči možná hodinu a prožila věci, jaké si neuměla představit. Až když se přiblížila na hranu smrti, čarodějka ji uvolnila a nechala být.

„No – to by ti snad mělo stačit.“

Když se Silke vzpamatovala a pokusila zvednout, povšimla si, že Goldie přestala zářit. Musela být strašně vyčerpaná, seděla vedle a jen se třásla.

„Promiň, možná jsem to přehnala. Dělala jsem to poprvé.“

Zato Silke bylo skvěle jako v životě ne. Dokonce dostala obavu.

„Co je? Mám ti nějak pomoci?“

„Funguju. Stačí, když mě necháš být.“

Silke ji nechala být. Seděla a sledovala hru mladých. Když se ohlédla na svou společnici, všimla si, že Goldie ani zdaleka není tak hezká, jak se jí před chvílí zdálo. Spíš zoufalá troska.

„Ať mě nevidí ti mladí,“ požádala, „Chtěli by mi pomáhat...“

„Co mám dělat?“ ptala se Silke.

„Nic, to přejde. WZ mě přerazí.“

„Já to nikomu neřeknu.“

„Já jí to řeknu. Příště musím být opatrnější.“

Silke chápala, co se děje. Přehnala to, použila víc energie, než mohla.

„Tys mi dala svoji sílu?“

„Srovnala jsem ti tělo. Trochu. Nemělo by ti vadit horko, zima, hlad... kůže bude brát éčko ze slunce, ale nepoškodí se. Hodně se opaluj.“

Silke se snažila vyznat ve svých pocitech. Nedokázala je definovat, jenom to bylo nesmírně příjemné. Jako by cítila energii ze všeho kolem.

„To taky přejde. Upraví se to. Do rána budeš na normálu.“

Goldie mluvila tiše a bezvýrazně, její hlas téměř ševelil.

Až po chvíli se zvedla. „Aspoň se vykoupem, když už jsme tady.“

Nevrhla se do vody s nadšeným křikem. Ponořila se a zůstala v ní ležet, zatímco Silke si chlad vyloženě vychutnávala. Vylezly a zase si lehly.

Po nějaké době se Goldie zvedla a zkusila si Vzor.

„Řekni mu, ať nás zaveze domů.“

Silke pochopila. Doběhla k hráčům a mávla na rikšu; nechal všeho, vykřikl na ostatní něco na vysvětlenou a šel s ní. Silke sledovala, jak se sklonil ke Goldie, objal ji a chvíli držel v náručí. Něco si povídali, ale velice mírně, bez posměšků a vtípků. Pak šel nachystat rikšu.

„Promiň mi všecko,“ řekla Goldie, „Zkazila jsem ti odpoledne.“

„Vůbec ne! Je mi skvěle! Jenom... můžu ti nějak pomoci?“

„Trhni si nohou. Kašlu na tebe. Už nejsi mimino.“

Goldie se zhroutila do rikši, černoch zabral a rozběhl se. Až do města Goldie mlčela, Silke se pokoušela něco říct, ale... Goldie se nechala vysadit na Nábřežní třídě. „Ty se nech zavézt domů.“

„Uvidíme se ještě?“

Goldie ukázala k nebi a zaveslovala dlaní. Znamenalo to: Bůh ví.

Silke zavezl rikša k hotelu. Peníze nechtěl. Řekl jí: „Ahoj, kotě.“

Tak to byl dnešní den. Teď seděla a uvažovala, co bude dál.

Pension se jmenoval Galadriel. Alespoň to bylo psáno na stěně, velkými podivně zkroucenými písmeny. Pod nápisem byla vyobrazena elfí královna toho jména, přiměřeně podobná herečce Cate Blanchettové, ale vylepšená fantazií toho, kdo ji namaloval. Výsledek byl jasný.

Dle legendy existovala čarodějka Galadriel Telpefindé, tj. Stříbrovláska. Nebyla elfka, ale ani člověk. Velela na Atanoru po smrti abatyše Valérie. Příběhy o ní se různí podle toho, kdo je vypráví. Průvodci turistů tvrdí, že ještě žije.

Třetí verze byla majitelka pensionu, která si říkala Gal; mladá žena, leč už ve věku, kdy ji bylo možno brát vážně. Měla krátké a velmi světlé vlasy, rozevláté na všechny strany; nejspíš reklama na sebe samotnou. Žádnou elfí róbu, nýbrž tričko a kalhoty.

Richard řídil a poslouchal k tomu muziku, která se jemu líbila, ale Silke spolehlivě uspala, takže se probudila, až když brzdil před pensionem. Pořád ještě byla poněkud rozespalá.

„Pokoj máte nahoře. S terasou.“

Richardova zavazadla se skládala ze sportovní tašky a vaku, v němž byly jeho zbraně, převážně meče. V tašce bylo všechno, ale moc ne, hlavně žádné oblečení. Na cestu si vzal kraťasy a tričko. Silke uvažovala, jak se zeptat na ostatní, aniž by prozradila, že zná Goldie. Pevně si umínila, že se co nejdřív musí naučit vytvářet iluzorní oděv; už proto, že Ríša vždy vypadal naprosto dokonale. Normálně by toho nedosáhl.

Silke nabalila matka dva veliké těžké kufry. Schody byly strmé. Richarda nenapadlo jí pomáhat. Podomek asi žádný v pensionu nebyl.

Pokoj byl malý a větší část zabíralo lůžko, kam by se vešlo pět i více lidí. Pokrývky a polštáře různého druhu, včetně plyšáků. Naopak ostatní nábytek ve stylu orientálně fantastickém. Žádný stůl ani židle.

„Tady máme bydlet?“ užasla Silke.

Richard pokrčil jedním ramenem a pohodil svoje věci na podlahu vedle lůžka.

Téměř celá stěna byla ze skla. Za ní se rozkládala terasa, možná větší než celý pokoj. Silke neodolala a prošla otevřenými dveřmi ven.

Pod ní se rozkládalo město Indiopolis. Chrámy, paláce, věže, minarety, pagody, Zlatý palác princezny Terry na ostrohu vybíhajícím do moře, přístav s loděnicemi, vilky rozeseté po stráních, zahrady, v dálce strmá skála se zříceninami pevnosti Alexandretty. Neuvěřitelně nádherný pohled.

„No páni!“ vydechla.

Když se otočila, byl Ríša už převlečený do krajkové bílé košile a černých kalhot. Na krku zářil amulet v podobě fantastického indického božstva.

„Nevypadá to moc nápadně?“ otázal se.

Pokrčila rameny. Ríša amulet přiměřeně zmenšil.

Silke polkla naprázdno. „Naučíš mě to?“

„Počítám s tím.“

Polkla podruhé. „Kdo v tomhle světě umí iluzorní vzhled?“

„V tomto městě kdekdo. Aspoň myslím.“

Zapřemýšlela, že by měla chuť kopnout ho do zadku.

„Dneska v noci tě to naučím. Možná odlišnou technikou než Goldie, ale ty si vybereš sama. Problém bude s E-bilancí. Vysvětlila ti, co to je?“

Silke polkla naprázdno. „Ty jsi telepat?“

„Částečně. Tebe už dokážu číst docela dobře.“

„Tak dík. Proč jsi to zatím neřekl?“

„Málokdy prozrazuju něco, co nemusím.“

„Ty znáš Goldie?“

„Ne. Znám její učitelku Renku. Přátelé nejsme, ale respektujeme se.“

„Můžu se ještě na něco ptát?“

„Ptáš se.“

„Říkají, že se vyznáš v černé magii.“

„Dělení na černou a bílou je nesmysl. Ano, užívám magie k ubližování svým nepřátelům. Až se to naučíš, budeš to dělat taky.“

„Jsi dobrý člověk?“

„Jistě. Lidožroutům bych nepochybně chutnal.“

Silke zkřivila tvář.

„Jsem Richard Baarfelt. Muž, kterého si chceš vzít. Moje morálka je pouze moje věc. Taky tě nehodlám kádrovat.“

„Nezdá se, že bys po mně moc toužil!“

Richard si sedl na postel. „Nutíš mě přemýšlet. A zaujímat stanoviska. Ne, ve skutečnosti si tě nechci vzít. Ale taky nemám žádné námitky. To, co dostanu od tebe, dostanu daleko snadněji od kterékoliv jiné ženy. Jenomže ty se chceš stát Paní mého domu. Možná bys byla dobrá. Zatím jsem se docela definitivně nerozhodl.“

Mlčela. Pozorně naslouchala a snažila se porozumět smyslu jeho slov.

„Nechtěl jsem jet do Indiopolisu. Nemívám ve zvyku dělat něco, co nechci. Ani podléhat náhlým impulsům. Přesto jsem měl pocit, že sem musím. Nechápu, co to znamená. Moji předkové věřili předpovědím.“

Silke byla tiše jako myška. Málokdy ho slyšela mluvit.

„Toto město patří bohyni Esxatli. Ona je Stříbrný delfín. Naše hostitelka Gal je její služebnice. Nebo možná hmotná podoba, nevím. Esxatli rozhodne o mém i tvém osudu, pošle nám znamení. Svěř se do jejích rukou.“

„Ty věříš na staré bohy? Dokonce bohyně?“

„Slovo věřit je zavádějící. Znal jsem jednu z nich.“

„Černou Matku Kálí? Slyšela jsem...“

„Nebyla to Kálí osobně. Jenom Cikánka, která si ráda hrála na zlého démona. Miss Ida. Tvrdila, že je stvořena z ohně, noci a krve.“

„Miloval jsi ji?“

„Udělala na mě dojem. Znepokojivý. Dokonce jsem se jí trochu bál.“

Pomyslela si: Netušila jsem, že se i ty něčeho bojíš. Ale neřekla to.

Ani on to nekomentoval.

„Nebudu tě k ničemu nutit.“ řekla.

„Jsem Baarfelt. Nikdy jsem neměl problém získat ženu. Když jsem dospíval, přímo se mi vnucovaly. Byli tři plemenní hřebci z rodu: já, Denis a... ještě jeden. Denis byl nedostupný, Christian divný. Zbýval jsem já. Kdyby ti říkali, že jsem požíral zbytky po těch dvou, věř jim. Měl jsem velmi starostlivou matku, která na mě dohlížela. I na sestry.“

Silke se ušklíbla. Taky měla starostlivou matku.

Richard vstal, přešel k terase a hleděl na město.

„Cítíš to taky?“

„Co?“

„Vzrůst energie. Město se probouzí.“

„To je dobré nebo špatné?“

„Správná otázka. Odpovím otázkou: pro koho?“

„Aha.“

„Kolik ti řekla ta holka o energiích?“

„Nic.“

„Tak dobře. Tohle město patří Esxatli. Denis říká, že s ní mluvil. Je prý smutná a naštvaná. Zakázali jí předstupovat před Trůn. Ne, špatně. Neodváží se přijít k Trůnu. Stydí se. Přišla o svoje město.“

„Mluvíš o té... bohyni?“

„Ano. Když byla šťastná, zpívala a tančila před Pány Věčnosti. Touží se tam vrátit. Ale její písně by neměly být smutné.“

„Čemu říkáš Trůn a Páni Věčnosti?“ zachvěla se.

„Můžeš tomu říkat třeba Sbor Archandělů.“

„Ty věříš v... takové věci?“

Mlčel. Byl obrácen zády a hleděl na město.

„Čarodějky postavily Indiopolis jako energetické centrum. Všimni si sítě těch chrámů a paláců. Všechny mají svou vlastní energii, další přijímají od lidí, kteří do nich vstupují. Jenže některé prvky chybí. Alexandretta, Atanor. Ta šaškárna, co postavili místo Zlatého chrámu, je k smíchu. Kdyby se vrátila Esxatli, stačil by jí jediný Impuls, a město by opět stálo ve své plné kráse.“

Silke to došlo. „Oni to chtějí udělat?“

„Přemýšlím o důvodu, proč mě sem poslali.“

„Abys tomu zabránil?“

„Už se začínáš bát, děvče?“

Silke se nad tím zamyslela. Potřásla hlavou.

„Ne. Dokonce se začínám těšit.“

„Hm. Možná jsi přece jen k něčemu.“

Vstala. Přešla k němu a pohlédla mu ze strany do tváře.

„Na které jsi vlastně straně, Richarde?“

Neodpověděl. Až po chvíli se začal smát.

A Silke se rozplakala.

Neudělal to, co se má v zamilovaných filmech. Neobjal ji, netěšil. Zůstal stát a nechal ji brečet.

Konečně promluvil: „Pro mne jsou všechny možnosti špatné.“

Pozvolna se uklidňovala. Uvědomovala si, že nezná jeho život do momentu, kdy přišla do Arminu. Nic z toho, co bylo před dávnými lety. Dostal se do sporu s vlastním rodem? Dopustil se něčeho? Zrady?

Dokonce začala přemýšlet, jak by mu mohla pomoci.

„Ty mi nemůžeš pomoci,“ řekl, „Lpí na mně prokletí. Nedokážu ti vysvětlit, odkud ta kletba přišla a proč. Natož, jak ji odvrátit.“

Mlčela. Jenom ho právě v té chvíli začala mít ráda.

Gal je uvítala širokým úsměvem. „Tak jaké máte plány?“

„Přesně takové, jak jsem ti říkal do telefonu. Já budu reprezentovat rod Baarfeltů jako člen Sboru rozhodčích. Silke se bude bavit.“

„Tak to budeme soupeři. Jsem trenérka družstva dorostenek.“

„Který klub?“

„Zlatá Lilie.“

„Ojojoj! Bývalá Leopardí Garda?“

„Dorostenky v LG nebyly. Nestihly by to...“

„Takže v ní budou, až ji obnovíš. Tohle je nábor uchazeček?“

Smáli se. Posadili se v jídelně, pili čaj a pojídali koláčky.

„Já se půjdu ohlásit guvernérovi. Co máš v plánu ty, Silke?“

„Chtěla bych si prohlédnout město. Můžu sama?“

Gal se rozesmála. „V našem městě ti absolutně nic nehrozí!“

„No – to bych zrovna neřekl.“ namítl Ríša.

„Dokud vypadá jako turistka, nikdo se jí nedotkne ani prstem!“

Richard pokrčil rameny. Kdežto Silke se zeptala: „Jak bych musela vypadat, aby... aby to nepoznali?“

Gal se rozesmála ještě víc. „To nedokážeš, děvče. Ani to nezkoušej.“

Silke se nadechla. „V čem je ta fligna?“ zeptala se tygřím přízvukem.

Gal povytáhla obočí. „Hezký, ale špatnej přízvuk. Umíš leopardí?“

„Proč? Nejsou tygřice?“

„Tygřice je družka Tygra; muže z Tygří Gardy. Holky jsou Leopardi, protože Diana byla jejich královna a měla Leopardí Gardu. Leopard je muž, který spí s LGardistkou.“

„Díky, pochopila.“ kníkla Silke, „Takže nezáleží na vzhledu?“

„Od chvíle, kdy vyjdeš na ulici, tě všichni budou neustále kádrovat. Nic proti tobě. Turistů si nevšímají. Ale stačí promluvit jako Leopard, a hned si tě všimnou. Od té chvíle procházíš permanentním výslechem.“

„Kdo mě bude zkoumat?“

„Každý. Mám pocit, že i ty si už zvykáš.“

„Máš nějakou dobrou radu?“

„Říct pravdu. I když, v tvým případě existuje víc vrstev pravdy.“

„Co jsi? Čarodějka, telepatka?“

„Nic z toho. Jenom žiju v tomto městě.“

„A očekáváš, až se vrátí Stříbrný delfín.“

„Správně. Sestřičko.“

„Nejsem Sestra. Pouze bych chtěla být.“

„Takže jsi. Jsem zvědavá, kam až dojdeš.“

Richard dopil čaj. „Jdi se projít po městě. Asi tě to bude bavit.“

„A kdybys potřebovala pomoc, řekni moje jméno.“ usmála se Gal.

Velmi brzy přišla Silke na to, že její hlavní problém bude nezabloudit. Město leželo v zátoce, celé obkrouženo kopci, ulice vybíhaly do svahu, domy byly zasunuté do země. Všechno zarostlé divokou vegetací. Jenže všechny ty svahy byly stejné, kromě Alexandretty. V každé ulici alespoň jeden kostel či kaple, různých církví a sekt. Nebo to jsou domy, které se podobají chrámům? Níže ve městě byly paláce, ale i ty měly domácí kapli a nad ní věž s výraznou špičkou. Některé ty stavby byly původní, jiné vylepšené kvůli turistům. Příkladem je Zlatý Palác, ze kterého nezbylo nic a proto ho postavili úplně znovu dle vlastní fantazie. Ten původní zlikvidovala samotná čarodějka Terezka, dcera abatyše Valérie.

Protože ji Richard upozornil, zkusila spočítat všechny posvátné symboly, které na domech našla. Zakrátko zjistila, že je to nemožný nápad; nebyla si jistá, co vše je nějaký symbol. Řada domů měla v průčelí mozaiku s výjevem z mythologie nebo historie státu; co třeba znamená freska, na níž císařovna Diana v oděvu egyptské kněžky uctívá bohyni Isis, přičemž přihlížejí členové dvora a další egyptští i jiní bohové?

Pak tu byla zvířata. Skutečná, pohádková i docela fantastická. Jednorožci, draci, chiméry, gryfové, vyobrazení stejně realisticky jako tygři, leopardi a jaguáři. Šavlozubí tygři, kteří prý dosud žijí kdesi v horách. Orli jednohlaví, dvouhlaví a dokonce trojhlaví. Ještěři z dávnověku. Silke věděla, že samotný vzhled šelmy je posvátný; třeba činthejové, fantastičtí lvi, kteří hlídají východní chrámy. Legendy praví, že až přijde čas boje, všechny ty bytosti ožijí a zapojí se do bitvy.

Sotva se kdekoliv zastavila a delší dobu zírala na nějakou pamětihodnost, hned se našel někdo, kdo jí začal něco vysvětlovat. Historii stavby, smysl výjevu, souvztažnost příběhu k příslušné věrouce, dokonce postavení dotyčného božstva v Panteonu. Zpočátku soudila, že tak činí z touhy získat odměnu za průvodcovské služby, ale byli spokojeni, i když jim nic nedala; že by se chtěli jen vykecat?

Při prvním kontaktu jí vykali a mluvili k ní jako k turistce; když použila přízvuku nebo řekla nějaké arminské slovo, rozzářili se a začali ji brát jako vzdálenou příbuznou, která právě přijela z ciziny. Všichni byli milí, dokonce i ti, co se od ní odlišovali barvou pleti a národností. Zvyknout si na to bylo velice příjemné; tak se přizpůsobila a chovala se vstřícně.

Když ji začaly bolet nohy, našla naštěstí parčík s fontánou uprostřed. Na chvíli si sedla na lavičku; potom si uvědomila, jak je jí horko, a taky že má hroznou žízeň. Tričko a šortky, které měla na sobě, se klidně mohly namočit; tak vlezla do fontány, přebrodila k vodotrysku a napila se.

V té chvíli se do parčíku vřítila tlupa větších dětí. Silke se lekla a jak se otočila, ujela jí noha a ona se natáhla do fontány, jak široká tak dlouhá. Šplouchlo to, děti si toho všimly a rozchechtaly se. Obklopily ji a přihlížely, jak vylezla z vody, otřepala se a uvažovala, co dál. Nepochybovala, že během krátké doby uschne, ale zatím...

„Hele, seš dospělá,“ oslovila ji jedna dívka, „Budeš nám dělat sudího?“

„Není problém.“ odpověděla Silke tím správným přízvukem.

Děti ji nechaly posadit na lavičku. Před ní byl trávník, kde vytvořily kruh. Mimo zůstali dva kluci, kteří se hbitě svlékli ze všech šatů; jeden byl tmavé pleti, ale světlovlasý, druhý ještě o něco tmavší. Jeho účes tvořil bojový cop, propletený perličkami a barevnými stužkami.

„Dej jim signál!“ požádala dívka.

Silke došlo, že se chystá nějaký zápas. Ale než stačila něco udělat, ti dva si pomohli sami. Tmavý přikročil blíž a vyzval: „Krev!“

Ten druhý se rozmáchl a praštil ho pěstí do obličeje. Skutečně vystříkla krev z nosu, ale kluk zůstal nehybně stát.

Teď nastavil tvář ten světlejší. Nijak se nebránil; soupeřova pěst ho zasáhla ze strany a natrhla mu spodní ret. Setřel krev a rozmazal si ji po celém obličeji. Jeho přívrženci ho začali povzbuzovat.

„Ještě jednu!“ řekl ten tmavší.

Dostal ji; taky on si rozšmudlal krev po tváři, dokonce ji mázl na hlavu i dívce, která k němu asi patřila.

Pak se na sebe vrhli. Jejich ruce a nohy kmitaly vzduchem, občas některý zasáhl, ale většinou se vyhnuli. Diváci hlasitě fandili. Silke se nevyznala v bojových fintách, takže mlčela a tvářila se moudře. Dětem to stačilo.

Boj skončil, když tmavý srazil světlejšího na zem, rozmáchl se a zarazil pěst těsně nad jeho obličejem. Poražený udeřil dlaní do země. Vítěz se zvedl, přijímal gratulace diváků a předváděl se.

„Seš dobrej.“ ocenil poražený, když se zvedl. Plácli si rukama.

„Oba jste dobrý,“ zhodnotila Silke, „Trénujete na turnaj?“

Zarazili se. „Ty myslíš, že bysme mohli?“ zeptal se ten tmavší.

„No... v kategorii mladších...?“

Podívali se na sebe, pak na kluky kolem, zda to všichni slyšeli.

„Pitomost,“ řekla dívka toho tmavého, „Roznesli by nás na kopytech!“

„Když už máš ten bojovej cop...“ řekla Silke.

Kluk potřásl copem; asi na něj byl dost pyšný.

„Vsadit cop?“ pronesla dívka s nechápavým důrazem.

„To jsem nemyslela!“ bránila se Silke, „Leda na počest bohyně...“

Bojovník o krok ustoupil. „Hele, neprovokuj!“

Taky světlejší měl dívku. Momentálně mu pomáhala umýt se ve fontáně.

„To by sis netroufl, viď, frajere?“

„Hele, ty nám do toho nekecej!“ křikla dívka.

„Nebo co?“

Nastalo mírné dusno. Ta druhá zatím vylezla z fontány.

„Zaboxujem si?“ řekla první.

Druhá se obrátila k Silke. „Co ty na to?“

„Vaše věc. Jestli chcete mít rozmlácenej ksicht?“

„Chceme?“ zeptala se první a přetáhla si přes hlavu tričko.

Silke zjistila, že tetovaní po celém těle jsou nejen kluci, ale i holky. Zvlášť parádně měly vyzdobená prsa a klín. Kluci měli taky nějaké tetování na penisu, ale neodvážila se si je prohlížet důkladně.

„Krev?“ zeptala se ta tmavší. (obě byly opálené do zlatova).

„To snad ne!“ vykřikla Silke.

Jedna se po ní ohlédla a druhá ji v ten moment praštila do nosu.

„Bezva finta!“ vykřikla a bez odporu nastavila tvář.

Potom se odehrálo zhruba to samé, co před chvílí. Snad jen že se holky rvaly ještě divočeji a víc u toho ječely. A dlouho se žádná nechtěla vzdát; diváci skákali kolem a fandili, připraveni se taky dát do boje.

Hluk a jek přilákal spoustu lidí. Nikoho ani nenapadlo rvačku zarazit, naopak se smáli, fandili a povzbuzovali je.

Skončilo to tak, že jedna klečela druhé na zádech a držela ji za vlasy.

„Tak co? Mám právo na její skalp?“

Pokud je možno popsat jejich účesy, byly to hodně přerostlé wingy. Vlasy po stranách měly dost dlouhé, zbytek hlavy zarostlý kratšími, tak zhruba rok starými. Kadeřníka potřebovaly obě, ale taková pošetilost by je nejspíš v životě nenapadla.

Silke uvažovala, jak jejich spor vyřešit. Nikdo jiný se k tomu neměl.

„Nikdo nemá právo na vlasy soupeře.“ řekla, „Ty patří jen Matce Esxatli.“

Kolem ní se začalo šířit ticho. Až řekla nějaká další dívka: „Ty sloužíš Vznešené Paní?“

„Ne. Jsem pouze cizinka, která teprve dnes přišla do města. Nemám žádné právo říkat komukoliv, co má dělat a proč.“

To ticho kolem ní se táhlo jako čerstvý med. Mladí koukali jeden na druhého a žádný nejevil snahu rozhodnout.

„Žádá od nás Dobrá Matka nějakou oběť?“

„Nic o tom nevím. Vás baví obětovat svou krev!“

Jeden o hodně menší kluk zapípal: „Ochráncům se obětuje krev, sperma a... vlasy! No jo, fakt!“

„Ty do toho nekecej!“ okřikl ho kdosi jiný.

„Fakt, říkala to babička!“

Nastal mírný zmatek, během něhož se obě soupeřky omyly ve fontáně.

„Je to jasný,“ řekla poražená, „Udělej to!“

„Kde a kolik?“

„Levej wing. A nešetři mě, ať jsou Ochránci spokojení!“

Někdo z kluků vytasil dýku s vlnitým břitem, zdobenou stříbrem a drahými kameny. Vítězka ji obřadně uchopila a s náležitou opatrností oholila druhé dívce pruh vlasů nad levým uchem. Velmi pečlivě a s patrnou úctou.

„Jak je mám předat?“ zeptala se dívka Silke.

Než stihla odpovědět, zafoukal o něco silnější vítr. Foukal i předtím, ale nikdo si toho nevšímal.

„Jo, děkuji!“ řekla dívka nadšeně a pustila kadeř do větru.

Všichni ji sledovali pohledy. Vítr rozfoukal vlasy po celém parčíku, některé uvízly na křoví, dokonce i ve větvích stromů. Pak se vybouřil.

„Uctivě děkuji!“ řekla dívka, které vlasy patřily.

Silke to vzdala: „Není zač.“

„Ještě mi to trochu uprav! Ať je to víc vidět!“

Druhá jí oškrabávala hlavu, jak jen to šlo.

„Něco ti musím nechat na příště!“ omlouvala se.

Všichni ostatní souhlasili a obdivovali je.

„Já chci taky!“ žadonila nějaká malá holčička.

„Prosím tě! Vůbec neumíš bojovat!“

Silke došla k názoru, že průšvihů už bylo dost.

„Mějte se!“ řekla a chystala se odejít. Ochotně jí udělali místo.

„Kdo to vůbec byl?“ ptal se někdo z menších dětí.

„Co já vím?“ řekl kluk o něco starší a ukázal nenápadně vzhůru k nebi.

Když se vracela domů (?), uvažovala, jak vlastně došlo k tomu, že se tak nečekaně zapojila do místních potyček. Něco na jejím zjevu či chování děti přesvědčilo, že má právo. Ale co? Nevnucovala se jim, ony ji oslovily. Snad že se koupala v té fontáně?

Jenže tyhle děti se koupou nahé. Je naprosto jasné, že jim nahota nevadí; menší děti běhají nahé pořád a ani jim na mysl nepřijde jiná možnost. Větší už se oblékají, ale s chutí se svléknou při každé příležitosti. Nejspíš i dospělí, stejně jako v Kingtownu. Nahota je zakázaná zákonem, ale nikoho kromě úřadů nepohoršuje.

Ani sex. Ti kluci a holky se chovali, jako že patří k sobě; když si gratulovali, objímali se a líbali velmi otevřeným způsobem. Když spolu chodí, jistě spolu taky spí; všichni to vědí a souhlasí. Možná i rodiče? Sex je skandální, pokud vzbuzuje pohoršení. Když nevzbuzuje, je to svatba. Možná se konaly i nějaké obřady, kdo ví, Silke by docela ráda věděla, jakým způsobem to ty děti oznámily veřejnosti. Každopádně nikdo nemá námitek.

Všimla si ještě něčeho: nevadí jim ani dotýkání. Když gratulovali vítězi, někteří mu sáhli na přirození a pak se dotkli vlastního čela. Očividně to schvaloval, byla to výrazná pocta od kamarádů. Nepochybně při jiné příležitosti by nesouhlasil, nebo se aspoň divil, ale teď...

Nemohla si vzpomenout, zda stejnou poctu projevili i dívce; ale možná to nestihly. Vzpomínka: když se Goldie s tím černochem hádali, uráželi nikoliv sebe, ale svoje pohlavní orgány. Žertovali, samozřejmě. Ale kdyby to bylo vážné, byl by jedinou adekvátní odpovědí sexuální souboj. Znásilnění, podle morálky, v níž vyrostla Silke.

Morálka jejího světa byla velice prudérní, založená na přísném dodržování všemožných zákazů a příkazů. Významnou součástí bylo slídění za skandály; spousta časopisů žila z obšírného projednávání, kdo s kým spí, jak a proč, kdo už ne a kdo přichází v úvahu jako příští partner. Získat fotografie nějaké celebrity nahé, nebo třeba jen v odvážných plavkách, znamenalo velký úspěch, zejména finanční. Jak obrovský by byl skandál vyfotografovat třeba ty dvě nezletilé holky! A jak by se radovali všichni pedofilové! Jenže Silke si byla jistá, že kdyby jim to navrhla, ochotně by zapózovaly, jak by si řekla. O pedofilech si vzpomněla na charakteristický vtip:

Malá holčička telefonuje mamince: „Mami, přepadl mě pedofil. Mám ho rovnou zabít nebo ho můžu chvilku mučit?“

Ty dvě holky by nepochybně snadno přemohly dospělého. A pokud jsou pravdivé pověsti, sexuální útok by je spíš pobavil než vyděsil. Rozhodně by si s úchylem řádně vyhrály, a trpěl by on.

V takovém světě skandály moc nefungují. Veřejné pohoršení nevznikne, když je každý vztah legálním sňatkem. Silke se v tom zatím nevyznala, Richarda se pro jistotu ptát nechtěla. Což ovšem znamená, že může způsobit jakoukoliv ostudu. Pokud se už nestalo.

Situace se nápadně změnila, když se zmínila o Bohyni. Předtím o ní nikdo nemluvil. Je snad každý, kdo vysloví její jméno, automaticky považován za mluvčího? Navíc bílá žena, evidentně cizinka? Ačkoliv, ty děti jsou taky bílé, jen opálené. Důkaz: oholená část hlavy. Hodně jich má modré oči, spíš modrozelené, barvy oceánu. Dle průvodců posvátný znak mořské bohyně.

Kdyby někdo přišel k Silke a sdělil jí, že od ní bohyně Esxatli požaduje, aby se dala ostříhat, vysmála by se mu. Ačkoliv, ten obřad se jí líbil! Daleko víc, než sedět doma v kadeřnictví, nechat se mýt, stříhat, šamponovat a sušit, poslouchat otřepané vtipy mistra kadeřníka a hloupé komentáře kamarádek. Jenže, nechat se ostříhat takhle?

Podle turistických průvodců za starého Arminu kadeřníci neexistovali. Ani žádné účesy podle módy; vše se řídilo náboženskými předpisy. Čarodějky byly holohlavé, aby jim vlastní vlasy nekazily iluzorní vzhled. Ty významnější se nemaskovaly nijak, stačila jim vlastní pýcha. Holky z bojovnické kasty samozřejmě chtěly vypadat co nejkrásnější, tak obvykle taky užívaly magie. Která to neuměla nebo neměla možnost, byla béčko. Takže péči o účes musely vyvíjet jen nejnižší kasty. Jak to vypadá, tento názor mají holky dodnes, i když už žádná magie nefunguje.

Nebo snad ano? Někdo z mladých použil slovo oběť. Krev, sperma, vlasy. Bohyně má právo... Byl snad první úder, proti kterému se nebránili, obětí krve? Matce Esxatli, nebo osobním Ochráncům každého bojovníka?

(Silke se to dozvěděla později, ale abyste věděli: oběť to byla, jenže ne vlastním, nýbrž soupeřovým Ochráncům. Když dostanou ochutnat krev, nebudou se hněvat, když bojovník ublíží jejich chráněnci. Kdyby tento rituál nebyl proveden, jednalo by se o vážný souboj, do něhož by mohli zasahovat.)

Náhle Silke dostala nápad. Když chodila do školy (do luxusní a nerada), často se jí stávalo, že jí problémy přerostly přes hlavu. Tehdy použila tu nejfantastičtější lež, jaká ji napadla. A když to nevyšlo a byla odhalena, použila ještě drzejší lež. Někdy to nakonec vyšlo. A když náhodou ne, byla přece bohatá holčička, a průšvihy mají jen ty chudé, bohatá vždycky nějak vybruslí. Takže proč nepoužít stejnou metodu?

Pokud se jí ještě někdy přihodí, aby byla považována za významnou osobu, plácne prostě první nesmysl, který jí slina na jazyk přinese. A pokud nad tím budou ostatní kroutit hlavou, řekne ještě větší nehoráznost. Nakonec se jich nakupí tolik, že se v tom nikdo nevyzná a nastane průser. Ale to tady, v Indiopolisu! Silke prostě odjede a nechá je v tom plácat. Bezva, ne?

Některé dobré předpoklady měla: dokázala napodobit jakýkoliv přízvuk, zapamatovala si řadu slov, která před ní někdo použil. Vykecat se z problému se naučila už na studiích (řekli jsme přece, že školu moc ráda neměla). Ti zdejší blázni jsou navíc dost lehkověrní a věří takřka všemu.

Čím by se to dalo ještě posílit? Například oblečením a účesem. Až začnou soutěže, musí ji každý vidět po Richardově boku v oděvu důstojném princezny. Což znamená: o co méně textilu, o to více šperků. Vhodná příležitost si pořídit něco, s čím by maminka nesouhlasila: třpytku do nosu, kroužek do pupíku. Slušela by jí korunka či aspoň čelenka, ale... Když to řekne, mohlo by se stát, že jí nejdřív upraví účes. To znamená ostříhají.

Představila si sama sebe s wingy. Což o to, vlasy má dlouhé, dosahovaly by jí až k pasu. Kdyby vážně chtěla udělat dojem, chce to velké kroužky do prsních bradavek a wingy provléci tak, aby kryly prsa a visely vpředu dolů. V tom případě by měla pouze sukýnku, něco jako ten černý rikša, ovšem dívčí verzi. Jestli to uvidí máma v televizi, zabije mě. A pokud přežiju, budou se mi holky ještě půl roku smát kvůli holé hlavě.

Nesmysl. Nebudou se smát, nýbrž závidět, když se provdám za knížete Baarfelta. Už když se chystala, dělaly si legraci, jestli si dá oholit hlavu. Tak trochu se s tím počítá. Kdyby něco nevyšlo, potrvá půl roku, než bude mít jakž takž slušný účes. Půl roku se dá riskovat...

Tím se jí hned zlepšila nálada.

Zpáteční cestu našla geniálně snadno: zapamatovala si prostě zvířata na domech a různé další ozdoby. Bloudila jen docela maličko. Což jí způsobilo velkou radost, takže vpadla do penzionu a chovala se, jako by to město právě koupila. Gal ji uvítala nesmírně přátelsky.

„Díky bohu... Bohyni, že jsem tady! Mám hlad a strašně mě bolí nohy!“

„Oba problémy vyřešíme neprodleně.“ odvětila Gal, „Večeři mám připravenou a po ní by ses mohla naložit do bazénu.“

Silke projevila souhlas.

„Máš nějaká jídelní omezení?“

„?“

„Takže můžeš jíst všechno, co my? Ale nevyžaduješ maso?“

Silke pochopila. No ovšem, náboženství ovlivňuje jídelníček stejně jako všechno ostatní. Hodně lidí jsou vegetariáni, někteří však jedí ryby a různé mořské potvory. Dar Bohyně, samozřejmě.

„Mně je to fuk. Vážně jím všecko a už se těším.“

Rozhovor přilákal pomocnici z kuchyně, kterou Silke ještě neviděla. Holka tak kolem třinácti, hubená a vytáhlá, vzhledem nejspíš připomínající vidle. Bez zábran chodila nahá, takže bylo vidět všechna žebra i ostatní kosti.

„To je moje neteř,“ uznala Gal za vhodné ji představit, „Přišla mi pomáhat. Kdyby něco, bez váhání jí řekni, vyzná se ve všem.“

Dívčina se jmenovala Virginia Wolfová, (nikoliv Woolfová), kód trojité W. (to by se muselo nakreslit, na počítači to vážně nejde). Ten emblém měla vytetovaný na rameni; jinak moc tetování neměla, hlavně žádné v klíně. Takže je zřejmě panna, nebo aspoň začátečnice. Znak připomněl Silke zdejšího posvátného ptáka, Trojhlavého Orla. Ne draka, skutečně orla, dost pečlivě si ho prohlédla.

Zeptala se na to.

„To je Aquila,“ vysvětlila Virgínie, než to udělá Gal, „Orel z altisvěta, kterého přivolala WZ Alix na konci války.“

„Aha. A proč je trojhlavý?“

„Může být trojhlavý!“ trvala na svém.

Taky ona měla oči barvy moře. Vlastně jediný a nejvýraznější znak osobnosti. Zhruba před týdnem ji celou oholili, takže jí na hlavě a v klíně narostl jen velice světlý, téměř bílý mech.

„Taky se chceš zúčastnit turnaje?“ napadlo Silke.

Virgínie vyprskla. „Ne, já se neperu!“

„Takže jsi čarodějka?“

Vyprskla ještě víc. Potřásla hlavou a šklebila se.

„Nekecej a přines večeři!“ vyzvala ji Gal, „Žvanit můžete potom!“

Jejím zvykem bylo, že všechny příkazy vykonávala okamžitě a střelhbitě. Proletěla lítačkami skokem dopředu, a vzápětí proletěla zpátky s tácem různých dobrot. Naservírovala je Silke na stolek.

„Je ztřeštěná.“ Gal holku napůl pohladila a napůl pleskla po hlavě.

„Je roztomilá!“ zalhala Silke. (Mezi námi, ani trochu).

Virgínie ocenila pochvalu otřesným šklebem.

„Padej do kuchyně!“

Holka to provedla opět tím skokem střemhlav. Gal si jen povzdychla.

Silke se dala do jídla. Jak je zdejším zvykem, na tácu byla řada pokrmů slaných i sladkých, které se mohly kombinovat jakýmkoliv způsobem a kdyby jí některý mimořádně zachutnal, mohla si nechat přidat. Jedla a uvažovala, kolik má ze svých prvních zážitků zveřejnit.

Gal se přišla podívat, jak jí chutná.

„Richard se ještě nevrátil?“

„Pokud vím, šel navštívit guvernéra. Přijde pozdě v noci a hodně opilý.“

„To víš úplně jistě?“

„Předpokládám. Guvernér MacFarlan je hodný člověk – co se mu řekne, to udělá. Když je to příliš velká pitomost, nebo se mu nechce, trochu protestuje, oni mu dají flašku a on to stejně udělá.“

Silke věděla, že Richard pije dost. Taky věděla, že ostatní Baarfeltové mívali ve zvyku spíš opíjet ostatní. Navíc tekutinou, která byla spíše magická než alkoholická. Zarazila se.

„Přidáváš do jídla něco na povzbuzení?“ zeptala se.

„Do tohohle ne. Proč, chtěla bys?“

„Chceš říct, že se vyznáš v drogách?“

„V běžném rozsahu. Špičková odbornice nejsem.“

Silke jedla dál a přemýšlela o významu jejích slov. Běžný rozsah znamená v ostatním světě něco jiného než v tomto. Někteří lidé soudí, že každý tady dovede léčit – i škodit. Možná i zabít.

Zabít je snadné, napověděla jí paměť, Těžké je zachovat naživu...

„Možná nějaký čaj...“ zkusila.

„Jaký má mít účinek?“

Zarazila se. „Tak... všeobecně. Na zlepšení nálady.“

Gal řekla: „Ali!“

Virgínie proletěla dveřmi a zarazila se na dosah od nich.

„Čaj!“

Dívka se vrhla do lítaček a než se Silke stihla vzpamatovat, byla zpátky. Postavila před ni zdobený porcelánový šálek s kouřící tekutinou. Chystala se opět zmizet, ale Silke naznačila zvědavost.

„Tys měla vážně připravený čaj už dopředu?“

„Odvar.“

„Jak jsi věděla, že ho budu chtít?“

Koukla na tetu a tvářila se... těžko říct.

„Míváme připravený čaj. Vždycky.“

„Horký?“

„Ohřála jsem ho.“ vysvětlila Virgínie. Trochu jako hloupému.

Silke pořád ještě nechápala. Holka vzala sklenici s vodou, která náhodou stála na pultě, podržela na vztažené ruce. Za okamžik začala kouřit.

„To umí každej.“ vysvětlila.

„Už chápu. Vůbec žádná čarodějka.“

Neřekla nic.

Zato Silke: „Říkají ti Virgínie nebo ještě nějak jinak?“

Pronesla nahlas a zřetelně svoje jméno. Obsahovalo asi dvacet nesrozumitelných slov. Dodala: „Říkají mi Ali.“

Silke váhala. Mluvit s těmi dvěma bylo jako procházet minovým polem.

Ochutnala a řekla: „Dobrý čaj.“

Gal uznala za vhodné naznačit, aby Ali vysvětlila situaci. Ta neváhala:

„Připravený máme posilující koncentrát. Když si objednáš čaj, naliju ho do šálku, zaliju vodou a ohřeju. Konkrétní důsledek si určíš sama.“

„?“

„Tvoje tělo ví, co potřebuje. Vezme si to, zbytek vymočíš.“

„Aha. Dík.“

Silke si všimla, že po každé odpovědi Ali koukla na Gal, jako by od ní očekávala vyhodnocení. Mlčení zřejmě znamená souhlas.

Ale teď Ali promluvila sama od sebe: „Tebe už někdo stimuloval?“

„Goldie. V Kingtownu.“

„Neznám.“

„Žákyně Renky de Castignac.“

Tu samozřejmě znaly. Podívaly se na sebe a obě se usmály.

„Chceš něco?“

Teď si musela odpověď důkladně promyslet.

„Jsem cizinka, ale přišla jsem poznat zdejší... prostředí. Kdyby sis na mně chtěla něco vyzkoušet, docela by mě to... bavilo. Těšilo.“

Ali se usmála. Na pár okamžiků byla téměř hezká: „Já?“

„Viděla jsem ve městě bojovat takové jako ty. Moc se mi líbily. I kluky, ti byli taky... bezvadní. A chovali se ke mně hezky.“

Uvažovala, zda některá z nich zná telepatii. Snad ne.

„Budu o tebe pečovat.“ slíbila Ali.

Potom jí Gal naznačila, že je uvolněna; zmizela v kuchyni.

Silke dojedla ty dobroty a vypila čaj. Nálada se jí opravdu zlepšila.

„Cos to povídala o koupeli?“

„Ali!“

Než její hlas dozněl, už tu dívka byla. Gal jí dala pokyn.

„Ukážu ti, kde je bazén.“

Silke zaváhala s ohledem na svoje oblečení.

„Hodím ti to do pračky.“

Neptala se, zda může v pensionu chodit nahá. Bylo to jasné.

Ali ji vedla o patro níž, a pak chodbami. Mnoha chodbami. Bazén byl vylámaný ve skále. Jak asi? A odkud sem jde voda? Kam odtéká? Každopádně to byla prostora větší než očekávala.

Bylo tu už pět lidí. Uvítali je velice přátelsky. Ali vyčkala, až se Silke svlékla a dala jí všechno, pak odběhla. Silke se ponořila do vody.

Jedna dvojice byl párek turistů. Mladí manželé nebo trvalí partneři. Byli tu už tři dny, dívka měla wingy načesané od dobrého kadeřníka, oholený pruh široký sotva na tři prsty. Mladíkovi by byli udělali bojový cop, kdyby bylo z čeho. Takhle měl to, co zbylo z ježka.

Přijeli, aby viděli město, závody a vše, co patří k programu. Neměli žádné výrazné zájmy, chtěli se jen bavit. Kdyby nastala nutnost zúčastnit se orgií, podřídili by se, ale určitě by to nepodnítili.

Ti tři byli z jiného těsta. Jak oba starší prohlásili, přijeli do Arminu si pořádně zašoustat. Chtěli to vyzkoušet s co největším počtem lidí, přičemž neměli námitek proti stejnému pohlaví. Třetí byla sestra dívky, téměř patnáctiletá. Mimořádně se jí líbil termín 'mladší spolumanželka', takže se hodlala přivdat do co nejvíce rodů. Téměř neustále žvanila, obstarala převážnou většinu všech zvuků. A veškerý rozruch. Mimořádně ráda mluvila sprostě, čemuž se oba starší vesele smáli.

Byli to milenci na konci vztahu, kdy už spolu vyzkoušeli všechno a teď hledali jakékoliv vzrušení. Tu malou samozřejmě zapojili do hry, a ona velmi nadšeně přijala. Věděla, že v jejich zemi je to nelegální, a moc se jí líbilo, že v Arminu ne. Sex a legrace bylo vše, oč se zajímala.

Silke začali okamžitě vyslýchat, co je a odkud a proč je tady. Manžele už výslechu podrobili, a výsledek je neuspokojil. Silke jim řekla, co uznala za vhodné. Ježto jim nenabídla k volnému použití svoje tělo, nebylo to to, co si přáli. Ale ještě pořád ji zcela nezavrhli.

Ali se jim líbila, jelikož byla oholená. To chtěli taky, co nejvíc. Ovšem že wingy, o hodně nápadnější, aby bylo kam umístit tetování. Plánovali, co si všechno nechají vytvořit; manželé měli zatím pouze ochranné znaky proti uřknutí, hmyzu a počasí. Ti tři chtěli všechno, co je napadlo; trvali na ochranných znacích všech možných božstev, neboť byli nesmírně pověrčiví.

Silke čaj skutečně zvedl náladu. Což znamenalo, že v ní zároveň vzbudil milostné touhy; jenže ne s každým. Rozhodně ne s tou trojicí, připadali jí příliš ztřeštění. Holka Kitty provokovala každého. Manželé se věnovali jen sobě, byli přátelští, ale nic víc. Tak se soustředila na Silke a pokoušela se vtírat; Silke se usmála a odbyla ji: „Později, jo?“

Prohlížela si bazén. Byl klasický, na jedné straně hluboký skoro čtyři metry, postupně se zvedal ke schůdkům. Pod vodou zářila světla, takže těla byla dobře vidět. Po straně zapuštěná lehátka, na jedno si lehla, opřela hlavu o okraj a relaxovala.

Vzpomínala na souboje, kterým přihlížela. Kdyby si měla někoho vybrat, byly by to ty děti. Zkusila si představit, že by je pozvala sem, aby smyli krev a špínu z boje. Snila, jak by se nadšeně vrhli do vody, plavali, potápěli se a hráli si, jejich hladká opálená těla by zářila ve světlech. Možná s nimi by se s chutí přidala do hry, dotýkala se a mazlila se s nimi. Toužila, aby oni sahali na ni; fascinovala ji jejich mladistvá krása. Každý byl jiný, ale všichni se jí líbili, a pokud by přijali hru, nebránila by se a ještě je podněcovala...

Správné slovo: podnítit. Třeba by mohla využít své funkce velekněžky. Na příklad navrhnout, aby všichni poděkovali dobrotivé Bohyni za pomoc a ochranu. Obětovat kadeř vlasů; jen jednu, aby příště mohli obětovat další. Jak nadšeně by jim zazářily oči! Nepochybně by použili tu zbraň se zářící vlnitou čepelí, je určitě posvátná. Silke by mohla požádat, aby jí někdo vyholil wingy; když si představila, jak se její hlavy dotýká vlnitá čepel, celé tělo se jí zkroutilo slastnou křečí.

Je zvykem, že vítěz nějakého boje má právo vybrat si odměnu. Třeba dívku. Soupeřovu dívku; jenže možná se už znají a bylo by to jen potvrzení vztahu uvnitř klanu. Každý z těch čtyř by si tedy měl vybrat někoho, koho nezná; snad dokonce obětovat pannu. Velekněžka by to mohla navrhnout. Jenže kdyby to řekla, bleskurychle by se dohodli očima a nejdřív ze všeho se vrhli na ni. Položili by ji zády na kámen a vystřídali se na ní, chlapci i dívky, až by křičela v extázi a mazlila se s jejich mladými krásnými těly... Pak by použili její tělo jako podloží, jako oltář, milovali by se na ní a ona by cítila jejich energii...

Vzpamatovala se. Že by ten čaj? Odvážila by se ve skutečnosti říct někomu něco takového? A kdyby, pochopily by vůbec ty děti, o co jí jde? Nebo by na ni koukaly nechápavě a vyděšeně, co od nich ta divná paní chce? Nejspíš by ji přestaly brát vážně, považovaly ji za úchylnou, možná odpornou, jako ona pohrdá tou potrhlou trojicí. Uklidni se, sakra, uklidni se! Leze ti to na mozek, už jsi dlouho nikoho neměla a...

Koho by si vybrala, kdyby mohla? Patří Richardovi. Zatím ne oficiálně, ale to trápí spíš matku, a ta zůstala v Kingtownu, díky bohu. Díky Bohyni, se říká tady ve městě. Bohyni, které jsem velekněžkou...

Sakra, klid! Nejsem žádná velekněžka a neexistuje žádná Bohyně, jsou to jenom zdejší pověry. Pokud existuje nějaký Bůh, tak někde velice daleko, a rozhodně nedbá o nějakou Silke a její problémy. Byla povinně křesťanka, zúčastňovala se (povinných) bohoslužeb a co tam slyšela, ji spíš odradilo. Nikdo, koho znala, nebral náboženství vážně. Naopak, nadřízení všeho druhu je používali pokaždé, když potřebovali zdůvodnit něco nepříjemného. Zakázat moderní šaty, výstřední účesy, výrazné líčení, nápadné náušnice, piercingy, odvážné plavky, moderní hudbu a tanec, kluky, ponocování... všechno, co je příjemné, je hřích. Jenže tomuto městu vládne rozverná bohyně se stříbrnými vlasy, která ráda tančí a zpívá a směje se, když její děti vyvádějí všelijaké hlouposti. Třeba se podvolí touhám svého těla...

A já jsem její velekněžka.

Proboha, nejsem! Jenom jsem se zfetovala čajem, který mi uvařila ta...

Ali se zjevila, jako by se vynořila ze země.

„Pojď sem za mnou!“

„Potřebuješ něco?“

„Ani ne. Pojď do vody, nezdrhej a povídej si se mnou.“

Ali skočila šipku, ponořila se až ke dnu, pleskla o ně dlaní a zase se vynořila. Plave jako delfín, samozřejmě. Jak je zvykem zde ve městě.

Silke se odvážila pohladit ji po hlavě. „Proč tě ostříhali?“

Ali se rozesmála. „Proč ne?“

Silke se rozhodla přestat si dávat pozor na každé slovo.

„Poraď mi. Chtěla bych trochu vypadat na ty závody. Představuju si, že bych si nechala udělat wingy, takhle, a provlékla je přes kroužky, co bych si dala nasadit do bradavek. Umíš si to představit?“

„Jasně. Chceš to?“

„Počkej – ty myslíš, že by to prošlo?“

„Tobě jo. Jsi princezna.“

„Počkej, teď neblbni. Vynech všecky princezny, bohyně a tak. Jsem cizinka, jen chci... vyjednávám o sňatku s Richardem Baarfeltem. Chápeš to?“

„Jasně.“

„Teď pouvažuj!“

„Ty wingy – dobrý. Řekni, hned je uděláme. Kroužky... mám jedny náušnice, ty by se na to hodily. Píchla bych ti je, ale bude to bolet.“

„Jasně. A poteče krev na počest Bohyně, že?“

„Ty bys jí obětovala vlastní krev?“

„Tak se to tady dělá, ne?“

„Ona nechce krev. Vlastně nechce nic, jen aby ji lidi měli rádi.“

„Bezva. Hodná holka.“

Ali jí osahávala hlavu. „Wingy ti budou slušet. Tady by měla být stříbrná čelenka, velký diamant, volavčí péra... nebo ne, paví! Znám jednoho páva, vytrhnu mu z ocasu brk... Jenže pak by to neměl být diamant, ale kaustubha. Takový modrý drahokam, jaký nosí Krišna...“

„Počkej! Nejsem chudobná, ale taková paráda...“

„Blázníš? Samozřejmě ze skla, přece nebudeš nosit pravý drahokamy! Ještě by ho někdo ukradl, bude tu spousta cizinců...“

Rozesmály se. Silke ji objala a přitiskla k sobě. Mazlit se s tím děvčetem bylo příjemné jako mazlit se s kočkou. I když měla kratší srst.

„Ohol mě! Hned!“

„Tak jo, ale navzájem!“

„Co mám sakra na tobě holit?“

Ali předvedla další ze svých šklebů. Oči barvy moře se smály.

„Počkej. Na hry bys měla mít kostým. Kabátek z bílého brokátu, vyšívaný stříbrem. Takhle do půli stehen. Pod ním opasek se sukýnkou... ne, bederní rouškou, nějakou ti seženu. Nohy nech nahý, jsou moc hezký a až ti je oholím... Stříbrný boty s křídly po stranách.“

„Ty seš úplně pitomá. Takový věci neexistujou! Byly by hrozně drahý!“

„Co když je seženu?“

„Tak si tě vezmu s sebou jako páže. A můžeš se vystrojit, jak chceš.“

„Platí!“

Chvilku se pošťuchovaly. Ali se kočkovala stejně ráda jako každé dítě. Pak vylezly a šly se navzájem namydlit, což bylo pokračování mazlení. Ali odněkud vykouzlila parádní kazetu ze zdobené kůže, obsahující také břitvu; Silke si vlezla do vany, opřela hlavu o okraj a Ali jí dřív, než ji mohly přepadnout jakékoliv pochybnosti, vyholila pruh od čela až k zátylku. Kadeř si namotala na prst a ještě se tomu smála.

„Tak oběť, jo?“

„Co by ne? Ať vidí, že si jí vážím!“

„Ona tě za to určitě odmění!“

Ali se rozhlédla, vyšplhala po zdi a uvázala kadeř na ozdobnou konzolu svítidla, pokud možno dřív, než spadla zpátky.

„Šikovná!“ ocenila Silke.

„Když jsem byla malá, lezla jsem po skalách jako opice!“

„Opice jsi pořád!“

Ali sklesla na čtyři, opřela se klouby prstů o podlahu, pokrčila nohy a s vřískáním poskakovala jako skutečný šimpanz.

„Však říkám! Pojď mě dodělat!“

Nenechala se prosit. Teď si s jejím tělem vyhrála, zvlášť když postřehla, že se jí to líbí. Její drobné prstíky sršely energií jako ruce Goldie. Silke se svíjela pod dotyky břitvy slastnou křečí, zvlášť když došla ke klínu; ať byla panna či nikoliv, rozdráždit kamarádku tedy uměla.

Když ji celou oholila a osprchovala horkou vodou, postrčila Silke před veliké zrcadlo. „Tak co, spokojená?“

Silke párkrát napadlo, jestli nebude vypadat směšně, ale vůbec se nemusela bát; vypadala vznešeně. Kdyby ji takhle viděly ty děti, nepochybovaly by ani na chvilku, že je kněžka. Možná by ji nevyhnali ani od dvora císařovny Diany. A na Atanoru by jí leda ustřihli wingy.

„Paráda!“

„Takhle tě budu holit třeba každý třetí den!“ slibovala Ali, „Podle egyptských předpisů!“

„Jo, vážně? Tak teď do vany! Uvidíš, jak ti to oplatím!“

Silke zatím tohle nikdy nedělala, leda že si holila nohy, ovšem podstatně jinými nástroji. Nicméně ji to začalo bavit; Ali dohlížela, aby ji oholila celou a nic nevynechala. Asi jí to taky dělalo dobře.

„Bezvadný! Jako od Ohně!“ pochvalovala si.

„Neříkej, že ses někdy koupala v Živém Ohni!“

„Kdepak! Jak bych mohla?“

Silke si ji přitáhla blíž a hladila holou kůži.

„Říká se, že ve sklepeních pod Atanorem je tajný chrám, kde Živý Oheň hoří od doby, kdy odešla poslední čarodějka. Hoří z ničeho a nikdy nezhasne, dokud se Panny nevrátí...“

„Krásná pohádka. Určitě dobrá pro turisty. Jenže pod Atanorem není nic.“

„Víš to jistě?“

„Ne. Ale od války tam hrabou hledači pokladů, a nic nenašli.“

Jejich počínání zaujalo ostatní. Manželé jen přihlíželi, zato trojka vylezla, Kitty jim do toho dokonce kecala a dožadovala se, aby ji oholili taky. Ali byla docela pro, jenže ještě nebyla se vším hotová.

Nejdřív natřela Silke celé tělo posilujícím olejem. Potom usilovně masírovala, některé části těla víckrát. Silke nevydržela, sténala rozkoší. Už se ničemu nebránila a oplácela jí to; samozřejmě se to Ali líbilo.

Kitty dostala orgasmus jen z toho, že přihlížela.

A ještě ke všemu přišla Gal, podívat se, kde se její neteř zdržela.

„Ale ne! Už tě ta ještěrka ukecala?“

„Nemusela. Já jsem ukecala ji.“

Ali nastrčila hlavu. Plesk! Přes holou hlavu to nádherně pleskalo. Silke neodolala, nastavila hlavu a dostala taky pohlavek. Všechny se rozesmály.

„Ráno ti ty wingy natužím extra olejem!“ slibovala Ali.

Mezitím se Gal svlékla, moc práce jí to nedalo.

„Teď jsem na řadě já.“ oznámila a vlezla do vany.

Silke vzdychla. Ale odvážila se: „Můžu já? Jestli chceš, tak zatím udělej tu...“ kývla na Kitty.

Gal k ní obrátila obličej a přemýšlela.

„Jasně!“ souhlasila Ali a hned začala Kitty dirigovat.

Silke vklouzla do vany. Jen co začala Gal mydlit, ta okamžitě pochopila. A bez meškání začala oplácet. Trvalo to hodně dlouho a líbilo se to oběma. Silke nechala Gal pouze dvě štětky za ušima, jinak ani chloupek.

Ali zatím oholila Kitty úplně do hladka, ani s wingy se nezdržovala. Teď se věnovala její sestře, zatímco Kitty ji dráždila prstíky i jazýčkem, až obě kňučely potěšením.

„Za starých časů, když se princezna chystala přijmout milence, její kamarádky ji rozdráždily k nepříčetnosti.“ vzpomínala Gal, „Ten milenec pak už přišel skoro k hotovýmu...“

„Ty to pamatuješ?“

Gal zaváhala, co říct. Silke nečekala. „Chtěla bych to vidět.“

Gal mlčela.

Silke to řekla ještě jasněji: „Chci Propojení.“

Gal se rozhlédla. „Do toho by měli vstoupit všichni.“

Silke jen vzdychla.

Kromě ní nikdo nevěděl, o co kráčí. Manželé reagovali klidně, považovali to za nějakou atrakci. Sestry byly rozdivočené k šílenství, svého manžela vyždímaly tak, že přestal mít vlastní vůli. Silke se nemohla zbavit jisté averze vůči Kitty, ani druhé dva si neoblíbila.

„Jak moc se musíme... sladit?“ ptala se.

Gal chvíli přemýšlela. „Jsme v poli. Bude stačit se dotýkat.“

Nejnadšenější byla Ali; není divu, dostala šanci se něco dozvědět z doby, kdy ještě nebyla na světě. Ochotně roztáhla jakési rohože, všichni se na ně poskládali a dali hlavy k sobě tak, aby se navzájem dotýkaly. Gal se dlouho koncentrovala, Silke už se bála, že to nevyjde.

Potom se svět náhle změnil. Jako tma – a opět světlo. Zůstala sama sebou, ale zároveň někým jiným, vnímala Gal, Ali i všechny ostatní. Taky nějakou mnohem mocnější sílu, jejíž totožnost nechápala.

Měla pocit, že pokud existuje nějaká Esxatli, jedná se o paměťovou banku všech lidí, kteří ve městě žili a žijí; možná i těch, kdo tu budou žít. Tím způsobem byly součástí Esxatli Gal i Ali, ty děti a všichni ostatní. Zatím v ní nebyla obsažena Silke, ale nedalo se vyloučit, že brzy bude.

Ali se neprojevovala nijak. Gal se pokoušela informace třídit, oddělit potřebné od bezvýznamných, ale moc jí to nešlo. Byl to labyrint, ve kterém se dalo ze všeho nejsnadněji zabloudit. Navíc měla Silke dojem, že labyrint se průběžně mění podle toho, v které oblasti se nacházejí.

Naštěstí to nepokazila ona, ale Kitty. Projevila se jako příliš pitomá, do něčeho se zamotala a systému se to nelíbilo. Vypojil je.

Kitty, její sestra a ostatní byli nadšeni. Gal se tvářila neutrálně, Ali se vztekala. Silke byla jednoznačně okouzlená; Gal a Ali byly přesně takové, jaké je chtěla mít, nesmírně přátelské. Sestry.

„No nic,“ řekla Gal, „Vykoupaly jsme se, očistily, půjdem.“

Ostatní se taky chystali jít, úplně jinými chodbami. Dožadovali se, aby jim Gal zprostředkovala další zážitky, ale řekla, že je příliš unavená a že pokračování příště. Neměly jinou možnost, než souhlasit.

Cestou zpátky si Silke uvědomila, že zná systém podzemních chodeb. Bazén byl společný pro více domů, dříve napojený na další chodby, které nyní byly na mnoha místech uzavřené. Vše vytvořily čarodějky transformací; získala přibližnou představu, jak se to asi dělá, ale rozhodně neměla sílu podobné experimenty realizovat. Vůbec měla spoustu znalostí, jaké předtím ne.

„Připojilo mě to na databázi?“ zeptala se.

„Doufám. Počítej s tím, když budeš potřebovat něco vědět, naskočí ti to do paměti, jako kdyby sis to pamatovala z dřívějška. Třeba ze školy.“

„Já byla ve škole dost kopyto.“

„To je fuk. Z naší školy.“

„Kecáš. Žádný školy jste neměli!“

Gal se rozesmála. „Do jedné tě právě přijali.“

Došly zpátky do pensionu a zjistily, že Richard dosud nepřišel.

„Dostaneš čaj na uklidnění. Měla by ses prospat.“

Tentokrát Silke přihlížela, když Ali čaj chystala, a uvažovala, zda by to taky zvládla. Po kratším výcviku nepochybně ano.

„Gal, kdo vlastně jsi? Zkouším si tě lokalizovat a pletou se mi tři další osobnosti: Galadriel královna, Telpefindé Stříbrovláska a WZ Gal, agentka Kosmické Flotily. Která jsi ty?“

„Ano.“

„Všechny tři?“

„Proč jen tři? Jsem všechny a všechno. Ty budeš taky součást všeho. Část samotné bohyně Esxatli.“

„Ale já jsem sama sebou!“

„To taky. Postupně se budeš sbližovat. Pochopíš to až časem.“

„Ale já bych chtěla vidět pravou Esxatli! Ne tebe nebo Ali!“

„Já jsem Ona, Ali je Ona, ty jsi Ona. A Ona je námi.“

Silke pochopila, že to nepochopí. Radši nad tím přestala hloubat.

A najednou jí povolily nervy. Netušila, zda je to účinek čaje, oholení nebo její vlastní emoce, ale rozbrečela se jako malá holka. Padla do náruče Gal, protože byla blíž, ale Ali se hned vsomrovala. Brečela, klepala se a do toho jim zmateně vyprávěla o svém odpoledni, soubojích těch krásných dětí i o své touze se s nimi sblížit. Přiznala úplně všechno, tak otevřeně, jako by se zpovídala. A ony naslouchaly a chápaly.

„Správná reakce.“ konstatovala Ali.

„Ty děti by to určitě braly,“ dodala Gal, „Kdybys jim nabídla bazén jako je náš, zbláznily by se nadšením. To bys teprve viděla pořádnou rvačku!“

„To by se dalo!“ uvažovala Ali, „Když jsou odtud z města, mohla bys najít v nadprostoru jejich Ochránce a poslat jim aspoň sen...“

Znělo to tak, že se Silke zarazila – a uklidnila.

„Tím myslíš, že bych jim to mohla navrhnout?“

„No zdali! Zajásali by!“

„Ty bys takovou hru přijala?“

„A co myslíš, že ve škole celý dny děláme?“

Silke a Ali na sebe koukali nechápavě. Gal řekla:

„Jsou dvě možnosti. Buď dostane Ali pár facek, nebo si na to někam zalezeme a budeme si povídat. Co navrhuješ?“

„Mně se rozhodně nechce spát! Zato zvědavost mnou cloumá!“

„Mohly bysme tě třeba jít uložit ke spánku!“ navrhla Ali.

Vlezly si na to široké lůžko a z polštářů a pokrývek vybudovaly pelíšek, do kterého se zkroutily tak, aby se mohly při řeči volně mazlit.

„Co by si pomyslel Richard, kdybysme tu usnuly a on nás takhle našel?“

Odpověděla Ali: „Slušelo by se, aby nám složil poklonu všem třem. Jestli by to ovšem zvládl. Ačkoliv, on asi jo.“

„Poslechni, panenko – by nejseš tak nevinná, jak se snažíš předstírat!“

Ali se k ní přitiskla co nejvíc.

„Ptala ses, proč jsem ostříhaná. Každý krom tebe ví, že se to holce dělá, když chceš dát najevo absolutní nadvládu. Když přijde čerstvě ostříhaná a některej kluk si ji hlídá jako ostříž, je jasný, že mu patří. Když takhle přijde každej druhej týden, je jasný, že byla na orgiích.“

Silke jen vzdychla.

„Povinný to není, každej se zařídí jak chce. Oni zřejmě na orgie nechodí, nebo se aspoň při nich nestříhají. Ale určitě by to udělali, kdyby jim to navrhla mimořádně významná dáma. Jako třeba ty.“

„Proč mě vůbec vzaly vážně?“

„To taky nevíš? Snad jsi slyšela o energiích. Jsi vysoce plus. Nevím, jak moc toho vědí oni, ale cítí to; děti narozené v I mají leccos vrozené. Celý život žijí v poli. Slabém, ale stačí to.“

Silke potřásla hlavou. „Proč to necítím já?“

„Necítíš? Vůči Kitty cítíš averzi, proč? Jaký je rozdíl mezi mnou a jí? Jenže vaše energie se tříská, zatímco nás tří se posiluje. Wézetky sbíraly co největší počet E+ lidí k použití. Ty to děláš taky, instinktivně.“

„Omlouvám se Kitty. Ale je to protivná, rozmazlená, nechutná holka.“

„Jistě. Naším úkolem je ji přepólovat. Už jsem s tím začala.“

„Kašlu na ni. Počkej, vysvětli mi: děti jako tamty si nechají líbit cokoliv od každého, kdo má energii, která jim vyhovuje?“

„Přesně.“

„Ale toho by se dalo taky zneužít!“

Ali pokrčila rameny a zasmála se.

„Nepochybně od tebe čekaly nějakou další zábavu,“ dodala Gal, „Příště se neomezuj a něco jim navrhni. Čím větší blbost, tím budou radši.“

„Jenže, mě napadají takové věci...“

„No právě. O tom mluvím.“

„To přece nemůžu! Možná by to braly, protože nemají rozum, ale měla bych brát ohled aspoň na jejich rodiče! Jak by se tobě líbilo, kdybych například Ali předhodila někomu... no, třeba Richardovi!“

„No – a kvůli čemu myslíš, že je tady?“

„Proboha! Mluvíme o zneužití nezletilé holky, dokonce v její přítomnosti!“

„Ona to bere jako získání dalšího bodu do své hry.“

Ona, tedy Ali, nadšeně naslouchala a tetelila se potěšením.

„Probuď se, Silke! Ali je přesně stejná jako Kitty; taky přišla hlavně kvůli tomu, aby si pořádně zašoustala. Se mnou, s tebou, s tvým Ríšou a několika stovkami dalších. Co kus, to další čárka.“

„Ale jenom plusy?“

„Dokud se nenaučí si je přepólovat.“

V jejich pelíšku byla tma; přesto si Silke byla jistá, že se Ali nadšeně šklebí. Zauvažovala co jí udělat, aby se jí pomstila.

„Ty na to nic neřekneš?“

Ali řekla: „Tys nikdy nechodila do školy?“

„No... proč?“

„Jak bysme přežily celý den, kdybysme se nelovili?“

„Kdo koho loví?“

„Kluci nás a my kluky. Je to na škole jediná příjemná věc.“

„Jak takový lovy vypadají?“

„To je celkem jedno. Účel není holku pomuchlat někde v koutě, ale dostat ji na místo, kde si s ní může dvě tři hodinky hrát. Dělat s ní, co ho napadne. A druhej den ji předvést ostatním jako kořist.“

„Tobě by to nevadilo?“

„Proč? Já rozhoduju, co se mnou udělá.“

Silke nevěřila vlastním uším. Tak mladá holka, a tak zkažená?

„Jsem šelma jako on. Když přijmu hru, tak ji hraju!“

„O co ti jde?“

„O to samý, co každýmu. Získat co nejvíc a co nejmíň ztratit. Třeba kluky, který dokážu utáhnout na vařený nudli. Takže teď je můj úkol naučit se hrát tak, abych zblbla každýho, kdo na mně ulpí očkem.“

„Jak dokážeš, aby to nepoznali?“

„Proč ne? Já to každýmu řeknu! Nechám se vyzvat, nebo je vyzvu sama!“

Silke zaváhala. Hodně to připomínalo výzvy těch dětí k boji.

„Takhle se to začne hrát po celým městě. Každej ve svý třídě, a když bude nejlepší, postoupí do vyšší. Ty budeš na tribuně přímo na stadiónu, takže v centru. A jestli mě tam vezmeš s sebou...“

„To si ještě rozmyslím. Vzala bys mě ty s sebou na svoje hry?“

„S tím se počítá! Budu ti oddaně sloužit...“

„Dokud nebudeš silnější než já? Potom se serveme?“

„Správně uvažuješ! Na tebe se moc těším!“

„Já jsem se začala těšit až teď. Ačkoliv, mazlit se s tebou...“

„Mezi náma děvčátkama to je jen trénink. Jen počkej...“

„Tak trénink, jo?“ Silke jí začala strkat prsty do citlivých míst, Gal se přidala a mazlily se, dokud se navzájem nevyčerpaly.

„Jestli tě bude ten tvůj takhle zanedbávat, začneš být dost dobrá!“ řekla Gal, když potom odpočívaly.

„Ríša... jestli se to dozví, pojede po vás.“

„Pojede po nás docela určitě. Dozví se to z tvý paměti, protože je těžkej WZ a první co udělá, že si tě přečte.“

Silke vzdychla. „Myslíš, že by nás mohl Propojit?“

„Dobře uvažuješ! Máš malý bezvýznamný plus.“

„Jenže, předhodit mu svoje kamarádky...?“

„Na nás se neohlížej, my se o sebe postaráme samy. Hrej na sebe.“

Gal se do toho nechtělo, ale řekla: „Víš, co se říká o Richardovi?“

„Nevím. A... ještě jsme spolu nespali.“

„V B' klanu byla mužská Triáda: Denis, Christian, Richard. Denis byl... je nejmocnější. Christian byl syn WZ Valérie, Paní Atanoru. Mocný a moudrý, až do války. Válka mu těžce ublížila, byl zraněn a byl by zemřel, kdyby ho nezachránila... mořská nymfa, nebo něco takového. Potom odešel, nikdo neví kam. Richard se rozhodl bojovat proti zlu zlem. Neprohrál, ale to zlo jej těžce poznamenalo. Prosáklo ho.“

Silke řekla: „Vím. Řekl mi to. Varoval mě.“

„Myslíš, že se do tebe zamiloval?“

„Já do něj. Bohužel.“

„Říká se, že Richard je právě ten, kdo se snaží získat co nejvíc druhých pod svoje velení. Na city moc nedá.“

„Jo. Tak nějak jsem ho odhadla.“

„Jak tě napadlo si ho vzít?“

„Vůbec. Byl to nápad mojí mámy, který je líto, že jeho majetek nemá dědice. Někde po světě pobíhají Ríšovy sestry; s Andreou se jednou někde potkala a dozvěděla se o stavu jejich majetku. Tak mě přivezla a zkusila to.“

„A ty ses bláznivě zamilovala?“

„Ne. Byl mi sympatický, ale nic víc. Až tady to se mnou začíná cloumat.“

„Aha.“

„Neříkej, že si se mnou hraje vaše Esxatli!“

„O tom nepochybuj.“

„Nekecej!“

„Miluje B' klan. Denis ji vždycky potěšil, kdekoliv se setkali. Christian ji uctíval dlouhá léta, dokonce se narodil na Atanoru. Valérie s ní hrála všechny její hry. Starý kardinál byl milencem Va, otcem některých jejích dětí. Richard jí chybí do sbírky.“

„Tím myslíš, že ho přijde osobně svádět?“

„Prober se! Ty jsi Ona! Když ho svedeš...“

„Nebo některá z vás...“

„Nebo všecky tři dohromady...“

„Bestie žíhaný!“

„Kdyby si nás podala, byly bysme dobrá Triáda!“

„Moment, ujasněme si: Triáda jsou tři čarodějky, které pracují společně. Je některá z vás... WZ? Myslím dobrá WZ?“

„Ne. Ale kdyby do nás Ona vnikla...“

„Poznaly bysme to nějak?“

„To si piš! Už teď s náma hezky cvičí...“

„Sakra, když já tomu pořád nevěřím! Každej mluví o Bohyni Esxatli, nikdo ji nikdy neviděl, nedokáže ji... vědecky definovat. Když je nejhůř, řekneš, že jsme to my, její součást. Já ji chci prostě vidět...“

„V její stříbrné podobě? Jako delfína, jako holku nebo jako holku na delfínu? Nebo si na tebe má vymyslet extra podobu?“

„To bych mohla chodit a každýmu říkat, že se mi zjevila v meditaci a něco o ní povídat! Přitom by to nebyla pravda!“

„Tak to dělej! Když se to bude líbit, máš plus bod.“

„Ale nebude to pravda!“

„Jak to víš? Odkud chytáš ty nápady?“

„Seš hrozná, Ali!“

„To je tím, že jsem ještě dítě a nemám rozum.“

„Děti mají dostávat výprask. Třikrát denně.“

„A holkám se má k defloraci darovat karabáč.“

Silke chápala, k čemu to spěje. Druhé dvě taky.

„Tak hele, abys věděla, že jsme schopný. Teď tě sexuálně uštveme a přímo z extáze uspíme. Jestli se nám to povede, nepoznáš, ve který chvíli přejdeš z reality do snu. Možná uvidíš věci, který nikdo nikdy neviděl.“

„To aby sis nestěžovala, že tě nevarujeme!“ dodala Ali.

„Jednou vám to oplatím, holky!“

„Čím dřív, tím líp! Těšíme se!“

Potom ji sexuálně uštvaly a přímo z extáze uspaly.

Pozdě v noci přišel Richard. Opilý. Když ve své posteli našel ženské tělo, bez rozmyšlení s ním provedl, co se má se ženou dělat. Neprobudila se, ale byla nesmírně přítulná.

Errata:

30.05.2021 11:42