Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Probuzení bylo pomalé a velmi příjemné. Nejdřív ze všeho si uvědomila, že spočívá v objetí velkého silného muže, který pravidelně oddechuje (trochu chrápe) a zdá se mu o milování, snad s ní. Pak vycítila, že se jí dotýkají nějací další lidé, z několika stran. Opatrně otevřela oči a rozhlížela se; byla součástí propletence mnoha těl, z nichž neznala nikoho kromě Ali, ta spala v objetí jiného muže kousek dál. Všichni se nacházeli v moderním interiéru, který nepoznávala. Vzpomněla si, že před usnutím je zachvátil Impuls a milovali se až do vyčerpání. Kdo s kým, je jedno.

A ještě, že je jí skvěle a má energie, že by ji mohla rozdávat.

Doufám, že ne!

Zmlkni, černý ptáku, a uleť na nejvyšší větev!

Poznala Richarda a věděla, že je hodně daleko odtud. Pamatovala se, že jí v Propojení provedl různé zásahy do mysli.

Jsem telepatka?

To se teprve ukáže. Vnímat cílený impuls není velký umění. Počkej, až se naučíš chytat echa od cizích lidí!

Tohle byl někdo docela cizí. Žena, nadřazená. Ale kdo?

Výbojem energie se probrala Ali. Spokojeně se usmívala.

Kde jsme?

Na letišti.

Proboha, jak jsme se sem dostaly?

Někdo nás přivezl. Tys chtěla vidět to letadlo!

Jaký?

Bitevník Antilský federace. Z Pinzónie.

Co to je?

Hlavní město. V našem světě se mu říká Havana.

Tam, co vládne Fidel Castro?

Jo. Ale Antilákům to radši neříkej. U nich je šéf státu Velkoadmirál.

Silke zavřela oči a pokoušela se vzpomínat. V tomto případě marně.

Ale zaslechla nějaký zvuk: kroky přicházející odněkud z dálky. Otevřela zas oči a spatřila přicházet několik lidí. V jejich čele Goldie Goldovou, kterou na tomto místě rozhodně nečekala.

Zastyděla se. Kdyby se tak mohla schovat... Ale Goldie šla rovnou k ní.

Nemáš šanci. Vnímá tvoji auru, hledá tě.

Tak zvedla hlavu; tím se ovšem probudil ten muž. Koukal zblble.

„No ne, Silke! Jsi to vážně ty? Ani bych tě nepoznala...“

„Jako že... a jó, že jsem ostříhaná? Chtěla jsem!“

Večer Silke nahota nevadila, naopak jí byla příjemná. Teď před kamarádkou ne; vstala a vytvořila si uniformu keltské důstojnice. Byla první, na jakou si v rychlosti vzpomněla.

„A hodně ses naučila...“ konstatovala Goldie.

„Co tady děláš?“

„Přiletěla jsem. S Renkou; ona tady bude zpívat. Já jenom koukat.“

„Aha. Já jsem... no... je toho hodně, co jsem zažila. Chceš tp?“

„Od který doby jsi telepatka?“

„Jsem všechno, co... jsme všechno, co chce Ona. Tady v Indiopolisu.“

„Nejsme ve městě. Jsme mimo síť; víš jistě, že funguješ?“

Silke na chvíli zkusila prověřit situaci. „Ano... myslím, že ano.“

„Co přesně s tebou dělali?“

„Nevím. Něco Richard, něco... vůbec nevím. V noci kdekdo, jeden druhýmu. A něco samo od sebe. Tedy, od Ní.“

„Můžeš mě napojit taky?“

„Myslím, že už se stalo.“

Ali postřehla, že její velitelka se chystá k něčemu zajímavému. Stejně si ale nedala ujít dobré ráno s tím klukem, když už s ním byla spojená. Vůbec jí nevadilo, že se na ni dívaly a hodnotily, jak jí to jde.

„Moje páže, prosím.“ konstatovala Silke.

„Roztomilá.“ pochválila Goldie.

Ali se rozloučila posledním polibkem. Vstala a těžce oddychovala, zmáčená potem. Dala bych si sprchu.

„Já bych si dala snídani.“ reagovala Silke, „Tvoje plány, Goldie?“

„Pojedeme do města. Přišla jsem si jen pro tebe. Vycítila jsem tvou auru.“

„Renka je tady s tebou?“

„Počítám, že už pěkně nervózní. Čeká v taxíku.“

„Vejdeme se tam?“

Goldie kývla. Ali se připojila, omrkla uniformu Silke a nahodila stejnou. Prošly halou ven na plochu; před nimi se táhla poušť s pár betonovými přistávacími dráhami, kus dál byla zaparkovaná letadla. Dýchl na ně žhavý závan z té pouště – táhla se do nedohledna a nad ní se vlnil vzduch.

„Co je tam dál?“ promluvila Silke nahlas.

„Nevíš? Reortie.“

Země Lvů. Poušť a náhorní planiny, kam vojáci nikdy nepronikli, nakonec to radši vzdali a nechali je na pokoji. Lvi tam žijí doposud, ale nesmějí nikam jinam. Velmi nepříjemné místo – pro lidi.

Kousek od haly stálo taxi, ale nebylo to auto, nýbrž helikoptéra. Podivný stroj; pestré pomalování nemohlo zakrýt jeho cizí konstrukci. Pilotoval ji rozesmátý černoch v krátkých šortkách a čepici se štítkem.

Z helikoptéry se vyklonila žena, jejíž tvář všichni znali.

„Páni! Opravdická Renka!“ vydechla Ali.

„Můžeš si na mě šáhnout a nosit mi kytaru,“ řekla Renka, „Ale teď padejte do kabiny, čekám na vás!“

Všichni nalezli do kabiny. Vešli se tam bez problémů; černoch zavřel kryt a odstartoval; vyletěli strmě do výšky, až Ali vyjekla nadšením. Trochu jim to zahýbalo vnitřnostmi, bylo to lepší než na pouti.

Silke zauvažovala, co je to za stroj. Bylo to staré, podle aury minimálně dvacet let, přitom konstrukce, na jakou člověk ještě nepřišel. Další vjem: jak může mít stroj vlastní auru? Otisky jiných bytostí... Aha! Nějaká kořist z předválečných časů! Ale proč s ní lítá tenhle blázen?

„Pěkný, ne?“ řehnil se černoch, „Našel jsem to stát v garáži v jednom baráku po domorodcích. Tak jsem si to dal do kupy...“

„Ty jsi přistěhovalec?“

„Byl jsem u armády. Válečnej invalida. Jednu nohu mi upálili ve stehně, druhou pod kolenem. Bleskomet...“

Až teď si Silke uvědomila, že sedí na velice divné sedačce.

„Jak to, že s tím umíš lítat?“

„No – ono to chtělo lítat, tak mě to poslouchá. Každýho ne.“

„Samo tě to poslouchá?“

„Když dám ruce na desku, můžu to řídit.“

Letěli nad skalami. Špatně: svištěli zhruba dvacet metrů nad terénem, vyhýbali se ostrým špičkám hor a propadali se do roklin. Nejvíc se to líbilo Ali, ta přímo jásala. Ostatní? Zvykli si.

„Hele, támhle stával Atanor!“ ukázala Ali, „Chtěla bych jednou vidět...“

Helikoptéra se znenadání otřásla, jako by do ní něco narazilo.

„Pane Bože!“ vzdychla Silke.

Pod ní se tyčily pohádkové paláce, mohutné hradby, bašty a katedrála, jejíž věže se vzpínaly vysoko k nebi. Od města ke klášteru se vinula stříbrná stužka cesty, překonávala rokliny a propasti po křišťálových mostech a pak mířila dál do džungle, ke Kingtownu.

„Ale ne!“ Silke zatoužila přistát na nádvoří a spatřit na vlastní oči...

Pohled se opět změnil. Na skále se tyčilo jen pár omšelých zřícenin.

„Viděli jste to taky?“ zeptala se nejistě.

„Ovšem. Halucinacice.“ odpověděla klidně Renka.

„Ale... jestli jsme to mohli vidět, tak to někde existuje!“

„Nedělej si s tím starosti. Někdo si s náma hraje.“

Silke došlo, že si z ní dělá legraci. Bezpochyby ví, že pokud to skutečně jsou přeludy, někdo je vytváří pro jejich zábavu.

Ali si s tím nedělala starosti. Oči měla rozzářené nadšením.

To už byli nad městem. Helikoptéra... stroj to vzal střemhlav dolů, málem se dotkl hladiny, až přistál na betonovém molu vysunutém do moře.

„Vystupovat, panstvo!“ zubil se černoch, „Račte odpustit, že vás nevynesu v zubech; budete si muset vylézt sami...“

Vystoupili; Renka s sebou měla oba svoje nástroje v pouzdrech a skutečně dala kytaru nést Ali. Sotva poodešli dost daleko, černoch vyletěl vzhůru do výšky a vmžiku se ztratil z dohledu.

„Vážka.“ vysvětlila klidně Renka.

„Kde budeš bydlet?“ zajímala se Ali, „V našem penzionu je spousta místa; nejlepší by bylo, kdybys bydlela se Silke...“

„A s Richardem?“ ušklíbla se Renka, „Ten by se pěkně divil!“

Silke si představila milostné hry všech pěti děvčat na jejím lůžku; vešly by se tam. Až by byly nejlíp rozdrážděné, přišel by Richard...

„Hezkej nápad,“ řekla Renka. Její oči byly taky modré, ale jinak.

Silke pochopila, že vnímá její myšlenky. Goldie možná taky.

„Já... já bych měla jít do služby. Jsem šéfka závodní kanceláře... měla bych tam být! Ali, jestli je chceš doprovázet...“

A napadlo ji: jestli ji dostanou mezi sebe, vytáhnou z ní všecko, co se dělo včera a dneska v noci. Teď ráno na to moc pyšná nebyla.

„Jasně!“ šklebila se Ali, „Já tě krásně pomluvím...“

„Jak to, že všichni vnímáte moje myšlenky – a já vaše ne?“

„Telepatie vyžaduje cvičení. Neboj, zvykneš si. Příležitostně tě vezmeme mezi sebe a trochu vycvičíme. Talent nepochybně máš.“

Silke vzdychla.

„A máš vnitřní zábrany. Ve tvém případě dost zbytečné. Nebudu tě k ničemu nutit; během dne, až budeš mít chvilku času, si promysli vlastní postoje. Nikdo tě nenutí být čarodějkou. Sama jsi to chtěla.“

Vzápětí se Renka otočila a dala Ali mlaskavý pohlavek přes holou hlavu.

„Proč?“ zeptala se Silke, kdežto Ali se jenom rozesmála.

„Holky jako ona mají být občas bity bez důvodu. Tak třikrát denně. V tomto případě si pomyslela, jak by bylo krásné tě do něčeho navézt a sledovat, jak se v tom budeš plácat. Mrška zákeřná.“

Silke si pomyslela: To se mnou dělají od začátku. Docela mě to baví.

„Taky už ti není pomoci,“ řekla Renka, „Jdem, holky. U tebe se stavíme.“

Ali zamířila do jedné uličky, kam by si Silke netroufla. Radši se vydala po Promenádě, kde to znala. Jako šéfka sice nemusela být v kanceláři od rána, ale čím později přijde, tím větší problémy nastanou.

Uvažovala o všem, co se kolem ní dělo. Renka narazila na něco, co ji také trápilo: otázka svobodné vůle. Jistě souhlasila, když se jí zeptali, ale přesvědčila se, jak snadno ji dokážou přinutit k čemukoliv. Neměla pochyb, že i příště získají její souhlas dřív, než se stačí rozmyslet.

Nejhorším ponížením každé ženy je znásilnění. Kdyby ji doma někdo přepadl a přinutil k sexu, využila by všech možností, aby dosáhla jeho vypátrání a potrestání. Jenže v noci vyrazila do města právě za tím účelem! Věděla, že v určitou (nečekanou) chvíli přijde Impuls, a ona bude přinucena k sexu s náhodně vybraným partnerem, s tím, kdo bude právě poblíž. Všichni to věděli a těšili se na to; alespoň ti, se kterými o tom mluvila. Opravdu to přišlo, vskutku nečekaně. Tak rychle, že vlastně do teď neví, kdo to byl a jak to probíhalo. Daleko víc si pamatuje, jak nadšená byla Ali.

Když to skončilo, cítila se... nesmyslně. Přemýšlela, co říct či udělat; jenže všichni kolem byli tak nadšení, vzájemně se chlubili svými zážitky, těšili se na další. Jistě, dneska v noci přijdou ještě další Impulsy; vtip je v tom, že nikdo neví kdy. Mlčela, na její řeči nebyl nikdo zvědavý, měli dost svého vychloubání. Tak procházela bláznivým nočním městem a držela se Ali, protože ta přehled měla.

Napadlo jí, že chyba je možná v tom, že je příliš střízlivá. Žádný problém; stačilo nahlédnout do kterékoliv krčmy, někdo ji poznal a hned zval na panáka. Všichni pili jako o život, za normálních okolností by proti tomu měla řadu námitek, ale této noci...

No ano, chtěla to. Už když vycházela z penzionu, měla chuť se milovat, jen hledala nějakou omluvu pro případ, že by jí to někdo vyčítal. Svedeme to na čarodějky, ty nikdo k ničemu neukecá. Už dlouho toužila vystřídat za noc víc mužů, co nejvíc, aby ji příjemně bolelo celé tělo...

Na jednoho se pamatovala víc než na jiné. Protože to nebyl muž, ale kluk, odhadem kolem čtrnácti. Propojila se s ním; byl přesně tak bezstarostný, jak takoví bývají, zajímaly ho hlavně soutěže. Vyhrál několik přípravných bojů a získal příslušnou odměnu: dívku, kterou soupeř vsadil do hry. Musel taky vsadit tu svoji, ale všechno vyhrál a ona mu mírně vyčítala, že si nic neužije. V jejich vztahu se jí nejvíc líbí hádky, potyčky a následný sex. Vášnivě ráda se pere, i když je bita. Nedivte se, je ještě dítě.

Silke byla jeho vzpomínkami uražená, vyčetla mu, že se k ní chová brutálně a zasloužil by potrestat. Souhlasil, byl moc zvědav na ten trest. Navrhl vyholení proužku na hlavě; tehdy Silke napadlo vyzkoušet metodu, kterou předváděla Sonya, přejela mu prstem po lebce a olámala srst v širším pruhu, než původně chtěla. Zajásal; říkal si o to, tak ho zbavila srsti v klíně a on vřískal nadšením. Výboje energie ho jemné, příjemně bolely; když byl dokonale vyholen, poděkoval a odběhl se chlubit kamarádům.

Protože ho vnímala, znala i jeho záměry. Podle zákonů jeho světa se právě oženil s čarodějkou. Tím významně společensky povýšil. Samozřejmě s ním ta žena nezůstane, ale jeho energie jí byla pohlcena a stane se součástí pole, což je velká čest. Ideální pokračování by bylo, kdyby je potřebovala i dál, pro nějaké svoje záměry. Svolal by všechny kamarády a kamarádky, a až by je navštívila, uspořádal orgie, jaké svět ještě neviděl. Všichni by se navzájem propojili, WZ Silke by je uchvátila do své sítě a vnímala jejich divoké emoce: vášeň, bolest, nadšení i ponížení, pocity příjemné i nepříjemné, vše v divoké směsici. Každý z nich by se snažil ze všech sil, aby jí poskytl co nejhlubší zážitky, i kdyby při tom měli zahynout vyčerpáním. Jsou to moc hodné děti, ochotné se kdykoliv zapojit do jakékoliv hry. Kdyby je při tom ještě oholila prstíkem, byly by pyšné a po zbytek života se vytahovaly.

Po odeznění Impulsu Silke uvažovala, jak to dokázala. Pustila to z hlavy, až teď si vzpomněla; čím dál víc podezírá Esxatli, že to dělá ona. Její zásahy jsou náhlé, nečekané a ne vždy zasloužené; proč se zrovna Silke těší její přízni, když pro ni nikdy neudělala nic dobrého?

Napadl ji případ černocha, který lítá s helikoptérou. Jak to asi probíhalo? Podařilo se mu něco, co se nepovedlo význačným vědcům, uvést do chodu některý z přístrojů, zbylých po starých Arminech. Je možno věřit, že jenom tak přišel (přilezl po pahýlech) do nějaké garáže, našel ten stroj, pokusil se jej uvést do provozu a on ho beze všeho poslouchal? Nesmysl, avšak nejspíš to tak skutečně bylo. Ten stroj si ho vybral. Je inteligentní? Snad ne jako člověk, ale nějaký důvod má. Stejný, jaký má tahle země, aby prokazovala dobrodiní právě přišlé holce z ciziny.

Takže jak to je? Těší se na další zážitky? Ano. I když slušná dívka by se k tomu neměla přiznávat. I když to bude ponižující, i když to bude bolet. Sonya své pocity ovládá. Ali určitě také. Renka? Ani nemluvím. Goldie se to už naučila, nebo brzy naučí. A já?

Procházela Promenádou, plnou lidí. Pláž byla taky přeplněná, všichni se koupali, hráli různé hry, nebo se jen tak bavili. Všude pobíhaly spousty dětí, ti starší trénovali souboje a kamarádi jim fandili. Většina mládeže měla na hlavě několik vyholených pruhů, ty nejhezčí dívky spleť čar všemi směry, takže jim zůstaly jen porůznu trčící štětky. Přibývalo lidí docela vyholených, tak čistě, jak by to nedokázala žádná břitva. Silke pochopila důvod, když si povšimla na jednom betonovém mole Živého Ohně.

Hořel na velikém plochém balvanu, střežen starší čarodějkou a mladší dívkou, která na nic nereagovala a jen strnule zírala do plamene. Autistka? Přicházeli tam lidé, kteří utrpěli při rvačce víc než ozdobný šrám a museli se dát ošetřit; kolem neustále kroužily děti, které se chtěly vykoupat. Ne že by jim to čarodějka neumožnila, ale ony chtěly proběhnout Ohněm a skočit šipkou přímo do moře. Snažily se co nejvíc zlobit, ovšem WZ byla maximálně odolná a nenechala se vytočit.

Silke procházela davem, prohlížela si kolemjdoucí a uvažovala, kolik jich jsou démoni a podobná verbež, které je zapovězen vstup. Nepochybovala, že se sem nějací vloudili, zákazy je neodolatelně přitahují. Ovšem věděla, že kdyby chtěla, mohla by si vytvořit vzhled elfa, démona či čehokoliv. Možná by se to nepovedlo napoprvé, ale kdyby chvilku trénovala...

Někdo ji pozdravil keltsky. Bezmyšlenkovitě odpověděla a pak si všimla, kdo to je: Moira O'Malleyová.

„Dala ses naverbovat k naší armádě? Tak tě vítám v klanu...“ smála se.

„Nechce se mi chodit po světě nahá,“ odpověděla po pravdě, „Vaše uniforma se mi líbila. Promiň, jestli tě to nějak...“

„Kdepak, mně je to jedno! Proč ne princovu?“

Silke zaváhala. Moira se ušklíbla a změnila vzhled na slavnostní denní (zelenou) uniformu císařské armády, s leopardími nárameníky a distinkcemi plukovníka. Čímž bylo dokázáno, že i ona používá iluzi.

„Já tam byla, sestřičko!“ zdůraznila.

„Kde?“

„V Bitvě stínů. S Dianou, Julkou Dunbarovou a všemi. Já z boje nezdrhám!“

„A Káťa? Kythera?“

„Jistě. Kdybys byla starší, byla bys tam taky.“

Silke se zachvěla. „Já teda určitě ne. Nesnáším násilí.“

„Správně. Já taky ne; každýho násilníka hned nakopu do koulí...“

„Koukám. Budeš taky soutěžit?“

„Jistě! Musíme si s holkama pořádně rozmlátit držku!“

„Co když prohraješ, a oni tě ostříhají?“

„Už se těším. Aspoň uvidíš, jaký mám parádní tetování!“

Silke to docela zajímalo; Moira zrušila svou uniformu a předvedla opálené šlachovité tělo, celé pokryté barevnou výzdobou. Nahá vypadala ještě vznešeněji a nebezpečněji.

„Tak abys na mě měla památku!“ natlačila Silke na zábradlí před nějakou hospodou, položila jí ruku na rameno a pustila do ní energii. Silke řvala; byla to tak příšerná bolest, že dostala orgasmus. A krásného barevného draka na rameno, ne tetování, ale vyžíhaného. Jako Moira.

Kolem se okamžitě seběhl dav čumilů, většinou dospívající děti. Někteří patřili ke Keltům, jiní byli jejich kamarádi. Všichni zírali očima plnýma obdivu. I oni měli čerstvá tetování, žíhání, cejchy, piercingy...

„Až se naučíš bojovat, můžeš mi to oplatit. Zatím se měj!“

Ten drak byl tak nádherný, že Silke upravila uniformu odstraněním rukávu, aby byl vidět. Uvědomila si, že jako princezna by měla nosit zbraň, šavli nebo orientální meč; moc se jí líbila zbraň, jakou měla Liv Tylerová v roli Arwen, tak si ji zkusila. Vypadalo to dost dobře.

To setkání posílilo chuť ujasnit si vlastní postavení. Chápala, že ji považují za významnou osobnost. Proč? Snad kvůli věku. Je asi stejně stará jako Moira a Káťa, nebo tak aspoň vypadá. Kdyby se narodila v tomto světě, byla by... jejich matka?

Už včera jí to řekla Ali. Vlastně se jí podle zákonů svého světa zeptala, zda může vystupovat jako její dcera. Stejně se chovala Sonya, naznačovala, že by ji ráda do takového postavení vmanévrovala. Kde má Ali rodinu? Gal je její teta, alespoň to tvrdí, což ovšem neznamená, že musejí být spřízněny. Ty dvě holky tedy chtějí být jejími dcerami. I sestrami? Jistě ano, tvářily se na sebe dost příjemně. Vytvořit klan a ji postavit do čela...

Kdyby žila v tomto městě, mohla mít dceru v tom věku. Slušelo se do patnácti porodit dítě a odevzdat rodičům jako Výkupné. Silke si představila reakci své matky; hrůza. Ale kdyby žila tady? Dovolila by jí to? Asi ano, matka vášnivě dodržuje společenská pravidla, a kdyby bylo nařízeno nechat dceru v tomto věku připustit, možná by ji dokonce nutila. Dneska by se ona těšila, co se jejím dceruškám narodí...

Proboha, za devět měsíců být babička! Taky matka, pravděpodobně. I kdyby mi to neudělal Richard, minulá noc (a budoucí noci) to pojistí. Budu mít dítě! Leda bych byla neplodná, ale to... ne, to ne! Já chci dítě se zelenomodrýma očima! Chtěla bych i ty holky, usměvavé a přítulné, i jejich děti, až se narodí. Budou pít mléko z mých prsů, budu je vychovávat a rozmazlovat, budu pyšná, až budou běhat po městě a rvát se a ječet...

A pak mi s upřímnýma očima oznámí, že odcházejí do války. Musí vybojovat nějakou dávnou záležitost ve světě, který se jmenuje Ortolán nebo Skagamandra nebo tak nějak, protože jejich sestry a bratři tam trpí a čekají na ně. Nechají mi svoje děti jako Výkupné pro případ, že by se nevrátili. Přijdou nebo nepřijdou, ale než se vrátí, ty děti už budou dostatečně veliké, budou mít ty krásné upřímné oči a budou se těšit, až vyrazí do světa pomstít svou matku a otce, sestry, tety, strýce... všechny z klanu, kteří už tam padli, nebo ještě bojují a čekají na posily. A já budu matka rodu, jako Moira nebo Kythera, budu je vychovávat a cvičit a chránit a bát se o ně...

Ještě je druhá možnost. Odmítnout. Ještě se mi nic nenarodilo, ty holky nejsou moje dcery. I kdyby v mém lůně vznikl život, mohu se ho zbavit. Můžu ho zabít. Tak jsem byla vychovaná, tak jsem žila do této chvíle. Pořídit si jedno dítě, až k tomu budou ideální podmínky, až budu dost bohatá, abych je mohla dát vychovat placeným chůvám. Bude vyrůstat jako v bavlnce, v pohodě vystuduje několik prestižních škol, a pak si bude opatrně vybírat manžela, pokud možno podle bankovního konta. Bude rozmařilá a neužitečná, jako jsem já v době, kdy ženy jako já vychovávají děti, bojují... žijí.

Proč jsem taková? Proč nejsem Dračí královna jako ony? Proč ne čarodějka, proč nemám smečku dětí s nadšenýma očima? Můžu obrátit kormidlo do protisměru? Stačilo by přijmout Hru...

Jenže matka? V dětství si moc nerozuměly. Vlastně se ani nestýkaly, měla kolem sebe chůvy, vychovatelky, au pair, všelijaké lidi, každý ji něco naučil, matka pouze přišla a kontrolovala. Až v dospívání pocítila nutnost se osobně zapojit do výchovy. Převážně zákazy všeho, co mohlo nerozumnou dospívající holku zkazit. Je spousta nemorálních, zkázonosných vášní a tužeb: alkohol, kouření, kluci, moderní hudba, toulání po nocích, nápadné zdobení, hlasitý smích, rozhazování peněz... Jistě, všeho toho je možné se dopouštět, ale v přísném soukromí, mimo dohled společnosti, a kdyby něco, zapírat a lhát do očí. Pokrytectví. Matce nepochybně někdo donesl, co dcera provádí na studiích, nikdy to neřekla nahlas, jen naznačovala, že by nerada viděla nějaké následky. Ale přece se dá chránit...

Často a ráda mluvila o sexu. Byla jím upřímně zhnusená, je to odporná věc, sloužící k ponížení ženy a jejímu ujařmení pod vládou muže. Pouze muži si při tom užívají, ženy jenom trpí. Proto je správné, když žena to prase při rozvodu obere o co nejvíc peněz. Spát s mužem bez sňatku je nemravné, žádná by se neměla takhle ohavně spustit. Vdát se bez lásky a za rok rozvést je sice taky ošklivé, ale pochopitelné. Soudit se léta o peníze je v pořádku. Matka se sice nikdy nerozvedla, ale kamarádky v tom podporovala a doporučovala jim ty správné advokáty. Když byla řeč o nápadnících dcery, nejdřív ji zajímaly jejich finanční poměry.

Jistě, existují taky muži, s nimiž si lze užívat příjemné věci. Sportovní trenéři, rockoví hudebníci, chudí umělci a podobné elementy. Ty si ovšem zas nelze vzít za manžela, protože jsou věčně bez groše a často přelétají od květinky ke květince. Takže je možné mít milence, ale nikdo o tom nesmí vědět, a hlavně nikde nesmějí zůstat stopy, které by někdo mohl použít jako argumenty před soudem. A všechno okamžitě zapřít!

Richard je přesně to, s čím matka souhlasí. Bohatý, mocný, se šlechtickým titulem. Taky beznadějně zkažený, ale co na tom záleží? Žije sám, protože je prosáklý zlem a dobře to ví. Nikdy si ji nevezme. Nějakou dobu s ní bude mít poměr, pak ji předá dalšímu, třeba lordu Rawitzovi. Ale učiní ji nezávislou na ostatních, sebevědomou a samostatnou. Přivedl ji sem, tím pro ni učinil hodně. Vlastně všechno.

Takže kdo jsem ve skutečnosti? Bohatá neužitečná příživnice, nebo budoucí matka rodu? Co si vyberu?

Pak už konečně došla do kanceláře. Nebylo tam k hnutí, všichni se hlučně dohadovali s různými funkcionáři všemožných sportovních klubů, jeden překřikoval druhého a chvílemi to vypadalo, že se servou hned na místě. Všechny ženy psaly rovnou prstem, jedna dokonce jen přejela rukou nad papírem a vytiskla celý text najednou. Silke zauvažovala, zda to taky umí, pak potřebovala napsat nějakou poznámku a bezmyšlenkovitě to udělala.

Co umí jedna čarodějka, můžou se naučit i všechny ostatní.

Trvalo zhruba dvě hodiny, než vyřídili všechny náležitosti, vypili spoustu alkoholu, snědli přiměřené množství různých dobrot a smluvili si zábavu na večer. Silke by byla vyčerpaná, kdyby neuměla hospodařit s energií.

Když už doufala, že si budou moci odpočinout, objevilo se několik důstojníků Bílých Tygrů. Jejich příslušnost byla hned jasná: měli bílé uniformy, nárameníky z tygří kůže a znaky připomínající císařství. A zbraně.

„Je hodně změn v počtu přihlášených?“ prohlížel si jejich velitel papíry, „Taky jsme přivezli pár borců navíc...“

„Mně už je všechno jedno,“ prohlásila Silke, „Když se to nestihne během určeného času, tak prostě soutěže natáhneme a bude...“

„Moudrá slova, princezno. Ale neboj, my všechny vymlátíme jako žito!“

„Hehehehe!“ odpověděla, „Nebo oni vás...“

„Komu fandíš? Jižanům?“

„Nefandím nikomu, ani nesmím. Jsem přísně nestranná...“

„To tě šlechtí. Každopádně tě zveme na oslavu vítězství!“

„Teda, sebevědomí ti nechybí. Jste vážně tak dobrý?“

„Nejlepší. Jenom my jsme hráz práva a pořádku proti tomu šmejdu!“

„Hlídáte to tu, než přijde princ a ujme se moci?“

„To je politika. Nepleteme se do politiky. Náš nepřítel je zločin.“

„Co až všechny lumpy vyhubíte?“

„Neboj, ještě je jich dost. Jestli o něčem víš...“

Byl hezký a měl blýskavé bílé zuby. Docela příjemnou auru...

Bože, já už se chovám jako čarodějka!

Na rozdíl od jiných nepřinesli zásoby jídla a alkoholu, zato se nechali bez zábran živit a napájet. A byli samá legrace.

„Nechápu jednu věc,“ svěřila se Silke, „Netušila jsem, že existujou uniformy Bílých Tygrů. Zatím každý tvrdí, že nic takovýho neexistuje.“

„Já na tvoji uniformu koukám taky jak vyoraná myš. Co je to zač?“

„Keltskýho svazu. Jeden z mejch předků byl Skot.“

„A máš hezkýho draka. Doufám, že nekouše!“

„To jsem ho ještě nenaučila. Možná v budoucnu...“

Plácali nejrůznější hlouposti; až po chvíli si všimla, že na přímo položenou otázku neodpověděl. Ani na žádnou jinou později.

Nesnědli úplně všechny zásoby, to by nezvládli; ale když se nacpali a napili, vydali se zase za svými povinnostmi. Nebo kam; na rozdíl od jiných ji nikam nezvali, čemuž byla Silke dost ráda. Možná by za ně musela ještě zaplatit útratu.

Tak si oddechla a postavila vodu na kafe, ježto Ali tu nebyla.

Aura ji varovala, že někdo vstoupil. Někdo... otočila se. Ve dveřích stál pes Khert a pozoroval ji barevnýma očima. Až pak vlítla Sonya.

„Ahoj!“ zaječela a vrhla se jí kolem krku, „Tak už jsem vdaná!“

Kromě toho měla ve vlasech vyholené další tři proužky, v nosíku diamant a na podbřišku vyžíhanou Plamennou hvězdu, znak Kosmické flotily.

„Sluší ti to.“ pochválila Silke.

„Že jo?“ předvedla se, „Ještě pár manželů a budu krásně vyzdobená!“

„Kolik jich máš do teďka?“

„Tři!“ dotkla se pruhů na hlavě, „Samý cizí šlechtici!“

Silke se rozhodla už ji nepodporovat ve vytahování; což nevadilo, Sonya se nadšeně chlubila sama:

„Můj první manžel je opravdickej princ Ugaritský říše! A jak se sluší na princeznu, spojili jsme se na kožešině posvátné šelmy, tady Kherta! Udělal mi pokaždý krásnou podložku...“

„Ugarit?“

„Ras Šamra. Sliboval, že jestli ho tam přijedu navštívit, nechá moje tělo odlít do zlata a postavit na hlavním náměstí jako sochu...“

„Tak bacha! Za starých časů měli ve zvyku princezny pohřbívat zaživa!“

„To bylo před pěti tisíci lety. Dneska jsou daleko vyspělejší než my, bez problémů lítají do vesmíru a kolonizují Mars a Venuši. Možná se tam opravdu podívám, až budu velká holka!“

„Hezkou dovolenou. Zkus do té doby nabrat trochu ženských tvarů, aby ta zlatá socha za něco stála.“

Sonička se zatvářila tak, že Silke radši položila další otázku:

„Co ti dva další?“

„Byly tři Impulsy, ne?“

„Vím. Ráčili se představit?“

Sonya na ni vrhla další ze svých znechucených šklebů, potom řekla: „Ten poslední přišel zrovna když jsme se... hádali. Khert mi sotva stačil udělat podložku. Vypadalo se, že se servem. Tak potom byl důvod. Surově mě znásilnil, to přece vyžaduje pomstu!“

„Co jsi mu udělala?“

„Nic – proč?“

„Čím víc vyprávíš, tím míň chápu. Jak to teda dopadlo?“

„Ten můj byl Trójan. Soupeři Řekové. Já držela napřed s Řekama, ale když se mě zmocnil hrubým násilím, musela jsem přejít na stranu Tróje, to dá rozum. Holky zůstaly na řecký straně, samozřejmě. Pak si kluci začali dávat do držky. Já jsem pacifistka, ale to byla tak fajn rvačka, že jsem se do ní prostě musela zaplést, chápeš?“

„Ne. Ale tuším, že tě zmlátili.“

„Strašně. Koukej, od toho mám tadyhle ty modřiny. Tak jsme se dohodli, že to dneska dořešíme. Večer, za soumraku. A pozveme všecky, kdo budou chtít.“

„Rekonstrukce Trojské války?“

„Tak něco. Nebude to bezva?“

„Berou se zajatci?“

„Pochopitelně. Proč bysme tam jinak byly?“

„Aha! Konečně chápu! Kdyby tě Řekové chytili a přemohli, budeš bojovat od té doby na jejich straně?“

„Jasně. Dokud mě nepřemůže zas nějaká jiná skupina.“

„A nevadí někomu, když přecházíš ze strany na stranu?“

„Přinutí mě přece násilím! Boj skončí, až jedna strana posbírá všechny.“

„Kolik tam bude lidí?“

„Doufám, že co nejvíc.“

Silke se zamyslela. Představila si to před vnitřním zrakem.

„Měli byste to pořádat tam na tom ostrohu... jak jsou ty zříceniny.“

„Útesová baterie? Proč tam?“

„Bloudí tam spousta duchů padlých. Nad mořem i pod ním.“

Sonya vykulila oči. Uvažovala tak rychle, až jí prokluzovala kolečka.

„Ty o tom něco víš!“ obvinila ji.

„Nesmysl. Nic nevím. Třeba tam bloudí duch Malé mořské víly!“

„Vodní elementálové jsou nesmrtelní, to... ty si děláš srandu!“

„Holčičko, dělej si co chceš. Třeba zavolej na pomoc bohyni Artemis!“

„Artemis na Útesovou baterii? Jo počkej... ona byla kamarádka Christiana Baarfelta! Říká se, že byl zraněn a vyléčila ho vodní víla...“

Silke vzdychla. Sonya měla pozoruhodný přehled.

„Co ty o tom víš?“

„Nic, děvče. A i kdyby, nevěřím tomu. Ve vodní víly ani bohyně.“

Sonya se zatvářila velmi podivně. Pak ji náhle políbila na tvář.

Silke zaváhala. Její první nápad byl sevřít ji do náruče. Druhý obava, že z toho vzniknou nějaké další nepředvídatelné potíže. Avšak...

Sonya se jí svinula na klín. Byla přiměřeně velká a nebrala v úvahu její iluzorní oděv; přitiskla se co největší plochou těla, její ruce si položila na citlivá místa a svými ji ovinula jako chobotnice. Její hubené šlachovité tělíčko bylo horké a chvělo se. Příjemně voněla. Silke pocítila intenzivní lítost, že nemá takovou dceru.

Jejich energie se prolínala ve vlnách.

Silke si uvědomovala: je to dítě, které ztratilo mámu. Dnes je den, který považuje za mimořádně šťastný; potřebuje se pochlubit, ale také pochválit, povzbudit a ukonejšit. Není si tak jistá, jak předstírá. Holčička, která vyráží do boje s celým světem, a moc touží mít někoho svého, kdo by pro ni byl oporou, pevnou skálou, kotvou naděje.

Nic neříkaly, jenom se objímaly. Silke bojovala se záchvatem pláče.

Milosrdný Bože, proč to není moje holčička?

Ačkoliv to nečekala, odezva přišla z hlubin vlastní paměti.

Celý svět je prozářen energií. Každá živá bytost vyzařuje vlastní energii určité intenzity; pro člověka je běžná hodnota E1+. Krátkodobá kolísání až do hodnoty E1- jsou normální a není třeba jim věnovat pozornost. Nebezpečí představují hodnoty E3- a vyšší; zde je nutno zasáhnout. Osobám nad E10+ se říká caano; lidé používají termíny čarodějka, svatý muž atd. Ne každý, kdo nosí tento titul, má na něj skutečně nárok; často se přisuzuje tomu, kdo se udané hodnotě blíží a bylo by žádoucí, aby se k ní dopracoval. Vyhodnotit situaci dokážou sami caanové, nebo někteří zvláště citliví jedinci. Potvrzení příslušnosti je pouze záležitostí caanů.

Bohové vyzařují energii E100+ a více. Energie Nejvyššího je neměřitelná; jako Duch Svatý naplňuje a oživuje celý vesmír. Bohové vytvářejí síť svých oddaných; způsobům jejího sestavení a využití učí náboženství. Lidí nižší energie si moc nevšímají, avšak člověk vyšší E je může spojit do účinného společenství.

Ženy jako Moira a Kythera jsou caany; mnozí další také, ale o těchto dvou to Silke věděla jistě. Co udělaly, když se setkaly? Sevřely se v náručí a setrvaly tak, dokud se jejich aury nevyrovnaly. Nejsou stejné, ale vzájemně příznivé, schopné vytvořit síť. Do té sítě průběžně přibírají další, svoje podřízené, partnery a každého, kdo se hodí. Čím vyšší hodnota jednotlivce, tím vyšší moc sítě. Zároveň se napojí na existující síť z dřívějška, ohlásí se tím Paní sítě Esxatli a pošlou pozdrav svým vlastním Ochráncům. Tím se vytváří Pole, nezávislé na sítích jednotlivců.

Toto město mělo kdysi mimořádně silné Pole; válka je narušila, ale nedokázala zničit docela. Teď se opět probouzí. Přijme do sebe všechny hosty, včetně E-, dokonce i určitý počet démonů. Dokáže je změnit, přepólovat. To dobře věděly čarodějky, považovaly E- za nemoc a postižené léčily, jak uměly. Vlastně to probíhá dosud, jen je málo čarodějek.

Děvčátko Sonya je budoucí caana. Chce jí být, dere se za tím usilovně a nedá se zadržet. Právě si začala budovat vlastní síť, dostala příležitost propočítat svou E bilanci a shledala ji příznivou. Teď potřebuje zapojit co nejvíc E+ jedinců; z nějakého důvodu věří, že Silke je ta pravá. Proč? Silke neměla možnost vyhodnotit vlastní postavení, protože když si síť představila jako spleť křivek procházející městem, byla ve středu a nahlížela ostatní, sebe ne. Ano, Sonya je velmi intenzivní. Ale já?

Taky pochopila, proč helikoptéra poslouchá toho černocha. Stroj vytvořený caany není myslící, jen naprogramovaný, aby poslouchal každého nad hodnotu, dejme tomu E3+. Takový jedinec může třeba psát přímo prstem nebo olámat někomu srst mikrovýboji energie. A samozřejmě, koho zapojí do sítě, ten má možnost to dokázat taky. Jak jednoduché!

Do mé sítě patří Ali, která ohřeje šálek přímo v dlani. Gal, možná je Galadriel Telpefindé, a možná je to jen čestný titul. Poněkud problematický Richard. Goldie, která mě připojila už v Kingtownu. Renka, čarodějka, paní nás obou a spousty dalších. Muži, jejichž jména neznám, ale se kterými mě spojila dnes v noci Náhoda, Osud nebo Esxatli. Všichni lidé, které znám do této chvíle, ať jsou kdekoliv na světě.

Ale já nechci být Dračí královna!

Maličká caana v její náruči se slastně protahovala. Vrcholně spokojená. Teď se vyvinula, už docela klidná, spokojená, přímo zářící.

Celá tahle příhoda trvala zhruba minutu.

„Tak se chlub,“ vyzvala ji Silke, „Jsme zvědaví na tvoje zážitky.“

Sonya neměla tušení, že by někdy neměla říct všechno, co ji napadne. Její vyprávění bylo barvité a tak otevřené, že nejen Silke, ale všechny přítomné ženy začaly vlhnout jen při té představě. Nejvíc Silke, protože Sonya pořád kroužila kolem ní, nebo se jí dokonce dotýkala.

Zkusila dát jí to nějak najevo. Přemýšlela, jak zformulovat námitky, jak jí vysvětlit, že nemá být tak pyšná na své (první tři) sexuální zážitky, ani na ty další, které hodlá podniknout. Je to soukromá záležitost každé ženy, o které se nesmí nikdo dozvědět...

Sonya po ní občas loupla očima. Přidala na intenzitě svého svěřování.

Ach Bože! Ta holka je telepatka!

A odpověď: Jenom když jsme v Poli. Moc se mi to líbí!

Vzápětí se Sonya rozesmála, pověsila se jí na krk a pokoušela se o něco jako sexuální dráždění. Ali to umí líp, ale ona se rychle doučí.

Silke měla velmi hezká prsa trojky, skoro čtyřky. Sonya téměř žádná. Jak se k ní tiskla, vzala jeden do pusy a přisála se k bradavce, jako kdyby se chtěla napít. Což není vyloučeno, děti v Arminu pily mateřské mléko, kdykoliv měly příležitost, třeba i v dospělosti. Jenže v prsou Silke se nikdy žádné nevytvořilo, nebylo proč.

Tys vážně neměla nikdy žádný děti? To je mi tě líto!

Silke to nikdy líto nebylo – až teď.

Kdybych měla kozy jako ty, dám si s holkama souboj.

Jak?

Ruce se svážou za zády, teda spíš držej, a mlátíte se jen kozama. Může se i přes hubu a kamkoliv. Kluci jsou z toho úplně v šoku.

Nedivím. Tos někdy viděla?

Jasně. Holky to trénovaly.

Silke si představila tu situaci. Radši to zahnala. Jak budeme komunikovat?

„Hlasitě. Je to blbý, ale zatím musíme. Já tebe vnímám, ty mě ne.“

Silke polkla naprázdno. V hlavě měla vír myšlenek.

„Jsi moje matka. Vybrala jsem si tě. Jestli chceš být žena mého otce, to vyzkoušíme. Co nejdřív. Ale zatím je dost dobrej, žádná si nestěžovala.“

„Nebo se neodvážila?“ rýpla si Silke.

„Já je vnímám!“

„Zasloužila bys na zadek – princezno!“

„Naposled a jednou provždy: jsem cvičená, že první rána ve mně nastimuluje plus efekt. Jestli ti to udělá radost, prašť mě. Mně to radost udělá. Budu mít chuť se rvát nebo milovat, podle nálady. Takto nastimulovala moje matka všechny holky z klanu. Mě ne, já si to očíhla sama.“

„A děláš to svým kamarádkám?“

„Správně!“

Silke se zamyslela, jak se zeptat...

Sonya se zašklebila: „Všechny holky z mé smečky nejsou od včerejška panny!“

„A jste na to hrdé?“

Nemusela odpovídat, bylo to na ní vidět.

Silke chtěla vědět něco jiného: „Bolelo to?“

Sonya reagovala taky jinak: „Nic moc. Nic moc plus, nic moc mínus.“

A na další dotaz dřív, než ho Silke položila: „Holky říkaly, že ze začátku to nic moc nebude. Musím vyzkoušet co nejvíc kluků, aby se mi to začalo líbit. Nejvíc se mi líbí, že je můžu kousat a škrábat a mlátit, a oni se mi nemůžou nijak bránit. Ani nechtějí, líbí se jim to. Budu je týrat.“

„Co kdyby oni tebe?“

„No právě!“

Sonya zamrkala a pak řekla: „Někdo z tvých předků byl Žid. Umíš obřízku?“

„Proč, prosím tě?“

„Kluci ji chtějí. Příjemné malé zranění, které je oběť a smlouva.“

Silke vybuchla: „Já bych jim tu předkožku ukousla zubama! A zbytek dopižlala prstem, stejně jako vlasy!“

„Skvělý!“ zajásala Sonya, „To půjde! Jenže... to bych potřebovala tesáky, jako má Khert!“ objala psa kolem krku a odhrnula mu pysky.

Silke napadlo, že by to mohl udělat pes, ale tomu by se asi nikdo z kluků nesvěřil. Ačkoliv, kdo ví?

„Dneska večer bude pořádná mlata. Budu bita jako žito. Už se těším, jak mi poteče krev z nosu a chcanky z... promiň. Máme domluveno, že kdo bude hodně zmlácený, toho ošetříme Ohněm. Mám kámošku zaklínačku. Určitě kluci, co chtějí obřízku. Já půjdu taky. Zítra budu krásně oholená.“ Při řeči gestikulovala, ale zároveň vysílala mentální obrazy, daleko barvitější než to, co řekla nahlas. Silke už ji začínala vnímat.

Tak ji chňapla za vlasy a začala cloumat zbývajícími kadeřemi.

Sonye zazářily oči: „Škubej! Schválně!“

Jenže Silke jí nedokázala ublížit. Ani cvičně.

Sonya zase objala psa. „Chtěla bych mít kožíšek jako má Khert! Schválně, pohlaď si ho! Když jsem si na něj lehla, bylo to... je to...“ položila se zády na jeho hřbet a vypjala se jako luk, připravena k sexu, „Že jo?“

Silke vzdychla.

„Princezna se má milovat na kožešině posvátné šelmy. Císařovna spávala na kožešině leoparda, který býval Velkým čarodějem. Jejím otcem!“

„Hezká pohádka.“

„Khert souhlasil, že bude dělat oltář při zasvěcování všech kámošek. Škoda, že jsme to nemohly udělat teď, Impuls nás chytil všechny. Ale nahradily jsme to, aspoň s některýma. Až se budeš chtít s někým pomilovat...“

„Co na to říká on?“

Pes odpověděl: „Khert udělá vše, co je správné.“

Sonya mu dala pusu na čumák. „Khert nerad mluví řečí cizinců.“

„Tak ho nauč telepatii, ty chytrá!“

Sonya si psa prohlédla zpředu, pak ještě ze strany. Přemýšlela.

Pak se zasmála: „Ty umíš iluzorní oblečení! Nauč mě to! I účes!“

Silke upadla do rozpaků. Její výcvik probíhal dost svérázně, nemohla si přesně vzpomenout, jak co následovalo. Navíc ji rozčilovalo, že všechny ostatní ženy ji pozorně sledovaly. Kromě jedné, která vyřizovala přihlášku od trenéra, co právě přišel.

„Kdybys nás třeba spojila do sítě...“ nadhodila Sonya.

Silke váhala. V rozpacích koukla na psa, který ležel na podlaze a zíral na ni duhovýma očima. Vyplázl jazyk a vypadal, že se jí směje.

Zklidnila svoje emoce a začala přemýšlet. Měla intenzivní pocit štěstí, když se mazlila s dcerou. Sounáležitost, propojení. S ní i s... Esxatli. S celým informačním polem, které prochází městem.

Jak by se asi dala udělat srst, jakou má pes Khert? Vnořila do ní prsty, vnímala jeho energii. Zkusila proniknout do celého organismu, představit si všechny jeho součásti. Přímo se stát tím psem...

Daleko jednodušší je, kdyby se Sonya rovnou změnila ve psa stejného druhu. Co je vůbec za rasu? Velký, mohutný, hlava jako vlk, uši, zuby...

Vnořila mysl do mysli Sonyi. Šlo to dobře, nebránila se. Jejich aury byly slučitelné. Promítla energii psa do mysli Sonyi a naopak; pak zkusila měnit dívku na zvíře. Bude to bolet, ale patří jí to, když si koleduje. Oddělila svoje myšlenky od probíhajícího procesu a dohlížela, aby probíhal řádně. Sonya zkřivila tvář, vycenila zuby a vší mocí se snažila ovládnout se, aby neřvala bolestí. Nikdy nezažila nic takového; paže se protahovaly v tlapy, nohy naopak zkracovaly. Z kostrče rostl ocas. Když se jí začaly natahovat čelisti a měnit tvar lebky, už nevydržela a řvala jako zvíře. Vnitřnosti jí kroutila bolest, jako by jí v nich hlodaly krysy.

Na malou chvíli tu stála nádherná fena. Khert ji zvědavě očichal...

Vtom se rozlétly dveře. Stála v nich rozlícená Renka de Castignac.

„Káčo pitomá! Chceš se zabít? A ji taky?“ zaječela.

V Silke jako by povolil mechanismus, skácela se na stůl.

Sonye proběhl opačný proces, vracela se do vlastního Vzoru. Jestli si do té doby myslela, že už zná všechny druhy bolesti, teď poznala další.

Renka se vrhla dvěma skoky k Silke, ovinula ji pažemi a prala do ní energii, co to šlo. Khert se přivinul k Sonye a olizoval ji.

Renka nejdřív obnovila pole, které předtím vytvořila Silke. Předala všem teoretické základy vytváření iluzorního vzhledu, spoustu dalších navazujících informací a taky vlastní názory na neschopnost pitomých ženských ze zemí mimo Srdce Světa, které zrovna přišly a chtějí sežrat všecku chytrost. Byla velice rozezlená, ale už se uklidňovala.

Zato Silke naprosto vyčerpaná. V hlavě jí zněly posměšky ostatních čarodějek; kupodivu se nesmály jí, nýbrž Rence, že ji blbě vycvičila. Odpověděla jim přehršlí sprostých nadávek. Silke nechápala, proč by za ni měla být odpovědná, když se dneska viděly poprvé.

Hádkou s kolegyněmi se WZ Renka uklidnila.

„Víš, cos udělala blbě? Kromě tý základní věci, že na transformaci si budeš moct troufnout tak... za deset let! Ještě trafovat druhou holku! No ale šlo ti to... možná to bude už za pět let.“

Já nechci být čarodějka.

„Nikdo tě nenutí. Pěkně jsi zacloumala E polem. Příště řekni některý WZ, aby tě supervizovala. Dozírala. Kdyby něco, vytáhne vás z toho.“

Renka se otočila k Sonye: „Co ty, malá, už ses vzpamatovala? Líbilo?“

„Moc.“

„Zauzlovala sis jazýček, co? Pamatuješ si ho? Zkus vypláznout!“

Sonya nejistě mrkla na Silke, pak na ostatní kolem. Vzdychla.

„No jo, zkus to.“ pobízela ji Renka.

Sonya vyplázla jazyk a protahovala na psí délku. Pomalu a opatrně.

„Bolí to, co? Jenom cvič, když ti to tak jde! Patří ti to!“

Sonya zatáhla jazyk zpátky do pusy. Zvrátila akci. Zvolna si olizovala rty a tvářila se, že to nebolelo a že se jí to líbí.

„Až budeš mít čas a náladu, a až bude tahle... Silke dozírat, zkoušej si to na etapy. Ruce, nohy... na hlavu dej bacha. Vždycky zpětný chod, aby ses z toho mohla dostat. Mezipolohy jsou nebezpečný.“

„Ty to umíš?“

„Nikdy jsem to nepotřebovala. Ale ty seš ještě... štěně.“

Renka se otočila ke psovi. „Kherte, její mistrovská chvíle nadejde, až se s tebou bude chtít spojit. Ve psím Vzoru. Ty mlč – já bych to taky udělala, je to krásnej vlčák. Poprvé na ni buď opatrnej. Pak už si můžete hrát. Ale nedovol jí, aby zkoušela rodit štěňata. Leda bys měla lepší dozor.“

Khert vyjádřil souhlas tím, že jí olízl ioni.

Renka se: usmála na psa, zašklebila na Sonyu a zamračila na Silke. Potom se rozhlédla kolem a řekla: „Dejte mi něčeho napít! Jsem úplně grogy!“

Tón jejího hlasu naznačoval, že bouře pominula. Vrazili jí do ruky sklenici něčeho alkoholického; nalila to do hrdla, ani nemrkla.

Silke seděla a mlčela. Pomalu se vzpamatovávala. Renka na ni mrkla:

„Jak se ti to povedlo? To byl první pokus?“

„...napojila. Na pole.“

„Úspěšně. Seš dost dobrá. Sakra dobrá, na cizinku. Cos dělala dřív? Ne, já myslím v dřívějších... zrozeních. No nic, promiň.“

„Ještě jednou promiň.“

„Á, to nic. Ty si chceš vzít Baarfelta, viď? Vykašli se na něj. Až se víc naučíš magii, porvali byste se. Možná pozabíjeli. B' nesnese konkurenci.“

„Ty taky ne?“

„Jen počkej, až budeš... jestli se někdy dostaneš na mou úroveň. Rozervu tě na kousky... Tohle už nikdy nedělej! Bez dozoru.“

„Omlouvám se.“

„To už taky nedělej. Čarodějka se nikdy za nic neomlouvá.“

„Já nechci být čarodějka.“

„Tak co chceš být?“

Silke sklapla. Neměla tušení, co by chtěla.

Renka vstala. „No, teď už to bude v pořádku. Sonyo, ty koukej vypadnout. Vari za sedmery vrchy, vari pryč, vy lesní mrchy. Silke, ty si hoď pauzu, jdi se najíst a pak si lehni na pláž. Tak na dvě tři hodiny. Pošlu za tebou Ali a kdyby se jí nechtělo, klidně poruč kterýkoliv E+ holce. Kdyby ani ona nechtěla, dej jí pecku do nosu, aby věděla, s kým má tu čest.“

„Já se obejdu sama!“

„Jen se nech opečovávat. Jsi caana.“

„To nejsem!“

„Schválně, za jak dlouho budeš. No nic, já zas běžím. Večer si přijďte zatančit. A ty si nech pěkně rozbít nos!“

Sonya vyčkala, až dojde ke dveřím. Až pak si pomyslela něco ošklivého.

Renka se otočila a šlehla po ní bleskem. Sonya zaječela a chytila se za frňák. Mezi prsty jí prýštila krev. Khert ji měl bránit, ale jen se smál.

„Počkej, to ti oplatím!“ vykřikla, ale Renka už zavřela dveře.

Všichni se jí smáli. Naklonila se, aby jí Khert krev olízal.

„Ona je skvělá!“ kňučela, „Dokopeš mě, abych byla taky tak dobrá?“

Silke ji objala a nechala se prosytit její energií.

Renka se nevydala do města bezdůvodně. Jejím cílem byla hospoda U Sedmi Větrů, kam ji pozval někdo, koho neznala. Proč tam šla? Asi proto, aby se dozvěděla důvod. A nebála se, ježto se nebála ničeho.

Goldie tam už čekala. Naproti ní u stolku seděl sympatický muž a poněkud vyjevený mladík, kterému už nějaký čas nebylo jasné, kde vůbec je a co od něho chtějí. Na rozdíl od Goldie svému průvodci důvěřoval.

Renka vstoupila, rozhlédla se a přistoupila k nim. Posadila se.

„Snad abychom se nejdříve představili,“ řekl muž, „Já jsem Williams, ale na tom nezáleží. Vy slečna Renée de Castignac, umělkyně. Vaši společnici slečnu Goldie Goldovou jsem už měl tu čest poznat. A tento sympatický mladík je váš bratr, Herbert d'Arnoisville.“

„Těší mě.“ řekla Renka.

„A... ano.“ řekl Herbert.

„Mladý pan Herbert žil dosud v Pyrenejích, poněkud skromně a v odříkání, nicméně na zdravém vzduchu. O svém vznešeném postavení měl určité informace, nicméně netušil, že by se mohl domáhat jistých výhod.“

„Například jakých?“

„Co třeba podílu na vašem majetku, madame?“

Renka se pohodlněji opřela do křesílka a usmála se. Za ten úsměv by mnohý muž ochotně dal zlato i brilianty.

„Tak ty chceš moje peníze, hošánku. A pročpak?“

Herbert se nad otázkou hluboce zamyslel. Netušil, proč by měl něco chtít. V rozpacích pohlédl na Williamse, který to naopak věděl.

„Herbert potřebuje téměř všechno. Oblečení, obutí, byt, auto, postavení, nějaké kapesné na jídlo. Nemá v podstatě nic.“

„A potřebuje?“

„V těchhle hadrech chodit nemůže.“

„Tak ať je svlíkne.“

„Nemůže snad chodit nahý!“

„Proč?“

Goldie neříkala nic, jen se smála.

Williams se pokoušel přijít na to, jak se zdvořile zeptat, jestli tady ta ženská opravdu musí být. Strašně mu šla na nervy.

Renka se naklonila zase dopředu. „Tak se přestaneme chovat jako idioti. Děkuji za to, žes mi našel brášku. Nepochybuji, že moje drahá máti přivedla na svět řadu dětí na různých místech světa. Pokud budu mít příležitost, udělám to taky. Prokazatelné výlohy hradím. Přiměřený honorář taky. Ještě něco, nebo spěcháš a nemusíme tě zdržovat?“

Williams polkl. „Očekával jsem podstatně vstřícnější chování.“

„Vážně? Tak navrhni, jak by sis to představoval.“

„To nemá cenu. Proč se ke mně chováš nepřátelsky? Ublížil jsem ti?“

„Když neberu v potaz, že jsi mé kamarádce zastřelil manžela, tak nic.“

„Aha. Takže ty to víš.“

„Každej to ví. Sandra Greenbayová na tebe vyhlásila zároveň krevní mstu a ochranu. Což nechápu, ale princezna má právo rozhodnout jakkoliv. Opravdu by mě zajímalo, kdo tě jednou konečně zabije.“

„No dobře. Zabil jsem Peta Crowryho, jinak by zabil on mě. Je to stará válka a vy o ní nic nevíte. Ale uznávám, že mě nemáš ráda.“

Renka to vzala na vědomí. Beze slova. Jenom se tvářila.

„Když na rovinu, tak na rovinu. My dva jsme nepřátelé, ale Goldie a Herberta se to snad netýká. Jejich válka to není.“

„To ne. Až ta příští.“

„Jaká příští?“

„Nepochybuji, že nějakou chystáš. Ničema vždycky chystá ničemnost.“

„Dobře. Proč jsem podle tebe ničema?“

„Jsem čarodějka. Tohle je město čarodějek. Každá si přečte tvoji auru, a hned jí to bude jasné. Jsi velmi zlý člověk, Ashendene.“

„Když, tak Grassi. Tak se jmenuji doopravdy.“

„To ti máme napsat na hrob?“

„Když teda mluvíš o čarodějkách: je známo, když u někoho postřehly špatnou auru, hned se snažily ho vyléčit. Polepšit. Pečovaly o něj podstatně víc než o kohokoliv jiného. Co udělají tentokrát?“

Renka zaváhala. Měl pravdu.

„Co řeknou, když na mě vyhlásíš nějaká speciální opatření? Už jsi to někdy udělala? Nebo to bude důvod, aby úplně všechny začaly zjišťovat, jaké to má pozadí? A jestli máš nějaké nepřátele, aby se postavili za mne?“

Renka se mračila čím dál víc.

„Jsou tady kolegyně z jiných světů?“ otázal se.

Neřekla nic.

„Taky ze světa zvaného Germania?“

Opět žádná nic neřekly.

„Protože ty se postaví za mne.“

Renka řekla: „To není vyloučeno.“

„Vy Armini máte řadu sympatických vlastností. Třeba tu krevní mstu. Nebo touhu po světovládě. Znáš dějiny světa?“

„Zhruba.“

„Tak dějiny, jak si je pamatuju já. Dvacáté století, Velkoněmecká říše. Kancléř Adolf Hitler, říšský vedoucí SS Heinrich Himmler. Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Znáš ta jména?“

„Ano. Všichni jsou dávno mrtví.“

„Jak zemřel Heydrich?“

„Při atentátu. Zabili ho v Praze nějací agenti.“

„Aha. Tak moje verze. Pokusili se o atentát, ale jednomu selhal samopal a druhému vybuchl granát příliš pozdě. Reinharda zasáhla střepina, ale dali ho v nemocnici dohromady. Právě včas, aby se mohl ujmout vlády.“

„Vlády?“

„Byl přece český král! Je logické, že převzal velení!“

„Český král? Slyšela jsem, že si vsadil na hlavu korunu chráněnou mocnou kletbou. Proto ho taky stihla smrt!“

„Korunu mu na hlavu vsadil pražský arcibiskup, za účasti nejvyšších hodnostářů království. Byl jsem při tom, tak to musím vědět!“

„Veřejně?“

„Byl to soukromý obřad, ale byli to přední kněží a hodnostáři království!“

„To je nějak ověřeno?“

„Tyto hodnosti jim byly uděleny... zodpovědnou osobou.“

„Chápu, králem Reinhardem. Před korunovací nebo potom?“

„Záleží na tom?“

Renka pokrčila jedním ramenem. „Cos tam dělal ty?“

„Velitele stráží. Tehdy jsem byl mladý poručík.“

„Takže podle tebe byl Heydrich český král?“

„Ano. Český a uherský král, císař Svaté říše Římské...“

„Co se stalo s Hitlerem?“

„Ty neznáš Operaci Napoleon. Hitler trval na tom, že se osobně zúčastní oslav dobytí Moskvy. Odjeli tam všichni nejvyšší hodnostáři. Když zapíjeli vítězství v Kremlu, vpadlo na ně speciální komando a všechny pobilo. Vedl je upír Avdot Skorochod a většina byli nemrtví. Zabili Hitlera, Göringa, Goebblese... jeho milenku Lídu Baarovou znásilnili a rozpárali jako krůtu. Zachránil se jen císař Heinrich... Himmler. Ten uzavřel se Stalinem smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci.“

„Se Stalinem?“

„S jeho nejvyšším čarodějem, Chrysostomem Baranowem. Arminem.“

„Aha.“

„Heinrich byl nejvyšším velitelem SS. Měl podporu všech. Vyhlásil obnovení Svaté říše Římské národa německého a byl zvolen císařem. Reinhard dostal český trůn a kurfiřtský úřad. Německo-ruské armády porazily anglo-americký spolek a přinutily je uzavřít mír. Věčný mír.“

„S císařem Himmlerem.“

„A po jeho smrti se stal císařem Reinhard. A já jeho generálem.“

„Tak už chápu.“

„To je svět, jaký znám. A chci ho zpátky.“

„Taky chápu.“

„Svět, který zničil Pet Crowry.“

„Jak?“

„Předal důležité dokumenty tomu židovskému zaprodanci Benešovi. A on trval na atentátu. Můj pán a přítel Reinhard chcípl jako pes v jakémsi špinavém českém špitále!“

„Bezva. Je mi tě líto. Ale rozhodně ti nepomůžu.“

„Stačilo by, kdyby ses do toho nepletla. A držela zobák.“

„Naopak. Pomůžu opačné straně.“

„Tak na to jsem silně zvědav. Vyprávěj tohle někomu, kdo neví o mnohosti světů. Bude tě považovat za nadanou spisovatelku sci-fi.“

Renka se na delší dobu zamyslela. Tvářila se neproniknutelně.

„Jak ti v tom má pomoci Herbert?“

„Nijak. Z dobré vůle jsem ho objevil a přivezl sem.“

„Proč?“

„Třeba aby se zúčastnil závodů. Je velmi nadaný bojovník!“

„A když to nedopadne?“

„Zaplatím mu letenku domů do Pyrenejí. Na to ještě mám.“

„Myslela jsem, když ti nedopadnou žádné tvoje záměry.“

„To budu mrtev.“

Renka mlčela a nechala je se hádat.

„Ty asi nemáš moc rád Židy, co?“ otázala se Goldie, „Víš, že jsem taky Židovka? Jmenuji se Goldsteinová...“

„Jsi Američanka. Amerika je zaprodaná sionistům. Vím, že jsi nepřítel.“

Než se stačili ještě víc pohádat, řekla Renka:

„Proč jsi to neřekl dřív?“

„Chceš říct, že byste mi pomohli?“

„Nevím. Možná by se o tom dalo jednat.“

„Jednat už taky zkusili. Zbytečně. Na naší straně je pouze Loki.“

„Starý bůh Loki? Odinův zlý bratr?“

„Ke mně byl hodný. Pomohl mi stát se tím, čím jsem.“

„To bysme ho hodně naštvali, kdybysme tě zabili, co?“

„Když neuspěju, zabije mě on.“

Renka to ještě chvíli promýšlela. Pak pokrčila rameny.

„No dobře, řekl jsi, co jsi chtěl. Děkuju ti, žes mi našel brášku. Můžeš ho nechat tady, postaráme se o něj.“

„Já se postarám!“ nabídla se Goldie.

„Čímž bychom mohli skončit. Nebo máš ještě něco na srdci?“

„Ne, nic. Jak vidím, ani bych neuspěl.“ Grass vstal, pak si ale ještě na něco vzpomněl, „Vlastně ano, takovou maličkost.“ Vytáhl z aktovky papíry ve složce a položil na stůl.

„Co je zas tohle?“

„Slyšelas někdy o Ortolánu?“

„Ne.“

„Tuhle záležitost jsem objevil v archivech Říše. Nevím, komu to předat; ty snad budeš vědět, co s tím.“

Renka otevřela složku, přelétla očima listiny.

„To opravdu nebude nic důležitého. Uvidíme, co s tím.“

„V tom případě ti přeju hezký den.“

„Já tobě taky. Sbohem.“

Palác lorda Rawitze byl celý z mramoru, skla a zlata. Stráže tvořili jednak mladí muži ve slavnostních policejních uniformách, jednak dívky oblečené spíš jako dominy z bordelu. Vypadaly podstatně nebezpečnější.

Lord Rawitz stál uprostřed své gardy a pošvihával si přes holínky kozáckým bičíkem zvaným nahajka. Dost z něj šel strach.

„Tak to jsi ty, kdo učí mou dceru zlobit?“

Silke se pokusila předstírat, že nechápe.

Rawitz hvízdl. Ze zahrady se přiřítili dva psi, z nichž ten menší se změnil na Sonyu, viditelně spokojenou sama se sebou.

„Moje dcera,“ hovořil lord Rawitz mrazivě, „Byla vždy hodné děvče, ať na to máš jakýkoliv názor. Od chvíle, kdy se setkala s tebou, se chová nepřípustně. Myslím bych tě měl poučit, že nedovolím podobné experimenty ani ve svém městě, tím méně ve svém domě!“

Silke neřekla nic. Fascinovaně pozorovala jeho bičík.

„Ano, tento předmět dokáže nezbedné děti velmi účinně vychovat!“

Rawitz zvedl ruku s bičíkem. Všechny gardistky se hned otočily a vyšpulily zadečky; některé láskyplně švihal přes části stehen, kde nebyly zakrytá kůží, až naskočily krvavé pruhy a dívka vykvikla. Ale tvářily se nadšeně a tím víc se nastavovaly.

„Copak?“ usmíval se Rawitz, „Tys ještě nikdy nebyla bita? Tak kolik ti dáme pro začátek? Deset, patnáct? Dvacet ne, to bys měla ten hezoučký zadeček na fašírku. I když, děvčátka jsou pak mnohem přítulnější!“

Některé dívky si už svlékaly kožené kalhotky. Když dostaly na zadek, krásně pištěly, ale neuhnuly. Silke si všimla, že tam mají stopy z dřívějška.

„Tak co je s tebou? Svlíkej se, ne? Není hezčí pohled než na dámu, která se zdráhavě svléká, aby neměla kalhotky celé od krve!“

Silke se pořád ještě k ničemu neměla. Dvě gardistky ji popadly a bez slitování svlékly; nahou ji přivlekly ke stolu na kulečník.

„Ano, sem ji položte!“ přál si Rawitz, „Neboj se, já tě nebudu bít! Na to mám svoje kočičky... já se budu jen dívat. Ony mají svižnější ruku... Víte co, prvních deset napříč a ty další podélně, aby krvavé šlehy vytvořily esteticky půvabnou šachovnici. Tak tě to bude víc bolet...“

Hovořil vlídně a zálibně se při tom usmíval. I dívky se usmívaly. Možná si některé takovou rozkoš už vyzkoušely...

Položily ji na stůl, čtyři ji držely a další dvě napřáhly rákosky. Rawitz s úsměvem pokynul, aby začaly. Silke zaťala zuby...

První rána ji překvapila. Od útlého dětství nebyla nikdy bita, ani nemusela vydržet žádnou fyzickou bolest. Druhá následovala vzápětí, na druhou půlku. Pak se šlehy rytmicky střídaly, ale kromě bolesti v ní vyvolaly intenzivní vzrušení, téměř extázi.

Podélných šlehů se ujala třetí dívka. Ty dvě sotva dýchaly vzrušením.

„Ona nekřičí!“ upozornila nějaká další gardistka, „Už dávno měla řvát!“

„Možná se jí to líbí?“ zapochybovala jiná.

„Tak jí přidejte!“ navrhl Rawitz, „Bijte ji, dokud se neudělá...“

Teď začaly bít všechny tři naráz, snad i nějaké další. Rány pršely na její tělo ze všech stran, rozsekávaly kůži a ona křičela bolestí...

„Co je?“ zeptala se holčička vylekaně.

Silke zvedla hlavu. Bylo to dítě okolo pěti let, které se uvolilo střežit její klidný spánek, zatímco ostatní šli hrát něco s míčem. Rvačku o míč.

„Co se ti zdálo? Strašně jsi křičela!“

Přiběhla Sonya. Nadšená, něco se jí podařilo.

„Nic se neděje,“ ujistila ji Silke, „Jenom se mi zdálo o tvém otci.“

„Vážně? A co?“

Silke to napřed chtěla utajit. Pak si to rozmyslela a kývla, aby přiložila čelo k jejímu a přečetla si záznam. Sonya vybuchla smíchem.

„To si o tátovi myslíš? V životě by tě neuhodil! Leda by sis řekla... ale ty si asi řekneš. Když máš takovýhle sny.“

Silke mávla rukou, jako by chtěla zahnat tu představu.

„Tys nikdy nezažila žádnou bolest?“

Silke si zkoušela vzpomenout. Nepamatovala se.

„A taky naše Sídlo není tak parádní. Ani holky nemají tak fajn uniformy. I když, až to uvidí, možná si je vytvoří.“ Sonya si zkusila iluzorní oděv tohoto vzhledu. Připojila ještě parádní dlouhé wingy...

„Sakra, ty štětiny mi překáží! Šla bych do Ohně hned, ale kluci by nadávali, že na mě není co stříhat. Co ty uděláš s wingama?“

„?“

„Nezkusíš si Oheň? Wingy bys měla před tím ustřihnout a obětovat v chrámu!“

„Kterým – a proč?“

„Kdo jsou tvoji Ochránci? Jsi křesťanka, tak asi...“ Sonya se zamyslela, „Ale vaše sekta asi vlasy neobětuje, co?“

Silke si představila chrám, kam několikrát za rok (více méně dobrovolně) zašla. Vypadal spíš jako přednáškový sál, nikde žádná náboženská výzdoba. Nemohl se měřit se zdejšími chrámy, plnými zlata a uměleckých pokladů. A to byly ještě při dobývání města vyloupeny!

Z druhé strany přiběhla Ali. Zajímala se, co se děje.

„Nic, něco se jí zdálo. Jdem hrát?“

„Já nevím, vypadáš divně... Byl to důležitý sen?“

Sonya vyčkala, co Silke. Ta přikývla a přivolala ji blíž. Spojily se.

Pak chvíli klečely v písku a dívaly se na sebe.

„Budem to řešit, nebo počkáme až po tom?“

„Jestli to uděláme, budeme muset do soutěže.“

„Nechcete mi prozradit, o čem mluvíte?“ zeptala se Silke.

Řekla to Ali: „Líbí se nám to. Vytvoříme další pluk městské gardy. Nechci tam ty starý semetriky, co tam jsou. Naverbujeme naše kámošky.“

Sonya dodala: „Ty velitelka, já čarodějka. Matka nás bude chránit.“

Silke trochu se zpožděním došlo, že tím myslí ji.

„Obě moje matky.“ vysvětlila Sonya.

„Název?“

„Plamenná hvězda.“

„Ale můžeme soutěžit jen za dorost!“

„Když vyhrajeme, pustěj nás mezi ženský!“

Ali natáhla ruku a Sonya ji stiskla.

„Tak jo, máme čtyři hodiny na sestavení družstva. Registraci zařídím. Ty se nevzrušuj a odpočívej. My si jdem ještě zahrát.“

„Hele, sehnaly bysme dost lidí na Šipky?“

Sonya přimhouřila oči. „Ale budeš hrát proti mně!“

„Spolehni se. Probodám tě jako jehelníček!“

„Che che che!“

Odběhly. Silke vzdychla a klidně si lehla.

Šipky (arrows, piilinë) = bojová hra za císařství, součást iluzorní magie.

Hráči vytvářejí iluzí šipky velikosti palce s ostrým hrotem, které vrhají po protihráčích. Mezi hráčem a cílem musí být volný prostor (bez krytí), hráči by neměli mít ochranný oděv, jinak by je to dost nebolelo. Dodatečné korekce trasy po vypuštění jsou obtížné, téměř nemožné. Pokud hráč pozná, že nezasáhne přesně, je snazší vypustit další šipku. Při zásahu způsobí hrot šipky zranění, které trvá do odeznění bolesti, asi pět minut. Bolest je značně intenzivní, může způsobit až ochromení, zvláště při kombinaci několika zásahů. Je-li zasažený ochromen natolik, že se nemůže hýbat, bývá přemožen a zajat. Šipky se tvoří z volné ruky, později hráč může vrhat kteroukoliv částí těla schopnou míření (kluci rádi z penisu). Počet hráčů není omezen, můžou se průběžně přidávat další. Terén libovolný, ve městě se kombinuje s honičkou, schovávačkou atd.

Upozornění: ačkoliv šipky jsou podstaty iluzorní, je obtížné je vytvořit, alespoň ze začátku. Zvláště větší počet najednou.

Džoglo (sting, niitënor) = bojová varianta šipek.

Šipka je napuštěna účinným jedem, který způsobí ochromení či dokonce smrt nepřítele. Etické principy považují džoglo za zákeřnou zbraň, jejíž použití je vhodné jen v případě krajní nouze (obklíčení, boj proti přesile nepřátel). Často se využívá jako ochrana dětí, které se doposud neumějí bránit jiným způsobem.

Goldie očividně hledala Silke. Doprovázel ji velice hezký mladíček, který se zjevně necítil v pohodě; asi ho poprvé přinutila chodit nahý mezi tolika hezkými děvčaty. Navíc mu ty holky věnovaly pozornost. A přízeň.

„Ahoj,“ řekla a svalila se do písku vedle ní, „Napila bych se něčeho, po čem bych upadla do kómatu. Jo, tohle je Herbert.“

„Těší mě,“ prohlédla si Silke nováčka, „Copak ti kdo udělal?“

„Přečti si mě!“ naklonila Goldie hlavu.

Spojily mysl a navzájem se seznámily se svými zážitky. Nelze říct, že by se nějak uklidnily, spíš naopak.

„Krucinál,“ řekla Goldie, „To máš tak ráda sado-maso?“

„Ještě to na mě nikdo nezkusil. Zdá se, že ano.“

„Jak sis užívala dřív?“

„Já jsem Američanka, víš? Když to tak hodnotím, za poslední dny jsem toho zažila víc než kdy jindy.“

„Z kterého času?“

„Hm?“

„To nic. Já jsem taky Američanka. Ale můj čas je... v budoucnu. Využila jsem možnosti dostat se sem, abych...“ Goldie váhala, jak to vysvětlit.

„Jak se sem dostal Grass?“

„Nějak podobně. Chápu ho víc, než myslí. Protože jestli se mi podaří to, co mám v úmyslu, moje doba nikdy nenastane.“

„Chceš zničit svůj vlastní svět?“

„Chci ho zachránit. Moje civilizace udělala tolik závažných chyb, že se řítí do zkázy. Nevím, jak ti to vysvětlit...“

„Myslím, že chápu. Taky to, že ti to dělá starosti.“

„Ale hov... nic. Jde o tu druhou věc. Ortolán.“

„Co to je?“

„Především planeta. Potom hvězdná soustava. A průser jako mraky.“

„Ale ne!“

„Grass naštěstí nemá tušení, o co jde. Jedno z klíčových míst vesmíru. Před nějakým časem (asi větším) tu soustavu obsadili nepřátelé. Nevíme jak jim říkat, tak je nazýváme Bulibáni. Asi lidé jako my; krutí a zlí, ale ne horší než my, kdybysme něco obsadili. Jenže nám překážejí.“

„A co my s tím?“

„Budeme je odtamtud muset vyhnat.“

„Aha. Proč jsme to neudělali dřív?“

„Když tam došlo k boji, nejvyšší guvernér von Klauber žádal o pomoc každého, kdo byl v dosahu. Taky svět zvaný Germania. Tam zřejmě nikdo nevěděl co s tím, tak to prostě založili do archívu. Kde to objevil Grass.“

„To nedostal nikdo jiný?“

„Ale ano. Jenže tenhle spis obsahuje taky koordináty, podle kterých se dá ten svět najít. Víš něco o navigaci ve vícerozměrném prostoru?“

„Ne. Ani...“

„Promiň. Představ si to tak, že z našeho světa je možno projít do prostoru vyššího řádu, dostat se na to místo a tam vstoupit do... chápeš? Když to místo umíš najít. Když ne, shoříš v centru hvězdy nebo tě slisuje černá díra. Případně zabloudíš někam, kam jsi rozhodně nechtěla. Takže musíš znát koordináty a použít je.“

„Já to chápu, taky mám ráda sci-fi. Nechápu jen jedno: co je po tom tobě a mně. Očekává se, že tam půjdeme?“

„Půjde tam Kosmická flotila. Ovšem KF má málo lidí, takže dočasně přijímá schopné jedince na krátkodobou smlouvu. Rok, dva tři až sedm.“

„Sedm let jsem u vás sloužil, a nic jste mi nedali?“

„Něco ti dají. Vzdělání a... možnost zapojit se do života podle vlastního uvážení. Většina lidí se zařídí v lepších světech.“

„A ty o tom uvažuješ?“

„Já nevím. Je to jako rána z čistého nebe. Měla jsem úplně jiné plány...“

„A teď?“

„Nevím. Jsem dost zmatená. Nejdřív bude jednat rada Sesterstva, tam patří i Renka. Jestli se rozhodne zasáhnout, většina lidí tam půjde. Sotva se to dozvědí ty tvoje holky, budou chtít taky. Necháš je jít samotné?“

„Krucinál! Co je mi po nich? Co je mi po Ortolánu?“

„Během noci dojde k Propojení. Od té chvíle to budou vědět všichni. Kolik jich půjde a kolik zůstane, co myslíš?“

Silke se ohlédla na partu, která se honila v příboji a vrhala po sobě maličké stříbřité předměty. Když někoho zasáhli, svíjel se v křečích. Ozývaly se odtamtud zběsilé pokřiky:

„Za Tróju!“

„Za Mykény!“

Potřásla hlavou: „To není v té Flotile nikdo, kdo by měl rozum?“

„No – já bych na ně nespoléhala.“

„Co přesně to mění na momentální situaci?“

„O tom už chvilku uvažuju. Počítám, že někteří přítomní jsou agenti KF. Takže se nám sportovní turnaj změní v nábor nováčků. Každý schopný jedinec bude prověřen a dostane nabídku... nesmysl. Bude prosit o zařazení. Některým KF vyhoví, zbylé odmítne. To bude závažnější spor než Trojská válka.“

„Těch dětí se to snad netýká?“

„Naopak. Než je Flotila někam pustí, bude vyžadovat výcvik. Od deseti do patnácti jsou nejvhodnější, dost velcí na ovládání bojových strojů a ne tak staří, aby se báli smrti. Netvrdím, že je nasadí hned do první linie. Ale budou je k tomu cvičit.“

„Jak to víš?“

„Předpokládám to. Víš, co jsou gamesy? Počítačové hry?“

„Jasně. Třeba šipka prolítává takovou jeskyní a když desetkrát narazí do stěny, do krápníku nebo do nepřátelský lodi, vypadne.“

„Na čem jsi to hrála?“

„Nejnovější verze. Už nepotřebuje ani děrný štítky, ani pásku...“

„Aha, už chápu. Celej počítač je velkej jako stůl, jsou v něm elektronky a zpracovávat se to musí v početní stanici, co?“

„Přesně tak.“

„Za dvacet let bude mít každej osobní počítač na stole a bude na něm hrát stovky různých her. Za sto let bude hrát ve virtuální realitě a sám dělat to, co dělali předtím animovaní panáčci. Počítám, že v KF tě posadí do skutečný kosmický stíhačky a pošlou do boje. Akorát to bude jen trénink.“

„Umím si představit, že to děti bude bavit.“

„A pak to jednou bude doopravdy. Se zabíjením a smrtí. Pošleš tam tu svou Ali a Sonyu a všechny ostatní?“

„Já? Já tam přece nechci!“

„Budeš se divit. Já jo.“

„To tě ukecali?“

„Kvůli tomu jsem tady! Přišla jsem, abych...“

„Vstoupila do Kosmický flotily? Jak o ní vůbec víš?“

„Znáš starý seriály? Star Trek, Battlestar Galaktica...?“

„Jasně. Kapitán Kirk a Spock s legračníma ušima.“

„Aha. Bude ještě pár pokračování. A taky jedna vize nějakýho člověka, co přijímá signály, když jede ve vlaku. Aštar Šeran.“

„Neznám.“

„Vrchní velitel KF. Říká se mu Blonďák, Velkej Q. a všelijak jinak. Hlavní šéf sil Dobra.“

„Proč to říkáš tak... jako bys tomu nevěřila?“

„Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. Je systém Missionaria Protectiva, předběžné působení. Hezké seriály pro méně bystré diváky, kde naši pokaždý vyhrajou a žádný z hlavních hrdinů nikdy nepadne. A i kdyby, oni ho zase oživí, vyléčí jeho rány, dokonce mu nechají narůst i vlasy, kdyby o ně přišel. Takže když ti nabídnou službu, nadšeně přijmeš.“

„Hádám, že skutečnost je odlišná?“

„Nevím. Jenom už nejsem malá holčička. Tak jsem nedůvěřivá.“

„Proč se to koná tady?“

„Někteří říkají Arminu Srdce Světa. Místo, kam se dá projít ze vzdálených a velice odlišných světů. Například z mého a tvého; stejný svět, různý čas. Neptej se mne, jak se to stalo. Můj kamarád Tom to zkouší zjistit. Zatím to vypadá na rozsah tři sta let. Tři století, chápeš? V situaci, kdy se každý rok vylepšuje technologie... Nikdo neví, kam to dojde.“

„Taky už mě to napadlo.“

„Navíc se dá projít ze světů, kde jsou úplně jiné civilizace, než známe my. Na jejich rozvoj dohlíží ta Kosmická Flotila.“

„Jak?“

„Je to podnik bytostí, kterým říkáme staří bohové. Vícerozměrní, z našeho hlediska nesmrtelní. Něco jako Aštar. Když to o něm tvrdil ten vizionář, všichni se mu smáli. Ale pak přijdeš na turnaj, kam je bohům zakázán přístup, aby to bylo... aby to neovlivňovali. Přespříliš.“

„Takže nejvyšší šarže jsou caanové.“

„Doufejme. Máme tady Esxatli, ta je tu doma. Potom čarodějky, Strážkyně křižovatek. Kateřina, Morrigan, Valérie. Možná i další. Ty jsou naše. Avšak ti zlí, Bulibáni, můžou mít taky svoje ochránkyně. Válka je válka, může to dopadnout všelijak.“

Silke znovu potřásla hlavou. „Ani jsi mi to neměla říkat.“

„Během noci se to dozvědí všichni. Každý, kdo si to přečte ode mne nebo od Renky. Impulsu se nevzepřeš. A taky je tu Grass.“

„Jenže ten má docela jiné zájmy.“

„Nebo se dobytím Ortolánu změní situace i pro něho.“

„Nebo se změní tím, že odejdeme.“

„Taky možnost. Těžko říct, co se stane. Důležité je, co uděláme.“

„Asi vyčkáme.“

„Jo, to bude nejlepší.“

„Například já se zvednu a půjdu do kanceláře. Podívat se, kolik jich zase přibylo a z jakých šílených světů.“

„Mám jít s tebou?“

„Klidně. Mně už je všechno jedno.“

Ali a Sonyu nechaly hrát Šipky. Ať je od nich aspoň na chvilku pokoj.

V závodní kanceláři vpadly do nejlepšího. Jejich kolegyně se tam usilovně hádaly s televizním štábem, který požadoval... všechno. Byla to televize z Kingtownu, šéf neměl tušení o místní realitě a byl dost nepříjemný, právě proto. Měl podezření, že je v tom nějaký podraz a nevěděl jaký.

Goldie si sedla na stůl a bavila se jejich hádkou.

„Nech ho, vola!“ doporučila, „Po prvním Impulsu svůj přístup změní!“

„Co tím myslíte, slečno?“ vyjel si na ni.

„Já? Nic. Kašlu na tebe, šlejško.“

„A vy jste kdo? Co tu máte za funkci?“

„To ti může bejt jedno. Dejme tomu nezúčastněná kolemjdoucí.“

Ať se vztekal jakkoliv, hned kývl na kameramana, aby to točil.

„Co byste nám mohla říct k programu turnaje?“

Zvedla ruku a v kameře to zaškrčelo. „Vypadni!“

„Co jste s tím udělala?“ zamračil se.

„Ona nic! Zaseklo se mi to!“ hlásil kameraman.

„Slečno, masově sdělovací prostředky mají právo na informace!“

„Tak jo. Jedna informace: spácháním zločinu se pachatel vzdává jakýchkoliv práv. Zákon této země za císařství. Vaše reklamy obsahují lživé údaje, takže jejich odvysíláním se dopouštíte zločinu. Žádná práva.“

Vyrazila mu dech. Jenom zíral.

„Tady je akreditace na natáčení ve sportovní hale.“ řekla Silke, „Jinde ve městě můžete natáčet co chcete a jak chcete. Komentovat to můžete taky jakkoliv, ale nechtějte nic od nás. My na blbý žvanění nemáme čas.“

Šéf mlčel. Kameraman mu ohlásil, že jeho přístroj už funguje.

„Tak vám děkuju, dámy.“ řekl a chystal se k odchodu.

V tu chvíli přišel Impuls.

Vzpamatovávali se poněkud obtížněji, než jindy. Na Silke vyšel kameraman, o šéfa (režiséra?) se postarala Goldie. Reportérky, velmi citlivé dámy, se dost nevybíravým způsobem zmocnil nějaký mladík, co zrovna přišel a ještě ani nestačil říct, co chce. Brečela.

Goldie se vyvinula z šéfova objetí, otřepala se a sedla si zase na stůl.

„Docela bych si dala něco k pití.“ oznámila.

„Já taky.“ hlesla Silke mnohem méně nadšeně. Ačkoliv... nebyla proti.

Jedna kolegyně ochotně nalila z láhve se zcela neznámým obsahem.

„Promiňte,“ zmohl se šéf na omluvu, „Vůbec nechápu, co se to stalo!“

„Impuls,“ řekla Goldie, „Jenom nechápu, proč teď ve dne.“

„Mám podezření, že přišel od někoho jiného než včera.“ řekla Silke.

„Taky si to myslíš? To vypadá, že to odstartoval někdo soukromě!“

„Třeba se nemohl domluvit, tak přemáznul jazykovku!“

Reportérce taky vrazili do ruky sklenici. Pořád ještě úpěnlivě štkala.

„O čem to mluvíte? Já vám vůbec nerozumím!“

„Z toho si nic nedělej. Vraž to do sebe, udělá ti to dobře!“

Splnila příkaz a začala se dusit. I Silke lapala po dechu.

„Proboha, co to je?“

„Skřetovka. Pangalaktický megacloumák. Až dosud nejsilnější, co tu máme.“

„Pak existuje ještě rána krumpáčem do lebky.“ dodala další dívka.

„To si dám až příště.“

„Nezlobte se,“ řekl režisér, „Pořád ještě nechápu, co to bylo!“

„Impuls. Zdejší oblíbený sport. Během noci přijde ještě párkrát.“

„To znamená, že mě...“ rozbrečela se zase reportérka, „Já chci domů!“

„Kočičko,“ přistoupila k ní Goldie a pohladila ji po vlasech, „Přišlo to poněkud nečekaně a uvažovala jsem, že pachatelce rozbiju hubu, až přijdu na to, která to je – ale že to postihlo tebe, mě docela těší. Hezky brečíš.“

Reportérka se zajíkla, utřela si nos a v očích jí zablýskalo.

„To si snad od tebe nezasloužím!“

„Myslíš? Takovejm křehotinkám dělá dobře, když je zmáčkne chlap!“

„Já dám do držky tobě, jestli...“

„Ty? Těma párátkama, co máš místo rukou?“

Dívku přešel pláč. Naopak ji ovládl vztek, vrhla se na Goldie – a vzápětí se rozplácla o zeď. Odrazila se k dalšímu útoku, a Goldie ji smetla kopem s otočkou. Takže se rozbrečela znovu, zvedla se na nohy a držela si nos.

„Kolik pecek ještě vyžaduješ, než začneš myslet rozumně?“

Reportérka se posadila na židli. Jedna žena jí přisunula další sklenici.

„Nejdřív: jak se jmenuješ?“

„Jane.“

„Fajn, já jsem Goldie. Součástí Impulsu bylo Propojení, zřejmě významná informace, jejíž zdržení mohlo... Aha! Znáš slovo Ortolán?“

„Nic mi to neříká.“

„To je dobře. Kterou řeč ses chtěla naučit, a nešlo ti to?“

„Já nevím... snad ani... proč?“

„Tak třeba italsky: Bella mia stella, per qué me tormenti... rozumíš?“

„Má krásná hvězdo, proč mě trápíš. A co?“

„Rozuměla jsi tomu předtím?“

„Já byla na jazyky vždycky tupá... ty myslíš, že je to od toho?“

„Podívej, sexuálním impulsem vzniká nosná vlna, kterou se předává velký blok informací. Koho to zapojí, ten ji obdrží.“

„Takže bych uměla těch jazyků víc?“

„I takový, který nikdo v životě nikdy neslyšel. Třeba babylónština.“

„Nesmysl. To bych uměla i ten... klínopis!“

„Jistě. Přečti, co je támhle na tom plakátu!“

„Sportovní klub Ohnivý drak. Laguna Taino.“

„Tainové byli obyvatelé ostrova, kterému se dnes říká Kuba. V našem světě byli vyhubeni dřív, než je kdokoliv mohl prozkoumat. Ale existuje svět, ve kterém jejich civilizace existuje a prosperuje. Možná tam zase nevědí nic o Španělsku a Kolumbově výpravě.“

„To je nesmysl, ne?“

„Je to jedna z věcí, které tady uvidíš. Tainové jsou součást Antilské federace, do které patří Aztékové, Toltékové, Mixtékové...“

Jane se nervózně usmívala. „Hele, ty mi chceš zblbnout hlavu. Abych jako zapomněla na to surové znásilnění?“

„Děvče, mám pro tebe několik rad. Buď si zvykneš – nebo co nejrychleji vypadneš z města – nebo se budeš držet v chráněným prostoru. Nechytí tě to v chrámech, někdy i jejich okolí, některých palácích... a jsou osoby chráněné speciálním kouzlem.“

„To je blbost, ne?“

„Jak chceš.“

„Ty jsi chráněná?“

„Já to nepotřebuju. Kdybych nechtěla, můžu... jsou různá protiopatření. Třeba mu vsugeruju, že se mu nelíbím.“

„A to by mělo stačit?“

„Impuls dokáže touhu vzbudit. Já ji dokážu taky utlumit. Za pár dní se to naučíš taky, není to nic těžkýho. Ale mezitím si zvykneš.“

Jane zírala. Usilovně přemýšlela.

„Připadá mi, že možná víš, co povídáš. Kdyby ne, kde si můžu stěžovat?“

„Nikde.“

„Aha. Tak to jsem si myslela. Tak jo, půjdeme.“

Město se dost změnilo. Přibylo do něj několik desítek tisíc lidí; všichni nebyli závodníci, většina byli turisté, kteří to chtěli vidět. Někteří si zajistili předem ubytování v několika zdejších hotelích. Jiní doufali, že se někde chytí. A další věděli, že snaha je zbytečná, tak se prostě rozhodli trávit noci v ulicích, popíjet, tančit a bavit se.

Kde to jen trochu šlo, vyrostly provizorní přístřešky. To je specialita domorodců a občanů, kteří si na místní poměry zvykli. Jižané si postavili veliké vojenské stany. Příslušníci bojových sdružení nezůstali pozadu; když už stan, potom s praporcem na vrcholu, aby bylo jasné, kdo přijel. Největší a nejhonosnější Bílí tygři; měli hodně klubů, všelijak rozdělených a propojených, takže často nebylo jasné, kdo ke komu patří. Vypadali, že se rozhodli stát přední šlechtou Impéria, a nic je nezastaví.

Méně vznešení šlechtici ovšem tábořili v méně parádních krytech. Mnoho jich bylo postaveno z materiálu... echm, to máte tak: Nikdo ze šlechty by v životě nic neukradl, zvláště když zná původního majitele. Ovšem pokud je věc ponechána delší dobu bez dozoru a využití, zdá se jasným, že jde o věc zahozenou a opuštěnou, takže si ji kdokoliv může vzít. Určitě nad tím bude hloubat méně, než vy nad smyslem tohoto odstavce.

Pak existuje třetí možnost, specificky arminská. Totiž majitel věc předá nějaké další osobě, která ji bude využívat, ale nebude jeho, nýbrž prvního, který má právo za to novému majiteli kecat do života. Tomuto vztahu se říká klientský a je velmi oblíbený, zvláště u dražších předmětů. (Auta, lodě, letadla i domy) A taky místa k obývání. Hezké je například nastěhovat se do prázdných pokojů šlechtického paláce a zůstat tam; když vydržíte dost dlouho a budete dělat rodu čest, postupně vás do něj zapojí. Nechte si od některých lidí vyprávět, jak se dostali do vznešeného postavení.

Ať jsou občané Indiopolisu jakkoliv pohostinní, všichni se tam skutečně nevešli. Bylo tedy nutno přikročit k variantě třetí: pít až do rána a pak padnout, kde jim dojdou síly. To nebyl problém, ve městě je spousta hospod i normálně, a teď přibyly ještě další. Opilství není považováno za zločin, spíš za roztomilý koníček. Jediný problém nastane, když host nemá na zaplacení. To se zatím stát nemohlo, turisté teprve začínali a peněz měli spoustu. Takže pili jak o život, aby se co nejdřív přivedli do stavu, kdy je jim všechno jedno.

O patřičný odliv peněz se samozřejmě starali i další podnikatelé, zvláště stánkaři se vším možným; také kadeřníci, tetovači a jiní zdobiči těla. Mezi turisty se totiž volně promenovaly čarodějky, princezny a další dámy, krásné až k zešílení. Půvab a přitažlivost jsou součást iluzorního vzhledu, to už Silke taky uměla. Včetně varianty odpuzující a nenápadný. Turisté ovšem nic netušili, pouze viděli, že to caanám sluší, tak se jim chtěli podobat. Nechali se ostříhat, potetovat, propíchat kovovými šperky, a pořád to nebylo ono. Záleželo taky hodně na výmluvnosti prodejce, a to si pište, ti nekrmí svá ústa nadarmo.

Caany si nižších kast nevšímaly. Měly dost svých starostí, třeba vychovat a usměrnit smečku svých závodníků. Ty děti sem přivedly hlavně proto, aby se něčemu naučily, takže bylo třeba jim to připomenout. Například dívky, budoucí čarodějky a členky Sesterstva, by měly umět zacházet s energií, do čehož patří Ešlehy i obrana proti nim.

„Hele, beru na vědomí, že nějaká pětiletá holka nemusí umět dát pořádnou ránu. Ale vy velký kozy, když chcete balit kluky, byste je měly umět hezky vysát, éčko zpracovat a využít, uložit nebo jím posílit pole. Takže zatím se budete učit zpracovávat cizí E: útok zachytíte, zpracujete a odešlete. Je to všem jasný, nebo mám některou cvičně prošlehnout?“

Dívenkám s velkýma bystrýma očima to nebylo třeba opakovat. Na pořádnou rvačku se těšily všechny; tak na sebe jen mrkly a začaly jedna po druhé metat blesky málem dřív, než se instruktorka vzdálila. Jelikož se znaly, víc je bavilo vyzvat k boji nějakou jinou partu; moc se jim líbilo, když nějaká holka při zásahu skončila v kotrmelcích a když se zvedla, sprostě nadávala, sténala a slibovala pomstu. A taky se mstila! Občas některým zůstal na kůži vypálený pruh, což správnou kočku vždy potěší.

Všechno dohromady to byl trénink na zítřek. Zítra budou probíhat boje na kolbišti, pod dozorem přísných soudců, kteří nedovolí žádné porušení pravidel. Dneska si bojovníci veleli sami, bylo tedy možno opatrně vyzkoušet, co soupeř vydrží. Třeba ty útoky Ebleskem jsou přísně zakázané, jako veškerá magie, ale každá správná holka by je měla umět. A na kom je natrénovat? Jen hádejte sami. Opačný problém je, že by neměla nikoho zabít. Kdyby pořádnou pecku chytila netrénovaná holka, mohlo by se jí něco stát. Takže hodně času se věnuje oťukávání a zkoušení, jak je která dobrá. Musíte si uvědomit, že soupeřka z her bude za čas vaší kamarádkou a může vám přijít na pomoc, až povedete nějakou skutečnou válku!

Jedna z možností výzvy je oslovit cizí holku, která vypadá a chová se jako správná princezna: „Jseš nějak moc hezká! Nechceš trochu oťukat fasádu?“ Většinou přijme, kamarádi vytvoří kruh a nastane souboj. Nejdřív se tlučou pěstmi, případně chodidly. Moc si neublíží, umějí uhýbat a krýt se. Čím déle souboj trvá, tím víc se diváci dostávají do varu, fandí a křičí, občas vyhrožují soupeřům, ale nezasahují, tím by nejvíc naštvali svou favoritku. Údery energií začnou používat, až když je jasné, že to druhá vydrží. Ale pak do sebe perou, dokud jedna nezůstane ležet ochromená.

To není konec. Poraženou je nutno potrestat: zmučit, zohavit, vypálit ji na tělo vlastní znamení. Pokud je kam; některé mají tělo už tak pokreslené, že další kresba by překryla ty dosavadní. Řešení je snadné: rozhlédneme se a zjistíme, která mladší holka jí nejvíc fandila, tu přivoláme a vyzdobíme. Obvyklý námět je stylizovaná podoba vlastního posvátného zvířete. V Arminu je to tygr nebo leopard, výjimečně jaguár. V Indiopolisu delfín, ale žádný maličký, pořádná mořská příšera! Žíhání samozřejmě hodně bolí, ale vydrží na věky a holka se bude mít čím vytahovat. A taky si vymění energii s přední bojovnicí jiného klanu; velmi dobré do budoucna!

Zohavení většinou znamená vyholení pruhu na hlavě. Pokud je kde brát. Což postihne i další, když se neopatrně připletou; když totiž označkujete menší holku, rozhodně neuteče, dokud má sebemenší naději, že by to mohlo pokračovat. Boj taky ještě není ukončen; teď se bojuje energetickými údery, které nejsou vidět, zato cítit. Je věcí cti prozradit soupeřce vlastní finty, ona každá umí něco jiného a pokud ovládají mentální spojení, ukážou si vše, co do té chvíle zažily. A když to jde, roztáhnou Mpole přes všechny přítomné. Tak vzniká Sesterstvo; už teď jsou jejich klany spřátelené. A když vycítí, že soupeřku souboj a mučení příjemně vzrušilo, pokračuje v týrání tak dlouho, dokud se obě (všechny) neudělají.

Teď nastane chvíle zapojit kluky. Každá lepší holka s někým chodí, občas s mnoha najednou. Teď svému miláčkovi předhodí soupeřku s rázným pokynem: „Doraz ji!“ Což on ochotně provede; obvykle přijde na to, že pořád ještě není zcela bezmocná. V sexu jsou varianty ještě rafinovanější než v souboji a schopná holka dokáže z kluka vytáhnout tolik energie, že by mohla klidně bojovat dál. Což jemu vadí tím méně, čím je zkušenější. Jedna z vlastností Epřenosu je, že se vzájemně posiluje – nejen s jednotlivými účastníky, ale s polem. Všeobecně: čím delší a složitější spojení, tím se všem víc líbí. Skončí to, až jsou všichni vyčerpaní k smrti; tehdy přejdou do fáze relaxace a mladší holky dohlížejí, aby se jim nic špatného nestalo. Správně by se do vyčerpání hrát nemělo, ale vykládejte to holkám, které chtějí být jednou (co nejdřív) caanami!

Tyto hry probíhaly převážně během odpoledne. Bojovnických klanů tu bylo hodně, někteří se znali, ale většina nikoliv. Caany dohlížely, aby všichni celkem ve zdraví přežili. Pokud to skutečně někdo přehnal, bylo tu několik WZ schopných pracovat se Živým Ohněm; takže zraněné či extrémně vyčerpané jedince ošetřily a zároveň zbavily problémů s účesem.

Možná je třeba říct, co se stane, když se připlete (třeba mezi diváky) někdo zcela nezkušený. Když ho pole nezachytí, tak nic; leda snad že může později vyprávět, co strašného viděl. Ale obvykle ho to přitáhne; potom se může stát, že se taky něco naučí. Jsou případy, že ho přijmou do klanu jako služebníka, žáka, nováčka... atd. Jsou na něj opatrní, ale po čase se může vypracovat. Někdy s nimi dokonce odejde do jejich světa.

A pak: ach ouvej! Některé klany mají otroky. To vzniká tak, že někdo při svých toulkách narazí na zločince; třeba se ho někdo pokusí okrást. Caana ho zajme, přenese na místo odkud nemůže uniknout, a tam ho cvičí a týrá, až ho zbaví všech špatných návyků. Samozřejmě ne sama, předhodí ho žákyním; bývají nesmiřitelnější. Po čase je částečně zdeptaný a částečně povznesený natolik, že je k užitku. Některé klany jdou až tak daleko, že lumpům nastraží třeba auto vhodné k vykradení. Když do něj zloději vlezou, ta věc je zajme a odnese do světa, kam rozhodně nechtěli.

Další možnost: důstojník Bílých Tygrů se seznámí s cizí dívkou. Skončí v posteli, pochopitelně. A když se dostanou do příjemného rozpoložení, ona se zeptá: „Ty vážně chytáš zločince? A co s nimi děláte?“

Ne že by to nevěděla, nebo ji to zajímalo. Počká, potom řekne: „Já bych od tebe nějaké koupila.“

Je na něm, aby se zděsil, protestoval, vedl nějaké řeči. Jí je to jedno.

„Dobře bych zaplatila. Co bys potřeboval?“

Potom počká, až přestane žvanit a začne reálně uvažovat. A řekne cenu.

„Máme prostředky, jak vytvořit cokoliv. Kromě živých lidí. Potřebuju nějaké. A slibuju ti, že se jich zbavíte natrvalo. Už nikdy se nevrátí.“

„Doufám, že je nechcete zabít a třeba sníst?“

„Rozhodně ne. Vycvičíme je k práci.“

„Nesmysl. Jsou to mizerové a dělat se jim nechce!“

„Neboj se. Každý se dá vycvičit, když máš dost času a trpělivosti.“

Nakonec to obvykle dopadne.

Přímou výchovu otroků zajišťují obvykle žákyňky. Hodně mladé, ale už teď schopné a důsledné. Taková holka má moc málo možností se na někom vyřádit. Na starších? To by dostala nářez. Na sobě rovných či mladších? Dejme tomu, ale nic moc zábava. Na zvířátkách? No fuj! Ale toho otroka si vychutnají; především si to zaslouží, neboť je zločinec, za druhé všichni souhlasí, a ještě má dobrý pocit, že se zasloužila o blaho lidstva.

Malé holky to mají těžké. Když je ti třináct, můžeš zkoušet balit kluky. Ale když je ti deset, jsi našláplá jako dospělá, ale nikdo tě nebere vážně? Svatba a následné osamostatnění je kdesi v nedohlednu. Panna je připojená na všeobecné pole, pod trvalým dozorem Ochránců. Energie jí nikdy nechybí, ale taky nepřebývá; ani nápad, že by přebytek nějak využila. Takže co jí zbývá? No jasně: zlobit.

A tak panenky zlobily, i když jim hrozil nářez. Jenže zmlaťte děvčátko, které vyniká vysokým koeficientem roztomilosti a umí koukat, že by se kámen ustrnul! Ještě byste byli rádi, kdybyste měli takovou doma! Vše okamžitě chápe, ve škole má samé plusy a ještě pomáhá ostatním. Čert ví proč jejími úspěchy nejsou tak nadšení ti, co ji doma mají!

V místních podmínkách zjistily, že mají víc E než normálně. Například by mohly vrhat Eblesky jako dospělé; nejen obranné, jak se na ně sluší, ale i útočné. Tak to začaly zkoušet; samozřejmě si to postižená nedala líbit a práskla pachatelku, až se svíjela v křečích. A aby se to nepletlo, sejmula při jednom i ty další, stejně si nic lepšího nezaslouží!

Koho to napadlo prvního, se už asi nikdy nezjistí. Jedna malá, nerozvážná a pomstychtivá holka přišla na to, že dokáže vyslat impuls, který způsobí zasaženému vypadání veškeré srsti. V první fázi asi zkusila proužek, který se obětoval Dobré bohyni, ale pak jí došlo, co by se s tím dalo dělat. Když se to povedlo, dala vědět kamarádkám, někdo zachytil echo a za chvilku to už zkoušely všechny. Čím déle hrály, tím víc jim to šlo, až některá dokázala plošně vypelichat celou nepřátelskou skupinu. A že to nešlo dost opatrně zaměřit, chytlo to i spoustu nezúčastněných.

Skončilo to jako obvykle: když se všichni dost vyřádili, uklidnili se, spočítali škody a zauvažovali, jak je napravit. Schopnějším čarodějkám to nevadilo, uměly iluzorní vzhled. Neschopní trpěli. Caany se dokázaly ubránit a na blahu cizích lidí jim nezáleželo.

A napětí ve městě vzrůstalo.

Těsně před uzavřením závodní kanceláře je navštívil muž, zvaný Generál. Tak mu vlastně začaly říkat ony, působil takovým dojmem. Skutečnou hodnost měl asi major nebo tak, uniformy měli Bílí Tygři všichni stejné a možná jen k těmto příležitostem. Generál byl zjevně společensky nadaný a schopný řečník; bez vyzvání se posadil a pustil se do obložených chlebíčků, přičemž dokázal srozumitelně mluvit. Ne zrovna smysluplně, ale to mu nevadilo. Co mu nalily, vypil. A bez nesnází vzbudil jejich přízeň.

Silke na něm něco vadilo, a pořád nemohla přijít na to, co. Lidí, kteří zbytečně žvanili, už poznala víc než dost. Až najednou jí došlo, že ten muž si přišel stěžovat; a že se mu dokonce daří vzbudit v nich pocit provinění. Za co vlastně? To neřekl.

Ani nevěděla jak, a začaly se bránit. Vysvětlovaly mu, že jsou nevinné, že za nic nemůžou. On žvanit přestal, snad jen tu a tam něco nadhodil; ony mu vypověděly vše, co chtěl vědět. Byl dobrý vyšetřovatel.

A pak jim to konečně řekl: nelíbí se mu, že cizí holky balí jeho Tygry. Něco na ně šijou, a to není v pořádku. Co je to vůbec za turnaj, a proč na něj přijelo tolik cizích klubů? Měl být jenom pro Arminy, maximálně několik spřátelených policejních klubů z ciziny. Ne z alternativních světů! Jak je vůbec možné, že to závodní kancelář připustila?

Teď už je vyloženě obviňoval, a Silke jen nesmyslně koktala. Nakonec to zkusila svést na pořadatele a sbor rozhodčích. Vzápětí si uvědomila, že ze všech zná akorát Richarda, a ten se vší mocí brání zaujmout tam významnější postavení. Generál tohle věděl taky; ještě chvilku jim jemně vyhrožoval, pak dojedl všechny chlebíčky a odešel. Mohly konečně domů.

Silke šla domů s Goldie. Vlastně ne domů; zaujal je ruch po ulicích, tak se zkusily trochu projít. Silke cítila znepokojení a nevěděla proč; něco se dělo. Něco neznámého, pod povrchem. Někdo to ovládal.

Povšimla si, že děti, které trávily celý den na pláži, jsou většinou do hladka oholené. Nepřekvapilo ji to; už předtím měly v úmyslu obětovat vlasy Bohyni, jen nečekala, že to půjde tak rychle. Na kamenných vlnolamech hořelo několik Ohňů, asi se v nich koupaly. Taky hodně turistů to zkusilo; aby to vylepšili, ještě se opili, zfetovali nebo rovnou zešíleli. Chovali se jako smyslů zbavení, ale zatím byli nepříčetně veselí.

Někdo na ni zavolal. Mladá žena, po celém těle dokonale vyholená. Silke chvíli trvalo, než poznala Moiru.

„Prosím tě, cos dělala?“

„Co by? Hrála si s dětmi! Zkusila jsem ty naše uličníky usměrnit, a dost dlouho jsem vydržela. Jenže pak se do mě dala moje...“ Moira se rozhlédla a vyslala signál; na to k ní dosurfovala holčička, která vypadala jako její zmenšená kopie. Klouzala po dlažbě na palec nad zemí, jako by jela na neviditelných bruslích. „Tak to je Aepi, můj potomek. Když vás bude zlobit, mlaťte ji jako žito. Ale ona se asi nenechá...“

Silke se sevřelo srdce. Aepi byla tak krásná a roztomilá, že dostala chuť ji obejmout a mazlit se s ní. Aepi nezaváhala, skočila jí do náruče a stulila se; kůži měla hladkou a jemnou jako samet.

„Už si tě taky koupila? Bacha na ni, je pěkně potměšilá!“

„Po mamince!“ vysvětlila Aepi.

Moira ji pohladila. Přejela jí po hlavě tak tři milimetry nad pokožkou, z prstů jí sršely drobné blesky. Lechtalo to a Aepi potěšeně zakňučela.

„Odpoledne ji holky naučily uvolnit chlupy z kořínků; na kom by si to asi vyzkoušela, než na mámě? Tak teď vypadám takhle...“

Silke dostala strach o svoje wingy. Aepi na ně koukala nějak moc zálibně.

„Teď se učí žíhání do kůže. Pár holkám už nakreslila naše znamení: bílou klisnu. Nechcete taky něco vypálit?“

Aepi hrdě předvedla znak Eponé, tančící na zadních kopytech.

Silke by nebyla proti krásné bílé kobylce, ale napadl ji jiný symbol, pro ni daleko přitažlivější: trojhlavý orel. Aepi zaváhala, zapátrala v paměti, jak asi vypadá. Silke se pokusila si vzpomenout.

„Můžu to zkusit, mami?“

„Co se ptáš mě? Na ní to budeš dělat!“

Aepi si prsty rozměřila, kde by měl orel být. Silke měla velmi hezké poprsí, každý muž se na ni podíval se zalíbením. Takže tělo orla na hruď mezi ně, ocas bude procházet žlábkem až na solar, boční hlavičky otočené k pyšně vztyčeným bradavkám. Prostřední hlava bude zírat přímo na diváka.

Aepi se nadechla, zkontrolovala svou Ebilanci. Pak změřila mámu, Silke i Goldie, kdyby potřebovala pomoc. Vycházelo to. Položila jí dlaně na hrudník a začala pouštět energii. Bolelo to strašně, propalovala se až do kůže. Ještě navíc si s tou bolestí vyhrála, pouštěla energii zpátky do prstů a znovu do kůže, jak vytvářela jednotlivé barvy. Během krátké chvíle dosáhla Silke orgasmu, celého jejího těla se zmocnil plamen a pocítila tak mocný příliv síly, že neodolala a dívence ji vrátila. Aepi zajásala, na chvilku se obě ocitly ve stejném Epoli. Pak Aepi odtáhla ruce a zálibně si prohlížela výsledek své práce.

„A teď mi to oplať!“ požádala.

To Silke rozhodně nedokázala. Chvilku váhala, co udělat; pak ji napadlo sevřít holčičku do náruče, přitisknout na prsa a orla prostě zkopírovat. Aepi potěšeně vřeštěla, energie se znovu přelévala z jedné do druhé, ale výsledkem byl nádherný barevný orel, dokonce se zlatými korunkami na hlavičkách. Ty v původní verzi nenosí.

„Ale já jsem princezna!“ zdůraznila Aepi.

Silke znovu dostala chuť ji muchlat.

„To je bezva nápad!“ jásala Aepi, „Nic nebudu kreslit, prostě ho každýmu zkopíruju! To je paráda, to neumí ani Eponé!“

„Nekritizuj ji, nebo tě čutne kopytem!“ varovala Moira.

Aepi se otočila na Goldie: „Můžu to zkusit na tobě?“

Goldie se jen usmála. Vzápětí měla Aepi na prsou a už křivila tvář, jak jí bolest kroutila tělo. Také mezi nimi vzniklo pole.

„Mami, to je bezva! Čím víc éčka vydávám, tím víc se mi vrací!“

„Prostě jsou to našláplý holky! Až se vyblázníš, zkus to na nějaký zcela neznalý turistce, co nebude dost opatrná a řekne si o to!“

Aepi se jen zachichotala. Znovu propočítala jejich bilance.

„Ten orel vážně dává plus!“ konstatovala, „Je dobrej!“

„Aquila. Přivolala ho z jeho světa WZ Alix, tou dobou čarodějka prince Lery. Chránil ji, dokud neodešla.“

„Do nebytí?“

„Ne, na nějaké jiné místo. Nejspíš tam, co je on.“

Pro Aepi nebylo takové vysvětlení nic překvapivého. Průniky mezi dimenzemi pro ni byly snazší než třeba cesta vlakem.

Silke pořád ještě bojovala s touhou se s ní mazlit. Sevřít ji do náruče, obejmout rukama a hýčkat... Aepi se jí svinula do objetí a znovu vytvořila společné pole. Tentokrát měla Silke pocit, že jí pronikla do útrob a ukládá se ke spánku přímo do dělohy.

„Tak!“ zajásala, „Teď jsem se ti zkopírovala celá rovnou do vajíčka. Při příštím Impulsu tě někdo oplodní a za devět měsíců mě máš doma!“

Silke mohla namítnout, že to není možné. Ale jistá si nebyla.

„Ještě je označkuj Eponé,“ navrhla Moira, „Ať nemáš průšvih...“

„To mám vykoumaný. Sleduj!“ Aepi šlehla Goldie bleskem a vypálila jí tančící klisnu na levou lopatku. Silke se natočila, aby to měla snazší; blesk byl bolestivý, ale nic proti tomu, co zažila předtím.

„Takhle si ocejchuju každou holku, kterou porazím!“ vysvětlila Aepi, „A taky každýho svýho milence!“

„Ještě jsi nad nikým nevyhrála,“ posmívala se Moira. Ta druhá možnost zatím nepřipadala v úvahu.

„Neboj, všechno bude!“ ujistila ji dcera.

Silke něco napadlo. „Kolik máš ještě dětí?“

„Tři kluky, všichni lítají tady někde kolem. Zítra je uvidíš na turnaji. A potom Gonerill, nejstarší dceru.“ Moira se na okamžik zasmušila, „Doufám, že je ještě naživu. Je ve Flotile. Snad se jí nic nestalo.“

„Určitě, mami!“ kývala hlavou Aepi, „Já bych to věděla, kdyby něco!“

Moira se k ní otočila a zaváhala, zda ji pohladit nebo šlehnout. Aepi se pro jistotu připravila na cokoliv, už si protřepávala ruce.

„Nejvyšší čas, mami, abys měla další dítě! Sestřičku, jo?“

„Nezlob!“

„Já doufám, že každá žena otěhotní! Budu za tebou lítat do Líhně...“

„No jo, jasně. Jdi zas chvilku zlobit někoho jinýho!“

Aepi přikývla a vytvořila si pod chodidly kluznou vrstvu. Odsvištěla neznámo kam, ani ji nenapadlo se rozloučit.

„Bezva holka!“ vzdychla Silke.

„Jo, miláček. Jen počkej, až tě bude třikrát denně vytáčet...“

Z čehož Silke pochopila, že to se zkopírováním myslí vážně.

„Já byla zrovna taková. Divím se, že mě máma neuškrtila...“

Další plánovaná akce byl koncert Renky de Castignac; Goldie se jej měla zúčastnit povinně, Silke vzala s sebou. Žádná budova ve městě nemohla pojmout všechny zájemce, tak se konal na ostrohu, kde stával Zlatý palác princezny Terry. Terezky, dcery Valérie. Mocné čarodějky. I teď tam stojí, ale už to není on. Rekonstrukce pro turisty.

Renka si vytvořila vhodné pódium. Z průhledného umělého skla, vznášející se volně nad mořem i nad troskami tak, aby ji bylo odevšad dobře vidět. Nepoužívala žádné reproduktory ani jiné technické zařízení, přesto ji všichni slyšeli. Po celé pláži, na Promenádě a všude; v ostatních zařízeních mohli klidně přestat hrát.

Zatím hrála její doprovodná skupina, ale už tak pódium obklopoval mohutný dav fanoušků; většinou tančili. Soumrak přišel velmi rychle; pódium se rozzářilo světlem, aniž bylo jasné odkud. Stejně jako zvuk, ovládala Renka též světlo; možná by dokázala i ohňostroj.

Silke se přihlásily Ali a Sonya. Obě byly hladce vyholené a chlubily se, že zbavily hřívy pár desítek kamarádů obého pohlaví. Příští na řadě byly wingy Silke, ale ta se důrazně bránila, takže se Sonička rozhodla ji trápit pouhým vyhrožováním. Goldie bylo celkem jedno, zda ji ostříhají, vytvářela si vzhled dle vlastního přání.

Za Sonyou přišel otec, Lord Rawitz. Samozřejmě tu byl služebně, dohlédnout na pořádek při koncertě; pohladil ji po hlavě, zatahal za ucho a vysmál se jí. Pak si postěžoval Silke, že dcera bez matky roste jak dříví v lese, což jí neprospívá. Silke považovala za potřebné Sonyu pochválit, jak je krásná, chytrá a že z ní bude dokonalá... teď se zarazila.

„Čarodějka. Já vím. Ale co můžu dělat, mám ji přerazit?“

„To rozhodně ne. Já bych ji nechala, ať si hraje. Nebo ti to vadí?“

Rawitz odpověděl vyhýbavě, rozhodně nic chytrého. Každopádně zůstali spolu, povídali si a hodnotili hudbu. Silke nemohla popřít, že se jí líbí. Ale vzpomínala na bolestivý odpolední sen...

Sonya zase přiběhla. „Tati, ještě jsem ti neřekla, co se Silke odpoledne zdálo. Dejte hlavy k sobě, propojím vás a můžeš si to přečíst...“

„Ale já...“ začala Silke, jenže Sonya už provedla spojení.

Potom se Rawitz dlouho smál.

„Máš smůlu. Můj dům není tak parádní, žádné stráže nepotřebuju a nikoho nešvihám přes zadek karabáčem. Ačkoliv...“ Silke náhle zjistila, že má jeho ruce na zadku a že je jí to příjemné, „Někomu bych docela rád našvihal!“

„Jen si něco zkus! A já tě do něj kousnu!“ zašeptala mu do ucha.

Začal trochu těžce dýchat. „Hele, ty si zahráváš!“

Přitiskla se k němu. Vnímala jeho mužnou vůni. I příjemnou auru.

A právě v té chvíli začali muzikanti hrát pomalou taneční melodii.

Nemuseli se dohadovat; dotančili na parket a pomalu se po něm ploužili, přitisknuti tak těsně k sobě, jako by se nikdy nechtěli rozdělit.

Cítila jeho vzrušení. „Jestli toho hned nenecháme, stane se to!“ zašeptal.

„Já to chci.“ odpověděla.

V té chvíli přišel Impuls. Silke se nějakou chvíli bránila pomyšlení, že za to může ona; pak přestala přemýšlet. Spojili se přímo při tanci. Tančili a milovali se zároveň, stejně jako všichni kolem; jen na pódiu zněly nástroje a hudebníci se zmítali v extázi. Silke tam na okamžik pohlédla; před svou kapelou stála Renka v celé své zářivé nádheře. Něco prováděla rukama.

Pak došlo k celkovému Propojení. Tentokrát přijala veškeré znalosti, jaké měli všichni ostatní. Samozřejmě se to nemohlo vejít do jediné hlavy, ale to neřešila, prostě se nechala proniknout. A cítila se šťastná.

Pak to skončilo. Líbala se s ním a byla ještě šťastnější. Nic si neřekli, jen se k sobě tiskli. Tehdy pochopila, že si ho vezme. Bude matkou Sonyi, Paní klanu Rawitzů a matkou jeho dalších dětí. Kolika? Kolik dá Bůh.

Renka začala hrát a zpívat. Z toho koncertu existuje řada nahrávek, některé značně odlišné. Trval několik hodin a celou tu dobu všichni strávili v permanentní extázi. Silke nic neřešila, podvolila se osudu a muži, do něhož se právě šíleně zamilovala. A byla naprosto spokojená a šťastná.

Errata:

30.05.2021 11:42