Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Roznesla se zpráva, že princ Lera se vrátil. Nikdo nevěděl odkud, kde byl a jak dlouho. Tvrdilo se, že doprovázel Mistra kamsi do alternativních světů; snad se tam měl něco naučit. Jak to dopadlo, není známo.

Někdy před půl rokem se kdesi v Barmě náhle objevil mladý muž, který se představil jako arminský princ a následník trůnu, vyhledal britský konzulát a požádal o politický asyl. Moře přeplul na malé plachetnici, kterou perfektně ovládal. Svoji totožnost nemohl nijak dokázat, ale taky nebylo možno mu dokázat, že princem není. Britská vláda váhala; arminský princ neměl se Spojeným královstvím vůbec nic společného, ani národnostně, neboť jeho matka Diana byla Francouzka, otec Charry (Charles Rither) snad Němec. Nakonec po dlouhém uvažování mladíka převezli do Hongkongu, ubytovali v hotelu pro diplomaty a horečně přemýšleli, co s ním. Princ tvrdil, že z Arminu uprchl kvůli rozporům v politických záměrech; netajil se úmyslem provést rychle státní převrat a zmocnit se vlády. Tento plán se nelíbil Mistrovi jako jeho vychovateli, dával přednost vyčkávání na příznivější chvíli. Proto uprchl. Nicméně odmítal říct proti Mistrovi či dalším hodnostářům jihu cokoliv nepřátelského. O vládě severu se vyjadřoval nepříznivě, ale dost stručně. Když se ho zeptali na císaře, vyhodnotil ho jediným slovem: „Zestárl.“

Diplomati od počátku očekávali, že s ním budou potíže. Nemýlili se. Málo mluvil, nikdy ne víc, než bylo třeba. Choval se zdvořile, leč nedůvěřivě. Jedl a pil velmi obezřetně, zřídka maso, nikdy alkohol. Lidem se vyhýbal. Novináře po domluvě expertů přijal, ale jeho odpovědi na jakékoliv otázky byly tak stručné a vyhýbavé, že z něj byli nešťastní.

Přesně toto chování charakterizovalo prince, jak o něm šly fámy. Odpovídal popisu osoby, také fotografiím z dětských let, které byly jediné k disposici. Krajní nedůvěru projevoval k lidem z finančních a podnikatelských kruhů, přestože právě je potřeboval, aby financovali jeho politiku.

Prohlásil, že na jihu má několik set oddaných bojovníků, ochotných na jeho rozkaz provést cokoliv. Na severu měl přívrženců mnoho tisíc, nicméně nebyli plně spolehliví. Očekával, že až provede převrat, připojí se k němu spousta dalších. Projevoval fenomenální paměť a dokonalou znalost poměrů na severu i jihu, pokud ovšem se dal přesvědčit, aby se k něčemu vyjádřil.

Diplomati čekali problémy, a dočkali se jich. V krátké době se vytvořilo několik skupin, které se snažily prince ovlivnit a získat na svoji stranu. Kolem začali kroužit finančníci, dychtiví získat vliv v budoucí vládě, ale také různí špioni, dokonce teroristé. Finančníci nabízeli peníze, zabijáci svoje služby. Nakonec se dostali do konfliktu mezi sebou; během přestřelky údajný princ zmizel i s penězi. Pak se začalo říkat, že to princ vůbec nebyl, jen chytrý podvodník. Další se domnívali, že jeho počínání bylo součástí rozsáhlé dezinformační kampaně, s níž princ souhlasil.

Přibývalo trapných skutečností. Nikdo nevěděl, jak princ vypadá, ani kde je. Ba ani, zda vůbec existuje. Tvrdilo se, že má fenomenální paměť a dokáže si pamatovat vše, co za život viděl či slyšel. Ovšem totéž dokázal jeho dvojník, tím taky dost přesvědčil své hostitele. Není nakonec možné, že to skutečně byl pravý princ? Těžko říct.

Princ neměl žádné sídlo. Co se týče Mistra, jeho oficiálním obydlím byl stan na louce před hradbami města Tigerstownu, kde se ovšem zdržoval pouze výjimečně. Princ bydlel všude a nikde, objevoval se nezván, nečekán, avšak žádnou chaloupku nikam neotáčel. Proměnit se v medvěda asi nedokázal, ale jeho oddané assassiny by to moc nepřekvapilo.

Hlavním zdrojem informací na jihu byly fámy. Pokud se tam vůbec kdy ocitl nějaký novinář, málokdy se mu podařilo dostat se k některému z hodnostářů, dokonce ani nezjistil, kdo je kde velitelem. Znali Gairda Hallowaye, věděli o něm, že má hodnost plukovníka, ale čeho? Armády či policie? Občas ho bylo vidět v uniformě podobné císařské, ale taky čemukoliv jinému. Existovali i jiní důstojníci, ale málokdo je znal.

Mistra neznal nikdo. Prince už vůbec nikdo.

Nicméně kolem prince se neustále hemžili jeho oddaní assassini a čekali na sebemenší příležitost, kdy by mohli na někoho vyrazit. Také o nich kolovala řada podivných zvěstí; tvrdilo se, že někteří vůbec nejsou lidé, nýbrž kříženci s démony, elfy, trpaslíky, vlkodlaky či šelmami. Pravda je, že tak mnozí vypadali, ale to frajeři na ulicích Kingtownu taky. Hodně bylo jiné než bílé barvy pleti; tomu odpovídala jejich víra, která občas připouštěla obětování nepřátel krvesavým bohům, barbarské mučení, kanibalismus a různé další speciality. Assassini vynikali nadlidskými schopnostmi, byli Lerovi absolutně oddaní a soutěžili o jeho přízeň. Dost je mrzelo, že byl dlouho pryč a nic od nich nechtěl. Teď očekávali, že rozkazy brzy dostanou.

Princ se vrátil ještě obezřetnější a protivnější, než odjel. Není divu. Jeho láska k dívce Kes skončila krajně podivným způsobem. Bohužel to není krásný ani romantický příběh, vhodný do telenovely. Nikdo jim nezpůsobil žádné příkoří, zradil je čas. Vlastně rozdíly časoprostoru.

Kes odešla s ostatními děvčaty na rekreační planetu zvanou Lucie, kde je středisko pro rodičky, zvané Líheň. Kouzelné ostrůvky se zelenou džunglí, kde stojí příjemné bungalovy a kde se dá bezstarostně trávit čas. Veškeré potřeby zajišťuje místní Centrální mozek zvaný Ben, pomocí komunikátoru ve tvaru černého čtverce. Na většinu předmětů má vložené receptury, jediný problém je složitě Benovi vysvětlovat nějaká velmi neobvyklá přání. Další způsoby zábavy jsou sledování televize a videa, studium pomocí internetu a pravidelné lékařské prohlídky. To je vlastně jediný případ, kdy sem na ostrovy přijde někdo cizí.

Když se děti narodily, nebylo to o moc lepší. Ženy pečovaly o děti a měly s tím dost starostí, když měla každá tři. (Každá ne, ale byl to standard.) Mezi tím se mohly přátelit nebo hádat, většina vyzkoušela obojí. Sledovaly televizi a nakonec se všechny daly na studování, byla to nejlepší zábava. Kromě jiného proto, aby nebyly hloupější než ty jejich děti.

Ty se totiž rozvíjely nezvykle rychle. Vlastně to nebylo takové překvapení, byly zplozeny pod patronací vyšších bytostí. Některé byly telepatické od přírody, jiné se připojily později. Jejich nadání bylo rozdílné, ale dokázaly si informace snadno vyměňovat. Taky s rodiči.

Kesina trojčata byly dvě dívky a jeden kluk, větší a silnější než ony, takže se snažil je bránit, kdežto holky byly bystřejší. Matka Kes měla co dělat, aby je zvládla; ale velmi rychle se rozhodly být jí oporou, takže přejaly značnou část rozhodování. Vlastně: převážnou část.

Lera se s nimi setkal na základně Flotily, lidmi nazývané Fort Awaen. Jak jste asi pochopili, součást vesmíru elfů, ale bylo to rušné místo a pohybovalo se tam hodně jiných ras. Nejvíc Lerovi vadili strážní démoni, kterých byla spousta a měli slíbenou odměnu za chycení každého nepřítele, takže hlídali vskutku bedlivě. Elfů poměrně málo, byli vznešení a chladní, rozhodně ne přívětiví.

Kes tam vedla jedno ze vzdělávacích středisek. Pro Leru uplynulo asi půl roku, pro Kes dvanáct let. Vypadala úplně jinak, než si ji pamatoval, čemuž se ani nemohl moc divit. Ji naopak překvapovalo, že je téměř stejný. Jejich děti byly typické dospívající holky z Flotily: lehké pastelové kombinézy, hlava zdobená kovovými implantáty, z nichž každý měl nějaký účel. Vlasů se už dávno zbavily, překážely by jim. Oči měly modré od koření, tedy i bělma. Chlapec vypadal podobně, jen byl větší. Děti vzaly v pohodě na vědomí, že toto je jejich otec a nijak je nevyvedlo z míry, že vypadá jako dítě a je princem nějaké hodně vzdálené barbarské země. Ochotně by do Arminu vyrazily na dovolenou, která by mohla vypadat i tak, že by ji (s pomocí mnoha kamarádů) dobyli. Kes jim zopakovala, že přesně to jí bylo před léty zakázáno; děti se zatvářily otráveně, ale už si zvykly, že jim Flotila nedovolí žádnou zábavu.

Kromě trojčat měla ještě dvě další děti, které si v podstatě vynutily ty starší. Žila s několika muži, nejradši s jedním pilotem Obchodního loďstva, který u ní bydlel rád a často a byl dostatečně rodinně založen, aby ho mohla brát za partnera. Děti souhlasily, chystaly se vyrazit do světa a vracet se pouze na prázdniny. Pilota potřebovaly, aby o mámu pečoval a plnil její pošetilá domácká přání, až budou pryč. Leru nepotřebovaly na nic, ale byly ochotny se o něj postarat, kdykoliv je přijde navštívit.

Lera si s Kes popovídal. Byli si docela cizí, ani si moc nerozuměli. Jeho a její starosti byly velice odlišné. Zavzpomínali, řekli si zábavné historky ze svého života (spíš ona) a bylo jim vcelku jasné, že to nemá cenu. Tak si slíbili, že se brzy zase sejdou, čemuž ani jeden nevěřil. Dokonce ani v sexu si už moc nerozuměli, ona se vyvíjela, kdežto Lera...

Lera vzal pod vlivem Denise na vědomí, že dospělý muž potřebuje pravidelné sexuální uspokojování. Jednou měsíčně mu tedy předhodili dívku, on si to s ní odbyl, poděkoval jí a zapomněl, že existuje. Že by ji nějak odměnil, ho v životě nenapadlo. Nezajímal se, zda ji nějak odmění někdo jiný. Asi to však byly slušné dívky, které odměnu nevyžadovaly. O jeho výkonech se nijak nešířily, zřejmě nebyly oslnivé.

Kdyby mu dívku nepřivedli, určitě by ji nepožadoval. Taky je otázka, co by udělal, kdyby u ní zjistil nějaké morální závady. To se ovšem nemohlo stát, jeho podřízení je už dávno důkladně prokádrovali. Denis s potěšením konstatoval, že princův dvůr obklopuje svého pána neprostupnou hradbou tak, že přes ni nepřejde nic, co by ho mohlo rozladit.

Toto je poslední známý údaj o ženě, které říkali Kes. A o dětech, které s ní princ Lera zplodil.

Jakýkoliv kontakt s Kosmickou flotilou byl nelítostný úder do sebevědomí každého, včetně vladařů různých území. Především tam takových byla spousta, někteří o hodně mocnější. Často potřebovali, aby KF zasáhla na jejich území v jejich prospěch. Pokud měli závažné argumenty a mocné přímluvce, občas to dopadlo. Jiní potřebovali, aby KF zasáhla na cizím území. Ti potřebovali opravdu hodně významné přímluvce, nebo argumenty, proti nimž nebylo možné cokoliv namítat. Rozhodování velení bylo pomalé, pro lidi téměř nepochopitelné, chodilo naprosto jinými kanály. Lidé mu říkají Boží mlýny.

Flotile nezáleželo (nechápala), zda nějaký představitel byl do své funkce zvolen v demokratických volbách, nebo se stal diktátorem, když všechny soupeře porazil v boji a vzápětí zaživa sežral. Pravda je, že ti druzí měli jisté problémy při obsazování vyšších funkcí. Zato se dobře uplatnili v bojových jednotkách, kam se naopak nehodili jedinci mírumilovní a neútoční. Lera patřil k lidem = střední kádry, použitelné ke všemu kromě vyššího velení. Závady: lidé jsou krátkověcí, psychicky ovlivnitelní, snadno umírají v boji. Výhody: dobře se rozmnožují, bez problémů se kříží s většinou jiných druhů. Jejich míšence potkáte v KF kdekoliv.

Je třeba si ujasnit pojmy hmotný / duchovní. Mezi Bohem (nejvyšší silou vesmíru) a hmotnými bytostmi je velké množství jiných, ať jim různé kultury říkají, jak chtějí. Vyšší velení patří k těmto vícerozměrným bytostem, čím vyšší, tím spirituálnější. Do světů o pět a více úrovní výše se ani nedá proniknout jinak než nehmotně. A právě tam se utvářejí rozhodnutí.

Těžko tvrdit, že Lera ve Flotile sloužil. Kdokoliv přišel, dostal označení s kódem, na základě něhož dostal najíst, mohl se ubytovat, projít dveřmi atd. Byla spousta osob, která se jen porozhlížely, něco prosazovaly, byly někoho navštívit atd. Strávil celkem půl roku na různých místech, v podstatě se rozkoukával a pak se vrátil domů. Se záměry, jejichž detaily zatím nikomu neprozradil.

Zajímavé časy prožil Arley Trengan. Jako jeden z prvních kluků se nechal dočasně transformovat na ženu a oplodnit. Arletta zdárně donosila a porodila kluky trojčata, dost zvláštní v Líhni. Když se uzdravila, vrátila se zpátky k původnímu tělu. Pro dívky příjemná zpráva, potřebovaly aspoň nějaké muže. Takže se Arley stal... hm, plemenným hřebcem?

Žil v konkubinátu několik let. Zakrátko vyšlo najevo, že některým dětem z jeho semene je vrozena schopnost tělesné transformace. Napřed proměňovaly svá těla na existující tvory, jaké viděly kolem sebe, pak začaly vymýšlet hybridní. Pravda, někteří se nepovedli a dětem šlo trochu o život, ale překonaly to a časem se všechno naučily. Arley jim dělal instruktora, později dozorčího výcviku. Nakonec učil transformaci i na jiných školách a stal se dost populárním.

Lerovi slíbil, že až bude potřeba, vrátí se a pomůže mu. Ovšem raději by pracoval ve flotile, samozřejmě. Dohodli se, že to ve vhodný čas projednají a přijmou závazné rozhodnutí.

Leontýnku potkal princ jen letmo a málem ji nepoznal. Ona na něho se upamatovala jen matně. Bylo jí dvaasedmdesát, měla přes třicet manželů a neurčité množství dětí. Nejvýznamnější z těch manželů byl regionální bůh planetární soustavy T'Kaana. Ačkoliv Lea nebyla původem bohyně, obyvatelstvo ji uctívalo a stavělo jí chrámy. Další podrobnosti se můžete dozvědět na Galaktickém Internetu pod heslem Dobrá Bohyně, Zlatá Bohyně nebo taky Paní Všech Zmatků.

„Jsi šťastná?“ položil jí Lera otázku.

Nějakou chvíli přemýšlela. „A víš, že jo?“

Usmál se. Co mohl říct jiného než: „Tak se měj!“

Taky se naučil si hrát. To jsou kecy, že si v životě nikdy nehrál, různé tygří hry měl naopak velmi rád a podporoval je, bojovník musí být ve formě. Malý problém byl, že starší tygři si pamatovali císaře Charryho, jeho otce; ten byl vždycky velký a silný a zvládal je hrubou silou, což obdivovali. Lera byl drobný a štíhlý, až v dospělosti trochu vyrostl. Ovšem kecy, že se otci nevyrovná, mu šly velice na nervy.

Jako dítě měl počítač se spoustou her. Ve Flotile měli počítače s ještě větším počtem her, a důrazně doporučovali, aby každý pilně trénoval, hlavně na různých simulátorech; až si sedne do pravého bitevníku, nebude mu ovládání činit takové potíže. Leru počítačové hry chytly jako každého, věnoval se jim každou volnou chvíli a byl čím dál lepší. Dokonce se v jeho tváři občas objevilo cosi jako vášeň.

A bohužel: věděl, že mu tuhle zábavu taky brzo vezmou. Nemůže přivézt do Arminu moderní počítač. Kdyby ho někdo viděl, bude průšvih. Mohl by si vzít nějaký vývojový prototyp s maličkou obrazovkou, na které se dá hrát jen pár ubohých primitivních her. Jenže...

Věděl, co bude muset. Denis to věděl taky, nebylo to těžké uhodnout. Nikdy o tom nediskutovali. Ani ve Flotile se Lera nestal hovorným a společenským. A Denis dobře věděl, o čem přemýšlí.

Jak má uvažovat člověk, který poznal vesmír a všemožné jeho části, různé rasy, dokonce prostor vyššího řádu? Kdo hovořil s anděly, starými bohy, bojoval s démony... Teď se musí vrátit domů, a o svých zážitcích může mluvit pouze s několika nejbližšími. Ty ostatní musí donutit, aby se rozvíjeli co nejrychleji, aniž by jim vysvětlil, proč zrovna tímto směrem. Nebudou chápat, nebudou mu věřit, možná ho budou nenávidět. Jeho šelmy a kamarádi ho naopak budou milovat a tvrdě prosazovat jeho rozkazy.

Možná se na takový život dokonce těšil.

Spolu s princem přišel mladý muž jménem Chatt Wanner, Denisův syn. Velmi schopný bojovník, jemuž nebylo radno se plést do cesty.

O jeho životě existují pouze nezaručené zprávy; možná pomluvy. Pocházel z altisvěta zvaného Základna, nebo též Foundation. Je to nepříjemné místo, přetechnizované, přelidněné, plné zvláštních národů a států. Platí o něm všechno a nic, co řekneme o jednom státě, není pravda v druhém. Pokud můžeme věřit dostupným informacím, vývoj byl podobný jako v Arminu: malá skupinka vysoce morálně vyspělých osob si jej vybrala za své útočiště. Pak tam za nimi přesídlili další (jejich přátelé) a později tam byli vysídleni nepřátelé různých režimů, v mnoha vlnách a často za nejasných okolností. Ty první zakladatelé přijali – alternativou byla fyzická likvidace. Těm dalším by se už možná bránili, ale mezitím vznikla demokracie a téměř s jistotou zablokovala jakékoliv rozhodnutí.

Původně byl ten svět bez jakéhokoliv života, vhodný k terraformaci. První osadníci se pokusili jej zkultivovat, pěstovat rostliny a zvířata; veškeré živé bytosti tam byly přivezeny a ani příliš nezmutovaly, ale některé jsou dost vzácné. O ekosystému rozhodně nelze říct, že je vyrovnaný. Z toho důvodu je celkem snadné místním boháčům prodat něco vzácného a získat od nich na oplátku mnoho cenných věcí.

Jediné, čeho je na Základně až příliš, jsou lidé.

Většina se tam dostala, aniž chtěli. Vytvořili si vlastní státy, různé úrovně. Obvyklý vývoj: první generace nadšení bojovníci, kteří se domnívali, že se po nějaké době vrátí domů a vyřídí účty s těmi, kdo je vyhnali. Pro druhou generaci měla tato myšlenka jakýsi smysl, ale příliš s návratem nepočítali, chtěli se spíš usadit zde, mít zaměstnání a bydliště a být považováni za řádné občany. Zpravidla netoužili po žádném zabíjení. Třetí generace už naopak byla ochotna zabít kohokoliv z jakýchkoliv důvodů. Obvykle pochopili, že ať budou dělat cokoliv, budou stále jen občany druhé (až poslední) kategorie; zvláště pokud byl na nich původ jasně patrný. Protože zákony je všelijak diskriminovaly, vytvořili si ochranné gangy, a ty bojovaly nejdřív proti nepřátelům, pak proti vlastním odpadlíkům, zrádcům a kdekomu, kdo se jim nelíbil. Policie proti nim bojovala jak uměla; časem poklesla z ochránce zákona na další gang. Do gangu lidé nevstupovali, ale rodili se do něj; přejít někam jinam bylo obtížné až nemožné.

Denis tam přišel na pozvání jedné z význačných čarodějek. Že mu poskytly pohostinství a pokrm, je samozřejmé; také mu strčily do postele mladičkou příbuznou a vyjádřily touhu získat od něho dítě a podporu. Vyhověl. Takto přišel na svět chlapec Chatt Wanner. Naplnil očekávání a vyvíjel se ke všeobecné spokojenosti; už jako dítě se naučil bojovat a využívat omezených znalostí magie. Proč odešel do Arminu? Neřekl.

Čarodějky toho světa byly zlé. Snad ani ne záměrně, ale život je naučil bránit se proti nepřátelům pokud možno dřív, než zaútočí. Později zničit nepřítele dřív, než připadne na myšlenku zaútočit. Ještě později zabít každého, kdo jim připadá nebezpečný. Stejně jako ostatní byly rozděleny mezi jednotlivé klany, státy a gangy, každá fandila svému a kontakty mezi nimi byly slabé až žádné; tím pádem si samozřejmě nepředávaly ani informace, což vedlo k velmi omezeným znalostem. Denisova schopnost naučit je obrovskému kvantu znalostí byla velmi cenná, proto ho asi pozvaly. Samozřejmě existovaly různé případy spojenectví a koalic, které se uzavíraly, nějakou dobu trvaly a pak se rozpadly, což vedlo k dalšímu nepřátelství.

Na rozdíl od Arminu byly čarodějky taky chamtivé. Mnoho věcí si nedovedly vytvořit samy a potřebovaly je, kromě toho společnost oceňovala bohatství. Lidé jim nosili cenné dary, když od nich něco potřebovali. Později přinášeli dary, aby nezasahovaly. A nakonec už přinášeli to nejcennější, protože se jich prostě báli. Nebylo radno je rozhněvat.

Ještě: ženy všeobecně tam měly hlavně tržní cenu. Dle středověkého zvyku silně záleželo na jejich tělesné nedotčenosti, po zneuctění cena významně klesala. Muži byli žárliví a krutí a se ženami jednali nelítostně. Ty se jim na oplátku mstily, jak uměly. Když se některá dostala do nadřízeného postavení, byla ještě bezohlednější. A protože si obvykle sama nedokázala pomoci, šla za čarodějkou a dala jí, co mohla. A čarodějka se pomstila tak krutě, jak jen dokázala.

Co tam dělal Denis se svým princem? Zřejmě mu chtěl ukázat svět, před jakým ho chtěl varovat. Nenávistný, chamtivý a krutý. Princ Lera to přijal se svou obvyklou mlčenlivostí; nicméně Chatta přijal mezi své nejbližší. Nikdy se nikomu nesvěřil, co tam zažili.

Chatt byl velký silný muž, působil trochu neohrabaně. Mluvil stejně málo jako princ, stejně jako on měl dokonalou paměť a dokázal ji účelně využít. Nikdy si nepotřeboval dělat poznámky, všechno si pamatoval. Oproti Lerovi byl emotivnější, snadněji se nadchl či rozhněval. Lerovi to imponovalo. Rád ho nechával jednat za sebe, přestože byl přítomen.

Na inspekci do Sun City ho poslal samostatně. Lera nebo Mistr? Asi je to jedno. Každopádně když se vrátil a podával hlášení, byli u toho oba.

„První dojem po příchodu: rychlý všestranný rozvoj města. Hodně se staví, spousta nových domů. Na hlavní třídě podél řeky podle územního plánu, jinde spíš nekontrolovaným bujením. Z magistrály vybíhají ulice nahoru do kopců; ty jsou zásadně přistěhovalecké. Podíl nových obyvatel vůči domorodcům, případně starousedlíkům, výrazně vzrostl.“

Lera mlčel. Denis přivřel oči a sledoval výklad.

Ježto byl Chatt jeho syn, dokázal celkem snadno vnímat jeho myšlenky. Už nebylo mnoho takových, kdo by četli v mysli druhého jako v knize. Chatt tu schopnost taky neměl, nedokázal si ji představit a nepostrádal ji.

„Při změně názvu města byly provedeny doplňovací volby. Starosta Button už delší dobu ohlašoval úmysl vzdát se funkce a soustředit se na řízení své dřevozpracující firmy; to teď skutečně udělal, je jen členem městské rady. Starostou je nějaký Carrigan; jeho největší předností je, že nikomu nevadí. Starousedlík, nepříliš bohatý, ale administrativně zdatný, zdá se. Zvítězil proto, že žádná ze stran nechtěla dovolit, aby místo obsadil někdo z druhé strany, tak se dohodly na kompromisu. Ty dvě strany; jednu tvoří starousedlíci, kteří si přáli setrvání Buttona. Druhou vede... mluví za ni jistá Hetty Snowberryová, feministka a velmi aktivní politička. Ovšem není hlavní osobou, reprezentuje jakýsi klub podnikatelů. Jeho vedení není jisté, tu dámu za sebe nechají mluvit, aby na sebe nepřitahovali pozornost. Jejich záměrem je obnovit některé aktivity, které fungovaly v Sheolu.“

Princ na pár okamžiků hněvivě stáhl obočí. Byl to jen prchavý stín, ale jeho assassini to dobře zaregistrovali.

„Samozřejmě zákon nedovoluje zřízení heren a nevěstinců. Ale už založili několik bank a obchodních či zprostředkovatelských společností. Taky jakousi agenturu, zajišťující vymáhání dluhů. Samozřejmě nenásilnou cestou!“ to Chatt zdůraznil rychle, aby předešel princovu hněvu. „Osobně je podezřívám, že se jedná o místní centrálu Bílých Tygrů.“

Assassini pozorně sledovali výraz princovy tváře. Jedním z nevypočitatelných faktorů jeho povahy byla zbožnost. Samozřejmě svérázná; neřídila se žádným doporučením teologů, ale osobními sympatiemi. Ať je to jak chce, je tygr posvátnou šelmou a použít jeho název nebo logo jako znak se nebezpečně blíží svatokrádeži. Na druhé straně se ovšem Lera nikdy nevyjádřil o sektě Bílých Tygrů nepřátelsky. Takže?

Princ neřekl nic.

„Jedna z možných variant je, že pochybní podnikatelé budou provádět svoje zločiny pouze na severu, ale u nás na jihu budou bezpečně ukládat výnosy ze svých podniků. To by samozřejmě nebylo nic závadného.“

Chatt to pronesl a zmlkl. Vyčkával princovy reakce.

Lera neřekl nic.

Zato Denis: „Ta Snowberryová – co je zač?“

„Ochránkyně veřejné morálky. Ráda poučuje ostatní, co mají dělat. Pracovala jako vychovatelka nerušené mládeže, ovšem jejich středisko shořelo jako všechno ostatní v Sheolu. Teď je profesionální politik. Podporuje rozvoj obyvatelstva a zvyšování morální úrovně, zvláště mladých.“

Denis takové typy dobře znal. Zatímco v současnosti takové dámy hodnotí, proč a za jakých okolností která dívka nelegálně otěhotněla (a neví s kým), za císařství se pohoršovaly, že té holce už je víc než patnáct, ale ještě nesplnila občanskou povinnost a neporodila dítě pro vlast.

„Přestože je ta Snowberryová nadšenou strážkyní veřejné morálky, důrazně prosazuje v Sun City zřízení některých výdělečných podniků, které fungovaly v Sheolu a byly zničeny požárem. Například televizní studio včetně ateliérů na výrobu vlastních pořadů, sportovní středisko, tiskárny, obchodní dům...“

Lera naslouchal mlčky a na jeho tváři se nedalo nic poznat.

Chatt věděl, co má zdůraznit: „Samozřejmě by v případném povolení zřízení televizní stanice bylo zdůrazněno, že musí dodržovat zákony a nepřestupovat nařízení a ustanovení vlády. Platila by veškerá omezení ohledně násilí, sexuálních scén, reklamních pořadů...“

V této chvíli měl princ už konečně vybuchnout. Zůstal zcela lhostejný.

Chatt uzavřel: „Není vyloučeno, že se jim podaří to prosadit.“

Princ se konečně pohnul. Rozhlédl se po přítomných, klouzal očima z jednoho na druhého. Až se zeptal: „V jakém stavu je jednání o mírové smlouvě?“

Teď nastalo překvapené ticho mezi všemi. Tu otázku nečekal nikdo.

Mírová smlouva mezi severním a jižním Arminem byla politická záležitost, kterou vytahovali různí politici vždy, když nastala potřeba, zejména před volbami. Obyvatelstvu na severu i na jihu se dvojvládí nelíbilo, působilo spoustu potíží. Situace na hranicích se horšila a lepšila podle toho, jak se vyvíjela politika v celé zemi. Vyhovovala snad leda pašerákům a různým podvodníkům, ti si uklidnění poměrů nepřáli. Na jihu se žádné volby nepořádaly, takže názor byl celkem jednotný: jsme ochotni uzavřít jakoukoliv smlouvu, pokud nás nebude diskriminovat. Čas od času se konala jednání, ale vlekla se strašně pomalu. Prince doposud nikdy nenapadlo se o ně zajímat, někteří dokonce soudili, že o nich neví.

„V současnosti je v Kingtownu hrabě Szarkay,“ odpověděl Gaird Halloway, „Jednání se vedou už dlouho, nevedou k ničemu a počítáme, že budou ještě dlouho pokračovat. Celkem nikdo nemá zájem je ukončit.“

„Chtěl bych vidět protokoly.“ řekl princ.

Mezi assassiny vzniklo vzrušení. Jestli si princ přeje uzavření smlouvy, znamená to především, že skončí drobné potyčky se severem. Někteří tam měli jakési osobní nepřátele a měli v plánu to s nimi časem vyřídit.

„Koncepce státu,“ řekl princ důrazně, „Předpokládá postupné sbližování obou částí země a přípravy na budoucí spojení.“

„No teda,“ řekl kdosi, „Dokud žije Draggon...“

Princ řekl: „Ano.“

„Chceš, aby Draggon zemřel?“ ptal se někdo jiný znepokojeně.

„V žádném případě. Nicméně tuším, že časem zemře sešlostí věkem.“

Všichni věděli, že kdyby princ řekl jediné slovo, zemře Draggon do čtyřiadvaceti hodin. Až doposud si to nepřál. Naopak několikrát se vyjádřil, že mu ministerský předseda vyhovuje víc než kdokoliv jiný.

Než se vzpamatovali, obrátil se Lera k Hallowayovi.

„Gairde, před nějakým časem ses zúčastnil nějakého sportovního podniku... tuším že to byl turnaj v zápase. Jak to pokračovalo?“

„Byl jsem na tom turnaji, pak ještě na jednom a pozval jsem několik mužů k nám na jih. Přátel, dalo by se říct. Pak to tak nějak... ustalo.“

„Dobré zvyky se mají udržovat. Potěšilo by mě, kdyby se naši reprezentanti zúčastňovali sportovních utkání, zvlášť pokud je pořádají sportovní kluby policie nebo armády.“

„A máme jim dát pořádně do řepy, pane?“ zeptal se kdosi z mladých.

Lera se ohlédl tím směrem a usmál se. „Samozřejmě bych byl rád, kdybychom vyhráli. Ale jsem si vědom, že pokaždé se vyhrát nedá. V takovém případě by mě potěšilo, kdyby soupeři na boj dlouho nezapomněli a těšili se na příští utkání. Po skončení samozřejmě může být příslušná oslava, ať zvítězíme nebo prohrajeme. Veselá oslava se zábavnými vylomeninami.“

Mladí se domluvili pohledy. Nebyli proti.

„Občas by se nějaká sportovní událost mohla konat také v areálu Sun City. Včetně televizního přenosu.“ pokračoval princ.

Což znamenalo, že televizní stanice je taky povolena. Sportovní přenosy, bezpochyby zábavné estrády se zpěváky a komiky. I se striptérkami?

Lera předvedl, že uvažuje: odvrátil hlavu a přimhouřil oči.

„Tuším, že máme nějaké potíže s financováním humanitárních akcí, jako je třeba výstavba a zařizování nemocnic, že? Pokud by třeba některá umělkyně vázala svoje svlékání na výši částky, kterou upíší štědří dárci...?“

Věděli, že téměř každá žena v zemi se ochotně svlékne, jakmile bude mít příležitost. Zejména před kamerami. Pokud to bude z humanitárních důvodů, pak ještě nadšeněji.

„A ještě,“ dodal princ, „Byl bych rád, kdyby TV Sun City v neděli a ve svátky vysílala příslušné pořady. Přenosy z chrámů, kázání a tak. Sluší se dbát na morální rozvoj obyvatelstva.“

Což znamenalo: pokud splní tuto podmínku, budou moci v jiné době vysílat cokoliv. Možná dokonce reklamy?

„Možná budeme muset připustit určité... kompromisy.“ řekl Denis.

Princ to nekomentoval. Reklamy nesnášel, avšak...

„V žádném případě nepřipustíme, aby byly reklamami narušovány programy vysoce morální či umělecky hodnotné!“ zdůraznil Denis.

Někteří tušili, jak to bude vypadat v praxi. Před bohoslužbami či projevem některého státního hodnostáře bude namísto reklam příjemná hudba. Stejně diváci zbožní a kulturní nejsou nadšenými spotřebiteli šmejdu, takže je zbytečné jim ho vnucovat.

„Máme dát vědět do Sun City, že s tím vším souhlasíme?“ ptal se Chatt.

Lera opět zauvažoval. „Zbytečné. Ono se to k nim donese.“

Všichni se už chystali zvednout a jít sdělit podřízeným převratné novinky, když je ještě jednou zarazil nečekaným prohlášením.

„Zkontrolujte taky, jak pokračuje reforma daňového systému.“

Existují slova, která nebylo radno vyslovovat před princem, nechtěl-li ho člověk naštvat. Slovo daně bylo jedno z nejhorších. Považoval za nečestné a státu nedůstojné vymáhat z občanů nějaké peníze za to, že existují. Sice za císařství existoval jakýsi systém vybírání daní, ale v praxi moc nefungoval. Verze Zlých Jazyků: císařovna Diana se kdesi doslechla, že ve vyspělém světě se platí daně. Tak to na příštím zasedání vlády nařídila, ale jako obvykle nezkontrolovala, jak se její rozkazy plní. Byl zřízen daňový a finanční úřad, kde nalezlo pohodlné živobytí pár lidí, jinak neschopných čehokoliv. Jejich společenské postavení bylo nízké, pracovní morálka ještě nižší, takže se moc nesnažili. Daně netvořily významnou část zdrojů vlády, hlavně proto, že většina obyvatelstva patřila k nevýdělečným a nemajetným. Daleko víc vláda získala z podílu na válečných dobrodružstvích bojovnické kasty. Válečníci byli hrdí a ten stát jim patřil.

Draggon samozřejmě daně zavedl. Na severu. Na jihu taky něco zavedli, ale na příslušný zákon se dosud čekalo. Pokud ovšem princ nyní souhlasí, bude muset být urychleně vypracován.

„Zejména daňové úlevy pro ty, kteří si to zaslouží. Dodavatele vládních zakázek, osoby žijící ve shodě s mravním zákonem...“

Pochopili. Bude vypracován nový daňový systém a od většiny budou tvrdě vymáhány. Od našich lidí laxně, až vůbec ne. Vždy se při dobré vůli najde správně znějící výjimka či úleva. Další zbraň na nepřátele.

Ve městě Sun City se o novinkách dozvěděli neprodleně a pochopili ještě rychleji. Starosta Carrigan se ukázal mnohem méně neschopný, než se zpočátku zdálo. Byl administrativně zdatný a vydávat různé směrnice a povolení mu nedělalo potíže, zvláště když dostal jasný rozkaz. A ten mu podnikatelé bez meškání dali, tak o co jde?

Zřízení daňového úřadu šlo ruku v ruce se zřízením bank. A jelikož dodavatel stavebního materiálu pan Button taky rozuměl kšeftu, vyrostlo v těsné blízkosti centra hned několik bank – i ten finanční úřad.

Hetty Snowberryová, nadšená strážkyně mravnosti, provedla taky zajímavý veletoč. Když se stala mluvčí radnice, především změnila image; nechala si přitažlivěji upravit vlasy, oblékala se elegantně a pořídila si mnohem hezčí brýle. Naučila se taky řídit automobil, ale pak si raději za městské peníze najala šoféra. Byl to leopard. No a co?

Angažovala se ve výstavbě televizního studia a jeho ateliérů v nedalekém údolí, zvláště vhodném pro natáčení exteriérů pro nádherné scenérie všude kolem. Výroba filmů v nedávné době poněkud poklesla, teď se rozjela znovu, ačkoliv jejich umělecká úroveň byla občas pochybná. Snowberryové vůbec nevadilo, že některé ty filmy jsou pornografické, oslavují brutalitu a násilí a zločinci nejsou pokaždé dle práva potrestáni. Těžko říct, jaké jí to působilo morální problémy, ale bojovala za jejich svaté právo vyjádřit se bez bázně a hany.

Kdyby ve městě existoval výrobce pohlednic, musel by pohled na siluetu města přes řeku aktualizovat snad každý měsíc. Nové paláce rostly jako houby po dešti, a zdaleka ne všechny patřily novým usedlíkům. Někteří dřívější se hbitě přizpůsobili a konečně využili možností k zbohatnutí.

Mezi ně nepatřil majitel velkoobchodu Steinback, dříve Steinbacher, nyní opět Steinbacher. Velkoobchod totiž prodal nadnárodní společnosti a ti hned postavili na místě jeho krámu velký obchodní dům a kus dál ještě větší obchodní dům. Steinbacher si vyhradil pro sebe jediný druh zboží, které mohl snadno nosit v aktovce: diamanty. Taky obchodoval se zlatem, platinou a jinými ušlechtilými kovy, ale to spíš zprostředkovával.

Situace: v horách na jihu je všechno. Zlato, stříbro, vzácné kovy. Drahokamy se nacházejí hlavně v řekách. Ty nejhezčí jsou zasazeny v ozdobách, kterými se krášlí princezny šelem. Problém: cennosti se dají celkem snadno najít (když to někdo umí), ale těžko se s nimi dá dojít na hranice a proměnit je v reálné peníze. Šelmy nemají rády lidi, kteří chtějí něco z jejich území odnést. Takže když do civilizace dojde člověk, třeba špinavý a rozedraný, s pytlíčkem vzácných diamantů na krku, je jasné, že mu to původní majitelé dovolili.

Vláda severu ovšem žádné šelmy za vlastníky neuznávala. Oficiálně nebyly nic víc než zvířata, jejichž práva se neliší od jatečních prasat. Zbývalo jediné řešení: prospektoři přinesli drahokamy panu Steinbacherovi, ten je ocenil, proplatil a potom prodal. Kam, komu, jak? Některé vládě. Správně to měly být všechny, ale kdo mu to dokáže? Některé zcela jistě skončily v zahraničí, zvláště ty výjimečně krásné. Průmyslové drahokamy potom šly do továren koncernu AAC. K čemu je potřebovali? Víte, že ani nevím?

Ve Steinbacherově kanceláři seděl velmi ošklivý starý muž nevysoké postavy a většinu času si drahokamy prohlížel pod klenotnickou lupou. Potom je vkládal do obálek a na ně psal různé značky. A pořád ho to bavilo. Tvrdí se, že trpaslíci mají k drahokamům velice vřelý vztah.

Považujete za možné, že některé ty kameny skončily nejen mimo Armin, ale mimo Zeměkouli, třeba i mimo Galaxii? Já tomu nevěřím. Ale kvalitní kameny jsou jedna z mála věcí, kterými se tam dá platit. Přírodní drahokamy mají pořád ještě odlišnou kvalitu.

Další firma, která v Sun City vznikla, byla továrna na léčiva. Léky jsou velmi specifické zboží, zvláště pokud mají být účinné. Vyžadují velké úsilí při výzkumu, dlouhou dobu ověřování a vysoce kvalifikované odborníky. Toho všeho byl na severu nedostatek, kdežto na jihu... nějací tam byli. Říkalo se o nich sice leccos ošklivého, ale to platilo v Kingtownu, ne v Sun City. Zkrátka, ta továrna tam vznikla, produkovala spoustu vysoce účinných preparátů a dodávala je dokonce i do ciziny.

Kam šly výnosy? Nejdřív do banky, samozřejmě. Potom do další banky, ale ne všechny do stejné. Některé samozřejmě státu jako daň. Další... vlastně, má vůbec někdo přehled, kam co šlo? Obvykle to jde těžko dohledat i v případě následného vyšetřování.

Joe Albany (otec) byl jedním z těch, kteří očekávali prudký rozvoj svého podnikání. Skutečně rozestavěl v centru nového města majestátní hotel s luxusní restaurací, jenže nedostavěl, ježto mu došly peníze. Tedy dotace na investice. Vlastně úplně všechny možnosti; ukousl si příliš velké sousto, jako obvykle. Je pravda, že hotel částečně fungoval, jenže...

Paní Albanyová měla na věc zcela jiný názor. Správně tušila, že její manžel vždycky byl a zůstal neschopný. Kromě toho jeho původním plánem bylo zavádět v pohraničí pokrok a moderní elektrické spotřebiče. V čemž ho bohužel taky předběhli šikovnější konkurenti.

Měli tři děti. Dcera Eva byla schopná čarodějka, momentálně mimo dosah. Mladší dcera Roswitha (code name Row) byla dítě. O starší sestře už slyšela tolik ošklivých věcí, že ji mohutně obdivovala a chtěla být jako ona, jenže na to zatím byla moc mladá.

Joe Albany mladší si našel novou dívku. Přesněji, přilepila se na něj, když byl náhodou navštívit ve škole učitelku Moniku; jmenovala se Sonya (bez kódového jména) a patřila k neurčitému, značně tmavému plemeni. Přílišnou inteligencí tedy nevynikala. Nevynikala vlastně vůbec ničím, leda že byla dětsky půvabná. Což není divu, byla ještě dítě. Ovšem dospívající a odhodlané vyrazit do života s razancí neřízené střely.

Joe později občas uvažoval, jak k ní vlastně přišel. Nepamatoval se na nic, čím by si ji zasloužil; byl to ten případ, kdy se napřed pomilovali a teprve potom představili. Hovořil s Monikou, když si náhle uvědomil, že je přítomna dívenka s velkýma očima, které zářily z tmavé tváře jako hvězdy. Líbila se mu. Dostal na ni chuť. Vzápětí spolu zakormidlovali někam do kabinetu a tam se dvě hodiny milovali, aniž si řekli víc než bezvýznamné něžné hlouposti. Potom už Joe fakt nemohl, Sonya zaběhla do své ubytovny, složila pár svých věcí (vešly se do igelitové tašky) a odešla s ním domů. Kdo to navrhl? Joe si nepamatoval, že by o tom vůbec byla řeč.

Albany starší přijal tu novinku bez valného zájmu. Nebyla to první dívka, s níž jeho syn chodil, a určitě nebude poslední. Navíc se mu líbila; ani matka Albanyová neměla zásadních námitek. Takže se Sonya nastěhovala k nim a začala se usilovně plést Joeovi do života.

Joe nebyl hlupák a měl sestru čarodějku. Eva mu tímto způsobem předhazovala kamarádky, když chtěla jemu či jim udělat radost. Je-li přítomna WZ, můžete podobné zážitky očekávat, ale okouzlení obvykle skončí, jakmile je dosaženo účelu. Navíc si WZ nenechá pro sebe, co udělala a jak, je to pro všechny příjemná hra. Navzdory tomu odmítla brášku ten trik naučit; Joe by občas rád sbalil nějakou holku, aniž by ji musel dobývat. Tentokrát získal drahocenný dar, aniž se o to nějak zasloužil.

Občas (zejména v přestávkách mezi milováním) přemýšlel, co je vlastně za stvoření. Bez nejmenších pochybností byla člověk, neměla žádné příměsi genů čehokoliv jiného. To potvrdili odborní lékaři, jejichž průzkumu se ochotně podvolovala. Kdyby měl říct Joe: živý generátor pozitivní energie. Šířila kolem sebe tolik E+, že si toho musel všimnout. Negativní energii pohlcovala, měnila a vracela zpátky jako plus. Nepůsobilo to jen na Joea, ale na všechny kolem, včetně rodičů, kteří tou dobou procházeli závažnou krizí.

Zjistilo se, že má značné množství příbuzných. V krátké době se všichni přemístili do Sun City a přišli navštívit rodinu Albanyových, ale naštěstí jich většina zase odjela. Ti co zbyli, dokázali skvěle vařit, což vzápětí dokázali v kuchyni jejich hotelu. Dokázali zpracovat a sníst téměř cokoliv, jejich jídlo bylo pokaždé trochu odlišné a vždy vynikající. Joe Albany toho využil a najal je do kuchyně; osvědčili se skvěle, bohužel měli toulavou krev a nebyli ochotni zůstat u něj navždy. Nicméně stihli zřídit vynikající levnou restauraci, jejíž prosperita byla ovšem trvale ohrožována nedisciplinovaností personálu. Jednou bylo narváno k prasknutí, jindy se číšníci nudili. Ale jakž takž vycházeli.

Odstraněním finančních problémů zmizel jediný faktický důvod krize. Zbyla pouze vzájemná nevraživost rodičů, která postupně slábla, až se ustálila na přátelské komunikaci. Mohla za to Sonya? Joe odhadoval, že ano, ačkoliv se jim do ničeho nepletla. Vlastně nikomu; když zpětně promýšlel situaci, nepamatoval se na nic, co by vlastně dělala. Samozřejmě, když ji někdo požádal o nějakou práci, udělala ji ochotně a bez komentáře, ale nezajímala ji. Taky se nepamatoval, že by lelkovala nebo zbytečně postávala. Dalo by se říct, že pouze byla.

Hovořit s ní o čemkoliv byla ztráta času. Její inteligence byla omezená. Chápala a pamatovala si věci natolik, aby splnila požadované testy, ale nedokázala nic vymyslet, o nic se nezajímala, nic nečetla a v televizi se bavila těmi nejhloupějšími pořady. Joe by z ní byl nešťastný a dávno by se s ní rozešel, kdyby neměla jediný, zato velmi příjemný zájem: sex.

Joe byl normální kluk. Až doposud se jeho potřeba sexu pohybovala v normálu, chodil s několika dívkami a s chutí navazoval známosti na jednu noc, aniž by si kteroukoliv přál ponechat na dýl. O své budoucnosti nepřemýšlel, byla velmi vzdálená. Uvažoval o nějakém studiu, ale neměl vyhraněné zájmy, ba ani dost vytrvalosti a talentu. Pomáhal otci a předpokládal, že jednou zdědí jeho hotel. Netoužil po tom, aby se to stalo brzy, žilo se mu pohodlně: dostával najíst, měl co na sebe a kde spát. S penězi vycházel.

Sonya se stala paní jeho domu. Ne že by to moc znamenalo, ke světským potřebám byla stejně lhostejná jako on. Ráda se zdobila a strojila, ale daleko radši chodila nahá. Neměla pro to žádný vznešený důvod jako některé sekty, prostě to bylo příjemnější. Celé dětství si neoblékala nic, v dospívání vzala ten zvyk na vědomí, ale dotek textilu na kůži jí byl protivný. Převážná většina jejich rodu se oblékala jen s krajní nechutí. Právě v té době probíhala ve městě kampaň za odstranění veřejné nahoty a ne jen po ulicích, ale dokonce i na pláží u řeky bylo možno vidět lidi oblečené. Sonya naopak chodila nahá, kdykoliv to šlo; námitkám se jen smála.

Postupně Joe zjistil, že má poměrně jasné morální zásady; jenže na to se dalo přijít jen praxí, nedokázala je vysvětlit. Vycházela ze zvyklostí mládeže za císařství; snažila se propojit všechny v dosahu do řetězce, který by zajišťoval další vzrůst kladné energie. Schválně, nebo to měla v dlouhodobém programu? To asi sama nevěděla. Žila podle toho.

Například Joe zjistil, že sňatkem s ní získal právo milovat se se všemi jejími sestrami, sestřenicemi a dalšími osobami ženského pohlaví. Co právo, přímo povinnost alespoň jednou složit příslušnou poklonu jejich tělu. Což platilo i pro okaté holčičky, které je potměšile sledovaly z bezpečné vzdálenosti, špitaly si mezi sebou a pochichtávaly se; byly ještě maličké a pro milostné hry nevhodné, ale už věděly, že jednou vyrostou a těšily se na to. Dále Sonya očekávala, že stejnou poctu projeví Joe všem jejím kamarádkám; těch měla spoustu a průběžně se přátelila s dalšími. Zvala je k nim domů, předhazovala mu je a aktivně se zapojovala do mazlení; pokud mohl soudit, podléhaly dívky jejímu kouzlu stejně jako kluci.

A samozřejmě očekávala, že tu poctu budou Joeovi kamarádi prokazovat jí. Joe vlastně nebyl proti, společné hry ho bavily a sestra Eva ho přiměřeně vycvičila, ale přece jen ho to trochu překvapovalo.

Bruce Button, jeho nejlepší kamarád, se nad situací zamyslel.

„Jak ji máš dlouho?“

„Dva měsíce. Vlastně, dva a půl.“

„Hm. Je těhotná?“

„Nemyslím. Vlastně, vím to jistě. Není.“

(Právě se s ní společně pomilovali. Bruce si při řeči občas tiskl dokonale vyždímaný penis; Sonya seděla spokojeně vedle nich a usmívala se.)

„Tvoje dívka je to, čemu na Atanoru říkali tanečnice. Psychicky upravená, aby sbírala z co nejširšího okolí energii a předávala čarodějce, která ji bude využívat. Jak se jí to stalo, netuším. Nejspíš dědictví po předcích. Za dnešního stavu značně neúčelné. Nemá koho zásobovat.“

Joe se obrátil k Sonye, která to slyšela, ale nereagovala.

„Je to pravda?“

„Ano.“ přikývla s úsměvem.

„Moc se s ní nebav,“ doporučil Bruce, „Její inteligence byla záměrně omezena, aby nepropadala nežádoucím stresům. Chápe všechno, ale nepřemýšlí nad tím. Je to pro ni přirozený a žádoucí způsob života.“

Joe uvažoval. Jakkoliv měl o budoucnosti nepříliš jasné představy, Sonya byla ještě daleko bezperspektivnější. Když si uvědomil, že takto by dokázala spokojeně žít na věky, trochu ho to vyděsilo.

„Dalo by se s tím něco dělat?“

„No... je potřeba s tím něco dělat?“

„Chceš říct, že bude taková na věky?“

Oba se ohlédli na Sonyu. Usmívala se. Kdyby měli ještě sílu, neměla by nic proti dalšímu kolu milování. Taky měla ráda hry jazykem. Stačilo by jen naznačit, a hned by se do toho dala.

„Možná by s ní dokázala něco udělat čarodějka.“

Joe povzdychl. Pokud šlo o Dámu, opustila Sun City značně rozladěna po dlouhodobém zavilém nepřátelství s Hetty Snowberryovou. Nepohádaly se, na to byla WZ příliš vznešená. Jen se urazila a odešla.

„Na tvém místě,“ pokračoval Bruce, „Bych byl rád a hleděl ji využít, než ti ji někdo sebere. Víš houby, jaký má program. Třeba nezůstane dlouho.“

Joe se ohlédl na Sonyu. Usmívala se. Neříkala nic.

„Máš nějaké představy o svém dalším programu?“ zeptal se.

„Mně je tady dobře.“ řekla.

Koukali na ni trochu nešťastně. Bylo jim jasné, že od ní se nic chytrého nedozvědí. Bruce měl s takovými bytostmi jisté zkušenosti.

V té době probíhala ve městě kampaň k rozvoji sportu. Bruce si uvědomil, že za císařství byly bojové sporty se sexem dost úzce propojeny.

„Jaký máš vztah ke sportu?“ zeptal se.

„Ráda.“ přikývla.

Tak se vypravili za řeku. Tam vyrostla řada provizorních staveb: plážové přístřešky, bufety, šatny. Většina byla rozebratelná a přemístitelná v době záplav, a kdyby (nedejbože) přišel další požár, nebyla by jich velká škoda. Sportovní stadión byl dosud ve výstavbě, promýšlelo se, jak by měl vypadat a kolik do něj investovat; trénovat třeba atletiku se dalo kdekoliv. Na pláži byla spousta dětí a mladých, několik rozmazlených fiflen se dokonce opalovalo v plavkách.

Monika byla samozřejmě vznešená dáma hrdá na své krásné tělo, takže chodila nahá. Potvrdila, že Sonya ve sportu vždy vynikala. Až natolik, že jí svěřovala menší děti jako instruktorce.

„Velký holky bych jí ale nesvěřovala,“ varovala, „Ona je vždycky rozdráždí tak, že jsou jak utržený ze řetězu.“

Její studentky se jen šklebily. Nebyly neochotné se urvat ze řetězu.

„Tak budeme trénovat?“

Všichni byli pro. Jenom Monika měla ještě další varování:

„Prosím vás, holčičí box až nakonec. To už bysme je neuklidnili.“

Zjistilo se, že Sonya vyniká ve všech sportech, zvláště atletice. Při tom ráda trénovala ostatní; tedy spíš jako asistentka trenéra, neboť vysvětlit komukoliv cokoliv jí působilo obtíže. Předvést ovšem nikoliv; dětem se líbila víc praxe než teorie a Sonyu měly rády. Všichni ji měli rádi.

Odměnou za cvičení byla hra, jíž domorodci říkali apol a cizinci arminský fotbal nebo ragby; v podstatě rvačka o míč. Pravidla byla neurčitá, občas se měnila podle toho, jak se soupeři dohodli. Zúčastnilo se tolik lidí, kolik se sešlo; kdo nechtěl, mohl přihlížet a fandit, ale občas se diváci zapojili během hry. Vytvořili dvě zhruba stejně silná družstva; většinou se neoznačili nijak, ale při významných utkáních se pomalovali barvami nejen hráči, ale i jejich přívrženci. Účelem hry bylo jakkoliv dopravit míč do branky, nebo na určené místo; soupeři tomu samozřejmě bránili. Čím menší míč, tím to bylo obtížnější; občas to hráli s tenisákem, míček na ping pong už byl vyložená zákeřnost. Kdo si potřeboval něco soukromě vyřídit se soupeřem, třeba na opačné straně hřiště, nic mu v tom nebránilo. Při každé příležitosti vypukaly hádky, spory a rvačky. O boule a odřeniny nebyla nouze. A pokud byla přítomna čarodějka schopná ošetřit zraněné Ohněm, propadli hráči amoku a nešetřili se. Teď ovšem zaklínačku ohně neměli, takže museli být opatrnější. Zato jim alespoň narostly vlasy.

Ti nejlepší, pokud toho ještě pořád neměli dost, se na závěr střetli v boxerských soubojích. To už se chýlilo k večeru a ty úplně nejmenší děti se vrátily domů. Souboje se konaly na základě výzvy a pokud byly mezi klukem a holkou, skončily sexem přímo na místě. Bojovalo se však taky mezi kluky (o holku) a Sonya ráda vyzývala kamarádky (o kluka). Bylo to velmi vzrušující, zapojili se skoro všichni a děti (pokud zůstaly) nadšeně přihlížely. Jen počkejte, až ještě trochu povyrostu!

Joeovi se ta hra líbila. Bruce s Monikou a Glennem poodešli ke stánku, popíjeli pivo a diskutovali, zda by bylo možno vytvořit závodní tým, který by se zúčastňoval sportovních her nejen na území jihu, ale i jinde.

„Copak o to, Sonya by to táhla,“ uvažoval Bruce, „Je dobrá ve všem, byla by tak do pátýho místa a kdyby trénovala, i lepší. Ostatní holky by dokázala vyhecovat, že by i vyhrály...“

„Kluky ještě víc.“ pochechtávala se Monika.

„Kdyby něco vyhráli, mohli by vyjíždět na závody i do ciziny!“ uvažoval Glenn, který toho jako obvykle vypil nejvíc.

„Tak kde je problém?“

„Problém je v Sonye,“ řekla Monika, „I když jí vysvětlíme, co jsou to závodnické dresy a proč jsou důležité, snadno se může stát, že si nedá pozor a klidně se převlékne na stadiónu před očima diváků.“

„Co nedá pozor?“ šklebil se Glenn, „Schválně se svlíkne! Vsaďte se, že se někde v cizině půjde nahá projít do města... třeba něco koupit!“

„Přece ví, že se to nehodí!“

„Ví. Jenže jí všichni cizinci můžou políbit prdel. Nebo kundu.“

„Při první příležitosti rozjede na ubytovně fantastický mejdan!“

„Musela bys jet s ní a pohlídat ji, Moniko.“

„Nemůžu. Nesmím opustit území jihu.“

„Já bych jim vedoucího klidně dělal!“ nabízel se Glenn.

„Abys mohl prznit dorostenky z cizích oddílů?“

„Když na ně Sonya rozbalí ty svoje triky, určitě by se nechaly!“

„A já tě kousnu!“

Chvilku to vypadalo, že se začnou kočkovat přímo na místě.

„Jediný opravdu vhodný vedoucí je Joe.“ řekl Bruce.

„Pokud se nesvlíkne.“ namítla Monika.

Ohlédli se, aby Joea kriticky zhodnotili. Jednu dobu o něj obětavě pečovaly sestra Eva a WZ Lea, její kamarádka. Z té doby měl celé tělo pokryté barevným tetováním, leptáním, drobnými transformacemi kůže na ozdoby... na některých místech se dalo těžko poznat, co s ním provedly. Nebyl jediný, na kom se milenky vyřádily.

„To bysme nemohli pustit do ciziny nikoho. Každý má nějakou výzdobu.“ namítal Glenn. Měl pravdu, co se jeho týkalo.

Bruce vzdychl. Také on se těšil přízni mnoha čarodějek.

„Co teda budeme dělat?“ zeptal se.

„Vyčkáme,“ řekla Monika, „A uvidíme.“

Někteří občané očekávali, že Glenn jako důstojník bude vědět o všem. Třeba o soukromých věznicích, které zřizovaly osoby blízké sektě Bílých Tygrů. Ne každého zločince totiž BT zabili, někteří se dokonce přihlásili dobrovolně, než je někdo umučí. Soukromé věznice ovšem neexistovaly, byly to ústavy pro převýchovu a skutečně, vyhovující absolventi byli tak převychováni, že mohli být rovnou zařazeni do ozbrojených oddílů.

„Kdyby sis taky zařídil takovej tábor, měl bys po starosti s náborem vojáků,“ odhadoval přítel, „Podej si žádost, oni ti nějaký pošlou...“

„Některý nováčci nemají ke kriminálníkům daleko,“ povzdychl Glenn, „Občas bych radši najal assassiny z jihu.“

„No... kdybys jim pořádně zaplatil...“

Glenn se zamračil. Mnozí důstojníci verbovali třeba tygří stopaře. Proslýchalo se, že někteří soukromí vojáci je berou na akce do ciziny do služeb nějakých dost pochybných podnikatelů. Možná to nebyli nejschopnější tygři a leopardi, ale když hlídali například banku, vyvolávali větší strach než lidé. A co víc, moc se jim to líbilo.

Věděl o tom princ? Jistě, těžko mohl něco nevědět. A souhlasil? Nejspíš. Nevyjádřil se. Nejvyšší rada Tygří legie vydala složité dobrozdání, že boj tygrů ve Studených zemích sice není nejsprávnější, ale pokud někdo z tygrů padne v Onom světě, vnese na to místo hraniční kámen moci Pruhovaných. Lidé jsou totiž tak pošetilí, že si z posvátných tygrů ponechávají řadu trofejí: kožešiny, lebky, zuby a drápy. Každá taková součást je nadána magickou mocí dotyčného tygra, jehož Zářící duch setrvává v blízkosti svých pozůstatků, ochraňuje své přátele a působí nepříjemnosti duchům nepřátel. Je tedy lépe, aby tygr zůstal živ a v pořádku se vrátil domů, ale pokud se to nepodaří, je jeho povinností setrvat na tom místě na stráži a vylepšit magickou síť, která se už tak rozprostírá po celém Onom světě.

Také princ Lera byl Tygr. Byla to snad jediná náboženská příslušnost, ke které se hlásil. Duchovně tedy radě podléhal, nebo aspoň měl možnost vyjádřit se k jejím rozhodnutím. Neřekl nic. Takže asi souhlasil.

Nejvyšší rada Leopardů vydala ještě složitější vyjádření. Souhlasila, to je jasné; zároveň však upozornila, že všichni leopardi jsou doposud vázáni krevní mstou za císařovnu Dianu, neboť zatímco císař žije, jejich sestra je prozatím mrtvá a princ odmítá zvolit si družku, která by se ujala uprázdněného trůnu. Pochopitelně by musela být na výši nejen fyzicky, ale i duchovně, to jest může třeba vypadat jako člověk, ale myslet musí jako leopard. Za těchto okolností za ni celý národ půjde do boje a bude ji bránit.

Z toho vyplývá, že pokud nějaký leopard zahyne v boji, je povinen okamžitě zaútočit na nepřátelské Ochránce bez ohledu na to, na jak vysokém stupni stojí – třeba i na nepřátelské bohy. Což samozřejmě může vést k jeho zániku, ale ostatní Zářící duchové padlých leopardů mu zajisté ihned přijdou na pomoc. Dále může počítat s pomocí Tygrů, Lvů, Jaguárů, Tharrů a všech dalších kočkovitých šelem, ze současnosti i dávnověku. Na základě dávných spojeneckých smluv se dá očekávat, že do boje se přímo či prostřednictvím duchů padlých hrdinů zúčastní následující Ochránci: Pán Beskyd Radegast, Lvice Sachmet, Nilská Kočka Bastet, Pán Pohřebišť Anúbis, Tisíciletý Sokol Hór, Okřídlená Lvice Ištar, Černý Lev Wašoriwe, Nrsimha-dév se lví hlavou, král Goril Džambaván, jeho duchovní učitel Hanuman, jeho syn Opičí král, Pavián Thovt a kníže Bruncvík. Pravděpodobná je účast Bílé Klisny Eponé, která se doposud nesmířila se záhadnou smrtí své dcery, Hříběte Eponine. V tom případě jí přijdou na pomoc další posvátní koně: Arwakr a Alswidr, Hrimfari a možná dokonce Sleipnir. Tím se dá čekat, že se zúčastní Odinovi vlci Geri a Freki, možná i jejich otec Fenrir. Co udělají jejich páni, úplně jisté není; ovšem jestliže do hry vstoupí Nrsimha, je možno očekávat, že si to ostatní nedají ujít. Snad vás neurazilo, že jsme z Ochránců jmenovali pouze ty nejvznešenější, nebo všeobecně známé. Bude jich daleko víc; například Radegastovi slouží mocní bojovníci Straba, Hyrohyt, Čehos a Kokta, o nichž není známo nic. Prý vypadají jako čerti a nejspíš taky jsou, ovšemže nepokřtění. (Pozor, čerti jsou na svou příslušnost ke křesťanům dost citliví!) Samozřejmě to neznamená, že se tihle všichni při první příležitosti vrhnou na chudáka, který se něčím provinil proti svatým Leopardům; každopádně pro něj bude lepší zůstat co nejdéle naživu, neboť po smrti ho čekají hodně krušné zážitky. Zvláště pokud je bezbožný ateista a nemá žádné Ochránce.

Glenn byl... no, bezbožník už dávno ne. Ovšem veškerým nadpřirozeným bytostem se vyhýbal tím víc, čím víc se s nimi kamarádila Monika. Uvěřil na jejich existenci, ale doufal, že hned tak se s nimi nesetká. Zejména se mu nelíbilo, že by z důvodu své víry měl podléhat nějakému knězi či kazateli, neboť tyto lidi považoval za lenochy, flákače a parazity.

Monika se jen smála. Prohlásila, že sice není nic moc čarodějka, ale jeho ochrání, ať chce či nechce. Tím se jejich situace příjemně vyřešila.

Kazatelem v novém chrámu v Sun City se stal Ebenezer Weston. Celkem překvapivě. Patřil k sektě Vyvolenců Božích, což je maličká americká církev bez většího významu. Do funkce jej jmenovala městská rada, když ho pečlivě vyslechla a neshledala na jeho znalostech a víře závad. Dobře se vyznal v Bibli a uměl přečtený text srozumitelně zopakovat vlastními slovy. Což bylo víc, než dokázal kdokoliv jiný, kdo se na tu funkci hodil. Kromě toho nikdo neměl námitky vůči spořádanosti jeho rodiny; že má manželku Indiánku, bylo jen dobře, obyvatelstvo města bylo různorodé.

Se službou Bohu to ve starém End City bylo vůbec složité. Prvního kněze tam poslali hned po vybudování města, byl bojovný a nadšený, bohužel dlouho nevydržel; než si stačil zvyknout, dostal tropickou horečku a zemřel. Potom přišel stařičký, velmi laskavý farář, kterému už bohužel nesloužila paměť, při modlitbách se občas pletl a někdy si ani nevzpomněl, že je neděle. Když na to přišla biskupská konzistoř, poslali mu jako pomocníka kaplana přímo z teologické fakulty, dalšího nadšence připraveného obrátit na víru všechny pohany, zvláště ty z jihu. Během krátké chvíle zjistil: většina obyvatel nemá o víru žádný zájem. Příchozí z jihu zájem mají, avšak mnohem víc vědomostí než on, takže jeho diskuse s nimi byly dost ubohé. Když na to přišel, omluvil se biskupovi, vrátil se na fakultu a ještě tam studuje.

Starý kostel shořel s městem. Nový chrám byl postaven na hlavním náměstí, samozřejmě za peníze jihu. Stálého kněze bohužel neměl, ovšem na jihu mohl kázat prakticky kdokoliv. Pokud byl Templář, sloužil v neděli mši svatou pro všechny; otázku kvalifikace nikdo neřešil. Teologické vzdělání je specifické: zatímco lékaři či inženýrovi stačí předložit diplom z jakékoliv univerzity, u kněží jedna fakulta neuznává druhou, někdy se dokonce považují navzájem na nepřátele. U Vyvolenců Božích se knězem stával nejctihodnější z místních věřících a potvrzen do funkce byl vložením rukou ostatních.

Za císařství byl hlavou církve arcibiskup Tomáš Baarfelt. Dle některých kardinál; jiní tvrdili, že nikoliv. Ve funkci je doposud, ovšem jeho moc je značně omezena. Koho vysvětil a za jakých okolností, věděl jen on a Bůh. Slušelo se, aby komthur byl vysvěcen a mohl provádět veškeré obřady, rovněž starší a schopnější rytíři. Ovšem například císař Charry sloužil liturgii pouze o státních svátcích, pod dozorem některého zkušeného kněze; byla to jeho povinnost, kterou poctivě plnil, ale jindy neměl zájem. Daleko raději přisluhoval, třeba zrovna Tomášovi. Vysvěcená byla taky většina žen, třeba abatyše Valérie a císařovna Diana. Ovšem čarodějka z hor svěcení nemá, možná není ani křesťanka; u nich se to těžko zjišťuje.

Současný stav je složitý. Na jedné straně kněží z císařských časů, staří, moudří a extrémně zbožní. Na straně druhé funguje arcibiskupská konzistoř, která vysílá svoje podřízené, aby napravili, co první skupina pokazila. Velká část se jich vrací přecvičená, nebo rovnou přejde do prvního tábora, zvláště když skutečně cítí lásku k Bohu. Představitelé oficiální církve se vyjadřují krajně opatrně, i oni jsou věřící.

Westonova manželka se jmenovala Mary Elisabeth; to jméno jí samozřejmě dali v misii, kde ji vychovali. Pocházela z usedlých Apačů kmene Mimbreňo. Ta misie byla ovšem spravována církví Moravských bratří; původně pocházeli opravdu z Moravy, odešli odtamtud v šestnáctém a sedmnáctém století, postupně zapomněli rodný jazyk a většinu toho, co je naučili moudří kazatelé Milíč z Kroměříže, Mistr Jan Hus a Jan Ámos Komenský. Zbyla jim vřelá víra a ochota jít do jakékoliv pustiny a žít tam v krajní nouzi, jen aby pomohli domorodcům, žijícím ještě hůř. Byli laskaví, moudří a nepokoušeli se vymýtit původní Indiánské představy, ale sjednotit je se svým učením.

Ebenezer Weston vnímal svět jako jedinou Boží zahradu, ve které má místo každý živý tvor. Včetně takových, kteří mají mínění odlišné od jeho. Takže celkem snadno přijal za svou i svéráznou víru Templářů. Dokonce se svěřil, že západní pojetí byl jeden z důvodů jeho odchodu ze země.

Západní pojetí víry předpokládá, že svět se dělí na dvě části: Dobro jsou především oni a jejich církev, případně osoby ovlivnitelné natolik, aby je bylo možno vyučovat a do té církve postupně zapojit. Všechno ostatní je Zlo ovládané Satanem Ďáblem. Proti tomu je samozřejmě nutno bojovat.

Východní pojetí sice taky uznává ďábla a jeho pomocníky, ale kromě nich existuje množství různých bytostí, které se do boje mezi Dobrem a Zlem vůbec nepletou, žijí si v pohodě mimo dosah lidí a nechtějí nic, jen aby jim lidé dali pokoj. Pokud vstupují do kontaktu s lidmi, pak něco konkrétního chtějí a když to dostanou, dají pokoj.

Templáři bojovali za osvobození Jeruzaléma v dobách, kdy církev sice byla už rozdělena, ale její části spolu ještě nebojovaly na život a na smrt. Ve Svaté zemi si osvojili některé zvláštní názory, to je pravda. Církev je po třech stech letech exkomunikovala a zrušila, některé upálila. Kdo přežili, se začali vyvíjet odlišně. Církev je většinou nebrala na vědomí.

Někdy na počátku století se na ostrově Rhodu konalo řádové zasedání. Ostrov leží v blízkosti Turecka, ale patřil Řecku. Z jakýchsi příčin to shromáždění navštívili někteří dávní řečtí bohové, zvláště Afrodita, Athéna a Artemis. Tu poslední velmi zaujaly obřady řecké ortodoxní církve, přestože jako dívka nesměla třeba na posvátný poloostrov Athos. Při nějaké příležitosti zaslechla část čtení Skutků Apoštolských, kde se popisovalo, kterak apoštol Pavel kázal v Efesu, obyvatelé ho však odmítli, naopak pořádali po městě průvody a vykřikovali: „Veliká a mocná jest Artemis Efeských.“ Ari to udělalo radost, od té doby chodila na liturgii často a někdy s sebou vzala i někoho dalšího. Ne že by byli (nebo se chtěli stát) křesťany, ale těšila je nadřazenost řecké moudrosti nad ostatním světem. Každopádně to na jejich psychice zanechalo nesmazatelné stopy.

Jako na každého starého boha, i na Artemis se během staletí nalepila řada různých nižších bytostí, třeba bludní duchové. To nejsou zrovna miláčci; dobře vám radím, radši si s nimi nic nezačínejte. Normální člověk umírá obklopen přáteli a smířen s Bohem, po smrti je řádně pohřben a jsou za něj vykonány příslušné obřady, které jeho duši pomohou smířit se se smrtí a jít dál svou cestou, například do nebe. Jenže někteří zemřou náhle či násilně, nejsou ani řádně pohřbeni, ani pomstěni, jejich životní cesta zůstane neuzavřena, oni bloudí světem a marně se pokoušejí dokončit, co měli za úkol. Rádi by se spojili se světem živých, jenže ti mají dost svých starostí; tak se beztělci snaží jim vyhovět a odpovídají i na otázky, na které odpověď neznají a znát nemohou. Někdy se na někoho přilepí a vysávají mu energii, zvláště je-li nemocný, oslabený či duševně rozervaný. Pomoc je snadná: světem bloudí moudří a zbožní kněží a mniši, kteří tyto bludné duše dokážou nalákat, odchytit a přivést na svatá místa, třeba do kostelů, odkud jim umožní odchod do vyššího světa. Zejména ve východních církvích.

Artemis bludné duchy vnímala často. Otravovali ji. Když už ji otravovali moc, vzala je s sebou do chrámu a tam předala andělům, kterých se na těch místech shromažďují celé houfy. Ari se s nimi doposud pošťuchovala, honila a různě kočkovala; teď ji začali konečně brát vážně. Navrhli, aby ty bludné duchy sbírala v širším okolí a přivedla všechny; na druhé straně se to rozneslo i mezi duchy, kterým už jejich nesmyslné postavení taky vadilo. Takže si to Ari vzala za úkol a hned měla důvod zúčastňovat se obřadů.

V lidském světě od té doby uběhla řada let. Na Artemis se to poznalo tak, že jí pozvolna dorůstaly vlasy. Pořád ještě zelené, i když si klidně mohla zvolit jakoukoliv jinou barvu. Během posledních desetiletí (lidských) se vypracovala na ekologickou aktivistku; zabíjení zvířat ji štvalo už dávno předtím, teď přibrala boj za čistotu celé planety. Zvláštní náklonnost cítila k mezinárodní organizaci Greenpeace a italské Ya basta!, která umí způsobit patřičný rozruch dle jejího gusta. S nevšedním nadšením se pletla do rvaček na různých místech světa; její láska ke všem živoucím tvorům se nevztahovala na příslušníky pohotovostních oddílů policie, těm s potěšením rozbíjela hlavy dlažební kostkou.

Tím se dostala do bezprostředního kontaktu s démony. Na obou stranách jich byla spousta; taky ochranných andělů, jenže ti někdy vypadali hůř než ti zlí. Mezi dobrem a zlem není tak velký rozdíl, jak si někteří myslí. Ari vyjednávala s jedněmi i druhými, a zatím tvrdě vyhrávala. Andělé si jí začínali vážit, démoni z ní začínali mít strach. To měli i předtím, jenže ze zcela jiných důvodů. A čím dál víc ji ztotožňovali s Templářským řádem.

Svět starých bohů je pro lidi dost nepřehledný. Hlavní problém spočívá v jejich věčnosti; zatímco lidé žijí sotva sto let, bohové jsou prakticky nezničitelní a tisíce let pro ně nejsou překážka. Neprospívají všem lidem, ale mohou mít své oblíbence. Samozřejmě si navzájem pomáhají, někdy se taky rvou, a potom zhynou tisíce (vcelku nevinných) lidí. Někdy milióny.

Artemis se za tím účelem spřáhla se širokým spektrem sobě podobných. Byla z nich nejmladší, takže jí dovolili určitou nevyrovnanost. Společně vyhlásili boj démonům Západu; důvod: slabá podpora válce v Infernu. Zatím tomu neříkali zrada, ale méně drsná hodnocení taky stačí.

Čímž bylo nezvratně doloženo, že válka o Inferno pokračuje. O současném vývoji nebylo zpráv, ale nevyvíjela se dobře. Bojující armáda nutně potřebovala posily, pokud možno kvalitní. Druhá strana taky posilovala, a z jejich pluků šel strach. Pravděpodobně to byl jeden z důvodů, proč archanděl Michael zakázal princi Lerovi měnit současný stav. Mistra Denise to vážně znepokojilo, i když to nedával najevo.

Abychom tu Ari nepřechválili: mladší bohové bývají občas povahy přelétavé. Teď fandila ochraně přírody a boji proti globalizaci, za sto let ji může bavit zas něco jiného. Možná se změní taky situace mezi lidmi, třeba už ani nebude co chránit a svět bude jediný velký MacDonald.

Do této situace vstoupil Ebenezer Weston. Služebník Boží. Do jeho farnosti patřila jak mlčící a lhostejná většina, tak zločinecká elita bývalého Sheolu, a taky hrstka fanatických jižanů. Zatím byl klid, což neznamenalo, že se potíže ve vhodnou chvíli neprojeví.

A princ mlčel. Prozatím nechal všemu volný průběh. Ale nebylo jisté, jak se rozhodne později. Jeho věrní assassini čekali jen na to.

O těch záležitostech se dozvídala i dívka Goldie, i když z opačné strany. Doposud se zdržovala v Kingtownu, převážně po barech; nejčastěji U Štěňat, ale i leckde jinde. Sbírala informace, taky různé cenné artefakty, zvláště z císařských časů. A vydávala za ně spoustu peněz, i když některé se později ukázaly jako falzifikáty. To by se na jihu nemohlo stát; ve městě Sheolu samozřejmě obchod s padělky slušně prosperoval, ale kdyby se to dozvěděl princ, asi by se rozzuřil. Možná by dokonce dal průchod svému znechucení sotva postřehnutelným zavrčením; a to by jeho assassini okamžitě věděli, na koho mají vlítnout.

Navzdory obecnému přesvědčení princ nebyl chorobně lakotný; naopak se považoval za štědrého až rozhazovačného, neboť existuje několik (!) písemně doložených případů, kdy dal někomu něco, co nemusel. Problém je jinde: celý život trpěl obavou, aby ho někdo neobelstil a neudělal z něj pitomce, kdyby mu vnutil něco bezcenného. Představa, jak by se mu lidé smáli, že vyhodil bezúčelně šesták, jej děsila. Nikdy se to samozřejmě nestalo, to si hlídal princ i jeho věrní; ale ta možnost stále hrozila.

Goldie naopak rozhazovala peníze za jakékoliv pitomosti; není divu, měla jich dost. Samozřejmě se to rozneslo a začali ji vyhledávat všelijací podvodníci; pokud to poznala, nedávala to na sobě znát. Tímto způsobem se taky spřáhla s jistou starší dámou, která o sobě tvrdila, že je bývalá tanečnice z Atanoru; prostitucí se neživila, už jaksi nebyla v kursu. Taky poněkud vadilo, že je lesba; což zas kupodivu nevadilo Goldie, v jejích dobách byly sexuální menšiny přísně chráněné. Takže spolu bydlely, Goldie ji živila a Orphania jí líčila zábavné příběhy z dávných časů.

Například otázku, kolik dětí měla ve skutečnosti vévodkyně Julie. Abatyše Valérie jich měla nepřehledně, to je známo. Ale Julie? Orphanie tvrdila, že v záznamech z Africké expedice (Safari) se nachází období asi jednoho roku, které není dostatečně zachyceno. To bylo v době, kdy Denis cestoval po zcela odlišných světech, ostatní na něj čekali v Simbabwe a nudili se. Tvrdí se, že Julie byla těhotná, ale žádné dítě nevzniklo a když později do Afriky za matkou dorazila naštvaná Gina, vyžádala si další dítě za Iris, která vzápětí uletěla do Ősgardu.

Jiná verze je, že Julka měla dceru Lýdii. Tvrdí to Zuzanka d'Arnoisville, její neteř, ta měla pro změnu dceru Leonu se lvím démonem Wašoriwe. Ani Lydie, ani Leona se nenacházejí v žádném registru. Co se stalo se Zuzankou, je taky poněkud nejisté, snad ještě žije, ale kde?

Takže co bylo podle Orphanie? Princezny vyčkávaly v Simbabwe, neměly nic na práci a nudily se; z dlouhé chvíle cvičily transformaci a jiné techniky. Tehdy dostaly pozvánku na lví Tance, které se měly konat za ještě větší účasti než obvykle. Nápad vyvolal všeobecné nadšení; většina mladých dam se na čas změnila na lvice, dokonce někteří muži si to chtěli taky zkusit. Transformace je uvedla do extáze; svedly spoustu soubojů s jinými lvicemi, a za odměnu byly oplodněny samci, kteří si je vybojovali. Ne všechny, ale některé si dopřály to potěšení donosit a porodit lvíčata; říká se, že Julie měla tři a S/I byly ze zubatých brášků a sestřiček bezmezně nadšené. Ale co se s nimi stalo potom?

Titul Nejstarší dcery zdědila Gina. Mezi Dunbary vynikala kudrnatými vlasy, které přiváděly k zoufalství kluky, když jí je museli holit. Kudrnatá byla taky v klíně, tam se nechávala holit ještě raději. Své milence týrala ráda, často a rafinovaně. Byla citlivá na srovnávání se starší sestrou Iris a sestřenkou Sif. Další dítě byl kluk Bruno, toho měla ráda a podporovala ho, byl bojovník a do magie se nepletl víc, než je klukům zdrávo. Na paty jí naopak šlapala ukňouraná sestřička Markétka, o pět let mladší a velmi snaživá; dle některých zpráv taky žije, slouží v Kosmické Flotile a hodně pomohla další sestře Clarisse. O Lvíčatech se nemluví nikde, mnozí pochybují o jejich existenci a pokud, vztahují název Lvíčata na božská dvojčata z klanu Yawů. Ty samozřejmě nikdo zabít nedokáže.

Ještě jedna možnost: obě verze mohou být pouhá legenda vymyšlená WZ Z. Je známo, že si často a ráda vymýšlela nepravděpodobné údaje, ale že byly zábavné, každý je bral. Čarodějkám nevadilo, když něco nebyla pravda, pokud to byla zábavnější verze. A Zuzanka byla fakt dobrá.

Goldie nad tím hluboce přemýšlela. Nevadilo by jí, kdyby ji někdo změnil na lvici a musela porodit lvíčata. Chtěla by mít spoustu dětí, záviděla těm dávným princeznám. Vážně se zabývala myšlenkou zůstat v Arminu, nechat se oplodnit a vychovat několik příštích čarodějek. Všechny by se potom vrátily domů, do svého prostoru a času, a změnily tam situaci. Jenom škoda, že už nežije císařovna Diana, té by to udělalo radost.

„Ono to bylo taky trochu jinak.“ povzdychla Orphanie. Samozřejmě se nedala dlouho prosit a vysvětlila svoji verzi.

Mnoha lidem vrtá hlavou, jak mohla osoba tak fanaticky zbožná jako Veronika da Villablanca, dcera velmistra dona Diega Mendozy a sestra abatyše Valérie, organizovat ty nejdivočejší orgie. To bychom se museli vrátit až hluboko do minulosti, na shromáždění na Rhodu. Tam došlo ke kontaktu s lamiemi, bludnými duchy, kteří nemohli splnit své poslání. Sesterstvo slíbilo, že alespoň duchům zabitých dětí umožní znovu se narodit prostřednictvím svých členek. K tomu se zavázaly všechny čarodějky včetně císařovny Diany. Ta měla funkci Pastýřky Draků; obrovskou moc, avšak téměř žádné znalosti magie. Ostatní ji musely samozřejmě chránit a pomáhat.

Jako hlavní osoba se toho ujala Veronika. Vážně nemohla za všechno, jen položila dobré základy. Ježto se všichni v tom horku rádi svlékali, navrhla zákon, že oblečení lze nahradit tetováním, pomalováním a ozdobami. Diana souhlasila, taky chodila ráda nahá. Během krátké doby se mládež vyzdobila, jak jen to šlo. Když všichni byli nazí nebo téměř bez oděvu, nic jim nebránilo na sebe sahat a různě dráždit – obvykle to skončilo na společném lůžku. Diana souhlasila se vším, co vedlo k narození dětí.

Orphania to viděla jednoznačně: pro císařovnu byly určující zvyky šelem, nejspíš leopardů. Když dospívala, žila mezi nimi. Že lidé mají jiné zákony? V průběhu tisíciletí se zvyklosti často měnily, každá kultura měla svoje; pro Dianu bylo stejné, je-li ve starém Egyptě nebo v současné Evropě. Nebo to předstírala? Byla hlavou státu a cokoliv řekla, stávalo se závazným pravidlem. Zejména to prosazovali její obdivovatelé, Diana to jen s potěšením schvalovala.

Další vynález Veroniky byly lázně. Ne koupelny; lázeňský komplex, kde lidé mohli trávit celé dny, opalovat se, sportovat, jíst. Něco podobného měli ve starém Římě, samozřejmě. Veronika to obnovila. V lázních si zvykli na nahotu všichni, zejména děti. Ty byly nejnadšenější, když bylo třeba někoho oholit, natřít barvou, namalovat něco na kůži a vše, co je ještě napadlo. Tetování měly do deseti let zakázáno, což se samozřejmě nedodržovalo, ale malovat mohly, tak toho využily. A nejvyhlášenější byly jejich masáže; když do lázně přišel nějaký nováček, zvláště cizinec, ani se nestačil rozkoukat, už ho svlékly, ponořily do horké vody, oholily a natíraly hojivými mastmi, přičemž jejich drobné šikovné prstíky rejdily všude, zvláště tam, kam by je člověk nerad pouštěl. Zlobit, jako když pomáhají, tedy uměly.

Goldie uznávala, že chodit nahá je velice příjemné. Zvlášť od té doby, co jí Orphanie oholila celé tělo (hlavu bohužel zatím ne), obzvlášť v klíně to pořádně svědilo a tak se občas potřebovala podrbat. Orphanie si nedělala žádné zábrany. Jednou si Goldie dokonce vyzkoušela vlastní odvahu, když někdo zaklepal a ona mu otevřela docela nahá. Byl to jen výrostek s pizzou, (to věděla, však ji objednala), ale pěkně vykulil oči a okolkoval, i když už dostal peníze a mohl odejít. Určitě by si dal říct. A byl docela hezký, hodně tmavý, trochu nejasného původu. Jenže poněkud mladý.

Kampak se nám ztratil Tom Lewy? Taky bychom rádi věděli. Goldie se s ním rozhodně nerozešla, nebo alespoň se na to nepamatovala. Někde pátral. Taky možná tahal rozumy z nějakých jiných děvčat. Goldie to nevadilo, ona taky. Snažila se chovat, jak je v zemi zvykem.

Další nápad Veroniky: společenské rozdíly. Diana kdysi uzákonila rovnost všech občanů tím, že všechny povýšila do šlechtického stavu. V pořádku. Jenže praxe se trochu lišila; ve skutečnosti existovaly tři kategorie:

A: princové. Měli veškerá práva, věděli kam jdou a byli tady proto, že tu chtěli být. Krásní, vzdělaní, moudří. Žádnou péči od státu nepotřebovali a nevyžadovali, naopak byli ochotni jej podporovat. Cokoliv uznali za potřebné, bez váhání provedli.

B: poctiví dělníci, řemeslníci a rolníci. Přišli, aby tu žili a pracovali. Mnozí pocházeli z etnik. Péči státu potřebovali, aby se do Arminu dostali a usadili se. Pak už s nimi bylo minimum starostí. Stát se jim vcelku do ničeho nepletl, byli určeni, aby se jim rodily děti, které se po čase a při správné výchově stanou princi. Což se stalo. Platili daně a uznávali, že je to zapotřebí.

Takže zbývala kategorie C; s těmi problémy byly, a to značné. Jednalo se o osoby, které princové někde posbírali, ukecali k přesídlení a přivezli, aniž by jim objasnili všechny okolnosti. Neurčitého původu, často zločineckých sklonů; přístavní holky, zlodějíčci, chudina všeho druhu. Určitě neměli vážné morální závady, to by zjistily šelmy a odmítly je. Ale taky to nebyly žádné klenoty ušlechtilosti.

A princové byli od toho, aby je napravili. Říkali tomu převýchova; napřed jim důkladně prosondovali mozek, zjistili patologické sklony a přeprogramovali je. Někdy se to nepovedlo na první pokus. Někdy se ti chudáci bránili. Ale prince to bavilo, vlastně to byl jediný obtížný úkol, jaký měli. Nakonec se to podařilo vždy, nebo aspoň natolik, aby dotyční poslouchali zákony a souhlasili se vším.

Z jejich dětí se stali Bílí Tygři. Šlechta rozhodnutím císařovny, avšak bez potřebné vnitřní ušlechtilosti. Nevěřili v Boha ani císaře, věřili jen vlastní síle. Starými páprdy a jejich morálními zásadami hluboce pohrdali. Jejich morálkou bylo brutální násilí.

Už za Veroniky to byli právě céčkaři, kdo se projevovali jako nejtvrdší ochránci Impéria. Princové nemuseli dokázat, že jsou bojovní a schopní, že milují svou vlast. Zůstávali říšskou šlechtou, ať dělali cokoliv. Ti noví, přecvičení, to museli dokazovat každý den. A ne princům, nýbrž dalším céčkařům, kteří se dostali o stupínek výš. V podstatě to trvá. Princovi assassini do té kategorie patří taky. Bílí Tygři jsou stejní, ale na severu.

„Co jsem tedy vlastně já?“ zeptala se Goldie.

Orphanii se viditelně nechtělo ji hodnotit. Nakonec to vysvětlila: „Jsi tady dost dlouho a začínáš se podobat šlechticům. Podle císařovnina rozhodnutí jsi občanka, tedy princezna. Ovšem bez zasvěcení, bez přísahy. V řádu se takovým říkalo Jezdci, rytíři bez oficiálního svěcení.“

„Nejsem Templář.“

„Ano, to je ten problém. Jsi, ale ještě to nikdo neřekl nahlas.“

„Co když nechci?“

„No, o tom právě mluvím. Jsi Bílý Tygr. Vlastně Leopard.“

„Co bych měla udělat, abych měla všechna práva?“

„Máš. Nemáš leda nadstandard.“

„O tom zas mluvím já.“

„Jenže to ti nikdo nedá. Musela bys... udělat něco pro stát.“

„Třeba porodit dítě?“

„To bylo za císařství. Teď... vlastně nevím, co bys měla.“

Orphanie znala všechno, jen o svém vlastním postavení se vyjadřovala co nejméně; rozhodně k vysoké šlechtě nepatřila. Zřejmě byla něčí dcera, avšak koho, buď nevěděla, nebo nechtěla říct. Živila se pochybnými kšefty, k tomu se docela přiznávala. Řadu artefaktů, co nashromáždila Goldie, prohlásila za falešné, ale byla ochotná je prodat nějakým jiným cizincům jako pravé a pořídit nějaké lepší.

Její vztah k magii byl rozporný. Téměř jistě nic neuměla, ale chránila se zjevných přestupků. Goldie odhadovala, že na Atanoru byla, ale krátce, nebo nedávala pozor při výuce. Ohledně artefaktů: věděla, že jsou nabité kladnou energií, že je užitečné je přemístit z Arminu do cizích zemí, nejlépe na území nepřítele. Tam plní dvojí funkci: jednak sbírají energii z okolí a vysílají do centra (Arminu), jednak kladně ovlivňují okolí. Stejnou funkci plní osoby, patřičně ovlivněné čarodějkami. Bohužel už neexistují schopné WZ, které dokážou E+ přijímat, měnit a využívat.

„Neexistují?“ naléhala Goldie.

Orphanie se zatvářila nešťastně. Na jedné straně nechtěla přímo lhát, na druhé se zdráhala zbavit se pohodlného života na cizí účet. Takže řekla:

„Možná na jihu.“

„Doprovodíš mě tam?“

Další důvod k váhání. Nakonec zvítězila pravda: „Radši ne.“

„Proč?“

„Poměry na jihu se změnily. K horšímu.“

„Vypáčím z tebe nějakou odpověď?“

„Bylo tam jedno město. Sheol. Shořelo. Nikdo neví proč.“

„Podle novin a televize vznikl stepní požár a ten...“ Goldie si povšimla jejího výrazu, tak změnila směr řeči: „Nebo ne?“

„Nepochybuji o tom, že to bylo tak, jak říkají. Ale proč, víš?“

„Jaká je tvoje verze?“

„Zlo šíří démoni. Významný úkol čarodějek byl udržovat démony v patřičné úctě a vzdalovat je od všeho, co by mohli napadnout. Démoni jsou... těžko říct, zda hloupí nebo prohnaní, v každém případě se čarodějek bojí. Když WZ ovládne nějaké území, pozve si místní démony, seřve je a vyžene, pokud jsou jí nesympatičtí nebo nechtějí poslouchat. Nedovolila by, aby zlobili. Pokud se vzbouřili, vycítili slabost. Možná ji dokonce zabili. A rozšířili hranice až k území jihu. Tam je zastavila ta holka z jihu.“

„Posunuli hranice?“

„Nevím, jak byly stanoveny předtím. Každopádně dalo Peklo Výzvu. Zdá se, že tam momentálně nebyl princ ani Mistr. Nevím, kde byli. Nevím, kde jsou všechny čarodějky. Možná dokonce... mám strach.“

„Byli jinde?“

„Nevím.“

„To by znamenalo, že Brány ještě fungují.“

Orphanie zaváhala. „Kolik víš o Branách?“

„Na konci války byly zavřeny. Z druhé strany. Najít a otevřít je dokázali otec a syn Baarfeltové, kardinál a Mistr. Nebo někdo z druhé strany.“

„Takže víš všechno, co lze vědět.“

„Mně to připadá, že nevím nic. Kolik bylo Bran?“

„Nevím.“

„Byla jsi někdy na druhé straně?“

Orphanie nějakou chvíli váhala s odpovědí. „Nevím.“

„Jak je možné to nevědět?“

„Některé brány vedou do altisvětů, které jsou velmi odlišné. To poznáš. Jiné jsou nenápadné. Systém Obrozel nebo Timoca. To jsou místa, která téměř jistě neexistují, ale někteří tam byli. Neznámé město, neznámá země, neznámý národ a jazyk. Cizí kultura. Ale pozemská, chápeš? Psi jsou psi a kočky kočky. Ne čičice nebo hafoštěci. Ale občas potkáš bojovníka, který má jako stráže smečku hafoštěků. Pokud je caano, dá se to pochopit.“

„Tys byla na nějakém takovém místě?“

„Někdy mívám dojem, že jsem překročila hranici a vůbec o tom nevím. Věci nejsou vyloženě odlišné, ale nejsou na svém místě!“

„Může být, že jsi teď na jiném místě, než kam patříš?“

„Možné to je.“

„Nebo že já jsem jinde?“

„Dost pravděpodobně.“

„Myslíš, že je to nebezpečné?“

„Jak krásné muselo být první ráno světa, když zvířata ještě nevěděla, čeho se mají bát...“

„Takže se to nedá poznat?“

„Jak kdy. Pokud jsem jinde, je to vcelku stejné. Nevidím důvod vracet se kamkoliv. Taky by to mohlo být horší.“

Goldie uvažovala. Na altisvěty a brány nevěřila, ale podezírala čaroděje, že o nich něco vědí. Přišla sem, aby se přesvědčila, jaká je pravda. Pokud uvěří, bude muset věřit i na ty, kdo Brány postavili a ovládají je.

„Myslíš, že existují bohové?“ zeptala se.

Orphanie se zatvářila. Na toto téma se vždy vyjadřovala opatrně. Žádného Ochránce neuctívala, ale taky je neurážela. Pro jistotu.

„A jiné bytosti?“

„Nepřeberně.“

Trvalo dlouho a vyžadovalo složitý výslech, než se Orphanie rozpovídala. Goldie ovšem znala knihy, které obsahovaly vzpomínky vyšších hodnostářů za císařství, tak se o některých zmínila. Například o upírech. Zvlášť ji zaujala upírka Wassilissa a její duchovní otec, Avdot Skorochod.

„Jenže Skorochod není upír. Je něco víc. Démon.“

To bylo tak: Avdot byl poslušnikem, studentem na Kyjevské Lavře, doposud vyhlášeném klášteře hlavního města Ukrajiny. Tehdy mnichům přinesli zvědové zprávu, že se od východu blíží strašlivé vojsko Mongolů, vedených slavným vůdcem Bátúchánem, jemuž Rusové říkali Batyj. Byl ještě daleko a bohatýři s ním udatně bojovali, ale mniši byli moudří a předvídaví.

Avdot byl velmi nadaný student, ale projevoval od počátku největší zájem o černou magii. Tento obor mniši vyučovali jen okrajově, spíš jako výstrahu před nebezpečím. Nicméně když přicházelo nebezpečí ještě horší, povolal si igumen Avdota a dlouho s ním hovořil.

Nikdo už neví, co s ním udělali. Výsledkem je, že se stal ne sice zcela nesmrtelnou, ale velmi obtížně zlikvidovatelnou bytostí. Bojoval proti Mongolům, sloužil jako vyzvědač, přinášel zprávy, občas zadávil některého ze slavných velitelů. Samozřejmě při tom narážel na démony sloužící Tatarům, ale také na bytosti, které nesloužily žádné straně a do bojů se nepletly. Od některých se hodně naučil, s některými musel bojovat. A někdy, když byl nucen někomu pomoci a nešlo to jinak, je kousl a napil se jejich krve. Démoni jsou nadřazeni upírům a ovládají jejich techniky.

Ale zůstal sám. Mongolové se vrátili zpátky do vlasti, bojovat už nebylo třeba. Avdot mohl odejít, ale nikdo ho nedokázal zabít. Takže žije, toulá se někde na křižovatkách prostoru a času, nebo odpočívá ve své rakvi v hlubokém sklepení dávno neexistujícího hradu. Nebo kláštera? Občas se zjeví jako temný stín, naslouchá svaté liturgii v některém chrámu nebo přihlíží, co dělají lidé na ulicích a v parcích.

„Jenom jeho srdce zůstalo lidské.“ řekla o něm Orphanie.

„Je tedy dobrý nebo zlý?“

„K někomu dobrý, k jinému zlý. Přichází před úsvitem, nejčastěji k trpícím, kteří v bolestech volají o pomoc. Když jim není pomoci, zakousne je a odvede s sebou. Nikdo neví, kam.“

Goldie už neudržela svou zvědavost na uzdě: „Jak to víš?“

Orphanie jen vzdychla: „Povídá se to.“

„Jak vypadá?“

„Je to velmi starý muž. Vždy chodí v bílém, i vlasy a vousy má bílé. Ke každému je laskavý a vlídný, k lidem cítí hluboký soucit.“

„Proto je zabíjí?“

„Špatně jsi poslouchala. Přichází k těm, kterým nikdo jiný nedokáže pomoci.“

„Nikdo jiný ho nedokáže vidět?“

„Samozřejmě ho můžeš vidět. Ale nemá důvod sem chodit. A nikdo ho nedokáže přivolat. Tedy nikdo... nikdo z nás lidí.“

Goldie se nad tím zamyslela. „Ty jsi člověk, Orphanie?“

„Co bys řekla?“

„Slyšela jsem o různých experimentech. O dětech, které se narodily obohaceny geny šelem, mimozemšťanů, bohů či démonů...“

„Jsem člověk. Z převážné části.“

„To je moc hezky řečeno. Co jsi ještě?“

„Nevím, co se mnou dělali, než jsem se narodila. Když se kouknu do zrcadla, nevidím žádnou příšeru. Ale zaručit to nemůžu.“

„Narodila ses na Atanoru?“

„Ne. Pokud můžu věřit matce, narodila jsem se úplně normálně v Kingtownu. Ovšem kde jsem zplozená, mi matka nestihla říct. Ani jsem se neptala. Tehdy jsem měla úplně jiné starosti.“

Goldie se zasnila. „Chtěla bych mít dítě s neobvyklými vlastnostmi. Je to možné ještě teď? Dokáže to někdo?“

„Nestudovala jsem genetiku ani nic podobného. Nevím.“

„Kdo to ví?“

Orphanie neřekla nic. Pokud přemýšlela, pak marně.

„Kdo je nejlepší čarodějka, kterou znáš?“

Nebylo to poprvé, co položila takovou otázku. Odpověď nikdy nedostala.

„Chtěla bych se setkat s Renkou. Je pravda, že s nikým nejedná?“

„Nevím. Zkusit to můžu. Pokud se nebojíš.“

„Mám se bát?“

„Pokud tě přijme, už nebude cesta zpátky.“

„To právě chci.“

Orphanie nic neslíbila. Jen pokrčila rameny.

Trvalo týden, než něco zařídila. Pozvala Goldie ke Štěňatům na dnešní večer. Goldie byla přímo nadšená.

„Nepočítej, že by se ti moc věnovala. Má toho hodně.“

„Co dělá?“

„Nevím přesně. Nahrává, koncertuje... a léčí dementní děti.“

„Jak? Snad ne hudbou?“

„Přesně tak. Její nástroje vyluzují vibrace, které jim pomáhají.“

„Proč ona? Má nějaké speciální školení?“

„Nevím. Experimentuje. Možná až to ovládne, někomu to předá.“

Goldie nad tím raději přestala přemýšlet. U Štěňat se jí vždycky líbilo.

„Ale má to jednu podmínku.“ řekla Orphanie, když tam byli, „Zatančíš.“

Zatančit znamenalo striptýz.

„Tos mi nemohla říct dřív?“

„Nedělej se. Obě víme, že se na to třeseš!“

Goldie se zamyslela nad svými pocity. Po pravdě, těšila se. A hodně. Už dávno se chtěla ukázat nahá před hodně lidmi. Vzrušovalo ji už to pomyšlení a tohle místo bylo nejlepší. Hodně děvčat se tady svlékalo. I kluků.

Nejdřív hrály dvě jiné skupiny; Renka přišla až pozdě v noci. Byla neuvěřitelně krásná; Goldie však už věděla, že používá magie. Zavřela oči a snažila se si ji představit: hubená holka s krátkými rozčepýřenými světlými vlasy, tvář bez make-upu a bez ozdob, pronikavé modré oči. Otevřela oči. Renka zářila jako drahokam, zasazený do zlata. Goldie na ni dostala sexuální chuť. Zavřela oči – otevřela oči. Tak to opakovala třikrát...

Když oči zas otevřela, postřehla, že ji Renka sleduje. Usmála se koutkem úst, lehce pohnula malíčkem. Její kouzlo zesláblo na normální míru.

Goldie zkusila vyznat se ve svých pocitech. Přestože nebyla žádná chudinka, docela ráda by ovládla schopnost okouzlovat kohokoliv. Zkoušela různé varianty... až po chvíli si uvědomila, že ji Renka sleduje a vysmívá se jí. Čte mi myšlenky! Je to zákeřná potvora! Téměř najisto očekávala, že jí Renka odpoví mentálně, ale nestalo se tak. Neovládá telepatii, nebo je Gold nevhodná k přijímání? Neschopná? Hloupá?

Než si to stačila rozmyslet, vyskočila na boční pódium nějaká jiná holka a začala se svlékat. Kamarádi jí fandili, ostatní lidé přihlíželi tím víc, čím víc byla obnažená. Když už byla úplně nahá, prohlédli si ji, schválili její vzhled a věnovali se zas tanci a partnerům.

Goldie párkrát byla na striptýzovém představení. V jejím světě muži při spatření nahé ženy šíleli. Ba co víc, bláznili už když se pozvolna odhalovala, zase se zakrývala, až se nakonec slavnostně svlékla, a bouře nadšení vyvrcholila. A potom hned utekla do zákulisí, zatímco tahle holka seskočila s pódia a přijímala gratulace kamarádů. Možná se s nimi vsadila.

Orphanie pobídla Goldie. Aniž by se vytahovala, vypadala podstatně líp než ta druhá. Vystoupila, usmála se do publika a začala tančit; kupodivu si už předem vymyslela patřičnou choreografii. Jako by to tušila?

Renka začala hrát. Na elektrické varhany, kytara hrála sama. Hudba se zařízla posluchačům do uší jako lékařský skalpel. Jejich nadšení vzrostlo...

Goldie chytila do pasti magie. Nepřemýšlela nad tím, nemohla přemýšlet. Podvolila se zcela vlivu té hudby a vnímala vzrušení, rozkoš a štěstí. Neuvažovala, zda to jsou její pocity, či zda je indukuje Renka. Ale pochopila, co a proč dělá s postiženými dětmi. A že je asi jediný, kdo jim dokáže pomoci. Tančila nádherně. Prodlužovala to divadlo, tentokrát přihlíželi všichni, a všichni byli nadšení. Až nakonec odhodila poslední kousek (samozřejmě kalhotky) a ještě chvíli se v extázi vlnila. Seskočila dolů mezi lidi; byli těsně natlačení a nechtěli uhnout, naopak si chtěli sáhnout. To ji vzrušilo ještě víc; každý další dotek v ní vyvolával další extázi. Oplácela jim to, osahávala ty, kdo byli v dosahu, ať přes zbytek oděvu nebo přímo. Většinou se postupně svlékli všichni.

Goldie zůstala pod hlavním pódiem. Renka zářila vysoko nad ní. Smála se a pokynula, aby šla blíž. Goldie vystoupala po schůdcích jako opilá.

Renka se usmívala. Pořád ještě hrála. Bez zpěvu.

„Ovládáš mě, ty mrcho!“ obvinila ji Goldie.

„Ovšem. Jenže tobě se to líbí.“

„Proč mi tohle děláš?“

„Protože jsem mrcha.“

Goldie chápala, že tento způsob rozhovoru nemá moc velký smysl. Bylo nanejvýš na čase, aby se přestala nechat ovládat emocemi a nasadila zdravý rozum. To ona sama požádala o tuto schůzku! Jenže...

„Uvědomuješ si, jak se cítím? Nahá přede všemi?“

Renka se usmála. Provedla teatrální pohyb rukou. Měla fantastický černobílý kostým se zlatými výšivkami, napůl ze sedmnáctého, napůl z pětadvacátého století. Před očima (nadšených) diváků z ní stekl jako voda; dokonce ty zlaté vlasy byly magie. Teď byla úplně nahá a bez ozdob; slušelo jí to.

„Lepší?“ zeptala se.

„Jak vypadáš doopravdy?“

„Takhle. Vážně takhle.“

„Přestaň mi dělat ty... pocity!“

„Nedělám.“

„Lžeš! Jak by bylo možný, abych...“ Goldie přemýšlela, jak vyjádřit svou prudkou pohlavní touhu. Minimálně se chtěla mazlit. Kam by to došlo, se neodvažovala pomyslet. Chránila se jakékoliv myšlenky, kterou by Renka mohla vnímat. I když si uvědomovala, že je to zbytečné.

„Je to zbytečné. Rozmysli si, co doopravdy chceš. Přišla jsi, aby ses něco dozvěděla? Tak počkej, a půjdem spolu dozadu.“

Její hudba skončila šíleným výbuchem vášně. Goldie chránila, ostatní propadli extázi; kvůli tomu tu ovšem byli. Renka jim zamávala a zmizela.

Její šatna byla plná šminek, kostýmů, módních časopisů a obrovské spousty neidentifikovatelných předmětů, které možná kdysi potřebovala, ale teď už jí k ničemu nebyly; možná jí bylo líto je vyhodit.

Renka se posadila a řekla: „No!“

Goldie se posadila taky. Sedačku musela chvíli hledat. Bylo jí trapně, přestože Renka zůstávala nahá a neměla s tím potíže.

„Jsi vážně tak tupá na telepatické signály?“ zeptala se Renka.

„Eeeh?“

„Čtu tě docela snadno. Od začátku ti vysílám co můžu, ale nereaguješ. Nevnímáš nic, viď? Musela bych se ti vloupat do mysli a napojit tě.“

„Jde to tak snadno?“

„Vůbec to nejde snadno. Vyžaduje to sladění. Duševní i tělesné.“

Goldie se snažila ovládnout svůj vnitřní zmatek.

„Je to o pravdě. Říkat, co si myslím. Telepatie nelže. Tedy, možné to je, ale na to musíš mít daleko víc zkušeností. Jestli to nechceš, nikdo tě nebude k ničemu nutit.“

„Proč není možné být čarodějkou bez těch... věcí?“

„Ty nejsi čarodějka. Těžko někdy budeš.“

„Ale já chci!“

„Jako Sabrina, sestry Halliwellovy nebo ty děti z Which Academy?“

„Neposmívej se mi!“

„Budu se posmívat. Spousta jiných se ti bude posmívat daleko víc. Nebo tě budou litovat; to je ještě horší. Už jsi tady dlouho, viď?“

Goldie to zkusila spočítat. Potom vysvětlit.

„Vnímám tě daleko líp a rychleji, když nemluvíš. Vnímám tě, chápeš?“

Goldie napadlo se rozbrečet. Ale ještě se držela.

„Máš nádherný emoce. Silný a vášnivý. Já přece vím, na co myslíš! Vím, na co jsi přišla. Mohla bych ti pomoci. Jenže nutit tě k ničemu nebudu!“

„Já chci!“

„Co chceš?“

„Chci, abys mě donutila. Abys mi udělala cestu. Nalajnovala život!“

„Celý život tě učili nedávat najevo skutečné city. Zastírat se. Konečně už začni dělat, co doopravdy chceš!“

Goldie se konečně rozbrečela. Plakala dlouho a zoufale.

Renka vyčkala vhodnou chvíli, aby ji objala a utěšovala.

„Dobře. Převezmu zodpovědnost za tvůj osud. Budu tě ovládat.“

Goldie vzhlédla. Oči měla plné slz.

„Abys to neměla tak lehké, něco ti vezmu. Vlasy.“

Opět smršť emocí. Renka se rozesmála.

„Konečně se uklidni a uvažuj! Podívej se na mě! Já jsem se vlasů zbavila, zlikvidovala jsem kořínky a nechala je vypadat. Překážely mi, když jsem si vytvářela iluzorní účesy. Tobě je jenom ostříhám. Protože chci.“

Goldie na ni koukala a třásla se.

„Nebo vypadni.“

„Já už jsem dávno...“

„Já vím. Chceš i vypadat jako čarodějka. Takové pocity mívaly holky dřív v pěti letech. Přicházely na Atanor a rozhodovaly se, jestli být čarodějka nebo bojovnice. Ty jsi dospělá žena! Ve věku...“ Tentokrát zaváhala Renka, pokračovat bylo trochu nebezpečné.

„Dělej se mnou, co chceš.“

„Tak jo.“ Renka otevřela dveře do koupelny a pokynem ruky napustila vanu. Teplotu vody určila dotekem dlaně. A přidala vonné esence.

„Oholím si tě celou, protože se ráda miluju s holkou bez srsti. Zkusím, co tě naučila Orphanie. Máš poslední možnost souhlasit nebo utéct.“

Goldie přistoupila k vaně. Ponořila ruku do vody.

A řekla: „Ano.“

„Je to bezpečné?“ zeptal se kardinál Baarfelt.

„Ptáš se jako ten blázen v Maratónci.“

„Správně. Opakuji otázku: je to bezpečné?“

„Je to mimořádně talentovaná holka, ovšem zkažená prostředím.“

„Fajn. Ona je plus. Ale něco kolem ní je mínus.“

„Je z jiného světa. Jiný čas, jiné místo.“

„Proč je tady?“

„Chtěla to.“

„Ale?“

„Patří někomu jinému. Vložila jsem svoji ruku na cizí majetek. A ten někdo se bude zlobit.“

„Koho podezíráš?“

„Jeho ne. Někoho z podřízených.“

Kardinál chvíli vyčkával. „Takže to není bezpečné?“

„Kdybych věděla, komu sahám do teritoria, zkusila bych vyjednávat.“

„Kdežto?“

„Prostě si ji vezmu.“

„Odvážná dívenka. Co když narazíš?“

„Proto jsem se přišla poradit.“

„Dlouho jsi u mě nebyla. Samozřejmě vím, co děláš. Ale...“

„Je pravda to, co...?“

„Jsem starý a sentimentální. Je tak zvláštní chtít obejmout svou vnučku?“

„Vážně?“

„Jsem na tebe pyšný. Šok?“

„Jsem opravdu tvoje vnučka?“

„Těžko říct. Stárnu a ztrácím přehled. Všichni jste nějak moje děti.“

Renka si dopřála to potěšení přitulit se a nechat se hladit.

„Čeho se bojíš, děvenko?“

„Toho samého co ty, dědečku. Je pravda, že za tebou chodí?“

„Už dlouho tady nebyl. A ne že bych ho zval.“

„Ale ví, že...“

„Ten ví všechno. Ne tolik jako Pán, ale...“

„Všechno, co se děje tady na Zemi?“

„Správně. Neví, co je nového v Nebi.“

„Myslíš, že se tam někdy dostaneme?“

„Pochybuju. Víš, jsem arcibiskup. Velice hříšný arcibiskup.“

Renka se zasmála.

„Ale fuj, děvče! Myslíš, že stojím o tu tvoji... kamarádku?“

„Udělal bys mi radost, kdybys o ni stál. Jí možná taky.“

„Ty jsi vážně hrozná holka.“

„Ještě víc bys mě potěšil, kdybys chtěl mne. I když by mi možná chodila teta Valérie po nocích pít krev.“

„Valérie by byla poctěná. Já mám pocit, že to už nemá smysl.“

„Udělej mi radost a něčím mě uklidni!“

„To bych lhal. Naopak; mám obavy.“

„?“

„Sheol. A jiné divné události. Věci nejsou v pořádku.“

„Vědí to ostatní?“

„Kteří?“

„Denis, Valérie... Triády?“

Baarfelt se odvrátil. Pak se opět vrátil zpět.

„Už bych chtěl být s nimi. A ne tady. Oni ke mně moc nechodí.“

„Ani Valérie?“

„Vzdaluje se. Už pro ni nic neznamenám.“

„Milovala tě!“

„Vždycky se vzdalovala. Šla za svým cílem. Já zůstal naživu.“

„Je anděl?“

„Ne. Těžko říct, co je.“

Renka odvrátila tvář. „Já se s ní minula.“

„Měly jste podobný styl mazlení. Taky měla ráda, když jsem ji hladil po hlavě. A všude, kde se zbavila srsti. Měla hodně citlivou kůži.“

Renka popotáhla nosem. „Jak ty nás znáš! Goldie taky... moc ráda holím holky, kterým se to stává poprvé. Posadila jsem si ji před zrcadlo a nechala ji koukat na sebe. Používala jsem dlouhé tahy břitvou, aby to hodně cítila a vychutnala si to. Jinde ji oholila už Orphanie.“

„Ta...?“

„Jo, ta.“

„Nežárlí trochu?“

„Chtěla být čarodějka. Dobrý výchozí postavení, minimální talent. Kdyby to bylo na Atanoru, našli bychom pro ni specializaci. Uplatnila by se, snad po čase. Jenže dneska nejsou podmínky.“

„Tak dělá co?“

„Proplouvá. Různě kšeftuje s pochybnými artefakty. Naznačuje, že ví víc, než kolik má nárok. Turistům to stačí. Když je někdo plus, nahlásí ho.“

„Goldie je hodně plus?“

„Špicová. Kdyby to bylo dřív...“

„Jsou dvě možnosti. Buď ses zbláznila, nebo zamilovala.“

„Ona je dobrá! Fakt dobrá!!“

„Takže zbláznila.“

„Nejsem do ní zamilovaná v tom smyslu: zabrat a vlastnit. Rozdělím se! Ať spí s kluky, co nejvíc, třeba v partě! Ráda se na ni koukám, když se seznamuje s někým novým. Ona ho tak... vycucne!“

„Jako že do pusinky?“

„Ale jdi! To dělá každá správná holka! Myslím celkově!“

„Umí pracovat s Éčkem?“

„Ne. Dělá to instinktivně!“

„Jako každá správná holka?“

Renka se smála.

„Nasazuješ ji místo sebe?“

„Ale dědečku!“

„Pravdu, Renko. S kolika kluky jsi spala za poslední rok?“

„Já to nepočítám.“

„Opravdu spala?“

„Co si to o mně myslíš?“

„Valérie si vždycky každého vychutnala. Aspoň jednou. Ty se cukáš.“

Otevřela pusu k protestu, ale zas ji zavřela.

„Tebe baví nasadit nějakou kočičku, přihlížet a testovat. Na bezpečnou vzdálenost. Ji to baví, užívá si. Ty shrabuješ éčko.“

Řekla: „Emmm...“

„Nelíbí se ti to, nebo se bojíš?“

„E?“

„Energie nikdy není dost čistá. WZ ji musí vtáhnout, profiltrovat a použít. Zbytek mínusu rozpustit v prostoru.“

„.“

„Nedělej ty psí oči, děvče. Valérie by ti nasekala na zadek.“

„Emm...“

„Ale ano. Mučila by tě tak dlouho, až by se ti to začalo líbit.“

„Prosím...!“

„Ty ji používáš jako předsunutý hledač min!“

„Ne!“

„Strkáš ji na kluky, který jsou nějak podezřelý!“

„Ne!“

„Chceš ulovit tu bytost, co ji ovládá?“

„To bych si netroufla!“

„Kdežto kdyby sis troufla a dopadla ho, mohla bys ho zkrotit?“

„Já...“

„Nezkoušej to. Nebude hodnej.“

„A!“

„Ani po výcviku nebude hodnej.“

„A já nebudu Valérie, chceš říct?“

„Valérie nechytala démony!“

„Protože se před ní plazili po břiše!“

„Valérie dělala, co uměla.“

„A tys jí kryl záda!“

„Byl jsem mladší a schopnější. A nebyli to tak zlí démoni.“

„Kteří jsou lepší než jiní?“

„Ti, co se bojí. Řeknu ti to naplno: Oni se nás přestali bát!“

„Proto shořel Sheol?“

„Proto zemřeme. Všichni Baarfeltové.“

„I já?“

„Ty ještě bojuj. Bez ohledu na to, co bude s námi.“

„Je svět horší, než byl za tvých časů?“

„Nevím. Přestávám mu rozumět.“

„Nebo mu rozumíš až příliš.“

Tomáš ji objal a dlouho svíral v náručí.

Errata:

30.05.2021 11:42