Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Noc, nebezpečná ulička v sousedství zábavné čtvrti Kingtownu.

Mladý muž. Evidentně turista, měl veškeré atributy čerstvě příchozího do Arminu: květovanou košili, fotoaparát na krku, reklamní turistickou tašku, kterou si takoví nosí pro běžné potřeby. Na očích brýle, na hlavě slamáček. Připomínal Harolda Lloyda, i tím přihlouplým úsměvem.

Pouličnímu gangu bylo všechno jasné; klidně mohl mít na zádech visačku: KOŘIST. Obklopili ho; bylo jich pět, dva měli pistole, velitel baseballovou pálku. Zbývající dvě byly holky, výzbroj neurčitá.

„Naval prachy!“ vyzval ho velitel.

Mladík očividně strnul strachy. Téměř se rozklepal. „Prosím?“

Velitel vycenil zuby a ohlédl se na kamarády.

„Prosím o malý finanční příspěvek!“ vysvětlil, „Jinak tě zabijeme!“

I jeho kamarádi se řehtali. Rozhodně už na nešťastníka nemířili.

Dokud neřekl tiše, ale zřetelně: „Vrrr!“

„A kurva!“ zařval velitel.

Mladík hmátl oběma rukama pod volnou košili. Vytáhl dva revolvery. Střílel oběma rukama z bezprostřední blízkosti.

Když už všech pět leželo bezmocně na zemi, dojelo k němu policejní auto. Vyskočil starší seržant, souhlasně kývl a prohlížel mrtvé. Jedna holka ještě žila, tak ji dorazil dalším výstřelem.

„Sedni si dozadu!“ řekl mladíkovi. Pak nasedl zpátky a zapjal vysílačku.

„Čtrnáctka, na obhlídce. Hlásím pět mrtvých. Hunterův gang. Jo, vypadá to na Bílý tygry. Ne. Ne. Ty seš přeci blbej... jo, pošlete havrany. Protokol napíšu, až se vrátím. Jasně, zapijem to.“

Vypnul vysílačku a obrátil se k mladíkovi:

„Tak jo, zkoušku máš za sebou. Vítej do klubu.“

Mladík mlčel a třásl se. Nejradši by se dal do breku.

Život Monty Draggona nebyl procházka růžovým sadem. Byl samozřejmě přední státník, o tom není pochyb. Za významných dní stál na tribuně a přijímal hold davů, setkával se s různými slavnými osobnostmi a tak vůbec. Jenže byly taky dny všední a pracovní, za nichž se musel setkávat s lidmi, kteří mu tak příjemní nebyli. Například s různými experty.

Součástí dohody o poskytnutí dotací z Mezinárodního měnového fondu bylo též ujednání, že pokud nějaké rozhodčí orgány pošlou svého experta na hospodářskou politiku, bude s ním muset hovořit a projednávat situaci. Ovšem ne každý expert přijížděl se slávou a ohlášen předem. Někteří přijeli snad ani ne tajně, ale prostě bez ohlášení, stejně tak odjeli a výsledky ohlásili pouze nadřízeným. Takových byla spousta.

Tom Lewy na experta nevypadal. Nebyl kravaťák, i když jeden oblek vlastnil, ale visel na něm jako pytel a slovo elegance mu byl naprosto bezvýznamný termín. Nejspíš vypadal jako myš s brýlemi. Věk neurčitý mezi dvaceti a třiceti. Povolání: informatika. Chování nenápadné.

Jeho snoubenka byla naproti tomu krásná až k zešílení. Kdykoliv a kdekoliv upoutala pohledy všech mužů v dosahu. Rovněž ženy ji pozorovaly, avšak ty spíš se závistí. Zářila, i když na sobě měla tričko a šortky. A chovala se, jako by přijela na soutěž o Miss World.

Teď by chtělo něčím její obraz vykompenzovat. Jako třeba že byla hloupá, nebo chudá, nebo... Smůla. Jak byla krásná, tak byla chytrá, a protože měla ještě ke všemu bohaté rodiče, celý život se bavila. Například studováním. Doktoráty měla pouze dva, z matematiky a aplikované fyziky. Na studiích se seznámila s Tomem, a když se přesvědčila o jeho genialitě, hbitě ho svedla. Vzdor své myšovitosti byl docela dobrý na sex. A informatiku. A ještě: jmenovala se Goldie Goldsteinová. Takže měla přezdívku Goldbird, Zlatý ptáček. Code name Gold.

Nebyla čarodějka.

Draggonovi oznámili, že Tom Lewy žádá o audienci. Zařadil ho do programu na vhodný termín a pro jistotu si rezervoval delší dobu. Měl nejasný pocit, že rozhovor bude dlouhý a nepříjemný.

Tom přišel bez Goldie, a jeho vzhled a způsoby Draggona neuklidnily. Když čekal v předpokoji, choval se téměř ostýchavě, ani nelaškoval se sekretářkami. Stejně tak, když se setkali, představili a usadili.

„Mé poslání má dvě části.“ řekl, sundal si brýle a v rozpacích si s nimi pohrával, „Částečně spolu souvisí. První je... finanční stránka. Zajisté je vám známo, že značná část deviz, které vaše země získává, pochází z turistického ruchu. Přesněji: pocházela. V poslední době tento zdroj příjmů povážlivě slábne. Můžete mi to vysvětlit?“

Monty mu mohl říct, že... mohl mu říct cokoliv. Ovšem ten mladý muž není žádný utřinos. O jednání vytvoří zápis a předloží svým nadřízeným. Ti budou činit uzávěry. Takže Monty spolkl nechuť a začal mu vysvětlovat, že příjmy z turistického ruchu přímo závisejí na množství turistů, kteří do Arminu přijíždějí, pobývají a utrácejí. Pokud nepřijedou...

Tom Lewy ukázněně naslouchal. Až do chvíle, kdy Montymu došel dech.

Potom zaklepal brýlemi o stůl. „Důvodem příjezdu turistů jsou zajímavé zážitky, které tady mohou vidět. Převážná většina jich očekává, že se setká s neobvyklými jevy, na jaké nemohou narazit kdekoliv jinde. Konkrétně: že zde uvidí čarodějky.“

Existovaly jisté termíny, které Montymu spolehlivě zkazily náladu.

„Neexistují žádné čarodějky. Žádná magie, žádné nadpřirozené jevy.“

„Ano, v tom je problém. Doufám, že brzy zajistíte nápravu.“

„Prosím?“

„Já samozřejmě chápu, že ty dámy se nemohou věnovat každé turistce, která sem přijede. Ale chtělo by to, aby se to podařilo alespoň... například jedné ze sta. To by se dalo zařídit?“

„Mladý muži, jasně vám říkám, že nic takového neexistuje!“

„To je vedlejší. Já zase říkám, že turistickému ruchu to prospívá.“

Monty na něj upřel zoufalý pohled. Nebyl hloupý a dobře chápal, co mu tím chce naznačit. Ještě to zkusil jednou:

„Osoby, které byly v podezření, že mají něco společného s touto činností, byly... v převážné většině dopadeny a odsouzeny. Samozřejmě ne pro čarodějnictví, to je nesmysl. Pro podvody na nezkušených turistech.“

Lewy neřekl nic.

„Snažíme se, aby náš stát byl spořádaný a kulturní!“ dodal Draggon.

Lewy vzdychl: „Váš stát nikdy nebude spořádaný a kulturní. A pokud neučiníte zásadní opatření k nápravě, nebude ani bohatý.“

Monty pocítil, že má v krku knedlík. Prehltol ho.

„Uvědomujete si, co jste řekl?“

„Ano. Značná část popularity vaší země spočívá v tom, že není tak slušná a spořádaná, jak se snažíte předstírat. Přesněji, že si tady mohou turisté dovolit věci, které by doma nemohli.“

„Vy mě chcete urazit?“

„Ne. Konstatuji fakta.“

„Pravděpodobně se mýlíte.“

„Rozhodně ne. Jsme tu víc než týden a zatím jsme nezískali kontakt na nikoho z těchto kruhů. Všechny doporučené kontakty se ukázaly klamné.“

„O čem to mluvíte?“

„To je druhá část mého poslání. Záležitosti mé snoubenky Goldie.“

„Poslyšte, až doposud měla naše diskuse smysl. Ale teď...“

„Slečna Goldie Goldsteinová je dcerou jednoho z významných finančních expertů. Velmi bohatého muže. Velmi bohatého. A vlivného.“

„Co já s tím?“

„Gold prozatím vždy získala vše, co si přála. Je krásná, chytrá a velmi důsledná. Teď si přeje stát se čarodějkou.“

„Pane Lewy, přestaňte... mne dráždit.“

„Pane Draggone, moje požadavky jsou jasné a nezměnitelné. V případě, že Gold neprosadí svou, vrátí se domů k otci a bude ho tak dlouho trápit svými rozmary, až se rozhněvá a ovlivní všechny ostatní experty, aby nevyhověli vašim požadavkům. Jak se to vyřeší právně, je vedlejší. V každém případě to budete mít polepené. A abych to neměl polepené i já, udělám všechno, co je možné. Vaše rozladění pro mne znamená míň než nespokojenost Goldie.“

Monty potřásl hlavou. „Ta dáma musí být pěkná saň.“

„Nejsem si jist, jaké máte zkušenosti se ženami, pane ministerský předsedo. Ujišťuji vás, je velmi krásná a milá. Ale velmi důsledná.“ Tom otevřel náprsní tašku a ukázal Montymu fotografii na důkaz svého tvrzení.

„Skutečně velmi krásná.“ konstatoval Monty, „Ovšem... tuší ta dáma, co by ji v takovém případě čekalo? Například ty dlouhé zlaté vlasy by jí najisto ostříhali. Jak by se jí to líbilo?“

„Aha, zdá se, že si začínáme rozumět. Ano, v tuto dobu už předpokládala, že bude oholená a na hlavě bude mít výrazné tetování. Slíbila všem kamarádkám, že jim okamžitě pošle fotografii, jak teď vypadá. Některé nevěřily a posmívaly se, že se vrátí stejná, jak odjela. Možná se i vsadily.“

Monty si povšiml, že zároveň vytáhl z kapsy předmět, který měl na vrchní části malou obrazovku a pod ní klávesnici s čísly. Zacházel s tou věcí, jako by měla nějakou souvislost s tím, co povídá.

„Tohle je co?“

„Mobil s MMS... no, tímhle se pořizují fotografie. Dají se odeslat...“

Při těch slovech se Tom zarazil, oči mu zatěkaly a ulpěly na hodinách na stěně. Ovšem hledaly něco jiného: kalendář.

„Tahle věc nepochází z našich časů.“ řekl Monty tiše, ale důrazně.

Tom se usmál. „Správně.“

„Z jakých tedy?“

Tom se usmál znovu. „Jsem inženýr informatik. Odborník na počítače.“

„Takové ty věci... s tranzistory a elektronkami?“

„V mých časech už patří elektronky do muzea. Já něco málo o hardware vím, ale dělám spíš programy. Různé... expertízy a tak.“

„Nemám tušení, o čem mluvíte.“

„Chápu. Ani vám žádné detaily nebudu prozrazovat. Taky by to pěkně dlouho trvalo, musel bych vysvětlovat každý termín.“

„Domníval jsem se, že jsou to jen... bezvýznamné experimenty.“

„Váš princ se domnívá něco zcela jiného.“

„Náš princ... neexistuje žádný princ!“

„To nebudeme rozebírat.“

„Proč jste tady?“

„Já a Goldie máme nějaká přání. Konkrétně: zlepšit svoji osobnost. Pomocí experimentů, které provádějí zdejší čarodějky.“

„Nic takového neexistuje!“

„Jaké je datum?“

Draggon mu to řekl.

„Aha. Zdá se, že jsme se trochu... netrefili.“

„Jaké datum znáte vy?“

„14. 5. 2008.“

„Dva tisíce osm? Vy jste se zbláznil!“

Tom reagoval jako obvykle: úsměvem.

„Chcete mi tvrdit, že přicházíte z budoucnosti?“

„Ne zcela. Z paralelního času, mohl bych říct. V mém světě je rok 2008. Z něho jsme přišli a když to dobře půjde, zase se tam vrátíme.“

„Nechápu.“

Tom začal vysvětlovat a kreslil při tom do vzduchu schémata:

„Existují dva světy – můj a váš. Styčným bodem je Pás mlhy. Silové pole. Při průchodu se čas mění... je samozřejmě zapotřebí si vybrat příslušnou leteckou linku. Přestupní stanice je v Madrásu, Karáči nebo Kolombu. Hodně záleží na typu letadla, které zvolíte. V Indii vůbec platí spousta divných věcí. Když si vyberete správné letadlo...“

„Proč jste nevyužili... proč jste nepřišli ve vaší době?“

„Protože to tak nefunguje. Jeden z důvodů mé návštěvy je zjistit, jak to přesně funguje. Jsou v tom nějaké fígle, které ještě neznám.“

„Pořád nechápu. Čas přece běží jen jedním směrem!“

„Jistě. Strávím-li tady dejme tomu měsíc, vrátím se zase zpátky do času, ze kterého pocházím, plus ten měsíc. Plus minus nějaké drobné. Ty odchylky mě taky zajímají, naznačují nějaké závady v systému. Nemůžu se vrátit do vašeho času ve svém světě. Nevím proč a rád bych to věděl.“

„To mi připadá jako blábolení šílence.“

„Na tom celkem nezáleží.“

„Co má v úmyslu ta vaše dívka?“

„Tak to bych taky rád věděl. Hrubý odhad: tak stokrát víc než já.“

„Myslíte, že to dokáže?“

„Řekl bych, že ano. Ona je opravdu velmi chytrá.“

Draggon na něj melancholicky zíral. Až na tu krabičku nic nedokazovalo, že říká pravdu. Teoreticky mohl lhát, nebo si dělat legraci. Nebo si mohl tu věc nechat vyrobit, aby podepřel svá tvrzení.

„Ano, zklidníme atmosféru,“ usmál se Tom Lewy, „Můžeme se bavit kupříkladu o pohonných hmotách.“

„O těch bohužel příliš mnoho nevím. Tedy, detaily.“

„Máte představu, jakým způsobem získává vaše země energii?“

Monty se zamračil. Slovo energie psané s E, popř. €, mu připomínalo výrazy čarodějek.

„No, máme elektrárny...“

„Na jaký pohon?“

„Na uhlí, na naftu... několik vodních hydrocentrál. Proč?“

„Jak jste na tom s naftou?“

„Děkuji, dobře. Nemyslím, že... co tím chcete říct?“

„Máte nějaké zásoby nafty?“

„Na severním pobřeží máme několik vrtů.“

„Vystačí pro celou spotřebu státu?“

„Pokud vím, zatím nikdo si nestěžoval na nedostatek...“ Monty zaváhal.

„Odkud berou naftu jižané?“

„Nevím. Myslím, že nakupují...“

Tom mlčel a zíral na něj. Monty usilovně přemýšlel, co ví o těžbě nafty, uhlí a vůbec o tom všem. Existovala energetická komise, která předkládala nějaké výsledky. Nezabýval se jimi, pokud nemusel. Teď mu docházelo, že kapacita naftových vrtů rozhodně nestačí... na nic.

„Jakým způsobem získávají energii jižané?“ opakoval Tom.

„Těch jejich pár vozítek ze splašených trubek...“ začal Monty. A zmlkl.

„Elektrický proud dodává sever na jih, nebo opačně?“

„Jak kdy, ale...“

„Kolik mají na jihu elektráren a jakých?“

„Nemám tušení.“

„Já ano. Mají dvě a dodávají šedesát dva procent spotřeby na sever.“

„To není možné!“

„Chcete vidět grafy?“

„Ne, věřím vám. Zřejmě máte lepší přehled než já. Co z toho vyvozujete?“

„Koho bych se na to měl zeptat, když to chci vědět?“

„Nevím. Nemám tušení. Nikdy mě nezajímalo...“

„Odkud bere energii koncern AAC?“

„Nevím. Mají asi vlastní elektrárnu, žádné dráty tam nevedou...“

„Požadovali někdy nějaké dodávky?“

„Ty jejich továrny... Ne. Nejsem si jist, zda nezásobují oni nás.“

„Mělo by nějaký smysl s nimi jednat?“

„Snad ano. Nevím, zda budou ochotni spolupracovat.“ V Montyho hlase zněl nepříjemný podtón. Ale neodolal: „Co si o tom myslíte vy?“

„Slyšel jste někdy termín jaderná fúze?“

„Něco společného s atomovou energií, ne?“

„Správně. Domníváme se, že mají k disposici atomové reaktory.“

„Nesmysl. Takový reaktor je velké zařízení...“

„Možná mají malé reaktory, pohánějící jen jeden stroj. Třeba auto.“

„Nesmysl. Taková věc by nefungovala...“ Draggon nejistě zmlkl.

Tom sundal brýle a v rozpacích si s nimi pohrával.

„Ti primitivové...“ řekl Draggon a opět zmlkl.

Pak promluvil: „Ve vaší době takový pohon funguje?“

„Ne. Tedy, je v začátcích. Ale někteří experti tvrdí, že stroje používané jižany před válkou jej využívaly. Když byly vypnuty či poškozeny, přestaly fungovat, ale nic nebrání opětnému zapojení.“

Monty neřekl nic.

Tom dokončil větu: „...pokud by se našel někdo, kdo to dokáže.“

„Myslíte, že takové odborníky mají?“

Tom pokrčil rameny. „Pokračujeme. Znáte termín bezodpadní technologie?“

Monty samozřejmě ta slova slyšel. Měla něco společného s protivnými ekology, výrazně nepříjemnými lidmi, kteří soustavně narušovali průmyslový rozvoj státu a měli ke všemu připomínky. Obvykle nevhodné.

„Mluví se o tom, že jižané žádné problémy s odpady nemají, protože jejich reaktory mohou zpracovat jakoukoliv hmotu, pokud je nasekána dostatečně jemně, aby se do nich dala nasypat.“

Monty nereagoval. Byl to technický problém, a on byl řídící pracovník. Už od časů, kdy zastával přední místo ve správní radě všech významných firem, se chránil zabřednutí do podružných technických problémů. Ty nechával podřízeným a zvykl si, že pořád měli nějaké problémy. Když si jich nevšímal a tvrdě vyžadoval výsledky, nakonec je vždycky nějak vyřešili.

(Aha! Tenhle mladík patří k tomu druhu vzdělanců! Má problémy a chce je hodit na Draggona! Tak to ne, ať si je vyřeší sám!)

[Stejnou suverenitou vynikala na zasedáních Korunní rady císařovna Diana: ničemu nerozuměla, ale do všeho kecala. Jí to ovšem procházelo.]

Ten mladý muž už na to taky přišel:

„Udělali jsme řadu chyb, pane premiére. Vy, naše vláda, velení armády... asi každý. Jsem tady proto, abych ty chyby pokud možno napravil.“

„Jak si to představujete?“

„Například přesvědčit vládu jihu o našich dobrých úmyslech.“

Monty v duchu počítal do desíti. Při osmi už to nevydržel:

„Tím chcete říct, že bych měl v rámci dobrých vztahů odstoupit?“

„Rozhodně ne. Nemyslím, že si to ti z jihu přejí.“

„To jste mě uklidnil!“

„Kdyby si to přáli, dávno by vás odstranili sami. Nejspíš zabili.“

„Pane, jsem ministerský předseda tohoto státu! Urážky snad nemusím...“

„Neurážím, konstatuji fakta. Jsou schopni zabít kdykoliv kohokoliv. Pokud vás nechávají naživu, pak proto, že si to přejí.“

Monty se opět ovládl. „Dobře. Co přesně ode mne chcete?“

„Přiznávám: přesně nevím. Jsem tady, abych získal informace. Kdybych je měl, navrhl bych opatření k nápravě, ale prozatím dost tápu. Vy děláte samé pitomosti, Draggone. Pardon – pane ministerský předsedo.“

„Pokud jste z toho roku, jaký udáváte, pak zřejmě víte z historie, že žádná opatření k nápravě jsme neprovedli.“

„Ano, to je... zdá se, že je to pravda. Nechápu proč. Ke stejným závěrům jako já museli přece dojít i dřívější experti. Nedali vám nějaká obdobná doporučení?“

„Ne. Na žádná se nepamatuji. Poslyšte, jaké máte informace o budoucnosti naší země? Případně o mé osobní?“

Mladík se vyjadřoval krajně opatrně: „Armin dosáhl vrcholu svého vývoje za císařství. Od té doby se jeví... soustavný pokles. Vaše vláda... průměrná. Každopádně budete u moci ještě řadu let. Což taky nechápu. Váš režim je tak slabý, že jakýkoliv pokus o převrat by musel být úspěšný.“

„Slyšet taková slova je... otřesné.“ řekl Draggon.

„Ano. Já taky... omlouvám se. Je to nezdvořilé. Nicméně pravdivé.“

„Tím hůř.“

„Snad vás utěší, že rovněž naši politici z těchto časů jsou vzácně neschopní. K té válce před lety... nemělo dojít. Je pravda, že jste byl jedním z těch, kdo ji... podporovali? Vyžádali si zásah?“

„Ano, to... tedy, bylo to docela jinak! Snažili jsme se pouze vysvětlit, proč... některé aspekty našeho vývoje. Zavést civilizaci a...“

„Ano. Chápu. Snad můžu říct... je mi vás líto, pane Draggone. Osobně.“

„Mně vás taky, chlapče. I celé vaší vyspělé civilizace.“

„Snad ještě... ani v naší době nejsou všichni... nemají stejný názor jako já. My, naše skupina. Jsme... máme zájem zachránit svět. Pomoci mu.“

„Pokud se něco nestane, hrozí mu něco zlého?“

„Taky bych to rád věděl. Každopádně... váhám.“ Tom opět sundal brýle, mnul si oči a vypadal ještě trapněji než předtím. „Možná byste měl na náš rozhovor zapomenout. Jako že jsem tady nikdy nebyl.“

„Ale vy tu jste.“

„Já... očekával jsem, že pochopíte situaci.“

Draggon netušil, co by měl říct. Tak na něj jen tupě zíral.

„Promiňte, pane Draggone. Už vás nebudu obtěžovat.“

Potom Tom Lewy skutečně odešel.

Draggon zůstal sedět za svým stolem. Zvláštní zakončení jednání jej víc než co jiného přesvědčilo, že mladík je skutečně to, co říká: příchozí ze světa, který je výrazně odlišný. Přestože přišel s nějakým záměrem, během rozhovoru dospěl k názoru, že to nemá smysl. Naopak v Draggonovi vzbudil zvědavost; jenže pokud se situace vyvinula takto, asi nic neprozradí.

Monty uvažoval, zda je skutečně možné, aby byl z jiného času. Čarodějka by nepochybovala, jenže Draggon neměl rád čarodějky. Ta cizí holka je ovšem obdivuje, chtěla by být jednou z nich. Nemá šanci. Všechny jsme zničili.

Jenže Monty velmi přesně věděl, že všechny ne.

Nechal si předložit denní hlášení. A kávu. Když studoval hlášení, nikdo ho obvykle nerušil a měl možnost nerušeně promýšlet situaci.

Zprávu o nočních událostech v Kingtownu přelétl bez zájmu. Ovšem, zločinci řádí, policie se snaží je dopadnout a Bílí Tygři je zabíjejí. Nic nového. Ochránci lidských práv budou řvát, že i členové gangů mají svá práva a zabít je bez varování není správné. Monty bude muset příležitostně vydat nějaké příkazy, na jejichž základě Abner Léger vydá... nějaký další rozkaz. Policie ovšem Bílé Tygry nikdy nedopadne.

Monty neměl rád Bílé Tygry. Pokud slyšel, jsou to mladí příslušníci různých orgánů: policie, armády, státní správy... Je jich málo, ale jsou všude a velmi rychle se dokážou dohodnout. Mimo oficiální struktury, samozřejmě. Spojuje je arminský původ, dětství prožité v hravých šarvátkách na ulicích. Považují se za stejnou šlechtu jako jižané, ale na rozdíl od nich podporují vládu, nebo alespoň odmítají nadřízenost jihu a prince Lery. Jejich politické postoje... ne, nemají žádné politické názory. Chtějí zachovat severní stát a chránit ho proti zločincům, převážně přistěhovalcům. Všeobecně však proti cizincům nejsou, dokonce ty schopnější přijímají do svých řad.

V poslední době přistěhovalců přibylo. Intenzivní propaganda nese výsledky. Ovšem převážná většina jsou barevní, nevzdělaní, chudí a zaostalí. Uvěřili slibům, že jim v Arminu bude líp. Přinášejí s sebou svoje etnické a náboženské zvyklosti, kterých se jen obtížně zbavují. V podstatě zůstali chudí a nevzdělaní, takže vhodní k vykořisťování každým, kdo je chytřejší. Rodiče to trpně snášejí, mladí se bouří a někteří sdružují do gangů, které se snaží získat peníze jakýmikoliv prostředky.

Pokud do země přišli bílí a vzdělaní, většinou je jejich cílem nakrást si co nejvíc a co nejrychleji, ať už ze státního či soukromých zdrojů. Obvykle vytvářejí nějaké fiktivní firmy, požadující úspory občanů. Co jim naslibují, je různé, obvykle něco nového, neboť jen blbec by se nechal nachytat podruhé. Těch lumpů není mnoho, ale jejich činnost zasahuje velké množství obyvatel a ti rozhodně nejsou nadšení.

Velice malé, ale výrazné je množství těch, kdo přišli z čistého idealismu, s úmyslem něco zlepšit. Ať už je vedou náboženské, filozofické či politické důvody, obvykle založí nějakou nadaci a usilovně se snaží pomáhat druhým. Výsledky: slabé. Když jim dojdou peníze (a zadluží se), činnost jejich nadace pozvolna ustane a oni odcházejí hluboce zklamáni. Ale jejich idealismus nevyléčí ani nejotřesnější zážitky.

Řetězec Montyho úvah přetrhl pohled na celkem nenápadnou zprávu, která se ho v podstatě netýkala: při velkém stepním požáru na jižních hranicích shořelo město Sheol. Civilních obětí je mnoho, zbytek se zachránil na jihu.

Monty neměl vyhraněný postoj k Sheolu. To město bylo založeno bez jeho účasti na sporném území, nikdy od něj nic nepožadovalo a politiku státu neovlivňovalo. Pokud nebereme v úvahu politické špílce při estrádách, které TV Sheol vysílala skoro každý týden. Monty si zvykl, že z něho různí komici dělají šaška. Doufejme, že shořeli při katastrofě. Pokud ne, třeba po smrti shoří v Pekle...

Peklo. Hebrejsky se řekne Sheol; zakladatelé to dobře věděli a názvem asi chtěli dát něco najevo. V Sheolu se mohlo otevřeně provozovat vše, co zakazovaly zákony severu i jihu. Alkohol, drogy, prostituce, sázky. Žádný bankovní dohled, žádné daně, neproniknutelné hospodaření. Monty byl rád, že se tím nemusí zabývat. Samozřejmě jednou někdo bude muset udělat pořádek, naštěstí ne hned a ne zrovna on. Ať si ďábel sám...

A teď si ďábel město Sheol vzal, kompletně a se vším. Plameny pekelné. Monty Draggon na peklo moc nevěřil. Viděl v mládí nějaké čerty a démony, ale z těch nešla taková hrůza, jak předpokládá církev. Jednoduše příslušníci jiné životní formy. Nepříjemní, jistě. Ale elfové, trpaslíci a jiná verbež jsou taky protivní, ale musíme je snášet.

(Stop! Oficiální názor vlády je, že nic takového neexistuje. Stejně jako možnost cestování časem a... to všechno.)

Peklo je náboženská představa, šířená zaměstnanci státem tolerovaných církví. Takže v pořádku. Pokud tu ideu rozšiřují agenti nepovolených destruktivních sekt, je to... záležitost Úřadu pro dohled nad církvemi. Za žádných okolností se netýká osobní budoucnosti Monty Draggona.

Dokud je naživu.

Co bude po smrti? Doufejme, že nic.

Ale město Sheol pohltily plameny pekelné. Byla tam spousta lidí, kteří si taky mysleli, že se jich nic netýká. Teď jsou mrtví, nebo na jihu pouze s tím, co měli po kapsách. Odkázaní na dobročinnost jižanů.

Situace se změnila. Jen ještě nevíme jak.

V End City se konala konference zainteresovaných stran. Protože to nešlo uspořádat nikde jinde, v zasedačce Buttonova dřevozpracujícího závodu. Čímž bylo dáno, že Button je předseda, ale v čele stejně seděla čarodějka. Sedla si tam, aniž se na co ptala.

Button byl nervózní. Už delší čas nestíhal zároveň vykonávat funkci starosty a řídit vlastní firmu; kromě toho zasedal ve správních radách všeho, co ve městě bylo, dokonce i v církevní radě. Neměl nic proti ničemu, ale byl by radši, kdyby se starostou stal někdo jiný a on se mohl soustředit na obchody. Kterých ostatně přibývalo a jeho majetek utěšeně rostl.

Za jeho křeslem seděl Bruce, který nebyl členem rady a neměl žádnou funkci, ale byl připraven plnit otcovy pokyny. Na rozdíl od většiny ostatních nebyl nervózní, spíš spokojený.

Z druhé strany seděl Khazd Hank. Nechtěl tu být, dostal to příkazem. Takže se mračil a očekával všechno nejhorší.

Za město tu ještě byli hoteliér Albany, velkoobchodník Steinbacher, šerif Terry, učitelka Monika a velitel posádky Glenn. Tedy, čerstvě jmenovaný velitel toho, co z posádky zbylo; pevnost je z větší části zničená, vojáci si momentálně postavili na jižním břehu stany a chystají se plnit rozkazy toho, kdo bude působit jako velitel. Takže Glenna, ale třeba i Hanka.

Na druhé straně stolu seděl plukovník D.O. Fokisson, velitel karavany, a vedle něho zbožný vystěhovalec Weston. Ti dva se neměli moc rádi, a byli vysláni každý jinou skupinou. Ještě tu byla jakási Hatty Snowberryová, dáma už od začátku tvrdě nesouhlasící s čímkoliv. Osadníky z Blackbirdu zastupoval starý kazatel s nevyslovitelným jménem, oslovovali ho pouze reverende. Pak tu byli pánové Smith a Jones ze Sheolu; nepůsobili důvěryhodným dojmem, nemohli svou totožnost nijak dokázat a chovali se divně, například než některý cokoliv řekl, podíval se vždy na toho druhého, zda souhlasí. Ještě tu byl šerif z osady Sevenforth, značně bezradný ze vzniklé situace. Jeho osada byla na jižním břehu, takže neshořela, zato se do ní přes brody nahrnulo tolik lidí, že nevěděl co s nimi.

Nadějí všech byla čarodějka. A řekněme rovnou, naděje to nebyla nic moc. Většině lidí byla protivná na první pohled, a vůbec se nesnažila sympatie vzbuzovat. Především: byla neskutečně krásná. Blonďatá hubená žena s vystouplými žebry a malými prsy, na rozdíl od jiných velmi málo tetovaná. Se zdobením to vůbec nepřeháněla. Protože hostům připadala její nahota drzá až provokativní, uvázala si kolem pasu barevný šátek, ovšem tím ještě víc zdůraznila, že na sobě vlastně nic nemá. Pro ni to byl normální stav. Ačkoliv byla první čarodějka, kterou přistěhovalci viděli, byla její krása tak nevěrohodná, že jí důvěřovali ještě méně.

Venku pršelo. Ba lilo; z nebe se řítily proudy vody a měnily celou krajinu v bažinu plnou špíny. Jemné černé bahno pronikalo všude, lepilo se na tělo a nešlo smýt, zvláště vyprat z oděvů. Arminům to mohlo být jedno, byli převážně nazí, ale přistěhovalci z karavany dopadli velmi špatně. Kdo mohl, přizpůsobil se domorodcům a svlékl se.

Čarodějka, ať dělala cokoliv, zůstávala ovšem naprosto čistá. Vše po ní sklouzlo, jako by to její kůže odpuzovala.

Starosta Button si odkašlal: „Tak snad začneme. Tématem dnešního zasedání je situace několika stovek lidí, kteří se uchýlili do města, když jejich domovy byly zničeny požárem. Je vcelku jedno, odkud pocházejí. Pokud budou chtít zůstat a založit si tady nová sídla, jsou vítáni.“

„Rozhodně nesouhlasím!“ Plukovník Fokisson se už dlouho chystal k tomuto prohlášení, „Lidé, kteří mi dali svoji důvěru, se nemohou usadit na území, které není podřízeno zákonné vládě! Na tomto území by jejich životy a majetek byly přímo ohroženy! S tím nemohu souhlasit!“

Button námitku očekával. „Prosím, pokud nechtějí, mohou odejít, kam jim je libo. Nebudeme tu nikoho držet násilím!“

„Zdá se, že jste moji připomínku zcela nepochopil! Samozřejmě se hodláme usadit, ale na území zákonné vlády!“

„No prosím, to je vaše věc.“

„Stále nechápete – nebo nechcete pochopit. Já žádám jménem osadníků, aby město End City přešlo pod pravomoc vlády!“

„Pane Fokissone, mluvíte jako pitomec. Město stojí na jižním břehu řeky, která tvoří oficiální hranici. Technicky není možné, aby se přemístilo na severní břeh. Ostatně, je tady nejlepší most v celé zemi, uznávaný přechod a sídlo Celní správy. Severní vláda nás bere dost vážně, takže vy...“

„Ne a ne a ne!“ udeřil Fokisson dlaní do stolu, „Konstatuji, že na tomto území jsou naši přistěhovalci v přímém ohrožení bandami z jihu a já žádám, aby byli řádně chráněni proti každému nebezpečí!“

„Vy žádáte! Bezvadnej fór od člověka, který zavinil požár několika měst a smrt spousty lidí! Mohl byste být rád, že vás rovnou nezatkneme!“

„Jsem oficiální představitel Společnosti pro dosídlení země a nestrpím...“

Terry Windsor-Grey zaklepal prsty o stůl.

„Jsem za prvé šerif tohoto města, za druhé představitel vlády jihu. Můžu ujistit všechny přítomné, že nikdo z jižanů se nedotkne jejich majetku, natož pak aby ohrožoval jejich život. Za to ručím svou ctí.“

„A to není pravda!“ vyjela paní Snowberryová vztekle ječivým hlasem, „Už při prvním setkání byly děti, které mi byly svěřeny, přímo ohroženy smrtí! A jejich osobní majetek byl nenávratně zničen!“

„O čem mluvíte?“

„To támhleta ženská!“ ukázala Snowberryová nenávistně na čarodějku, „Jak zajisté víte, byla jsem pověřena výchovou obtížně zvládatelné mládeže, tedy celkem dvaceti dvou jedinců obou pohlaví, kteří byli dopadeni na území města Sheolu a nemohli dokázat svou totožnost, nicméně byli vyhodnoceni jako mladiství, tedy podléhající mé jurisdikci. Ta osoba konstatovala, že někteří jsou zranění či nemocní, všichni pak vyčerpaní a... tak dále. Podrobila je životu nebezpečné proceduře, když je násilím zavlekla do jakési zvláštní formy ohně, což prohlašovala za ošetření a léčení. Při této proceduře děti přišly o veškerý oděv a dokonce o vlasy; prostě to na nich shořelo!“

Všichni se obrátili na čarodějku. Ta kývla hlavou: „Ano. Tak to bylo.“

„Já požaduji přiměřenou náhradu a satisfakci!“

Čarodějka neřekla nic. Pokrčila jedním ramenem.

„Možná vám ta ženská bude tvrdit, že s tím děti souhlasily! Ale já bych chtěla připomenout, že se jedná o osoby neplnoleté, tudíž neschopné správně se rozhodnout! Byli poškozeni a musí být odškodněni!“

Khazd Hank zamručel: „...ssy vem na holy pyčy chlup!“

Snowberryová se po něm znepokojeně ohlédla. Moc mu nerozuměla.

Čarodějka neřekla nic.

Snowberryová tedy pokračovala: „Viděla jsem to na vlastní oči! Ta ženská zapálila oheň a pak jej nějak změnila. Děti se nejdřív bály, ale ti zdejší parchanti je zlákali! Sami šli první, někteří několikrát! No ovšem, oni nemají čeho litovat, chodí nazí a na hlavě měli jen takové cancoury! Naše děti byly vyděšené a zmoklé a strašně se bály, tak se nechaly ukecat a udělaly to! Potom samozřejmě velice litovaly...“

Čarodějka se usmála koutkem úst, jinak neřekla nic.

„A pak došlo k tomu nejhoršímu! Až se o tom stydím mluvit! Vypukly bezuzdné orgie! Ta ženská je uhranula, až začaly smilnit každá s každým!“

Čarodějka uznala za vhodné říct: „No ano. To se někdy stává.“

„Cože?“

„Ti mladí byli v dost špatném zdravotním stavu. Nechala jsem Oheň procházet vdechováním do plic a polykáním skrze zažívací trakt; energie vycházela oběma spodními otvory a při tom přirozeně stimulovala pohlavní orgány. To mělo za následek vzrušení a sexuální touhu, která se musela vybít.“

„To říkáte tak klidně?“

Čarodějka vskutku hovořila klidným, téměř lhostejným tónem. Nebyla zvyklá dělat přednášky, ale nějaké už kdysi slyšela.

„Vy si zřejmě vůbec neuvědomujete, co jste způsobila!“

Slova se ujala Monika, aby trochu utišila napětí:

„Používání Živého Ohně je tradiční technika, kterou používáme běžně. Kdyby vážená paní Snowberryová byla ochotna to vyzkoušet...“

„Jsem slečna Snowberryová!“ zdůraznila dáma, „A rozhodně se odmítám podrobit podobným životu nebezpečným experimentům! Navíc riskovat, že bych mohla být přinucena k nemravnému tělesnému spojení... fuj!“

„Nikdy a nikoho k ničemu nenutíme. Byla jsem jedna z prvních, kdo Ohněm prošli, a s velkým potěšením, jako vždy. Samozřejmě to ve mně také vzbudilo sexuální touhu, ale nijak neovlivnilo rozhodnutí, komu a za jakých okolností se oddat. Milovala jsem se pouze s Glennem, který je mým stálým partnerem a nemyslím, že bych řádila víc než obvykle!“

„To si myslíš ty,“ odvětil Glenn s úsměvem, „Vysála jsi mě jako citron! I kdybych měl chuť na nějakou jinou, nezvládl bych to!“

„Pokud jsi na některou chuť měl, mohl jsi to říct! Ráda bych ti pomohla!“

„A sama si vybrala z těch chlapečků?“

„Ještě není konec! Nemůžu zaručit, co udělám příště!“

„To si říkáš o pár facek?“

„Pokud mě chceš bít, tak bych prosila rákoskou a na zadek. Pokud se ovšem nebojíš, že ti to oplatím...“

„Tvoje zuby a drápy moc dobře znám! Ty tvoje orgasmy...“

Jejich hádka byla o to kouzelnější, že seděli na opačných koncích stolu, takže na sebe křičeli přes hlavy všech. Cizinci byli právem konsternováni, vyděšeni a znechuceni; místní se pouze skvěle bavili. Už to párkrát viděli.

Nejvíc zděšena byla ovšem slečna Snowberryová.

„Pokud jsem správně vyrozuměla, tato osoba je zdejší učitelka? Vy chcete, se svým pochybným morálním profilem, učit naše děti?“

„Slovo chci je poněkud přemrštěné. Nikdo lepší tady není.“

„Já jsem dlouholetá pedagogická pracovnice a výchova ohrožené mládeže je mojí specialitou! Moje diplomy a doporučení bohužel shořely při požáru, ale moje kvalifikace je nesporná! Smím vědět, jaké vzdělání máte vy?“

„Jistě. Vzdělání mám pochybné a kursy, které jsem absolvovala, jsou možná dokumentovány leda v ústředním počítači Kosmické flotily. Ostatně netýkaly se výuky dětí, ačkoliv jsem nějaký čas byla taky instruktorkou u... snad by se to dalo považovat za děti. Nebo za cokoliv jiného.“

„Nějaké výmysly!“ řekla Snowberryová pohrdavě.

„Jsem učitelka proto, že jsem zrovna šla kolem a pár dětí nutně potřebovalo naučit něco, co jsem ovládala. Tak jsem to udělala. Od té doby učím, jak umím. Obávám se, že nijak zvlášť dobře. Ale baví mě to.“

„Zvlášť sexuální výchovu, co?“ zasyčela Snowberryová jedovatě.

„Ano, to děti vždycky moc baví. Ale můžu tě uklidnit, to co ty považuješ za děti, už bych opravdu neměla co učit!“

„Co tím chcete říct?“

„Většina těch tvých puberťaček se živila profesionální prostitucí. Kluci mají ještě pestřejší zážitky. To spíš oni naučí něco mě...“

„Jak se opovažujete...“ stará slečna se zajíkla, došel jí dech.

„Konstatuji fakta. Přiznávám, že na jejich zážitky se docela těším.“

„Takže je chceš přijmout do své školy?“ zeptal se Button.

„Na tom jsme se už dohodli. Oni se taky těší.“

„A na moje mínění se nikdo nezeptá?“ zaječela Snowberryová.

„Tobě to právě oznamujeme.“ pokrčil rameny Button.

Snowberryová nebyla schopna slova. Jen lapala po dechu.

„Když už jsem si vzal slovo, rád bych vyjasnil situaci. Toto je město End City. Jsem tady starostou a mnozí přítomní jsou členy městské rady. Máme tu svoje zvyklosti a předpisy; přijmeme každou dobře míněnou radu, v nejhorším i námitku, ale nedovolíme zásadní narušování pořádku. Komu se to nelíbí, má možnost odejít, kam je mu libo. Pokud zůstane, očekáváme, že se přizpůsobí místním poměrům.“

„Je to snad vaše soukromé město?“ zeptal se Fokisson.

„Je to město na území Jižního Arminu, podřízené vládě prince Lery a jeho komthurů. Naše městská práva potvrdil plukovník Gaird Halloway a podepsal samotný princ.“

„No dobrá – ale jaké záruky máme my?“

„Vy osobně, Fokissone? Žádné. Buďte rád, že vás nezastřelíme rovnou.“

Plukovník se zatvářil vztekle, ale byl dlouholetý řídící pracovník a člen všemožných vládních orgánů; což znamená, že byl přiměřeně splachovací. Ani na okamžik nepochyboval, že i v tomto společenství časem obsadí nějakou významnou funkci. Pak to ale všem spočítá!

„Přiznávám, že jsem se z neznalosti dopustil určitých chyb, a jsem za ně ochoten nést přiměřený trest. Ale v tomto okamžiku nechráním pouze sebe, ale všechny osoby, které mi byly svěřeny do péče. A právě za ně jsem nucen pozvednout hlas a požadovat zajištění jejich práv...“

„Jo, jasně. Krucinál, o čem to pořád žvaníte? Právo na ochranu života a majetku má každý občan státu ze zákona; to platí v celém Arminu, takže i v našem městě. Nebo jsme už někomu něco sebrali?“

„To ne, samozřejmě. Ale námitky slečny Strawberryové...“

„Snowberryová, prosím!“ upřesnila stará slečna.

„Ech, promiňte. Slečna Snowberryová upozorňuje, že jejím svěřencům bylo učiněno příkoří, a není vyloučeno, že se chystá i nějaké další!“

„Jaké?“

„Tato dáma... promiňte, neznám vaše jméno – projevila přání ponechat si ve svém vlastnictví... své péči... nebo... zkrátka, dvě nejmladší dívky!“

Všichni se obrátili k čarodějce. Ta kývla.

„Ano. Patt a Gaill si odvedu s sebou.“

„Proč?“

„Jsou panny. Pokusím se je vycvičit v zaklínání Ohně.“

„To snad ne!“

„Už jsme se dohodly.“

„Ty dívky jsou ještě děti! Odhadem tak třináctileté! Snad mám jako jejich opatrovnice do toho taky co mluvit!“

„Ty dívky byly jistými lidmi zakoupeny za pochybných okolností jako prostitutky. Panny jsou proto, že pedofily doposud nebyla nabídnuta přiměřená částka za jejich zneužití. Jejich rodiče s tou transakcí souhlasili, očekávají jejich další využívání v nevěstinci a dokonce se těší, že jim dcerky budou posílat peníze, které vydělají. Shodou okolností se dostaly do péče útulku sestry Hatty, ale co s nimi bude dál, bylo nejisté.“

„Jejich rodinám byla zaslána zpráva o jejich situaci a očekávali jsme, až se ozvou a zařídí další potřebné!“

Čarodějka lehce pokrčila ramenem.

„Vy zřejmě na jejich rodiny neberete ohled, slečno?“

„Na jejich rodiny kašlu. Pokud se o ně přihlásí jejich bývalý pasák, asi ho zabiju. Ne z trestu, jen aby nezdržoval.“

„To je snad příliš... neslýchané! Slyšel jsem, že čarodějky nesmějí zabíjet!“

„Slova musíš a nesmíš jsou bezobsažná. Nemám v úmyslu zabít kohokoliv, ale udělám to, pokud to bude situace vyžadovat. Vy lidé máte ve zvyku zneužívat našich pravidel proti nám.“

„Co máte na mysli?“

„Sestry se zdráhaly zabíjet nepřátele i za války. Oni takovými předsudky netrpěli. Proto většina Sester zahynula. Upozorňuji všechny, kdo mě chtějí napadnout, že zaútočím o pár okamžiků dřív!“

„Máš recht!“ zamručel Hank, „Narvat je držkou do sraček!“

Čarodějka se zasmála. Jako jediné jí byl trpaslík sympatický.

„Zákony císařství mluví jasně,“ pokračovala, „Svéprávnost se neodvíjí od dosaženého věku, ale od schopnosti zabývat se sexem a chránit se proti nepřátelům. Za pohlavně dospělé byly považovány svými majiteli, a bojovat je naučím. Mají tedy právo o sobě rozhodovat.“

„To byste mohla říct o všech dětech z útulku!“ vybuchla Snowberryová.

„Ano. To říkám.“

„Takže mi je opravdu chcete vzít!“

„Zařadíme je do cyklu vzdělávání. Záleží na každém z nich, co bude chtít dělat. Budou tu moci pracovat, postavit si domy a žít, jak se jim zlíbí. Zpočátku ovšem budou muset bydlet v nějakém zařízení...“

„Už delší dobu jsme uvažovali postavit pro školu nějaký internát,“ dodal starosta Button, „Chce tady studovat hodně dalších dětí různého věku. Taky to trochu vázlo, že jsme neměli vhodného správce... Nechcete to dělat vy? Třeba si můžete říkat vrchní vychovatelka...“

Snowberryová měla v úmyslu rázně protestovat. Ale poslední slova způsobila, že se jí začaly v hlavě přehazovat výhybky. Zaváhala.

„Vrchní vychovatelka? A ty děti mě budou poslouchat?“

„Pochybuji. Neposlouchají nikoho.“

„S tím bych si poradila! Mám dlouholeté pedagogické zkušenosti... Dokázala bych zkrotit i samotného ďábla!“

„Tak daleko to doufám nedojde. Zatím počítáme pouze s lidmi.“

„Snad pár šelem,“ řekla Monika, „Ale s těmi nabývají potíže...“

„To myslíte ty velké chlupaté... tygry?“

„Tygry, leopardy, jaguáry, vlky... různé rasy.“

„Oni mají volný přístup do města?“

„Neříkejte, že jste si jich doposud nevšimla. Je jich tu plno!“

„No jistě, ale ti snad někomu patří! To je vodí s sebou do školy?“

„Šelmy jsou plnoprávní občané. Pokud chtějí přijít a zúčastnit se vyučování, jsou vítáni. Jako kdokoliv jiný.“

„Zvířata snad nejsou občané!“

„Císařské zákony nikdy nestanovily žádné výjimky. Občanem státu je každá myslící bytost, která se zdržuje na území Arminu. Výjimku tvoří turisté, kteří sem přišli na krátkodobý pobyt.“

„Co znamená myslící bytost?“

„Lidé, šelmy, trpaslíci, elfové, démoni... zmínila ses o ďáblovi. Žádní čerti se mezi námi nenacházejí, ale kdyby náhodou nějaký přišel...“

„Tím chcete říct, že čerti skutečně existují?“

„Jistě. Odporná verbež, ale ve Flotile je jich plno.“

„Ďáblové jsou přece nepřátelé Boha!“

„No, nepřátelé bych zrovna neřekla. Jsou to nafoukaní pitomci a hodí se tak do útočných jednotek. Nic jiného od nich Bůh snad ani nechce.“

„Bůh je...“ Snowberryová zůstala paf. Až za pár okamžiků vykoktala: „Vy mi chcete tvrdit, slečno, že jste viděla Boha osobně?“

„To ne. Pár nižších sloužilo ve Flotile na vedoucích místech. Těžko říct, co je kdo zač; andělé, staří bohové... obvykle je vidíš jen zdálky.“

„Nebude vadit, když řeknu, že ti nevěřím?“

„Vůbec ne. Není to povinné.“

„Můžeš nějak dokázat, že mluvíš pravdu?“

„Pravda je komplex různých, často protichůdných informací. Žádný člověk není schopen obsáhnout veškeré informace. Z toho logicky vyplývá, že většina tvrzení není pravdivá. Možné důvody: nezná některá fakta, plete se, zapomíná či záměrně lže. V konečném důsledku je to jedno.“

„Cože?“

„Většina lidí neočekává pravdivou informaci, ale potvrzení svého předpokladu. Pokud zpráva potvrzuje jejich názor, akceptuje ji, i když je lživá. Pokud mu odporuje, odmítne ji, i když je věcně správná.“

„Tohle je teorie informací, která se učí na filozofické fakultě!“

„Ano.“

„Ty to učíš malé děti?“

„Je nutno, aby to věděly.“

„A ony to pochopí?“

„Děti chápou daleko víc, než myslíme. Teorie informací je základní předpoklad, aby mi odpustili, když jim budu povídat nějaké nesmysly.“

„Dítě si nesmí dovolit pochybovat o slovech svého pedagoga!“

„Dítě, jako každá myslící bytost, musí neustále kontrolovat přijímané informace, poměřovat je s předcházejícími, a vytvářet vlastní uzávěry. S výhradou vůči slovu musí. Ve skutečnosti nemusí nic.“

„Co děláte, když vás některé dítě zlobí?“

„Dám mu pohlavek. Případně více kusů.“

„A když se ani potom neukázní?“

„Vezmeme si boxerské rukavice a zmlátím ho, co se do něj vejde.“

„Jak to přijímají?“

„Milují to. Bojové sporty berou jako největší odměnu.“

„Tím chcete říct, že se s těmi dětmi perete?“

„Taky se občas musím odreagovat.“

„Co až se ty děti naučí bojovat líp než ty?“

„Potom už obvykle mají dost rozumu, aby nezlobily.“

Když se všichni dosmáli, navrhl Glenn: „Možná bys jim měla vysvětlit, jak provádíš výuku. Mentální propojení.“

„Ano. Byla jsem vybavena schopností uvést skupinu lidí asi do sta kusů do stavu aktivního polovědomí a v tomto stavu předávat informace, které přebírám z knih, filmů, záznamů, vlastní či centrální paměti.“

„Nechápu,“ řekla Snowberryová, „Vybavena – kým?“

„Instruktory Flotily.“

„Tu metodu používáte k výuce dětí?“

„Kohokoliv, kdo si to přeje.“

„Včetně těch... šelem?“

„Ano.“

„Ale jak to dokážeš, když nejsi telepatka?“ ptal se pan Jones nebo Smith.

„Když aktivuji příslušný znak, funguje to.“

„A třeba teď?“

„Teď jsem mimo provoz.“

„Vážně budete tyhle... techniky používat na děti?“ opakovala otázku Snowberryová. Jasně na ní bylo vidět, že ji to děsí.

„Už jsem s tím začala.“

„Cože?“

„Ti mladí byli prozatímně uloženi v učebnách a na chodbách školy. Dneska ráno jsem jim zadala úvodní instruktáž, jazyky a tak.“

„A odešla jste od nich?“

„Dohlíží na ně dvě starší žákyně. Dostatečně zkušené.“

„A to jste se opovážila bez našeho svolení?“

Čarodějka řekla: „Já jsem to schválila.“

„No dovolte?!“

Z hlasu čarodějky zazněl větší mráz než z její energetické vlny:

„Já jsem poslední, kdo rozhoduje! Zodpovídám se jen Bohu a Mistrovi.“

Snowberryová na ni zírala. Rty se pohybovaly, ale neřekla nic.

Zato Glenn: „Možná by některá mohla objasnit něco... o magii.“

Čarodějka pokynula Monice. Ta se okamžitě ujala výkladu:

„Magií nazýváme různé způsoby využívání energie k ovlivňování či změnám situace. Rozklad a opětnou syntézu hmoty, přenos energie z jedné osoby na druhou, vytváření iluzí... Jsou různé metody.

Existují dva předpoklady: znalost metodiky a získání dostatečného množství energie, potřebné k provedení akce. Pokud WZ zná recepturu, ale nemá E, je jí to houby platné. Já osobně znám některé metody, ale nepoužívám je, neumím pracovat s energií. Mohu ale pracovat pod vedením zkušené WZ, různě jí asistovat či provádět dílčí práce.

Magické techniky lze rovněž vázat na předměty, které WZ předá osobám, pro něž je vytvoří: amulety, jantry, mantry. Jantry jsou tyhle symboly, které mám vytetované. Mantry jsou tzv. kouzelná slova. Amulety... předměty.

V tomto případě byla energie již uložena a aktivuje se pouhým dotykem či vyslovením. Není to absolutně spolehlivá technika, může dojít k vyčerpání nebo narušení funkce. WZ by to pochopitelně dokázala opravit, ale nebývá už k disposici. Pokud má úpravu provést některá jiná, obvykle kouzlo naprosto zruší a vytvoří nové, protože používá odlišnou techniku. Pokud to není žákyně té původní. Každá WZ má svoje specifika.“

Čarodějka naslouchala bez námitek. Někteří uvažovali, proč nepřednáší sama; už si všimli, že není příliš hovorná.

„Domníváš se, že takové počínání je správné a Bohu milé?“ zeptal se Weston.

„Používání magie je stejné jako používání zbraní. Stejný nůž lze použít na krájení chleba, jako na podříznutí hrdla nepříteli.“

„Takže záleží na člověku? Jsou dobré a zlé čarodějky?“

„Ani to ne. Dobro a zlo jsou relativní pojmy. Liší se podle toho, jak pozorovateli WZ pomáhá či škodí. Snadno se to může změnit.“

„Říká se, že čarodějka nesmí využívat magie k vlastnímu prospěchu.“

„Pitomost. Nejdřív ze všeho musí vyřešit vlastní soběstačnost. Postupem času se naučí vytvářet veškeré potřeby, už proto, že nejdřív vše zkouší na sobě. Například oblečení...“

„Čarodějky se někdy oblékají?“

„Ke slavnostním příležitostem si vytvářejí nádherné kostýmy. Iluzorní.“

Čarodějka škubla koutkem úst: „Už dávno ne.“

„Vytvářely je.“ opravila se Monika, „Nejdokonalejší známý výtvor jsou Sídla. Vlastní obytné prostory, oddělené od zbytku světa silovým polem, ve kterých žijí ti nejlepší. Nejschopnější.“

„Proč?“

„Je to nejsnadnější možnost.“

„To nechápu. Mně to připadá strašně komplikované!“

„Omyl. Lidé si zvykli na dva způsoby získávání potřebných předmětů: sami si je vyrobí, nebo je získají směnou od druhých. Abys něco získala, musíš zaplatit, tedy získat peníze od jiných za svoje služby. Někteří kvůli tomu musí dělat věci, které nechtějí. Velice komplikovaný systém. Kdežto když si vytvoří oddělený prostor, v němž sami přeměňují hmotu na energii a opět na jinou hmotu, nemají problémy. Další výhoda: přetvářejí pouze tolik hmoty, kolik nezbytně potřebují. Lidé manipulují s velkým množstvím hmoty, kterou nepotřebují na nic: obaly, dopravní prostředky, předměty, které se jim zpočátku líbí, ale později zjistí jejich neužitečnost. Nic z toho čarodějky dělat nemusí.“

„A nepotřebují žádnou jinou osobu.“

„Pokud vstoupí do interakce s někým dalším, je to pouze jejich svobodné rozhodnutí, k němuž nejsou nikým přinuceny. Jsou svobodné.“

„A osamělé.“

„Ano. Osamělost je jediný důvod, proč přicházejí k lidem.“

„A zasahují do jejich osudů!“

„Ano, když chtějí. Považují to za...“ Monika zaváhala, ohlédla se na čarodějku a pokračovala: „Svoji službu.“

„Komu, když nepotřebují žádné lidi?“

„Ochráncům. Bytostem, stojícím mezi lidmi a Bohem.“

„Musí sloužit Ochráncům?“

„Nemusí. Ale v tom případě jim brzo dojde Energie.“

„Ti Ochránci plní vždy Boží vůli?“

„Plní něco, co za ni považují. Představ si válku ve středověku: na jedné straně vysoce zbožní křižáci, na druhé stejně zbožní muslimové. Která strana plní lépe Boží přikázání Nezabiješ!?“

Mnoha přítomným se vysvětlení nelíbilo. Monika pokračovala:

„Jsme lidé, svojí podstatou hříšní. Naším hříchem je, že nevíme, co je ve které chvíli správné. Pokoušíme se to uhádnout, nasloucháme různým rádcům. Ale nikdy si nemůžeme být stoprocentně jistí.“

Na pánech ze Sheolu bylo vidět, že to téma se jim nelíbí. Duchovním tématům se pokud možno vyhýbali, tak jeden odvedl řeč:

„Zdá se, že chápu. Jsou rozdíly v kvalitě předmětů, které vytvářejí?“

„Jistě. Podle dosažené úrovně.“

„Soutěží spolu někdy? Nebo dokonce bojují?“

„Pokaždé, když se setkají. Porovnávají svoje postupy, sjednocují je, navzájem si pomáhají. Různé hry jsou běžné, hlavně souboje.“

„Zřejmě nejsou na život a na smrt.“

„To jsou hry v klanu. Ne válka.“

„Byla by možná válka čarodějek?“

Monika zaváhala. Ohlédla se na čarodějku, pak řekla: „Nevím jistě.“

„Co když se setkají WZ z jiných světů?“

„Spolupracují. Zatím vždy spolupracovaly.“

„Jak přesně to bylo za války? Vašim čarodějkám přišly na pomoc i cizí?“

„Ze začátku ano. Potom se vrátily, jejich světy byly také napadeny.“

„To se pořád točíme okolo přátelských světů. Co kdyby schopnou čarodějku získala nepřátelská strana?“

„To se nemůže stát. Asi by naše WZ zasáhly.“

„Zabily by ji?“

„To snad ne. Nejdřív by vyjednávaly.“

„Co kdyby neposlechla?“

„Zatím máme dostatečný náskok. Přemohly bychom ji.“

Druhý z obou pánů ze Sheolu se ujal slova: „Prosím, představ si takovou možnost: princ má své assassiny, že. V reakci na to vznikli na severu Bílí Tygři. Stejně schopní jako jižané. Je možné, aby se na severu objevila tak schopná čarodějka jako zde?“

Monika opět pohlédla na čarodějku. Ta tentokrát promluvila:

„Dáme si dobrý pozor.“

Pan Smith nebo Jones se usmál: „Tak to už chápu.“

Jenže ten druhý dodal: „Potřebovali bychom schopnou dámu, která by pracovala pro nás. Měli jsme jednu, ale nebyla absolutně spolehlivá. Občas něco dělala podle vlastní hlavy...“

„Žádná dobrá WZ není nikdy absolutně poslušná. Ani když jí platíš. Když překročíš mez její trpělivosti, nacpe ti ty tvé peníze do... kteréhokoliv otvoru. A zatluče pětikilovým kladivem.“

„To si snad děláš srandu, ne?“

„Chceš to wydět, křapyku?“ zahučel trpaslík. O nic nešlo, ale k čarodějce cítil stejné sympatie jako ona k němu. Když ji někdo chtěl urážet...

Cizinci pohlédli na Khazda. Vypadal skutečně divně. A nebezpečně.

„Ya toš,“ řekl, „Přestalo chlystat. Zawřem pysk a dem makat, ni?“

„Ano,“ řekla čarodějka, „Nejvyšší čas.“

Každá skupina zachráněných tábořila odděleně. Pořádek udržovali Glennovi vojáci, nepříliš nadšení, protože jejich právní postavení bylo nejisté. Na druhém břehu byly vidět ubohé trosky pevnosti, kde se ovšem žít nedalo. Ani nemělo smysl se pokoušet tam něco stavět. Nebo zachraňovat.

Všichni vojáci byli holohlaví, většina navlečená do poničených uniforem. Glenn rázně nařídil, aby všichni prošli Ohněm, a sám šel příkladem. Poručil by jim vydat nové uniformy, kdyby nějaké měl, ale zásoby shořely s pevností. Takže si nechali, co na sobě měli, někteří mladší a oprásklejší chodili nazí, dokonce s ozdobným nástavcem na penisu. Taky měli z dřívějška hodně tetování, takže se víc podobali jižanům.

Situace byla zoufalá, neměli žádné potraviny. Zbraně jen příruční. Spojení na sever nefungovalo. Glenn viděl jedinou možnost: obrátit se na jih. Starosta Button ochotně navázal spojení s Gairdem Hallowayem a ten obratem slíbil pomoc. Dokonce že přijede osobně, dohodnout podmínky.

„Věděl bych o vhodným místě pro novou pevnost,“ navrhl Bruce, „Tak osm mil proti proudu je skalní ostroh, který vybíhá dost prudce do řeky. Stavěl bych tam, odtamtud se dá ovládat všechno.“

„Na jižním břehu?“

„Není to jedno?“

„Nemyslím. Samozřejmě, že pevnost dokáže pomocí dělostřelectva zabránit nežádoucí plavbě po řece, ale nedá se tam postavit most. To by znamenalo, že každý musí přejít tady a pak jet osm mil po jižním břehu. Kdyby se změnily poměry, jsme vám vydáni na milost a nemilost.“

„Pořád nám nevěříš?“

„To není otázka důvěry. Kdybych to navrhl vojákům, můžu jim rovnou říct, že přecházejí pod velení jihu. Nevím, jak by se jim to líbilo.“

„Odhadoval bych to tak půl na půl,“ soudil Button, „Ale k těm osmi mílím: město se bude rozšiřovat. Na našem břehu, i když nepředpokládám, že by se požár takového rozsahu mohl opakovat. Nevylučuji rozšiřování dál do vnitrozemí, ale spíš bych si uměl představit paláce nad řekou, okolo hlavní silnice. Za rok to třeba může být jen šest mil. Za deset let bych to viděl, že pevnost bude součástí města.“

„To už nebude žádné End City. Natož pak...“

„Prdel světa, klidně to řekni. Tyyćlima, podle Khazdů. Ánus lidsky. Takže musíme vymyslet nové jméno. Hank navrhuje Anärost, město slunce. Takže po našem by to bylo Sun City.“

„Hezké. Zvyknou si lidé?“

„S tím bych si nedělal starosti. Zvykli si na horší věci.“

„Zdá se, že ses už rozhodl.“

„Mám vizi, Glenne. Velké a mocné město na hranici Severu a Jihu. Místo, kde se dají dělat obchody. Vojenská posádka bude důležitá, někdo musí chránit poctivé občany. Před zločinci, samozřejmě.“

„Policie?“

„Šerif Terry Windsor-Grey dopadne každého lumpa, který uteče na jih. Na severu moc pravomocí nemá, kromě toho jeho původ a chování by tam narážely na... problémy. Ty bys měl naopak možná problémy na jihu. Ačkoliv... Monika je určitá záruka, že by tě přijali.“

„Nehrnu se nikam na jih. Nemám zájem sloužit pod jejich velením. A klidně to řeknu i Gairdovi, až přijde. Chci... chci...“

„Se severem taky moc přátelské kontakty nemáš.“

„To je fakt. Kdyby bylo po mně, chtěl bych být nezávislý.“

„Nový Sheol?“

„Jen to ne! Tomu budu bránit ze všech sil. Vlastně nevím, co bych chtěl. Nechci sloužit severu ani jihu, nechci dokonce ani odejít. Všechny možnosti jsou mizerné. Možná bych měl odejít z armády.“

„Postavit si vlastní srub někde dost daleko? Řekni Tedovi a Donaldovi pod Stříbrnou skálou, třeba ti dovolí usadit se vedle nich.“

„Ted a Donald jsou víc na cestách, než ve Srubu. Kdybychom byli zlí, mohli bychom je podezírat...“

„Z pašeráctví?“

„Těžko. Pašování přes hranici se provádí volně a s vědomím všech. Možná by bylo dobře vědět, co kde dělají.“

„To je konečně jejich věc. Takže plány máš nejasné.“

„Zatím jsem velitel pevnosti. Nadporučík legální armády.“

Button mu nalil další skleničku. Už několikátou.

„Slyšel jsi, jak si počínají jiní důstojníci? Šmelí a kšeftují se vším. Stavy mužstva doplňují jižany, kteří slouží na smlouvu. Dokonce šelmami.“

„Major byl proti šelmám. Jinak... já vím, že moji vojáci vypadají jako... cokoliv. Fandí jižanům... ne, nesmysl. Fandí Bílým Tygrům. Jsou bojovníci a kdyby mohli, sloužili by v soukromých armádách někde ve světě. S jižany. Tam by byli bratři ve zbrani. Tady... čekají na vyjasnění situace.“

„Co čekáš ty?“

„Já nic. Monika je znepokojená. Čeká problémy.“

„Jaké?“

„Kdyby věděla, už dávno by podnikla protiopatření.“

„Velíš armádě ty, nebo ona?“

„Víš dobře, jaká je situace. Monika nezasahuje do ničeho, po čem jí nic není. Ani když ji o to někteří žádají.“

„Jestli budeš jmenován novým velitelem...“

„Ani tehdy nebude zasahovat. Chce jen učit děti.“

„Ano, dostala spoustu nových. Chvíli si bude mít s čím hrát.“

Glenn dopil a naznačil, že další skleničku už nechce.

„Kdybych to náhodou v armádě složil – vezmeš mě jako nočního hlídače?“

„Cha cha cha. Nemyslím, že by to hrozilo.“

Ve škole tábořili mladí. Na chodbách kluci, v tělocvičně děvčata. Jejich území bylo od ostatního světa odděleno zákazy a důkladně střeženo. Většina si rozhodně nepřála, aby je kluci očumovali či jinak znepokojovali.

Mimo ohraničené prostory se pohybovaly Panny. Několik jich bylo z města, dvě z ústavu slečny Snowberryové, ale velmi rychle se naučily typicky arogantnímu chování, přezíravému pohledu a odtažité řeči.

Čarodějka byla jejich velitelka. Možná idol a vzor. Když s někým mluvila, upřela mu svůj modrý pohled přímo do očí a bez mrknutí a beze slova čekala, až se vykecá. Pod tím pohledem obvykle začal brzy koktat, přeříkávat se, motat věci dohromady, až v rozpacích umlkl. Pak řekla něco málo, co znělo nesmyslně; nadělala stejně málo řečí jako princ, snad se to od něj naučila. Ačkoliv jejím Mistrem byl Denis Baarfelt, vždy zdvořilý a vyjadřující se přiměřeně, s jasnými formulacemi. Uměl mlčet, uměl i mluvit. Čarodějka to dovedla taky, ale nebavilo ji žvanit s pitomci.

Její činy vypadaly takto: když vybojovala zápas se stepním požárem a zajistila jeho likvidaci po celém území, začala se starat o postižené. Všichni občané města jí byli nápomocní, bez mrknutí oka plnili její rozkazy. S obzvláštním nadšením děti. A samozřejmě požadovaly, aby zapálila Oheň.

Ze všeho nejdřív vybrala dvě dosud nedotčené holky okolo třinácti a povýšila je na Panny. Pravda, panenství nemělo na jihu přemrštěnou hodnotu, ale být Panna, to bylo jiné. Taková se mohla v budoucnu vypracovat na samostatnou čarodějku, zvláště když velitelka ochotně školila kohokoliv, kdo jí byl nablízku. Ať chtěli či nechtěli.

Uvedla do transu obě Panny současně a zapálila Živý Oheň. Práci s médiem ovládala dokonale. V té době ještě doznívaly důsledky jejího zásahu: světem křížem krážem probíhaly energetické vlny, shůry se lily nečekané průtrže mračen, z jihu vál mrazivý vítr. Rozkolísané povětrnostní podmínky se chtěly vrátit k normálu, ale dalo jim to práci. Čarodějka se tvářila, jako že to nevnímá; ani děti se kvůli takovým maličkostem nehodlaly oblékat.

Prošly Ohněm v přestávkách mezi vojáky. Ti to dostali příkazem a hned na to, aby přinášeli raněné a nemocné k ošetření. Vojákům se koupel líbila; do té doby se třásli zimou v promáčených a zablácených uniformách, teď se jim po těle rozlilo slastné teplo. A zároveň sexuální uspokojení; Oheň jim pronikl do všech otvorů a kudy procházel, tudy léčil.

Dospívající mládež si vyloženě libovala. Naposledy prošli Ohněm před víc než půl rokem, někteří déle – to bylo vidět na účesech, kromě wingů jim narostla docela hezká srst, vhodná k pohlazení. Jenže už ji všichni viděli, a v takovém případě se své cti dbalá dáma postará o změnu. Kluci neměli tak vyhraněný názor, ale když měli tu možnost, samozřejmě jí využili.

A čarodějka využila příležitosti k jakési úvodní instruktáži. V součinnosti s Monikou předávala všem jisté množství informací, které potřebovali, ač o ně nestáli. Což se netýká ani tak jižanů, jako ostatních.

Zatímco mládež z města byla zásadně pro, svěřenci slečny Snowberryové byli stejně zásadně proti. Dívky si neuměly představit, že by jim Oheň spálil vlasy, i když nestály za mnoho. Natož svléknout se před lidmi! Taková hrůza se nedala vydržet; bylo tedy nutno pištět, hádat se a vznášet námitky, více či méně nesmyslné.

Jenže: jsme v Arminu. Dívky samozřejmě věděly, co je čeká, jen se chtěly nechat donutit. Jakožto chovanky nápravného ústavu si rychle zvykly zajistit, aby to nebylo na nich.

Čarodějka nejdřív nechala děti je ukecávat. Když to delší dobu k ničemu nevedlo, dostala lepší nápad: „Zkuste je přesvědčit.“

Dětem zazářily oči. Přesvědčit znamená na jihu vyzkoušet na někoho speciální modulaci hlasu, která jej přinutí udělat něco, co původně nechtěl. To se kdysi učilo; později to bylo označeno za nekorektní způsob ovlivňování, ještě později doporučeno použít vůči nepříteli. Zachránění určitě nebyli nepřátelé, ale je třeba si to na někom natrénovat, ne?

Tak začali ovlivňovat. Nebylo to snadné, ale postupně získaly dívky zvláštní lesk do očí, přestaly mít přehled a napadlo jim, že takové koupání v Ohni je vlastně docela dobrý nápad. Může to být zábavné!

„Můžu si nechat aspoň kalhotky a podprsenku?“

„No samozřejmě! Když ti na tom záleží...“

A tak postupně všechny prošly Ohněm. Skutečně se jim to líbilo velmi, ani jim nevadilo, že na nich všechno shořelo. Prožily nesmírně zvláštní a zajímavé stavy, získaly podivné znalosti a touhu to občas zopakovat.

Potom je čarodějka propustila ze svého vlivu a ony začaly panikařit. Ne okamžitě, chvíli se vzpamatovávaly; pak se začaly hádat a obviňovat jedna druhou, že nešťastnici nastrčila. Nesmysl, samozřejmě. Jenže jejich paměť je klamala, ovlivněná iluzí.

Čarodějka si vybrala ty dvě panny, o nichž byla řeč, a rozšířila jejich znalosti o další údaje. Ostatní nechala, až se uklidní samy od sebe.

V té době dorazili do města další zachránění, převážně ze Sheolu. Doprovázeli je osadníci ze Sevenforthu, dvojího druhu: jednak poarminštění přistěhovalci, jednak mladí domorodci neurčitého původu, kteří v těch místech žili. Snad by se dalo říct bílí... no, bronzoví morani.

Na první pohled kříženci všemožných národností. Pleť zlatohnědá, pokrytá neurčitými skvrnami, které nebyly pruhy ani tečky, ale blížily se maskování šelem. Když se pohybovali ve stepi, nebyli téměř vidět. Obličeje měly často odlišnou barvu od většiny těla, byly dost individuální. Chování nenápadné, nevzbuzující pozornost. Mladí chodili zásadně nazí, zakrývání těla považovali za urážku Stvořitele. Dospělí se občas oblékali, ženy o něco víc než muži. Taky nosily ozdoby, mládež výjimečně. Minimální tetování. Netvářili se nijak, snad leda nedůvěřivě. Pohyby měli rychlé a účelné, nemluvili ani nic nedělali zbytečně. Pokud jich bylo několik, za všechny mluvil jeden bez předchozí konzultace s ostatními, ale bezpochyby s jejich souhlasem. Nebyli telepati, neznali nic z magie, ale byli schopní bojovníci, dost nebezpeční. V jejich paměti existovaly zděděné vzpomínky, snad i po různých druzích živočichů. Jejich předkové byli zvyklí, že je v případě potřeby WZ měnily na zvířata; tihle to neuměli, ale nepovažovali za vyloučené. Dalo se očekávat, že by z nich v budoucnosti mohli být princovi assassini.

S koupelí v Ohni souhlasili bez váhání. Pokud jim někdy někdo upravoval účesy, bylo to už hodně dávno; jejich vlasy připomínaly spíš koudel. Když se jich zbavili, byla kůže pod vlasy o dost světlejší, ale dalo se očekávat, že časem se barva srovná.

Lidé ze Sheolu patřili téměř všichni k drobným zločincům. Děvky, pasáci, číšníci a barmani, obsluha z heren a kasin, dohazovači, obchodníci se vším možným haraburdím, vyhazovači z barů, městští strážníci, a samozřejmě také zákazníci toho všeho. Ti byli ovšem cizinci, ale i ostatní byli přistěhovalci, často nedávní. Přišli o většinu majetku, mnozí o všechen. Neměli ani doklady. Pokud měli předtím nějaké sebevědomí, ztratili je během útěku. Navíc je šerif ze Sevenforthu a jeho pomocníci střežili.

Šerif byl taky přistěhovalec, i když přišel o hodně dřív. Usadil se na jihu, takže hlavně pochopil, že nejrozumnější cesta k přežití je poslouchat příkazy kohokoliv. Moc sebevědomí neměl ani předtím, teď už vůbec ne.

Lidé ze Sheolu dostali koupel v Ohni nařízenu příkazem. Uposlechli; ani ti dříve bohatí a významní se nechtěli hádat. Ani si netroufali, když se okolo nich neustále pohybovali strážci, sice neozbrojení, ale nebezpeční. Teď po Očištění vypadali ještě nebezpečnější.

Čarodějka z nich doplnila svůj sbor Panen. Dala najevo, že je jí jedno, odkud pocházejí a co byly předtím; teď patří jí. Pochopily okamžitě a od té doby se z nich stalo komando, které mohla použít k čemukoliv.

Lidí ze Sheolu bylo několik stovek. Někde byli možná ještě další zachránění, zatím docela stačili tihle. Místním se nelíbili. Někteří by je byli nejradši rovnou postříleli, humanisté navrhovali převýchovný tábor. Navrhli čarodějce, aby s nimi něco udělala. Souhlasila, ovšem...

Pár poněkud rozporuplných informací. Nebyla nejschopnější; kdyby existovaly ještě nějaké jiné, pravděpodobně by se nikdy nestala nejvyšší WZ státu. Nebyla však ani hloupá; snad se dá říct nevyrovnaná. V dětství byla velmi bystré, zvídavé a milé dítě. Vrozeně půvabná, rychle přišla na to, že když na někoho upře nevinné modré oči a kouzelně se usměje, všechno jí projde. Rychle chápala situaci a uměla se přirozeně vlichotit; což zneužívala, ale ne schválně, byla prostě taková. Testy jí vyšly, takže ji poslali studovat na Atanor, což se všeobecně předpokládalo. Takových tam bylo hodně a neustále se to všelijak měnilo. Vlastně všechny dívky nějaký čas pobyly na Atanoru, aby prošly základním výcvikem.

Ta naše byla schopná, rychle se učila, šla mimořádně dopředu. Instruktorky jí vyčítaly pouze nadměrnou ctižádostivost a pokusy nadřazovat se ostatním; celkem ji uznávaly a když měla snahu velet, nechaly ji. Záhy si zvykla kecat do věcí, po kterých jí nic nebylo. Měla v plánu vypracovat se ještě víc, často o tom mluvila a přesvědčila i ostatní.

Většina dívek na Atanoru byly Panny, ale ne tím okázalým způsobem; bylo to normální a nebyl důvod se divit. V budoucnu je čekala Proměna; pokud se chystaly na významnější kariéru, bylo nutno ji důkladně připravit, vybrat vhodnou hvězdnou konstelaci a další podmínky, vyžádat si souhlas Ochránců, vhodného partnera... prostě, bylo to složité. Většina děvčat na nejvyšší postavení rezignovala, dala přednost kastě WF nebo dráze komerční WZ, která si mohla dělat, co chtěla. Vlastně se předpokládalo, že v rámci získávání energie bude vysávat co největší počet mužů. Naše Panna byla rozhodnuta (často to prohlašovala) setrvat v tomto stavu co nejdéle. Sex ji nelákal a pokud ano, nahrazovala rozkoše těla zvýšenou ctižádostí. Rodiče ji v tom podporovali, takže když přišla domů, všude se s ní chlubili a soustavně ji povzbuzovali. Protože byla krásná, klukům se líbila. Koketovala s nimi, lákala je, ale když došlo na věc, odtáhla se. Pohrávala si s nimi, štvala jednoho proti druhému a vymýšlela všelijaké legrační intriky (nedůstojné čarodějky). Kluci po ní šíleli – nebyla tak normální jako ostatní holky.

A tak se stalo, že se jeden neovládl. Kombinací ukecávání, většího množství alkoholu a něžného násilí ji jednoduše přefikl; líbilo se jí to, ale až přišla k sobě a uvědomila si, co se stalo, strašně se na něj naštvala a od té doby ho nenáviděla. Byl to celkem hodný a upřímný kluk; předpokládal, že se uklidní, stane se paní jeho domu a bude ho chránit a pomáhat mu, jak to dělaly dívky obvykle. Měl smůlu; považovala ho za zdroj veškerého neštěstí, už nikdy mu nedala a naopak ho provokovala. Bohužel ji miloval a žárlil. Za války padl; když se s ní loučil, řekla, že naplije na jeho hrob.

Předčasná ztráta panenství znamenala, že se musela některé postupy učit znovu, už ji nefungovaly. Zvládla to velmi rychle, ale zůstával v ní pocit, že jí všichni ostatní chtějí ukřivdit a ublížit. Nebyla klidná a vyrovnaná, jak má WZ být. Naopak čím dál protivnější a náladovější.

A pak přišla válka. Měla ještě dost útlé tělo a lehké kosti, aby mohla lítat na wingu, potom na deltaplánu, nikoliv jako útočník, nýbrž spojka. Jako jeden z posledních úkolů dostala letět do hor na jih, odnést tam něco důležitého a uložit, aby to přečkalo. Už tam zůstala a plnila úkoly dle pokynů. Velitelskou funkci získala... prostě nikdo jiný nezbyl.

Což neznamená, že by měla schopnosti jako Valérie nebo Julie. Něco znala; většina jejich znalostí pocházela z grimoáru, zaznamenaného na bambusových destičkách, svázaných lýkem. Hodně věcí dělala jinak: neholila si hlavu, milence opatrně vybírala, ráda vytvářela orgie a brala z nich energii, ale osobně se nezapojovala. Řeči Zlých jazyků, že občas odchytí nějakého hodně mladého kluka cizince, důkladně ho vyčerpá a pak zabije, jsou pomluvy. Snad si někdy kolouška dopřála, ovšem neublížila jim. Další pomluva o vztahu s Mistrem Denisem je pravdivější, i když přesně nikdo nic neví.

Mimořádně si rozuměla s princem. Lera byl mlčenlivý, protivný, nedůvěřivý až paranoidní. Čarodějka byla tajnůstkářská, nafoukaná, pomstychtivá a nevyrovnaná. A oba je vychovával Mistr Denis, velice moudrý, trpělivý a vše odpouštějící. Zvláštní trojúhelník.

Jenže teď tu nebyl ani princ, ani Mistr. Byla tu jen ona, na její straně snad starosta Button a občané End City, Monika, možná Glenn Morris a zcela jistě lovci ze stepi a několik šelem. Všichni ostatní byli nevypočitatelní. Mohla udělat všeobecné Propojení, ovšem nebyla si jistá, zda se jí podaří. Taky se nemohla zaručit, že dokáže případné korekce. Zásahy do mysli nebyly její specialita. V horším případě se občané Sheolu (nepřátelé) mohli dozvědět informace, které znát neměli.

Hranice poznání dosti podstatně posunula Monika. Uměla v rámci výcviku najít ve všeobecné databázi jakoukoliv informaci a předat žákům, aniž by ji jakkoliv upravila. U těch dětí to nevadilo, i když to nebylo docela v pořádku. Ale předat informace cizincům a pak je nechat odejít, aniž by kdokoliv mohl kontrolovat, k čemu je použijí?

Navíc, nebyla sice neschopná, ale vytvořit pole pro několik stovek lidí? Kdyby aspoň měla oporu v někom dalším! Kdyby tu byl třeba Denis! Kde vůbec je? Pokusy o spojení byly marné, neozýval se. Je nejlepší (možná jediný), kdo dokáže procházet branami prostoru a času. Prince vodí s sebou, aby ho něco naučil. Může se vrátit za hodinu, ale taky za deset let.

„Toš jak?“ položil otázku Khazd Hank. Stál o půl kroku za ní, rozložitý, s dlouhými rezavými vlasy a vousy. Chyběla mu jen dvojbřitá sekera.

„Ty ses Ohněm očistit nedal!“ vytkla mu.

Zašilhal na ni. Jedno oko měl modré, druhé zelené. Řekl: „He he he he!“

Obrátila se k davu. Její hlas svištěl mrazem:

„Městská rada Sun City dospěla k názoru, že vám udělí právo pobytu na našem území po dobu nezbytně nutnou. Za předpokladu, že se podrobíte terapii za účelem odstranění negativních povahových rysů, které jsem u některých z vás zjistila. Terapii budu muset provádět individuálně, protože většina z vás nevzbuzuje dostatečnou důvěru. Do doby, než vám městská rada vydá definitivní povolení k pobytu, budete muset zůstat v provizorních ubikacích a nevzdalovat se z města.“

„To znamená, že jsme tu uvězněni?“ zeptal se kdosi.

„Ano.“

„Na to nemáte právo!“

„Naopak. Vy tady nemáte žádná práva. Pokud se vám něco nelíbí, můžete odejít. Ovšem na sever, přes hranici.“

„Ty sama víš, že je to nesmysl! Nic nám nezbylo, a tys nám ještě spálila tím ohněm vlasy a spodní prádlo! Vypadáme jako šašci!“

„Bylo to zdravotní opatření. Jste na území jihu. Jdi, nebo drž hubu!“

Nelíbilo se mu to, ale radši držel hubu.

Plukovník Fokisson pokynem ruky svolal ty, kterým důvěřoval. Čarodějka to viděla, ale trpělivě vyčkávala, na čem se dohodnou.

„Kóřiš?“ zeptal se Khazd za jejími zády.

Celá se naježila. Obrátila se k němu a velmi se mračila.

„My'sim cigára!“ upřesnil. Odporně se při tom šklebil.

Ovládla se. „To taky.“ řekla zcela klidně.

Zafuněl nosem, aby vysvětlil, jak na to přišel. „Aš nebudeš mět do čeho répnót, ufachči mě ň'ákó betálnó róru!“

Ušklíbla se. „...ssspolehni.“

Tím si ho definitivně koupila. Teď už jí bude krýt záda spolehlivě.

Plukovník Fokisson už se dohodl. Vykročil vpřed a vypadal odhodlaně.

„Vážená slečno. Předpokládám, že jste oficiálním zástupcem vlády jižního Arminu, nebo něčím takovým, a že s vámi lze vyjednávat.“

Čarodějka se omezila na to, že mlčela a vyčkávala.

„Jsme svobodní občané! Přišli jsme do Arminu na pozvání vlády, a ta nám zaručila veškerá práva, jaká jsou běžná v civilizovaných zemích! Nešťastnou shodou okolností jsme utrpěli škodu přírodní katastrofou a byli jsme nuceni uchýlit se... požádat o asyl na vašem území. Jsme si vědomi odlišnosti některých zvyklostí, ale to snad není důvodem, abyste nás takto sprostě šikanovali! Nežádáme od vás nic, než trochu lidského jednání!“

Pokud se nad jeho slovy zamyslela, nejspíš neslyšela nic, na co by měla odpovědět. Tak čekala, až něco řekne.

„Tak mi snad přece odpovíte!“ rozkřikl se.

„Péče o vás bude organizována takto: Budete dostávat pravidelně najíst. Ubytování v provizorních podmínkách, dle možností. Jinak to nejde. Budeme se snažit zkrátit přechodnou dobu co nejvíce. S každým z vás bude proveden pohovor, na jehož základě vám budou vydány osobní doklady a budete zařazeni mezi občany. Součástí toho pohovoru je lékařská prohlídka, kterou budu provádět já. Moje doporučení bude dost důležité.“

„Naši lidé si nestěžují na žádné choroby!“ namítl plukovník.

„Vaše představy o tělesném i duševním zdraví jsou odlišné.“

„Duševním zdraví?“ zvýšil hlas Fokisson.

„Někteří z vás trpí různými zločineckými sklony.“

Všechno, co řekla, bylo proneseno oním chladným, neúčastným tónem.

„Například jakými?“ rozkřikl se Fokisson.

„Kupříkladu ty trpíš pyromanií, která vedla k ohrožení ostatních. Budeme ti muset vysvětlit, jak zakládat a ošetřovat oheň.“

Začal sprostě nadávat. Velice sprostě. Vyčkala, až mu dojde dech.

„Touha vyslovovat bez příčiny sprostá slova je rovněž duševní úchylka.“ vysvětlila potom nevzrušeně.

Fokisson se přestal ovládat. Řval a vyhrožoval. Jeho přívrženci sevřeli pěsti, někteří se ozbrojili náhodně nalezenými klacky a jinými předměty.

„Mně se nikdo nebude hrabat v hlavě!“

Čarodějka neustoupila ani o krok.

„Zabte tu mrchu!“ ječel Fokisson.

„Neché ich zajebat!“ navrhl trpaslík, „Šlahni Í!“

Na vteřinku se po něm ohlédla. Škubla koutkem úst.

„Jděte na ni!“ řval Fokisson.

Čarodějka mávla rukou.

Muži byli ovládáni prudkou nenávistí. Ta žena se jim posmívá! Přitom je tak krásná a přitažlivá, že by ji nejradši... jenže stejný úmysl mají asi taky ostatní! Támhleten chlap po ní určitě jde, mizera! Tak to ne!

„Tak to ne! Ta patří mně?“

„Tobě, ty křupane? Tobě se leda vyseru na hlavu!“

„Ty hajzle, ty na mě budeš...?“

Prásk! Buch! Křach!

Pustili se do sebe. Fokisson se pokusil je ovlivnit, ale rozbili mu hubu, než stačil něco vysvětlit. Nejdřív vyřídit soupeře, a pak si pořádně užít s tou nádhernou ženskou! Sex a násilí jsou přece propojeny!

„Tak co?“ zeptala se koutkem úst.

„Jo, dobrý!“

Akci byla přítomna spousta jižanů. Někteří měli zkušenosti s Impulsy a věděli, co s nimi provádí, ale to je vůbec neodradilo, aby se připojili do rvačky. Už dlouho toužili dát někomu do držky a tak to s nadšením provedli, leda že si vybírali, komu. Ačkoliv, vyřídit si něco s kamarádem taky není k zahození! Navíc měli šanci, že budou po rvačce hromadně očištěni Ohněm, tak jim na nějaké ráně či modřině nezáleželo. WZ to znala z Atanoru, kde větší děti často škemraly o Impuls, aby ze sebe vymlátily přebytečnou energii. Po rvačce, orgiích a koupeli v Ohni bývaly jako znovuzrozené.

Jenže na Atanoru by nikoho nenapadlo použít Impuls jako zbraň.

Je samozřejmé, že do hromadné zuřivé rvačky se zapojily i přítomné dámy. Krutě a nelítostně, jak je jejich zvykem. Taky si potřebovaly vyřídit hodně starých účtů; netušily, kde se v nich náhle ta odvaha vzala, ale rvaly se jako vzteklé feny. Na rozdíl od děvčat z jihu to braly zcela vážně.

Kdy rvačka přešla v sexuální orgie, není přesně známo. Ale bylo to skutečné znásilňování, ne společenská hra jako za císařství. Kdyby WZ dokázala lépe vnímat emoce přítomných, smlsla by si; muži skutečně projevovali brutální samčí převahu, ženy skutečně trpěly bolest a ponížení. A k tomu ještě jeden pocit, který na jihu málokdo chápal.

Většina žen ze Sheolu byly prostitutky. Některé z povolání, spousta však příležitostných, přičemž hlavní profesí byly barmanky, tanečnice, servírky, krupiérky, obsluha všeho možného. Samozřejmě ochotné někomu dát za určitých okolností, ale ne vždy a ne každému; a ty okolnosti byly hlavně finanční. Jejich emoce se prudce měnily v případě, že si zašukal a nezaplatil. Měly svéráznou morálku, vyplývající z přesvědčení, že jsou morálnější než šestáková kurva. A teď byly nuceny snášet muže, kteří jim byli odporní, a navíc nezaplatili! Chápete to strašné utrpení?

Čarodějka je nechala běsnit, dokud se docela nevyčerpali. Přihlížela bez komentáře; trpaslíci se nepokrytě bavili, Panny mlčely a uvažovaly, proč nezkusí nějaké Propojení. Ve skutečnosti provedla jen velmi opatrný Pozitivní Posun, ježto si nebyla jistá, zda by hromadný PP měl žádoucí účinek. Víc spoléhala na individuální práci, kterou s nimi bude mít.

Ve skutečnosti se moc netěšila. Bude to obtížná práce s lidmi, kterými ve skutečnosti pohrdala. Bohužel, je to její profese. Ach, kdyby tady byla nějaká jiná, schopnější! Jenže není.

Povzdychla si. Pak pokynula svým Pannám a šla zapálit Oheň.

Dívka Goldie seděla v Baru u Štěňat, upíjela ze sklenice a přemýšlela. Bohužel to nebylo to, co očekávala. Renka nevystupovala vůbec, namísto ní se snažily dvě jiné zpěvačky, kapela sice hrála její oblíbené písně, avšak neděly se žádné mimořádné zázraky. Na rozdíl od Fokissona si Goldie přála, aby ji někdo psychicky ovlivňoval. Marně. Ani v tom pití nic nebylo, leda trocha alkoholu. Smůla, už v životě vypila daleko víc.

Třídila si myšlenky. Byla to velmi chytrá dívka z velmi bohaté a vlivné rodiny ve velmi zlém světě. Rozhodla se ten svět spasit. Nebo zničit.

Na stopu čarodějek narazila poprvé, když v jejich městě vypukla strašná válka gangů. Šlo o drogy; jedna skupina dodala druhé velký balík heroinu, ale když balíčky otevřeli, byl v nich práškový cukr. Poškození se samozřejmě dožadovali náhrady, ale dodavatelé přísahali, že dodali heroin. Navíc se ukázalo, že také jejich zásoby se změnily v cukr. Nejdřív usilovně hledali toho lumpa, co to způsobil a zřejmě všechny okradl. Navzájem si nevěřili, navíc prosákly jisté podivné řeči. Až nastala válka; členové gangů se pobíjeli navzájem, policie sbírala mrtvoly a občas taky nějaké vyrobila. Válka se šířila po celé zemi, ochromila celé podsvětí a zavinila smrt mnoha stovek lidí. Nicméně nikdo nevěděl, jak vlastně vznikla.

Tehdy to Goldie zajímalo jen jako všechny ostatní, sledovala události ve zprávách a vyhýbala se ohroženým místům. Až do chvíle, kdy jí někdo zkušený a moudrý řekl: „Čarodějka.“

„?“

„Rozhněvali někoho, kdo se rozhodl pomstít.“

Nevěřila. Tak jí ukázal tajné policejní protokoly. Obsahovaly fakta, jaká se policie rozhodla nezveřejnit; případy, kdy k přeměně došlo v trezorech, kam se nikdo kromě majitele nemohl dostat. A další rozporuplné skutečnosti, které by vyvolaly nežádoucí pozornost.

Zaujalo ji to, šla po stopě. Nemusela šetřit penězi. Až nakonec došla až k velmi starému muži, který jí řekl:

„Byl jsem tam. Sloužil jsem jako vyšetřovatel tajné služby ještě za generála Exetera. Zažil jsem čarodějky. Viděl jsem Křišťálové mosty. Dobývali jsme klášter Atanor a ony se nám smály. Viděl jsem zkázu Zlatého paláce princezny Terry. Vyslýchal jsem zajaté čarodějky. A nezbláznil jsem se.“

Ten poslední údaj byl sporný. Někteří soudili, že ano; taky mu přidělili čestnou penzi. Na rozdíl od jiných veteránů nesepisoval dobrodružné příběhy o svých zážitcích. Těch memoárů byla spousta a většinou lži.

„Nechoď tam,“ řekl jí důrazně, „Ta země ti vezme srdce. Už nikdy nebudeš taková, jaká jsi byla předtím.“

Do té doby mu vykala. Teď se zeptala: „Vrátil by ses tam, kdybys mohl?“

Nějakou dobu přemýšlel. „Ano. Ne. Nevím. Neodvážím se.“

Čekala, až si to rozmyslí. Konečně řekl:

„Musel bych prosit Boha za odpuštění, že jsem zničil Jeho ráj.“

Goldie nebyla věřící. Bůh se absolutně nehodil do jejího vědecky uspořádaného světa. Navíc ji od malička každý nutil věřit a nadělali kolem toho takové zmatky, že se vnitřně rozhodla to neřešit, ale odmítnout. Věřila na mimozemšťany, nevysvětlitelné jevy, možná i strašidla. Byla ochotná se zabývat čímkoliv, ale užvanění kazatelé, věčně vymáhající nějaké peníze... Ne, to odmítala! Dokonce byla ochotná se proti nim bránit.

Teď se rozhodla nalézt ztracený ráj.

A nemýlila se: byla to lež. Nic z toho, co jí slibovali, se nesplnilo. Ti všichni jsou lháři, každý chce jen její peníze. Nic není skutečné.

Dopila a poručila si další sklenici. S větším procentem alkoholu.

Milovala sex. V jejím světě byl svázán tolika konvencemi i psanými zákony, že bylo téměř vyloučeno něco hezkého prožít. Taky byla jediným dítětem svých rodičů, z obou stran; krátce potom se rozvedli a žádné další dítě už nikdo z nich na svět nepřivedl. Krátkodobá manželství, dlouhodobé složité rozvody. Na každou chybu číhaly stovky advokátů a pokoušely se vyždímat nějaké peníze. Když si bohaté slečny chtěly něco užít, přestrojovaly se za děvčata z nižších vrstev a navazovaly známosti na jednu noc. Běda, kdyby se milenec dozvěděl o její pravé totožnosti! Třeba by ho napadlo postihnout ji soudní žalobou za svedení a vymámit nějaký ten milión! Nikdo nikomu nevěřil a každý každého podezíral, Když nějaká žena chtěla dítě, nechala se raději oplodnit uměle, než aby se soudila s jeho otcem.

A do toho jí někdo bude povídat o orgiích za císařství! O časech, kdy se muži neptali, zda jí smějí sáhnout semhle či támhle, zda smějí rozepnout další knoflíček, svléknout každý kousek oděvu. O světě bez kondomů a prášků proti početí. Světě, kde dívka v pohodě ve třinácti otěhotněla s klukem, kterého si vybrala, ve čtrnácti porodila dítě a všichni ji chválili. Potom přivedla na svět další dítě každé dva tři roky, žila s nimi ve velkém domě se zahradou, celé dny chodila nahá, opalovala se na slunci a koupala v řekách, které nebyly znečištěné. Děti pobíhaly okolo ní, hrály si, smály se, křičely, praly se, mazlily s ní i s přítulnými šelmami. Plakala při takové představě. Ano, i Goldie tušila, co je to ráj.

Napila se. Ano, skutečně tam bylo víc alkoholu.

Jaká je pravda o orgiích? Za císařských časů nejrozšířenější společenská zábava. Program byl zpravidla takový:

Organizátorkou byla dáma, na jejíž počest se akce konala. Obvykle patřila do bojovnické kasty. Vybrala a pozvala většinu hostí; očekávalo se, že přivedou jednoho či dva kamarády a bylo příjemným překvapením, když to byl někdo, koho ostatní neznali. Muži se vůbec nestarali, kvůli čemu se akce pořádá a co se bude dít. Jejich úkolem byla hrubá fyzická práce, do níž se zase moc nepletly ženy. Zásadně: přijetí pozvání znamenalo předběžný souhlas se vším, co se bude dít (co s nimi bude prováděno).

Důležitá osoba byla čarodějka. Na jejich schopnostech záleželo, zda akce bude špičková, průměrná, ubohá či pro ostudu. Schopné a osvědčené WZ byly vyhledávané a oceňované, čímž se nemyslí finančně; celá záležitost nebyla vůbec o penězích.

Hosté se postupně sešli v Sídle, jedli, popíjeli, bavili se, tančili, povídali si a seznamovali se s nově příchozími. Úkolem čarodějky bylo, aby ve vhodnou chvíli vyslala Impuls; to byl náhlý záchvat sexuální touhy, jemuž všichni podlehli a vrhli se na nejbližšího příslušníka opačného pohlaví, se kterým se milovali až do vyčerpání. Varianta: po prvním spojení se vrhli na dalšího v pořadí atd., někdy dokonce vystřídali všechny. Neovládali se, byli ovládáni vnější silou, takže bývali schopni neuvěřitelných výkonů. Hlavně to záleželo na schopnostech čarodějky. Na ní také záleželo, zda Impulsu sama podlehne, nebo bude situaci jen kontrolovat.

Přirozeně docházelo k případům, kdy se ve spojení ocitli lidé, kteří to nečekali a nechtěli. To se považovalo za hlavní zdroj zábavy. Úplně nejlepší vtip byl vylákat na orgie nezkušenou kamarádku či mladší sestru, která vůbec netušila, co se má dít. Jenže takových bylo tak málo, že se každý takový případ dlouho probíral a všichni se bavili. Když byl někdo natolik zamilován, že si chtěl partnera pohlídat, musel se ho pro jistotu držet. Nebo se z takových akcí raději omluvit.

Výjimeční, ale vítaní byli hosté z ciziny. Ti občas opravdu nevěděli, co mají čekat. Ovšem podruhé už to věděli přesně a těšili se. Měli řadu výhod, například jim bylo tolerováno jakékoliv chování. Cizince si taky s potěšením vybírala spousta dívek; vlastně se mohli mít jako v ráji.

Další pokračování záleželo na schopnostech WZ. Mohla způsobit všeobecné Propojení a zajistit, aby si účastníci osvojili znalosti všech ostatních. Mohla jim předat část (nebo všechny) svoje znalosti. Mohla provést všeobecný Pozitivní posun, něco jim vylepšit. Také mohla zasáhnout negativně, ale kdyby se to někdo dozvěděl, měla by po pověsti. A přišla na to kterákoliv další WZ, kdyby si prošla paměť. Jak by se taková záležitost řešila? Těžko říct. Nestalo se to.

Samozřejmě existovaly zlé čarodějky, byly všeobecně známé a vyhledávané, pokud měla být opravdu legrace. V takových případech byli hosté předem varováni a mnozí přišli jen proto, aby zjistili, zda dokáží odolat. Souboje s hodnou čarodějkou nejsou ta správná hra, ale pořádná mrcha vás přinutí dělat věci, kterých byste se normálně nedopustili.

Čímž se pozvolna dostáváme ke klenotu zábavy: živé sny. Pokud byla hodně dobrá, přešli hosté z orgií rovnou do sna, aniž si toho všimli. Co se jim má zdát, obvykle rozhodovala speciální dívka se schopností Vytváření Příběhů. S hlavní WZ pracovaly v tandemu, Vypravěčka nemusela vždy zvládnout svou fantazii a mohla hosty ohrozit, kdyby si vymyslela něco nebezpečného. Ne že by je sežrala vymyšlená obluda, ale mohli dostat srdeční infarkt či mozkovou mrtvici. Znáte film Noční můra z Elm Street? Tak to je v podstatě stejný princip, až na to, že Freddy Krueger je ubohý břídil. Navíc děsivé scény nestřídá se zábavnými, takže by si ho určitě nikdo na svou party nepozval.

Dobrá Vypravěčka především vychází z mentality účastníků. Pokud je jich do deseti kusů, důkladně je prozkoumá a vytvoří pro každého zábavu, po jaké právě on touží. Když je jich víc, asi by to nezvládla, ale některých se určitě chytí, když je zná. Může vyjít ze všeobecně známých příběhů, vytvoří však nové varianty. Měla by znát příslušnou kulturu a období dějin, kam své hosty vyšle, ale taky může všelijak kombinovat. Délka snu vychází z možností, kratší než dvě hodiny se považuje za odflinknutý, delší než dva dny zas ohrožuje zdraví účastníků. Jejich tělesné pochody jsou sice zpomaleny, bez jídla vydrží snadno, ale nedostatek vody by jim mohl škodit. V jejich snu mohou uběhnout dny, týdny, dokonce celá léta.

Po probuzení si pamatují všechny události, jako by to byl jejich skutečný životní příběh. Postupně se vzpamatují a uvědomí si, že byli v odlišné realitě, zvlášť pokud to zažili víckrát. Hodně záleží na tom, zda jsou schopni události rozpitvat a zjistit, jak byly vytvořeny. Čarodějka se obvykle svými činy netají, oblíbeným žákyním vyloženě pomáhá.

Tvrdí se, že muži vůbec nejsou schopni odlišit, co se jim skutečně stalo a co je iluze. Pravda je, že většina po tom ani moc nepátrá, jsou spokojení, jelikož pokaždé vyhráli. (Pozor! Zlá čarodějka může způsobit porážku, ale to je jejich riziko.) Většina dobrodružství jsou souboje s nepřáteli i příšerami a sexuální hry s ledasčím, včetně prznění čistých panen, někdy opakovaně. Do této role lze snadno obsadit dívku, do níž je chlapec zrovna zamilovaný, a která ho v realitě moc nebere. Dobrá WZ dokáže dokonce, aby si zmíněná dobrodružství pamatovala i dívka. Jak bude reagovat, to už při nejlepší vůli ovládat nedokáže.

Pokud si to větší část hostí přeje, lze zajistit různé speciality. Třeba změnit kluky na holky a naopak, nebo všechny na tygry či draky. V takových podobách mohou využívat nejen schopností příslušného těla, ale i možností, které ve skutečnosti neexistují.

Teď udělejme tlustou čáru za zkušenými účastníky a představme si, co by prožívala Goldie, kdyby přišla do Arminu v těch dobách. Je nová, neokoukaná a nepoužitá, takže velmi vítaná, zvlášť když se neumí chovat a dělá zábavné průšvihy. Zúčastní se dvou tří akcí, pak se vrátí domů do svého světa a po zbytek života bude vyprávět šílené příběhy, které na Ostrově zažila. Samozřejmě je postupně vylepší a přikrášlí, čímž jejich fantastičnost ještě vzroste. Právě z takových kořenů vyrůstají všechny báje o Arminu.

Je možné věrohodně doložit, že určitý muž skutečně strávil noc s jistou ženou, přestože se na to pamatuje a ona to zásadně nepopírá? Nemůže být pravda, že se sice s nějakou holkou pomiloval, ale potom klidně spal a všechno další se mu jenom zdálo? Z ostatních mu každý vyprávěl něco jiného, navíc snad není zapotřebí věřit úplně všemu. Každopádně má na co vzpomínat do konce života.

Mnohé WZ ovládaly snovou terapii. Používá se v případech, že pacient je postižen duševní chorobou – v arminském smyslu, který zahrnuje rovněž zločinné jednání. WZ považují veškeré zločiny za projev nemoci a pokoušejí se je léčit. Například: pacient trpí touhou znásilňovat a mučit nedospělá děvčátka. Čarodějka jej uvede do spánku a dopřeje mu v tomto stavu zprznit a bestiálně zavraždit desítky, třeba i stovky malých holčiček. Tyto zážitky střídá s opačnými prožitky, kdy je pacient bezbranná holčička a je znásilňován a mučen brutálním úchylákem. Tak pokračuje do doby, kdy se jeho vjemy spojí a vyrovnají, takže už nepociťuje zvrhlou rozkoš, ale utrpení a hrůzu svých obětí. Terapeutka průběžně kontroluje jeho emoce a koriguje do jisté míry, pokud to považuje za vhodné.

(Občas pustí na akci žákyňky, mají z toho větší zábavu. Nic jim nehrozí, každá z nich je schopná násilníka hravě zvládnout.)

Je diskutabilní, zda takovým zásahem vznikne vyrovnaná osobnost, člověk schopný žít normálně ve zdravém vztahu s normální ženou. Každopádně už nemá touhu ubližovat malým dětem, dokonce ho takový nápad naplní hrůzou.

(Nejbrutálnější varianta: terapeutka mu vštípí představu, že ve vagíně se skrývají zuby podobné žraločím, které mu ho uhryznou. Už nikdy se žádné ženy ani nedotkne.)

Další pochybnost: některé WZ doporučují léčit tímto způsobem veškeré zločinné jednání: vraždy, loupeže, kapesní krádeže, prodej neužitečného zboží, vytváření reklam, práci exekutora nebo revizora v tramvaji. V ideálním případě vznikne osoba podobající se morálním profilem andělu; bohužel takový člověk má pak značné potíže uživit rodinu. Například: zkušenost mu zapovídá lhát a podvádět zákazníky, kdežto šéf jej nutí vnucovat jim nejhorší šmejd. Proto se většina normálních lidí terapií bojí, ačkoliv je důrazně vnucují všem ostatním, zvlášť těm, které nemají rádi.

Goldie se napila a přežvykovala tu informaci. Nebyla si jistá, nakolik jí věří. Rozhodně by to ráda vyzkoušela na vlastní kůži.

Další informace z různých zdrojů. Než jela do Arminu, prošla jich řadu. Vzniklé názory byly extrapolací protichůdných záznamů. Řada pojmů znamenala za císařství něco jiného než nyní.

Třeba: znásilnění. Dívky z bojovnické kasty se cvičily ve schopnosti vytušit jakékoliv nebezpečí a reagovat co nejrychleji. Pokud je někdo dokázal skutečně nečekaně napadnout, byl to pro něj bod a pro ni minus. To se stávalo jen skutečně nezkušeným, nebo musel být soupeř obzvlášť dobrý. Pokud někdo chtěl poznat nového partnera, musel na orgie. Nebo lhát.

Lež, podvod, pokrytectví. Dětská hra, později technika, kterou WZ musela ovládat, aby mohla obelstít nepřítele. V mentálním spojení se mohl kdokoliv dozvědět pravdu o čemkoliv. Cvičit se ve lhaní bylo skutečně nutné.

Vypravěčky byly tak vzácné, protože dokázaly vytvořit příběh, který nebyl pravda. Po delší praxi často samy nedokázaly odlišit, co se skutečně stalo a co vymyslely. Odlišně pracující mysl.

Duševní úchylky. Všichni se zabývali psychiatrií. Zvládnutelné úchylky se považovaly za zábavu. Princezny se jimi chlubily.

Císařovna Diana dle některých názorů nebyla zcela při smyslech. Některá její rozhodnutí na to vypadají. Například snaha přinutit každou ženu, aby pravidelně rodila děti, ať chce či nechce. Dokonce přihlížela při orgiích, smála se a povzbuzovala kluky, když přemáhali bránící se děvčata. Sama se nezúčastňovala, ale fandila nadšeně. Psychiatr by její úchylku nazval voyeurismem, šmíráctvím. Diana by s potěšením souhlasila.

Odlišný názor: Císařovna přes veškerou snahu nemohla otěhotnět. Přála si tedy, aby se v Arminu rodilo co nejvíc dětí a její nadšené dvorní dámy to okamžitě uváděly do praxe. Morální aspekty značně zkorigovaly, zvláště vévodkyně Veronika. Ta vymýšlela obzvlášť zvrhlé zábavy a ostatní se radostně přidaly. Diana strávila čas dospívání mezi leopardy; k jejich tradici patří Tance, milostné hry, kdy samci bojují o samice, přemáhají jejich vzdor a zmocní se jich násilím. Diana jako princezna leopardů byla zvána, ale nezapojila se, protože to technicky nešlo. Nedělala velký rozdíl mezi šelmami a lidmi, takže stejně šťastně přihlížela prznění děvčátek. Zákon taky neviděl mezi šelmami a lidmi žádný rozdíl.

Dětské sňatky. Jak známo, děti si hrají na to, co vidí u dospělých. Když před nimi dospělí netajili své milostné zážitky, přirozeně to chtěly taky. Pokud byly v telepatickém spojení, ani před nimi nešlo nic utajit. První vlna dětských svateb přicházela okolo pěti až šesti let. Zpravidla vycházela od dívky, bylo krásné být vdaná a i dospělé ženy byly iniciátorkami většiny vztahů. Velký vliv mělo Sesterstvo, společenství žen, do něhož se dívky nepřidávaly, ale rodily. Nebyla to čest ani výsada, prostě fakt. Takže když se dívenka zamilovala do nějakého kluka, škemrala tak dlouho, až rodiče podlehli a uspořádali jim svatbu. Ženich obvykle nic nenamítal, ani se to od něj nečekalo. Veškerá iniciativa kluků bývala slabá až žádná.

Když si tedy dívka vytrucovala souhlas, uspořádala ve vhodný den svatební hostinu. Obřad provedl o dva tři roky starší kluk, většinou syn kněze či obřadníka, takže znal příslušné texty. Novomanželé si vzájemně vyměnili sliby, někdy i prsteny, ale hlavně se oholili, aby na nich změna stavu byla na první pohled vidět. Nevěsta to obvykle zvládla sama; ženich byl méně šikovný, takže se nic nestalo, když mu s tím pomohla maminka či někdo další. Holili si jen hlavy, jinde jim nic nerostlo. Sexuální styk si slavnostně slíbili, až ho budou schopni. Že nevěděli co slibují, jsou pomluvy.

Důsledky pro dívku: stala se vdanou Paní Domu svého manžela. Měla právo shromažďovat a rozmnožovat jejich majetek, udržovat v dokonalém stavu jeho účes a ozdoby (případně oděv) a kecat mu do všeho, zejména do jeho dalších sňatků. Ten účes byl obvykle bojový cop, který mu nechávala růst a později pečlivě splétala, včetně perliček, kovových třpytek a všeho dalšího, co do takového copu patří. Zbytek hlavy mu holila. Stejnou péči by měl věnovat také on jí, ale v praxi to lépe zvládly kamarádky. Klukům býval vzhled často lhostejný, byli schopni běhat půl roku neoholení a s copem rozježeným na všechny strany. To holčičky byly pečlivě načančané, spletené copánky, hodně barevného tetování, nové pomalování na každou slavnost a tak.

V tehdejších časech ještě dívky nenosily wingy. Byly dva druhy: jedny měly kamarádky WZ, druhé nikoliv. Ty druhé musely o všechno namáhavě pečovat. Prvním spřátelené WZ zajistily iluzí nádherný vzhled, takže se vlastních vlasů zbavily nadobro, nebo se nechaly holit. Ve slavnostních dnech měly majestátní dlouhé hřívy, spoustu šperků, elegantní oblečení. Některé uměly změny barvy, ty nejlepší (WF) všelijaké transformace.

Děti chodily nahé. Jiná možnost je ani nenapadla. V dospívání se začaly o vlastní vzhled zajímat, ale zase považovaly za věc cti nenosit šaty jako pošetilí cizinci. Pro případ, že by musely vyjet do cizích zemí, se samozřejmě naučily oblékat, ale zpravidla to považovaly za nepříjemné. Podstatně víc hrdé byly na svoje tetování a jinou výzdobu přímo na kůži.

Dívky byly Sesterstvo, takže se slušelo, aby udržovaly společenské vztahy s dalšími sestrami. Například byly spolumanželkami všech kamarádek, což vyžadovalo další hostiny a obřady. Sestry většinou měly přehled, kluci moc ne. Dívky si vedly pečlivé záznamy. Postupně se všichni stali manželi všech; mimořádně zajímavé byly sňatky s lidmi z etnik, z cizích měst nebo vůbec z prostředí, kam se těžko dostal někdo druhý.

První vlna svateb obvykle končila kolem desátého roku, kdy dívkám začalo docházet, co ve skutečnosti slibují. Zvykové právo stanovilo, že manželka musí dodržet slib a alespoň jednou s každým manželem strávit noc, avšak nic neříkalo o tom, kdy se to má stát. Některé odcházely na Atanor, takže se plnění manželského slibu odkládalo o řadu let, někdy na věčnost. Nikomu to ani moc nevadilo.

Druhá vlna svateb nastala, když se holčička stala dívkou. Tentokrát měla skutečně právo rozhodnutí a nikdo ji k ničemu nenutil; jako dítě jí rodiče či starší bráška občas provdali nečekaně, v rámci překvapení. Nyní záleželo přímo na ní, jak se rozhodne a co učiní se svým tělem; všichni to respektovali. Možná byly některé mírně donuceny svým chlapcem, ale určitě se moc nebránily, to by už dávno byly mimo dosah. Deflorace byl obřad důležitý a jeho nesprávné provedení mohlo způsobit prokletí Ochránci.

Co se týče kluků, měli opět výhodu. Od chvíle, kdy byli schopni sexu, si s nimi mohl dělat každý co chtěl, právně i morálně. Ne že by je někdo nutil – teď už se snažili sami. V podstatě totéž platilo o dívkách; jakmile byly jednou zasvěceny, nepovažovalo se nic za tragédii. Dospělí předpokládali, že dospívání bude bouřlivé; něco vyvolávalo pochvalu, něco kritiku a sem tam taky výprask, ale vcelku nic závažného.

Abychom tolik nekřivdili klukům: stejně pečlivý přehled, jaký měly dívky o svých milostných vztazích, měli kluci o bojových střetnutích. Bojovali často a rádi, téměř pořád; tím nechci říct, že by se dívky nepraly, rozhodně se ale držely víc zpátky.

Ještě je potřeba se zmínit o dětech hodných. Navzdory snahám společnosti existovaly taky dívky, které nesháněly manžely do sbírky, držely se doma, partnera měly jednoho nebo žádného a do života nespěchaly. Taky byli kluci, kteří se neprali denně aspoň desetkrát, namísto toho skutečně uměli číst, pamatovali si co přečetli a jak to použít. Někdy si jich ostatní vážili, jindy ne. Každopádně nevyvolávali takovou pozornost. Rodiče je měli rádi, ostatní o nich ani moc nevěděli. Ideálem bojovnické kasty byli hluční, sebevědomí, krásní chlapci a dívky, kteří každého znali, všichni byli příbuzní všech, byli pečlivě nazdobení, přitahovali pozornost a vytvářeli zábavu.

A když do země přišla válka, statečně padli při její obraně.

Důležitost svateb uzavřených kdysi jako děti se ukázala o řadu let později. Přes veškerou snahu nepřátel nějaké děti přežily; když vyrostly, našel se někdo, kdo jim začal vyprávět: „Jsi potomkem mnoha vznešených rodů, tvůj otec a matka patřili do šlechtických klanů, které máš vypsány na těchto starých listinách. Všichni ti stateční válečníci padli; na tobě je, abys je šel pomstít.“

A potomek těch vznešených rodů, vnuk nebo pravnuk, s chutí a nadšením zahájí svou assassinskou pomstu. Najde ty, kdo zabili jeho předky, a začne je terorizovat. Nezabíjí; naopak se snaží udržet je naživu co nejdéle.

A nějaká čarodějka třeba změní heroin v práškový cukr. Nebo zabrání smrti někoho, kdo měl zemřít. Na zeď nad psacím stolem mocného muže nakreslí dávno zapomenutý nepřátelský znak. Nebo na lůžko nepřítele položí bílou růži.

Ale Goldie není členkou žádného klanu. Nikdo z jejích předků nebojoval na Ostrově, neublížil nikomu z bojovníků. Nemá žádného Ochránce. Přichází ze zlého světa; nikdo ji nepozval, nikdo ji nečeká.

Pouze přichází hledat ztracený ráj.

Errata:

30.05.2021 11:42