Dívka a pes
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Krvavá lázeň, kterou prošli, všechny zdrtila. Při jediné akci ztratili devatenáct kamarádů, většinou těch nezkušenějších, nejtvrdších bojovníků. Je pravda, že v boji proti mnohonásobné přesile; ale jejich smrt znamenala nenahraditelnou ztrátu pro ostatní a také každý měl mezi posádkou někoho blízkého, kdo pro něj hořce plakal.
„Loď Orel nás přišla draho!“ konstatoval Enkra, když se po probuzení sešli, „Bojím se, že jsem nerozhodl správně, když jsem dovolil takovou akci. Nejen že jsme přišli o kamarády, ale ostatní jsou zranění a není jasné, kdy se postaví na nohy. Kdyby nám nepřálo štěstí, mohli nás pobít bez jakéhokoliv výsledku. Už nikdy nic podobného neuděláme...“
Ale Chris Everett, velitel Orla, zhodnotil tu záležitost jinak, samozřejmě mimo Enkrův doslech: „Je dobře, že se princ konečně rozhoupal k nějaké pořádné akci! Teď je nám jasné, že taky Japonci jsou porazitelní a jak je třeba s nimi jednat! Kdybychom bojovali takhle tvrdě od začátku, hned by k nám měli větší úctu!“
A tak zatímco zejména dívky, prolévající hořké slzy za padlé milence, odmítaly další zabíjení, tvořila se skupina lidí ochotných bojovat klidně dál, budou-li k tomu mít příležitost.
Přistání v Okinawě bylo triumfální, neboť ti, kdo tam zůstali, uspořádali vítězům ovace. Především lidé jako Falko a Sebastiano velice litovali, že u toho nebyli a otevřeně podporovali návrh, aby se bojovalo dál. Samozřejmě i oni litovali padlé; současně se ale ozývaly návrhy, že by bylo zapotřebí »vrátit to« nepříteli i s úroky a pomstít se na těch, kdo doposud za Japonce bojují.
Mike se zajímal, jak bude zpráva o vítězství působit na zajaté Japonce. Utajit to před nimi se nedalo, už proto ne, že Orel přivezl další zajatce, i když málo. Samozřejmě je ošetřili stejně jako svoje lidi, pokud byli raněni, a chovali se k nim pokud možno hezky, ale oni byli doposud vyděšeni všemi událostmi na palubě a odmítali jakýkoliv kontakt. Nebylo se jim ostatně co divit. Teď ale museli být zařazeni mezi ostatní a bylo jasné, že budou o svých zážitcích mluvit.
Zajistilo se, že domorodci už nespojují tak docela vlastní záležitosti se záležitostmi japonské armády; jak se zdálo, neměli pocit, že jsou poraženi nebo jim bylo nějak ukřivděno. Spíše se zdálo, že fandí, aspoň někteří, víc Arminům a rádi by se zapojili do jejich společenství. Měli před sebou příklady jako Kaneo, Harae nebo A-Aka, kteří už zcela patřili ke smečce a byli jako takoví přijímáni. Falko, kterému nechali menší Wallis, umožňoval těm lepším a chápavějším vzdělání dle potřeby, což všechny lákalo. Nebyli tak docela hloupí, jak o nich říkali nepřátelé, především jejich důstojníci.
Takže se nakonec stalo, že nově příchozí domorodce přijali dřívější zajatci s jakousi přezíravostí, jako kdyby jim chtěli říct: „Co si vy pitomci myslíte? My jsme objevili správnou cestu už dávno, je to vaše chyba, že jste se k nám nepřidali hned a sloužili darebákům! Buďte rádi, že jste dopadli aspoň takhle!“
Armini ochotně využívali jejich schopností při práci na lodích. Kay Wulffssonn, ačkoliv se zotavoval z několika těžkých ran, se dal do práce se svojí svařovačkou a zároveň učil práci s tímto strojem několik domorodců. Byla škoda, že zahynul Grizzly, velmi šikovný na práci se dřevem; takhle se oprav Liberty ujal Jackie Therlowe. Cvrček, kterému při dobývání Orla rozbili hlavu samurajským mečem a mohl být rád, že vůbec tu ránu přežil, chodil okolo a do všeho kecal, aniž mu mohli svěřit skutečnou práci.
Zdravotní stav všech zraněných se lepšil den ode dne, především díky blahodárnému působení Živého Ohně, v němž se koupali každé ráno a večer. Dívky měly spoustu práce, protože o Oheň měli zájem i mnozí domorodci a z vesnice sem chodili na večerní koupel obyvatelé, především děti a mládež. Většinou jim to dodalo dobrou náladu, takže poseděli při kytarách dlouho do noci a vesele se bavili. Bavit se dokázali o čemkoliv a nikdy jim nedocházela dobrá nálada.
Pátý den pobytu na Okinawě mohl konečně Sheltie Rabowski do svého lodního deníku zaznamenat i příjemnější zprávu, než výčet padlých kamarádů. Ta zpráva zněla:
Tygřici Baghwarrí se narodila čtyři mláďata, a to Torra, Ferrio, Parra a Parratí. Jakmile se jim otevřou oči a povyrostou natolik, aby pochopila význam společenství, budou slavnostně přijata mezi posádku.
Bylo to od Sheltieho poněkud předčasné, neboť je zvykem brát mláďata na vědomí od chvíle, kdy otevření očí potvrdí, že jsou zdravá a schopná stát se rozumnými šelmami; ale Sheltie měl velikou radost z prvních arminských obyvatel, narozených v tomto světě, takže zvyk porušil.
Tygří koťátka všechny zaujala; domorodci je chodili prohlížet, i když z opatrnosti jen zdálky, a moc se jim líbila. Všeobecně se arminské šelmy všem líbily; u zvířat, která znali, se sice smáli jejich divnému vzhledu, ale rychle si zvykli, stejně jako Armini na zvláštní podobu koček a psů ve vesnici. Mnoho obdivu vzbudil lišák Semmi a děti z vesnice toužily podobnou šelmičku získat. Teď ovšem by radši měly tygří kotě, tak se mačkaly u dveří místnosti určené Baghwarrí a jejím koťatům za doupě a sledovaly, jak mláďata cucají mléko a tygřice je olizuje.
Sheltie se kromě zápisů do deníku zabýval především sledováním moře; to kvůli případnému útoku nepřátel. Instaloval radary tak, aby mu neproklouzla ani myš a prohlašoval, že se o každém Japonci dozví dřív, než vůbec zjistí, že je blízko Okinawy. Nebylo důvodu mu nevěřit, tak všichni spokojeně usínali a nebáli se zítřka.
Bohužel se ukázalo, že jeho tvrzení o neproklouznutí je čistě propagační. Protože když se jednoho rána hlídky v přístavu probudily a když se rozplynul ranní opar, spatřily stát nedaleko mola, u něhož byla zakotvena Liberty a Orel, vahadlovou kánoi se stěžněm, na němž byla svinuta trojhranná plachta. Nebylo pochyb, že připlula uprostřed noci a klidně zakotvila, aniž si jí kdokoliv všiml. I když posádka zatím nevystoupila na břeh, byla to ostuda nejen Sheltieho radarů, ale taky hlídek, které dle vlastního tvrzení celou noc hlídaly s pozorností vlastní šelmám.
Nastal poprask; rámus a křik v přístavu probudily posádku, ostatně velmi pozoruhodnou. Protože ve člunu byla samojediná dívka se psem, ti oba se teď probrali a vyhlíželi na břeh. Pes se tvářil rezervovaně, dívka se mile usmívala na lidi kolem a byla očividně ráda, že v pořádku doplula.
Byla něžná a krásná. Kolik je jí let, nebylo zatím jasné, ale mnoho určitě ne; tvář měla téměř dětskou, zatímco tělo už začínalo získávat půvab dospělé ženy. Olivově hnědá pleť měla nazelenalý nádech a byla po celém těle stejnoměrně opálená, protože neuznala za potřebné jakkoliv se zakrývat. Až na záda jí splývala hříva černých vlasů, rovněž se ve slunečních paprscích blýskající do zelena. Za levým uchem měla do těch vlasů zasunuto žlutočervené dlouhé péro neznámého ptáka. Oči měla veliké, hluboké a zářící smaragdově zeleným leskem. Když vyskočila do vody a brodila se ke břehu, usmívala se a vypadala velice šťastně.
Pes byl naproti tomu černý jako samo peklo, zcela neurčitého typu; dívce dosahoval až k pasu a byl tedy větší než všichni psi, které měli Armini na palubě. Když v patách své velitelky přebrodil na břeh, otřepal se a protáhl, takže bylo vidět pořádné svaly, přes huňatý a zřejmě nezranitelný kožich. A olízl se, takže si mohli prohlédnout tesáky, blížící se svou velikostí zubům tygra. Ještě štěstí, že tohle mile vypadající zvíře mělo zřejmě stejně dobrou náladu jako jeho paní.
Dívka si nic nedělala z toho, že ji tu všichni vyjeveně očumují a s úsměvem mezi nimi procházela k pevnostním barákům. Nikoho se nebála, nic jí nepřipadalo zvláštní. Zřejmě sem měla namířeno, tak přišla. Co na tom je divného?
Konečně se objevil A-Aka. Když ho spatřila, pospíšila k němu a také on k ní; promluvila zcela neznámým a velmi melodickým nářečím, připomínajícím ptačí zpěv. Stejně promluvil i on, a to bylo poprvé, co ho slyšeli mluvit jeho řečí. Teď se ti dva setkali, A-Aka podal dívce ruku, ona si přitiskla jeho dlaň k čelu a nechala se od něj hladit po zelenočerných vlasech.
„To je Kaiití, moje dcera.“ řekl A-Aka.
Což vysvětlilo, proč se chová tak klidně a spokojeně, ale ani v nejmenším nevysvětlovalo, jak se sem dostala a co chce. A-Aka nebyl neochoten to vysvětlit. „Vzkázal jsem pro svoji dceru. Rád bych, aby se naučila všemu, co jí dovolíte poznat. Myslím, že je velmi bystrá a bude pro náš národ velice užitečnou...“
Je pravda, že někteří se netvářili moc povzbudivě, především Roger. Ale Enkra se choval na výši, přistoupil blíž a usmál se na dívku:
„Tvoje dcera je mezi námi samozřejmě srdečně vítána! Jsem rád, že k nám máš takovou důvěru a svěříš nám ji...“
A-Aka něco dívce přeložil a ona poslouchala se zájmem. Pak se na Enkru usmála a pokynula mu vznešeně hlavou. Kromě Enkry představil A-Aka Asthru; ale k té se Kaiití chovala mnohem zdvořileji: uchopila její ruku a přiložila si ji k čelu stejně jako ruku otcovu. Zřejmě to bylo u nich znamení nejvyšší úcty. Asthra to strpěla, potom vzala dívku za hlavu a chvíli jí hleděla do zelených očí.
„Vítám tě mezi námi!“ řekla jí vlídně.
Kaiití se usmívala a něco švitořila.
Její pes si přišel Asthru očichat; zřejmě na něj udělala dobrý dojem. Stejně tak se seznámil i s ostatními, kdo byli poblíž; pak se klidně vrátil po bok své paní.
Mike byl hodně blízko u Asthry; povšiml si, že se po něm ohlédla a v jejím pohledu vyčetl něco zvláštního. Skoro by se odvážil nazvat to znepokojením. Chtěl se zeptat, ale to už Asthra položila otázku sama: „Tvoje dcera je panna?“
„Ano.“ řekl A-Aka bez váhání, ale potom se přece jenom na něco zeptal dcery. Kaiití se zasmála a zazpívala; A-Aka potvrdil: „Ano, je.“
„Překládej jí, co budu říkat. Cítím z ní sílu. Utajenou sílu, o níž možná ani neví. Ale myslím, že bude-li chtít vědět a znát, a své vědění taky používat, bude z ní skvělá čarodějka. Možná lepší než já. Ale musí zůstat pannou, dokud jí nedám svolení.“
A-Aka překládal, Kaiití se usmívala a nezdálo se, že by ji to jakkoliv deprimovalo. Taky její otec se tvářil velice spokojeně.
„Kolik let je tvé dceři?“
„My neumíme počítat léta jako vy!“
„Kolikrát rozkvetly stromy od doby, kdy se narodila?“
„Nevím. Nepočítal jsem to.“
„Kdy je podle vašich zvyklostí dívka dospělá a může si zvolit muže?“ zajímal se Enkra.
„Když k tomu má chuť a když mají muži chuť na ni.“ vysvětlil A-Aka.
Další otázky už raději nekladli; znali zvyklosti některých jiných ostrovních národů a bylo jim jasné, že s evropským pojetím sňatku by asi neuspěli. Asthra se jenom zeptala, zda ten zákaz styku s muži Kaiití pochopila a je ochotna jej zachovávat.
„Ano.“ potvrdil A-Aka po diskusi s dcerou.
Tak se Asthra rozhodla propustit domorodou čarodějku z dohledu. Nicméně ukázala na rukou Rogerovi: „Jestli na ni jenom šáhneš, udělám z tebe trhací kalendář! Pamatuj si, je pod ochranou!“
„Čert tě vem i s tou malou!“ odpověděl stejným způsobem Roger, „Vůbec se mi nelíbí!“
„Asi proto, že není úplně pitomá!“
Roger jí neodpověděl; jejich dohadování vyvolalo pozornost okolostojících a nebyl si docela jist, zda se A-Aka nenaučil rozumět i jejich posunkům.
Kaiití vešla do důstojnického baráku, aniž by ji tam cokoliv překvapovalo. Něco jako strach nebo ostych zřejmě vůbec neznala. Enkra se pro zajímavost zeptal, zda už někdy viděla něco podobného, a dostal očekávanou odpověď: „Moje dcera doposud nikdy neopustila náš ostrov. Teprve nyní přišla mezi cizí lidi.“
Armini nejsou strašpytlové; ale představa, že by někdo poprvé v životě přišel do cizího prostředí mezi lidi, kteří mu mohou být nepřáteli, a byl při tom tak spokojený a klidný, je udivovala.
„Jak jsi vlastně své dceři vzkázal, aby sem přišla?“
„Když jsme odjížděli, poslal jsem jí vzkaz.“
„Po někom z domorodců?“
„Ano.“
„Ale Kaiití přijela sama! Jak našla cestu?“
„Řídila se podle hvězd.“
„Plula už někdy předtím sama po moři?“
„Ne. Ale hvězdy zná od malička.“
„Rozuměj: obdivujeme její odvahu a schopnosti. Není nic lehkého vydat se na cestu, když člověk nic takového v životě nepodnikal!“
„Když je to zapotřebí, musí jít!“ vysvětlil A-Aka a zřejmě ho mátlo, že to někdo nechápe.
Kaiití šla zatím s Asthrou vpředu; tak taky objevila otevřené dveře, za kterými tygřice Baghwarrí kojila svá pruhovaná koťata. Kaiití to spatřila a její zelené oči se rozšířily úžasem. Něco zapípala a vpadla dovnitř; okamžitě klekla u tygřice, vzala jedno kotě do rukou a prohlížela si je s obdivem a nadšením.
Baghwarrí nebyla nepřítelem lidí, ale rozhodně odmítala svěřit svá mláďata každému, kdo přijde. V tomto stáří je sice nechala prohlédnout Enkrovi jako zkušenému lékaři šelem, taky strpěla prohlídku pár dalších čarodějů, ale na jiné zlobně vrčela a rázně odmítala exkurze dál než na práh místnosti. Asthra, když viděla, co Kaiití dělá, dostala strach, že Baghwarrí vyletí a opovážlivou dívku pořádně pocuchá. Vběhla za ní, hotova tygřici uklidňovat.
Ale s úžasem zjistila, že se Baghwarrí vůbec nezlobí; očichala Kaiití ruce a dovolila jí prohlížet si jedno kotě po druhém. Zato na psa, když se hrnul za svou velitelkou, zavrčela velmi hněvivě a on se dost ochotně stáhl zpátky.
„To jsem teda ještě neviděla!“ vydechla Asthra.
Kaiití nadšeně vyzpěvovala a ukazovala koťata svému otci. Ten zřejmě nesouhlasil, tak ho o něčem úporně přesvědčovala.
„Chtěla by jednoho tygra domů,“ vysvětlil A-Aka, „Pokud možno takhle malinkého. Nevěří mi, že to není možné.“
„Pochopí to, až se naučí arminsky. Sama jí to vysvětlím...“
Čímž ovšem Asthra narazila na nepříjemnou otázku.
„Hm – to bude problém...“ řekl Enkra a natočil si na prst pramen zelenočerných vlasů.
„Myslíš, že bude hodně vyvádět, když ji ostříháme?“ zeptala se Asthra, ohlížeje se na A-Aku.
„Já bych rozhodně zuřil!“ řekl Roger.
A-Aka, když byl požádán, klidně dceři přeložil, že jí oholí hlavu. Viděla to na ostatních, jak se všichni koupali v Ohni a byli moc pohodlní vzít si něco na hlavu mimo slavnostní příležitost. Kaiití to přijala s pobavením a ochotou, jako by se jednalo o nějakou obzvláštní zábavu.
„Ty lidi mají ocelový nervy!“ soudila Asthra, když jí A-Aka sdělil dívčin souhlas, „Ale stejně je to škoda jen tak zničit! Mám nápad: ostříháme jí to a uděláme z toho pěknou paruku...“
„Pro tebe!“ řekl Roger.
„A třeba pro mě. Proč ne?“
„Je to nezvyklá barva...“
„A tobě by se taky líbila, co? Neboj, já myslím, že si ji pořídíme všichni. Přece si ta holka zas nechá narůst hřívu...“
Takže Kaiití s nimi odešla do bývalé důstojnické klubovny, kde byl zřízen vyučovací sál. Se starým Wallisem, ale to stačilo. Když jí vysvětlili, že hned na místě projde prvním kursem a bude rozumět jejich řeči, nadchlo ji to. Hned si ochotně sedla na židli a sledovala, jak Asthra připravuje stříhací strojek. Bylo sice pod důstojnost princezny konat práci nečestnou a katovskou, ale co by neudělala pro paruku? Byla ochotna nechat se dokonce ostouzet od kamarádů, kteří mohli mít výhrady. Ale neměli, zajímalo je, co na to řekne Kaiití.
Neřekla nic. Sledovala v zrcadle, které tam nedávno nějaký dobrák pověsil, jak jí ultrazvukový stříhací strojek pruh za pruhem vyholuje hlavu a jak za ním zůstává mnohem světlejší kůže. A usmívala se tomu.
„Všimněte si tvaru lebky!“ řekl Mike, když bylo možné něco poznat, „Je mnohem protáhlejší a řekl bych, že obsah mozkovny bude větší než u normálních lidí. A-Aka to taky má, ale u něj jsme si už zvykli...“
Asthra přejela konečky prstů holou kůži. „V každém případě bude moci používat přílbu jako my! Kontaktní body jsou na těchže místech. Nebudou s tím problémy...“
„Na domorodce jsi musela přílbu přizpůsobit! Viděl jsem to...“
„Ano, jistě. Tvaru lebky, ne těm bodům. Jsou téměř identické.“
„Myslíš, že je to vliv genetického křížení mezi našimi a zdejšími lidmi? Jako u psů a koček, které sem kdysi přivezli domorodci a tady se změnili?“
„Myslím, že lidé tady a u nás pocházejí z jedněch a těchže předků.“ pravila Asthra klidně.
„To je dost odvážné tvrzení!“ ozval se Roger, „To by znamenalo, že buď museli přijít odtud k nám, nebo od nás sem! A že tedy brána fungovala od nepaměti...“
„Nebo že na obě místa přišli z dalšího zdroje, který neznáme!“ protlačila se dopředu Sheilla, „Nebo dokonce, že vývoj všude ve vesmíru se řídí stejnými pravidly...“
„Nesmysl!“ vzkypěl Roger, „Celá příroda je úplně jiná než u nás! Na Zemi neexistují opeřené stíhačky, kunoveverky ani ptáci s drápy na křídlech; a už vůbec ne mořští draci...“
„Neexistují, ale možná někdy existovali!“
„Kdybys byl tak vzdělaný, jak se chlubíš,“ řekla Sheilla, „Znal bys jihoamerickou harpyji; její mláďata mají taky na křídlech drápky. Bohužel je v dospělosti ztrácejí...“
„Harpyji znám a předpokládám, že její místní varianta bude mít rozeklaný jedovatý jazyk – jako ty!“
Kaiití sledovala jejich diskusi a usmívala se tomu. Nerozuměla, ale to jí nevadilo, neboť ji bavilo, jak se hádají. Asthra jí při tom perfektně vyholila hlavu, ukázala kam si má lehnout a teď jí připínala na lebku kontakty a přelepovala náplastí. Pak jí dala napít uspávacího nápoje, přivedla do transu a zasunula hlavu s přílbou do Wallisu. Zkontrolovala, zda je nasazen správný program a spustila stroj.
„Máte hodinu čas se hádat,“ řekla ostatním, „Potom nám k tomu jistě řekne svoje připomínky...“
Pochopili a vypadli; většinou se nasnídat. Asthra zůstala po celou dobu s Kaiití, jídlo si nechala přinést. Taky A-Aka zůstal, sledoval, jak Wallis tiše přede a jak se odvíjejí kotouče magnetofonu, na jehož pásce byl zapsán program, přecházející do vědomí jeho dcery. Nic se nedělo, Asthra seděla v lotosové jogínské pozici a tiše si zpívala mantry, ale čaroděj se zřejmě nenudil. A taky veliký černý pes tu ležel s hlavou na předních tlapkách a pečlivě sledoval, co to provádějí s jeho paní.
Před koncem cyklu přišlo několik lidí; především Sheilla, která toho rána měla na starosti ošetření Živým Ohněm. Taky Enkra, Roger, Mike, Fernando, Claudio. Každý měl nějaký nenápadný důvod, proč tu musel být; všichni si posedali do kouta a sledovali, jak se protáčejí kotouče. Dohadovali se o něčem, ale Asthru jejich spory tentokrát nezajímaly. A oni s nimi přestali, když Wallis zacinkal a oznámil, že je programu konec.
Asthra vysunula Kaiití ze stroje, sundala jí přílbu a odepnula kontakty. Potom jí konečky prstů masírovala spánky, až ji probudila; když se ve smaragdových očích dívky objevil záblesk vědomí, zeptala se obligátně: „Tak co? Jak se cítíš?“
„Děkuji, dobře.“ zazpívala Kaiití svým zvonečkovým hlasem a posadila se. A usmála, samozřejmě.
„Hlava tě nebolí?“
„Jenom trošku.“
Asthra jí přejela prsty po lebce.
„Děkuji, už ne.“
„Nepřekvapuje tě, že mluvíš naší řečí?“
„Proto jsem se to přece učila...“
„No tak fajn,“ řekla Asthra a přestala se k ní chovat jako k nemocné, „Myslím, že můžeme začít s výukou. Především tě mezi námi pěkně vítám a jsme rádi, že tě tu budeme mít. A hned na úvod na tebe začneme chrlit nejzvláštnější a nejneobvyklejší věci. Kdyby toho na tebe bylo moc, tak řekni a já přibrzdím. Jasný?“
„Jasný.“
„Přišla jsi sem, abys vystudovala na čarodějku, jako jsme my. Umíme toho hodně, a ty to sama brzo poznáš. Je potřeba, aby ses to co nejrychleji naučila taky, protože práce je moc a samy na všechno nestačíme. Takže se dobře dívej, a co budeš chtít vědět, okamžitě se nás zeptej. Neboj se ničeho, neostýchej a tak dál, protože všechno, co děláme, je v pořádku a správný.“
„Ano, jistě.“
„Zapamatuj si, že patříš mně a jenom já ti budu poroučet a nařizovat. Zatím, dokud se něco nenaučíš. Za čásek budeš velet sama, ale teď mě budeš muset poslouchat, chtěj nechtěj. A taky tuhle holku; jmenuje se Sheilla a umí toho po mně nejvíc. Lidí, co ovládají Oheň, je tady víc, dokonce i kluci to umějí. A různý holky se to časem učí a zas toho nechají, jak zrovna život jde. U tebe bych ráda, kdyby sis to zachovala, protože mám dojem, že by ti to šlo...“
„Tak dobře.“
Asthra si vyměnila pohled se Sheillou. „No – nejdřív snad aby ses šla najíst. Máš jistě hlad, ještě jsi dneska nic nejedla!“
„Ano, mám.“
Sheilla přistoupila blíž. „Tak hele koukej: kdybys měla hlad a nechtěla ho mít, tak to se dělá takhle...“ stiskla jí prsty jedno místo na lebce a jemně třela, „Co, ještě máš hlad?“
„Už ne!“ zasmála se Kaiití.
„No vidíš. Ale že jíst máme co a je toho hodně, tak zajistíme, abys hlady skučela...“ opět se jí dotkla a Kaiití řekla:
„Ano, mám veliký hlad! Opravdu...“
„Tak vidíš, jak si dovedeme hrát! Umíme ještě spoustu lepších věcí, tohleto se učí malý holky ve školce. Skutečně, nevěřila bys, jak jsou ty malý potvory vychytralý a co všechno se dokážou naučit, když na ně člověk nedává pozor...“
Sebrala Kaiití »pod křídlo« a vedla do jídelny, a při tom vykládala: „Účelem naší hry je přesvědčit druhýho, že myslí nebo cítí věci, který chci já a ne ty, co skutečně jsou nebo který chce cítit on. Tak třeba léčíme nemocný. Jednoduchý pocity jde navodit stisknutím bodů na hlavě. Naučím tě to, není to nic těžkýho. U nás doma máme takovou školu pro malý holky...“
„To musí být pěkný...“
„To víš, že je! Jak říkám, jsou to mrchy. Krátce před odjezdem jsem na ně musela vlítnout a skopat je všechny na jednu hromadu. Víš, co se ty malý bestie naučily? Sedm až deset let, a začaly dráždit sexuální centra. Nějaká velká koza jim to prozradila a ony... já jdu večer po cimrách na kontrolu a už za dveřma cítím sténání, jako když někomu něco je. A ony se tam svíjejí po podlaze a skučej, jako kdyby je brousil nejmíň půlmetrovým...“
„Sheillo!“ zarazila ji Asthra v rozletu.
„Nojo, promiň. Já ti to pak dopovím, až nebude šéfka na doslech. To víš, malý holky. Nic by mě nepřekvapilo, kdyby si tak hrály třináctky, k těm to docela pásne. Ale takový malý? Já mezi ně vlítla a jak jsem je mlátila, tak z nich chlupy jenom lítaly. Teda ne doslova, samozřejmě byly ostříhaný jako my, ale... víš, jak to myslím...“
„Neví!“ řekla Asthra, „Nerozumí ti, kecáš moc slangem. Klidně se ale vykecej, ať ti není zle – třeba z toho něco pochopí...“
„Já docela chápu,“ řekla Kaiití, „Povídej mi dál, mě to baví!“
„No tak vidíš! Heleď, je to docela jasný: na hlavě jsou citlivý body, to už víš, Asthra ti je stimulovala, když ti dávala přílbu. Cítila jsi při tom něco?“
„Ano. Bylo to příjemné.“
„Jo? Taky někdy stačí pěkně oholit hlavu... je to příjemný, když to někdo umí. Na hlavě zkrátka jsou místa, kde ti šimrání od břitvy připadá fajn, a zase jiný, kde ti to působí mírnou bolest, ale takovou, že... nechceš to předvést názorně?“
„Nakopnu tě, Sheillo!“ varovala Asthra.
„Tak třeba na mně, to je jedno! Podívej, tadyhle... Když to místo budu dráždit, tak se ti bude zdát, že jseš s klukem, kterej ti dává všechno, co potřebuješ. Samozřejmě, dá se přímým drážděním zevních orgánů, ale tak je to skoro lepší. Totiž, mladý holky si takhle hrajou v jednom kuse, protože jim nemůžeme dovolit chodit s klukama, jasný? Potom, když začnou, už je jim všecko málo. Kluci, když se jim řekne, že toho málo uměj, jim aspoň rozbijou pěstí nos, aby si přišly na svý a neříkaly, že si nic neužily...“
Asthra vzdychla; A-Aka, který šel krok za dcerou, se tvářil nezúčastněně. A Sheilla, potěšená novou posluchačkou, jela jako řehtačka:
„Ona totiž intenzivní bolest je taky příjemnej pocit a hrozně pomáhá. Když si potřebuju hodně rychle odpočinout a všecko ze sebe shodit, nechám si na chvilku pustit absolutní bolest. Jenom na pár vteřin, nejdýl půl minuty, dýl by to nikdo nevydržel. Hele, Asthro, nechtěla bys to předvíst, aby to viděla názorně?“
„Na tobě hrozně ráda!“ vypěnila Asthra, „Tak se dívej, Kaiití, a brzo se to nauč, ať ji můžeš týrat...“
Sheilla si klekla, Asthra jí sevřela hlavu mezi kolena. Chvíli pečlivě hledala a potom jí špičkami ukazováčků stiskla dva body na hlavě. A ještě něco palcem na zátylku nad míchou.
Sheilla se načisto proměnila; zbledla, tvář se jí zkřivila bolestí. Řvala široce otevřenými ústy, řvala nelidsky jako zvíře; ale nebylo slyšet jediný hlásek, protože Asthra ze všeho nejdřív vypnula hlasové centrum. Za okamžik ze všech pórů na těle Sheilly vystoupily kapičky studeného potu; z hlavy, čela a spánků stékaly celé pramínky. Úplně zesinala, oči se jí obrátily v sloup; v tu chvíli ji Asthra uvolnila a jenom zlehka masírovala hlavu, aby ji zase uklidnila.
„Pa... panebože!“ vzdychla Sheilla, „Prima... fantastický! Úžasná relaxace...“
Chvilku trvalo, než se docela vzpamatovala. Kaiití to sledovala se zájmem a usmívala se tomu jako všemu, co viděla.
„Bezvadný, když tě něco bolí nebo máš nějaký starosti,“ řekla Sheilla, „Někdy ti to předvedu, teď by se tvůj táta moc vyděsil.“
„Já bych ráda!“ řekla Kaiití.
„No jo. Teď se nejdřív najez.“
Kaiití se s chutí pustila do jídla. Všichni domorodci jedli velmi rádi; taky A-Aka si vzal misku a spokojeně se usmíval na Sheillu a Asthru, které tak šikovně školily jeho dcerku.
Po jídle konečně jednou promluvila mimo vyzvání. Zeptala se:
„To pruhované zvíře... jmenuje se tygr, že?“
„Ano. Tygřice jménem Baghwarrí...“
„Je velice krásná a její koťata jsou úchvatná. Říká se to tak?“
„Ano. Tygři se ti líbí?“
„Moc. Chtěla bych s nimi kamarádit.“
„To je možné. Jsou velice milí a jak se mi zdálo, budou tě mít rádi. Počkej, někde by tady měl být někdo z hlídky...“
Sheilla nechala jídla, vyskočila a odběhla; za chvíli se vrátila a s ní Wagarra, největší a na pohled nejstrašlivější, protože mu po předcích zůstaly tesáky až pod bradu, ostré jako nože; měl ve svém rodu šavlozubé tygry z hor. Přistoupil a pečlivě si Kaiití očichával.
Kaiití zajásala, objala ho kolem krku a jeho hlavu si přitiskla k tváři. Bylo to trochu překvapivé, ale Wagarra to strpěl bez námitek a dokonce zamručel, jako že je spokojen.
„Poslechni, tahle impulsivnost by se ti někdy mohla nevyplatit! Naše šelmy mají sice lidi rády, ale brát je hned na první pokus kolem krku a takhle vyvádět, by mohlo někoho rozčílit nebo vylekat! A když takový tygr plácne packou...“ varovala Asthra.
„Ale, já se nebojím!“ rozesmála se Kaiití, „Já taky něco vydržím, i kdyby mě plácl...“
„No – to bych ti moc neradila!“
„A co může člověku udělat taková kočka?“
Nastalo poněkud trapné ticho, jen Wagarra, kterého pořád ještě drbala pod bradou, si tiše předl a špicoval uši, co se dozví.
„No... on totiž tygr je největší a nejnebezpečnější šelma celýho světa!“ vysvětlila Sheilla.
„Vážně? Takovejhle?“ zatahala Kaiití Wagarru za černé ucho s bílým zrcátkem zezadu.
„Větší už je jen medvěd, ale ten zas není tak divoký a nejde z něj takovej strach...“
Kaiití se smála a vypadala, že jim nevěří. „A proč mají lidé z tygrů takový strach?“
„Já se tomu taky divím!“ řekl Wagarra, hluboce přesvědčený, že lidé jsou většinou blázni.
„Divocí tygři občas lidi napadali. A protože byli silnější, zvítězili a lidi zakousli. Takže se jich lidé začali bát a bojí se i našich, i když jsou velmi přátelští a laskaví.“
„No... tak dobře,“ řekla konečně Kaiití, už poněkud chápající, „Já bych jenom ráda věděla, co by ti lidé dělali, kdyby potkali něco skutečně nebezpečného...“
Zbytek snídaně proběhl v atmosféře poněkud rozpačité. Armini byli rozladění, že se Kaiití nebojí jejich šelem, na kterých si zakládali a Kaiití se cítila trapně, že řekla něco, co neměla. Jen tygr Wagarra byl spokojený. Očichával se se psem, který chodil Kaiití pořád v patách a zřejmě v sobě nacházeli zalíbení; on totiž ten pes byl skoro tak velký jako tygr sám.
Po snídani se dívky rozhodly předvést Kaiití koupání v Ohni. Někteří členové společnosti doufali, že se bude Ohně konečně trochu bát, ale ti prozíravější už dávno věděli, že se nelekne. Z domorodců se nikdo nebál, ani malé děti ne.
Dopadlo to přesně tak, jak čekali: Kaiití pozorně přihlížela, jak Asthra vyvolává Živý Oheň; když pak vsunula do Ohně ruce až po lokty, aby vyzkoušela zda ji poslouchá, Kaiití to vzápětí zkusila aspoň prstem. Ježto ucítila žár, ucukla, ale přesto koukala, jestli by se to nedalo nějak zařídit.
„Neboj se, napoprvé to pálí, ale neublíží!“ řekla jí Sheilla, která ji sledovala, „Koukej, já ti ukážu, jak se koupem...“
Vstoupila do plamenů, když jí Asthra dala pokyn. Kaiití okouzleně přihlížela, jak ji plameny obtékají, aniž jí ublíží.
„Můžu taky?“ zeptala se.
„Můžeš. Ale tohle radši sundej, Oheň by ti to spálil!“ ukázala Sheilla na řemínek, na němž visela krásná, červeně a modře žíhaná mušle. Byl to jediný kus oděvu, který Kaiití nosila. Nyní jej tedy odložila a bez bázně vstoupila do mísy s Živým Ohněm.
Hlavu jí sice oholili, ale po těle zůstalo ještě dost chloupků, odumřelé kůže a nečistot, aby to vše rázem vzplanulo. Kaiití pocítila žár, který ji velice bolel, ale hned to pominulo a náhle se cítila šťastná a spokojená. A když jí Asthra pokynula, aby vystoupila, bylo jí to skoro líto.
„Tak co, jak se ti to líbí?“ ptala se Sheilla.
„Líbí,“ souhlasila, „To děláte často?“
„Třeba denně. Budeš se moci koupat, kdy budeš chtít, až se naučíš ovládat Oheň.“
„To je dobře. Jak se to dělá?“
„Nejdřív se musíš naučit soustředění. Nebude to lehké. Jenom ti chceme ukázat, co všechno náš Oheň umí. Že tě perfektně ostříhá, už jsi viděla, ale taky dokáže vyléčit poranění a dodá ti zdraví, sílu a energii...“
„Ano, to vím...“
Věděla to od otce, kterého daly Ohněm dohromady po zraněních. A věděla taky, že se bude učit s ním pracovat, proto ji pozvali. Jenomže si to představovala poněkud jednoduše.
„Abys ovládla Oheň, musíš především umět ovládat sebe!“ říkala Asthra, „Není to tak lehké, jak si myslíš, každá se to učila dlouhou dobu! Ty budeš taky; zatím nás pozoruj a ptej se na věci, které nechápeš. Musíme taky poznat tebe, abychom tě mohly učit.“
„Tak dobře. Tak co budeme dělat?“
Asthra zaváhala. Ohlédla se na Sheillu a rozhodla to velice jednoduše: „Nejdřív si půjdem zaplavat...“
U moře zjistily důležitou okolnost: že se Kaiití umí perfektně potápět. Na svém ostrově totiž lovila malé červené mušličky, ze kterých se dělaly náhrdelníky a jiné šperky. Ty mušličky tady nebyly; podle Kaiití když chtěl některý muž získat ženu, musel jí věnovat náhrdelník z takových mušlí.
„Pro koho jsi lovila mušličky ty?“ zeptala se Tanya, kterou řeči o lásce vždy zaujaly.
„Pro nikoho. Jen tak...“
„A každý muž musí ty mušle nalovit sám?“
„Ne, to ne. Proč by to dělal? Bojovníci na to ani nemají čas. Proto přijíždějí k nám a od nás si mušle berou.“
„Aha! U nás taky máme výměnný obchod. Takže u vás jsou peníze ty červené mušle, že?“
Kaiití zapátrala v paměti, co jsou peníze. Slovo znala, ale nic jí neříkalo, takže nastala kratší diskuse o významu peněžních vztahů vůbec. Nakonec vysvětlila, že mušle představují určitou hodnotu, ale nic se za ně koupit nedá. Jsou spíše čestným označením, které bojovníci nosí na krku nebo na rukou a potom předávají ženám, které se jim líbí.
„Takže vám za to nic nedávají?“
„No... ale ano, dávají!“
„A co?“
„Lebky.“
Teď nadskočili skoro všichni. „Lebky? Jaké lebky?“
„Lebky našich nepřátel.“
„To bojovníci zabíjejí nepřátele, aby jim vzali jejich lebky?“
„No ano! Ty potom nosí k nám do oba...“
„A dostanou za to ty mušličky!“
„Tak. Aby bylo vidět, že jsou stateční a co všechno dokážou!“
„Lebky... nestane se někdy, že přinesou celou hlavu, čerstvě uříznutou?“
„Ano, často. Ale většinou je potopí do vody a malé ryby celou hlavu čistě ožerou. Zůstane jenom očištěná kost...“
Ta představa dívku vůbec neděsila, spíš bavila. Armini byli ovšem poněkud vyděšeni. „A kdo jsou vaši nepřátelé?“
„Například lidé, kteří plují po mořích ve velikých lodích. Vojáci, když zabloudí k našemu ostrovu. Už se nevrátí, bojovníci je pobijí a vezmou jim jejich hlavy...“
Posluchači koukali jeden po druhém, dost otřeseni. Nakonec to Tanya, nezřízeně vzrušená, nevydržela a zeptala se: „Hele, řekni to všechno! Co udělají se zbytkem? Že jíte lidské maso!“
„Já ne, jenom dospělé ženy. A samozřejmě bojovníci, ti dělají hostinu vždycky, když někoho zabijí...“
„Já to tušila! Lidožrouti!“
„Ale pro nepřítele je to čest, když ho naši muži snědí! Myslím, že každý bojovník považuje za čestné být tak vyznamenán!“
„Ptala ses jich na to? Myslím zaživa...“
„To ne. Ale znám přece naše zvyklosti!“
„My bohužel ne, tvůj otec se nám s tím nepochlubil. Mimochodem, kolik lebek donesl domů on při svých schopnostech?“
„Otec na lov lebek nechodí. On je čaroděj!“
„Skvělé! Když se bojovalo o Orla, podřezával je jedna radost!“
„Ano, otec je skvělý! Býval jedním z nejlepších bojovníků v kmeni, i když je tak malý...“
„Malý? A-Aka že je malý?“
„Bojovníci jsou většinou vyšší než on, a mají větší sílu...“
„To znamená, že jsou i větší než my! Snad jenom Sebastiano by na výšku vyhovoval...“
Kaiití neznala Sebastiana, ale souhlasila, že průměrný bojovník je vyšší než oni.
„No hezký!“ řekla Tanya, „Už Sebastiano se pořád vytahuje s tou svojí vejškou, a teď tu budou takoví habáni běžně! To je hrůza!“
„A když se jim něco nebude líbit, tak nás podříznou, snědí a hlavu uloží do... kam že?“
„Do oba. To je místo, kam se ukládají nepřátelské hlavy.“
„A je jich tam hodně?“
„Dost. Nevím, kolik. Některé jsou staré víc než lidský věk; nikdo už neví, komu patřily, kdo ho zabil a proč...“
„O normálních lebkách se to ví?“
„Samozřejmě! Když se koná slavnost, každý připomíná, kterou lebku ulovil on a která je po jeho otci a dědečkovi a jiných předcích. Proto si každý pozná, co mu patří...“
„To je pěkný, takový sběratelství! Vy vůbec budete milej kmen!“
„Naši lidé jsou velmi přátelští...“
„Jo, to jistě. Ráda bych je poznala!“
„Navštiv náš ostrov! Jsi hezká, určitě ti mladí muži přinesou hodně náhrdelníků z mušlí...“
Poděkovali jí za pozvání, ale nijak zvlášť se k tomu nechystali – zřejmě je ta perspektiva tolik nelákala.
„No, vykoupali jsme se, odpočinuli si, půjdem něco dělat!“ řekla Asthra a zvedla se, „Kaiití, ty půjdeš se mnou, budeš se na mne dívat a učit se. Nejdřív obejdeme raněné...“
Během toho prvního dne si Kaiití docela zvykla na prostředí a všichni si zvykli na ni. Chodila všude s Asthrou a koukala jí na ruce, občas se zajímala i o práci jiných. Byla velice zvídavá, ochotná, úslužná a všem sympatická; navíc jejím prostřednictvím poznali a pochopili zvyklosti A-Aky a jeho lidu, takže si je uměli zařadit a nic je nepřekvapovalo. Že jsou lidožrouti a lovci lebek, nebylo pro Arminy nic moc divného, takové kamarády občas potkávali. Horší to bylo v době, kdy ještě neznali jejich spády.
Asthra a Sheilla se pokoušely zjistit, zda její národ má nějaké představy o vyšších silách, jež ovlivňují život lidí. Kaiití to dělalo trochu vyjadřovací potíže; na první pokus vyjmenovala asi třicet duchovních bytostí, které je nutno znát a brát ohled na jejich přání a zájmy. Když si všimla, že její vyprávění chtějí nahrávat na kazeťák, zopakovala to a přidala ještě kolem padesáti dalších, kteří se lidem do života vměšují méně, výjimečně či zcela zřídka, ale taky mohou. Všechny tyto bytosti je nutno si naklonit správným způsobem života; což ovšem pokaždé nejde, neboť jejich zájmy jsou protichůdné. Z toho důvodu se spolu ti duchové často perou, ale odnášejí to hlavně lidé. Například tak vznikají tajfuny, bouře a určitá nevysvětlitelná údobí, kdy všechno umírá a nedá se s tím nic dělat. Největším znalcem těchto duchů je A-Aka; dcera je předurčena, aby si to zapamatovala a starala se, až zemře stářím nebo ho něco sežere.
Sheilla jí začala líčit, že také Oheň je živá bytost, vnější energie Nejvyššího Pána seslaná jako dar lidem; Kaiití napjatě poslouchala a byla nadšená. Hned se ptala, které ještě bytosti by měla znát a komunikovat s nimi, takže jí začaly něco vykládat. Tehdy se zeptala, zda některá z dívek uctívá Johna Silvera, což je pirát z Ostrova pokladů; vysvětlila, že ho zná od tatínka. Tak se začaly vyptávat a dozvěděly se, že A-Aka docela klidně zařadil mezi svoje duchy hrdiny všech knih, které prozatím přečetl, bez ohledu na to, jestli kdy žili nebo si je někdo vymyslel. Pokusily se to Kaiití vysvětlit, kývala hlavou, ale pravdu měl samozřejmě tatínek. Nebylo pochyb, že je ochotna rozšířit svůj pantheon o tolik dalších bytostí, kolik si dokáže zapamatovat.
S trochou obav ji večer posadily k videorekordéru a dívali se na nějaký film. Byla to limonáda o lásce, nic moc velkého; avšak byli zvědaví, jak bude Kaiití reagovat. Nejdřív byla překvapena, pak chtěla vědět, jak tak maličcí lidé v přístroji mohou žít a když jí vysvětlili, že jsou to jen obrázky šikovně zachycené, přijala to bez váhání za hotovou věc. Příběh sledovala se zájmem, ale bez citového angažování; až do určité chvíle.
To bylo tehdy, když mladá dvojice prožívala noc lásky v zahradě plné barevných květin a zpívajících ptáčků. Sexuálně mimořádně opovážlivou scénu sledovala Kaiití klidně až do chvíle, kdy milenci zvrátili hlavy a hleděli na měsíc, svítící jim k jejich milování; v tu chvíli Kaiití lehce vykřikla a málem vyskočila.
„Co se děje?“ ptala se Asthra.
„To... to je přece Měsíc!“ volala Kaiití.
„No ano – a co...?“ Asthra si teprve nyní uvědomila, že na této planetě žádný měsíc není a Kaiití ho proto nemůže znát.
„Taková malá planeta, víš? Obíhá okolo země a v noci svítí...“
„Já přece vím, co je měsíc! Jen jsem ho nikdy neviděla!“
„Chceš říct, že zde existoval nějaký měsíc? Kdy to bylo? A proč už není?“
„Měsíc? Ano, byl. Pak zestárl a umřel.“ řekla dívka roztržitě, sledujíc soustředěně obrazovku. Ta se ovšem už zas věnovala jen milostným problémům roztoužené dvojice a měsíc ji nijak nezajímal – tak to bylo až do konce filmu. Kaiití se sice uklidnila, ale na její vzrušení dívky nezapomněly.
„Povídej mi o měsíci!“ požádala ji Asthra.
„Vyprávějí o něm legendy. Za dávných časů před mnoha pokoleními lidí byl na obloze veliký, krásný a zářivý Měsíc, takže když byl jeho kotouč plný, bylo v noci vidět jako ve dne! A podle toho, jak se pohyboval po obloze, se dalo hádat, jak stará je noc a kdy přijde ráno...“
„To je normální,“ řekla Sheilla, „Potom měsíc zmizel ze světa?“
„Zestárl a zemřel. Všichni zestárnou a umírají, to je zákon...“
„Ale proč zemřel? Měsíc přece nemůže zemřít jako člověk!“
„Zemřel, protože už byl moc starý.“ vyložila Kaiití, jak uměla. Víc se od ní nedozvěděli; co znala, jí vyprávěli staří lidé, kromě jiných i otec. Zajímavé bylo, že ačkoliv už viděl nějaké noční snímky se zachyceným měsícem, nic neřekl o tom, že takovou planetu zná a byla kdysi i nad jeho domovem.
Asthra o tom vyprávěla Mikovi Crossovi. Taky u toho byl Enkra a pár dalších. Vyslechli její vyprávění velmi pozorně a vážně.
„Zdá se, že místní domorodci jsou velmi zajímavá subkultura!“ řekla na závěr, „Jejich legendy rozhodně stojí za bližší zájem!“
„Myslím bude nejlepší, když zkusíš vytáhnout něco od toho děvčete!“ řekl Roger, „A-Aka nám sice nic nezatajuje, ale taky sám od sebe nic neřekne. Například to o měsíci...“
„Je dobře, že nemá averzi proti cizí kultuře,“ řekl Mike, „Ale tím důležitější je včas podchytit, co v jejich znalostech je původní a co přijme od nás! Mohla bys zkusit ji požádat, aby sama vytvořila nějaký věrohodný přehled...“
„Myslím, že by to šlo. Je velice ochotná; naučíme ji dělat programy a může se snažit...“
„A-Aka určitě zná víc než ona a o zpracování programu jsme ho požádali; jenže on si radši čte nějaké další věci a obohacuje tím svoje představy. Kaiití možná bude stejná...“
„Navázala dost důvěrné vztahy s mladšími děvčaty, Sheillou, Tanyou a tak. Řeknu jim, aby se jí věnovaly...“
„V každém případě je to zatím jediné původní společenství, které Japonci nedokázali zničit! A samozřejmě Šťastné ostrovy, ale tam jsme nepozorovali žádné hlubší vědomosti...“
„A-Aka vyprávěl něco, že za starých časů jejich bojovníci pluli na kánoích po celém oceánu. Zřejmě měli široce rozvětvené styky!“
„Ano. Odevšad si přivezli lebečku jako suvenýr...“
„Nezlob se na ně! Oni to nevidí jako zločin...“
„A místní děvčátka nedají a nedají, dokud nedostanou ozdobu z červených mušliček!“ mrzel se Roger, „A mušličky nebudou, dokud čaroděj nedostane lebku do sbírky. Což jen hrdinové mají právo na trochu lásky?“
„Co ty si s tím děláš starosti? Tak přineseš lebku některé ze svých obětí a budeš mít po starostech!“
Dělali si legraci, ale ve skutečnosti to byla záležitost velice vážná a všichni to věděli. Když se rozcházeli spát, těšili se, co dobrého jim přinese příští den.
Okolo půlnoci všechny probudila série výstřelů z kulometu, namontovaného na Arabelle; vzápětí je doplnily další z jiných lodí. A taky z moře, odkud zřejmě přišel nečekaný útok. Jen díky dobrým smyslům šelem se nepřátelům nezdařilo zaútočit překvapivě.
Enkra vyběhl s lejzrovačkou v jedné a mečem Excaliburem v druhé ruce; oblékáním se nezdržoval, ani ostatní. Venku byl zatím zmatek, ale už se dalo zjistit, co se mělo stát a co se skutečně stalo. Nepřátelé zřejmě chtěli zopakovat to, co předvedli Armini při přepadu Sabury, jenže útok na Liberty, Orla a Arabellu byl zpozorován včas. Zatím se bojovalo, ale nezdálo se, že by nepřítel získával nějakou převahu.
Nejvíc nepřátel se hrnulo na břeh, přímo na základnu Okinawa; možná chtěli osvobodit zajatce. Enkra přispěl ke všeobecnému vítězství tím, že přeťal jednoho velitele vejpůl, vzápětí usekl dalšímu hlavu i s mečem, kterým se kryl. To je dostatečně poučilo, že blýskavá zbraň, kterou tak skvěle vládne, je nebezpečná a přestali se na něj hrnout.
Arminský velitel by už dávno pochopil, že se akce nepodařila, a zavelel k ústupu. Japonský velitel samozřejmě měl jiný názor: bez ohledu na to, že proti němu bojovali všichni, posílal další a další vlny svých mužů přímo proti kulometům a lejzrovým puškám. A oni útočili, bez rozmyšlení a bez špetky zdravého rozumu – jen ti, co se náhodou dostali na okraj toho běsnění nebo utrpěli menší zranění, se pokusili odplížit stranou a nějak přežít.
Enkra se se skupinou dalších prosekal až na molo; chtěl pomoci strážným na lodích, ale ti už se útočníků zbavili sami. Na moře odplouvalo několik plavidel, které bylo ze všeho nejvíc možno nazvat kocábkami; něco podobného si stavějí malí kluci pro plavbu po rybníce, nebo při závodech netradičních plavidel. Takové závody však mají za cíl co nejdéle udržet nad vodou plavidlo zcela neschopné plavby; zatímco vojáci na těchto troskách sem přijeli bojovat.
Roger bojoval jako ostatní; když ale postřílel několik útočníků, povšiml si skupinky lidí drobné postavy, kteří bojovali s nepřáteli. Byli mu podezřelí, tak se na ně soustředil; snažil se zjistit, který z nich jim velí. Tihle chlapi rozhodně neměli chuť nechat se zabít; jen co pochopili, jak se situace vyvíjí, snažili se spíš zmizet než bojovat. Roger je obešel a vypálil jim po nohách; dva zasáhl a když proti němu vyrazili ostatní, klidně je postřílel z lejzrovačky. Kdo zbyl, utekl, ale ti dva zůstali a vztekle nadávali – malajsky!
Tím útok skončil, velitel Japonců asi přece jen dostal rozum. Kdo přežili, naskákali na svá podivná plavidla a snažili se dostat z dostřelu. Někdo navrhl pronásledovat a potopit všechny, ale Enkra zakázal a dovolil ubohým zbytkům nepřátel odplout.
Roger pospíšil ke svým zajatcům; dva kamarádi mu pomohli odnést je do velitelského baráku, kde se jich ujal tygr Wagarra. Na rozdíl od Japonců a domorodců se ho příšerně báli, neodvažovali se ani pípnout a jen ustrašeně sledovali, co se kolem děje.
Enkra neměl moc času; Rogerovo hlášení vzal na vědomí a mávl nad ním rukou. Přestože ztráty nebyly veliké, raněných bylo hodně a bylo třeba jim pomoci okamžitě. Asthra už zapálila Oheň, další připravovala Sheilla; Enkra jim pomohl, co se dalo, teprve potom se přišel podívat.
To už Roger s Mikem vyslýchali zajatce. Zatím oba muži trpěli hroznými bolestmi, protože Roger jim slíbil ošetření, až odpoví na jeho otázky. Takže oba prosili, aby se už na něco ptal.
„Odkud jste sem přišli?“
„Z ostrovů, pane...“
„Které ostrovy máš na mysli?“
„Filipíny...“
„Patříte k banditům, které vedl Li-Jang?“
„Ano, pane!“
„Jak jste se dostali do japonské armády?“
„Jeho Výsost kníže admirál Kimura nám prokázal tu čest a přijal nás mezi své hrdinné bojovníky...“
Roger se rozesmál. „Jenom drobná faktická poznámka: už nejste v armádě Jeho Výsosti knížete admirála Kimury, ale v armádě Jeho Výsosti prince Enkry. Takže doporučuji začít tlouct na tuhle stranu a Kimuru spíš odsuzovat. Jinak narazíte!“
Oba muži se tvářili poněkud nechápavě. Možná právem, protože Roger sice hovořil malajsky, ale vyjadřoval se pro jejich chápání příliš složitě a někdy doslovně překládal arminský slang.
„Jakého prince, prosím?“ ptal se ten starší.
„Arminského. Já jsem, s laskavým dovolením, Roger Monroes, jeho ministerský předseda...“
Bylo na nich přímo vidět, jak uvažují, co počít. Konečně tvář mladšího ozářil záblesk pochopení a on vykřikl:
„Tygří princ! Proto jsou tady ty zvířata!“
„Ach... to je tady i Vybledlý drtič kostí?“ vyjektal ten druhý.
„Nevím, koho tím myslíš!“
„Je velmi vysoký, má dlouhé vybledlé vlasy a láme lidem kosti přes koleno. A nadává každému zkurvenejch trpaslíků...“
„Sebastiano!“ konstatoval Roger spokojeně.
„Ano, tak mu říkají bílí lidé. Je tady?“
„Jasně. Velel té lodi, na kterou jste útočili první. Arabelle.“
Oba Malajci naráz zaúpěli „Áááá!“ a tvářili se velmi nešťastně. Roger to sledoval se značným potěšením a hned se zeptal:
„Něco se vám na tom nelíbí?“
„Na tu loď útočili naši kamarádi!“
„To měli zatracenou smůlu!“ zubil se Roger čím dál spokojeněji, „Váš Vybledlý drtič kostí je určitě přerazil ve hřbetě!“
Malajci se chvíli domlouvali očima. „Pane... co s námi bude?“
„Co by? Vyslechneme vás a uvidíme...“
„Sebastiano nebude na nic čekat! Zabije nás!“
„Jsme moji zajatci. Já rozhodnu, jestli vás máme zabít nebo ne. Sebastiano má právo jenom na ty zajatce, které si pochytá sám!“
„Ty jsi jistě dobrý a laskavý, pane!“
„Jsi nejspíš jediný na světě, kdo si to myslí. Všichni tvrdí, že jsem potměšilá vzteklá potvora. Ale nechtěl bych tvůj názor ovlivňovat!“
„Jistě nám nechceš ublížit... ani nás nedáš tomu Sebastianovi!“
„To ještě nevím. Až jakou budu mít náladu.“
„My... můžeme ti být velice užiteční!“
„Vy si vážně myslíte, že čekám jenom na vás? Takoví jako vy mi nejsou vůbec k ničemu! Co umíte kromě loupežnictví a vraždění?“
„Nic, pane. Ale to zase umíme dobře!“
Roger se rozesmál. „Poslouchej, chlapče, ty nejseš takovej pitomec, jak se nejdřív zdálo. Ta odpověď se mi docela líbila. Jak ti říkají?“
„Čang-Kuej.“
„To není malajské jméno! Je čínské...“
„Můj otec byl Číňan, matka Malajka.“
„Jakou hodnost jsi měl v té vaší armádě?“
„Tam nejsou hodnosti. Býval jsem kormidelníkem na útočném člunu!“
„Jaké ti dávali práce? Samostatné nebo v houfu ostatních?“
„Nejdřív v houfu, potom i samostatné. A taky... umím dobře anglicky, pane! Když bylo zapotřebí, dokázal jsem sledovat lidi ve městě...“
„Bojovat umíš?“
„Uměl jsem. Teď...“ Čang se ohlédl na prostřílené nohy. Krev mu sice netekla, ale rány nasvědčovaly, že byly zasaženy i kosti a na nohy se nemohl postavit.
„S tím si nedělej starosti!“ mávl Roger rukou, „Když budu chtít, vyléčím tě hodně rychle...“
„Slyšel jsem!“ řekl Čang stejně vesele.
Rogerovy zelené oči zářily spokojeností. „Poslouchej Čangu, ty jseš zdá se mi pěkná bestie! Skoro tak velká bestie jako já. Dokonce je možný, že větší... Vsadíme se?“
„O co a jakým způsobem?“
„O život, samozřejmě. Vždycky se hraje o život. Já si tě nechám a budu tě používat ve svých službách. Rovnou ti říkám, že ti nebudu věřit ani slovo. Možná bude trvat rok, než ti začnu aspoň trochu důvěřovat. Možná deset let a možná celý život. Když ti na něco přijdu, zabiju tě. Ty víš, že to umím.“
„Vím.“
„Měl bych tě zabít hned, ale dám ti šanci. Je to poslední a jediná šance, kterou máš, ale já jsem starej dobrák. Buďto se v mých službách vypracuješ, nebo na to zajdeš, to je tvoje věc. Jen jedno si pamatuj: za zradu je smrt. Ostatní hry ti dovolím...“
Čang zamrkal a pousmál se: „Já to beru, pane!“
Neměl jinou volbu, ale to Roger přehlédl. V té chvíli totiž vstoupil Enkra a v patách za ním Sebastiano. Neměl dlouhé vlasy, právě prošel Ohněm, zato pár čerstvých ran po nožích i kulkách; a z toho důvodu dost špatnou náladu. Jak ho Malajci uviděli, přikrčili se strachem.
„Říkal jsem ti to...“ ukázal na ně Enkra. Zřejmě navazoval na předchozí rozhovor.
„Nojo!“ řekl Sebastiano zavile a pohlédl na zajatce, jako se kočka dívá na myš, která jí vypila mléko a někdo jí před nosem zazdil díru ve spásném koutě.
„Jenže, patří mně!“ usmál se Roger.
„Chceš si je namazat na chleba?“
„Třeba nechci, aby sis je namazal ty. Jen jsem s nima uzavřel džentlmenskou dohodu.“
„Džentlmenský dohody lze uzavírat jenom se svéprávnejma lidma, ne s takovým ksindlem! Já takový lámu přes koleno, jasný?“
„To je možný, ale dokud budou tu dohodu dodržovat, chráním je!“
Sebastiano přistoupil k zajatcům a prohlížel si je. Kdyby byl kočka, olizoval by si vousy.
„Pane, přece jsi slíbil...“ připomněl Čang.
„Ano, jistě. Sebastiano...“
„No...“ řekl výhružně Sebastiano a odstoupil kousek dál. Piráti si viditelně oddechli.
Celá tato rozmluva byla vedena anglicky.
Na jejím začátku Roger nervózně zaškubal rukama, jako kdyby v nich měl křeč.
„No jo, nechej je, Sebastiano!“ řekl konečně Enkra, „Oni budou hodný hoši – viďte, že jo!“
Sebastiano si sedl do kouta.
A Roger řekl: „Povídejte, jak to bylo! Co vlastně jste tady měli podnikat. Přeci jste přišli s námi...“
Váhali ještě pořád; teď zas uvažovali, co by tak asi měli říct, aby si víc neuškodili. Nakonec začal mluvit Čang a ten druhý ho občas doplňoval, i když jen minimálně.
„Verbovalo se... říkali, že si jedete pro něco cennýho. Pro nějakej poklad! Proto jsme se přihlásili...“
„Kolik vás bylo?“
„Tři sta džunek po deseti lidech. Ale bylo nás o trochu víc, protože... zkrátka, nebylo to úplně přesný.“
„Jak jste věděli, kam jedeme?“
„Nevěděli jsme to.“
„Museli jste něco vědět!“
„Věděli jsme, že to nesmějí být lodi s motorovým pohonem. Proto jsme sehnali ty džunky. Měly staré čínské oplachtění...“
„Víte, kde jsme?“
Čang zaváhal. Podíval se na svého staršího společníka a potom řekl opatrně: „Hvězdy jsou tady jiné...“
„Co říkal Li Jang, když to viděl?“
„Nic. Nám neřekl nic. Ale... lidé se divili, když se uprostřed noci najednou rozhořelo slunce!“
„Neřekli vám, do čeho jdete?“
„Řekli, že půjdeme, kam jdete vy.“
„Znali jste směr naší cesty?“
„Sledovali jsme vás.“
„Co jste věděli o tom pokladu?“
„Že prý je to... nějaká koruna. A poklad, co k ní patří.“
„Kdo vám to řekl?“
„Li Jang má u vás svýho člověka. Informátora... ten to říkal.“
„Kdo je to?“
„Nevím. To ví jenom Li Jang.“
„Ten člověk je tady nebo zůstal doma?“
„Je tady, na vaší lodi.“
„Co o něm ještě víš?“
„Li Jang dostal rozkaz sledovat...“ Čang se nedůvěřivě ohlédl na Sebastiana a potom použil toho nejzdvořilejšího označení: „Vznešeného pána všech moří...“
„Mne?“ zamračil se Sebastiano.
„Ano, pane. Pak se něco dozvěděl... nejdřív tě chtěli zabít. Potom... zjistil, že jedeš s touto lodí. Tak rozhodli jinak...“
„Kdo najal Li Janga?“
„Královna.“
„Paní Wong? Pokud vím, je v base!“
„Myslím, že jí tam není moc špatně...“
Sebastiano se mračil a přemýšlel. Najednou se vymrštil, jako kdyby ho píchl. A vyletěl ven, aniž by cokoliv řekl; ostatní za ním jen hloupě zírali.
„Co bylo potom, když jste za námi přešli?“
„Přišel tajfun. Rozehnal nás. Moc džunek se potopilo. My jsme se ztratili.“
„Ale zase jste se sešli!“
„To ano, ale až později. Pak se objevili oni. Japonci.“
„Jak se zdá, neublížili vám.“
„Neublížili. Spíš zachránili... džunka, na které jsme pluli, se už skoro potápěla. Když jsme viděli loď, ani nás nenapadlo se bránit; radši jsme prosili o pomoc. Oni nás zachránili a my jsme byli rádi, že mluví japonsky...“
„A hned vás zapojili do své armády.“
„Ano. To dohodl Li Jang. Odvezli nás na jeden ostrov, abychom tam procházeli výcvikem, ale pak nás hned zase odvolali a poslali do boje. To bylo, když se vrátil admirál Kidži...“
„Kdo velel vaší flotile?“
„Korvetní kapitán Šibusaka.“
„Co dělá Li Jang?“
„Je jedním z velitelových pobočníků.“
„Co jste dělali při bitvě s námi?“
„Byli jsme na lodi, která se jmenuje Kakone. Li Jang se snažil přesvědčit pana Šibusaku, že plán, co vymyslel on, na vás nestačí. Kapitán ničemu nevěřil, dokud to neviděl na vlastní oči. On neví nic o puškách metajících blesky, ani o nožích, co řežou kamení a ocel. Taky se divil, že vás nezasáhly naše střely...“
„Li Jang to všechno věděl dopředu?“
„Jasně. My přece víme, jaký máte zbraně...“
„Dobře. Co bylo po bitvě?“
„Odpluli jsme na ostrov Sabura, abysme tam opravili lodě. Vystoupili jsme na břeh, na lodích zůstaly jenom hlídky. A potom v noci... to přeci víte, co se stalo!“
„Ano, to víme. A dál?“
„Kapitán Šibusaka rozhodl se pomstít. Nechal udělat džunky; my jsme mu byli moc užiteční, že je umíme stavět. Oni... neznají to tak dobře, jako my. Postavili jsme je a pak zaútočili. Jenže...“
„No ovšem! Poslouchej, jak jste si představovali tu plavbu? Ty kocábky, co jste vymysleli, se sem těžko dostávaly; já bych se na ně bál jenom postavit, že se hned potopí!“
„Japonci jsou velmi stateční, pane...“
„Kolik se jich utopilo jen během plavby?“
„To já nevím. Nevím, kolik jich doplulo...“
„Šibusaka byl s vámi?“
„Ano, pane. Velel útoku na lodi.“
„A Li Jang?“
„Všichni, co byli na ostrově...“
Armini pokyvovali hlavami. Enkra řekl: „Hloupost je vážně největší nepřítel lidstva. A oni na ní zrovna stavějí...“
Roger pokračoval ve výslechu: „Kolik mužů měl Šibusaka?“
„Nevím přesně. Zpočátku kolem deseti tisíc. Hodně jich padlo při vašem útoku na Saburu... myslím, že dneska jich mohl mít tak šest tisíc, ale nevím to přesně. S náma se o tom neradil...“
„Jaké další síly mají Japonci k disposici na svých základnách?“
„Ale to já nevím, pane...“
„A kolik lodí?“
„Já viděl jen ty naše. A pak jednou plula jedna kolem ostrova, co jsme na něm byli ve výcviku...“
„Jaké měla jméno?“
„Jejich lodi nemají jména, jen čísla.“
„Jaké číslo měla vaše loď?“
„Třicet šest.“
„Tím chceš říct, že mají šestatřicet nebo ještě víc lodí?“
„To nevím, pane!“
„Jaké číslo měla americká loď?“
„Myslím, že... sedmdesát dva!“
Armini se tvářili dost pochybovačně. Roger se dokonce mračil, jako kdyby ho klamali. „Jak to vůbec bylo s Američany? Když jste nás sledovali, věděli jste i o nich?“
„Ano, věděli. Taky oni vás sledovali!“
„Jak věděli, kam jedeme?“
„To nevím. My jsme s nima nemluvili; ale oni vás nepotřebovali vidět, aby o vás věděli. Pluli ve vaší stopě, ale dál...“
„Japonci je taky přepadli?“
„Obklíčili je a namířili na ně děla. Proto Američané radši moc nebojovali. Japonci taky ne, potřebovali loď nepoškozenou.“
„Kidžiho flotila?“
„Ano. To už jsme byli na palubě... hledali vás, ale vy jste se jim někam ztratili.“
„Japonci věděli, že někdo přijde?“
„Ne. Ale mají stálé hlídky na místech, kde můžou někoho čekat. Málokdo se dostane dál, na ostrovy. Obvykle ho chytnou ještě na moři...“
„Kam odvezli zajaté Američany?“
„Nevím. Mají hodně ostrovů.“
„Jak se jmenoval váš ostrov?“
Čang nestačil odpovědět; dveře se rozletěly, jako by do nich někdo kopl a dovnitř se vřítil Sebastiano, vlekoucí za krk svého sluhu Tenga. Hodil ho na zem před malajské piráty a ukázal:
„Byl to on? Mluvte, zmetci!“
Zajatci vytřeštili oči, Teng ležel a tiše skučel. Sebastiano stál nad ním jako bůh pomsty, funěl a pěsti se mu svíraly.
„Co myslíš, Sebastiano?“ ptal se Roger.
„Jestli zradil tenhle parchant?“
„Proč si to myslíš?“
„Byl od začátku u všeho, co jsem podnikal; nic jsme před ním nezakrývali! Jedině on to mohl donést těm lumpům!“
Enkra vstal, přistoupil k Tengovi a postavil kluka na nohy. A odsunul Sebastiana, který mu zřejmě naháněl smrtelnou hrůzu.
„Řekni něco, Tengu! Skutečně jsi někomu něco o nás řekl?“
Teng neříkal nic, jenom vzlykal.
„Neměl jsem věřit ani jednomu z těch zkurvenejch skrčků!“ řval vztekem Sebastiano.
„Tak mluv...“ pobízel chlapce mírně Enkra.
„Já... slíbili mi, že dají svobodu...“ Tengův hlas se třásl, skoro mu nebylo rozumět.
„Svobodu? Jakou? Komu?“
„Mýmu tatínkovi...“
„Blbost! Tvůj otec je přece mrtev!“ zařval na Tenga Sebastiano, „Pochopíš to už jednou konečně, ty zatracenej pitomej idiote?“
„Počkej, mlč!“ zarazil ho Enkra, „Co víš o svém otci, Tengu?“
„Mají ho v zajetí... napsal mi dopis, abych udělal všechno, co chtějí. Jinak že ho zabijí!“
„Víš jistě, že to byl tvůj otec, co to psal?“
„Ano... přece mi to napsal!“
„Tvůj otec uměl psát?“
„Ano, velmi dobře!“
„A ty?“
„Já... učil jsem se už doma.“
„Poznal bys písmo svého otce?“
Teng zaváhal. „Ale on mi přece napsal, že je můj otec!“
„Neuměl se ani podepsat, když jsem ho sebral na chodníku v žebrácký čtvrti!“ prozradil Sebastiano, „Naučil se číst a psát až v Arminu! Dost pochybuju, že by poznal nějakej rukopis!“
„Ale oni mi řekli...“ vzlykal Teng.
Enkra mluvil velmi mírně a laskavě: „Oklamali tě, Tengu. Lhali ti a tys jim uvěřil a nosil jim zprávy. Byla to tragická chyba!“
„Já toho skřeta zabiju!“ vrčel Sebastiano.
„Neboj se, nikdo ti neublíží!“ rozhodl Enkra, „Udělal jsi to jenom z nezkušenosti... ale věř mi, ti lidé nenechávají naživu lidi, kteří se nemohou vykoupit. Tvůj otec bohatý nebyl...“
Teng brečel. Sebastiano chtěl asi ještě něco říct, ale když ho viděl, jenom zlostně odfrkl a odvrátil se pryč.
Enkra se taky netvářil moc nadšeně. „No dobře! Rogere, dokonči ten výslech a pak je pošli mezi zajatce. Jestli si chceš nechat toho kluka, můžeš. Mě už to nebaví...“
„Co budeš dělat?“
„Už mě přestalo bavit pořád jednat s Japonci v rukavičkách! Je na čase na ně udeřit a ukázat jim, kdo je tady pánem. Dnešní útok mi dokázal, že nemá cenu je šetřit, dokud se nám nepodrobí. Přemýšlej o tom – já budu taky přemýšlet!“
Enkra odešel a zdálo se, že je velmi unavený a zklamaný.
Šel do přístavu; tam ho čekali kapitáni jeho lodí, ovšem kromě Sebastiana. Enkra se jich zeptal na situaci.
„Lodi nejsou vážně poškozené,“ hlásil Elliott, „Pár dír po kulkách, na palubě vybuchlo několik granátů. Zítra to dáme do pořádku...“
„Nechali tady dvanáct set třicet sedm mrtvých,“ hlásil Falko, „Kromě toho jsme zajali přes tři sta jejich vojáků, většinou raněných. Kolik se jich utopilo v moři, to nevíme...“
„A naše ztráty?“
„Šest,“ řekl Sheltie Rabowski, „Šest kamarádů...“
|
Guillaume Bastien, 14 let, plavčík. Narozen v Indiopolisu. Padl ve funkci hlídky na lodi Arabella, když při spatření nepřítele způsobil poplach. Sharribadhantrra, leopard 6 let. Velitel hlídky na lodi Arabella. Padl při pokusu nepřítele vplížit se na loď. Leonie Fiametta Brassiová, 17 let, narozena v Iron-city. Padla při útoku nepřítele na pevnost Okinawa. Mokule-Balba, 9 let, medvěd. Padl při útoku nepřítele na pevnost Okinawa. Antoine Bassano, 22 let, narozen v Agrigentu na Sicílii. Seržant freefighterů z pluku Sida Hawkera. Padl při útoku na pevnost Okinawa. Roger Flint, zvaný Nosáč, 19 let, absolvent námořní akademie v Indiopolisu. Padl při útoku na pevnost Okinawa. |
30.05.2021 11:48