Přestože noc byla jasná a hvězdy jasně svítily, dal Enkra příkaz odplout do Okinawy ještě během noci. Což se taky skutečně stalo; v Okinawě zjistili, že tam Sebastianovi kluci dobře drží služby a jsou připraveni uvítat i případného nepřítele.

Enkra vydal přísný zákaz sdělovat japonským důstojníkům, včetně admirála Kidžiho, že došlo k dalšímu boji na kotvišti. Ve vhodnou chvíli měl admirálovi sdělit tento fakt Mike nebo Enkra osobně.

Prozatím nařídili, aby někteří domorodci a zajatci, zejména A-Aka, Aunikka, Kidži a pár dalších, prošli ještě v noci kursem arminštiny, aby bylo možno se s nimi lépe domluvit. Enkra byl nejvíce zvědav na A-Aku, ale zklamal se, pokud očekával nějaké větší vzrušení. Ochotně odsouhlasil, aby mu přeholili hlavu ultrazvukovým strojkem, nechal si na lebku připnout elektrody, nasadit přílbu a uvést se do spánku. Mike se zájmem očekával, co se stane, až se probudí.

A-Aka sebou po probuzení nervózně zaškubal, chtěl se posadit, ale přílba ho stáhla zpět. Taky Jennie, která Wallis obsluhovala, ho zadržela: „Počkej, nevstávej! Nejdřív sundat přílbu...“

A-Aka si klidně lehl a pozoroval, co dělá. Při tom zaznamenal, že je tady Enkra a Mike, ale ani se na ně neusmál.

„Jak se cítíš?“ zeptala se Jennie.

„Je to v pořádku.“ řekl klidně arminsky.

„Rozumíš dobře všemu, co říkáme?“ ptal se Mike.

„Ano.“

„To jsem rád. Máš teď náladu si s námi povídat, nebo jsi unavený a chceš si odpočinout?“

„Je mi dobře. Ptej se.“

„Vyrozuměli jsme, že se jmenuješ A-Aka a jsi náčelník nějakých lidí. Můžeš nám říct, jakých lidí a kde je tvůj ostrov?“

„Mohu, ale neřeknu. Neřeknu vám žádné informace, které by mohly ohrozit můj národ.“

„Nechceme ublížit tvým lidem!“

„Věřím vám. Ale přesto neřeknu nic, co by nám mohlo uškodit, teď nebo v budoucnu.“

Na jeho řeči bylo znát, že si velmi dobře osvojil novou řeč a že vnímá přesně obsah slov.

„Dobrá, nemůžeme tě nutit, když nechceš. Uvažuj ale, že by z toho mohli mít tvoji lidé prospěch!“

„Moji lidé nestojí o žádné cizince, ať jsou to přátelé nebo nepřátelé. Myslím, že si stačíme sami.“

„Chceš teď odejít ke svým lidem?“

„Ne, proč? Počkám u tebe, dokud ti to nebude vadit a nepošleš mne pryč.“

„Proč u nás chceš zůstat?“

„Dějí se tu zajímavé věci.“

Aby to dokázal, sledoval, jak Jennie připíná elektrody na hlavu dívky Aunikky. Usmíval se.

„Chceš vědět něco od nás?“

„Ano. Jak ovládáte Živý Oheň?“

„Psychickou silou,“ řekl Enkra, „Ale je to příliš složité, než abych ti to dokázal vysvětlit.“

„Nevadí. Vysvětlí mi to bratr vysokého světlovlasého náčelníka. Už mi to slíbil.“

Bratr – to znamenalo Claudia Mendozu. Enkra ani netušil, že se ti dva znají.

„Myslíš, že by ses to dokázal naučit?“

„Co dokáže jeden člověk, dokáže vždycky i někdo další. Jenom najít cestu.“

Byl to tak rozumný názor, že nemělo smyslu s ním polemizovat. Tak se Mike jen zeptal: „Nic jiného už se dozvědět nechceš?“

A-Aka chvíli váhal. „Umím teď i číst vaše písmo?“

„Ano, samozřejmě.“

„Mohu si půjčit vaše knihy?“

„Ovšem, když chceš.“

„Pak se z nich všechno dozvím.“

„Má váš národ také písmo?“

„Za starých časů psal značkami na kameny. Nyní už mu rozumí málokdo. Jenom někteří staří vědí, co znamenaly některé znaky. Ale dohromady to už neví nikdo.“

Enkrovi vrtalo hlavou, že domorodec přijímá všechno tak klidně, tak se zeptal: „Nepřekvapuje tě, že ses naučil naši řeč?“

„Ne. Přece jste mě ji chtěli naučit!“

„Ale není obvyklé naučit se cizí řeč za hodinu!“

„Máte na to zařízení!“ poklepal A-Aka prstem na kryt Wallisu.

„Ty se vůbec nebojíš cizích a neznámých věcí?“

„Lidé tady na ostrovech mají mnoho neznámých věcí, které dělají různé služby. Je zřejmě těžké udělat stroj, který dělá, co mu přikážeš. Ale vy to jistě umíte, tak to není zas tak moc těžké.“

„Na naší zemi je velmi málo lidí, kteří vůbec jen viděli takový stroj, jako máme my!“

„Aha.“ řekl a bylo vidět, že je mu to srdečně jedno.

Takže ho nechali odejít a dohadovali se, jestli je skutečně tak klidný a přijímá vše lhostejně, nebo je to jen nějaká póza. Většinou se shodli, že zdejší lidé vskutku přijímají život tak samozřejmě a nevidí důvod, proč by měli být překvapeni.

Zato admirál Kidži byl velice překvapen. Nejdřív, když ho přivedli, měl obavy, že ho chtějí zabít či alespoň mučit. Ačkoliv mu několikrát vysvětlili, co Wallis je a k čemu slouží, nevěřil tomu. Ale podrobil se, nechal si udělat co bylo třeba a zalehl do vyučovacího zařízení. Když se probudil a když se ho Jennie zeptala obvyklou otázkou, jak se cítí, řekl: „Velmi dobře! Zdá se, že jsem skutečně porozuměl vašemu jazyku. Je to velice příjemné...“

„Takovým způsobem jsme se my naučili japonsky,“ řekla Jennie, „No, můžeš slézt, je konec!“

„Máte velmi důmyslné zařízení,“ souhlasil admirál, „Je možné naučit se tak i jiné jazyky?“

„Ano. Kdyby se změnil program, bylo by to možné.“

„A jiné užitečné věci?“

„My všichni se tak učíme. Je to možné.“

„Bylo by skvělé mít podobný stroj k disposici! Velmi rychle bychom zvýšili znalosti našich vojáků...“

„To rád věřím.“

„Naši vojáci obvykle nevynikají velkou chápavostí, a to včetně čekatelů důstojnické hodnosti!“ vzdychl admirál.

„Jestli se podaří uzavřít mezi námi mírovou dohodu, bude samozřejmě možné zařadit vaše důstojníky a případné další osoby mezi frekventanty našich kursů!“ sliboval Enkra ochotně.

„To by bylo velmi dobře,“ řekl admirál, ale nebylo jasné, jak se k té záležitosti vlastně staví.

Enkra a Mike šli raději spát. Usoudili, že dneska už se toho mnoho nedozvědí od nikoho.

Ráno objevil Mike A-Aku sedět na chodbě pod rozsvícenou lampou a číst knížku. Nebylo to nic hodnotného ani odborného, ale Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona, kniha plná pirátů a námořních dobrodružství. Když A-Aka viděl Mika, zvedl oči a kývl mu hlavou.

„Líbí se ti to?“ nahlédl mu Mike přes rameno. Knihu poznal podle obrázku Johna Silvera s papouškem a několika prvních vět.

„Ano.“ řekl A-Aka klidně.

„Víš, tohle není tak docela pravdivá knížka! Možná se taková věc skutečně někdy stala, před dvěma nebo třemi sty našimi lety. Dneska už se nic takového neděje!“

„Ano. Jak vypadá zlato?“

Mike mu ukázal řádový kříž. „Tato ozdoba je vyrobena ze zlata.“

„Proč má zlato pro vás takovou cenu?“

„Je ho málo a je krásné. Lidé si vyvolili zlato za směnitelnou hodnotu všech věcí, aby se nějak dohodli na ceně předmětů, které prodávají a kupují.“

„Proč nedají druhým lidem to, co potřebují, darem?“

„Ty bys to udělal?“

„Ano. Kdybys něco potřeboval, dám ti to. Proč musí lidé mluvit o tom, co má jakou cenu a vyměňovat si to za pomocí peněz, které mají jen takovou hodnotu, jakou si lidé vymyslí?“

„Je to tak zařízeno. Je to takový zvyk.“

„Aha.“ řekl A-Aka a pokračoval ve čtení.

Mike šel probudit operátory a nařídil jim připravit video se snímky z Japonska. Byly vyhledány už dřív, když se předpokládalo, že budou zapotřebí. Filmy o japonských historických památkách, reklamní snímek firmy Honda, který se jejím agentům podařilo vpašovat do seznamu a nějaký samurajský krvák s dost nejasným námětem; bohužel těm, kdo to prověřovali, byl k smíchu. Na Mikův příkaz přinesli to všechno z lodi a instalovali do jídelny důstojnického baráku.

Vojáci, jimž bylo slíbeno, že to bude něco na způsob loutkového divadla, si ukázněně posedali na zem před videorekordérem. Do první řady zasedl admirál Kidži a ostatní důstojníci, včetně Sakady a jiných spiklenců, propuštěných na tu chvíli z vězení.

Když se na obrazovce objevily první stíny, vyvolalo to rozruch; ale když na pozadí posvátné hory Fudži vyvstaly znaky japonského písma, nastala přímo vřava. Všichni se překvapeně dohadovali, jak to Armini dokázali a jestli se dívají skutečně oknem do Japonska, nebo je to nějaké kouzlo. Enkra se snažil vysvětlit, co je film, ale nechápali; ani admirál Kidži jim to nemohl vyložit z dob svého mládí, protože tehdy moc filmů neviděl, navíc ne v televizoru a barevných.

Film byl sice japonský, ale podložený arminským dabingem, takže jej někdo musel překládat zase zpátky do japonštiny. Viděli Kjóto, Ósaku, Nagoju, ohromnou Buddhovu sochu v Kamakuře, různé posvátné chrámy, hory, zálivy, jezera. A taky zasněžený ostrov Hokkaidó, kde se muži národnosti Ainu chystali na lov medvěda. Vojáci zmlkli, aby slyšeli, ale zajímalo je všechno: stavby, města, lidé i zvířata, pokud je bylo na chvíli vidět. Veliké nadšení vyvolal kůň; zato nad kočkami ohrnovali nos, aniž by si uvědomovali, jak jsou jejich kočky zvláštní pro lidi.

Z reklamy Hondy nepochopili nic. Ale dokázali přečíst všechny nápisy, které se na obrazovce objevily, a dost se jim smáli. Když viděli lidi, řítící se šílenou rychlostí na podivných strojích, jásali a tleskali rukama, jako by viděli nějakou moc povedenou taškařici.

Mike zaváhal, zda se jim vůbec má pouštět samurajský film. Ale měli ho připraven a už předem to oznámili důstojníkům, kdyby jej teď stáhli z programu, mohlo by to vyvolat podezření. Cvrček se sice nabízel, že poškodí video, ale Enkra rozhodl promítat.

Tento film byl ponechám v původním znění, většina Arminů stejně japonsky rozuměla. Takže to vojáci měli z první ruky a mohli obdivovat hrdinské činy jednajících postav, jež vynikaly odvahou přesahující zdravý rozum. Začínalo to obrovskou bitvou dvou znepřátelených rodů, v níž byly pobity tisíce vojáků a aspoň sto šlechticů. Nicméně jeden zůstal a vrátil se zraněn domů, kde ho matka a sestra ošetřovaly, až se uzdravil. Potom vyšel zase do světa, aby se pomstil; a při nějaké příležitosti zachránil dceru vysokého hodnostáře před loupežníky, které svým mečem rozsekal na kusy. Diváci hlasitě fandili a jevili chuť hrdinovi pomoci vlastními zbraněmi.

Ačkoliv byl mladý hrdina filmu statečný a počestný, označili ho jeho nepřátelé za zrádce; tak musel prchat nejen před nepřáteli, ale i před připitomělými vojáky státní moci. Činil tak se šarmem i odvahou, konal další hrdinské skutky a pobíjel spousty nepřátelských samurajů i nindžů, až člověk žasl, kde se pořád berou noví a noví. V každém střetnutí jich pobil čtyři až dvacet, sekal je katanou, házel po nich šurikeny, škrtil je ocelovým drátem, rozbíjel jim hlavu srpem na řetěze a v případě potřeby dokázal zabít i holýma rukama. Přesto jich bylo pořád dost, útočili na něj čestně i zákeřně, jak se zrovna hodilo. Až po dvou hodinách tohoto boje proti všem se prosekal k nějakému knížeti, svázal ho jako balík a přinesl na císařský dvůr, kde ho donutil se přiznat císařovu správci, že podle lhal a obvinil hrdinu neprávem. Načež ničema provedl harakiri, hrdina si vzal milovanou dívku a získal od císaře vznešený a důležitý úřad.

Diváci šíleli; připomínalo jim to pohádky, které japonsky myslící členové armády šířili s chutí usilovnou jako skutečné události. Byli z toho tak dojatí, že když film skončil, nemohli se dlouho vzpamatovat a prosili, aby jim to pustili dál, nebo (po vysvětlení) ještě jednou. Enkra nakonec prosbám vyhověl a oni sledovali děj znovu a dávali pozor, zda hrdina udělá všechno tak, jako poprvé. Běda, kdyby ne!

Admirál Kidži přijal první představení rezervovaněji než jeho důstojníci. A když se opakovalo, nenápadně se zvedl a vyšel ven, kam už odešli Mike i Enkra. Nyní k nim přistoupil:

„Dovedu pochopit, že tímto způsobem velmi snadno získáte přízeň všech našich lidí...“

„No samozřejmě!“ řekl spokojeně Enkra, „Ale zajímá mě jiná věc: co soudíš o Japonsku, jak jsme ti ho ukázali?“

„Ukázali jste mi Japonsko, jak jsem je znal já. Ale v mé vlasti nejsou motocykly Honda a jiné vynálezy, které jsem viděl. A lidé tam nejsou ti, kteří si prohlíželi historické památky. Moje Japonsko je mrtvé. Stejně mrtvé jako stateční samurajové, kteří umírali v té hře, kterou jsme viděli.“

„Snad ti nevadí, že ti lidé ve skutečnosti nezemřeli, ale jenom to předstírali...?“

„I za mého mládí byli komedianti, kteří si vráželi do těla meče a nebyli ani trochu zranění. Nejsem tak hloupý, abych věřil v kejkle herců. Ale myslím na Japonsko, které bylo mojí vlastí a na to, které dnes znáte vy...“

„Je pořád jenom jedno a to samé Japonsko!“

„Ne. To, které jsem znal, už skončilo a zemřelo. I já brzo zemřu. Protože pro mne už není cesty. Tam ani tady. A já jsem se o tom přesvědčil.“

„Není důvodu, abys umíral!“

„Je. Jste to vy. Mladí, silní, odvážní. Máte možnost zničit celou naši armádu, jako jste zničili tuto pevnost a mou flotilu. My jsme proti vám zaostalí a nezkušení jako slepá koťata. Správně to řekli...“

„Kdo co řekl?“

„Nepamatuju si jeho jméno. Li Jang nebo Li Čeng, co záleží na jméně? Řekl, že jste silnější než smrt a kdo se postaví proti vám, zemře. Měl pravdu – a já a Kimura jsme mu nevěřili!“

„Kdo je ten Li Jang?“

„Znáte ho velmi dobře. Muž, který přišel ve vašich stopách. A ve stopách té druhé lodi!“

„Nevíme nic o druhé lodi ani o Li Jangovi! Přišli jsme sami!“

„Li Jang je velitel vlků moře. Lidí, co přepadají lodi a berou si, co potřebují. Patří k národu, který je nám podobný, dokonce umí japonsky. Velí mužům, kteří šli za vámi, aby vás zničili.“

„Takže přece něco! Jak se stalo, že nás nezničili?“

„Přišel tajfun a v něm jste se ztratili. Polovinu člunů, se kterými přišel Li Jang, pohltilo moře. Druhou polovinu jsme pochytali my. Li Jang nabídl knížeti admirálu Kimurovi své služby a všechno mu řekl o vás i o těch Američanech!“

„Cožpak sem přišli i nějací Američané?“

„Ty přece dobře víš, že ano! Jejich loď, která šla ve vašich stopách. Dobyli jsme ji a posádku zajali; ani neměli žádné lepší zbraně! Revolver, který nosím... který jsem nosil, patřil jejich důstojníkovi jménem Ša-tof-fil-da.“

Enkra se nejistě ohlédl po Mikovi a ten řekl:

„Šatofilada? Možná... Sheffield?“

„Ano, tak to zní.“

„Sam Sheffield, arminský rezident CIA!“

„Nebezpečný?“ ptal se Enkra.

„V zajetí už asi ne.“

„Jak vypadala ta loď?“

„Nemohu ti ji popsat. Byla docela nová a velice krásná. Plachetnice, podobná té vaší...“

„Takže věděli, že nemohou používat motory!“ konstatoval Enkra. „Předpokládám, že ti piráti taky připluli na nějakých člunech?“

„Připluli na džunkách.“ souhlasil Kidži.

„S tím dobrákem Li Jangem bych si moc rád pokecal! Ať je to jak chce, zdá se, že někdo mluvil a hodně, jinak by nic nevěděli! Američani... no, to se konečně brzo dozvíme!“

Mike mu naznačil, že nemusí všechno vyžvanit Kidžimu.

„Jak se na to teď díváš ty, admirále?“

„Nevím, na co se tážeš, pane.“

„Jak odhaduješ další vývoj situace?“

„Situace nás všech je v rukou osudu.“

Což Enkra věděl a moc ho to netěšilo.

„Podívej se, tajfun skončil. Tvoje vláda má možnost pokračovat ve válce proti nám. A protože nemají ponětí, jak jsme silní, budou to zkoušet. Ale my nechceme prolévat krev, naši ani jejich! Chceme se s nimi dohodnout a být jejich přáteli. Proto potřebuji vědět, co podle tvého názoru bude dál!“

„Co bude dál, o tom rozhodne admirál kníže Kimura.“

„Dobře. Navrhuješ, abychom se s ním spojili?“

Kidži nevěděl, co na to říct. Nakonec to řekl tak, jak si to myslel: „Kníže Kimura rozhodne o nás všech. I o mně, neboť jsem nedokázal zvítězit nad vámi. Já už nemohu na jeho rozhodnutí nic změnit...“

„Ale můžeš přece vyjednávat! Uvažoval jsem o tom a rád bych tě pověřil posláním: půjdeš za Kimurou a řekneš mu všechno, co jsi tu viděl. Ať on rozhodne, co bude dál. Řekneš mu, že nechceme válku, nýbrž mír; a nebudeme ubližovat žádnému z jeho lidí. Ale samozřejmě se od něj nenecháme zastrašovat, protože přes všechno jsme mocnější!“

„Říct mu to mohu.“

„Záleží jenom na něm, jak se rozhodne. Je to velký a moudrý kníže, dobrý otec svého lidu; ať sám za sebe rozsoudí, zda nás čeká život nebo smrt!“

Tvář admirála Kidžiho byla neproniknutelná, ale černé šikmé oči hleděly jaksi smutně. „Splním tvoji vůli, pane!“

„Tvoji vojáci zůstanou prozatím tady,“ pokračoval Enkra, „Nijak jim neublížíme, to už víš. Naopak, pokusíme se naučit je něčemu rozumnějšímu, než zabíjet se navzájem a v jednom kuse bojovat! Jsou to dobří lidé, jen jejich rozum poněkud spí; my se už postaráme, aby se probudil k životu!“

„Ano, pane!“ souhlasil admirál.

„Až se připravíš, dej nám vědět! Nařídil jsem vyzvednout jednu vaši loď, je to ta minonoska, asi nejrychlejší. Na ní popluješ domů.“

„Jak je tvá vůle, pane!“ řekl admirál a šel.

Enkra nebyl podezíravý, ale taky nevěřil všemu, co se mu povídalo. Vyčkal, až bude Kidži pryč a pak se zeptal Mika, pro jistotu česky: „Co tomu říkáš?“

„Myslím, že se mu dá věřit. Ale...“

„Tak přece nějaké ale!“

„Není přesvědčen o smyslu svého počínání.“

„Jak to myslíš?“

„Podívej: on už ví, že ty jsi princ, Roger tvůj šógun a já tvůj rádce, něco jako správce japonského císaře. Bere nás jako takové, proto plní naše rozkazy. Ale nejsou to jeho vlastní záležitosti – to je jasné. Nevěří ve smysl toho, co děláme!“

„Začínám ti rozumět!“

„On už ví, že neublížíme jeho vojákům. Možná dokonce věří, že jsme skutečně dobří, laskaví a čestní. Ale to vše pro něj nic neznamená, protože to nejsou jeho vlastní city, on sám je pořád někde mimo! Slouží nám, protože jsme silnější. Ale srdcem je u Kimury...“

„Čemuž se nelze divit. Nás zná týden a Kimuru celý život. Takže co myslíš, že udělá?“

„Jestli je takový, jak myslím, to jest čestný a pravdomluvný, půjde za Kimurou a řekne mu všechno, co tady viděl a slyšel. To, co považuje za dobré i to, co je podle něho zlé. Jsou to různé věci a různě je hodnotí. Například Japonsko v našem pojetí se mu nelíbí, protože je jiné, než byla jeho vlast. Pak, až mu všechno řekne (a já věřím, že mu to řekne a že ho nechají v klidu domluvit), potom se pokloní Kimurovi a bude čekat, jak rozhodne.“

„A jak rozhodne?“

„Nevím. Představuju si toho Kimuru. Nikde nemají ani jeho portrét. Ale zřejmě je něco takového jako Kidži: starý důstojník, který celý život bojoval za nějakou svoji pravdu. Teď přicházíme my a říkáme mu, že jeho pravda je směšná pitomost; že my máme docela jiné a mocnější pravdy. Bude to pro něj zlé. Je otázka, zda se s tím vyrovná. Možná nás bude chtít zabít!“

„Takže myslíš, že to nesplní účel?“

„Kimura má u sebe lidi, kteří nás znají. Sheffielda a toho Li Janga. Pokud je pirát, jistě mu o nás říkal jen to nejhorší. A Kimura, zvyklý očekávat od bílých jen zlo, mu věří. Víc než Kidžimu, který byl od nás poražen. Myslím si, že to zkusí ještě jednou. Až pak bude vyjednávat.“

„Takže co navrhuješ?“

„Nechat tady posádku a sami pokračovat v cestě. Alespoň k nejbližšímu ostrovu.“

„Myslíš, že nám to něco pomůže?“

„Když nic jiného, budeme mít proti nim výhodu. Budeme vědět, kde jsou a oni o nás ne. Nevíme, jestli naši iniciativu přijmou. Taky mohou Kidžiho prohlásit za nesvéprávného a zaútočit.“

„Dobrá. Ale rozhodneme o tom, až Kidži odjede!“

Na tom se dohodli; Enkra to hodlal ještě projednat s Rogerem, ale byl si jist, že i ten to schválí.

Mezitím se už konaly práce na vylovení nešťastné minonosky. Kluci se ponořili a prozkoumali důvod potopení; zjistili, že možná ani nemá nic společného s tajfunem, pláty ve dně se prostě rozestoupily a vzniklými škvírami tam natekla voda. Ty pláty se mohly rozestoupit z různých příčin, ale nejspíš se tak stalo stářím. Vyzvednout loď bylo možno za pomoci mohutných navijáků, kterými disponovala Liberty; bylo sice zapotřebí nafty, ale Okinawa měla zásoby a ty teď samozřejmě patřily Arminům.

Když se dávaly do provozu různé agregáty na lodi, zapnula Sheilla taky regenerátor a nechala si narůst parádní dlouhou hřívu. Když se tak objevila před svými kamarády z řad domorodců, vyvolalo to vzrušení a Sheilla jim ochotně a ráda umožnila taky si vylepšit účes dle vlastního přání. Takže se mínění admirála Kidžiho, že Armini jsou kouzelníci, opět posílilo, ale domorodci to přijali docela klidně. Proč by neměli umět tohle, když umějí všechno? Kdo chtěl, zařídil si parádní účes, ale většina, dokonce i Sebastiano, to odložila a chodila s hlavou nedůstojně holou.

Zato se zajímali o minonosku. Tedy přesněji, zajímali se o všechny lodě Japonců, ale o tuhle zvláště. Podařilo se vyzvednout ji ze dna, Kay-Britt Wulffssonn si připravil svářečku a svařil elegantně dohromady, co nedrželo. Při tom mu asistovali japonští lodníci, kteří na tu loď služebně příslušeli a žasli, jak mu to jde a jak jejich stará rachotina získává přece jenom určitý šarm a švih. A když ještě další odstranili závady na historicky cenném motoru, byla to lodička jako nová a velmi se všem líbila.

„Ať je to jak chce,“ vyjádřil se k tomu Sebastiano, „Poznají aspoň, že jsme lepší údržbáři! Ať se chytnou trochu za nos!“

S tím admirál Kidži opustil Okinawu a odjel. Armini se zatím zabývali opravami a údržbou Arabelly; ta loď se jim líbila ze všech nejvíc, taky měla nejzachovalejší technická zařízení. Dali ji do kupy, což pro ně znamenalo i nezanedbatelnou palnou sílu.

Enkra jmenoval velitelem Arabelly Sebastiana; ten sice klel a sprostě nadával, ale v podstatě ho velení takové lodi těšilo. Vylepšil na ní co se dalo, pak se spolehlivou posádkou opustil Okinawu a odjel někam do hlubin archipelu, aby tam vyčkával odpověď knížete Kimury.

Enkra s Liberty opustil přístav rovněž; velení ponechal Falkovi, který se stal za ten čas oblíbencem domorodců. Využil toho a učil domorodé kluky bojovat, jak holýma rukama, tak i nožem nebo bičem; to uměl virtuózně, především tím svým, spleteným z kůže jeho nepřátel. Ten příběh jim ve slabé chvilce vypověděl a oni nejenže se nezděsili, ale docela s jeho počínáním souhlasili a tím víc ho obdivovali.

Taky vojáci, prozatím v dost pochybném postavení napůl zajatců a napůl podřízených, cítili právě k Falkovi úctu a obdiv. Těžko říct, čím si je vlastně získal; snad tvrdostí, která přecházela až v hrubost a brutalitu, ale jim připomínala jejich dosavadní pány. Ale i když byl Falko tvrdý až k necitelnosti, dokázal být velmi něžný k sestře chlapce, kterého zachránil před mořskou příšerou. Ta dívka se zakrátko nastěhovala do jeho kabiny a odborníkům začínalo být jasné, že Falko bude mít brzy důvod dát kamarádům napít.

Dívka Aunikka se zapojila řádně do práce v Asthřině laboratoři. Prošla programátorským kursem a vypracovávala, i když s velkými obtížemi, program domorodého jazyka pro výuku Arminů. Zdálo se, že je se svým novým postavením velice spokojena.

Záhadou zůstával A-Aka. Od chvíle, co se naučil arminsky, četl; neustále a vše, co mu přišlo pod ruku. Měli mnoho knih, takže s tím neměl potíže. Taky se díval na všechny videokazety, které objevil, a zúčastňoval se jakýchkoliv diskusí a pohovorů, ať se ho týkaly nebo ne. Pouštěli ho všude, protože jim byl jednak sympatický a jednak to byl Enkrův příkaz. A-Aka mluvil málo, ale hodně poslouchal a když promluvil, pak se na něco vyptával. Z vlastní píle si nechal pustit kurs angličtiny, aby přečetl ještě další knihy a kurs námořní navigace; ten samozřejmě obsahoval i poučení o hvězdách, což A-Aku velmi zaujalo.

„Hvězdy vaší země jsou jiné než naše hvězdy!“ řekl Fernandovi, za kterým ho poslal Mike, „Jak je to možné?“

„Protože žijeme v jiném světě...“

Snad poprvé se zdálo, že A-Aka je něčím překvapen. Vyptával se dál a Fernando mu nejdřív něco vykládal, ale pak zaváhal a radši se optal Enkry. Enkra souhlasil, aby byl A-Aka do všeho zasvěcen.

A-Aka vyslechl jejich vyprávění s velkým zájmem.

„Víme o tom, že z nějakého jiného světa sem přicházejí cizí lidé! Ale až doposud jsme si mysleli, že je to jen jiná země, která je součástí našeho světa. Tak si to mysleli i všichni naši předkové, když se tady objevili první vaši lidé. Také legendy mluví o lidech, kteří navštěvovali zemi, kde svítily jiné hvězdy než u nás. Ale slyším poprvé od vás, že je možno zjistit, kudy a za jakých okolností lze přijít a odejít. Moc mě to zajímá...“

„Jsme rádi, že tě aspoň něco zajímá!“ řekl Cvrček, který byl u toho taky, „Vypadal jsi vždycky, že je ti všechno fuk!“

„Svět je nekonečně složitý a je mnoho věcí, které nechápeme. Ale to ještě není důvod, abychom se nad nimi vzrušovali víc, než je nutné. To však je svět, který bych chtěl poznat. Chtěl bych jít do vaší země, poznat ji a pak se vrátit sem!“

„To samé chceme i my, ale naopak, s vaším světem. Chceme ho poznat a pak se vrátit domů. Není nesplnitelná touha, abys šel s námi, budeš-li chtít!“

„Samozřejmě, že to chci!“

„Ale nejdříve musíme poznat vaši zemi. Zůstaneš s námi, nebo se vrátíš na svůj ostrov?“

A-Aka chvíli uvažoval. „Půjdu na svůj ostrov. A vy půjdete se mnou. Ale nedovolím, aby tam přišel někdo z lidí, kteří ovládají tyto ostrovy. Musím chránit svůj lid!“

„Jakou máš k němu zodpovědnost? Jsi jeho náčelník nebo dokonce nějaký král?“ ptal se Enkra.

A-Aka opět chvíli váhal. „Jsem kouzelník.“

„Na vašem ostrově existují kouzelníci?“

„Použil jsem to slovo v arminském smyslu. Jsem ten, který vyhledává lidské poznání, ovládne je a potom pomáhá druhým, aby byli stejně moudří, jako on.“

„Co jsi přišel hledat sem?“

„Přišel jsem zjistit, jak silní jsou vojáci, kteří tu vládnou a jak dlouho bude ještě trvat, než ovládnou naše ostrovy. Zjistil jsem, že nejsou tak silní. My bychom mohli být silnější, kdyby nás Asthra naučila pracovat s Ohněm. Nic jiného nám už nechybí.“

„To se může stát!“ souhlasil Enkra.

„Mám ještě jednu otázku. Co je ta Kamenná koruna a nač ji potřebujete?“

„Symbol dávné říše Argerranu, říše dravých veleještěrů. Naši předkové, přesněji předkové tygrů a leopardů, ji kdysi zničili, ale koruna té země zůstala ukryta. Chceme ji najít.“

„A má ta věc nějaký význam?“

„Je to symbol vlády nad světem. Jsou tři koruny: Zlatá koruna Arminu, Ocelová koruna Reortie a Kamenná koruna Argerranu. Až se tři koruny sejdou na hlavě jednoho Vládce, nastane Šťastný věk.“

„Tím vládcem budeš ty, Enkro?“

„Já nebo někdo jiný.“

„Co když ta věc už má jiného pána?“

„Proč? Ty o tom něco víš?“

„Nevím. Ale připadá mi zvláštní, že pokud má takovou cenu a význam, měla by jej mít i pro někoho jiného, nejen pro vás!“

„Nevíme, zda má nějakého pána. A nevíme taky, kde je. Měla by být někde na těchto ostrovech a cestu k ní znal Denis Baarfelt. Možná nám někde nechal zprávu...“

„Ano, to jsi říkal. Ale stejně mám pocit, že není všechno tak jednoduché, jak se zdá. Co když o tu korunu budete muset s někým bojovat?“

„S kým a proč? Nikdo tak mocný tu přece není!“

A-Aka pokrčil rameny. „Nevím. Myslím si to.“

„Uvidíme, až ji objevíme. Zatím máme na starosti především nějak se dohodnout s Japonci. A to není lehké...“

„Budu přemýšlet o tom všem, co jste mi řekli,“ slíbil A-Aka, „Až na něco přijdu, řeknu vám to. Chtěl bych být užitečný...“

Když se o tom Enkra bavil s Mikem, zeptal se ho taky, co si myslí o tom zvláštním domorodci.

„Pořád ještě mám pocit, že ví daleko víc, než je ochoten říct! A že ty věci, o které jde nám, se dotýkají nějakým způsobem i jeho. Rozhodně je velice chytrý!“

„Bude nám k užitku nebo ke škodě?“

„Myslím, že rozhodně k užitku.“

„Ale přesto je lepší dávat si na něj pozor – že?“

„No... leda nenápadně. Nechtěl bych ho urazit nějakou otevřenou nedůvěrou.“

„To já taky ne. Ale chci vědět, co má za lubem!“

Liberty zvedla kotvy. Plula podle mapy japonského generálního štábu, což mělo určité výhody; tady v souostroví byl zakreslen každý kámen a samozřejmě všechny základny. Takže Liberty minula základnu na ostrově Sabura a zamířila k ostrovu, který měl jméno Ebana. Kolem Sabury se prosmýkli v noci a byli si celkem jisti, že o nich nikdo neví.

Ostrov Ebana byl skutečně zcela opuštěn lidmi, což dokazovalo množství zvěře, jež tu žila. Především to byla tlustá nemotorná zvířata podobná lachtanům, ale o třetinu větší, vybavená dlouhýma veslovitýma nohama a tlamou plnou ostrých pilovitých zubů. Tihle tvorové koukali po lodi dost nepřívětivě a asi uvažovali, zda by se něco z ní nedalo pohltit; například ty lidi, co se nakláněli z paluby a pilně je fotografovali. Ale neměli štěstí a museli se spokojit s rybami, sem tam s nějakými ptáky.

Ptáků tu byla spousta; hlavně jacísi kormoráni s ocelově modrým peřím a červenou skvrnou na hrdélku, ti byli nejkrásnější. Když rozevřeli široké letky a vrhli se střemhlav dolů ze skály, vydávajíce při tom ostré krátké kráknutí, šel z nich dokonce strach. A měli pořádně špičaté klofáky, kterými pohltili vše, co objevili ve vodě. Pokud to byla ryba, většinou ji nosili mláďatům v hnízdech, přilepených na okraji útesu vysoko nad pláží, kde se rozvalovali lachtani.

Byli tu i menší, nazelenalí ptáčci; ti křičeli mnohem jemněji, zato ale pořád, takže když se dali do zpěvu všichni, byl rámus k ohluchnutí. Byli malí a neobyčejně drzí, podle názoru Cvrčka asi jako nádražní vrabec. Nalétávali na loď a chytali kousky jídla, které jim námořníci házeli; když někdo nedával pozor, dokázali taky přistát na stole a popadnout jídlo, než se majitel vzpamatoval. Elliottovi jeden ukradl tužku, kterou rýsoval do mapy, sotva jen na chvíli přiložil k očím dalekohled. Uletěl s ní pryč a ani Elliottovo vybrané nadávání ho nepřimělo, aby ji vrátil. Možná si potřeboval něco poznamenat.

Poslední druh živých tvorů se objevil až večer: ohromní netopýři s rozpětím křídel zhruba metr a zubatou tlamičkou jako nějaká kuna. Lidi nenapadali, zato na psa Bartha se jeden vrhl a zakousl se mu do krku, zřejmě s úmyslem vysát mu krev. Barth nejdřív propadl panice, až když se mu smáli, dal si divokého netopýra sejmout od Cvrčka, a ten ho zanesl Enkrovi. Netopýr ho přitom dost pokousal, ale Cvrček se nedal a upíra zavřel do klece, on vztekle pištěl a syčel jako had.

A-Aka se zájmem sledoval, jak Armini zaznamenávají každý objev; jednak videokamerou, jednak do deníku výpravy vědeckým popisem. Vyptával se na účel takového konání a byl seznámen s ušlechtilou vědou zvanou zoologie. Načež slíbil, že jim ukáže daleko zajímavější tvory, až bude čas a nálada.

Svůj slib splnil hned druhého dne, kdy chytil do síťky ptáčka podobného vlaštovce, ovšem načervenalé barvy. Ptáček byl velice krotký, sedal lidem na prsty a zkoušel do nich klovat, což se jim moc nelíbilo; dávali mu na klování odřezky masa a on hodoval, až se mu žlutohnědé bříško nadouvalo.

A-Aka taky doznal, že jeho národ loví ptáky za účelem snědení; tyto sráží v letu bumerangem. Ten bumerang si během pár hodin vyrobil; dokázal jím zasahovat cíl tak přesně, že shodil krabičku sirek ze své vlastní hlavy. Kromě toho dobře házel oštěpem a dokázal i nožem; kluci mu hned věnovali sadu vrhacích nožů, jaké nosí dívky na obranu.

Přestože tu bylo tolik zajímavého na pozorování, nezapomínali na opatrnost. Sice se admirál Kidži ještě nemohl dostat ke svému velitelství, ale přece jen bylo zapotřebí hlídat, aby se neobjevil někdo jiný, třeba náhodou. Neustále měli také zapnutý odposlech rádia pro případ, že by se někdo ozval vysílačkou.

Grizzly přišel na myšlenku, že by se ti lachtani možná dali ochočit a používat pro potřeby mořeplavby jako delfíni v Arminu. Za tím účelem se vypravil ještě se dvěma kamarády na břeh, aby chytil jedno mládě. Kupodivu, jeho rodiče ani ostatní lachtani okolo nic nenamítali, dokud mezi nimi procházel, prohlížel si je a případně ty menší a méně nebezpečné hladil po hřbetě. Ale když si vybral pěkného samečka, chvíli jej laskal a potom si ho hodil přes rameno a pospíchal ke člunu, rozeřvali se všichni a začali ho pronásledovat. Přestože měli tak nemotorné nohy s ploutvemi, vyvinuli slušnou rychlost; navíc ten malý, když byl upozorněn rodiči, že se děje něco nekalého, se začal bránit. A bránil se pořádně, Grizzlyho kousl do ramene až na kost a dalšího rafl do ruky, divže mu ji neukousl. A to bylo ještě mládě, které moc nekousalo! Grizzly s vypětím sil donesl zvíře do člunu, skočili do něj a jeli k lodi; voda kolem nich se vařila, jak se do ní vrhli lachtani, řvali a zkoušeli vlézt do člunu. Jeden z kluků je mlátil veslem, ostatní dva se snažili dostat co nejrychleji k lodi. Což se jim nakonec podařilo a oni stanuli před Enkrou hrdí na svůj úspěch.

„Nejste vy pitomci?“ rozkřikl se na ně, „Chytíte si zvíře před očima jeho rodičů a všech ostatních ze stáda a myslíte, že se jim to bude líbit? Bodejť by se nehoufovali kolem lodi a neřvali, když jim berete jejich dítě!“

„Chtěli jsme si ho ochočit!“ bránil se Grizzly.

„Protože jste blbci! Vraťte jim ho zpátky a podruhé uvažujte, než něco podniknete!“

Vrátit ho zpátky nebylo těžké, ten malý sám chtěl ze všech sil pryč. Když ho pustili, doběhl na pokraj paluby, vyšvihl se na zábradlí a skočil do moře; ostatní ho obklopili a zřejmě vyzvídali, jak se mu tam dařilo; nakonec všichni odpluli pryč a ještě dlouho námořníkům po svém sprostě nadávali.

Člověk méně houževnatý než Grizzly by se spokojil s jedním debaklem a už dále neprovokoval; ale Grizzly byl vytrvalý. Tentokrát se spojil s Cvrčkem, o kterém bylo známo, že si může leccos dovolit a pozeptal se ho, jak by postupoval on. Cvrček se spojil zase s A-Akou a společně přemýšleli a pozorovali stádo na břehu. Po incidentu bylo dlouho neklidné a jeho členové, zejména samci, se dlouze dohadovali a vrčeli jeden na druhého.

„Jednu myšlenku mám,“ řekl Cvrček, „Když nechtějí dát mládě, které má rodiče, musíme najít nějakého sirotka. Třeba se stalo, že někdo přišel o rodiče a ještě rád by to u nás vzal...“

„Víš o nějakém?“

„Budeme pozorovat.“

A-Aka, vyzbrojený silným dalekohledem, se usadil na zábradlí a sledoval kolonii. Cvrček mu pomáhal; sice tím zanedbával jiné povinnosti, ale nikdo mu to zatím nepřipomínal, byl klid. Stádo sledovali několik hodin, až A-Aka objevil mládě, které se potulovalo po kolonii bezcílně a snažilo se sebrat někde nějakou rybu. Dokonce si všimli, že někteří dospělí na tohle mládě zaútočili, aniž by se ho někdo zastal.

„To je náš sirotek!“ řekl Cvrček, „Nechtějí ho, nemají ho rádi. Budeme ho mít rádi my!“

„Ale není tak hezký jako ten první!“ nenechal se přesvědčit Grizzly, „A je menší!“

„Aspoň se nebude tak rvát!“

Tentokrát museli kolonii obejít daleko po břehu; oprávněně soudili, že zvířata by je už dovnitř jen tak nepustila, když se projevili jako agresoři. Přišli tedy z druhé strany, od skal s hnízdícími kormorány, a brzy objevili svoje mládě; nevypadalo moc dobře, protože bylo dokousané od jiných lachtanů a chodilo pomaleji a bez obvyklé živosti. Když je obklopili a chytili, nikdo si jich nevšímal, jen nejbližší lachtani vrčeli. Mládě se sice bránilo, ale ne tak zuřivě jako to první, tak je bez námahy dostali delší trasou do člunu. Ani cestě nebyla tak problematická a když je vyložili na palubu, uznali všichni, že se tentokrát nic špatného neděje.

„Je to docela pěkný zvíře,“ usoudil Enkra, „Trochu ho ošetřete, vypadá to, že mu dávali do těla!“

Nemohli ho ošetřit Ohněm, protože by mu zničili hebký šedožlutý kožíšek, mládě by se nastudilo a nejspíš zahynulo. Takže mu rány jenom vymyli a tygr Wagarra mu je vylízal svým velkým drsným jazykem. Mládě ani proti tomu nic podstatného nenamítalo; dostalo několik ryb, nacpalo si břicho a usnulo.

Bohužel se lachtánek, kterému začali říkat Koko, ukázal jako naprostý hlupáček; jediným jeho zájmem bylo jídlo a mazlení, z něhož měl nejradši drbání na bříšku. Když ho někdo drbal, slušelo se, aby začal hlazením na hlavě, pak přešel pod krk a po krku jel dolů na břicho; to se Koko pohodlně rozvalil na záda, roztáhl svoje dlouhé končetiny s plovacími blánami a slastně chroptěl. Oči přivíral blažeností a černý čumáček pilně registroval každou vůni, aby nepřehlédl, kdyby mu někdo chtěl nabídnout něco k snědku. Rozhodně neprokázal užitečnost jakýmkoliv způsobem, ale aspoň si měli s čím za dlouhých večerů hrát.

Tak v zábavě a klidu plynuly dny; a Enkra začínal propadat obavám, co se děje. Kdyby Japonci chtěli uzavřít mír, mohli to oznámit vysílačkou; ale vysílačka mlčela a žádné lodi se neobjevovaly. Admirál Kidži už zřejmě vysvětlil, že Armini mají možnost odposlouchávat vysílání, tak asi nařídili rádiový klid.

Trvalo deset dní, než hlídka zaregistrovala na radarech pohyb; záhy zjistili, že je to šest lodí, plujících směrem k Okinawě, jak to nejrychleji šlo. Jedna byla už známá minonoska, ta jela vpředu; druhá velmi moderní oceánografická loď s oplachtěním, která se jmenovala Eagle, Orel. Ta byla zřetelně amerického původu a Enkra odhadoval, že patřila jejich pronásledovateli Sheffieldovi. Další čtyři byly získané od trosečníků, jakž takž opravené a vybavené spoustou všelijakých děl. Jejich úroveň byla zhruba stejná jako u Arabelly.

Enkra nařídil schovat Liberty za ostrovem; z útesu sledoval lodi, plující v řadě, zřejmě v bojové formaci. Vyčkal, až projedou a ztratí se za obzorem; potom nařídil zvednout kotvy a vyplout v jejich stopách. A připravit se k boji.

„Co uděláme?“ zeptal se na poradě štábu, „Rozdáme si to s nimi hned, nebo si nejdřív popovídáme?“

„Já bych si popovídal!“ řekl Cvrček, „To nikdy neškodí, promluvit si jako vzdělaní lidé!“

„V tom případě abys ty snad radši mlčel!“ navrhl Sheltie.

„Dobře. Dáme s nimi řeč. Co říkáte, mají směrové antény, aby mohli zaměřit, kde jsme?“

„Těžko. Na lodích nic takovýho neměli.“

„Tak připrav vysílačku, Sheltie!“

Sheltie tak učinil s potěšením a čekali, co bude příchozím povídat.

Hovoří Enkra Weston, princ Arminu a velitel vědecké expedice na lodi Liberty. Vítám přátele, kteří nás přicházejí navštívit!

 

Těžko říct, jaký to mělo účinek, ale zřejmě moc rádi nebyli. Trvalo dost dlouho, než si ujasnili situaci a než se ozvali:

 

Zde mluví korvetní kapitán Šibusaka! Vyzývám vás všechny, abyste složili zbraně a vzdali se nám na milost a nemilost! Budete postaveni před soud a nejvyšší pán a velitel Jeho Výsost admirál kníže Kimura rozhodne o vašem dalším osudu!

 

Enkra se zasmušil, ostatní se začali smát. Enkra odpověděl okamžitě a poněkud nakvašeně:

 

Poslouchej, korvetní kapitáne Šibusako, doufám, žes to myslel jako vtip! Protože jestli to myslíš vážně, tak jseš větší pitomec, než jsem čekal. A jestli neobrátíš ty svoje kocábky a nezmizíš zpátky domů, tak z tebe nadělám třepení na ocas draka, co ho děti pouštějí do větru!

 

Taky korvetní kapitán odpověděl okamžitě:

 

Opovážil ses urazit naši armádu a jejího velitele, zlovolně zajal naše muže a způsobil duševní vyšinutí jejich velitele admirála Kidžiho! To všechno zasluhuje nejpřísnější trest a ty zemřeš za strašlivých muk, jak si zasloužíš! Máš jedinou možnost, okamžitě se vzdát a doufat v milost knížete admirála Kimury!

 

„Poslouchej, ty blbečku,“ rozčílil se Enkra, „Asi budeš nějakej mladej zajíc, když se opovažuješ tak se mnou mluvit! No dobře, jak chceš. Máš šest lodí, to pro mě znamená šestkrát vystřelit! Potom pochopíš, že mě nemáš provokovat!“

 

Na druhé straně bylo nějakou dobu ticho. Zřejmě uvažovali, jak to arminský princ může vědět.

 

„My dobře víme, že máš jenom jednu loď!“ odpověděl nakonec Šibusaka, „Nemysli, že se dáme překvapit a obelstít jako admirál Kidži! Už známe triky, které používají cizí ďábli!“

 

„No dobře, jak chceš.“

odpověděl Enkra a zrušil spojení.

 

„Co teď?“ ptal se Elliott la Sale.

„Pokračuj v kursu. Loď k boji!“

Zahvízdaly píšťalky poddůstojníků, po palubě se rozběhli námořníci. Len Carson zalezl do sedačky svého lejzrového děla, Enkra se postavil vedle s dalekohledem. Liberty zapjala motory, aby zvýšila rychlost. Lachtánka Koka zavřeli v podpalubí.

Asi po hodině spatřili na obzoru sloupy dýmu z nepřátelských lodí a po další hodině i ty lodi. Také nepřátelé je zřejmě viděli – zastavili, obraceli a chystali se k boji.

A opět se ozvala vysílačka:

 

„Domníváte-li se, že vám pomůže schovat se a pak nám vpadnout do zad, mýlíte se! Jediná vaše záchrana je vzdát se nám na milost a nemilost! Naše hlavně jsou už na vás zamířeny!“

 

Enkra zrovna u vysílačky nebyl, ale byl tam Sheltie Rabowski, což stačilo. Odpověděl:

 

Udělej nám zatím čaj! Za chvíli si ho přijdeme vypít na tvoji palubu, korvetní kapitáne!

 

„Banzai! Do boje!“

zaječel Šibusaka a zrušil spojení.

 

Aby dokázal, že to myslí vážně, zahájil okamžitě palbu. Pánubohu do oken, byli ještě příliš daleko, než aby mohli Liberty zasáhnout.

„Odpovíme jim?“ ptal se Len Carson.

„Ještě počkej,“ řekl Enkra, „Musíme vyzkoušet svoje ochranné prostředky. Zapněte silové pole!“

Tohle měla na starosti Asthra. Uprostřed lodi byly mohutné magnety, generující elektrické silové pole; to mohlo vytvořit kolem lodi ochranný štít, který vracel jakékoliv předměty proti lodi vržené. Asthra nyní zapnula elektromotory; loď se otřásla, když to zahučelo a vzduch okolo Liberty se rozvlnil.

„Tak co?“ ptal se Enkra.

„Myslím, že to funguje!“ řekla Asthra.

„Dobře. Přímo doprostřed flotily!“

Korvetní kapitán Šibusaka musel žasnout. Jeho děla zasahovala cíl, ale náboje narážely na neviditelnou překážku a vybuchovaly všude okolo lodi, aniž jí způsobily sebemenší poškození. Mladí námořníci na bílé plachetnici stáli a sledovali palbu, aniž by se báli nebo snažili nějak bránit.

„Vysílačku!“ přál si Enkra.

„Silové pole nepropouští elektrické vlny,“ připomněla Asthra, „Oni nemůžou k nám, my nemůžeme k nim...“

„Ale vidí nás,“ řekl Elliott, „Co myslíte, rozumí praporkové abecedě?“

„Zkus to! Vysílej: Máte toho dost, nebo chcete poznat naši sílu?“

Elliott vysílal; ale Enkru zaujala spíš gestikulace Asthry u elektromotorů: „Klesá mi napětí! To silové pole je fajn, jenže moc dlouho nevydrží. Brzo se mi rozsype pod rukama!“

„A hrome! No dobře – Lene!“

„Jsem připraven!“ hlásil Len Carson.

„Tak bacha, možná tě bude potřeba! Kormidelníku, co nejdál od nepřítele! Přestáváme si hrát!“

Liberty už projela mezi nepřátelskými plavidly, za jejich neutuchající, ač zbytečné palby. Teď se od nich hrdě vzdalovala, nezasažena jediným nábojem. Vznášela se se všemi svými bělostnými plachtami jako labuť mezi kačenami.

Enkra sledoval Asthru, která kroutila knoflíky ovládacího zařízení ochranného pole. Kdy přestalo působit, si povšiml asi první; nejdřív se přestal vlnit vzduch. Pak spatřil, jak Asthra hbitě ucukla rukama, vteřinu před tím, než jí pod prsty vyrazily plamínky. Uhasila je silou vůle, jako uhasínala Živý Oheň, vzápětí odklopila kryt, zpod něhož vyrazily kotouče dýmu. Co uvnitř objevila, nedalo se na dálku zjistit.

„Ochranné pole přestalo působit!“ ohlásil vzápětí Sheltie.

„Vím,“ řekl Enkra, „Teď to začne doopravdy. Lene, jsi připraven?“

„Pořád! Vzal jsem si na mušku velitelskou loď... jestli je to ta americká...“

„Jo, ale moc ji neponič, bude se nám hodit! Když nám ji Sam Sheffield tak ochotně přivezl...“

„Neboj – jen ji malinko očešu...“

Liberty se pořád ještě vzdalovala od ostatních. Ty byly rozprostřeny jako vějíř; teď už nestříleli, asi pochopili, že je mimo dostřel jejich děl, i těch nejmodernějších.

„Tak co bude?“ skřípal zuby Roger, který se postavil vedle Enkry a sledoval nepřítele.

„Popíchnem je?“ těšil se Sheltie.

„Ano, můžem. Vysílej: Očekáváme k jednání korvetního kapitána Šibusaku na palubě Liberty. Na plavidlo označené bílou vlajkou nebudeme z naší lodi střílet!“

„To je moc slušný...“ mrzel se Sheltie.

„Jen počkej. Uvidíme, co řekne!“

Neřekl nic. Jenom lodi se pohnuly k Liberty, všechny najednou a s namířenými děly. Dokud se mlčky blížily, Enkra mlčel rovněž; ale když se najednou, zřejmě na jednotný povel, rozrachotila jejich děla, nezaváhal: „Lene, varovný výstřel!“

Len Carson vypálil. Nad vodou proletělo několik rudých záblesků – jeden zasáhl dělovou věž, namontovanou na přídi Orla, a obě děla rázem umlkla. Další urazil věžičku s anténou na minonosce, třetí dokonce rozbil kabinu na můstku další lodi. Jaké škody způsobilo dělo na posledních třech lodích, nebylo možno zjistit.

Japonci nezakolísali; takové maličkosti je nemohly zastavit. Jejich granáty dopadaly do nebezpečné blízkosti Liberty, pár jich dokonce prolétlo oplachtěním a poškodilo ho. Taky se přidaly kulomety, zatím bez valného výsledku.

„Tak co je?“ křičel na Enkru Roger.

„K boji!“ zavelel Enkra.

Na celé lodi byli porůznu ukrytí střelci s odstřelovačskými ručnicemi i lejzrovými puškami; ti začali odpovídat jednotlivými, přesně mířenými výstřely. Zatím se chránili kohokoliv zabít, ale dávali jim znát, že si mají dávat pozor na svou kůži.

Nejrychlejší z lodí byla minonoska; zavinil si to Enkra sám, když ji dal opravit a ještě vylepšit. Její velitel zřejmě dostal speciální úkol, protože objížděl Liberty bokem se snahou dostat se k ní z druhé strany. Sledovali ho, měl ho na mušce Bello Corrona, jeden z nejpřesnějších střelců.

Jeden granát zasáhl Liberty. Rozbil zábradlí a poranil střelce, který se za ním ukrýval; ten udělal salto a začal srdcervoucně ječet. Okamžitě k němu doběhla Tanya a odvlekla ho do bezpečí, ale co s ním udělali, Enkra nevěděl.

Len nevěděl přesně, která loď způsobila takovou škodu, ale vzal si na mušku jednu, co se dostala blíž, a odstřeloval ji; svými zásahy jí poničil většinu dělových věží, takže se raději sama dala na ústup. Střelci už nebrali na nic ohled a pobíjeli na lodích, co se tam objevilo. Len se soustředil na další loď a poškodil jí kormidlo, takže nemohla manévrovat.

Minonoska se kradla z druhé strany; přiblížila se natolik, že ji Bello mohl sledovat zaměřovacím křížem lejzrovačky, ale nestřílela. Čekal, co má za lubem; mohlo se taky stát, že její velitel nečekaně dostal rozum a chce se vzdát, pokud to byl ten, který už Arminy znal a potom odjel s admirálem Kidžim. Zatím ovšem na zádi minonosky vlála vlajka se sluncem.

Vtom z přídě minonosky vyjelo torpédo. Když ji vyslali, zbavili ji všech těžších zbraní, ale Japonci zřejmě ztrátu nahradili. Bello ztratil jenom chvíli; pak namířil kousek před torpédo a vypálil dlouhou dávku. Rudý paprsek zvedl sice z moře oblak páry, ale zasáhl taky torpédo a to s ohlušující ranou vybuchlo uprostřed mezi oběma loděmi. Minonoska se celá zahoupala tlakovou vlnou, i na Liberty to bylo znát.

„Mají ještě jedno!“ upozornil Roger.

„Lene – potopit!“ nařídil Enkra.

Lejzrové dělo rozřízlo minonosku pod čárou ponoru. Zakolébala se jako kačena, naklonila na stranu a okamžitě se začala potápět.

„Dej jim co proto!“ žádal Enkra.

Len začal odstřelovat Eagle; zasáhl taky velitelský můstek a kapitán Šibusaka zřejmě pochopil, že i jemu jde o kůži. Zvláště když viděl, jak neslavně dopadla minonoska; jen několik námořníků se ještě snažilo plavat ve velikém víru, který loď vytvářela, ale nemilosrdný tlak vody je pomalu stahoval ke dnu.

„Zachraňovat?“ ptala se Asthra.

„Pokud doplavou k Liberty, vezmeme je na palubu!“ rozhodl Enkra, „Čluny zatím nespouštět!“

Existovala plošina, z níž se prováděly výzkumy oceánu a ze které se taky chodili koupat. Na tu plošinu sestoupilo několik odvážlivců a snažili se zachytit někoho z trosečníků.

Kapitán Šibusaka zastavil palbu. Jeho lodi zůstaly na místě, protože Liberty se pomalu pohybovala vpřed. Dalšího útoku se Japonci neodvažovali, zřejmě byli zdrceni způsobenými škodami.

Jednoho trosečníka přinesly vlny k plošině. Tanya se pokoušela ho vytáhnout, ale on se zastavil na místě, šlapal vodu a ve tváři měl výraz hrůzy. Potom se v jeho ruce zableskla dýka; podřízl si vlastní krk, krev vystříkla a on zmizel v hlubině. Tanya začala hystericky ječet, měla pocit, že pár kapek krve dopadlo i na ni.

„Blázen!“ řekla Asthra, „Šílenec...“

„Měl strach. Větší z nás než ze smrti.“ řekl na to Enkra.

Jenom dva Japonci se dali zajmout přesto, že jim zřejmě tu možnost vylíčili v nejhrůznějších barvách. Byli vytaženi na palubu. Ostatní se raději utopili, jinou naději na záchranu neměli a jejich vlastní flotila o ně nejevila žádný zájem.

Nepřátelské lodi se daly na ústup. Tu, která měla poškozené kormidlo, vzaly do vleku.

„Pronásledovat?“ ptal se Elliott.

„Ne. Myslím, že lekci dostali; teď bude na nich, jak to pochopí a zhodnotí. Necháme je, aby si to mohli rozmyslet. Plujeme pryč!“

„Kurs?“

„Rovně k jihu.“

„Ale tam nic není...“

„Já vím.“

Lodi nevěnovaly odjíždějící Liberty žádnou pozornost. Flotila i osamělá plachetnice se od sebe vzdalovaly, aniž bylo jasné, jak vlastně první jejich střetnutí dopadlo.

Sheltie se na to zeptal Enkry.

„Naším cílem nebylo ani je zničit, ani rozdrtit. Chtěli jsme jim jen vysvětlit, že se jich nebojíme, že se umíme bránit a nebudeme o tom moc hloubat. Teď mají možnost se rozhodnout, co chtějí dělat dál. Naše nabídka jednání je pořád v platnosti!“

„Myslíš, že to pochopí takhle?“

„Sám bych rád věděl, jak to chápou.“

Takže se Sheltie už na nic neptal; zatím se dívali na flotilu, pozvolna mizející v dálce.

„Elliotte!“ zavelel Enkra, „Pokračuj v kursu k jihu. Mimo dosah jejich radarů zastavit a sledovat je naším radarem, pokud to půjde. Zajímalo by mě, k čemu se rozhodnou...“

S tím odešel podívat se, jak dopadl boj na jeho lodi. Námořníci už se snažili napravovat ty nejhorší škody.

Nejdříve byl zvědav na raněného.

 

Valéry Jephimoff, 16 let. Člen ozbrojeného sboru freefighterů z pluku Chrise Everetta. Smrtelně zraněn v boji s Japonci.

 

Valéry ležel natažen za schodištěm do podpalubí. Byla u něj Asthra i ostatní lékařky. Ještě žil, ale byl v posledním tažení.

„Já nechci umřít...“ sténal, „Já nechci! Proboha, dělejte se mnou něco!“

„Oheň?“ zeptal se Enkra.

„To nemá cenu.“ řekla Asthra šeptem.

Celé vnitřnosti chlapce byly rozervány na cáry, páteř zlomena na dvakrát, nohy téměř odděleny od trupu. I Enkrovi bylo jasné, že kdyby jej ošetřili Ohněm, prodloužili by tím jen jeho utrpení.

Zřejmě poznal prince, protože pohnul rukou, jedinou, kterou ještě mohl hýbat. „Enkro... drž mě za ruku!“ šeptal.

Enkra skutečně vzal jeho ruku do dlaní.

„Komu král... podá ruku... ten bude žít!“ zasténal Valéry, „Děkuju ti...“ Pak sklonil hlavu na stranu a z úst mu vytryskl pramínek krve.

„Konec.“ řekla Asthra.

„Chudák chlapec...“ řekla Tanya Wallerová.

Enkra pustil jeho ruku a vstal. „Čest jeho památce!“

Odcházel, ale zastavil se: „Ostatní ranění?“

„Nic, jen drobné oděrky. Jeden průstřel, to už jsme ošetřili.“

„Dík. Myslel jsem, že to bude horší.“

Teď Enkra opravdu odcházel a hlavu měl svěšenou. Nebylo mu moc dobře. Ale zajímali ho zajatci; seděli v jídelně a vyslýchal je Roger. Před každým z nich stál hrnek čaje, ale žádný se ho ještě nedotkl. Jen seděli, mlčeli a tvářili se tupě.

Roger ukázal Enkrovi, že nepromluvili.

Enkra si je chvíli mlčky prohlížel. Byli to normální domorodci jako všichni ostatní. Bylo mu jasné, že by se uklidnili a trochu zcivilizovali, kdyby jim k tomu dal dostatek času, ale právě o ten čas byla největší nouze.

„Máte hlad nebo žízeň?“ zeptal se jich.

Mlčeli. Dokonce se na něj ani nepodívali.

„Jak se jmenujete?“

Žádná odpověď.

„No tak dobře!“ Enkra v duchu odhadoval, který z nich je nejvíc inteligentní. Nerozhodl se, oba byli na první pohled pitomci. „Odveďte tohohle!“ ukázal nazdařbůh.

Jeden ani druhý neprojevili jakýkoliv zájem na tom, co s nimi bude. Tvářili se pořád stejně tupě; ten, co odešel i ten, co zůstal. Enkra mu položil ruce na hlavu a stimuloval konečky prstů citlivé body na lebce; cítil, že se ten chudák velice bojí, ale nechce to dát najevo. Za chvíli se mu podařilo ho uspat.

„Poslouchej moje slova a odpovídej na otázky! Jak se jmenuješ?“

„Šisang.“

„Jakou máš hodnost a zařazení?“

„Vojín námořní armády, zařazen jako lodník na minonosce Šizuki.“

„Kdy jsi byl zařazen na minonosku?“

„Před osmi dny.“

„Minonoska měla svoji posádku. Co je s ní?“

„Muži z posádky zradili a vzdali se nepříteli. Proto byla loď přejmenována na Šizuki a obsazena novou posádkou!“

„Co se stalo s těmi muži?“

„Byli spravedlivě potrestáni nejvyšším císařským admirálem knížetem Kimurou.“

„Jak potrestáni? Smrtí?“

„Ne. Byli posláni na nucené práce na ostrov Hawai. Tam zůstanou až do našeho vítězství nad zlotřilým nepřítelem a potom budou postaveni před spravedlivý soud.“

Roger si neodpustil otázku: „Řekl jsi, že už byli spravedlivě potrestáni. Proč tedy bude ještě jeden soud s trest?“

„O osudu těch mužů rozhodne kníže Kimura podle stupně zavinění. Prozatím není zcela jasné, jak velkých zločinů se dopustili.“

Enkra Rogera zarazil: „Nepleť mu zbytečně hlavu! To nemá ze sebe, jenom papouškuje, co mu řekli důstojníci. Takové pojmy jako spravedlnost jsou na něj moc těžké.“

Roger kývl a zeptal se: „Co se stalo s admirálem Kidžim?“

„Zbabělý a podlý nepřítel podrobil admirála Kidžiho tak krutému mučení, že admirál je na pokraji sil. Není schopen vykonávat svoji funkci, neboť z toho těžce onemocněl. Lékaři nejvyšší císařské nemocnice bojují o jeho život.“

„Jakého druhu je jeho nemoc?“ ptal se Enkra.

Zajatec se zamyslel. Ale to nepřemýšlel, jak už se s nadějí domnívali; jen se snažil vzpomenout. „Byl strašlivě ztýrán tělesně i duševně.“ řekl konečně. Na víc si asi nepamatoval.

„Co myslíš, jaký bude tvůj osud?“

„Budu mučen, až zešílím nebo zemřu.“ sdělil jim, aniž by ho to nějak dojímalo.

„Co když ne? Co když tě propustíme v míru?“

„Budu potrestán pro podlehnutí nepříteli.“

„Tak rozhodl kníže Kimura?“

„Ano.“

„Jaký byl příkaz v případě porážky?“

„Admirál kníže Kimura přikázal, aby v případě porážky každý muž provedl sebevraždu vlastní zbraní. Jen tak si zachová svou čest!“

„Ty jsi to neudělal!“

„Podlehl jsem své slabosti.“

„Nechceme ti ublížit. Naopak, budeme se k tobě chovat lépe než Kimura a jeho důstojníci. Budeš žít v klidu a nikdo ti neublíží.“

„Až zvítězíme, budu potrestán.“

„Jenže vy nezvítězíte. Jsme silnější.“

„Naše císařská Japonská armáda je nejsilnější na světě a náš velitel kníže admirál Kimura vyniká božskou jasnozřivostí. Rozhodl, že naše zbraně dobudou vítězství přes všechnu vaši moc!“

Enkra si jenom povzdechl. „Jaké příkazy měla vaše loď?“

„Rozkaz byl dobýt a zničit vaši loď Liberty.“

„Ale konkrétně: jaký úkol měla minonoska Šizuki?“

„Neměla konkrétní úkol.“

„Kdo nařídil zaútočit torpédem?“

„Korvetní kapitán Šibusaka.“

„Jakým způsobem vám to dal vědět?“

„Vlajkovou abecedou. Ví, že odposloucháváte naše rádiové spojení.“

„Kdo velel minonosce Šizuki?“

„Poručík Inošima.“

„Co se s ním stalo?“

„Padl jako hrdina v boji s nepřítelem.“

„Znáš dobře kapitána Šibusaku?“

„Ano. Je to velitel naší flotily.“

„Co si o něm myslíš?“

„Je to skvělý důstojník a věrný poddaný našeho císaře. Admirál Kimura je s ním velmi spokojen a svěřuje mu zodpovědné úkoly.“

„Ovšem, ovšem...“ Enkra zaváhal a ukázal na prstech, že se chce pokusit objasnit trochu námořníkovo chápání morálních kritérií, „Máš rád korvetního kapitána Šibusaku?“

„Ano, pane.“

„Proč?“

„Je to skvělý důstojník a věrný poddaný našeho císaře. Je velitelem naší flotily.“

„Jaký je kapitán Šibusaka?“

„Je to skvělý...“

„Já vím, počkej. Jaký je v osobním styku? Mluvil jsi s ním někdy?“

„Ne, pane.“

„A mluvil jsi někdy s poručíkem Inošimou?“

„Ano, pane.“

„O čem jste spolu mluvili?“

„Dával mi rozkazy.“

„Jaký byl poručík Inošima?“

„Byl to skvělý důstojník a věrný poddaný našeho císaře. Byl velitelem naší lodi.“

„Koho jsi měl raději? Šibusaku nebo Inošimu?“

„Korvetního kapitána Šibusaku!“

„Proč?“

„Má vyšší hodnost.“

Roger vyprskl smíchy. „Tady máš jeho chápání morálních hodnot! Má vyšší hodnost, tak ho miluju víc! Bylo ti to potřeba?“

Enkra mávl rukou a vyptával se dál: „Jaké příkazy vydal kapitán Šibusaka při případ, že by se lodi rozptýlily během boje?“

„Nevím.“

„Jakým způsobem předával rozkazy Inošimovi?“

„Písemně, v zapečetěné obálce.“

„Četli vám na lodích denní rozkazy?“

„Ne. Každý důstojník vydává rozkazy až ve chvíli, kdy cítí potřebu seznámit s nimi svoje podřízené.“

„A co když má některý voják osobní rozkaz?“

„Vojáci nedostávají stálé osobní rozkazy. To by v nich vyvolalo zmatek vzhledem k omezenému chápání, které je jim vlastní.“

„Takže ty máš omezené chápání proti důstojníkům, že? A co kdyby tě povýšili... třeba na četaře?“

Voják se ocitl ve velikém zmatku. „Na četaře mohu být povýšen, pokud prokážu schopnosti tomu odpovídající.“ řekl.

„Chtěl bys být povýšen?“

„Ano, pane.“

„Domníváš se, že máš k tomu schopnosti?“

„Ne, pane.“

„To je tedy smůla, že jo?“

„Nevím... zřejmě ano, pane.“

„Co bys chtěl v životě dokázat?“

„Chci věrně sloužit svým nadřízeným.“

„A potom? Chtěl bys mít ženu a děti?“

„Ano, pane.“

„Co chceš dělat, až budeš propuštěn z armády?“

„Co mi bude nařízeno, pane.“

„Myslí ti to, hochu!“ řekl uznale Roger.

Enkra se rozhodl skončit výslech. Bylo mu jasné, že od tohoto muže se nic nedozví. „Od této chvíle jsi zařazen do služby na mé lodi. Tvým velitelem je seržant Harae. Ty budeš plnit jeho příkazy a dělat práci, kterou ti určí!“

„Ano, pane.“ řekl Šisang bez zaváhání.

Enkra mu sáhl na hlavu a probudil ho. „Teď půjdeš do kuchyně a budeš tam dělat, co nařídí seržant Harae. Rozumíš?“

„Ano, pane.“ řekl Šisang a vstal.

Enkra otevřel dveře a kývl na hlídku: „Vem ho do kuchyně a ať mu Harae přidělí nějakou práci. Dohlížet na něj!“

„Dal se k nám?“ zamrkal strážný spiklenecky.

„To bych právě chtěl vědět.“

Roger zatím rozvíjel úvahu: „Jednu výhodu tihle hoši nesporně mají. Nic se jim nezdá divné. Poslouchají jako automaty.“

„Nejsou hloupí! Jenom se nikdy nesetkali s názorem odlišným od svého; takže nemohou jen tak snadno připustit, že by se třeba mýlili. Jen počkej za pár dní...“

„Odjakživa mě zajímalo ideologické zvládnutí podřízených! Chtěl bych se naučit ovládat lidi tak, jak to dokážou oni...“

„To není problém. Stačí úplná izolace a soustavné přesvědčování od prvních chvil života. Výsledek se dostaví sám.“

„Já vím. ÚBNVS: úplné zblbnutí následkem vojenské služby...“

„Když to uvážíš, Rogere: počítá náš systém opravdu s pluralitní demokracií? Jistě, nejsme tak hloupí jako oni a dovolujeme svým podřízeným určitou variabilitu názorů. Ale dovolili bychom jim to ve skutečně důležitých věcech?“

Roger se zašklebil: „Takže v podstatě přechod z jejich do naší služby pro ně není velká změna?“

„V žádném případě nemusejí začít samostatně myslet. Dřív plnili příkazy Kimury a Šibusaky. Teď budou moje a tvoje...“

Vydali se na můstek; tam je očekával Elliott: „Plují k ostrovu Sabura. Zřejmě se tam chtějí utábořit a lízat si rány.“

„Fajn. Co uděláme my?“

„Kdybysme ještě měli uspávací plyn, zkusili bysme je napadnout v noci a zajmout všechny!“

„Pochybuju, že by to mělo účinek. Zřejmě už tenhle trik znají, vyslechli přece Kidžiho...“ řekl Roger.

„Dobře. O něčem uvažuju, ale... počkáme, až co udělají. Zatím je sledujte, já si půjdu na chvíli odpočinout. Těžko budu usínat, ale nechám se asi uspat hypnózou...“

Enkra chápal, že rozčílením neusne, tak požádal Jennie, aby ho uspala; vstát chtěl za čtyři hodiny, což by mu mělo docela stačit k odpočinku. Roger předal službu a šel si lehnout taky.

Jakmile zjistili, že šéf skutečně usnul, sešli se na můstku u Elliotta. Především Chris Everett, Grazzio, Bello Corrona, Len Carson, Kay-Britt Wulffssonn, Tacuo Nagajama. Tvrdé jádro smečky.

„Mám nápad,“ řekl Chris Everett, „Jestli zakotví u ostrova Sabura, aby tam přečkali noc, je dobrá možnost je napadnout!“

„Co chceš dělat? Uspávací granáty už nemáme!“

„Nechci je uspat. Oni po nás střílejí ostrý! Chci je zničit. Nebo zabrat.“

„Jak?“

„Líbí se mi ta loď Orel. Je americká, takže bude kvalitní kousek. Byla by škoda jen tak ji potopit. Chci tu loď!“

„Máš ji mít, Chrisi!“

„Až na maličkost, že ji asi nebudou chtít jen tak dát!“ upozornil Bello.

„To jim rozmluvíme!“ smál se Grazzio.

„Jak?“

„V noci. Doplavem k nim, podřežem hlídky a každýho, kdo by mohl bejt nebezpečnej. Uvolníme loď, při nejhorším přeříznem kotevní lano. Přijdem o kotvu, ale tu pořídíme novou. Získáme dobrej šíf, to je hlavní!“

„Kdyby nás bylo dost, dokázali bysme ji vyvléct z přístavu bez spuštění motorů!“ řekl Kay, „Plavat a táhnout ji za sebou!“

„Co když tam bude silná posádka?“

„Mají smůlu. Nejradši bych, aby tam byl ten jejich kapitánek Šibusaka! Rád bych ho poznal!“

„Stačí říct!“ smál se Grazzio, „Přitáhnu ti ho na řetízku jako hodňoučký telátko!“

„Počkej, neblázni! Nebude to procházka...“

„Zvládli jsme horší věci! Protonový nože, lejzrovačky... ale hlavně my!“

„Jasný! Kdo jde se mnou?“

Chris s uspokojením sledoval, jak všichni naráz zvedli palce nahoru. „A teď to nejhorší. Kdo to řekne Enkrovi?“

To už vyvolalo mnohem menší nadšení. Bylo známo, že Enkra podobným dobrodružstvím nepřeje.

„Co zkusit ukecat Jacka?“

„Škoda, že tu není Sebastiano! Enkra ho má v oblibě, leccos mu přehlídne!“

„Taky je chyba, že s náma nebude. Sebastiano a Claudio, Falko, Cvrček... to jsou tvrdý borci!“

„Zvládnem to i bez nich. Co takhle Grizzly?“

Grizzly byl jedním z Enkrových oblíbenců, už proto, že byl silnější než on a kdy Enkra chtěl, napráskal mu. Taky byl o poznání větší a těžší a ránu měl, jako když kopne kůň. A přitom nebyl tak hloupý, jak by se předpokládalo.

Zkusili se s ním domluvit. Grizzly souhlasil s akcí i s tím, že to řekne Enkrovi a zkusí to podat tak, aby souhlasil. Což všechny potěšilo a začali se chystat, především výzbroj. Pak si na chvíli odpočinuli, ale jakmile Enkra vstane, měla je služba vzbudit.

Enkra vstal a nejdřív ze všeho se šel podívat, jak to vypadá na můstku. Liberty zatím sledovala flotilu, která pořád ještě mířila k ostrovu Sabura.

„No dobře,“ řekl Enkra, když se to dozvěděl.

V té chvíli k němu přistoupil Grizzly a řekl mu bez obalu, na čem se dohodli. Enkra ho vyslechl bez jediného přerušení.

„Kdo to vymyslel?“ zeptal se potom.

„Všichni. Chris, Bello, Kay-Britt a ostatní.“

„Kdo tomu bude velet?“

„To... ještě se nerozhodlo.“

„Dobře. Budu velet osobně!“

„Cože, ty?“

„Ano. Taky já chci získat Orla, taky chci trochu vysvětlit nepříteli, že nejsme padavky a taky bych si rád popovídal s korvetním kapitánem Šibusakou. Takže souhlasím.“

Chris Everett poslouchal za rohem; když to slyšel, neudržel se a vyletěl ven: „Bezva, Enkro! S tebou se to musí podařit!“

„Uvažoval jsem o něčem takovým hned, jak jsem slyšel, že plují na Saburu. Vypracuješ detailní plán, jak to provedem; nejdřív průzkum, pak akci. Myslím, že času na to bude dost; ti zdejší hrdinové se v noci moc nesnaží...“

Takže se všichni chystali do boje; připravovali si lejzrové pistole a nože s protonovým ostřím, ale taky různé další zbraně, včetně plastických trhavin. Nebrali však pušky, které by při plavání v moři utrpěly a přestaly fungovat.

O akci se dozvěděl taky A-Aka a přišel za Enkrou: „Jestli mi věříte, dejte mi zbraň a vezměte mne s sebou!“

„Samozřejmě, že ti věříme! Ale proč chceš jít bojovat za věc, která se tě netýká?“

„Ta věc se mě týká až moc. Tamti jsou také moji nepřátelé; mého kmene. Kdyby přišli na náš ostrov, udělali by z nás svoje otroky. Přišel jsem sem, abych jim v tom zabránil, proto chci pomoci při boji proti nim.“

„Dobře. Dostaneš nůž. Doufám, že víš, jak s ním zacházet!“

„Vím. Je to nůž, který řeže všechno; mohu ho držet jenom za rukojeť a nesmím ho vyšroubovat z pochvy, dokud nepřijde čas, protože by mohl proříznout i bok lodi...“

„Ano, správně! Víš taky, proč?“

„Na ostří je mikroskopická vrstva silně stlačených protonů.“

„A ty víš, co jsou to protony?“

„Ovšem, vyznám se v jaderné fyzice. Prošel jsem kursem...“

„Nojo, vlastně...“ zdálo se, že Enkru to trochu překvapuje, „A chápeš to všechno?“

„Proč bych neměl chápat? Je to velice jasně definováno!“

Enkra ho pochválil, ale současně mu přišlo na mysl, že tohoto muže vyzbrojil vědomostmi, silně přesahujícími úroveň jeho okolí. A že zatím přesně neví, jaké jsou vlastně A-Akovy záměry. Odložil však tuhle úvahu na pozdější dobu, neboť přiběhl Sheltie.

„Ostrov Sabura na dosah radaru!“

„Co dělá flotila?“

„Zastavila se. Splynula s linií pobřeží.“

„To znamená, že zakotvili. Udělali chybu. My jí využijeme.“

Enkra se rozhlédl po obloze. Stmívalo se, ti muži z lodí to stihli tak akorát.

Sheltie se rozhodl využít situace: „Enkro, vezmi mě s sebou!“

„Co... cože? Kam s sebou?“

„Do akce!“

„Blázníš? Co bys tam dělal?“

„Neboj se, umím bojovat i jednou rukou! Ty dobře víš, že jsem byl dobrej bojovník a...“

„Vím. Ale uvědom si, že dneska už nedokážeš to, co druzí! Ani bys tam nedoplaval... a já potřebuju lidi i tady na palubě. Půjde s náma většina kluků, kdyby se něco stalo, potřebujem zálohu!“

Sheltie očividně posmutněl. „Ty už mě s sebou nikdy nikam nevezmeš! Pokaždý budeš mít fůru výmluv...“

„Neberu ani Rogera, ani Asthru, ani další. Neboj se, že nebudeš mít dost práce tady na palubě. A potřebujem každýho chlapa...“

Sheltie neřekl nic. Odešel.

Liberty se zastavila a stála na kotvách, dokud se nesetmělo. Potom se začala chystat výprava. Na lodi bylo dvacet potápěčských přístrojů; vzali si je průzkumníci, které vedl Enkrův starý kamarád Taoraket. Hlavní úderná skupina byla vyzbrojena noži, lejzrovačkami a semtexem; měla gumové čluny nafouknuté tak, aby splývaly s hladinou. Japonci měli radary a pouze těsně při hladině se dalo proniknout. Osobní zbraně si každý připevnil řemeny k tělu.

Průzkumníci se vrátili za tři hodiny. Sešli se ve velitelské kajutě a Taoraket nakreslil po paměti linii pobřeží a důležitější objekty: „Přístaviště na Sabuře stačí sotva pro místní čluny a jednu větší loď; kotví tam Orel. Asi proto, že je vlajková loď. Další dvě stojí u břehu, těsně vedle. Zbývající dvě pak musely zakotvit dál na moři, protože pobřeží je tam skalnaté a rozmlátily by se o útesy.“

„Jak velká je pevnost na Sabuře?“

„Jsou to čtyři baráky z prken obehnané ostnatým drátem. Ubohost sama, ještě horší než Okinawa. Myslím, že tam může být tak čtyři sta chlapů, víc ne. Ale námořníci si postavili na pevnině stany, většina asi spí tam.“

„Hm... hlídky?“

„Lodi jsou osvětleny a neustále pátrají po ostrově i hladině reflektory. Zřejmě se bojí přepadu. Budeme muset jít pod vodou.“

„Prohlídl sis dno v přístavu?“

„Zběžně. Myslím, že s tím nebudou problémy. Odpoutat Orla a táhnout ho na moře bude možné. Ale oni to okamžitě zjistí a začnou vyvádět jako vzteklí!“

Enkra se zamyslel. Ostatní taky, ale čekali, co řekne velitel.

„Čluny vybavit pomocnými motory. Zapřáhneme Orla, uřízneme ho od kotev. Pak jedna skupina zaútočí na ostatní lodi, druhá dobude tu naši. Jak budeme dost daleko, útočníci se stáhnou!“

„Zdrhat nás učit nemusíš!“ zašklebil se Chris.

Enkra se rozhlédl po kruhu tváří kolem sebe. Zaregistroval jejich sebevědomé odhodlání a oči planoucí nebezpečným svitem.

„Já vím! Proto si velení skupiny, která bude krýt ústup, chci ponechat sám. Chrisi, ty povedeš útok na Orla...“

„Ty chceš krýt ústup?“ vyskočil Roger, „To nedovolím! Kdyby...“

„Kdyby něco, uteču jim. Budu mít potápěčský přístroj.“

„Stejně je to nesmysl!“

„Není. Připravíme čtyři skupiny se semtexem. Před začátkem akce všechny čtyři lodě podminujeme a připravíme k výbuchu. Budou bez plavidel, nezbude jim, než se vzdát!“

S tím všichni souhlasili; dokonce i Roger to musel uznat. Enkra pověřil velením jednotlivých skupin osvědčené a rozumné kamarády: Jacka, Sonnyho, Kurta a Diega. Sám si nechal vrchní velení, Chrisovu divokou smečku určil k dobytí Orla. Po kratší diskusi uznali jeho pravdu.

Nespěchali, měli dost času. Připravili se důkladně, nakrmili se vitamínovými koncentráty a dokonce preparáty zbystřujícími smysly a dodávajícími sílu a vytrvalost. Teprve pak se sešoupli do vody a vyrazili k ostrovu.

Bylo okolo místní půlnoci, takže do rána ještě daleko. V tu dobu obvykle všichni domorodci tvrdě spali. Kluci plavali pomalu a opatrně, táhli za sebou čluny s nákladem a občas zvedli hlavu a zjišťovali situaci.

A-Aka byl blízko Enkry; považoval to za místo, které mu přísluší. Plaval tiše a vytrvale, ani o něm nevěděli; až do chvíle, kdy najednou tiše kníkl jako Enkrův lišák Semmi.

„Co je?“

„Zvíře. Vodní zvíře... nebezpečné!“

„Kde?“

„Nevím. Cítím vlnění jeho těla...“

Enkra zahvízdal výstražný signál. Vysvětlil ostatním, co se děje.

„Nějaký ještěr,“ rozhodl Sting, „Jdu na něj!“

Vmžiku zmizel pod vodou a hned za ním další dva, Ken Morrison a Charlie Bronx Williams. Patřili k nadšeným lovcům a ničitelům všech zvířat, která u nich nenalezla sympatie.

„Pitomci, teď budou lovit?“ vrčel Jackie.

„Nechat v zádech si tu potvoru nemůžem! Pomalu vpřed...“

Byla tma, jen cizí hvězdy jim zářily nad hlavami. Už si na ně pomalu zvykli; a ačkoliv to nepřiznávali, chyběl jim měsíc. Smáli se sice psům, že nemají na co výt, ale taky se necítili dobře.

„Jaká tma musí být asi tam dole...“ řekl si Kurt Diettermann, „vůbec žádná psina... a oni tam...“

Enkra ucítil, že se do vůně moře přimísilo i něco jiného. Ochutnal vodu jazykem. „Krev!“

„Krev ještěra nebo našich?“

O chvíli později se vedle něho vynořil Sting.

„Je po něm. Pěkná potvora... větší než zabil Falko na Okinawě. Podřízl jsem jí krk...“

„V pořádku?“

„Ne tak docela. Kenny...“

Enkra zhluboka vzdychl.

„Ta bestie napadla Bronxe... Kenny střílel z lejzrovačky. Proto jsem tu potvoru viděl. Jenže, on taky viděl ty záblesky a šel po něm. Chytil ho drápem přední pracky. Roztrhal na kusy...“

Enkra na chvíli zavřel oči; zdálo se mu, že ho sůl štípe víc než jindy. A taky krev – asi i Kenova krev...

 

Kenneth John Morrison, 21 let. Poručík válečného loďstva. Původem z Indiopolisu-Alexandretty. Od chvíle, kdy se naučil chodit, odborník na záležitosti moře. Asistent přírodovědecké fakulty university v oboru ichtyologie. Zahynul v boji s vodním ještěrem.

 

V dálce svítila světla přístavu Sabura. Enkra se přinutil nemyslet na Kena a na vše zbytečné. Teď museli bojovat, jak nejlíp budou umět. Proti nim stál nepřítel mnohem silnější a naprosto nelítostný.

Reflektory propátrávaly hladinu. Armini odhadli, jak blízko se mohou přiblížit bez nebezpečí; tam zastavili čluny a ponechali u nich určené strážce. Útočné skupiny se shoufovaly a vyrazily k ostrovu; většinou pod vodou, aby nemohly být objeveny.

Nejdůležitější úkol měla Everettova skupina; dříve se však do akce dostali ostatní. Čtyři oddíly doplavaly pod vodou k lodím a připevnily tiše a opatrně semtexové nálože na dno pod čarou ponoru tak, aby při výbuchu roztrhaly loď co nejúčinněji. Původní plán byl připevnit je k lodnímu šroubu a uzpůsobit, aby vybuchly při jeho spuštění; ale Enkra usoudil, že by nebylo lidské snažit se zlikvidovat všechny námořníky najednou a tak rozhodl, aby byl mechanismus časovaný a k výbuchu došlo půl hodiny po nastavení. Předpokládal, že to bude stačit pro jejich účely a zároveň přispěje ke všeobecnému zmatku po uloupení Orla.

Enkra sám s několika dalšími zajišťoval ty čtyři skupiny. Vypluli na hladinu a pozorovali z bezprostřední blízkosti přístav – viděli dokonce četné hlídky, které obcházely svěřené úseky. Moře bylo tiché, jen zlehka zvlněné větrem a potápěči by byli dobře vidět, kdyby se více vynořili; ale byli zkušení a věděli, že se musejí skrývat.

Chris Everett vyčkával se svými lidmi, skryt za jedním z útesů. Taky on viděl dobře přístav a už se ani nekrčil, když přes něj přejel bílý prst světlometu. Reflektory ovšem sledovaly hladinu moře jen namátkově; hlavní jejich pozornost se soustředila na pevnou zemi, odkud mohli podle dřívějších zkušeností čekat útok. Zřejmě měli dost malou představivost nebo přehled o prostředcích, které byly mezitím ve světě zavedeny do námořnictva.

Vedle Chrise se vynořil Kurt Diettermann a potřásal hlavou; nechal si narůst dlouhé vlasy a z frajeřiny je neostříhal ani na tuhle akci. Předtím je měl svázané řemínkem, ale ten se mu uvolnil při plavání.

„Je to hotový,“ hlásil, „Buchtička jim sedí pěkně kousek od kýlu! To bude psina!“

Vzápětí se objevil Sonny; ten takové potíže neměl, na účesu si nijak nezakládal. „Hotovo!“ hlásil.

„Enkra to ví?“

„Dali jsme mu vědět.“

„Nikdo nic nezpozoroval?“

„Nezdá se, že by se něco dělo...“

Třetí doplaval Diego. Taky on splnil úkol bez obtíží.

„No... ještě Jackie a můžem to spustit!“

„Jackie tu ještě není?“ divil se Diego, „Měl přece lehký úkol!“

„Asi ne tak lehký...“ soudil Sonny.

„Ale jdi, znáš Jacka! Někde se zakecá a zapomene, co má dělat!“

Chris sledoval čas na náramkových hodinkách.

„Kurte, Sonny, jestli nepřijde do tří minut, půjdete se po něm podívat! A řekněte Enkrovi...“

„Jackie je tady!“ přerušil ho Diego.

Nebyl to Jackie, ale jeden z jeho podřízených. Jackie připlaval poslední, odfukoval a nevypadal moc nadšeně. Jeho kluci taky ne.

„Kdepak ses coural?“ ptal se Kurt, „Doufám, buchtičku jsi jim přilepil...“

„Jo, to jo. Jenže... k jejich kýlu byl přilepenej takovej zvláštní miláček. Něco jako mořskej had. Nebo spíš chobotnice, protože to mělo víc chapadel a k tomu zubatou tlamu...“

„To ale chobotnice nemá!“

„Já vím, nejsem úplně blbej! Tohle ji mělo...“

„Co to bylo?“ Všichni byli nadšenými zoology a tohle je zajímalo.

„Nemohli jsme si to moc prohlížet. Stačilo, že jsme to museli rozsekat. V každým případě pěkná bestie; myslím, že žila v symbióze s lodí a plavala pořád za ní...“

„To teda kecáš! Chobotnice a v symbióze?“

„Říkej tomu, jak chceš. Zkrátka, to zvíře plavalo s lodí a žralo věci, které házeli do vody. Možná i neopatrné námořníky nebo odsouzence, které hodili přes palubu. Vypadalo na to.“

„Enkra bude mít kecy, že jste to zabili bez důkladnýho prohlídnutí a vědeckýho prozkoumání!“

„Ať si trhne nohou, mohl si to zkusit sám! Tak jdem do tý akce?“

„Jasně! Je čas...“

Loď Orel byla zakotvena u přístaviště a spojena s břehem dvěma můstky. Zakotvena byla vpředu, taky uvázána lany. Několik lidí bylo na palubě, další střežili na mole. Zdánlivě neexistovala možnost, aby někam odplula bez jejich vědomí. Taky na její věži se točil reflektor, který ozařoval celý prostor kolem.

Připlavali k ní všichni, kdo tam byli a nezajišťovali akci. Enkra je sledoval a popřál pokynem ruky „Zlomte vaz!“ Chris Everett přeřezal ocelové kotevní lano. Ostatní uvázali zatím vlečná lana za všechno, co se k tomu jen trochu hodilo a zapřáhli se. A hned začali táhnout.

Japonci pochopili, že se něco děje, jen co se loď pohnula a vázací lana napjala. „Kotva se utrhla!“ vykřikl někdo.

„Hej, stráže!“ volal nějaký důstojník, „Spíte tam nebo co? Loď se vám utrhla!“

„Přitáhněte ji!“ křičel někdo z lodi, „Nebo se urvou i ty lana!“

Nebyly by se tak hned utrhly; jednalo se o lana z velmi pevného místního materiálu připomínajícího konopí. Ale Chris a ještě jeden potápěč se vymrštili s noži z vody a rázem přeťali obě lana. A loď se začala vskutku pohybovat vpřed.

„Poplach!“ řval někdo ze strážných, „Útok na velitelskou loď!“

Na molu nastal zmatek; chvíli nikdo nevěděl, odkud nepřítel přichází, ale jak to zjistili, začali střílet do vody, prozatím bezcílně.

„Pal!“ zavelel Enkra a sám začal střílet z lejzrovačky. Hned první ranou zasáhl důstojníka, který se snažil zmatek v přístavišti nějak organizovat; pak už střílel po všem, co se tam hýbalo, a ostatní také.

Střelba samozřejmě přivolala všechny, kdo byli na nohou, ty ostatní probudila. Bylo jasné, že zakrátko bude bojovat proti Arminům celá japonská posádka. Enkra dal pokyn, aby jeho střelci zaútočili na mola granáty a pak se stahovali dál, za lodí.

Orla už vlekli všichni, kdo mohli. Na lodi zatím byl zmatek, ale někteří námořníci už začínali střílet a ozývaly se tam povely, které mohly vnést do chaotického dění pořádek. V té chvíli zavelel Chris Everett k útoku.

Určení střelci přestali vléci loď a odplavali, aby zahájili palbu na muže na palubě. Po nich vyrazili útočníci, v čele se samotným Chrisem. Oba můstky byly prozatím spuštěny, vyskakovali, chytali se jich a šplhali nahoru, kryti palbou kamarádů.

První se dostal na palubu Grizzly. Lejzrovou pistoli držel v pravé ruce, dýku v levé; střílel po všem, co se hýbalo a když se k němu někdo přiblížil, rozťal mu protonovým ostřím hlavu. Vrhlo se na něj snad dvacet japonských námořníků; ale za Grizzlym už vybíhali další, se stejnou výzbrojí, a pomohli mu se jich zbavit. Alespoň těchhle; z podpalubí vybíhali další, jen zpola oblečení, ale se zbraněmi.

Jen koutkem oka si Chris, který vyběhl na palubu mezi prvními, všímal, jak bojuje A-Aka. Mohutný náčelník prošel mezi Arminy taky kursem sebeobrany, ale zřejmě o tom už leccos věděl, protože bojoval všemi čtyřmi končetinami s tvrdostí, kterou mu mohl leckdo závidět. Chris viděl, jak kopl do břicha japonského seržanta, vzápětí úderem hranou dlaně levé ruky srazil dalšího vojáka, třetího chytil za vlasy a podřízl nožem, který držel v pravé ruce. Nebyl zvyklý na protonové ostří, tak do toho vložil víc síly, než bylo nezbytně nutné; uřízl chlapovi hlavu jako kuřeti a ještě udělal šrám do dřevěného obložení kabiny.

Chris ale nemohl sledovat boj, musel kupředu, protože na druhém můstku to nešlo tak dobře. Tam útočil Bello Corrona a protože šel vpředu, dostal kulku do boku a sletěl do vody. Proti jeho klukům se vrhla spousta námořníků a stříleli jako blázni ze všeho, co měli po ruce. Několik jich poranili nebo zabili, ostatní dokonce zahnali z můstku; osud boje byl na vážkách.

Chris mezi ně vletěl jako liška mezi slepice. Pár jich zabil bodnutím dýky zezadu, než si vůbec uvědomili, že je nepřítel; a sotva jim to došlo, začal střílet z pistole. Ty krátké záblesky, po nichž se okamžitě dostavovaly bolestivé a pálící rány, je trochu zastrašily; jakmile jejich obrana povolila, vyšplhal nahoru jako první Tacuo Nagajama a s hrozivými hrdelními výkřiky začal nepřátele pobíjet.

Mezitím už odvlekli loď asi sto metrů od břehu a udělili jí takovou rychlost, že se sama pohybovala žádaným směrem, i kdyby přestali táhnout. Ze břehu stříleli, Enkrova skupina spořádaně ustupovala a kryla druhé palbou. Japonci nepřetržitě vystřelovali světlice, takže bylo vše jasně vidět; Enkrovi chlapci se už taky neschovávali, bylo ostatně vidět záblesky jejich lejzrovaček. Pušky i kulomety vařily vodu okolo, mnoho jich bylo raněno, i Enkru škrábla nějaká kulka do ramene. Mohlo to být horší, ale potápěčské obleky byly vyrobeny z elastické tkaniny, mimořádně odolné proti protržení; nedošlo-li k přímému zásahu, nedovolila zranění kulkou. Enkra nepřestal bojovat; jen sledoval, jak se daří chlapcům na lodi. Doufal, že se jim brzy podaří Orla ovládnout.

Chrisovi se podařilo vyčistit palubu. Byl to boj nelítostný a tvrdý, protože nikdo z Japonců se nechtěl vzdát a bylo nutno zabít každého, kdo dokázal stát na nohou. Poměrně nejlíp dopadli ti, které někdo hodil přes palubu nebo jen omráčil; ale bylo jich málo, zbraně Arminů nebyly určeny k ničemu jinému než k zabíjení.

Chrisovi bylo jasné, že pánem lodi bude až ve chvíli, kdy se mu podaří nahodit motory. „Do podpalubí!“ křičel, „Ke strojům!“

Jenže podpalubí bylo plné vojáků. Arminům stoupla krev do hlavy a zaslepila je k zuřivosti; to se jim stávalo, zejména těm, kdo už bojovali v cizině a přiučili se tam bezuzdnému zabíjení. V takovém stavu byli nebezpeční každému cizinci, ale mohli také sami snadno přijít o život. První to zažil Tacuo Nagajama; skočil do otevřeného palubního průlezu, střílel z lejzrovačky po všem, co se hýbalo, podřízl krk několika nepřátelům; potom ho ale probodl nějaký důstojník samurajským mečem a on se s řevem svíjel po zemi, dokud ho nedobila další rána. To už ale bylo dole víc než deset dalších Arminů a pokračovali krok za krokem kupředu, probíjejíce se doslova vlnou nepřátel.

Enkrova zajišťovací skupina byla tou dobou v nejprudší palbě; voda se okolo nich vařila jako v bláznivém kotli. Enkra nařídil stáhnout se o kus dál, protože i loď už odplula, ale mnozí kamarádi byli zvyklí spíš útočit než ustupovat a musel je nutit násilím. Nakonec samozřejmě ustoupili, ale velmi neochotně; kdosi docela vážně navrhoval, aby zaútočili na břeh a trochu nepřátelům načechrali peří.

Japoncům se podařilo uvést do chodu motorový člun; nebyl nic moc, ale zřejmě patřil k oporám zdejší posádky jako obdobný na Okinawě. Narvalo se jich do něj co nejvíc, všichni se samopaly a kulomety; vyjeli za neustálého střílení směrem, odkud přicházely záblesky lejzrových pušek a pistolí. Enkra si člunu povšiml a okamžitě velel k ústupu: „Pryč! Zpátky, všichni k lodi! Ten člun nás může zničit!“

Poslechli ho; jen Grazzio, starý válečník ještě z časů Costa Negry, vyrazil zběsilý křik a vrhl se dopředu. Enkra viděl jeho ruku s protonovým nožem, jak ji vymrštil z vody před přídí, zasekl do plechového břicha motorového člunu a rozpáral ho celý, jak přes něj přejížděl. Vzápětí ho zachytil šroub motoru a doslova rozemlel na kousky.

Tváře Arminů se zkřivily nenávistí a pomstychtivostí; jen stěží dokázali ti rozumnější přinutit ostatní k ústupu. A možná by se to vůbec nebylo podařilo, ale v té chvíli vyletěla do vzduchu první z japonských lodí. To vyvolalo mezi Japonci paniku, oni zeslabili střelbu po útočnících a pátrali, co se to děje. Pak vybuchla druhá, a mezitím Enkrova poněkud prořídlá skupina zmizela v černi moře a noci.

Chrisovu skupinu už posílila většina z těch, kdo předtím vlekli loď. Na palubě už byli taky Jackie, Kurt a Sonny; probili se do kuchyně a nákladním výtahem do strojovny, kde pobili strojníky a konečně spustili motory. Chris došel až o chvíli později; zato při tom zničil většinu nepřátelských sil. Bello Corrona, ačkoliv dostal ještě jednu kulku, přišel také a pomohl jim vyznat se v systému hnacích agregátů, který byl přece jen trochu jiný než u Arminů. Teď už motory fungovaly; Chris nařídil přijmout na palubu všechny zbývající a odplout.

To už hořely i dvě zbývající japonské lodi; lidé pobíhající po břehu se dílem snažili nějak si pomoci a dílem ještě stříleli do tmy, i když už Enkra a jeho chlapci dávno nedávali znát své postavení střelbou.

Enkra vystoupil na loď jako poslední; ještě dlouho čekal, neobjeví-li se někdo z těch, které postrádal, ale nakonec se museli dát do pohybu a plout pryč.

Na lodi to vypadalo strašlivě: všude se válely mrtvoly padlých Japonců, ale také těla kamarádů, kteří zahynuli v nerovném boji. Kdo přežili, většinou posedávali či polehávali na místě, kde padli vyčerpáním; byli mnohokrát raněni a silně krváceli.

Loď rozsvítila svá poziční světla; Bello objevil vysílačku a začal vysílat, aby přivolal kamarády, kteří se skrývali ve tmě s gumovými čluny. Na jednom totiž byla i ta, která mohla zachránit živé: Asthra.

Byla hned v prvním člunu, který se ze tmy vynořil. Nejdřív chtěla jít do boje, ale to jí ostatní zakázali. Kdyby se stalo, že by nějakou náhodou zahynula, znamenalo by to smrt i pro mnoho dalších. Teď připlula, vyšplhala na palubu a aniž si čehokoliv všímala, postavila na přídi svoji trojnohou bronzovou mísu, poklekla k ní a soustředila se k vyvolání Živého Ohně.

Jakmile Oheň vzplanul, objevili se první zájemci; samozřejmě ti, kteří byli nejméně poranění. Jen co byli ošetřeni, začali přinášet ostatní, především ty, kdo se nemohli sami ani pohnout. A nebrali ohled na výstroj, takže například Stinga, prostříleného jako řešeto, vsunuli do Ohně i s neoprenovým oblekem.

Enkra, sotva byl ošetřen sám, se taky pustil do práce při ošetřování raněných; bylo to velmi zapotřebí, nějaké zranění měl skoro každý. Velmi špatně třeba vypadal A-Aka; měl dvě střelné rány a několik bodných i sečných, takže už nepočítal s tím, že by přežil. Když byl Ohněm ošetřen a uložen stranou mezi ostatní raněné, zvedl se, přelezl blíž a bedlivě sledoval jejich práci. Zdálo se, že ho velmi zajímá, jak se takové ošetření provádí a dost jim překážel, takže mu Asthra ještě vynadala.

Orel zatím plul směrem k Liberty, která mu hlásila svou pozici; tak se obě lodi sešly a práce na Orlu se ujali zdraví a svěží odborníci. Roger Monroes, v současné chvíli velitel celé flotily, rozhodl, aby všichni, kdo se zúčastnili akce, byli uspáni, aby si tak co nejrychleji odpočinuli.

Enkra se radil se svým štábem, co dál.

„Je třeba provést opravy obou lodí,“ žádal Roger, „To je možné jenom v nějakém přístavu! Navrhuji vrátit se na Okinawu.“

„Souhlasím,“ řekla Asthra, „Taky ranění budou potřebovat pár dní na rekonvalescenci. Někteří samozřejmě víc, mluvím o lehčích případech... A všichni potřebují odpočinek.“

„Kromě toho je třeba, aby ostatní věděli, co se děje,“ dodal Mike, „Mohlo by se stát, že by na ně zaútočila jiná skupina...“

„Dobře,“ řekl Enkra, „Vracíme se zpět na Okinawu!“

A potom ulehl a nechal se uspat.

 

Bojimir Djordje Bakarovič, zvaný Grizzly, narozen v Kingtownu, 19 let. Mistr republiky v karate. Člen princovy osobní gardy. Padl při dobývání lodi Orel. Tacuo Nagajama, narozen v Indiopolisu, 20 let. Člen mistrovského družstva v karate, instruktor ve škole Černé lilie, člen princovy osobní gardy. Padl při dobývání lodi Orel. Emiliano Giorgio Warrazzi, zvaný Lino, 22 let. Mistr sportu ve střelbě z rychlopalné pušky. Původem z Iron-city, člen princovy osobní gardy. Padl při dobývání lodi Orel. Charles Williams, zvaný Bronx, 24 let, instruktor FF. Narozen v New Yorku, člen pluku Sida Hawkera. Nositel záslužného kříže a medaile Za statečnost. Padl při dobývání lodi Orel. Nguyen-van-Thang, 18 let, seržant FF. Narozen v Saigonu, člen pluku Sida Hawkera. Padl při dobývání lodi Orel. Ascanio Valente del Grappa, 19 let, člen FF. Narozen v Iron-city, člen pluku Sida Hawkera. Padl při dobývání lodi Orel. Anwar Singh Džalapuští, 20 let, člen FF. Narozen v Davangu u Benáresu, člen pluku Sida Hawkera. Padl při dobývání lodi Orel. Penh Gawang, 23 let, člen FF. Narozen neznámo kde v Kambodži, člen pluku Sida Hawkera. Padl při dobývání lodi Orel. Eleazar Šamir Bakarnha, 27 let, člen FF. Narozen v Jeruzalémě, člen pluku Sida Hawkera. Padl při dobývání lodi Orel. Remencio Díaz Orgaz, 18 let, člen FF. Narozen v Rossa Blance. Člen pluku Elliotta la Sala. Padl při dobývání lodi Orel. Fredćric Mauret, zvaný Perro, 17 let, člen FF. Narozen v Onga-Orangu, kadet námořní akademie. Člen pluku Elliotta la Sala. Padl při dobývání lodi Orel. Edmond Ronald Barkeley, zvaný Ronny, 19 let. Námořník bez bližšího zařazení. Padl při dobývání lodi Orel. Barhadnegharr, 6 let, leopard z Tisíce věží. Stopař FF, člen pluku Elliotta la Sala. Padl při dobývání lodi Orel. Thorrney, 4 roky, tygr. Bez zařazení. Padl při dobývání lodi Orel. Orwille Lindsay, 17 let. Narozen v Crocku, distr.Iron-city. Námořník bez zařazení. Padl při dobývání lodi Orel. Kosta Demetrios Padopoulos, zvaný Grazzio, 24 let. Narozen v Thessalonikki. Seržant pluku FF Chrise Everetta, vyznamenán záslužným křížem. Padl při dobývání lodi Orel. Ned Ranney, 18 let. Bez bližších osobních údajů. Člen FF, pluku Chrise Everetta. Padl při dobývání lodi Orel. Mungo, bez osobních údajů. Stíhán Interpolem. Člen FF, pluku Chrise Everetta. Padl při dobývání lodi Orel.

 

 

---

Chcete autora upozornit na překlepy? Navrhněte opravy pro "Pod cizím sluncem" v kapitole: Znovu na cestu Původní text (zkopírujte sem CTRL+C - CTRL+V nejlépe celou větu nebo odstavec, není-li příliš dlouhý): Před a za vadné *místo* vložte hvězdičky (zvýraznění). HTML tagy a text mezi znaky '[...]' to samo vyhodí. Vadný úsek nepřepisujte, ale kopírujte - jakmile autor dané místo změní, vyřešená připomínka zmizí. Komentář dávejte vždy do závorek (budou jen pro autora) - jinak bude připomínka automaticky považovaná za vyřešenou!!! Pak stačí stisknout:

Errata:

30.05.2021 11:48