Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DE PROFUNDIS CLAMAVI AD TE, DOMINE... Z HLUBOKOSTI VOLÁM K TOBĚ, PANE... Tak zní začátek 130. žalmu při pohřebních obřadech.

Nyní se rozšuměl nad netopýřími křídly démona smrti v Aeronautilu...

Pojednou se kryt nad nimi rozestupoval.

Aeronautilus stál nyní na dně auly, nad jejímiž mdle průsvitnými stěnami, zopalizovanými hrou světélkujících barev, zel černý kruh nekonečné tmy, v jejímž bezednu se zděšeně tetelily hvězdy.

Zmučené duše hochů už věděly, že nastává – konec.

Trojice mladých odsouzenců se semkla v křečovitém objetí, němá, bezdechá.

A vtom se Aeronautilus zvolna zvedal. Metr... dva...

Bezděčně zavřeli oči. Bylo příliš děsné hledět v tvář tak příšerné smrti.

Ale... proč váhá? Ještě není dosti těch muk?

Prohlédli.

Arne a Pavel spatřili malý sluneční kotouč, jehož světlo uvázlo na okenním skle. Vnitřek kopule byl zalit jinou září, měnivou, podobnou té, jaká tryská z kotle, v němž se taví kovová směs. A tento plápolavý jas vnikal sem z opačné strany, kam teď hleděl Petr, který už vyrazil z hrdla výkřik děsu.

A ne bez příčiny.

V dálce, a přece se zdálo, že téměř na dosah, se tyčil a ostře odrážel od červeného nekonečného pozadí příšerný zjev: ohromná hlava s divoce rozevlátými vlasy a změtí svíjejících se hadů kolem temene a skrání... kulovitý tvar, svítící barvami pekelné výhně a světélkující bezednými tůněmi jedu... K šílenství vzbouřená fantazie jim vyčarovala rozšklebenou tvář. Hlava jako by byla obalena jemným závojem, který splýval dolů, zhoustlý nahoře, prošlehaný fosforově světélkujícími prameny, které dole matněly, a zároveň se rozplývalo tělo, zahalené jakoby v cárovitý rubáš. Příšerné zjevení mělo velikost i podobu přeludného majáku, který jako fantom kdesi na prahu pekelné tmy dával výstrahu a zároveň značil cestu do říše věčné smrti.

Co vlastně je s nimi? Kde je Žlutý přízrak? Ach, už jej vidí z třetího okna: malá žlutá kulička, o málo větší než citrón. A nyní – zmizela. Letí tedy Aeronautilus? Ano, letí. Ale jak může letět, když nemá energii? Má vůbec proud?

Arne přiskočil ke startéru. Marně. Páka se zase mrtvě zvedla.

Jiskří rozsocha? Ne!

A přece letí. Totiž padá. Řítí se bezvládně, bezmocně jako kámen přímo – do té děsné Medúzy, do jejích rozšklebených čelistí...

„Roste!“

Ano, zjev rychle rostl.

„Kometa! Smrt v plynech nebo v žáru!“

„Ať už jakákoli, jen ať skončí naše muka!“

„Skončí už brzy naše umírání. Smrt bude lehká. Zlomek vteřiny.“

Přízrak vzrostl do nesmírna. Za několik okamžiků...

Hoši se objali, hlavy ukryli na hrudi a zavřeli oči.

Húúúú – – úúú – – huífííí – –

Náraz, jako by se nořili do kaše, ostrý, drásavý svit na povrchu letounu; mocná síla je pozvedla, obrátila a milosrdně složila jejich těla na podlahu.

Žijí?

© 2019 Jan Matzal Troska

30.05.2021 11:04