Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

A byl zase mír...

A byl zase mír...

Všechny továrny pracovaly. V bývalých zbrojovkách se stavěly lodi, letadla a automobily. Jiné zbrojovky vyráběly jízdní kola, čluny, motorky. A ještě jiné lily zvony a pomníky slavným lidem. Všeho bylo dost a všechno bylo proto velmi levné. Dělníci jezdili do práce na kolech a na motocyklech, v sobotu pak jezdívali buď společným autokarem na výlety, anebo v malých levných autech do svých chat. V každém státě byla jen jedna malá zbrojovka, která vyráběla lovecké zbraně a zbraně pro policii a četníky, kteří udržovali pořádek. Nikdo jiný však nesměl zbraň mít, ať byl chudý nebo bohatý. A bohatý byl málokdo, protože všechno bylo levné a nikdo nesměl vydělávat víc, než stanovil zákon platný pro všechny civilizované státy světa. A protože každý měl jenom tolik, kolik potřeboval, nebylo přebytečných peněz a neobchodovalo se s nimi. Padly banky a zbyly jen malé spořitelny, které bděly nad společným majetkem malých obcí, jež poskytovaly bezúročné půjčky svým občanům, když si chtěli postavit vlastní zahrádku. Své dluhy platil občan ve formě daní, které tvořily celou třetinu jeho příjmu. Z této třetiny připadla třetina státu, třetina spořitelně a třetina obci. Všichni byli zdaněni jen jednou daní a dávali jen z toho, co vskutku vydělali. U obchodníků se daň lehko vypočítala, neboť jejich obrat a dodávky byly přísně kontrolovány. Tak bylo ve všech zemích světa.

Mnohá nespravedlnost mohla být odstraněna, když hranice států přestaly být hranicemi valut, neboť měna byla jednotná pro všechny. Byl dostatek surovin i tovarů. Výměnu zboží dirigovala obchodní ústředna, v jejímž čele stál G. D. Kangaris. Již se nestalo nikdy, aby velkoobchodníci s kávou potopili třeba půl své žně proto, aby káva mohla zůstat drahá. Již se nestalo, aby shnily ve skladištích obrovské zásoby obilí proto, aby velkostatkáři udrželi cenu ječmene na výši. Byla-li žeň dobrá, ukládaly se přebytky tak, aby mohly doplnit slabší žeň jiného roku. Proto cena poživatin nekolísala a byla po celý rok stejná. A protože na žádné poživatině neměl meziobchod své zisky, byly poživatiny laciné.

Měly se dobře i země chudší, hornaté, neboť cena byla vypočítána u všeho tak, aby se vyplatilo poskytnout všechno všem.

Všechny národy mluvily volně svými jazyky i nářečími, ale inteligence musila ovládat několik světových jazyků, aby umožnila jazykové spojení mezi státy a národy. Proto nebyl žádný inteligent považován za odrodilce, ale běda, začal-li žvatlat po cizím člověk prostý, který jiný jazyk k soužití s druhými nepotřeboval! Francouzský sedlák mluvil francouzsky a ruský mluvil rusky, a každý by byl pokládal za nepřirozené, ba hloupé, kdyby dítě navštěvovalo jinou školu než svou národní. A přece si národy mezí sebou nezáviděly. Naopak, každé léto jezdili i ti nejchudší lidé za hranice, aby poznali cizí země a mravy. Nikdo se jim v té cizí zemi nesmál. Neboť hostem nikdo neopovrhuje.

Klidně pluly obrovské zámořské parníky, osobní i obchodní, po všech mořích. Klidně pluly vzducholodi a letadla po nesmírném vzdušném oceánu. Klidně projížděly vlaky všemi státy, auta po všech cestách. Lidé se sbližovali a počínali být šťastni.

A blížily se opět jedny vánoce. Bylo počátkem prosince.

Bradův dům stál v šeřícím se odpoledni jako opuštěný. Však vlastně také byl, neboť pán s paní byl někde dole v Praze nakupovat a také děti nebyly doma. Jen služka Anežka seděla u okna nad pletením, zatímco kuchařka Lída četla u stolu nějaký román. Odpolední šero padalo do kuchyně – bylo již po třetí hodině odpoledne.

„Že si tak kazíte oči!“ řekla Anežka. „Vždyť už beztak vám při čtení skákají písmenka nahoru dolů.“

„Nu, už toho nechám. Však vy na to pletení taky moc nevidíte,“ zabručela kuchařka. Pak pohlédla ke dveřím: „Proč už nepřicházejí? Káva bude mít škraloup jako podrážku!“

Okamžik bylo ticho.

„Poslouchejte, Anežko,“ začala kuchařka, která odvrátila oči od pletení, „jestlipak dnes k nám přijde Mikuláš? Dřív chodíval každý rok.“

„Když byl Jiříček doma!“

„No, a není zase doma? To se ví, je pořád někde u čerchmanta. Já tomu nerozumím, těm mladým lidem dnes! Řeknou si prostě, jedu do Afriky, a tváří se, jako když my se rozhodneme, že půjdeme do biografu Afrika! Svět je teď takový malý. To za našeho mládí nebývalo.“

„Copak o to,“ pronesla Anežka vážně. „Kdyby on jen do Afriky. Ale to je hned v New Yorku, hned v Jokohamě, hned zase někde na nějakém Zélandu, každý týden někde. A nejhůř je to s tím záhadným starým pánem, co za ním Jiří jezdí. Nikdo ani neví, kde bydlí. Ale musí to být někde strašně daleko, protože Jiří je kolikrát čtrnáct dní pryč.“

„Aha, myslíte jako toho Nema? Inu, to je taky něco, čemu se hrozně divím. Že mu to paní dovolí! Je on dnes mladý pán vůbec v Praze? Vyjel nějak časně ráno, ani na oběd nebyl. Aby se zas neprocházel někde na Kanárských ostrovech, vždyť jsem mu tady připravila kafíčko.“

„Ale kdež, Lído, vy jste přece jen buchtička! To jste ještě nepoznala, kam jezdí, když si tak časně ráno vyjede? Do Plzně, přece do Plzně...“

„Do Plzně? A ták – to tedy za tou...“

„Ovšem. Za tou slečnou Drahuškou, s kterou se seznámil také někde až v Jokohamě.“

„Kdepak v Jokohamě, v Tokiu!“

„Panebože,“ vzdychla Lída, „jsou tak někteří lidé do světa. Já byla nejdál v Hamburku, ale to je ještě tam u nás v Jičíně, takový hotel, U města Hamburku se jmenuje. Jinak jsem svět neviděla.“

Vtom sebou Anežka trhla.

„Psst, pozor! Staří jdou domů. Milostpaní jistě bude prokřehlá. Máte připraven čaj, Lído?“

„Čaj u nás jak v Jokohamě,“ chlubila se kuchařka a honem uklízela román do stolu. „Milostpaní mně pořád ještě neřekla, co dnes bude k večeři. Musím se jí na to zeptat.“

Bradovi se vraceli. Nesli několik balíčků a tvářili se tajuplně. Když vešli do předsíně, kde jim Anežka pomáhala při svlékání, ptala se paní Bradová:

„Jirka se ještě nevrátil?“

„Ještě ne, milostpaní.“

„Aby se mu tak něco stalo!“ hrozila se paní.

„Prosím tě, maminko,“ smál se Brada, „hoch lítá po celém světě, nestane se mu nic, a najednou budeš mít strach při výletu do Plzně?“

„Nu, jen se nesměj. Onehdy jsem četla v novinách o jednom akrobatovi. Skákal s hrazdy na hrazdu až u samého stropu cirkusu a nikdy se mu nic nestalo. A přišel domů, nešťastně sklouzl na pátém schodě, uhodil se do spánku a zabil se.“

„Jaká ty máš hned podobenství, maminko, to je prostě úžasné. A zrovna dnes, kdy chceme Jirkovi připravit překvapení.“

Pohlédl na Anežku:

„Ne, abyste něco vybreptala. To je mezi námi! Podívejte, mám to tady v balíku. Vezměte to do kuchyně a ještě to trochu přežehlete. Myslím, že se to pomačkalo cestou. Mikulášský úbor!“

„Rány Kaifášovy, pán bude dělat Mikuláše?“ žasla služka.

„Ovšem!“

„Blázne,“ bručela paní Bradová, ale usmívala se. „Nedal si říci. Popadlo ho to. Myslí si, že Jirka je ještě malý kluk. A on se nám už pomalu žení!“

„Právě proto, maminko. Až se ožení, bude dělat Mikuláše sám. Tak aby se ještě naposled cítil dítětem. Aby se rozloučil s mládím, jak se patří.“

Před domem v zahradě zazněl klakson.

„Už je tady! Agnes, běžte mu otevřít. A ať Jirka pořádně zavře garáž, aby mu tam nevlezla Gemma se štěňaty! Tak, co tu přešlapujete? Aha, ten balík? Ukažte, já to donesu do kuchyně sám. Leťte!“

Anežka běžela k vratům. Stálo před nimi malé šedivé auto. Klakson zněl vytrvale dál. „Vždyť už letím, mladý pane!“ volala Anežka. A již cestou, mřížemi vrat viděla, že Jiří nesedí v autě sám. Že vedle jeho hlavy vykukuje ještě jedna. I propánečka! Teď poznají tu jeho slečinku, to je jistě ta plzeňská Drahuška, pomyslela si. A honem otvírala.

„Nazdar, Přemyslovno!“ vítal ji Jiří z vozu. Říkal jí Přemyslovno, protože jedna Přemyslovna byla taky Anežka. „Vezu soudek pravého plzeňského!“ smál se.

„Vítáme vás!“ řehnila se služka.

A už vjelo auto na širokou cestu zahrady a smělým obloukem přirazilo ke schodišti.

„Přijel už strýček Holan? A jsou doma – Arne a Vlasta? A co Nelly?“

„Nikdo není doma, jen pán a paní.“

„Tak? A to je mi rodina!“

„Taky přišli teprve před chvílí.“

Jiří pomohl Drahušce z vozu. „Počkej chvilinku, uklidím jen drobet se stolu,“ řekl a znovu sedl do vozu, aby jej dovezl do garáže. Drahuška stála poněkud rozpačitá a rozhlížela se.

Nad ní u okna stála paní Bradová a obracela se právě do pokoje:

„Poslouchej, muži, tak se mi zdá, že nás Jirka předešel. Překvapil nás dárkem dřív než my jeho. Přivezl si nevěstu!“

Sotva se vrátil Jiří na schody, aby uvedl Drahušku do domu, zazněly od vrat nové zvuky. Tři veselé hlasy tam kdákaly:

My tři králové jdéééme k vááám,

štěstí, zdraví, vinšúúújem vááám!

„Hrome!“ zasmál se Jiří. „A tohle mi jsou nějací divní tři králové. Jen se, prosím tě, podívej, Drahuš, na ty tři dareby! Dva králové v sukních a ten třetí vzadu není ani dost málo černý.“

Ale „tři králové“ u vrat kdákali dál:

Štěstí, zdravííí, dlouhááá lééta,

my jsme k vám přišli z dááálekááá!

„Vy jste si do toho Betléma nějak přivstali, pacholata!“ volal na ně Jiří. „Copak tři králové chodí už šestého prosince? Do Betléma se chodí až před vánocemi. A při dnešních možnostech jste tam letadlem za půl dne.“

„No jo, ale když my jsme, milostpane, zakoupili lístky na hodkovický pacifik a ten tam nedorazí dřív jak po Novém roce.“

„Drzá lež! Na hodkovickém pacifiku jezdí od zítřka vlaky D!“ smál se Jiří a ukazoval Drahušce: „Vidíš, ten svatý král, co tak drze lže, to je má spanilá sestra Jiřina. A ten druhý král v sukních, který se teď řehtá na celé kolo, to je Nelly, francouzská dívka s českou krví v těle. A ten černý vzadu...“

„To je pan Farin?“ žasla Drahuška

Vrátka vedle hlavní brány se konečně otevřela a „tři králové“ vešli do zahrady.

„Tak – to je pan Farin?“ opakovala Drahuška.

„Copak je na tom divného?“ ptal se Jiří. „Jak vidíš, je to přesně tak protivný klacek, jak jsem ti ho líčil.“

„Kdopak je tady protivný klacek?“ ptal se Arne, jenž zaslechl poslední slova.

„Ne, ne, nikdo,“ řekla Drahuška. A podávajíc Arnovi ruku, dodala: „Mluvme vážně. Myslila jsem si o vás vždycky, že jste nějaký morous s velkýma brýlema. Když jste vymyslil ten zákon o užívání zbraní...“

„Jakživ neměl v ruce ani tomahavk,“ podotkl Jiří. „Jen ne vážně, Drahuško, na to máme dost času, až budeme doma, u rodičů. My dva, Arne a já, jsme byli, Drahuško, až dosud příliš vážní chlapci, teď si to musíme trochu vynahradit, víš? – Představ si, Arne: strýček Holan se ještě nevrátil, i když to slíbil!“

„Ale, Jirko, nebuď neslušný. Jednak necháváš stát hosta přede dveřmi a za druhé jsi nás ještě nepředstavil,“ bručela Jiřina.

„Ano, ano,“ tleskala Nelly, „pořádejme představení!“

„Božínku, ty jsi pořád ještě popleta, Nelly,“ smála se Jirka.

„Podle řeči poznáte je,“ pravil Jiří biblicky. „Nuže, tato vážná slečna je Drahuška, o které víte, jak se jmenuje i – jak se bude jmenovat. A tihle tři, Drahuško, to jsou tři svatí králové, neboť právě přišli od Východu, respektive od vchodu do zahrady.“

„Protivo!“ brnkla Jiřina. „Já jsem Jiřina, jeho sestra,“ řekla a podala Drahušce ruku.

„Nelly, vnučka kapitána Nema,“ řekla tiše Nelly a podala jí ruku. „Tak. A teď už snad konečně můžeme začít to představení!“

„Právě jsme je odbyli, Nelluško,“ naklonil se k ní Arne a vzal ji pod paží. „Pojďme dovnitř, tam je pěkně teplo.“

Nepozorovali ani, že v malé besídce v koutě zahrady se na ně dívají oknem dva muži. Jeden z nich dychtivě sledoval každý jejich krok, druhý, mladší, mu rychle překládal každé jejich slovo do francouzštiny.

„Chápete už, že jsou všichni dokonale šťastni?“ ptal se mladší starého, když Arne, Jiří a tři dívky vešli do domu.

„Ano, inženýre,“ sklonil hlavu kmet.

Večerní šero rychle padalo na zahradu i dům. Okna v domě se rozsvítila a uvnitř hlaholily hlasy. Zde v zahradě bylo nesmírné ticho.

Na nebi se objevily první hvězdy.

„Kam jdeš, tati?“ ptal se Jiří, když viděl, že otec po večeři vstal a po špičkách se plíží ke dveřím.

„Inu, kam bych šel? Jen tak... do kuchyně se podívat... jestli přinesli pivo... Také musíš mít ve všem svůj zvědavý nos!“ durdil se starý pán, vida, že jeho manévr vzbudil pozornost.

Když už tys mne překvapil a přivezl svou Drahušku, musím překvapit aspoň trochu i já tebe, myslil si starý dobrák. Šel se do kuchyně obléknout za Mikuláše. Dárků bylo dost. Počítali sice s tím, že ten pěkný čepeček z kožišin dají Nellince, ale když přijela Drahuška, dají jej Drahušce. Nelly beztak dostane šál a nové botky s bruslemi. Dárků bude pro všechny. I pro inženýra Holana něco připravili, ale Pavel ještě nepřijel. Kam jel? Slíbil, že bude po poledni doma.

V pokoji zatím bylo veselo. Paní Bradová seděla v čele stolu, po jejím boku Jiří a Jiřina, vedle Jiřího Drahuška a vedle Jiřiny Nelly s Arnem. Jiří pustil gramofon a Jiřině se chtělo tančit. Připadala si beztak jako páté kolo u vozu.

Drahuška se již trochu okoukala a byla z ní opět ta srdnatá dívčina, jak ji poznal Jiří tenkrát v Japonsku.

„A kam jel vlastně strýček Holan, mami?“ ptal se Jiří.

„Kam jel, kam jel! Cožpak já vím? Máte pořád nějaké cesty, on i vy dva! Kdopak by se pořád staral, kde jste? Ještě že jste doma aspoň vy dva. On je beztak zase na nějaké té důležité cestě.“

„Máme před sebou ještě velké úkoly, paní Bradová,“ řekl vážně Arne.

„I ono to stejně nezůstane tak, jak jste to vymysleli,“ řekla paní Bradová.

„Toť se ví, že nezůstane, mami,“ vpadl Jiří. „To, co jsme postavili, vypadá vlastně dost směšně, jako nějaká hračka. Ale nevadí. Všechny veliké věci vypadaly nejdřív jako hračka. Jen si vzpomeň, jak před sto lety vypadala lokomotiva. Za boky se popadáme, když to vidíme. A přece to jelo. A přišli lidé, zdokonalovali, z hračky se stala důležitá věc. Tak je to se vším. První parník byl také k smíchu, jen se rozsypat. A teď vozí parníky po oceánech celá města lidí.“

„A pak,“ pravil Arne, „až otec Nemo odevzdá světu své dědictví, až lidé poznají nové vynálezy, až uvidí, jaké nové dopravní prostředky Nemo vymyslil – bude svět možná změněn za pouhý půlrok k nepoznání. Jeho umělá slunce budou osvětlovat celou noc ulice, aniž ublíží stromům, jeho umělé deště budou celou noc kropit parky, takže tam bude stále vlhko.“

„No, to se vám milenci pěkně poděkují!“ zachichotala se Jiřina.

„A vůbec, Arne, už jsi zase v tom?“ spustil Jiří. „Slíbili jsme si, že doma o tom nebudeme mluvit. Máme toho dost ve dnech, kdy pracujeme. Domov, to je úsměv a štěstí jednotlivců. Na štěstí světa myslíme beztak víc než na své vlastní!“

„Ano, ano,“ tleskala Nelly. „Jirka má pravdu. Ona má pravdu!“

Jiří se zachmuřil: „Nelly, prosím tě, už mi zase říkáš ona? Copak jsem nějaká ženská?“

„Jsi Jirka. Paní profesorka mě učila, že všechna jména končící na „a“ jsou rodu ženského,“ chlubila se Nelly, která se učila česky tak rychle, že to až překvapovalo.

„Takový nesmysl!“ bručel Jiří. „Kamna jsou podle tebe také rodu ženského, protože jsou to ta kamna. Jdi mi k šípku! A můj tatínek Brada je ovšem panička. Ty jsi ale mudrc, Nelly!“

„Co mne učíte, to umím,“ odsekla Nelly. „Arne, viď, že už umím docela dobře česky?“

„Umíš,“ přikývl Arne. „Kdyby on uměl tolik dahomejsky jako ty česky, dávno by chtěl být v Dahome generálem.“

Drahuška se smála a Jiřina jí přizvukovala.

Vtom na síni zaznělo silné zvonění. Rozléhalo se celým domem.

„Uf, uf,“ vrtěl hlavou Jiří, „copak to znamená? Máme snad nový zvonek u vrat?“

Všichni bezděky obrátili oči ke dveřím.

Paní Bradová se naklonila nad stůl a pravila rychle: „Děti, nezkazte tatínkovi radost! On vás chce překvapit. Tvařte se, jako byste ještě nebyli v životě ničím překvapeni tak jako teď!“

Zvonění se opakovalo a blížilo se ke dveřím.

„Jemináčku, že by to byl svatý Mikuláš?“ vyhrklo z Drahušky.

„Už jo!“ přikývl Jiří. „A jestli s ním jde čert... Nelly, jéjé, to bude výprask!“

Nelly se zalekla. Obrátila se na Arna. „Arniku,“ šeptala, „co je to Mikuláš? A čert... co je to čert?“

A hle, teď se zvolna, vážně otvírají dveře. Za nimi je tma. Okamžik zůstávají dveře pootevřené, pak se v nich něco pohne... jde to blíž. A náhle stojí ve dveřích vysoký stařec s běloskvoucím vousem, v těžkém černém kožichu, s beranicí na hlavě.

Paní Bradová užasle hledí na tu postavu. To přece není... A jako ona, hledí do dveří užasle všichni, Drahuška nechápavě, stejně tak Jiřina. Tři ostatní stojí jako vrytí do země: Arne, Nelly a Jiří.

Náhle však Nelly prudce vyběhla vpřed, stařec rozpíná náruč a děvčátko do ní padá s výkřikem:

„Dědečku! Dědečku!“

Ano, je to Nemo. Pán světa plačící radostí nad tím, že zase objímá v náručí svou malou Nelly, a plačící nad štěstím, které nikdy v životě nezažil. Mocný a veliký kapitán Nemo opustil svou říši pro malou holčičku, aby opět po čase viděl její oči zblízka, aby slyšel tep jejího srdce, aby ji objal mezi lidmi, skutečnými lidmi.

„Nelly, Nelly, miláčku!“ šeptá stařec. „Vidíš, jsem tu! Nestačil mi tvůj obraz. Musil jsem tě vidět.“

„Dědečku, takovou radost mi děláš! Dědečku, a oni takové obrovské radosti říkají Mikuláš! Pojď honem mezi nás, sedni si u nás. Ať víš, jak je tu hezky!“

Arne přistoupil k Nemovi. Také Jiří náhle zvážněl a pevným krokem zamířil k starci.

„Otče,“ usmívá se Arne, „nikdy bych byl nevěřil, že opustíte svou říši!“

„Jen na chvíli, hochu, jen na chvíli,“ potřásl hlavou Nemo. „Ale musil jsem. Musil jsem na ten nenáviděný svět, který někdy – žel, že jen někdy – je tolik milý.“

A tu již také zahlédli ve tmě dveří druhou postavu. Inženýr Holan vstoupil a usmíval se.

„Divím se, hoši,“ řekl náhle Nemo, „že vám, kteří jste přece měli všelijaké dobré nápady, jedna věc nenapadla. Totiž – pozvat mne k vám!“

„Ale, Otče, řekl jste přece, že se již nikdy nevrátíte nahoru, na zem!“

„Omyl!“ usmál se Nemo. „Říkal jsem také, že Nelly nikdy nepustím mezi lidi, a přece je tu! Jsem zde tedy i já. Ostatně, dnešní svět je jiný než ten, na který jsem se už nechtěl vrátit.“

Zvonec zazněl nyní silně, neboť dveře byly otevřeny.

Drahuška a Jiřina se dívaly nechápavě na sebe. Paní Bradová mohla na Nemovi oči nechat. Zvonec je opět přivedl k jiným myšlenkám.

„Mikuláš k nám jde! Mikuláš!“ volal Jiří. „Všichni ke stolu! A Nelly si musí kleknout a modlit se!“

Nelly pohlédla na Jiřího. Pak zvedla oči k Nemovi:

„Dědečku, kdybys věděl, co se mě tenhle kluk natrápí!“

„To je dobře, děvče, to je dobře,“ hladil jí ruku Nemo, „aspoň víš, že jsi mezi lidmi, je dobře, když jeden druhého škádlí, jako on tebe.“

A kráčel ke stolu. Arne ukázal na paní Bradovou.

„To je druhá Nellina matka, Otče!“

„Znám! Znám!“ pokyvoval hlavou Nemo a usmíval se na paní Bradovou. „Ovšem jen z obrázků.“ Pokusil se říci českou větu: „Zase se nám ta jíška připálila, nešiko.“

Paní Bradová se nutila do úsměvu. Měla dojem, že před ní stojí bytost ze záhrobí. Pročpak Nemo říká, že se připálila jíška? Nevzpomněla, že to byla poslední věta, kterou zaslechl Nemo, když se ráno připravoval na cestu a díval se do kuchyně, kde paní Bradová vařila oběd.

Slavné zvonění na chodbě neutuchalo. Tentokrát bylo ale opravdu poslední. Ve dveřích se objevil krásný Mikuláš, který se posvátně rozkročil a rozhlédl, chystaje se pronést nebeskou řeč. Vtom uviděl u stolu kapitána Nema, který držel v náručí Nelly, zapomněl, co chtěl říci, a místo toho ulekaně zvolal:

„Propána, že vy račte být děd naší Nelly, proslulý kapitán Nemo?“

Opravdu! Žádný svatý Mikuláš nebyl tak udiven jako ten, co teď stál u Bradů mezi dveřmi. Chtěl všechny překvapit a zatím zažil sám překvapení tak silné, že mu při tom spadly vousy.

Konec

© 2019 Jan Matzal Troska

14.08.2021 03:25