Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na hranici života a smrti

Lída pravděpodobně během transportu ztratila vědomí, protože její tělo neuvěřitelně ztěžklo a Hanka už ho nedokázala udržet nahoře. Sklouzávalo dolů do trávy, přebarvené nyní měsíční září do šedočerného odstínu. I jednorožec se třásl vysílením.

Vtom se tělo kamarádky odlehčilo a Hanka ho s úlevou svěřila dvěma silným rukám. Sama sklouzla dolů, pohladila P’ujiba po zpocené šíji a doufala, že i Avisir se mezitím dostal bezpečně pryč. Rozhodně patřil k ptákům, kteří se o sebe dovedou postarat.

„Co se jí stalo? Jenom omdlela, nebo je zraněná?“ zeptal se Zachariáš, který vzal Lídu do náručí.

„Vezmi ji dovnitř,“ nadechla se Hanka zhluboka chladného nočního vzduchu, aby zklidnila srdce, které jí ještě divoce bušilo rozčilením, „myslím, že je na tom dost zle.“

Ještě než udělali další dva kroky, zachvěl se vzduch a vedle nich se objevil Vron. Asi nějakým způsobem zaregistroval použití záchranného amuletu.

„Co se děje? Potřebuješ pomoc?“ otočil se na Hanku.

„Myslím, že ano,“ přikývla, „sežeň toho nejlepšího léčitele, který je k dispozici. Laridonově vnučce jde o život. Zranil ji roh jednorožce. Možná by neškodilo, kdybys přivedl i Sváťu. Lída ho má ráda a jeho léčitelské schopnosti taky nejsou k zahození.“

„Jasně. Udělám, co půjde,“ přikývl Vron a znovu zmizel ve tmě. Hanka vyrazila za trpaslíkem a spolu s ním dorazila až do pokoje za kuchyní, kde Zachariáš Lídu položil na lůžko pro hosty. Jakmile rozsvítil lampičku na stole, Hanka se zděsila. Dívčiny šaty doslova zrudly krví.

„Nekoukej tady jak tvrdý Y a běž převařit nějakou vodu. Až to budeš mít, rozděl ji do dvou nádob a přines je obě sem,“ nařídil jí trpaslík.

„A neměla bych spíš magicky...?“

„Nezdržuj a pospěš si s tou vodou,“ přerušil ji zlostně. Hanka pokrčila rameny a rozběhla se do kuchyně, aby vyplnila Zachariášův příkaz. Starý zkušený trpaslík nepochybně ví, co dělá. Aspoň pomohla magicky vodě, aby se dřív vařila. Mezitím několikrát klaply dveře a na chodbě se rozzářila další světla. Spěchala s konvicí a kameninovou miskou zpět k trpaslíkovi.

„No, to je dost,“ zavrčel na ni a naházel do konvice i do misky rozličné směsi koření a přihodil i několik kamínků. Dívka na posteli už byla v péči Demita a Vrona. Hruď měla obvázanou pruhy bílého plátna a trpaslík opatrně klůckem namáčel okolí rány. Na Lídině krku trůnila Demitka a vypadala důležitě. Zahlédnout tulíka, který se tváří důležitě, je dost vzácné. Zpravidla to signalizuje, že je situace opravdu vážná. Vtom do místnosti vrazil Sváťa a nesl ze zahrady trs květů. Podal je Demitovi a ten je rozemnul v rukou tak, aby jejich vůni nemocná dívka musela vdechnout. Víčka se jí zachvěla a tlumeně zasténala.

Demit se otočil na Vrona: „Potřebuji všechny tulíky, které dokážete sehnat. Urychleně!“

Vron uchopil Hanku za rameno a vytáhl ji na chodbu.

„Zkontaktuj Nika a Rafana, ať hned přijdou, že případné oficiality vyřídíme dodatečně. A ať sebou hodí, že to zatraceně spěchá,“ požádal ji, „já zkusím přivést ještě další tři tulíky. Snad to bude stačit.“

Hanka přikývla a hned své dva přátele oslovila. Rafanovi to nemusela říkat dvakrát. Byl tu i s Plavíkem dřív, než by jeden napočítal do pěti. Zato probudit Nika bylo poněkud složitější. Ale i to se jí nakonec podařilo. Demit vzal tulíky dovnitř a ostatní návštěvníky vykázal do kuchyně.

Hanka se rozhodla využít času, kdy ji nepotřebují, aspoň k tomu, aby přichystala pro zúčastněné malé občerstvení. Mezitím vyprávěla, co se v Pasteku přihodilo. Nik a Rafan se k ní postupně v kuchyni přidali a začali pomáhat. Pak se Hanka vypravila ven, aby zkontrolovala, jak na tom je jednorožec. Stál ukrytý ve stínu stromů jako vytesaná socha.

„Jak je ti, bratříčku?“ zeptala se starostlivě.

„Dokud žije ona, žiju i já,“ odpověděl rezignovaně. Hanka ho objala, ale necítila žádnou vstřícnou odezvu. Svěsila nešťastně ruce a o krok ustoupila. Jako by před ní stál někdo cizí a ne její bratr P’ujibo.

„Chceš vodu? Nebo nějaké ovoce?“ zkusila položit ryze praktickou otázku.

„Nedokážu pozřít ani kapku rosy, natož něco jiného,“ odmítl její snahu. Hanka stěží zadržovala slzy. Zemře-li Lída, bude to poslední noc i pro P’ujiba. A ona s tím nemůže vůbec nic dělat. Aspoň se posadila vedle něj, aby tu nebyl tak sám.

Venku už se pomalu začalo rozednívat, když za ní přišel Rafan a přinesl jí teplý čaj. Vděčně ho vypila a nechala se odvést dovnitř. Všichni léčitelé už seděli v kuchyni a nachystané občerstvení mizelo rychleji, než se připravovalo.

„Jak jí je?“ zeptala se a pohlédla přitom na Vrona.

Odpověděl však Demit: „Ještě stále se neprobrala, ale už není v přímém ohrožení života. Vzkázali jsme pro jejího dědu.“

„A má šanci se uzdravit?“ zeptala se Hanka tak tiše, jako by ani nechtěla slyšet odpověď.

„Zatím to nevypadá moc dobře, ale uděláme pro ni vše, co půjde,“ pochyby v jeho pohledu Hance napověděly víc, než slova, která jí adresoval, „třeba bude mít štěstí.“

„Tulíci jsou pořád ještě u ní?“ rozhlédla se po místnosti.

„Jestli někdo dokáže přispět k jejímu uzdravení, jsou to právě oni,“ přikývl Demit, „v její mysli a auře nesmí zůstat ani stopa po temnějších odstínech magie. To by ji zabilo. Snad to bude stačit k tomu, abychom otočili stav poranění do stádia hojení.“

„Jestli se na ni chceš podívat, tak můžeš,“ vyzval ji Vron, „Sváťa tam u ní zůstal.“

Rafan Hanku doprovodil až ke dveřím a pak ji postrčil dovnitř. Sám ale nevstoupil.

Lída působila ve světle lampičky bledě a vypadala křehčeji než panenka z porcelánu. Tulíci, jindy tak neposední a veselí, v tuto chvíli nehybně leželi na jejím těle. Občas některý z nich pohnul ocáskem, ale to bylo všechno.

Sváťa seděl na židli u Lídiny hlavy a byl tak soustředěný, že snad Hančin příchod ani nezaznamenal. Vzala kamarádčinu ruku do svých dlaní a ucítila cosi zvláštního. Něco jako nezřetelný kontakt. Byla z toho lehce zmatená.

„Nezapomeň, že má dračí cejch,“ promluvil v její mysli Plam. Nepochybně vycítil, jaké měla Hanka potíže a pravděpodobně sledoval i veškeré dění v průběhu dnešní divoké noci. Její dračí přítel měl mnohem citlivější vnímání než ona.

„No jo vlastně... Bohantyr! Myslíš, že cítí, v jakém je jeho chráněnka průšvihu?“

„O tom nepochybuj,“ přitakal Plam, „akorát asi nedokáže zjistit místo jejího pobytu, když je v hlubokém bezvědomí.“

„Jednorožci a draci, to obvykle moc dohromady nejde,“ spekulovala Hanka, „nebude ten dračí cejch bránit v jejím uzdravení?“

„No, vyloučeno to není,“ přiklonil se k jejímu názoru i Plam, „asi to bude záviset na tom, co Bohantyr udělá. Snad by bylo lepší ho požádat, aby se do celé záležitosti raději nemíchal.“

„A co když ji začal hledat? Možná proto jsem nejspíš cítila ten slabý kontakt.“

„Já být tebou, tak se vrátím do Pasteku a promluvím si s ním,“ navrhl Plam.

Vtom se z chodby ozval nějaký hluk. Hanka tiše vyklouzla z místnosti a zavřela za sebou dveře, aby ten ruch nedolehl až k nemocné spolužačce.

Zaslechla otvírání dveří a nepříjemně naštvaný hlas: „Jak to, že mi nikdo neoznámil, že je Lída Laridonová tady?!“

No nazdar! Pohromak. Vlastně na něj úplně zapomněla. Nejspíš se ho Kvido dokázal nějak šikovně zbavit. A jestli je to tak, musí z to být Pohromak na mrtvici. Docela chápala, že zuří, když svou chráněnku objeví úplně jinde, než by měla být, a navíc se nikdo ani neobtěžuje mu o tom podat zprávu.

Podle toho, co slyšela, se slova ujal Rafan. Hanka s povděkem přijala fakt, že se její kamarád svého budoucího tchána nebojí a dokonce je schopen ho uklidnit.

Znovu klaply dveře a tentokrát rozeznala hlas Bdělého. Laridon přišel za svou vnučkou. Hanka rychle zamířila do kuchyně, aby nebyla na ráně, až zraněnou a holohlavou Lídu spatří. V kuchyňských dveřích ji ale odchytil Vron.

„Být tebou, tak Pohromakovi aspoň týden nechodím na oči,“ doporučil jí a strkal ji chodbou ven, „vůbec se mi nelíbil jeho tón, když v kuchyni prohlásil, že si s tebou musí co nejdřív něco vyříkat.“

V zahradách už bylo světlo, ale slunce ještě nezačalo hřát. Jednorožec stál pořád na stejném místě. Vron však Hanku zadržel, když k němu chtěla zamířit.

„O P’ujiba se postarám já,“ ujistil ji a pokračoval, „ty se teď musíš vrátit do Pasteku a dohlédnout na to, aby tam nehodili odpovědnost za zranění Lídy Laridonové na vás nebo na jednorožce. Podle poměrů, jaké tam panují, bych hádal, že je něco podobného vysoce pravděpodobné.“

„Asi nestihnu začátek vyučování,“ ušklíbla se Hanka, když mrkla na hodinky.

„Ale stihneš. Otevřu ti bránu v blízkosti tržiště. Tam se snad dokážeš ztratit, ne?“

Hanka pohlédla na reliéf šupinky v pásku hodinek a přikývla.

„Sváťu omluv z vyučování do konce týdne a dávej na sebe pozor,“ Vron se dotkl jejího ramene a přeléčil jí škrábance od Avisira. Pak otevřel bránu a Hanka proklouzla do Pasteku.

Okamžitě použila šupinku, aby se přesunula domů k Herbichlovi. Ještě ho zastihla před odchodem do školy. Právě sypal Avisirovi do misky nějaké barevné zrní. Pohled na spiripyra Hanku překvapil. Na svém samorostu vypadal impozantně. Skvěl se v plné kráse. Bojové podmínky uplynulé noci neuvěřitelně prospěly jeho vzhledu. Peří mu modře duhově zářilo a ocasní brka byla hustá i správně dlouhá.

„Jak jí je?“ zeptal se knihovník.

„Myslíte Lídě?“ ujišťovala se Hanka.

„A koho jiného bych měl myslet?“ zavrčel podrážděně. „Avisir mi všechno vylíčil.“

„Zatím nic moc,“ neochotně odpověděla a vyhnula se jeho pohledu.

„Bohantyr tě bude chtít vidět,“ procedil mezi zuby Herbichlos. „Už od půlnoci dělá ve městě dusno kvůli tomu, že jeho chráněnka byla napadena jednorožci.“

„Ale to je přece nesmysl,“ zvedla Hanka konečně oči.

„Ona nebyla zraněna rohem jednorožce?“

„To ano,“ připustila zamračeně, „ale všechno bylo jinak. Copak vám to Avisir nevylíčil podrobně?“

„Já nejsem ten, kdo tě bude hájit,“ obořil se na ni muž, „než vyrazíš do školy, dobře si rozmysli, co budeš říkat. Faktem zůstává, že jednorožec, kterého prokazatelně velmi dobře znáš, vážně poranil tvou spolužačku. Všechny bude zajímat, za jakých okolností se to stalo. Co myslíš, že bude tvrdit Kvido a jeho sestra? Bude to tvoje slovo proti jejich slovu. Já ani Avisir se toho míchat nebudeme. Tak buď tak hodná a nesnaž se nás použít jako svědky!“

„To je od vás fakt laskavé,“ kousavě opáčila dívka a bylo jí jasné, že ji čekají těžké chvilky. Vron měl dobré tušení. Jestli to spojenci Kruhu proti ní otočí takhle, jakým způsobem by mohla obhájit pravdu? Odsoudí ji dřív, než se dovolá někoho, kdo umí vizualizovat minulost. Základní fakta hovoří proti ní. Stačí je maličko překroutit a má na krku další malér. A tentokrát to bude malér s velkým M. Jak z toho, sakra, ven?!

Věděla, že nemá mnoho času na to, aby vymyslela něco geniálního. Bude muset improvizovat. Co by jí asi poradil Rafan? Nejspíš by řekl: Nesnaž se lhát a použij pravdu tak, aby hrála do rukou především tobě.

Hanka vyběhla nahoru do podkroví se převléknout a celou dobu marně přemýšlela, jak to navléknout, aby ona a jednorožec nebyli obviněni z pokusu o vraždu Lídy Laridonové. Nepřišla však na žádnou možnost, jak pravdu využít ve svůj prospěch. Nedá se nic dělat. I ona bude muset trochu lhát. Jestli to vyjde, nebudou ji moct z ničeho obvinit. Zároveň tím ale pomůže těm, kteří Lídino zranění způsobili, což už se jí líbilo méně. Stále doufala, že ji napadne něco lepšího, ale ať obracela situaci z té či oné strany, spásná myšlenka nepřicházela.

Jakmile prošla školní branou, hovořící spolužáci v její blízkosti ztichli a všichni na ni zvědavě zírali. Vtom se objevil profesor Teuklin a děti se rozestoupily.

„Vyučování dnes začne o půl hodiny později,“ oznámil jim stroze a kývl na Hanku, „a ty pojď se mnou, musíme si promluvit.“

Poslušně hupsla do kruhu, který před ní načrtl. Přemístili se ke stromu, který Hanka poznala. Připomínal jí stromy v lese jednorožců. Nebyl sice ani teď na jaře ve své nejlepší kondici, ale začínal rašit a dotýkal se Hančiny mysli uklidňujícím dojmem. Na rozdíl od stromu na ni ti, co se zde shromáždili, působili zcela opačně. Obzvláště Bohantyr se tvářil skoro výhružně. Naštěstí mezi rozezleným zeleným drakem a Teuklinem, vedle kterého stála, přešlapoval jako živá ochranná hradba celý profesorský sbor včetně Artevara a Rohana. Možná byli přítomni i někteří zástupci města a Kruhu. Rozhlédla se pozorněji. Kvida s Apolenou tu naštěstí neobjevila.

Nervózně podupávala v očekávání, co se bude dít. Ohlédla se na Teuklina, ale žádné reakce se od něj nedočkala. Přitom se nezdálo, že by ji chtěli předhodit přímo Bohantyrovi. Docela ji překvapilo, když se jejího výslechu ujal jindy tak mlčenlivý drago profesor Artevar.

„Obdrželi jsme informaci,“ nezdržoval se zelený drak žádnými zbytečnými frázemi a přešel rovnou k věci, „že tvoje spolužačka byla poraněna rohem jednorožce, kterého prý dobře znáš, a že právě teď bojuje o svůj život. Je to pravda?“

„Ano,“ přikývla Hanka a snažila se opatrně volit slova, která použije, „byla jsem svědkem oné tragické nehody. Lída Laridonová zakopla a velice nešťastně upadla na roh mladého jednorožce. Hodně krvácela a nyní je v péči své rodiny. Mám o ni strach. Nikdo mi nechtěl říct, jestli to přežije.“

„Nehoda?“ zavrčel podrážděně Bohantyr. „Žádná nehoda to nebyla! Tu dívku zavlekli do háje jednorožců. To vím naprosto jistě! A tam byla napadena. Jen pěkně pověz všechno, co o tom víš!“

„Buďte tak laskav, Bohantyre, a nezastrašujte naši žákyni,“ požádal rozrušeného draka Artevar. Pak se obrátil na Hanku: „A ty nám vyprávěj pěkně od začátku, co jsi dnešní noci viděla a jak to celé probíhalo.“

„Vlastně to začalo tím,“ spustila pomalu s nádechem nervozity Hanka, „že za mnou včera večer přišel jeden můj známý, který měl v Pasteku dohlížet na Lídu Laridonovou. Ptal se, jestli nevím, kde je. Ona Lída měla občas ve zvyku vyplížit se tajně z domova, aby mohla navštívit své kamarády. Zavedla jsem proto pana Pohromaka tam, co bydlí její přítelkyně Naomi. Zde jsme však nezastihli ani ji, ani Lídu. Pan Pohromak chvíli přemýšlel a pak nás přenesl na místo, kde jsme Lídu i její kamarádku opravdu našli. Jenže Lída před námi utekla. Pan Pohromak se vydal za ní, ale mně už s sebou nevzal. Zůstala jsem tam ve společnosti její kamarádky Naomi. Nakonec jsem Naomi přemluvila, abychom se vypravily za Lídou i my. Zpočátku se nám nedařilo ji najít, ale hledaly jsme dál. Pak jsme Lídu objevily. Moc mě překvapilo, když jsem na tom místě uviděla i známého jednorožce. Jmenuje se P’ujibo. Běžela jsem blíž. Mezitím ale Lída ztratila rovnováhu a zranila se o jeho roh. Mohu tady na místě všem odpřísáhnout, že ji jednorožec v žádném případě sám nenapadl a byl tím, co se stalo, stejně nepříjemně zaskočen jako já. V okamžiku, kdy jsem tam doběhla, se snažil odejít branou. Lída se ho ale pevně držela, tak ji vzal s sebou. Bála jsem se o ni, proto jsem je následovala. Ocitli jsme se v háji jednorožců. Byla tam strážkyně s několika dalšími jednorožci, ale nikdo z nich ani v nejmenším Lídě neublížil. Neměli z nás sice radost, ale nedotkli se nás ani jediným kouzlem, na tom trvám. Jestli nevěříte, jistě vám to jednorožci dosvědčí.“

„A dál?“ pobídl ji Artevar, když se nakrátko odmlčela.

„Nakonec jsem zraněnou kamarádku i s jednorožcem přenesla pomocí svého amuletu domů do Santareny, kde se moji přátelé pokusili zachránit její život. Modlím se k osudu, aby se jim to podařilo. Ale nejsem si jistá, jestli její dračí cejch nekomplikuje už tak dost problematický uzdravovací proces. Nevím, jak funguje kontakt mezi drakem a jeho chráněncem. Lída teď hlavně potřebuje absolutní klid. Každý rušivý prvek ji může zabít.“

Významně se podívala směrem k rozrušenému zelenému drakovi. Tentokrát už se Bohantyr odstrčit nedal a prodral se hradbou profesorů až k ní.

„Kdo ji ošetřuje?“

„Myslím, že celou léčbu řídí Demit, to je ten, který byl ještě vloni ve funkci Bdělého. Lída je v těch nejlepších možných rukou,“ odpověděla Bohantyrovi drakonsky.

„Neřekla jsi všechno! Opravdu na ni jednorožci nezaútočili?!“

„Ani jeden z nich na Lídu nezaútočil. Chcete, abych znovu přísahala?“

„Ne. Cítím v kostech, že o tomhle říkáš pravdu,“ zdálo se, že už jí drak nehodlá ukousnout hlavu ani ožehnout tvář ohněm, „pošlu do Santareny svého člověka, aby sledoval léčbu mé chráněnky.“

„Řekněte mu, ať se informuje u Zachariáše v Kouzelných zahradách,“ projevila Hanka dobrou vůli a částečně drakovi otevřela svou mysl, aby mu dala najevo, že oceňuje jeho schopnost naslouchat rozumným argumentům, i když je znepokojený a rozčilený.

„Škoda, že jsi nestála o můj cejch i ty,“ zavrčel už téměř vlídně.

Hanka si všimla, že i ostatní kolem nich dospěli k názoru, že slyšení je u konce, a začali se rozcházet.

„To mi tedy vysvětli, kde se vzal jednorožec v Pasteku?“ vzal Hanku za rameno Teuklin.

„No, to by mě taky zajímalo. P’ujibovi moc do řeči nebylo a Lídy jsem se zeptat nemohla,“ zamračila se Hanka podobně jako on.

Teuklin po ní šlehl podezíravým pohledem, ale dál nenaléhal. Zato se k ní přitočil Rohan a v očích mu jiskřilo pobavením: „Já se tak těšil, že konečně vypukne nějaká válka mezi draky a jednorožci. Mám připravené skvělé brnění. A ty to takhle zahraješ do ztracena. Ani nevíš, jak mě to mrzí. Potřeboval bych trochu protáhnout rezavějící instinkty.“

„A že jsem tak zvědavá, na čí straně byste stál?“

„Přece na své, jako vždycky,“ ušklíbl se na ni, „a už běž, jinak zmeškáš začátek vyučování.“

Dokonce i matematiku dnes Hanka přivítala s úlevou. V poledne zaběhla za Terignavanem, aby omluvila Sváťovu nepřítomnost. Růžový drak vzal její informaci na vědomí, ani se na nic nevyptával. Pak se vydala rovnou na hodinu magické rovnováhy. Měla už pěkný hlad, protože naposledy trochu jedla u Zachariáše a svačinu si připravit nestihla.

Jak se tak rozhlížela, Naomi dnes do školy asi nedorazila. Měla velkou chuť se jí ještě na pár věcí zeptat, ale momentálně neměla šanci.

Odpoledne pospíchala, aby se vyhnula zvědavým dotazům svých spolužáků a byla co nejdřív doma. Odhodila veškerou opatrnost a zkontaktovala Vrona.

„Zatím nic nového. Vždyť je to sotva pár hodin, co jsi pryč. Děda chtěl Lídu převézt domů, ale když viděl, jak na tom je, rozmyslel si to. Uznal, že lepší péči nikde mít nemůže,“ referoval ochotně.

„A P’ujibo?“

„Odmítá opustit Kouzelné zahrady, chce u ní být co nejblíž. Nepodařilo se mi ho přemluvit.“

„Já vím. S tím asi nedokážeme nic udělat,“ vzdychla.

Nepříliš nadšeně se zvedla a šla si udělat večeři. Po dvou soustech ji ale přešla chuť na jídlo. Události minulé noci ji rozhodily víc, než si chtěla připustit. Na co je mi veškerá magie, pomyslela si trpce, když ani nedokážu pomoct svým nejbližším.

Odložila příbor a zkontaktovala R’íhana. Ozval se okamžitě. Otevřela mu svou mysl, protože to byla nejjednodušší cesta, jak si co nejpřesněji vyměnit pocity a zážitky.

„Trápíš se zbytečně, dcero, pomáhat můžeš jen tomu, kdo je ochoten tvou pomoc přijmout. P’ujibo se musí s touhle problematickou situací vyrovnat sám. Raději mi převyprávěj, co všechno se od včerejšího večera přihodilo.“

Hanka zaváhala, zážitky byly ještě příliš živé a nebyla si jistá, jestli to, jak se zachovala, nebylo diktováno spíš emocemi než rozumem.

„Jen povídej,“ vybídl ji vlídně R’íhan, „vezmi to hezky popořádku a to, co nemůžeš změnit, přijmi jako cestu osudu, které ses nemohla vyhnout.“

Otec měl pravdu. Poté, co mu vylíčila všechny události, došla k názoru, že víc se asi opravdu udělat nedalo.

„Jen mě mrzí,“ řekla nakonec, „že ti, kdo Lídu do celého maléru uvrtali, z toho tak snadno vyváznou.“

„Možná ano, ale tvoje svědectví jim zase poněkud nabouralo možnost obžalovat tebe nebo naše stádo ze spoluúčasti na smrti tvé kamarádky.“

„Ale, tati, ještě přece neumřela.“

„Ještě ne...“

„Přála bych si teď být u ní.“

„Raději to nech na Sváťovi. Jestli někdo dokáže vrátit Laridonovu vnučku do života, tak nejspíš on,“ snažil se jednorožec jemně usměrňovat její emoce.

„To mi řekni, proč jste všichni tak přesvědčeni, že umře.“

„Přivoláním jednorožce překročila veškeré hranice etiky, které ohledně sedmého smyslu existují. Teď už podle mého mínění nemůže mít dostatečně čistou mysl na to, aby se tělo začalo hojit.“

„Ale, tati, přivolávání ji přece učili ve škole a ona je v tom opravdu dobrá. Navíc je v pubertě, takže odmítá naslouchat radám a snadno se dá zmanipulovat kdejakým darebákem, který ví, jak na to. To přece ještě neznamená, že je špatná.“

„Nechci ti brát naději.“

„Zítra odpoledne se za ní zajdu podívat.“

„Tvůj amulet byl jednorázový, podruhé už ti fungovat nebude.“

„Kašlu na všechny pastecké předpisy! Ať mě klidně vyhostí! Dnes už vím, že tady nikoho svou branou neohrozím.“

„A neoháněl se někdo ještě před pár dny tím, že ho do dubna ze školy nikdo nedostane?“ připomněl jí malinko potměšile R’íhan. Na jednorožce byl občas nečekaně lidský.

Hanka rozladěně přerušila kontakt. Jestli ji něco dokázalo spolehlivě naštvat, tak to, že někdo použil její slova proti ní. Věděla, že má jednorožec pravdu, ale něco jiného bylo uznat to nahlas. Zlobila se na něj, na pastecké předpisy, sama na sebe a svou bezmocnost. Měla velkou chuť do něčeho kopnout.

Asi by si sem měla pozvat Avisira, dokud má bojovou náladu... Jenže on to teď vlastně ani nepotřebuje. Nikdy nevypadal zdravěji než ráno, kdy ho potkala dole u Herbichla.

Znechuceně se podívala na zbytek večeře. Asi to bude muset vyhodit.

Zabušení na dveře v ní vzbudilo rozporuplné pocity. S Vronem přece už mluvila, kdo jiný by to mohl být? Šla otevřít, aniž by předem zjišťovala, kdo to je.

„Zase vy?“ řekla překvapeně místo pozdravu a zalitovala, že teď už nemůže předstírat svou nepřítomnost.

Dovnitř vstoupil Pohromak a netvářil se nijak příjemně. Jenže kdy on se vůbec tvářil příjemně? Nemohla si vzpomenout. Připravila se na ostré kázání. Dnes bude mít velký problém, aby držela pusu.

Pohromak vylovil z kapsy papír a odkašlal si: „Mluvil jsem dopoledne s Rafaelem. Prý ti dlužím laskavost za to, že se malá Laridonová dostala do Santareny živá a ne jako mrtvola. Abych se přiznal, nemám podobné dluhy rád. Kazí mi zažívání. Tak jsem ti tady něco zařídil.“

Zamračeně Hance podal papír. Trochu nedůvěřivě do něj nahlédla. Pastecké povolení? Rychle přelétla očima text. Povolení dvakrát denně použít kouzlo brány k osobním účelům... Páni! Tak tohle vskutku od tohoto mrzutého kouzelníka nečekala!

„Děkuji,“ pokusila se zdvořile kývnout hlavou, „nemyslím si, že mi něco dlužíte, ale tohle povolení se mi teď opravdu bude hodit. Je to od vás milé.“

„Platí to až od zítřka,“ zamumlal na půl úst a otočil se k odchodu. „Sbohem.“

„Na shledanou,“ najednou se Hance výrazně zlepšila nálada. Dokázala si totiž velice živě představit Rafa, jak hučí do rozzuřeného Pohromaka a jak svými chytrými argumenty otáčí celou situaci v její prospěch. Zítra si s ním o tom popovídá podrobně, jestli ho ještě zastihne u Zachariáše. Není nad to mít skutečné kamarády. Ohřála si nedojedenou večeři a s chutí vylízala talíř.

V průběhu pátečního dne se situaci ve škole rozhodla postavit čelem. Na zvědavé dotazy odpovídala většinou pokrčením ramen nebo s patřičnou dávkou přezíravosti ve smyslu: „Když si někdo zahrává s nepovolenou magií, nemůže se divit, že špatně skončí.“ A když byl někdo neodbytný, dodala: „Víc o tom nevím, zeptejte se Naomi.“ Jenže té se nikdo zeptat nemohl, neboť zase do školy nedorazila.

„Prý se znáš s jednorožcem,“ dorážel na ni i Hasan.

„Do toho ti nic není,“ divila jeho drzosti. Tvářil se, jako by mezi nimi nikdy nedošlo k žádnému konfliktu, jako by byli nejlepší přátelé.

„Ale no tak, nebuď taková netýkavka.“

„Hele, běž zobat žížaly do jiný louže, ano?!“ otočila se k němu nezdvořile zády, aby ostentativně dala najevo, že se s ním nemá v úmyslu vybavovat.

„A co ten tvůj černě ocejchovaný ocásek? Kam se poděl, že není ve škole?“ halekal za ní Hasan.

Už se nadechovala, že ho setře, když jí došlo, že tenhle kluk používá stejnou taktiku jako Rafan. Snaží se ji vytočit, aby z ní vyrazil pár informací. Ne, na tohle mu neskočí. Jen se na něj přezíravě ušklíbla, aniž jeho dorážení jakkoliv komentovala.

Hned po skončení školy se bez prodlení přemístila do Kouzelných zahrad.

„P’ujibo?“ rozhlédla se po svém bratrovi.

„Jsem tady,“ ozval se jednorožec ze zarostlé části zahrady.

Rozběhla se k němu a objala ho. Necítila při tom ale žádnou příznivou odezvu, jen bezbřehou lhostejnost ke všemu kolem a horečku obav o zraněnou dívku.

„Měl bys něco sníst,“ řekla mu, když zavadila pohledem o jeho vystouplá žebra.

Symbolicky si ukousl trs trávy.

„Půjdu se podívat za Lídou,“ mávla nad ním bezradně rukou a zamířila k budově.

Hned ve dveřích ji vyhmátl Zachariáš: „Ty taky.“

„Co já taky?“ nechápavě zvedla obočí.

„Taky bys měla něco sníst,“ postrčil ji do kuchyně.

„Ale já bych radši nejdřív...“ snažila se změnit směr, ale trpaslík jí to nedovolil, „teď je u Lídy její děda, takže ti doporučuju strávit pár minut u dlabance a nevyrušovat je.“

„Už se probrala?“

„Ano. Před chvílí. Proto jsem Laridona zavolal.“

V kuchyni zastihla Sváťu, jak se láduje bramborovými plackami. Tvářil se docela spokojeně, ale kruhy pod očima prozrazovaly, že toho asi moc nenaspal.

„Myslím, že se toho dostane,“ usmál se na Hanku a postrčil talíř s plackami blíž k ní, aby si taky mohla nabídnout. Neodmítla. Zachariáš postavil na stůl dva džbánky – s pivem a s jablečným moštem. Hanka sáhla po tom druhém a nalila sobě i kamarádovi.

„Ještě jsou tu tulíci?“

„Jo,“ přikývl, „ale jestli chceš mluvit s Rafem, tak si musíš počkat do nedělního odpoledne.“

„Spíš bych si ráda promluvila s Lídou.“

„Hm, to nejseš sama. Jenže ona je ještě na hovory příliš slabá. Sotva se probrala...“

„Jenže až ji děda vezme domů, už se k ní nedostaneme vůbec.“

„A na co tak nutnýho se jí potřebuješ zeptat?“ zamračil se Sváťa.

„Hlavně na to, co cítí k P’ujibovi,“ vzdychla smutně.

Sváťa ji obdařil chápavým pohledem, ale mírně zavrtěl hlavou. „Ještě bych s tou otázkou počkal. Mohlo by ji to rozrušit. Zatím je nitka jejího života hodně křehká. Potřebuje spoustu lásky a péče. Stres by mohl zvrátit všechno, o co se tu celou dobu snažím,“ podotkl tak vážně, že měla Hanka pocit, jako by se její kamarád v posledních hodinách napil z kalichu dospělosti.

Do kuchyně nakoukl Laridon.

„Chtěl bych si ji vzít domů,“ obrátil se na trpaslíka.

Odpověděl mu ale Sváťa: „Nechte ji ve společnosti tulíků ještě aspoň do zítřka. Pak už to snad zvládne i bez nich.“

„Mohou se k nám přestěhovat s ní,“ navrhl Laridon.

„Tulíkům nemůžete nic nařídit,“ pokrčil Sváťa rameny, „můžete je jen požádat.“

„No tak jo. Nechám ji tu ještě do zítřka. V poledne se tu pro ni zastavím,“ souhlasil bez velkého nadšení Bdělý. Pak zaostřil na Hanku.

„Pojď se mnou na chvíli ven,“ oslovil ji, „rád bych slyšel podrobnosti o všem, co se té noci přihodilo.“

Dívka se s mužem posadila na terase a poctivě vylíčila vše, co se od chvíle, kdy ji navštívil Pohromak, přihodilo.

„No jo, no jo, ten jednorožec je nepříjemná komplikace,“ zahučel spíš sám pro sebe, „no, až se Lidka vyléčí, pokusíme se s tím něco udělat.“

„Chce u ní být co nejblíž. Vezmete ho taky s sebou k vám domů?“ zeptala se opatrně Hanka.

„Myslíš toho jednorožce? To by asi nebyl dobrý nápad. Ať se radši vrátí ke svým.“

„Stádo ho zpátky nevezme...“

„Podívej, děvče, Lidka na tom momentálně není zrovna nejlíp. Nejdřív se musím postarat o její zdraví a taky něco udělat s těmi nešťastnými vlasy. Nebudu riskovat, že ji pohled na jednorožce rozruší nebo uvrhne do deprese.“

„Ale přece jsem vás upozornila na varování harpyje ohledně vlasů.“

„Jistě. Poslouchal jsem tě velice pozorně. Neměj obavy, budu opatrný.“

Hanka vzdychla. Tenhle muž jí asi s P’ujibovým problémem nepomůže. Vidí jen svou vnučku a nic dalšího ho nezajímá. Hlavně aby nechtěně neublížil i jí. Jak Hanka harpyje poznala, není radno brát jejich doporučení na lehkou váhu. Rozloučila se s Laridonem a vrátila se dovnitř. Sváťa už zase seděl u Lídy a držel ji za ruku. Nad nemocnou se vznášelo jeho kouzlo spánku.

Posadila se k nim a nemohla se ubránit lítosti. Ještě před pár dny to byla veselá krásná dívka. Jak málo někdy stačí, aby člověk uklouzl na nádherné slunečné cestě, po které kráčí, a všechno je najednou jinak. Bledá dětská tvář podtržená holou hlavou Hanku dojímala. Plavík ji přišel přivítat studeným čumáčkem a hned se zase vrátil na své místo v Lídině posteli. Ostatní tulíci jen otevřeli oko, aby jim neuniklo, kdo přišel, a ani se nepohnuli. Už tohle samo o sobě se dalo považovat za neklamné znamení, že je situace stále vážná.

Tiše Sváťovi vylíčila, co bylo ve škole, a jakou musela zvolit taktiku, aby se vyhnula obvinění z pokusu o zabití kamarádky.

„To se ti docela povedlo,“ řekl uznale, „aby proti tobě mohli něco podniknout, museli by prohlásit, že tu nehodu viděli i oni. Byli by sami proti sobě, kdyby o tom chtěli mluvit veřejně.“

„To jo.“

„A co jsi řekla Laridonovi?“

„Jenom to, co jsem opravdu viděla. Přece nebudu Bdělému podsouvat naše dohady a závěry,“ Hančin pohled znovu zabloudil k Lídinu bledému obličeji, „opravdu si myslíš, že se z toho dostane?“

„Teď už je to skoro jisté, rána se začala hojit. Vidíš? I tulíci už střídavě pochrupují, je to na dobré cestě.“

„Tak se běž taky vyspat, počkám tu s ní.“

„Dobře. Ale za dvě hodiny mě vzbuď.“

Do neděle u Lídy střídavě bděli. Občas se probouzela a měla žízeň. Zachariáš pro ni vařil speciální bylinkový čaj, který mírnil bolest a posiloval krev.

V neděli se během dopoledne začali postupně objevovat společníci tulíků až na Rafana, ten měl dorazit až po obědě.

Demit dívku důkladně prohlédl a potvrdil Sváťovo vyjádření, že se rána hojí. Laridon si přivedl dva muže s nosítky. Plavík se usadil na Sváťově rameni a spolu s ním přihlížel, jak Laridon s Demitem Lídu pomáhají naložit na nosítka. Ještě před odchodem Bdělý všem poděkoval a nechal svoji vnučku přenést domů.

Hanku mrzelo, že se dívka na jednorožce ani nezeptala. Ano, byla sice v kritickém stavu, ale její čtyřnohý bratr také...

Našla ho na stejném místě jako minule. Prázdné oči a svěšená hlava vypovídaly o tom, že Lídin odchod vzal na vědomí. Hanka se posadila do trávy na dohled od něj a zkoušela na něj mluvit. Ani nedal najevo, jestli ji poslouchá. Nakonec ztichla a jen mu mlčky dělala společnost. Asi by se měl vrátit tam, odkud ho Lída zavolala. Měla by se Vrona zeptat, jestli by mu to nevadilo. Přece jen to bylo hlavně jeho místo. Kde se zase zdržel, že ani nedorazil sem? Hanka se ho pokusila oslovit.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptal se.

„Ne, jen si promluvit o tom...“

„Teď nemohu,“ přerušil ji, „ale hned, jak tu skončím, se zastavím v Santareně. Předpokládám, že jsi tam.“

„Jasně. Počkám tu na tebe.“

Usadila se pohodlněji a snažila se k P’ujibovi vysílat pozitivní energii. Ale asi to bylo jen plýtvání magií. Váhavě oslovila R’íhana.

„To je výborná zpráva,“ zareagoval nadšeně, když mu oznámila, že dívka to s velkou pravděpodobností přežije, „tvůj kamarád je veliký kouzelník. Možná si ani neuvědomujete, co dokázal. Je to skoro zázrak.“

„Vím, že je dobrej.“

„Musí mít vřelé srdce a čistou duši.“

„To ano. Je to takový náš Svatoušek. Občas čekám, kdy mu narostou andělská křídla.“

„To má být pokus o legraci?“ trochu nejistým tónem zareagoval R’íhan.

„Promiň,“ omluvila se Hanka, která občas zapomínala, že už se sice její otec naučil o lidech hodně, ale smysl pro humor ještě zdaleka nedotáhl k dokonalosti, „vždyť přece sám cítíš, jak ho mám ráda.“

„To ano, ale nechováš k němu dostatek úcty. A on by si ji, zvlášť po tom, co dokázal s Lídou, opravdu zasloužil.“

„Ale co teď uděláme s P’ujibem?“ stočila raději Hanka rozhovor do praktické roviny.

„Nemyslím, že máš nějakou šanci ho zachránit. Jestli ho ta dívka opustí, utrápí se k smrti, jestli ne, o moc lepší varianta to pro nás nebude.“

„Ale on má taky veliké a čisté srdce.“

„Jenže se teď o něj dělí s člověkem.“

„...který si to podle tebe vůbec nezaslouží,“ dořekla se stopou sarkasmu Hanka.

Jednorožec mlčel a tiše souhlasil.

„Nemusíš mít pravdu. O Lídě jsi taky tvrdil, že nepřežije.“

„Přežila jen díky tvému kamarádovi a díky tulíkům.“

„Až se Lída trochu vzpamatuje, zkusím s ní promluvit. Třeba existuje nějaká možnost, jak brášku zachránit.“

„Nemůžeš někoho zachraňovat proti jeho vůli.“

„To se ještě uvidí,“ přerušila Hanka kontakt a v hloubi duše zazlívala jednorožci, že on se k svému synovi chová přesně v tomto duchu. Zavřela oči a pokusila se vlnu nevole, která v ní vibrovala, odsunout někam pryč.

Na rameno jí skočil tulík a přitiskl se k ní. Otevřela oči a uviděla přicházet Rafana.

„To máš marné, Plavíku, na slušné hnízdo pořád ještě nemá dost dlouhé vlasy,“ řekl svému malému chlupatému příteli a usmíval se. Pak ale zahlédl P’ujiba a zvážněl.

„Moc dobře nevypadá,“ kývl hlavou směrem k němu a přisedl si k Hance.

„Je magicky připoutaný k Lídě. Od chvíle, co ji odvezli, už ani nemluví.“

„Magicky připoutaný?“ přežvykoval kamarád zamyšleně ta dvě slůvka a opět se zahleděl na uboze vyhlížejícího P’ujiba.

„Prolil její krev. Otec tvrdí, že teď musí Lídě splnit vše, oč ho požádá.“

„A co kdyby ho požádala, aby už se na ni nevázal?“

„On ji miluje. Nevím, jestli by to zabralo.“

„Být tebou, tak to aspoň zkusím.“

„Prolil její krev, bude v tom asi i kus magie.“

„Nesmysl! V tom to určitě není. To by potom každý jednorožec, který se postaví proti nepříteli, musel své protivníky rohem umlátit, místo aby je probodnul. Umíš si to představit?“

Hanka se neubránila úsměvu.

„Podle mě je to nějaká jejich morální úchylka. Něco ve smyslu, že prolitá krev přítele je dluh, který se nedá do konce života splatit. Ne, že by to byl v tomhle případě menší problém, ale tak úplně bych to s magií nespojoval.“

„Jednorožci to vidí trochu jinak. No nic. Co mi radíš?“

„Zatraceně dobře si v Pasteku hlídej záda.“

„Ale ne. Myslím ohledně P’ujiba.“

„Dopřej mu čas a volnost.“

„Ty už jsi jako jeho otec,“ zamračila se, „a co když se zatím utrápí?“

Rafan natáhl ruku k Plavíkovi. Tulík přeběhl od Hanky k němu.

„Nechceš se mrknout i támhle na toho jednorožce?“ zeptal se svého tulíka.

„Ne,“ přitiskl se k němu jeho chlupatý přítel.

„Proč ne?“ podivil se Rafan.

„Jeho bolest by mě mohla zabít.“

„Je tak velká?“

„Nemá břehy, ani zlomek naděje, utopil bych se v ní.“

Rafan ho zadumaně pohladil: „Hlavně, že jste pomohli Lídě. Cením si toho a děkuji ti.“

„Bez bratříčka stromů bychom to nedokázali,“ skočil Plavík zase na Hančino rameno a Hanka vděčně přijala pocit úlevy, který jí tulík poskytl. Pak si vzpomněla, na co se chtěla svého kamaráda zeptat.

„Ty, Rafe, jak jsi dokázal přesvědčit Pohromaka, že je mým dlužníkem?“

„To byl brilantní kousek mé diplomacie,“ pustil se Rafan s chutí do vyprávění se všemi podrobnostmi. Byli tak zabraní do rozhovoru, že si dokonce ani nevšimli, když se v jejich blízkosti objevil Vron se Sváťou.

Vron přistoupil k jednorožci a skoro hrubě Sváťu odstrčil stranou: „Do tohohle se mi nepleť, už jsi to svoje udělal.“

Sklidil za to chlapcův ukřivděný pohled. To ho však nerozhodilo a kývl na Hanku.

„Odvedeme ho zpátky ke mně. Ale budeš ho muset k tomu přemluvit, nebo ho prostě dostrkat skrz bránu až na místo.“

„Tak jo,“ vstala a spolkla otázky typu: myslíš, že má šanci přežít? – nebojíš se, že na tvém oblíbeném místě umře jednorožec? – máš nějaký nápad, jak ho zachránit?

„Můžeme jít s vámi?“ zeptal se Rafan.

„Obávám se, že budete muset. Jinak s tímhle bílým rohatým paličákem nepohneme,“ ušklíbl se přátelsky Vron a pak se významně podíval na Sváťu, „akorát na něj proboha nezkoušejte nic magického, to by nemuselo dobře dopadnout.“

Vron měl pravdu. Po otevření brány na P’ujiba nefungovalo nic, ani Hančino naléhání a prosby. Kluci ho museli násilím dostrkat skrz a Hanka ho vlekla za hlavu a hřívu. Naštěstí už neměl dost sil na to, aby aktivně vzdoroval.

Errata:

12.08.2021 12:59