Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kde je Lída?

Návrat do Pasteku Hanku trochu deprimoval. Všude jinde už bylo jaro, ale tady to zrovna zelení nehýřilo. Navzdory probouzející se přírodě jí tohle město připadalo nevlídné a zaprášené. Skoro zalitovala, že se pro návrat rozhodla už v neděli v poledne. Na druhou stranu bude mít několik hodin na to, aby sepsala povinnou zprávu pro Teuklina o pokusech s neviditelností zaměřených na jednotlivé živočišné smysly. Sice u jednorožců trénovala, ale psát se jí tam nechtělo. Občas jí připadalo, že popisovat své zkušenosti jí zabere víc času, než je získávat. Doufala, že se Sváťa vrátí až večer a že to do té doby stihne text sesmolit tak, aby to mělo hlavu a patu.

Zhruba po hodině ji rozbolela hlava. Bude to chtít pauzu, protáhla se a začala si v duchu pohrávat s myšlenkou zajít ke knihovníkovi pro Avisira.

Sakra, ptáku, pomyslela si, ty se přece umíš přemisťovat. Proč pro tebe pořád musíme chodit dolů? Nemohl by ses k nám jednou přemístit ty sám?

Šla si udělat mošt, a když se otočila zpět ke stolu, kde měla rozepsaný úkol, uviděla na opěradle židle duhově modrého spiripyra, jak si probírá peří pod krkem.

„Ale jistě,“ odpověděl na její poslední myšlenku, „stačí jen požádat.“

„Ty jsi ale hloupý opeřenec,“ usmála se na něj, „tos nám nemohl říct dřív, že to umíš?“

„Když už je řeč o hlouposti, neházej to na mě. To vám tak dlouho trvalo, než jste zjistili, že to jde.“

Hanka po něm střelila štiplavé kouzlo a Avisir ji hned vzápětí naštval tím, že jeden z jeho ohnivých plivanců zasáhl její právě sepisovaný školní úkol. Pár minut se kočkovali, pak to dívku přestalo bavit. Pokusila se magicky opravit poškozený papír, ale moc se jí to nepodařilo. Usoudila, že bude jednodušší to přepsat.

„Tak to ti teda pěkně děkuju,“ vrčela naštvaně, „místo abychom si pěkně v klidu popovídali, budu teď muset znovu naškrábat tuhle slátaninu a ještě k ní vymyslet nějaký smysluplný závěr.“

Pták se polekaně přemístil, když prudším pohybem ze stolu smetla ohořelý zbytek papíru. Hanka se natáhla pro čistý list.

„Doufám, že to stihnu přepsat, než Sváťa dorazí. Určitě si teď ještě povídá s někým z rodiny. Snad mě moc nepomlouvá...“

„Mám tlumočit?“ zeptal se Avisir.

„Proč ne,“ souhlasila zvědavě Hanka a odsunula úkol, do kterého se jí stejně nechtělo.

„...dobře víš, jak je to pro mě těžké,“ imitoval pták Sváťův hlas.

„Pravidla jsou pravidla. Trvám na slibu, cos mi dal.“

„No dyť jo! Ještě ani jedno z tvých pravidel jsem nepřekročil,“ hájil se rozdurděně.

„To je dobře. Měl bys lovit i v jiných vodách. Lída na tebe přece letí, sám jsi to říkal.“

„Víš, kam si můžeš strčit ty tvý rady!“

„Klobouk nemám, tak se výběr značně zužuje.“

Hanka teprve teď identifikovala druhý hlas. Musela se usmát, když si představila, jak v Rafanových očích tančí poťouchlé ohníčky.

„Tak zkus trénovat jinde. Někde se přece musíš naučit, jak říct holce, že má pěkný vlasy, milej úsměv nebo třeba krásný oči. To ráda slyší každá,“ pokračoval v udílení rad mladšímu bratrovi.

„A kolika holkám jsi to říkal ty?“

„Pár by se jich našlo.“

„Že to povím Anděle!“

„To jsem tě tolik naštval?“

„Ale né. Já jen, že to pořád nikam nevede,“ Avisir krásně imitoval i Sváťův povzdech.

„Můžu ti říct jen to, co ti říkám pořád. Podívej se na sebe. Pořád jsi víc kluk než mužskej. Dokud ti není aspoň dvacet, většina starších holek si tě ani nevšimne. S tím nic nenaděláš.“

„Dlužím jí pusu aspoň za ten kamínek, co mi dala.“

„Jestli nechceš všechno pokazit, drž se pravidel! Jinak ti vlastnonožně nakopu, ty víš, co.“

„Brambory zasazený nemám, tak se výběr dost zužuje,“ oplatil Sváťa bráchovi stejnou mincí.

„Už dost,“ zarazila Hanka spiripyra.

Tohle byl důvěrný rozhovor a nebylo od ní příliš etické, že tajně šmírovala. Ale zvědavost jí nedala, aby nevyslechla aspoň část jejich dialogu. V duchu poděkovala Rafanovi, že bráchu zpacifikoval natolik, aby se jejich společné bydlení v Pasteku neproměnilo v jeden velký trapas a problém. Sváťa byl ve svých citech vytrvalý. Dokud byl ještě dítě, dalo se s tím žít. Ale jak roste, začíná se tím jejich vztah komplikovat. Zatím mohou aspoň předstírat, že jsou dobří kamarádi, ale kdyby se pokusil překročit tuhle křehkou hranici, už by se to nedalo vrátit. Doufala, že dá na rady staršího bratra a neudělá to. Svým způsobem ho měla moc ráda. Ale spíš jako bráchu.

„Co mi to, sakra, provádíš? Co jsem ti udělala?!“ vystartovala proti ní hned v pondělí ráno Lída a s každou vyřčenou otázkou do ní vrazila tak, že Hanka musela o krok ustoupit, aby si zachovala rovnováhu. „Mstíš se mi za to, že už s tebou nekamarádím? Nebo co to má bejt?“

„A co má jako bejt?“ nechápala Hanka její zuřivost. Teprve když jí spolužačka zašermovala rukama před obličejem, všimla si, že má mezi prsty plovací blány.

„Ale já přece nic...“ začala protestovat, ale Lída se chovala jako lavina v půli kopce. Byla rozjetá a nic ji nemohlo zbrzdit.

„Jsi pěkná mrcha, víš to?! Jestli tě zatím nikdo nedokázal z Pasteku vyštvat, tak mně se to povede, na to si můžeš vsadit!!!“

Hanka si připadala jako ve špatném snu. Kvůli čemu se na ni Lída tak osopila?

Sváťa se k ní naklonil a zeptal se: „Jen tak mezi námi, proč jsi na ni poslala to kouzlo?“

„Nic jsem neposlala,“ zatápala Hanka po stopě magické aury. Pak jí to docvaklo. Někdo to na ni hodil. Stopa od zákeřného kouzla skutečně vedla k ní. Až doteď vlastně netušila, že se něco takového dá provést. Vron měl pravdu. Kdo ví, co všechno zdejší děti dovedou. Tohle byla pěkná podpásovka. Navzdory všem ochranám a šítům její protivníci vždycky našli skulinu, jak ji nachytat.

V poledne se zase pod ní pro změnu propadla zem. Jako kdyby se vnořila do tekutého písku. Zajela dolů až po kolena a ten, kdo útočil, přesně v té chvíli zemi vrátil původní hustotu a hmotnost. Nějakou dobu jí trvalo, než se z té pasti vyhrabala. Nebylo to nic nebezpečného, ani ji to příliš nezdrželo, ale měla zlost, že se tolik různých lidí nechalo naočkovat myšlenkou, že je potřeba ji z Pasteku vyštvat.

Začínala toho mít dost. Nemohla se pořádně soustředit na učení. Byla otrava pořád kolem sebe udržovat ochranné pole. A dokonce se pokusili rozbít i ty poslední zbytky jejích kamarádských vztahů s Lídou.

V úterý po ní někdo hodil jakési rostlinné osidlo, které mělo snahu se natahovat a omotávat se kolem ní. Naštěstí byl nablízku Sváťa. Hanka nestačila zírat, jak suverénně si s rostlinou poradil a odrazil agresivní šlahoun zpět na sesilatele. Pro změnu se spolužáci nesmáli jí, ale Davidovi.

„Dobrá práce,“ poděkovala gestem kamarádovi a spěchala za Lídou a Naomi, aby je pro jistotu měla na očích aspoň v den, kdy s nimi měla společné vyučování.

Ve středu jí Naomi polila oblečení jakýmsi podivným inkoustem, který Hančiny štíty nedokázaly odklonit. Ba naopak. Barva se rozlézala spolu s magií a uchytávala se na šatech tak urputně, že ji dívka nedokázala odstranit. Ze zoufalství zvolila jinou obranu. Nechala magii vykroužit různé geometrické obrazce, aby barva aspoň vypadala jako vzor na šatech.

Byla šťastná, když se mohla konečně vypravit za Rohanem. Tam si aspoň nemusí nepřetržitě hlídat záda.

„Ale fuj! Co to máš na sobě?“ zamračil se, když dorazila.

„Můj vzor se vám nelíbí?“ ušklíbla se.

„Copak vzor! Ale ta špiónská barva, co máš na sobě, tu nemá co dělat!“

„Špiónská?“ podivila se.

„No, něco s tím uděláme,“ podrbal se ve vousech a zatáhl dívku do dílny.

„Chvilku se nehýbej,“ poručil jí a foukl na ni jemný prášek. Ten vzplál a Hanka se ocitla uprostřed modrého ohně. Naštěstí nepálil. Jen ji začala brnět kůže na celém těle. Oheň pohasl a barva se v podobě drobných vloček neškodně snášela na podlahu.

„Co to bylo za barvu?“ vyzvídala Hanka.

„Nejen že by slyšeli každé tvé slovo, ale ten, kdo ji na tebe chrstnul, by mohl dokonce sledovat, kde jsi a co děláš.“

„Díky, že jste ten sajrajt ze mě sundal,“ oklepala ze sebe poslední vločky a pak se mohla konečně v klidu věnovat práci, která ji bavila. Dnes pro ni profesor připravil obzvlášť náročnou magickou lahůdku: kovové rukavice, kterým měla magie pomoci, aby přilnuly k ruce a chovaly se jako látkové, aniž by ztratily svou odolnost a pevnost.

Domů se vracela v dobré náladě. Zkazit ji mohlo jen pomyšlení na to, co asi spolužáci vymyslí zítra. Sváťa se asi jako obvykle zapomněl v knihovně, což tentokrát Hanka docela uvítala. Přivezla si od jednorožců kamínky, kterým se o prázdninách věnovala, a dnes měla chuť pokračovat a některý z nich přeměnit na magický objekt. Rozložila si je na stole a nechala pracovat svou intuici, aby zvolila správný kamínek, který by se hodil k navyšování uložené energie. Byla naprosto uvolněná a soustředěná, postupně si kamínky pokládala na dlaň a nořila se do jejich struktury.

Vtom někdo prudce zabušil na dveře. Lekla se tak, že upustila zkoumaný kámen a srdce jí tlouklo jako zblázněné. Ozvalo se další zabušení. Konečně rozdýchala to leknutí a pomalu vstala. Kdo to může být? Zaktivovala své magické štíty a s rukou na klice se zarazila. Co když je to další útočník?

„Kdo je tam?“ zeptala se pro jistotu.

„To jsi ty, Vronová? Tady je Pohromak. Otevři!“

„Pohromak?“ naprosto nechápala, co tady chce právě tenhle kouzelník.

„No tak dělej, nemám čas tu tvrdnout půl hodiny!“

No jasně, kdo jinej by se mohl chovat tak hulvátsky, než právě on, ušklíbla se dívka a stiskla kliku. Vtrhl dovnitř jako velká voda a bez skrupulí zvizitýroval celý byt.

„Co je? Co si přejete?“ postavila se mu Hanka do cesty, když chtěl vtrhnout do její ložnice.

„Kde je? Kde ji máš?“

„A co? Co vlastně hledáte?“ nechápala, proč tak rozčileně slídí po podkroví.

„Kde je Lída?“

Teď to konečně Hance docvaklo.

„Snad nejste Lídina nová ochranka?“ neubránila se škodolibému úsměvu, ve kterém se mísilo i překvapení s trochou soustrasti.

„Přestaň se hloupě křenit a řekni mi, kde je,“ dívčino pobavení mu rozhodně nebylo po chuti.

Hanka se koukla na hodinky a ztuhla. Ve škole už Lída určitě být nemohla. Leda že by courala po knihovně se Sváťou.

„Moment, něco si ověřím,“ natáhla ruku proti Pohromakovi, aby k ní nemohl přistoupit blíž. Zavřela oči a zkontaktovala svého kamaráda.

„Jejda, to už je tolik hodin?“ podivil se. „Trochu jsem se tu do něčeho začetl. Promiň, za chvíli jsem doma. Cože? Ne, Lída se mnou není. Co tě to napadlo?“

Hanka Pohromakovi pohlédla do očí a zavrtěla hlavou: „Nevím, kde je. Možná u Naomi.“

„Tam už jsem byl. Není tam.“

„A byl jste i v prvním patře?“

„Tvrdili, že v patře už nikdo další není.“

„Kdo to tvrdil? Naomi?“

„Ne. Nějaká jejich služebná.“

„Já bych to pro jistotu prověřila,“ zatvářila se pochybovačně.

„Tak jo. Pojď se mnou,“ tentokrát z jeho hlasu nezaznívala hrubost, ale spíš obava. A dost velká obava, protože otevřel bránu přímo v pokoji, což je proti všem pravidlům bezpečnosti. Postrčil Hanku kupředu a oba v tu ránu stáli před vchodem do domu, kde bydlela Lídina nejlepší kamarádka. Čaroděj si vynutil vstup a nemilosrdně zakouzlil na nešťastnou služebnou. Ta je odvedla až do pokoje, kde kdysi Hanka viděla obřad přivolávání. Tentokrát tu ale opravdu nikdo nebyl.

„No, tak to jsme v háji. Žádné další místo, kde by mohla být, neznám,“ pokrčila Hanka rezignovaně rameny.

„Ne tak docela, jsou tu stopy po branách,“ zamumlal Pohromak, „tohle místo...“

Odmlčel se a Hanka pozorovala, jak se zamračeně soustředí. Lechtání použité magie cítila s nepříjemnou intenzitou.

„... nám možná pomůže,“ dořekl větu a v pokoji otevřel další bránu. Měla hodně nestabilní okraj, což Hanku znervóznilo.

Pohromak ale nebral ohled na její pocity, popadl ji za loket a protáhl ji na druhou stranu prostoru skoro násilím.

„To byla divná brána,“ protestovala rozhořčeně.

„Tuhle cestu z pokoje používali nejčastěji, jen jsem vyvolal opakování kouzla. Nikdy jsem tu nebyl, proto ten nestabilní okraj.“

Pohromak se pozorně rozhlížel: „Tak co? Nevidíš je tu někde?“

„To jste si Lídu ani nepojistil nějakým sledovacím kouzlem?“ podivila se Hanka.

„To si piš, že pojistil. Proč myslíš, že ji tak zuřivě hledám? Buď je mrtvá, nebo odstíněná. Že já tenhle kšeft bral!“

„To se taky divím,“ ušklíbla se. Neměla Pohromaka ráda a tyhle trable mu docela přála. Ale mělo to háček. Šlo o Lídu a ne o něj. Vytěsnila z myšlenek svou averzi vůči němu a nechala svůj magický zrak bloudit po okolí.

„Támhle,“ označila směr rukou a pobavilo ji, že Pohromak udělal totéž, co ona, skoro v ten samý okamžik. Místo, na které oba současně ukázali, téměř svítilo aktivitou.

Kouzelník natáhl krok a skoro poklusem dorazili na volné prostranství, kde se odehrávalo něco většího. Sice ne ve smyslu, že by tu bylo mnoho lidí, ale ve smyslu magickém.

Silové pole, připomínající průhlednou polokouli, chránilo ty, kdo byli uvnitř. První, koho si Hanka všimla, byl Kvido. Stál tam v absolutním soustředění, po zuby ozbrojený, díky své výšce působil vskutku impozantně. Další tři postavy seděly na zemi: Lída, Naomi a žena v jakémsi slavnostním kouzelnickém rouchu. Lída něco říkala, ale přes bublinu nebylo nic slyšet. Hanka zdvihla ruku, aby se pokusila tu slupku kolem nich narušit, ale Pohromak ji zarazil.

„Co blázníš? Chceš je zabít?“

„Zajímalo mě, co říká a co dělá,“ odsekla, ale připravenou magii nepoužila.

„Jo, to mě taky. Ale uvítal bych, kdyby to ta bláznivá vnučka Bdělého přežila. Musíme počkat na chvíli, až magické pnutí nebude tak silné.“

Měl pravdu. Hance až vstávaly chlupy na krku, jak se okolí chvělo magickou aktivitou. Bublina nepochybně tlumila nejen zvuk, ale i vyzařování aury kolem kouzel. Kdo nebyl přímo tady, ani nemusel pocítit, že se tu děje něco velkého.

Co to proboha dělají, vrtalo Hance hlavou, když se pnutí, místo aby sláblo, rozechvělo dalším náporem.

Sakra, Avisire, teď bych potřebovala, abys mi tlumočil, co se tu děje, pomyslela si zoufale. Pohromak na tom nebyl, co se nervozity týče, o moc líp. Ruce měl zaťaté do pěstí a nervózně si kousal ret.

„Jsem tady. Stačí požádat,“ zaťaly se Hance do ramene drápy a málem podklesla pod nečekanou vahou spiripyra. Dívka na poslední chvíli srazila kouzelníkovu ruku, která bleskurychle vyčarovala obranné kouzlo proti ptákovi. Část magie sice Avisira zasáhla, ale hlavní proud ho minul. Pták zlostně zasyčel.

„Nechte toho! Tohle je přítel,“ hrubě odstrčila Pohromaka a tím vlastně muže zachránila i před Avisirovým ohnivým plivancem.

„Co to je...“ mračil se kouzelník na Hanku. Ta mu ale nevěnovala pozornost a pohladila spiripyra po hrudi.

„Potřebujeme vědět, co říkají lidé tam uvnitř. Dokážeš nám tlumočit? Nám oběma!“ upřesnila pro jistotu.

„Jo,“ přisvědčil pták a přesedl na druhé Hančino rameno, aby byl co nejdál od Pohromaka. Pak mírně nahnul hlavu a začal napodobovat hlasy.

„... a tebe, kterého tak dlouho a důvěrně znám, proto volám, ještě jednou volám a do třetice volám...“ Lídin hlas nezněl v podání Avisira moc věrohodně.

„... tady jsem a čekám na tvůj příchod. Je tu má víra, láska a důvěra. Přijď a dotkni se mé ruky a mého srdce.“

Pnutí magie bylo tak silné, že Hanka nervózně zatnula zuby. Najednou měla divný pocit, jako by praskla nějaká důležitá nitka a působilo to na ni podobně jako falešný tón ve složité písni.

„Zatraceně! Odrazilo se to!“ tlumočil pták slova staré ženy.

„Tak na co čekáš? Vypadni odsud, já jdu hned za vámi,“ odpověděl jí Kvido. ¨

Magická aktivita náhle poklesla. Pohromak na nic nečekal a zaútočil na bublinu. Pod jeho kouzlem se rozprskla na milión jiskřiček.

Dělo se tolik věcí najednou, že měla Hanka problém vnímat, co všechno je v pohybu. Viděla starou ženu, jak hbitě vstala, popadla Lídu za ruku a protáhla ji obloukem brány, kterou kdosi otevřel. Možná ona... Nebo to byl Kvido? Ne, Kvido to být nemohl, protože právě útočil na jakousi bytost, která se zjevila v dalším chvění magické aury. I Hanka vyrazila kupředu, aby se pokusila dohnat Lídu. Jenže do cesty se jí připletla ta bytost, kterou Kvido kouzlem odhodil stranou.

Mezitím se Pohromak pokusil zopakovat bránu, ve které zmizela žena s Lídou. Kvido po něm ale sekl mečem a donutil ho ustoupit. Zrušil bránu a otevřel jinou. Pozadu do ní nacouval. Pohromak po něm skočil. Vyhnul se nastavené zbrani a vzápětí oba zmizeli někde v neznámu.

Bytost, o kterou Hanka zakopla, se zdvihla a ohnala se po dívce ostrými drápy. Avisir celý zrudl ohnivou barvou, zaječel na všech úrovních a vrhl se proti té bytosti.

Naomi teprve teď vstala a odpotácela se kousek stranou. Třesoucíma se rukama se pokusila o bránu, ale nepodařilo se jí to. „Oni mě tu nechali, oni mě tu nechali,“ mumlala zoufale, z očí jí tekly slzy a nemohla zastavit třas rukou.

Hanka se překulila, aby unikla blížícím se drápům a sáhla po magii. Ale přivolaná bytost byla rychlejší. A bohužel i mocnější. Slova v neznámém jazyce Hanku přimrazila na místě a Avisira v podstatě také. Jen tak tak stihl dosednout na zem a bezmocně otvíral zobák. Bytost se vztyčila ve své plné velikosti a Hance konečně došlo, kdo to je. Harpyje!

To tedy bylo nadělení!

Přesně před tímhle ji Vron varoval. Byla ztuhlá tak, že ani nedokázala sáhnout po amuletu. Vlastně, i kdyby to dokázala, stejně neměla v úmyslu utéct a nechat Avisira a Naomi napospas rozzuřené harpyji.

„Kde je ta, co mě přivolala?!“ chraptivý tón ještě umocnil vypjatost celé situace.

Hance se uvolnil krk a konečně mohla aspoň promluvit: „Ctěná avelleto, je mi líto, ale nevím...“

„Nejsem žádná učitelka,“ vztekle ji přerušila hrozivá postava, „ale to je konec konců jedno. Moje kletba ji dostihne tak jako tak.“

„Ale ona vás nevolala,“ namítla nesměle Naomi, „to kouzlo se jen nešťastnou náhodou odrazilo na vás.“

„Tím hůř,“ zasyčela harpyje, „když to někdo neumí, tak ať nečaruje! A ona už nikdy čarovat nebude, za to ti ručím!“

Hance se strachem sevřely snad všechny vnitřnosti. Tohle nebyla planá výhružka, byla si jistá, že právě v téhle chvíli jde Lídě o samotnou existenci, ne-li přímo o život. Rychle se nadechla, aby se pokusila změnit neodvratný osud své chráněnky.

„A co kdybych vás požádala o laskavost a vy byste tu nešťastnici ušetřila?“ vyřkla s vědomím, že zadlužit se u harpyjí je ještě větší průšvih než podobný závazek u sirén.

„Žádáš mě o laskavost? Ty, hloupá nedostudovaná holka? Nespadla jsi na hlavu?“

„Jsem sestrou draka, dcerou jednorožců a na hlavu jsem nespadla,“ odsekla Hanka a rozčilovalo ji, že se nedokáže vyvléknout ze znehybňujícího kouzla.

Harpyje se zarazila a naklonila se k Hance blíž: „Jsi ta, která držela v rukou osud světa?“

„Měla jsem jantarový amulet, který mi v Quinwalu pomohl,“ s jiskřičkou naděje pohlédla na harpyji.

„Hm, v tom případě ti prokážu laskavost, aniž bych vyžadovala závazek,“ potřásla hlavou jejich děsivá společnice a Hanka se znovu mohla pohybovat. „Co žádáš?“

„Abyste neohrozila tu, která vás omylem přivolala, ani její život ani mysl ani zdraví.“

„Nějaký trest za svou lehkovážnost dostat musí. Ale dobrá. Budu respektovat tvé přání. Vezmu jí jen veškerou její srst. Kdyby se však mou kletbu někdy pokusila magicky zvrátit, sama ponese odpovědnost za svou volbu. S každým pokusem zestárne o deset let a stejně nemá šanci uspět. Jestli ti na ní záleží, tak ji varuj.“

Naomi vypadala vyděšeně: „A to přijde o všechny své krásné vlasy?“

„Chceš jí snad věnovat svoje?“

„Ne, to ne,“ chytila se dívka za hlavu, jako by tím mohla zachránit svou hřívu.

„Já myslela, že jsi její kamarádka,“ zahleděla se jí harpyje přímo do očí.

„To jsem,“ bázlivě potvrdila Naomi.

„Lžeš,“ zasyčela hrozivě jejich společnice, „ale i pro tebe mám dárek. Už nikdy nedokážeš promluvit nic jiného než čistou pravdu.“

Několika hrozivými nesrozumitelnými slovy potvrdila kletbu. Už skoro vypadalo, že odejde, když zavadila zrakem o spiripyra. Natáhla ruku s hrozivými drápy, zdvihla ho ze země a zálibně si ho prohlédla.

„Jsi krásný jedinec svého druhu. Nechceš mi věnovat peříčko?“

„Nerozdávám na potkání,“ oklepal se pták nespokojeně.

„No, když ne, tak ne,“ vyhodila ho harpyje do vzduchu a poslala za ním ohnivou kouli. Hanka se nejdřív polekala, ale pak si uvědomila, že oheň Avisirovi spíš prospěje, než ublíží. Než se ohlédla zpět, harpyje už tu s nimi nebyla. Ulehčeně si oddychla. Ale jen na okamžik, protože vzápětí jí došlo, že je Lída pořád ještě v nebezpečí. Otočila se k Naomi a chytila ji za šaty přesně v okamžiku, kdy se chystala utéct pryč.

„Tak to teda ne! Nepůjdeš nikam, dokud mi nepomůžeš najít Lídu! Kam ji ta žena odvedla?“

„Těžko říct,“ pokrčila dívka rameny a nevypadala, že by se jí zrovna chtělo spolupracovat.

„Co jste tu vlastně dělali, co chtěla Lída přivolat?“ uhodila na ni Hanka rázně.

„Jednorožce,“ odpověděla neochotně.

„Cože? A proč proboha?“

„Dostala to za úkol od Kruhu, aby si vysloužila pojmenování.“

„Tak jednorožce...“ vyklíčilo v Hance neblahé tušení. „A jak dlouho se už o to snaží?“

„Dlouho. Nejdřív to byla jen hra, ale když ji přijali mezi Přistupující, nařídili jí, aby to dotáhla až do konce.“

„A tenhle dnešní termín, to je náhoda, nebo to mělo nějaký speciální význam?“ pokračovala Hanka ve výslechu.

„V březnu tam prý rostou ty houby.“

„Jaké houby? A kde?“

Naomi už se skoro kroutila nevolí, ale přesto odpovídala: „Houby pravdivého vidění už se dají najít jen na území jednorožců.“

„Chce je po Lídě Kvido nebo ta žena, co tu byla s vámi?“

„Úkol jí zadala Apolena.“

„To je ta, co tu byla s vámi?“

„Ano.“

„Kde by teď mohla s Lídou být? Určitě existuje několik míst, kam by ji mohla zatáhnout, aby pokračovala v tom nešťastném pokusu,“ naléhala Hanka na dívku, která nyní díky kletbě nemohla lhát.

Lhát nemohla, ale aspoň zkoušela mlčet.

Hanka ji uchopila za šaty a přitáhla si neochotnou spolužačku blíž k sobě. Použila nejzuřivější pohled, jaký svedla: „Teď mě na ta místa zavedeš a nepřestaneme hledat, dokud je nenajdeme, rozumíš?!“

Naomi nešťastně přikývla. Avisir Hance přistál na rameni a znovu zaťal drápy do místa, kde už to udělal minule. Hanka jen sykla bolestí, ale neodehnala ho. Okřídlený spolubojovník se mohl hodit.

Na prvním prostranství, kam se přemístily, nikdo nebyl. Ani na dalším.

„Nezkoušej na mě zdržovací taktiku!“ rozzlobila se Hanka. „Zaveď mě tam, kde by opravdu mohly být!“

Další místo bylo tak temné, že Hanka jen stěží rozeznávala siluety stromů. Kolem se tyčily strmé srázy, tohle musela být hluboká rokle, která se táhla kolem Pasteku. Naomi se bez váhání vydala po úzké pěšině až tam, kde se prostranství rozšiřovalo. Konečně Hanka uviděla Lídu. Přesněji řečeno: uviděla holohlavou dívku ve známých šatech. Byl trochu šok ji vidět takhle. Něco jiného bylo slyšet harpyjinu kletbu a něco jiného byl pohled, který se nyní Hance naskytl. A co horšího – k Lídě se právě blížil jednorožec a jemně se dotkl čenichem její dlaně. I když v tom šeru neviděla všechny podrobnosti, o jeho totožnosti ani v nejmenším nepochybovala. Lída a P’ujibo! Rozběhla se k nim, protože ji při pohledu na ně sevřel panický pocit strachu, že se tu má stát něco nenapravitelného. Za Lídinou postavou se vztyčila silueta kouzelnice a napřáhla ruce.

„Ne! To nééé,“ vykřikla Hanka a z jejího ramene odstartoval Avisir. Ale ani on už nemohl zabránit tomu, co následovalo.

Stará žena do dívky strčila tak rázně, až Lída upadla na jednorožcův roh. Pak žena dívku popadla v pase a vysadila ji na P’ujibův hřbet. Hanka nerozuměla tomu, co kouzelnice Lídě říká, možná na ni sesílala nějakou magii. Avisir na ženu zaútočil a byl vzápětí prudce odmrštěn stranou. V okamžiku, kdy už Hanka byla jen dva kroky od nich, otevřel jednorožec bránu a pak pomalu a velice opatrně, aby neshodil Lídu, prošel na druhou stranu. Hanka v rozběhu skočila za nimi a nad její hlavou se mihl modrý záblesk, jak se spolu s nimi protáhl branou i spiripyr.

Kolem nohou jí zavířila jemná mlha a okolní stromy jí byly až příliš povědomé. Během zlomku vteřiny vytušila, kde jsou. Bylo to horší, než čekala. Oblil ji mrazivý pot. Spěchala za P’ujibem a byla si víc než jistá, že tohle neprojde ani jednomu z nich. Ocitli se totiž v posvátném háji jednorožců.

Náhle se její čtyřnohý bratr zastavil a Lída sklouzla z jeho hřbetu na zem. Hanka nevěřícně sledovala, jak do malého vaku sbírá jakési houby. V okamžiku, kdy se Lída opět narovnala, uviděla na její hrudi poblíž ramene velkou krvavou skvrnu.

„Co to tu proboha vyvádíte?“ obořila se na ně Hanka.

P’ujibo jen sklonil hlavu a neodpověděl. Zato její kamarádka měla v očích žár nadšení a opojení. Snad ani nevnímala fakt, že stále ještě krvácí.

„Splnila jsem úkol,“ přitiskla si vak s houbami na prsa a hleděla na Hanku jako na nějaké náhodné obecenstvo, „teď mě konečně přijmou mezi Pojmenované.“

„Jsi očarovaná nebo co? Nevidíš? Teče ti krev. Musíme to ošetřit,“ vzala ji Hanka za ruku.

Lída ji ale razantně odstrčila a začala se znovu škrábat na hřbet mladého jednorožce.

Ještě ani nebyla pořádně nahoře, když ho požádala: „Vezmi mě zpět, můj krásný bílý příteli.“

Hanka je chtěla zadržet, ale vyrušilo ji pronikavé zaječení Avisira. Ohlédla se a uviděla, jak útočí na přicházející S’faideu. Strážkyně nebyla sama. Celkem je obkličovalo šest jednorožců.

„Nech toho, ty hloupej ptáku, tohle nejsou nepřátelé.“

„To si jen myslíš,“ zaskřehotal zuřivě, „nyní už jsou!“

Hanka koutkem oka zaznamenala, že P’ujibo s dívkou mezitím nerušeně zmizeli pryč.

„Okamžitě na ně přestaň útočit, Avisire!“ autoritativně nařídila spiripyrovi dívka, když okolní vzduch začaly křižovat omračující blesky. Dva z nich ptáka zasáhly a srazily ho na zem. Zde se ale převalovala mlha a nebylo pořádně vidět, kde se rozzuřený spiripyr skrývá. S’faidea ho ale nejspíš viděla, protože v útoku pokračovala, a po jejím kouzlu Hanka vedle sebe zaslechla přidušené skřípání zobáku. Zalovila v mlze, a když svého spojence nahmátla, nešetrně ho popadla za krk a tím, že ho přitiskla k sobě, mu zabránila v jakékoliv další aktivitě. Ignorovala drápy, které se jí zaťaly do kůže, a vykročila naproti strážkyni.

Jednorožci tu mlčky stáli kolem, jako by na něco čekali.

„Provinila jsem se?“ zeptala se Hanka S’faidey přímo.

„Ještě nevím,“ odvětila, „potřebujeme tvé svědectví. Nejdřív nám ukaž, co způsobilo váš příchod do Posvátného háje. Taky nás zajímá, proč s sebou máš toho dračího okřídleného zvěda.“

Hanka posunula Avisira ve své náruči tak, aby se vyhnula jeho drápům a mohla se soustředit na komunikaci se stádem. Pak ve své otevřené mysli zopakovala vše, co viděla od chvíle, kdy začala spolu s Pohromakem hledat Lídu. Bojové emoce strážců pohasly a Hanka vycítila spíš příznivou odezvu.

„Tvé provinění můžeme označit jako méně závažné,“ potřásla hlavou S’faidea, „až budeš mít volno, věnuješ dvacet dní práce pro dobro lesa. Souhlasíš?“

„Ano, moc ráda,“ ulevilo se Hance, že jí nepovolený vstup do Posvátného háje prošel tak lehce.

„Mohu se zeptat, co to tu roste za houby? Jsou nebezpečné?“

„Nijak zvlášť. Jasnozřivé pýchavky nejsou jedovaté, spíš jen vzácné. Všude jinde už se kouzelníci postarali o jejich vyhubení.“

„Opravdu? A co je na nich tak zvláštního?“

„Rostou jen touhle dobou, a jestliže si přetřeš oči práškem, co je uvnitř plodnice, žádná magie tvůj zrak neoklame. Prohlédneš každou neviditelnost či magickou vizuální iluzi, ať už ji stvořil kdokoli, třeba i nejschopnější kouzelník.“

„To zní zajímavě,“ zamyslela se Hanka. Možná by nebylo marné si taky nějakou houbu najít. S’faidea asi její myšlenky vnímala, protože ji upozornila: „Prášek z čerstvých hub je nejúčinnější. Pak ale rychle slábne a po roce už je téměř k ničemu.“

Náhle si Hanka uvědomila, že je tu vlastně kvůli Lídě a zarazila se. Bylo divné, že jednorožci nezadrželi ani dívku ani jejího bratra.

„Jak je možné, že jste dovolili mojí kamarádce a P’ujibovi odejít z háje tak snadno?“ zeptala se zvědavě.

„Jejich dny jsou sečteny. Je zbytečné, abychom jim ubližovali ještě víc, než ublížili oni sami sobě.“

„Nerozumím. Vysvětli mi to prosím,“ požádala Hanka.

„Tím, že jednorožec prolil její krev, vydal se bezvýhradně do moci té, kterou zranil. Je teď mezi nimi pevné magické pouto a on je nucen splnit každý její příkaz. To ale nepotrvá dlouho. Ona to zranění pravděpodobně nepřežije. Podle mého odhadu na něj zemře už brzo. A P’ujibo, kvůli tomu krví zpečetěnému poutu, k naší velké lítosti opustí tenhle svět společně s ní.“

„Mně to zranění nepřipadalo až tak vážné. Možná, že Lída neumře,“ zapochybovala Hanka.

„Poranění, které způsobí roh živého jednorožce, sice nepřivodí okamžitou smrt, ale velice těžko se hojí. Možná ta dívka vykrvácí už dnes nebo ji zabije horečka nebo postupem času ztratí sílu a chuť k životu. Těžko odhadnout, jaké následky ji postihnou,“ trpělivě vysvětlovala S’faidea.

„Opravdu neexistuje žádná možnost, jak ji vyléčit?“

„Jen nepatrná. Slyšela jsem asi o dvou lidech, kteří zranění podobného druhu přežili, ale osobně jsem je neznala. Prý měli tak velké srdce, že jejich ránu zahojila láska. Tak se to aspoň v příběhu, který jsem kdysi vyslechla, tvrdilo. O žádném dalším léku nikdo nic neříkal, v tom ti neporadím. Raději se připrav na nejhorší.“

„I tak bych se měla pokusit o její záchranu. Musím za ní,“ rozhodla se Hanka s povzdechem.

„Dopřej tomu svému ptákovi trochu vzduchu, nebo ti cestou umře,“ napomenula ji S’faidea a pak otevřela pro Hanku bránu, která kopírovala tu P’ujibovu.

Dívka si uvědomila, že nevědomky zatíná pěsti a tím pádem Avisirův krk svírá silněji, než měla v úmyslu. Povolila sevření a spiripyr se chrčivě nadechl. Na nic dalšího nečekala a proběhla branou.

Málem vrazila do temně zelené dračí hlavy. Jemněji tvarovaný čumák jí prozradil, že jde o dračici a ostře ošoupané hlavové ostny podobně jako velikost jejího těla signalizovaly, že se jedná o hodně starou samici. Pohled měla nabroušenější než trpasličí nůž. Hance z něj naskočila husí kůže. Hned vedle stál Kvido s pochodní a Apolena právě zkoumala obsah vaku, který Lída naplnila v háji.

„Natrhala přesně to, co jsi potřebovala, má paní,“ prohlásila kouzelnice nadšeně.

„Tak na to nesahej, je to jenom moje,“ zasyčela zlostně dračice. „Radši zařiď, aby nikdo nemohl svědčit,“ a hlasitě se nadechla.

Hanka díky svému magickému zraku zachytila změnu aury kolem Kvida, což znamenalo, že sahá po magii. Hleděl přímo na ni. Pustila z ruky spiripyra a ve zlomku vteřiny vyhodnotila situaci jako krizovou. P’ujibo s Lídou vypadali pěkně zřízeně, jako by byli za poslední hranicí svých sil. Ani boj s drakem a dvěma kouzelníky nepřipadal v úvahu. Jedinou přijatelnou možností byl útěk. Rafan by řekl: strategické vyklizení nevýhodných pozic. A protože drak se zrovna nadechl a Kvidova aura se skoro rozsvítila, zbývala Hance sotva vteřina na akci, kterou zamýšlela. Vyhoupla se proto na hřbet jednorožce za Lídu, přidržela jednou rukou svou kamarádku, aby nesklouzla dolů. Zároveň s tím se jí do dlaně přimotala i část P’ujibovy hřívy. Druhou rukou hmátla po svém amuletu. Naštěstí zafungoval, dalo by se říci, okamžitě, a spolehlivě je všechny tři přesunul do Kouzelných zahrad.

Errata:

12.08.2021 12:59