Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Assama}

Byl to statný žirafí samec, vůdce stáda; chvíli jsem uvažovala, jak příjemné by bylo trafnout se na žirafu a svést ho. Ale neudělala jsem to; možná by nepochopila Bonny a její bráškové, kteří se krčili vedle mne, vzrušeně dýchali, až jim jazyky visely z tlamy. Sledovali, jak jsem vytáhla šíp, přiložila na tětivu, natáhla a zamířila; jako za starých časů jsem vypustila šíp a sledovala, jak letí vzduchem. Probodl žirafímu samci krční tepnu; to už bylo stádo na útěku a moji psi se hnali, aby ho dorazili.

Taky jsem se dala do běhu; rychlá, štíhlá a pružná Assama, která dokázala běhat stejně rychle jako stepní antilopa. Byla jsem tam právě včas, abych přiskočila, vrhla se mezi dlouhé štíhlé nohy, zoufale bijící kolem, nožem rozpárala hrudní dutinu a vsunula ruce dovnitř. Všude kolem stříkala krev, koupala jsem se v ní; samozřejmě jsem se napila a vnímala tu opojnou chuť. Našla jsem bušící srdce, jedním řezem je uvolnila, vyškubla a ještě tepající obětovala bohům. Křičela jsem nadšením; jsem vítěz, mocný lovec, Assama od Jezera...

Neočekávala jsem, že se bohové osobně zjeví, aby si na oběti pochutnali, to se stává jen v pohádkách, co si vykládají morani u ohně. Taky už vím, že nejsou závislí na tom, zda jim obětuji krev a srdce uloveného zvířete; mají mnohem lepší možnosti. Ale když se přesto objevily dvě postavy, necítila jsem až tak velké překvapení. Čekala jsem, že Assi brzy přijde.

Tu druhou holku neznám. Je hodně mladá; řekla bych moranka, kdyby nosila příslušný účes. Neuvěřitelně krásná; jenže na první pohled jasně démon. Ani se za to nestydí, má parádní rohy zahnuté dozadu, z krvavě rudých rtů vyčnívají dlouhé špičáky. Šelma, jak se patří.

Assi mi vzala žirafí srdce z ruky a ukousla si; krev si rozmázla po tváři a spokojeně se ušklíbla. Pak podala ten kus masa své společnici, která si s ním zjevně nevěděla rady; démoni samozřejmě jedí maso, ale je otázka, zda už vůbec někdy viděla zabitou žirafu. Psi vrčeli; Assi na ně taky zavrčela, na pozdrav, to se rozumí.

Dívka si tedy skutečně kus ukousla a v rozpacích mi srdce vrátila, určitě nevěděla, co s ním. Taky jsem si kousla a pak je hodila psům, ať se o něj porvou. Okamžitě to udělali, proč se neporvat o cokoliv.

Assi řekla: „Tak tohle je Assama. Moje velekněžka; nejlepší z lidí. Občas bych ji s potěšením zabila. Jenže bohužel ji potřebuju!“

Dívka vycenila špičáky, jako že oceňuje vtip.

Assi se šklebila a pokračovala: „Jestli můžu poradit, nikdy nedovol, aby se ti nějaký holky prohlásily za kněžky. Jsou to mrchy. Sežerou ti nejlepší potravu přímo z oltáře. Ošoustají nejhezčí kluky a ještě jim nalžou, že je to tvý požehnání. A vůbec, jsou tvým zjevným hmotným projevem. Ty nejchamtivější si nechávají nosit zlatý ozdoby. Na to tahle ještě nepřišla, ale určitě ji to časem napadne. Když už se nějaký kněžky vyskytnou, je nejlepší jich občas pár zábavně pozabíjet. Davy šílí nadšením.“

Démonská moranka se usmívala, v rozpacích. Podle aury je doposud panna; to je zvláštní, takové jako ona začínají brzo. Zjistila jsem ještě něco zajímavého, ale zatím jsem nestihla promyslet, co to je.

„Jestli jsi mě vážně přišla zabít, tak prosím,“ podala jsem Assi nůž, ona ho vzala a chvíli promýšlela různé možnosti. Pak se zasmála.

„A ještě ke všemu se ty potvory ničeho nebojej.“ pokračovala ve vysvětlování, „Protože vědí, že jim třeba vyrvu střeva a sežeru je, ale pak je zas oživím. Jednou to neudělám a nechám ji vykrvácet!“

Napadlo mi bodnout se sama, ale radši jsem nechtěla provokovat.

„Assama je prostě nejlepší,“ vzdychla Assi, „Moje hmotné já; já jsem ona, ona je já a Denis... Jo, měla bych představit. Tahle maličká je Axhar, Denisova dcera. Moc milé děvčátko!“

Že to milé děvčátko je démon, taktně pominula.

„Těší mě.“ řekla jsem a přiměřeně se uklonila. Vrtalo mi hlavou, v kolika letech asi Denis tuhle dceru mohl zplodit, když je jen o pár let mladší než já a on. Že má děti, to vím; ale takhle veliké?

„Ano, asi si budeme muset něco vysvětlit.“ souhlasila Assi, „Tohle zvíře jsi zabila jen tak, abys mi prokázala poctu, nebo ho chcete sníst? U lidí totiž jeden nikdy neví... Co s ním zamýšlíš?“

Psi se zatím nacpali vnitřnostmi, na žirafě to nebylo ani moc vidět. Zauvažovala jsem a pak použila magie: nařídila jsem žirafovi, aby vstal, došel po kopytě do tábora a tam se úhledně složil, aby se mohli najíst všichni, kdo budou mít chuť, hlavně lvi. Žiraf poslechl. Bohyně se usmívaly.

„Jo; a neuč svoje kněžky čarovat. Časem s tím začnou zlobit!“

Assi kdykoliv může zrušit cokoliv, co udělám. Všichni to víme. Určitě je to jasné i té malé. Jak to, že ještě neřekla ani slovo?

„Sedneme si a budeme si povídat,“ řekla Assi, „Potřebujeme od tebe něco, víš? Přesněji, Axhar potřebuje pomoct. Ráda bych...“

Sedly jsme si. Byla jsem zvědavá; prohlédla jsem si Assi a neshledala na ní podstatných závad z války; jen drobná dekorativní zranění.

„Ve válce jsme dosáhli krátké přestávky. Zabrali jsme kus území a teď tam budujeme opevnění. Hrady, pokud chceš. Ti, co jim moc nejde budování hradů, mají dovolenou na relaxaci; no a já, která nejsem tak úplně křesťanka, ale dost, abych se tam cítila dobře, jsem přijala pozvání do Pekla. Vykoupat se v oceánu rozžhavené síry je bezva relax, doporučuju!“

„A tahle dívenka se tam s tebou seznámila?“

„Byla mi představena. Včetně vysvětlení, jak přišla na svět. Je démonka, jak sis všimla. Dospívající slečna, trochu nevychovaná, nejspíš dědictví po tatíčkovi. Přišla jsem mu ji představit.“

„To bude určitě rád!“

„Ano; nejspíš se bude tvářit přesně tak jako ty teď. Neví o ní.“

„Nepochybně.“ řekla jsem a přemýšlela, jak k ní přišel.

Assi pohladila Axhar po kudrnatých rudočerných kadeřích. A po rozích.

„Každý zdravý mladý muž jednou až několikrát denně potřebuje zbavit svůj organismus přebytečného semene. Jinak by došlo k předávkování hormony, což by mělo nepěkné následky. Některým mužům to stačí méně často a Denisovi... co nejčastěji. Je hyperaktivní a má rád...“

„Znám Denisovy choutky.“

„Jednou, v den Božího hněvu, kdy byli zlí démoni vypuštěni na svět, Denis také masturboval a vypouštěl své semeno, kde zrovna byl. Jeden zákeřný malý čert to semeno ukradl a přinesl Satanovi, svému pánu; Satan Ďábel byl dárkem potěšen a rozhodl je vložit do lůna čisté panny, dcery kněze, který ji musel zapírat. Ta dívka si to zasloužila, přestože byla čistá panna, přepadaly ji právě hříšné choutky; dobře jí tak! Otec ji byl nucen proklít a vyhnat z domu do nevěstince; smutný osud, že?“

Assi vyprávěla a usmívala se; Axhar taky nevypadala, že mámu lituje.

„Když se narodila, její máma zemřela na horečku omladnic; odešla do nebe, byl to její jediný hřích. Axhar vychoval Sukkor Benoth, představený kleštěnců v harému Jeho Svatosti Satana. A protože dosáhla vhodného věku, rozhodl lord Verdelet, aby byla vypuštěna na svět.“

„Verdelet je kdo?“

„Vrchní ceremoniář. Ale nejspíš rozhodla celá rada.“

„Vyprávíš zajímavě, ale já nějak moc nechápu. Kdy se to všechno stalo?“

„V různých časech; zajisté víš, že my můžeme procházet časem, jak se nám zlíbí. Axhar je zhruba sedm set let stará; vhodný věk pro princeznu, ne?“

„Tím chceš říct, že její matka zemřela před sedmi sty lety? Od té doby ji věznili v pekle a teď se rozhodli ji vypustit?“

„Věznili... to ne. Vychovávali.“

„Bezva. Umí mluvit?“

„Asi tak pětadvaceti jazyky. Taky ovládá telepatii.“

„Nemohla by tedy aspoň něco říct sama?“

Assi se obrátila na Axhar; ta se usmála a řekla: „Mohla.“

„Děkuji. Pokračujte ve vyprávění, kterákoliv.“

„Nejvyšší rada dospěla k názoru, že Axhar je nepochybně princezna z nejvznešenější krve, nic tedy nebrání, aby byla představena. Kromě jediné nepatrné maličkosti: aby byla naplněna zásada dvojzrozenosti, je nezbytné, aby ji Denis Baarfelt jako otec oficiálně uznal a představil ostatním. Dokud to neudělá, bude její postavení v určitých kruzích sporné.“

„Aha. A Denis to udělá?“

„Možná by bylo vhodné, aby ses přimluvila.“

„Já? Proč já?“

„Máš na Denise značný vliv.“

Zmlkla jsem. I kdybych byla úplně pitomá, je mi jasné jedno: jestliže po mně tak vehementně chtějí pomoc, není to snadné. Denis určitě nebude chtít; o dcerušce neví a její původ mu nebude příjemný. Navíc Assi se usilovně snaží, abych tu práci vzala dobrovolně; taky mi ji mohla dát příkazem. Když nenařizuje, ale prosí... co to znamená?

„Je v tom nějaké čertovo kopýtko?“

Axhar se zasmála a zvedla levou nohu; pravou měla lidskou, snad dokonce oholenou, levou chlupatou zvířecí s důkladným kopýtkem. Nedávno nám pekelní hosté předvedli, jak se s kopytem skvěle tančí.

„No... zrovna takhle jsem to nemyslela!“

„Já vím. Denis chystá nějakou zábavnou akci, že? Snad pochopíš, že kvůli té válce se nebude moci zúčastnit řada významných hostí. Tím se uvolňuje prostor pro jiné, kteří by...“

„Aha, už začínám chápat: místo starých bohů přijdou ďáblové. Pěkný...“

Axhar na okamžik škubla obočím. Něco Assi tepla, ale dost rychle.

„Ach ano, to jsem nezdůraznila. Axhar je vášnivá křesťanka; dokonce katolička. Byla samozřejmě pokřtěná okamžitě po narození... vnučka kněze, chápeš? Nemá moc ráda mimokřesťanské... bytosti.“

„Aha. Ještě že ty a Nga jste křesťané, viď?“

„Samozřejmě, konvertity všemožně podporuje. Pokud by se jí podařilo některého z těch ostatních obrátit na pravou víru...“

„Některého... koho? Třeba jako Usírev... nebo dokonce Buddha?“

„Ano, tomu bych principy křesťanství vysvětlila moc ráda!“ pronesla Axhar první souvislou větu, „Jistě by pochopil, že pouze naše víra je pravá!“

„Jaké úspěchy jsi s tím měla přímo v Pekle?“

„Ach, ďáblové jsou velmi dobří křesťané!“ usmála se, „Jistě nepochybuješ, že slouží Našemu Pánu, jak jim bylo nařízeno!“

Ne, o tom bych si skutečně netroufala pochybovat.

„Tak jestli jsem správně pochopila: chceš, abych nějak šetrně vysvětlila Denisovi, že má dceru, je nesmírně krásná a hodlá se při nejbližší příležitosti vetřít. Bylo by hezké, aby ji vlídně přivítal.“

„Přesně tak. Udělala bys mi radost.“

A já se zasmála: „Na to ti kašlu, má vznešená paní; spíš by mě potěšilo, kdybych tě mohla pořádně naštvat. Ale těším se, jak se bude tvářit Denis, až ji uvidí; doufám, že...“ zaváhala jsem, jak to říct.

Assi udělala ještěrčí obličej: „Myslíš, že by mohl být přemožen vášní až do té míry, že by ji...?“

Axhar taky zbystřila pozornost.

A já se pokusila obhájit: „Tedy, to mě vůbec nenapadlo!“

„Hlavně kdyby to napadlo jemu! Neměly bychom utajit, že je jeho dcera? Třeba by na ni reagoval... vstřícněji!“

„Já bych nebyla proti tomu se vdát!“ řekla Axhar čiperně.

„Dámy, Denis je lepší TP než kdokoliv. Když se navzájem čteme my...“

„Jo, dobrý. Tak spoléháme na tebe, Assamo! Díky předem...“

Obě se zasmály a zmizely. Já se vrátila do tábora.

„A zacákaná od krve od hlavy k patě,“ smál se Denis, „Sluší ti to!“

„Mohla bych s tebou mluvit? Mám zajímavé zprávy!“

Objal mne a přitiskl se celým tělem, hlavně asi proto, aby se umazal krví. Osáhl mi mysl a oči se mu rozzářily.

„Vážně? Chci ji okamžitě vidět! Axhar, pojď se ukázat!“

Takže se zjevily, Assi i malá démonka. Ta přímo zářila krásou.

„Ty že jsi moje dcera? Vážně? No nádherná!“

Objal ji a políbil na tvář; vlasy jí rozčechral, osahal i rohy a vůbec se s ní všelijak mazlil. Ne úplně jako s dcerou, pravda, ale démonky jsou známy vstřícností a ochotou.

„Tak se u nás posaďte a povídejte! To je skvělé... chcete něco jíst, pít?“

Skutečně se posadily; Axhar chtěla vyjednávat, ale Denis si dopřával potěšení nerozumět. Takže se slova ujala Assi: „Jsem ráda, že se ti Axhar tak líbí a dobře si rozumíte! Doufám, že i ostatní Baarfeltové jí budou stejně nadšeni a ochotně ji přijmou do rodiny!“

Přesně dle očekávání se Denis zasmušil; pak se zas rozzářil, ale...

„Někteří určitě! Musím tě ukázat Julce a Maryšce, ty z tebe budou v šoku! Wulffssonnovská větev taky, těm se vždycky líbí všecko exotický... trochu problémy ale budou asi s otcem, ten má proti démonům určité předsudky. Tím samozřejmě nemyslím, že by se k tobě nechoval hezky; jsi koneckonců princezna! Určitě bys měla obsadit přední místo ve své rase!“

Což všechno znělo hezky, ale praktický význam to nemělo.

„A... mezi lidmi?“ zeptala se opatrně Axhar.

„Proč mezi lidmi? Ty se snad chceš stát člověkem? To je pěkný nesmysl; to by byl pro tebe přece sestup, ne?“

„Já myslím, že ona myslí...“ začala Assi; pak se oklepala: „Jak koukám, ty ji chceš prezentovat světu jako nějakou exotickou příbuznou bez lidských práv! Ne jako plnoprávnou členku rodu!“

„No počkej! Myslíš, že jí na tom nějak záleží, aby byla...“

Axhar má skvělou možnost, jak si zjednat pozornost: zabušit kopytem o zem.

„Můžu říct něco sama? Děkuji. Uznávám, že jsem přišla na svět pro člověka poněkud kuriózním způsobem; ale teď jsem tady, chtěla bych tu být a pomáhat ti. Pokud u toho bude nutno jednat s lidmi, jsem ochotna zapřít svou hrdost a přizpůsobit se jim i vzhledem...“ Což vzápětí dokázala, změnila vzhled na hezkou, poněkud exoticky vypadající dívku.

„Díky, seš milá.“

„Takže můžu očekávat, že se se mnou bude počítat?“

„To bychom měli promyslet důkladněji. Myslíš, že bys měla chuť nám s něčím pomoci? A jakou asi práci bys zvládla?“

„To je fuk. Já zvládnu všechno!“

„Bezva. Představím tě Dianě, třeba ti dá nějakou funkci u dvora!“

To nebyla nabídka, to byl zákeřný útok. Diana nesnáší démony. Potrpí si na stará božstva; tím je to snad jasné. Pokud by ji přijala, tak jen proto, aby ji mohla šikanovat. Snad ani ne záměrně, prostě je taková. V démonských kruzích už s ní mají své zkušenosti.

„Možná by byla lepší... Julka.“ navrhla Assi.

„Jo, jistě; ale s čím bys jí mohla pomoct? Ano, před časem si skvěle rozuměla s Luckou, jenže teď... Julka prochází složitým obdobím, víš? Hledá svoje vlastní já a potřebuje k tomu trochu klidu a ohledů...“

„Pracuje v magii. Jako já.“ Axhar promluvila tiše, ale důrazně.

Denis se usmíval. Neřekl nic, přemýšlel. A skrýval před námi své myšlenky.

„No dobře,“ přiznala Axhar, „Nemám znalosti lidské magie. Ale mám talent, o tom snad nepochybuješ? Máme přirozené nadání...“

„Nepochybuji. Jde o to, jestli umíš svoje schopnosti také ovládat.“

Axhar se zatvářila jasně nepřátelsky. Bylo jasné, že moc ne.

„Mohl bys mi pomoci se to naučit.“

„Jistě, to udělám. Jde o to, jakým způsobem. Musím to promyslet.“

„Aha. Jak dlouho ti to bude trvat?“

„Nevím. Musím to promyslet.“

„Takže – co se mnou bude?“

„Co s tebou bylo doteďka?“

„Byla jsem v Pekle. To asi víš, ne? Čekala jsem. Učila se.“

„Nemůžeš čekat a učit se dál? Zavolám tě, až bude vhodná chvíle.“

„Až si to promyslíš? Což může trvat taky týdny, měsíce... léta?“

„Axhar, moc se mi líbíš a cítím k tobě sympatie. Ale nemůžu změnit realitu; ta je, že jsi démon, nebezpečná bytost z nižších hladin světa. Vypustit tě na nic netušící svět by bylo pěkně nezodpovědné. A přesně to ty chceš.“

„Chci ti pomáhat; neřekla jsem to dost jasně?“

„Řekla. Zatím nevím, jak a v čem. Určitě tě využiju, ale ne okamžitě.“

Axhar pochopila správně. Nemohla utajit rozladění.

„Pro začátek: máš povoleno vstoupit všude, kde jsem já. Samozřejmě pokud ten prostor není chráněn někým z Ochránců, to jistě víš. Mohl bych tě vzít s sebou i do chrámů; ale nepočítej, že tam budeš smět příště sama. S lidskými obydlími je to zhruba stejné.“

„Takže, v podstatě pro mě neuděláš nic!“

„Riskuji kvůli tobě vlastní postavení, dcerunko. Nevylučuji, že tvá přítomnost může způsobit, že mne Ochránci zatratí a odepřou mi přízeň. Jestli to bereš, že to nic neznamená...“

Axhar byla nucena přijmout. Samozřejmě, mohla se hádat ještě dlouho, ale přesila byla na Denisově straně; tušila, že s ním nepohne. Určitě bude mít ještě spoustu možností na něj všelijak naléhat...

Tak se kouzelně usmála: „Nevadí... třeba si na sebe zvyknem...“

„Určitě!“ rozzářil Denis tvář, „Možná bych tě mohl představit mladým, těm se budeš moc líbit... Nebo víš co? Já zavolám děti...“

Než k tomu stihla zaujmout stanovisko, už se vřítily Sif a Iris, za nimi pak zbytek dětské smečky. Zíraly na démonku okouzleně, pak se k ní vrhly, začaly ji objímat a osahávat, hlavně rohy. A tahat za ocas.

„Jé, další taková!“ jásala Iris, „My jsme kamarádily s tetou Luckou, znáš ji? Luciferova dcera, teď je v Americe...“

„Znám...“ řekla Axhar.

„Umíš taky bojovat? Lucka se s náma občas prala... drápy a zuby máš, ne? Umíš se proměnit v draka? Jednou mě zabila, kdybych neměla zálohu, tak... No jasně, máma to nesmí vědět! Ta by nás přerazila všecky!“

„Tak koukám, že ledacos nevíme!“ smál se Denis.

„Ale víš, nekecej!“ řekla Assi, „Ví to Julka a myslím taky May-Britt, ale přece svým holčičkám nebudou kazit zábavu!“

„To musíš všecko vykecat?“ vyjela na ni Sif, „To ji nemůžem trochu špónovat, dokud ještě není zvyklá?“

„Vyspělá čarodějka dokáže ublížit i čertům?“ zeptala se Axhar.

„Dobrá čarodějka je nebezpečná čemukoliv. Tyhle malý potvory zatím zhruba na tvý úrovni. Ublížit ti nemůžou, ale naštvat pořádně. Ty bys jim možná uškodit mohla, ale ony se dost účinně chráněj...“

„Jsme děti, tak si hrajem, ne?“

„Vám bych radila pro jistotu mlčet, panenky! Zas tak dobrý nejste!“

Pravda, mohly provokovat dál, ale radši skutečně zmlkly. Naznačily Axhar, že bude nejlepší jít s nimi ven; souhlasila, tak vypadly všechny. Že se bude všem ostatním líbit a každý se s ní bude chtít seznámit, bylo jasné; zamířily k vodě, doufejme, že démonka umí plavat.

„To by byl průšvih, kdyby ji utopily hned první den, co?“ smála se Assi.

„Doufám, že je odolnější,“ zasmál se Denis, „Jsem rád, že ses mi o ni tak pěkně postarala. Jestli můžeš, starej se dál...“

Assi se ušklíbla. „Tohle jsi říct nechtěl.“

„Ne, nechtěl. Chci se zeptat, jak se daří Thaye.“

„Ale jo, jde to. Nemůžeš se dočkat té vaší svatby?“

„No... když se ptáš, tak ano, potěšilo by mě to. Špatný?“

„Jak se to vezme. Tlačí se ti semeno tak na mozek, že nejsi schopen mluvit rozumně, nebo můžem o něčem jednat?“

„Jednat o čem?“

„O Bránách. Někteří naši by s tebou rádi... jednali.“

„Kteří?“

„Hór, Thovth, Amón. Taky Sachmet. Ta se ti tuším líbí, co?“

Denis zvážněl. Až dosud se domníval, že Axhar je vyvrcholením dnešního dne. Teď mu došlo, že je to jen začátek. Návnada.

„Chceš říct, že Paní Sachmet přijde osobně jednat – se mnou?“

„Rozumíš správně. Asi s tebou bude jednat velmi těsně.“

„Mám někam přijít, nebo se oni obtěžují sem?“

„Přijdou, samozřejmě. To jim potíže nedělá.“

„Kdežto co ano?“

„Samotná záležitost... ne. Je to takhle: před několika tisíciletími dovolili lidem z Delty projít Branami a založit na druhé straně kolonie. Nějaký čas byli ještě v kontaktu, pak byl přerušen. Války, vnitropolitické spory, všelijaké jiné věci. Existují dvě civilizace, které z toho vznikly. Ve dvou světech; bylo by hezké, kdyby je vaši navštívili a obnovili kontakt.“

„Skvělé. O to se mám postarat?“

„Vytvořit expediční sbor, tak o dvaceti lidech. Plus nějaké šelmy. Chceme, abys navštívil ty světy a zorganizoval... výměnu. Genetické oživení.“

„Ah... hm.“

„Máte nějaké lidi, kteří by tam chtěli jít?“

„Pár dobrodružně založených... jistě.“

„A potom... možná máte také nějaké lidi, kterých byste se chtěli zbavit. Ne zrovna zločince, ale že je chcete odsunout. Když je tam pošlete, nebude to řešení? Místní si na ně dají pozor, budou se dost lišit!“

Denis upadl do zmatku. Pracně dával dohromady stanovisko.

„Musí to být hned?“

„Předpokládali bychom... v delším časovém rozpětí. Je nám jasné, že lidé nemohou tak rychle a snadno... ale chceme o tento chov pečovat. Nečekám, že mi okamžitě předložíš nějaký plán; ale mohl bys nad tím přemýšlet. Podívat se tam, zjistit situaci, přijmout návrhy na opatření...“

„Skvělé. Takže: sestavit skupinu, projít s ní do obou těch světů, jednat s místními, domluvit spolupráci a navrhnout opatření. Všechno?“

„Ne. Pokud bude ta mise úspěšná, dostaneš další úkol: Vytvořit předmostí civilizace v dalších dvou světech. Vhodných ke kolonizaci, samozřejmě. Jsme rozumní, nikdy bychom vás neposlali do nevhodného světa!“

Denis ze sebe vydal zcela nečekaný zvuk. Něco jako zasténání.

„Tys byl na Rhodu, když Afrodíté vytvořila tu skupinu pro svůj svět, že? Docela slušně se tam uchytili a prosperují. Pro velký úspěch replay.“

„Drahá Assi, kdybys nebyla bohyně, tak bych tě nakopal do držky.“

„To klidně můžem, já se peru ráda. Nebude vadit, když se proměním v lvici, abych se mohla proti tvým něžnostem bránit?“

„Chm! Co budete chtít ještě?“

„To už je všechno. Nechceme tě přetěžovat!“

„Fajn. Proč to chcete právě ode mne?“

„Neznáme žádného lepšího čaroděje.“

„Jste bohové. Proč si to nezařídíte sami?“

„Jak vidíš, právě to zařizujeme. Chceme mít lidské osídlení ve většině světů v této hladině. Kvalitní, prosperující civilizaci.“

„Taková práce může trvat... léta. Desetiletí!“

„Ano, to vím. Pro nás také není lehké vytvořit nový svět. Pomáháme vám... na vaší straně je vysoká plodnost a rychlá adaptabilita. Naše problémy jsou spíš opačné. Jsme mocní, ale je nás málo. A světů, v nichž můžeme žít, je méně než těch... ve vaší hladině.“

„Je tvůj svět tentýž, ve kterém žije Sachmet a Anúbis?“

„Sousedící. Ve stejné hladině.“

„Co třeba Amón Ra?“

„Ten je z vyšších hladin. V podstatě egyptský svět vytvořil. Osídlil jej svými dětmi; zhruba tak, jak o tom vyprávějí lidé. A zrovna ti řeknu, co vím o Kršnovi a jeho civilizaci. Něco, co jsem nevěděla předtím. Jeho svět je nejstarší a nejsložitější, sestavený z nejvíce hladin. Višnu jej ani sám nestvořil, dovolil to svým podřízeným. Konkrétně Brahmovi. Taky má Šivu, který nepodařené světy ničí. Některé pozvedává výš, některé nechá upadnout. Velmi složitý systém, já se v něm nevyznám. Ostatní láká nějak jej napodobit. Čím širší základna, tím líp.“

„Připomínáš mi Dianu. Ta taky podporuje rozvoj obyvatelstva.“

„Ano, jistě. Vím o tom.“

„Takže vy se chcete rozšiřovat. A já vám mám pomáhat... Hm... když to tak všechno víš, jak do toho zapadá Axhar?“

„Vůbec do toho nezapadá. Axhar je pokus Pekla. Oni taky chtějí...“

„Aha, už chápu. Každý chce nějaké body ve svůj prospěch. A křesťané?“

„To je nejnovější svět. Velmi agresivní. Rychle se rozvíjející. Taky jsem křesťanka, ale některé záležitosti přesto nechápu!“

„Jaké záměry mají křesťané? Je možné s nimi mluvit?“

„S některými ano.“

„Chtěl bych vědět, co chce On. Ježíš, Nejvyšší Pán.“

„Nikdy jsem ho neviděla. Říká se, že není v těchto hladinách. Je zde to, čemu se říká Duch Svatý. Je nehmotný, ale ovlivňuje všechny. I tebe.“

„Zatím jsem si nevšiml...“

„Dodává ti nápady. Neucítíš ho. Nevystupuje jako cizí proti tobě, ale ty sám v sobě. Ty jsi Duch Svatý, chápeš?“

„Každá myšlenka je od Boha? To je taky jedna teorie!“

„Všechny jsou správné. I v Axhar je Duch. Souhlasí s tím, co děláš.“

Denis dvakrát polkl naprázdno. A zhluboka povzdychl.

„Je to na tebe hodně, viď? Měla bych tě uklidnit: nespěcháme na tebe. Nám bude stačit, když to stihneš za celý tento život. Kromě dalších aktivit; nijak se kvůli nám neomezuj. Až se vzpamatuješ, určitě to nějak uvedeš do přirozeného souladu. Aby to vyhovovalo nám i tobě.“

„Od chvíle, co jsem začal chápat svět kolem sebe, mi pořád každý dává nejrůznější úkoly! Nebudu je vypočítávat, ale každý je jiný a každý na mě klade další nároky! Zatímco ostatní si odpočívají a... Kdy to skončí?“

„Až zemřeš. To bys jistě nechtěl předčasně...?“

„Assi, je hezký, že takhle žertuješ. Ale asi pochopíš, že tvoje návrhy... ne, tvoje rozkazy! ve mně vyvolávají dost velkou depresi. Nejsem tak odolný jako vy, chápeš?“

„My jsme se nerozhodli okamžitě. Důkladně jsme to promysleli.“

„A mně oznámili výsledek. Já teď půjdu a rozhlásím to dál; vzápětí se mi začnou hlásit nadšenci, kteří budou s potěšením riskovat život. Já nemusím dělat nic, jenom za ně všechny být zodpovědný. Jejich rodinám – i vám.“

Assi neříkala nic; nejlepší bylo nechat ho vypovídat.

„Přes ty Brány mne provedete vy?“

„Ano. Budeš potřebovat průvodce, který to umí. Ani zdaleka to nedokážou ovládat všichni, jen ti vyspělejší. Musíme to nějak vyřešit. A ještě je tu jedna věc... o tu výpravu mají zájem taky jiní. Příbuzní Axhar.“

„No, skvělý! Už jen to mi chybělo ke štěstí!“

„Přivedla jsem Axhar, protože se s nimi budeš často setkávat. Rozhodně je lepší, když to bude přátelské. Když na ni budeš hodný, máš vůči nim aspoň jedno malé plus...“

Denis jenom vzdychl.

„Už vás přestanu trápit,“ usmála se Assi, „Prozatím toho bylo dost! Jistě sis všiml, že Assama je po úspěšném lovu pěkně nadrážděná a rozhodně bys ji potěšil, kdybys ji patřičně...“

Pravda je, že Denis právě teď na mou existenci pro nával povinností zapomněl; aspoň když se ke mně otočil, koukal, jako by mě viděl poprvé.

„To říkáš jen proto, má vznešená paní, že se určitě chceš ve vhodném momentu přidat!“ odpověděla jsem stejně rozmarným tónem, „V tom případě se dá čekat, že to postupně zachvátí celý tábor...“

„Na to se spolehni! A ještě ti poradím: když jsi zabila toho žirafa, měla jsi chuť se s ním milovat. Jeho duch se zatím zdržuje v blízkosti zbytků svého těla; při tvých schopnostech by nedalo moc práce vytvořit mu dočasné tělo, aby se mohl přidat. Valnou inteligencí sice nevyniká, ale energie mu nikdy nechyběla a jeho samice si ho velmi chválily...“

Denis koukal z jedné na druhou, jak se pošklebujeme a jiskří nám oči.

„Proboha, koho jsem si to vzal?“ kroutil hlavou.

Tak jsme se na něj vrhly.

Že Diana nebude nadšená novým přírůstkem, jsme tušili předem. K setkání došlo u vody, kde Axhar řádila s dětmi a prozatím se nechovala jinak, než všichni ostatní. Když si jí Diana všimla, napřed myslela, že je to nějaký pokus o transformaci. Pak vycítila, že je pravý démon a naježila se.

„To je Axhar!“ vysvětlila Iris, „Denisova dcera, takže naše tetička!“

„Denis nemá rozum,“ řekla upřímně Diana, „Jak se mu ale povedlo tohle...? A že jsi přišla za denního světla!“

„My můžem chodit ve dne,“ uklonila se zdvořile Axhar, „Zvlášť když nás někdo pozve... Denis říkal, že mě vidí rád!“

„Bodejť ne, takovou hezkou holku! No, jeho věc...“

Axhar bylo jasné, že musí na císařovnu udělat dojem, jinak budou jejich vztahy do budoucna ještě napjatější.

„Já jsem slíbila, že budu hodná a budu vám ve všem pomáhat!“

„Ty nám, jo? K čemu bys nám mohla být dobrá?“

„Už jsme vám párkrát pomohli, ne?“

„To jo.“ přiznala Diana neochotně, „Jenže taky byste nás mohli dostat do pěknýho průseru. Zkušenosti s váma moc dobrý nejsou!“

„S váma taky ne, císařovno!“ vypjala Axhar hrdě hruď a naježila se, „Lidi vždycky všecko zvořou, to je známý. A vyčítáme jim něco?“

Dianě zasvítily oči jako kočce: „Na svý mládí seš teda pěkně drzá!“

„Jak se do lesa haló, tak se z lesa: jdi do hajzlu!“

Diana ucouvla o dva kroky a zírala nevěřícně. Pak se rozchechtala.

„Na démona docela fajn holka!“

„Směla bych prosit, abys neříkala démon? To jsou pohanské běhny; existuje přece krásné křesťanské slovo čert! Tak si říkáme...“

„No, dejme tomu! Ale ještě ses neobhájila...“

Axhar zvážněla. „To tuším. Volba zbraní?“

Diana se zamyslela. Pak vztáhla ruce před sebe a vytvořila si katanu.

„Bezva,“ řekla Axhar a vyrobila stejnou, „Můžu odrážet tělem?“

„Tím myslíš co?“

„Rohama, kopytem, ocasem. Vším, co vy lidi postrádáte!“

Diana si ji pozorně prohlédla. „Vždycky jsem chtěla zkusit šerm takovou moc pěknou halapartnou, který se říká naginata. Takovouhle!“ změnila zbraň.

Axhar se porozhlédla po divácích. Ušklíbla se a zrušila katanu.

„Proti tomuhle párátku půjdu beze zbraně!“

Diana roztočila naginatu jako bojovou tyč a zkusmo zaútočila; Axhar skutečně odrazila jednou rohem, potom kopytem. Ocasem šlehla Dianu přes záda, na mnohem větší vzdálenost, než bylo možné.

„Jo takhle!“ řekla Diana a zablýskala očima.

„Jo, takhle!“ smála se Axhar, „A taky možná bysme se měly o něco vsadit. Aby to bylo trochu zábavnější!“

Dianě se podařilo zasáhnout ji tupým koncem naginaty do žeber; čepel pak prosvištěla čertici kolem tváře, sotva uhnula.

„Dej návrh!“ Diana postřehla další útok ocasem a rychle vyskočila.

„Pokud vím, právě jsi přišla o první dvorní dámu! Dala výpověď, teta Julka!“

„Jaká je ona tvoje tetička?“

„Jsem Denisova dcera; sice na tom neměl moc zásluhu, ale...“

„Neříkej, že chceš dělat mně dvorní dámu!“

„Jezdila bych krok za tebou a kryla ti záda!“

„Krej svoje!“ zaječela Diana a přetáhla ji.

„Dobrý!“ Axhar nadskočila do výšky a šlehla ji seshora přes obličej.

„Sakra, já tě přeseknu na dvě půlky!“

„To chci vidět! Jestli proliješ moji krev, tak něco uvidíš!“

Diana se začala dostávat do tempa; mladí přihlíželi a váhali, komu fandit.

„Co když ti jen tak cvičně vrazím rohy do břicha?“

Axhar skutečně sklonila hlavu a zaútočila; Diana ustoupila až k vodě, pak dokonce pár kroků do vody. Naznačila útok, ale namísto toho nabrala Axhar do břicha tupým koncem a vyhodila ji vzhůru; při pádu ji pak sekla čepelí, a skutečně jí hrotem rozsekla kůži na prsou.

Nevytryskla krev, ale nazelenalá tekutina, která po dopadu do vody vzplanula, začala syčet a kouřit. Diana leknutím uskočila ještě dál do vody, zakopla a padla na záda. Diváci se začali chechtat.

„Máš podrazácký triky!“ obvinila ji Diana.

„S podrazama jsem ještě nezačala. Můžeš mi to oplatit!“

Diana vztekle zaklela; ustupovala dál, zase na pevnou zem, několikrát se s Axhar střetla, bez jasného výsledku. Náhle vyrazila, ve výskoku srazila čertici k zemi a mrštila po ní iluzorní hedvábnou stuhou, kterou jí omotala nohy. Než se Axhar stihla uvolnit, opřela jí čepel o hrdlo.

„Jsou čerti taky nesmrtelní?“ ušklíbla se.

„Nevím. Zkoušet to radši nebudu. Jako žes vyhrála!“

Diana zrušila zbraň a podala jí ruku.

„První dvorní dámou tě neudělám. To opravdu nejde, moc se omlouvám! Julka je velmi dobrá čarodějka a ty... vyznáš se v magii?“

„Naše pekelná magie je trochu jiná než lidská. Ale Denis slíbil, že mě bude učit, jen co bude mít čas!“

Což byla drzá lež, ale Diana o tom ještě nevěděla. Čerti mají k pravdě láskyplný vztah: nepoužívají ji, aby se neošoupala.

„Slyšela jsem... jak moc máš blízko k... Synovi Jitřní Hvězdy?“

„Luciferovi? Strejda. Teda, hodně vzdálenej... Strážce božího trůnu.“

„Byla bys schopná... ne, to je blbá otázka!“

„Ano, Diano: dokud tě budu chránit já, nedotkne se tě nic nižšího než sám Bůh. Ani člověk, ani zvíře, ani žádný démon...“

„To zní hezky. Věřím ti; ráda tě budu mít po svém boku. Ale jaké postavení ti přidělím... to si musím ještě rozmyslet.“

To byl přesně stejný výsledek jako při jednání s Denisem. Axhar nedávala najevo zklamání, ale nadšená jistě nebyla.

„Možná bych ti měla na rovinu říct, že jsi první čert, který je mi sympatický. Jistě, znám Lucku, ale nikdy na mě nedělala velký dojem ani jako holka. V lidské podobě byla taková... bezvýrazná. Nevím, co na ní všichni viděli!“ (To byla zastřená kritika i Julky a Maryšky).

„A zkusila ses s ní někdy pomilovat?“

I takto nevinná otázka stačila, aby Dianě ztuhly rysy.

„Jak to myslíš?“

„Jak to říkám. Každý ďábel je přímo nabitý sexem. Kdo to někdy zkusil, dá mi jistě za pravdu. Vřele doporučuji!“

„Ty snad máš se sexem nějaké osobní zkušenosti?“

„Doposud ne. Ale jedním z mých úkolů je co nejdřív je nabrat.“

Opět se s Dianou přetlačovaly očima; jako dvě hyeny u společné mršiny. Nejvíc Dianu rozčilovalo, že diváci se začínali pochechtávat.

„Vznešená císařovno!“ nadechla se Axhar k projevu, „Jak je známo, veškeré svoje úsilí směřuješ ke zvýšení populace ve vaší zemi; k čemuž patří hlavně sexuální styk. Rovněž je známo, že s velkým potěšením přihlížíš orgiím a že tě baví zejména neobvyklé, až úchylné způsoby. Nenapadlo tě někdy, že ještě líp by ses pobavila, kdyby ses zapojila osobně?“

Přesně to si mysleli všichni; jen se to Dianě nikdo neodvážil říct.

„Nějaká drzá zrůda z Pekla mi nebude radit...!“ znemožnila se ještě víc.

„Takoví už jsme my čerti!“ ušklíbla se Axhar.

Diana rudla a lapala po dechu; bylo jí jasné, že tohle kolo vyhrála Axhar.

„Hádat se s tebou nebudu! Klidně ti přiznám, že máš pravdu: jsem skutečně taková, jak říkáš. Ráda se dívám a baví mě neobvyklé hry. Možná mě opravdu pobaví i tvoje nápady, až budeš starší a zkušenější. Co budu dělat já sama, to si ještě nechám projít hlavou.“

Čímž se objasnilo, že už přišla k sobě a těžko se někomu podaří ji něčím vytočit. Ani Axhar; ta to hbitě pochopila taky.

Diana řekla velkomyslně: „Seš fajn holka, Axhar. Podařilo se ti mě opravdu pobavit; asi si to rozdáme častěji!“

„Budu se těšit!“ sklonila Axhar svoje rohy.

„Dá se tě nějak přivolat, až budeš zas doma ve svém světě?“

„Myslela jsem, že bych tady chvíli... zůstala! Když ne natrvalo...“

„A vaši tě nebudou postrádat?“

„Asi jako Julka hlídá Iris; proč by se strachovala, když ví, kde je?“

„Jestli správně chápu, jsi se svým příbuzenstvem telepaticky propojená; takže ať budeš kdekoliv, stačí zavolat?“

„Na tvé přání se okamžitě zjevím!“

Diana se spokojeně zasmála; pak odběhla po svých.

Ale někdo měl k Axhar od začátku ještě zápornější vztah: Charry. Aniž ji viděl nebo o ní slyšel; celý den totiž trávil vyjednáváním s Reortskou radou a Vládcem. Jenže jednání se lvy je záležitost dlouhodobá; proti ničemu nemají námitek, ale taky s ničím nesouhlasí, o všem chtějí slyšet co nejvíc a důkladně to promyslet. Zkrátka ležet a povídat si; kdy se k čemu rozhodnou, je jim jedno. Charry s nimi hovořil několik hodin a byl z toho pěkně unavený; když náhle vycítili, že se děje něco neobvyklého, nechali rozpravy a zbystřili pozornost. Důvody ke vzruchu byly dva: mrtvý žiraf, který přišel sám po svých až doprostřed tábora a tam se rozložil k hostině, a prudký záchvat sexuální touhy, který je zničehož nic uchvátil. Přestože vůbec nebyl čas lvích tanců; Charry zná zvyky šelem a v období říje se ničemu nediví, ale teď? I když, šelmy si dokážou pomoci samy; Charry, který to vnímal také, avšak neměl ty možnosti, se pouze naštval. Vytušil, že to určitě někdo způsobil; jen počkej, až tě chytnu!

Když opustil jednání, hledal Dianu a šel po jejích stopách až k vodě; tam spatřil Axhar a jen ji uviděl, bylo mu jasné, že za to může ona. Za všechno přece můžou démoni, ne? Zamračil se koukal, co vyvádí.

Axhar nevyváděla nic. Hrála si s dětmi, docela nevinně.

„Co je tohle? A kde se to tady vzalo?“ otázal se konečně.

Axhar ho překvapila, předpisově se mu uklonila.

„Jsem Axhar, dcera Denise Baarfelta. K službám Tvému Veličenstvu.“

„Denisova... dcera? Ty?“ Charry už si sice zvykl, že kolem Denise se hemží leccos zvláštního, ale tohle na něj bylo přece jen trochu moc.

Samozřejmě, Iris přišla tetičce na pomoc: „Diana už ji viděla! Nejdřív se porvaly a pak spřátelily; Axhar je moc fajn!“

„Spřátelily? Přestože je démon?“

„Prosila bych, když už tak čert! Démoni jsou v pohanských zemích!“

„Čert jako ďábel, to je fuk! Tos přijela navštívit... tatínka?“

„Byl tak laskav, že...“

„Aha! No, já si s ním promluvím... to před chvílí jsi způsobila ty?“

„Nevím, o čem mluvíš. Asi ne...“

„Náhlá exploze... sexuální vášně.“ řekl znechuceně, že musí o takových věcech mluvit před dětmi. Nikdy si nezvykl, že o všem vědí.

„Ne, za to nemůžu. Nedělám takové věci. Ani jsem při tom nebyla. Pokud to chceš vědět, způsobila to Assi, Assama a Denis.“

Charry po ní mrštil další ze svých znechucených pohledů. Jistě má pravdu; ale na druhé straně za to jistě může, démoni... čerti jsou ničemná verbež a vždycky za všecko můžou! A není jim co věřit.

„V každém případě bych byl radši, kdyby ses vrátila, odkud jsi přišla. Do pekla, tuším? Ano... to by bylo nejlepší.“

„Moc mě mrzí, že mě tu nechceš. Dopustila jsem se něčeho?“

„Ale ona vážně nic nevyvedla!“ zasáhla Sif.

„Ani nic nevyvede! Postarám se, aby táhla zpátky do pekel!“

„Možná... by bylo lepší se před definitivním rozhodnutím... poradit!“

„S Denisem? Jo, tomu to vytmavím!“

„S mými příbuznými. V dohledné době sem přijdou k diplomatickému jednání. Přivítáš je stejně nepřívětivě jako mne?“

„Se žádnými čerty vyjednávat nebudu! Nemám o čem!“

Axhar se mírně usmála. „To mě mrzí. Ale řekla bych... O spojenectví.“

„Spojenectví s čerty? Ty ses snad zbláznila!“

„Tvoji a naši spojenci...“

„Nebudu se s tebou hádat! Koukej se sbalit a zmizet!“

„Co když jsem tady proto, aby nepřišel... někdo horší? Já opravdu nejsem to nejhorší, co by se mohlo stát; prosím, uvažuj...“

Charry se rozhlédl kolem; všichni měli stejný názor. Tak zavrčel:

„No dobře, jak chceš. Zatím... tady zůstaň. Když to musí být.“

„Děkuji! Budu se snažit být ti užitečná!“

„Tak to už vůbec ne!“ vykřikl; obrátil se a odešel.

Axhar měla dost vkusu, aby se nerozesmála; naopak nasadila výraz, jako že chápe a omlouvá jeho nezdvořilost. Je to přece nadřízený!

Když už jsme všichni byli tak vyčerpaní, že jsme dál nemohli, trafnul se Denis na šelmu a důkladně mě celou olízal, aby na mně nezůstala ani kapička krve. Žiraf byl už rovněž vyčerpán, ačkoliv nás přesvědčil, že má obrovskou spoustu energie; zrušila jsem jeho dočasné hmotné tělo a dovolila mu odejít jinam. Jenže se mu to zalíbilo, mermomocí chtěl s Assi do Inferna; bojovat, to se rozumí!

Assi usoudila, že to vyžaduje schválení jeho nadřízeného. Přivolala zřejmě nejvyššího boha všech žiraf; bytost velmi mocnou, lidem zcela neznámou a poněkud rozladěnou, slušně řečeno. Nebyl si jist, jak se ke mně chovat; na jedné straně jsem mu zabila oblíbeného a významného samce, na druhé jsem při tom dodržela veškerou možnou úctu a zachovala se líp, než čekal. Ušetřila jsem tomu žirafovi zdlouhavé stáří, úbytek sil a nakonec bídný konec, kdy by s poraněnou nohou čekal na smrt a zobáky supů. Takhle zemřel v plné síle jako hrdina, byly za něj vykonány pohřební obřady a dostal se do vznešené společnosti. Velký Žiraf mohl být zcela spokojen.

Aby se mu mezi námi líbilo ještě víc, nabídli jsme mu, aby se připojil ke všeobecným orgiím. Zpočátku nechápal; pak ale pochopil a předváděl nám, co v něm vězí. (Tedy spíš, co má trčet do nás!) Pak nastal problém číslo dvě, jak se ho zbavit; tahle zvířecí božstva se dají obtížně přivolat a ještě hůř odeslat zpátky, odkud přišla. Řekla bych: není s nimi řeč.

Mezi lidmi existuje umělecký obor, kterému říkají pornografie. Seznámila jsem se s těmi díly, která někdo z party znal; většinou slabota, čajíček. Jejich podstatou je, že princezna zahýbá svému manželovi se služebnictvem, což se považuje za dráždivé; nechápu proč. Kdybych jednou sepsala, co s námi prováděl ten Velký Žiraf, to by vám vypadly oči! Dokázal se rozdělit na několik osob a obsloužit mě i Assi; Denis se urychleně trafnul na Danielu, aby o nic nepřišel. Brousil nás tak dlouho, dokud jsme se mohly hýbat; pak se Assi nechala uprosit a odvlekla ho někam, představit kamarádkám. Ať si taky užijou; je prostě zvíře.

Denis se (už ve vlastní podobě) jakž takž zmátořil, srovnal končetiny do původní konfigurace a prohlásil, že se jde rekreovat k vodě. Šla jsem taky; zajímalo mě, jak se tam daří Axhar s dětmi. Dařilo se skvěle, hrála s nimi nějakou míčovou hru a zdařile odrážela tři až pět soupeřů naráz; když někoho vezmete rohy nebo kopytem, obvykle mu to stačí.

Já ani nikdo další nebyl ve stavu schopném se přidat ke hře, tak jsme se vykoupali, pak lehli na deku a koukali, jak hrají ostatní. Vyhrálo družstvo Axhar, pochopitelně; chvíli se hádali se soupeři, co by jim za to měli dát nebo udělat, ale na ničem se nedohodli, tak to odložili.

Oblíbenou legráckou našich mladých jsou sázky. O věci se v současnosti už nemá smysl sázet, kdokoliv si může vytvořit všechno, co si umí představit. Daleko zábavnější je nutit kamaráda/dku k něčemu, co nechce udělat; dokud měli dlouhé vlasy, dávali se stříhat, pak přebarvit kůži na nějakou zcela šílenou barvu. Co vsadit teď? Sif si mermomocí chtěla dát narůst rohy, což udělala, ale jen iluzí.

Kdyby bylo víc starších, kteří již žijí sexuálním životem, asi by žádali, aby bylo předmětem sázky toto. Ale tentýž problém: mezi zájemci téměř neexistuje partner, kterého by nevyzkoušeli. Ledaže by přivolali někoho, koho skutečně znát nemohou; kdo pochází z jiného světa.

Axhar přišla a vší silou se snažila vypadat jako hodná holčička.

„Tak se pochlub, dcerunko, co ještě umíš!“ vyzval ji Denis, „Už jsi nás přesvědčila, že dokážeš bojovat a hrát s míčem; do dál?“

Axhar začenichala a udělala mimořádně ošklivý obličej.

„K tomu, o co nejvíc jde tobě, se rozhodně nehodím! Možná později, to nemůžu vyloučit; ale napřed mě to budeš muset naučit!“

„Já? Proč zrovna já?“

„Nemyslíš, že jsi za mne určitým způsobem odpovědný?“

„To nepopírám; i když jisté okolnosti... no nic, rozhodně jsem tě nechtěl!“

„Ano tati, to chápu. Zato já bych chtěla mít hodně bratříčků a sestřiček! Určitě bys to mohl zařídit; třeba jako odměnu za dobré chování?“

Denis se zasmál; pak mu to ale začalo vrtat hlavou.

„Jak by sis to představovala v praxi?“

„To už jsem promyslela. Je fakt, že naše biologická podstata je tak rozdílná, že se málokdy podaří odchovat zdravé dítě. Ale máme jiné možnosti: třeba bych mohla embryo snadno přenést do dělohy nějaké lidské ženy; nejvíc se k tomu hodí čisté panny, které mají nemravné myšlenky. A vůbec nejlepší to je, když je dotyčná princezna nebo nezákonná dcera kněze.“

„Nezdá se ti, že je to hnusná sviňárna?“

„Proč? Taková dívka má být ctnostná a nemyslet na hříchy. Pokud ano...“

„Ještě štěstí, že dnes už moc princezen z kněžské a bojovnické kasty neexistuje. To bys musela hluboko do minulosti!“

„No právě! Přesně takhle jsem vznikla já, tak to znám!“

„Aha. A to ti připadá v pořádku?“

„A co? Moje matka si tím odpykala hříchy a má klid. O co jde tobě?“

„Aha! Tak první bod už je mi jasný: nemáš absolutně žádnou morálku!“

„Jak to? Já jsem náhodou slušná holka; a dělám všecko, jak se má!“

„Jo! Implantovat zárodky nevinných dětí stejně nevinným dívkám...“

„Tak to není, na tom mě nechytíš! Především embryo vzniklé incestem je plodem hříchu; a dívka snící o sexu rozhodně není nevinná! Plně zaslouží, aby byla zhanobena, vláčena bahnem a uvržena do opovržení!“

„Přestože jsi to způsobila ty?“

„Já můžu, jsem čert! Vyhledávám a povzbuzuji hříšné myšlenky, to je můj úkol a já ho poctivě plním!“

„Skvělé. Kdopak tě tohle naučil? Neodpovídej, budu hádat: vrchní eunuch Sukkor Benoth a doktor Ichthuriel, pekelný arcibiskup.“

„Správně. Ještě nás učil Asmodeus, Belfegor, Mammon...“

„Dost zajímavá škola!“

„U vás lidí se takové říká gympl. Když to chceš vědět, měla jsem vždycky samé jedničky. Dědictví po geniálním tatínkovi!“

„S těmi tvými učiteli bych si jednou rád popovídal!“

„Budeš mít možnost. Asi hodně brzo...“

„Jo tak! Tady se teda dějou věci... Bude toho ještě víc?“

„Uvidíš! Nech se překvapit...“

Chvíli si hleděli do očí a oba se stejně ďábelsky usmívali.

„Hráčka jsi zřejmě dobrá. No fajn, jak chceš...“

„Ty jsi lepší. Abych to dokázala – dám ti dárek!“

„Dárek? Ty – mně?“

„Přesně tak, já tobě! Něco, co bude vyhovovat tvým úchylným sklonům!“

„Takže spíš někoho?“

„Někoho nebo něco – záleží na tom? Ale bude se ti to líbit!“

Uměla jsem si představit: některou z jejích kamarádek, krásnou, chlípnou a neřestnou; určitě tam takových mají spoustu. Taky je možné, že myslí sama sebe v nějaké jiné verzi, kterou Denis neprokoukne. Nebo ještě něco jiného? U takových jako ona je možné všechno!

I když, ona je křesťanka! U nás stepních lovců jsou pravidla jiná; navíc já si s Denisem zvykla na spoustu zajímavých her. Jestli tato bude zábavná, dozajista se přidám!

Obrátila se ke mně: „Smím tě vzít za slovo, Assamo?“

Čímž hlavně dokázala, že telepatka je dobrá. Denis se smál.

„Přišla jsi nás svádět ke hříchu, Axhar?“

„Ano. To je můj úkol.“

„Co kdybych to prozradil? Varoval všechny, aby si na tebe dali pozor?“

„Proč by ses s tím namáhal? Stejnou otázku mi dal téměř každý, kdo se na mě pořádně podíval; když jsem odpověděla, vypadali, že se na to těší.“

„Těší se, že hříchu odolají, nebo podlehnou?“

„Nejdřív budou chvíli odolávat. Pak to vyzkoušejí – a podlehnou.“

„V jakém rozsahu?“

„V celé šíři, jak ji udává Desatero.“

„Máš nějaký zvlášť oblíbený hřích?“

„Zatím ne. Ale vychovatelé mě varovali, až začnu žít sexuálně, stane se to rychle mým koníčkem. A všech, kdo se mnou budou spát; budu v tom fantasticky dobrá a všichni moji partneři a partnerky mě budou vyhledávat.“

„To zní přímo jako reklama!“

„Peklo má reklamy rádo!“

„Budeš svádět k hříšnému jednání, i když při něm sama nebudeš?“

„Samozřejmě!“

„Je možné proti tobě nějak bojovat?“

„Jistě! Když proti mně bojují, to mě baví nejvíc!“

„A zbavit se tě?“

„Určitě! Jenže, sotva si mě někdo zavolá, budu zpátky!“

„Takže tě máme na krku na věčné časy?“

„Ano, tatínku! Přesně tak!“

Křivě se na sebe usmívali a syčeli jako hadi. Oči jim svítily a hádka je skvěle bavila; Denis si dobře uvědomoval, že už jenom touhle diskusí se pro něj Axhar stává zábavná, příjemná, skvěle použitelná...

Tak jsem řekla: „V rozsahu Desatera jsi říkala?“

„No... ano. Proč?“

„První bod Desatera zní: V jednoho boha věřiti budeš. Budeš lidi svádět ke hříchu i v tomto směru?“

Axhar se zarazila, začala rychle přemýšlet. Pak řekla nejistě:

„Nemyslíš, že si v tom směru stačí sami?“

„Někteří určitě. Ale jak jsem slyšela, nemáš cizí bohy moc ráda!“

„Především na ně nevěřím! Jsou to podvodníci a... lumpové!“

„Který nejvíc?“

Chystala se vychrlit seznam jmen svých nejhorších nepřátel; ale bystře si uvědomila, že by si tím narušila argumentaci. Takže zavřela pusu.

„Půjdeme dál. Říkáš, že nejlepší... nejzábavnější hřích je sex. Co když pro některé naše lidi to vůbec žádný hřích není?“

„Nesmysl! Sex je vždycky hříšný; to je jeho podstata!“

„I v případě, že se ho osobně zúčastní bůh, na jehož počest se koná?“

Neřekla nic; ale začal se v ní vařit vztek.

„Před chvílí jsme se pěkně pomilovali s Bohem žiraf. Nevím co je zač, viděla jsem ho poprvé. Z jeho hlediska je větší hřích, že jsem zabila jednoho jeho služebníka. Ten sex byl v rámci jeho... usmíření. Pokud za to tedy budou nějaké reakce, pak padají na jeho hlavu. Co na to říkáš?“

„Neexistuje žádný bůh žiraf! Hřích je, že v něho věříš!“

„Těžko nevěřit, když tě šoustá!“

„A tobě se to líbilo!“

„Tobě by se to líbilo taky, holčičko. Bude se ti to líbit, až to zkusíš. Počítám, že na tebe dojde dost brzo!“

„Když se ti to líbí, je to hřích.“

„Většina z nás to vidí jako druh bohoslužby. Budeš mít obtížnou práci; všimla sis, že tvé vybízení k hříchu chápou jinak než ty?“

„Na tom nezáleží! Hlavně že se ho dopustí!“

„To se docela těším na tvoje první střetnutí s odlišnou realitou. Doufám, že budu přitom, abych se zasmála!“

Zatvářila se velmi nepřívětivě. Nejspíš nechápala, co tím myslím.

„Zkusíme další bod. Nevezmeš jména božího nadarmo!“

Neřekla nic, jenom přikývla.

„Vadí ti Boží jména proto, že je to hřích, nebo že jsou ti nepříjemná?“

„He?“

„Někteří odborníci totiž tvrdí, že čerty zahání používání svatých slov!“

„Cože? Co je to za nesmysl?“

„Hele, panenka není tak znalá, jak ze sebe dělá! Měli by ti vrátit školný, ti tví slavní profesoři! Nebo jsi chyběla, když se to probíralo?“

„Nějak nechápu, co tím myslíš!“

„Vysvětlím přímo s potěšením. Jak na tebe působí kříž?“

„No... je to symbol...“ zaváhala.

„Symbol Boha. Opakuj to!“

„Symbol Boha. A co?“

„A nic. Jenom že bys správně jméno Boží neměla dokázat vyslovit. Stejně jako dotknout se kříže. Sáhni mi sem!“

Položila ruku na kříž, transformovaný z mé kůže. Tvářila se divně.

„Byla jsi pokřtěna, jsi vnučkou kněze.“ pokračovala jsem, „Jsi tedy dobrá služebnice Boží, aspoň to říkáš – ne? Přitom se o vás čertech tvrdí, že Boha nenávidíte, bojíte se ho a bojujete proti němu. Je to pravda?“

„To může tvrdit jenom naprostý pitomec!“

„To tvrdí církevní otcové! Největší autority katolické církve!“

Oči jí zarejdily jako myši v sýpce. Otevřeně nesouhlasit s církví přece nemohla! Ani když je to zjevná hloupost?

„Jsme čestní služebníci boží! Chráníme jeho trůn a oddělujeme počestné věřící od bídných hříšníků!“

„Tak, správně. Co jsme my? Zbožní nebo hříšníci?“

A už byla zas na své pevné půdě: „Navenek se jevíte jako zbožní, ale ve své duši jste sprostí hříšníci! To je ohavné pokrytectví; všechny vás odhalím, nahlásím na patřičná místa a oni vás potrestají!“

„Takže seš malej bonzáček, co? Bonzáky odjakživa bijem!“

„O to se právě pokusili! Chceš to zkusit taky?“

„Určitě na to brzo dojde, jen co bude správná situace. Teď mě zajímají ty tvý pokusy narušit naši duševní rovnováhu. Máme počítat s tím, že je to tvá práce a budeš to zkoušet pořád znovu a znovu. Vlastně, podle teologie, jsou s námi ďáblové našeptávači pořád a neustále pokoušejí; ty se od nich lišíš jen tím, že jsi vidět a je možný si na tebe sáhnout!“

„To souhlasí!“ rozzářila se.

„Tak si povídejme ještě trochu o hříšných činnostech. Říkáš, nejhorší je sex. My to vidíme zcela naopak. Vlastně dost individuálně; některé holce se líbí, co jiné odmítají. Zjišťovat, co má tvůj partner rád a co se mu nelíbí je docela dobrá hra pro nudné večery. Správná holka si ráda vybírá, i když se nezdráhá vyzkoušet nové hry. Co říkáš?“

Neříkala nic a tvářila se nejistě; moc o tom nevěděla.

„Když třeba někdo znásilní pannu jako jsi ty, je to ošklivé provinění. Ale existuje děvčátko Oiči, které se to moc líbí a nechá si to dělat stále znovu. Umíš to taky?“

Zaváhala; cítila jsem, jak mi sonduje mysl a zjišťuje, co tím myslím.

„Ale Oiči není člověk! Je výsledek pokusů... je to Yamanaki!“

„Umíš to?“ zopakovala jsem otázku.

„Nevím. Možná, snad... ale mělo by to nějaký smysl?“

„V každém případě je řada lidí, kteří by to s tebou rádi zkusili. Protože jsi panna, nastane dost soutěž, kdo bude první. Někteří určitě předpokládají, že to bude hodně zábavné...“

Koukala podezíravě. „Jako že budu hit sezóny?“

„Bez pochyb. Ještě navíc Denisova dcera; každý ví, že Baarfeltové jsou na lásku přeborníci. Učit sexu princeznu, to je pocta!“

Zas jí oči rejdily sem tam, ale tentokrát byla zmatená.

„To vypadá, jako kdybyste chtěli kazit vy mě!“

„Trefa! Ty chceš nás svádět ke hříchu? Abysme nesvedli my tebe!“

„To je podraz! Já jsem tady čert!“

„A moc pěknej, to berem. Nepochybuju, že tě v oboru hříšných nástrah vyškolili, jak nejlíp uměli. Ale v praxi jsme lepší my!“

Byla v rozpacích; z nejistoty předvedla rudě blýskající oči a vypouštění kouře z nozder, ale Sif a Iris to hned začaly zkoušet taky. Kluci zas cvičili boj tyčí s odrážením rohy; podobá se používání bojového copu.

Až se Axhar vzpamatovala: „Vy mě teda nedostanete! Vy ne!“

„Vsadíme se?“ řekla jsem.

„Sázky a hazard jsou záležitost Pekla! O co?“

„Je jenom jedna správná sázka. Kdo koho bude poslouchat!“

„Poslouchat lidi nikdy nebudu!“

„Ani když prohraješ? Rozmysli si to, je nás na tebe hodně!“

„Ale jsem čert!“

„Jo, to je jistá výhoda. Tak co, zkusíš to?“

Bylo jasné, že do toho půjde; krev Baarfeltů se nezapře. Podali jsme si ruce a pak nás ještě všechny švihla ocasem.

Tak jsme si šli zase zaplavat.

Císař Charry Denisovi kupodivu nevynadal, rozmyslel si to. Namísto toho se pečlivě chystal na večer; dali se čekat významní hosté. Reorti se těšili na cokoliv, zvlášť když pochopili, o co jde. Nadšení ještě vzrostlo, když se objevila v plné kráse čarodějka Julie; ta když se načančá...

Přišel osobně Apollón; doprovázela ho Afrodíté, která tušila, že zábava se časem zvrhne do orgií, ale taky Artemis, která podobné hry jednoznačně odsuzuje. Ještě je špatně slovo přišli; náhle se zjevili u vody, když dětem docházely síly, a posílili jejich družstvo. Nejdřív Ari; vrhla se do boje, vzájemně si s Axhar okopaly nohy a ač čertice používala kopyto i ocas, sebrala jí míč a dovedla až do branky.

Axhar se samozřejmě rozzuřila: „To je podraz! Co ty tady máš co dělat?“

„A co? Nemůžu si zahrát? Stejně Rudi vypadl, jak jsi ho kopla, až kulhá!“

Rudiho potěšilo, že si ho pamatuje. Axhar vůbec.

„Ale co tady mají co dělat pohanský běhny?“ ječela.

„Kdo je u tebe běhna?“ zaječela Ari a chystala se na rvačku.

„Ty možná ne, ale tvoje ségra docela určitě! Ta dá každýmu!“

„A co?“ vystartovala Dita, „Však počkej, na tebe taky dojde!“

„Co na mě? Co vy do mě, když já do vás nic?“

„Hele, to vypadá, jako kdyby ses bránila!“ smála se Bonny, čirou náhodou ve zcela lidské podobě.

„Ty by ses nebránila, kdyby se ti zjevilo... tohle?“

„Ne. Přijde taky Anúbis? Máme spolu nějaký...“

„Techtle, možná i mechtle?“ zasmál se Apollo.

„To si piš, že i mechtle!“

Axhar rejdily oči z jednoho na druhého; rázem byla v druhé lize. Holky se radostně zdravily, zvlášť Ari je mezi mládeží neuvěřitelně oblíbená; snad že je ke každému tak protivná? Mimochodem se vylepšila, dala se ostříhat na dost krátko a v levém uchu má fantastickou rolničku. Ditě vlasy naopak po ostříhání dorůstaly, takže je měly zhruba stejně.

„Vypadáš jako správná moranka,“ ocenila jsem Ari a pohladila ji. Neuhnula.

„Tak mi udělej na večer copánky!“ řekla a darovala mi jeden ze svých šklebů.

„Já snad špatně slyším! Ty zůstaneš na večer?“

„Zůstanu, když přijmete výzvu na soutěž. Prej seš dobrá s lukem; povídal to jeden žiraf, cos mu prostřelila přímo krční tepnu!“

„Koukám, drby se šířej rychle! Do terče? Jinej cíl nemáme?“

„A co? Tahle má moc pěkný rohy; uděláme z ní antilopku a budem ji lovit!“

„To teda né!“ zaječela Axhar vztekem.

„Sračko!“ dupla Ari kopýtkem a udělala ze sebe zlatou antilopu, „Tak já!“

„Neubližuj jí, ségra!“ vpadla Dita, „Nevidíš, že to neumí?“

V tu ránu byla Ari holka a šklebila se jako opice. „Né! Ty neumíš antilopu?“

„No neumí, vidíš sama!“ Dita udělala krásného přímorožce s dlouhými rohy, „Já bych se vsadila, že neumí ani střílet z luku!“

„Hele, ne tak rychle!“ ozvala se Iris, „Já vás nestíhám číst!“

Ari si ji přitáhla blíž a ukazovala jí postup. Holky udělaly pár koleček kolem jezera a pak se začaly třískat rohy.

„No, nezabila bys je?“ řekla Dita a podala Ari luk.

„Tak dost!“ řekl Apollo rázně, „Lovit budete zítra! Dneska bych si dával pozor, za chvilku jsou tady další a...“

„Schválně, který?“ otočila Sif zlatou hlavičku.

„Do který holky je zamilovanej Denis? A která takový antilopky...“

„Sachmet! A do ní! Ari, pomůžeš nám?“

„Holky, nedrážděte ji! Ona je lvice!“ varovala Dita.

„Ale nás je víc! Axhar, přidáš se?“

„Vy chcete provokovat egyptskou lvici?“

„Jo, jen co se ukáže! Ty se jí snad bojíš? Jasně, má zuby a drápy, ale ty seš snad nesmrtelná – na rozdíl od nás!“

„...bych se nebála!“ zacinkala rolničkou Ari, „Jste se mnou, tak...“

„Ty si seber tu svou školku a táhni mi z očí!“ smál se Apollo.

Sif a Iris váhaly, co mu odseknout. Přece jen se ho trochu bály.

„Někdo mě tady volal?“ tázala se Sachmet a vstoupila mezi ně.

Byla krásná. Přímo zářila; měla zlatohnědé tělo ženy s výrazně ozdobenými hroty prsou, barevnou sukýnku se zlatým opaskem, ale lví hlavu. S korunou. Netoliko lidé, i řecké dívky na ni zíraly s úžasem.

„Co že v plné parádě? Tady seš na koupališti, tak se uvolni...“

„Dáma chodí vždy upravená; to pochopíš, až budeš trochu dospělejší!“

Dita zauvažovala, zda se nemá urazit. Potom se rozesmála: „Holky, to vám musím povídat! Skočila jsem si dopředu, tak asi o sto let. Tohle jsou plavky, jaký se budou nosit... dvoudílný bikini...“

„Vypadají pěkně,“ Sachmet naježila vousy a očmuchávala ji, „Ten materiál je nějaká umělotina, co? Ale proč je budou holky nosit?“

„V té době slušnost velí předstírat, že nikdo neví, co kde ženy mají. To byste nevěřili, všichni na to přistoupili!“

„Jak teda svádějí chlapy?“ zajímala se kočka Bastet, známá lovkyně mužů.

„Nesvádějí je. Předstírají, že se o ně nezajímají.“

„Dost dobrá taktika! Taky dělám, že je nevnímám...“

„Jejich společnost dost stagnuje. Vymírají, rodí se málo dětí...“

„Neříkej! To až tak upadli?“

„Jsou pěkně trhlí. Zkusila jsem udělat trochu rozruch; málem mě zavřeli za sexuální obtěžování. Ještě se mezi ně vrátím; každej vzpomíná na šedesátý léta, že byla aspoň nějaká zábava...“

„Ono to bude pravda, co se o tobě povídá!“ vrčela Sachmet.

„Že jsem děvka? Náhodou, ty se tam mají bezvadně. Jedna docela fajn šlapka mi předvedla svý auto, bílej Cadillac se stříbrnejma nárazníkama. Chtěla jsem zůstat chvilku dýl, ale to bych s sebou nesměla mít tohle střevo!“

Ari naježila srst a udělala ošklivý obličej.

„Jo, o tobě mluvím! Ta se shání akorát po zbraních! Kdepak stříbrnej luk, tak leda na relaxaci; ukaž, cos odtamtud přivezla! Tohle je samopal Uzi, akorát tak dobrej pro takový holky. Pro dospělý kusy Kalašnikov; je na něm fajn, že funguje spolehlivě i v Infernu. A tomuhle hnusnýmu kusu železa se říká podvěsný granátomet; děsnej krám, co?“

„Náhodou, kdyby byl stříbrnej...“ změnila Ari materiál.

„Nelži! Tohle není stříbro, to je nerez!“

„Nabrousím kudlu z nerezi na ten tvůj štíhlej krk...“ zabrnkal Apollón na svou lyru a všichni se rozesmáli.

Až na Sachmet; ta se tvářila zavile. Pořád ještě měla lví hlavu. S-I se jí pokoušely vtírat, ale varovně na ně zavrčela.

„Vy dvě se mi radši moc nepleťte! Kdybyste nebyly tak malý, tak vás definitivně zakousnu a vezmu s sebou do Inferna. Ale takový škvrňata?“

„To jako že máme štěstí?“ upřesnila Iris.

„To jako že už nemáte kde verbovat bojovníky?“ ptala se Sif.

„Hele, neprovokujte! Až se jednou opravdu naštvu...“

„Ty bys nás opravdu zabila?“ řekla Iris okouzleně.

„Kdyby vám bylo tak třináct a víc, docela s chutí! Ale k čemu byste mi byly takhle malý? Ani bojovat neumíte, ani rozum nemáte...“

„Jenom to křehký dětský masíčko, že?“

Sachmet neřekla nic, pouze se mlsně olízla.

Zcela nečekaně se ozvala Axhar: „Počkat, o čem se to bavíte? Kam že bys je chtěla odvést? Ty patří mně a půjdou k nám do Pekla!“

Sachmet k ní otočila hlavu, zavětřila a znechuceně prskla: „Jak to, tobě? Co ty seš vůbec zač? Nějaká démonka... to si troufáš přijít?“

„Nejsem démon, jsem čert! A tyhle holky jsou hříšný křesťanky, takže podle všech zákonů patří mně! Žádná egyptská kočka mi nebude brát...“

„Kočka jsem já!“ upozornila Bastet, „Ségra je lvice!“

„Jedna pohanská mrcha jako druhá!“

„Co s ní provedem, sestřičko? Zakousnem ji, ne?“

„Dvě na jednu? To byste se nestyděly?“

„Ty seš snad... tak si někoho pozvi na pomoc, když se bojíš!“

„Jo – klidně tak dvacet démonů... nebo čertů, aby to bylo vyrovnaný!“

„Dámy, možná byste mohly...“ začal Apollón.

„Ty mlč a zalez, frajírku nažehlenej!“

Axhar zírala z jedné na druhou; blížily se k ní kočkovitými pohyby, oči jim zeleně blýskaly a tiše, varovně vrčely.

„No, princezno?“ smála se Dita, „A co uděláš teď?“

Axhar dupla kopýtkem. Několikrát, v rychlém sledu.

„Trojzubec!“ navrhl krásný mladý muž s elegantními rohy, pečlivě učesanými černými vlasy, šviháckým knírkem a dráždivě chlupatou hrudí; ještě víc byl chlupatý v klíně, zřejmě z reklamních důvodů na svůj nadměrně vyvinutý pohlavní orgán. Zatočil v ruce trojzubcem, připomínajícím vidle.

„Dík!“ Axhar si okamžitě vytvořila podobnou zbraň.

„Známe se?“ Dita použila co nejdráždivější modulaci hlasu.

„Lord Belfegor, velitel armády Pekelného Impéria!“ představila Axhar.

„S tvým laskavým dovolením, dokonce ministr války.“ usmál se Belfegor.

„Těší mě!“ zařvala Sachmet a vrhla se na něho. Pokusil se jí zabodnout ty vidle do boku, ale vyhnula se a sekla tlapou; už byla kompletně lvice, oděv a ozdoby z ní opadaly jako smetí. Bastet následovala, napadla Axhar a zahryzla se jí do krku.

Belfegor se změnil v černou šelmu nejistého druhu, větší než Sachmet; se strašlivým řevem se rvali, až z nich stříkala krev a lítaly chlupy. Axhar to zkusila po něm; ještě štěstí, že její soupeřka byla menší a slabší. Zato Ari se roztáhlo chřípí, naježila srst a tiše vrčela.

„Copak, sestřičko? Jdou na tebe lovecký pudy?“ smála se Dita.

Ari vztekle zavrčela; dokonce vysunula drápy.

„Nebo že bys konečně pochopila, co je orgasmus?“

Ari zařvala a sekla ji drápem; Dita nastavila ňadro, vystříkla krev.

„Ať tě vezme čert!“ řekla s výraznou dikcí.

Šelma Belfegor se ohlédl, ale neměl čas; tak zařval a přivolal tím dalšího ze svých podřízených, kterému Ari hned šla po krku. Objevili se rovněž jiní čerti; Dita se v přemetu změnila na cosi nádherně pruhovaného a skvrnitého a šla sestře na pomoc. Nebo si to nechtěla nechat ujít?

Sif a Iris zaútočily jako dva blesky; byly příliš rychlé, aby bylo poznat druh a rasu. Jasná byla naopak Bonny; po jejím boku zaútočil Anúbis, který v tom nedokázal sestry nechat. A samozřejmě tygrovitá Sunny; musela přece dát najevo, že nemá ráda démony!

Ve chvíli, kdy se do boje vrhli černí lvi Assi, Nugha a Thaya, jsem to už nevydržela, trafla se na lvici a šla do akce. Vrhli se na mě dva čerti; než jsem stihla jednoho roztrhat, ten druhý mě znásilnil. Nevím, co se mi líbilo víc. Ani jsem o tom neuvažovala, prostě střídala rvačku s milováním. A nebyla jsem sama; byla to jediná šance, jak nás mohli přemoci.

Teď bych měla udělat tlustou černou čáru; asi takovouhle: ??????????????????????????????????????

Když to skončilo, zůstala jsem ležet, protahovala se a sbírala své roztříštěné kosti z písku. Kdybych řekla, že mám dost, to bych lhala; měla jsem toho tak třikrát víc než dost. Dost měla Dita, egyptské kočky a další bohyně. Kromě Ari, ta svého soupeře sprostě dorvala a zdrhla mu, než se jí stačil zmocnit; dost zuřil. Axhar brečela, což bych od ní nečekala; Apollón ji utěšoval, objímal a něco jí šeptal, ale nedala se utišit.

„Ty seš přeci prase, brácho!“ řekla Artemis, odstrčila ho a začala Axhar objímat a utěšovat z druhé strany.

„A já myslel, že se naše malá chce vdávat!“ bránil se Apollón.

„To možná jo, ale ne takhle!“

„Já... já...“ Axhar cukala tvář a pokoušela se něco vysvětlit. Marně.

„Nic si z toho nedělej! Je to prostě brutální samec!“ syčela Ari.

„Ale ne!“ překřičela ji konečně Axhar, „Mně se to líbilo! Přesně takhle jsem si to vždycky představovala... akorát to šlo moc rychle!“

„Co tím chceš říct?“ couvla Ari a vykulila oči.

„Chce tím říct, že má ještě málo!“ mávla rukou Dita, „To nechápeš, sestřičko; já se taky divím, na Apa si ještě žádná nestěžovala. Hele příbuzná, hoď se do klidu, jo? Seš koukám pěkná hysterka!“

„Kdežto ty sis pěkně užila a seš spokojená, co? Kolik jsi jich dostala?“

„Chceš výstižnou reportáž? Aby se ti neudělalo špatně!“

„Jsem slušně vychovaný muž!“ prohlásil Apollón, „Okamžitě požádám Denise o tvoji ruku a vezmu si tě za manželku!“

Teprve teď to pořádně bouchlo. Všichni zírali.

Denis, když za ním přišli, zíral taky. Poněkud nechápavě.

„Co tím myslíš? Chceš se s Axhar vyspat nebo si ji vzít?“

„Kdyby šlo jen o vyspání, už se stalo. Chci se s ní oženit.“

„Aha; toho jsem se bál. Upřesni: vzít si ji – kam?“

Tento dotaz nám poněkud pozměnil vnímání situace. Nojo!

„Předpokládám, že existuje nějaké místo, jako Olymp, kde žiješ ty a další takoví. Tam chceš odvést Axhar? Co myslíš, jak ji asi přivítají? Nebo mám uvěřit, že jim tam taková jako ona chyběla?“

A já prostě musela říct: „Proč vůbec žádáš Denise o souhlas? Každý ví, že ty o nic žádat nemusíš, stačí si prostě vzít, co chceš! Případně nařídit, co máme udělat; těžko bychom se mohli vzepřít!“

„Zajisté; ale jsem kromě jiného ochráncem práva a spravedlnosti. Takže se sluší, abych o tu dívku řádně požádal dosavadního majitele!“

„Myslíš, že Axhar tátu jen tak poslechne? To by byla divnej démon!“

„Já nejsem démon! Já jsem čert!“ zaječela Axhar.

„To na věci nic nemění. Chceš s ním odejít na Olymp?“

„To rozhodně ne!“

„Nemyslíš, že je to dost hrubá urážka?“

Axhar koukla na Denise, na Apolla, Afrodítu a Artemis; potom se ještě pro jistotu podívala na mne, ale já se tvářila zcela vážně.

„Dovolte mi pronést zásadní stanovisko!“ požádal Apollón.

„S radostí. Mám zavolat císaře a císařovnu?“

Ari zapištěla jako myš, ale udržela klidný obličej.

Zavolat Charryho a Dianu nebylo obtížné, právě přicházeli.

„Dovolte mi slavnostně oznámit, že jsem nalezl zalíbení ve slečně Axhar, princezně von Baarfelt, a žádám o její ruku. Hodlám ji uvést do našeho sídla na Olympu a tam jí poskytnout postavení, jaké si zaslouží. Současně vás všechny zvu na svatbu, která se může konat kdykoliv; klidně hned!“

Denis už měl čas si věc rozmyslet. Aspoň v hrubých rysech.

„Pochopitelně by mne velmi potěšilo, kdybych mohl svoji dceru provdat za bytost tak vznešenou, jako jsi ty! Ale je mojí povinností přihlédnout také k některým okolnostem, jež situaci znesnadňují. Například: nevadí, že patříte k odlišným biologickým druhům?“

„Ne tak zásadně; to bych dokázal vyřešit!“

„Tím myslíš, že bys s ní dokázal mít děti?“

„Samozřejmě! To mám také v úmyslu!“

„V každém případě jsem na ně zvědav!“ zasmál se Denis.

„Prosím... nevadilo by, kdybyste se na něco zeptali taky mě?“ řekla Axhar.

„Jistě, drahoušku. Co bys ráda jako svatební dar?“

„Ne, to... U všech ďáblů, bude mě tady někdo poslouchat?!“

V každém případě všichni ztichli. A sledovali, co řekne.

„Přišla jsem k vám dneska, přesně před několika hodinami. Doteď jsem žila v Pekle se svými vzdálenými příbuznými, čerty. Matka je pro mne technicky nedosažitelná, jediný blízký příbuzný je Denis Baarfelt, kterého označili za mého otce. Samozřejmě o tom nepochybuji; jsem si ale vědomá, že okolnosti jsou... dost sporné. Od první chvíle se ke mně všichni chovají... nevím, co si mám myslet. Snad jenom děti jsou ke mně upřímné! Vy všichni si ze mě tropíte jenom blázny!“

„Ale dceruško! Já bych řekl...“

Axhar Denise zarazila prudkým gestem ruky.

„Svými příbuznými z Pekla jsem byla varována, abych moc nedůvěřovala vám lidem. A ještě míň... starým bohům. Dokonce mě celý život přesvědčovali, že nic jako vy vůbec neexistuje! Pak jsem se potkala s Assi, Thayou, Johankou a jinými děvčaty. A samozřejmě s vámi, z Řecka, z Egypta; chováte se ke mně hezky, neříkám, ale nevěřím, že...“ zarazila se, do očí jí vhrkly slzy.

Denis k ní přistoupil, ona mu padla do náruče a rozbrečela se.

„Obávám se, že má dcera chce říct, že je příliš mladá a nezkušená, aby se okamžitě vdala a odešla. Možná bude lepší, aby strávila nějaký čas se mnou a přiučila se některým... dobrým způsobům.“ řekl diplomaticky.

„Tvá slova jsou moudrá,“ usmál se Apollón, „Ovšem zkus přihlédnout také k faktu, že zatímco já jsem nesmrtelný a čas Axhar je propočítán na velice dlouhou dobu, ty jsi omezen svými ubohými sto lety života...“

„Děkuji, žes mi to připomněl. Mohli bychom situaci vyřešit tak, že byste byli prozatím zasnoubeni; budu potěšen, když nás kdykoliv navštívíš...“

„Ano, skutečně skvělý nápad!“ zvedl Apollo ironicky oči k slunci.

„A pokud budeš mít chuť, můžeš se zúčastňovat jejích nočních zábav; jistě je začne pořádat často a ráda, jen co si zvykne na naši morálku!“

Apollón vykouzlil na rtech ironický úsměv. „Drahý tcháne, ty mě udivuješ!“

„Ty, jakožto vznešené Slunce, víš zajisté o všem, co se děje. Takže se ti nebudeme pokoušet lhát ohledně našich zvyklostí. Má dcera Axhar je dospělá žena, členka klanu Baarfeltů; milovat se s ní je pro mě stejnou poctou jako strávit noc s některou z žen mého harému!“

Dita se už chechtala zcela nezakrytě; pouze Ari se vztekle mračila.

„Možná bys měl zajímavé aspekty své morálky dcerušce vysvětlit!“ pronesl Apollón uctivě, „Aby třeba netápala, jak se má chovat!“

„Ovšem, rád. Pro začátek řeknu, že se necítím schopen prožít život v rodině a řádně pečovat o své manželky a děti. Mám příliš mnoho povinností; jsem tedy nucen přenechat tu péči ostatním. Na druhé straně si jsem vědom, že ještě dost dalších žen touží být mými manželkami a považuji za svou povinnost jim vyhovět; rád tedy rozmnožím jejich počet. Protože je jich mnoho a bude jich přibývat, rád se o ně rozdělím se svými přáteli...“

„Ano, to je nám známo.“ řekla Dita, přemáhaje smích.

„Myslím, že tvé zvyklosti jsou obdobné, vznešená paní!“

„Zajisté; ostatně, i já jsem tvoje manželka!“

„Já tedy ne!“ zasyčela Ari jako zmije, „A nikdy nebudu!“

„Nikdy neříkej nikdy, sestřičko!“ ušklíbla se Dita.

„To byste mě leda musely svázat!“

„A víš, že to není špatný nápad?“

„Ale dámy! Jistě víte, že ženy si beru násilím, jen když si řeknou!“

„Prosím, že bychom se vrátili k výchově slečny Axhar?“

Axhar stála ve středu ostatních, oči jí rudě blýskaly a vyfukovala kouř.

„Oblíbenou hrou tvého otce je incest,“ poučila ji Dita, „Vzhledem k tomu, že můj drahý otec Zeus se chová obdobně, nepovažuji to za špatné. Mně se to aspoň líbilo! I tobě bude, až se podvolí tvému naléhání. Říkám to schválně; jak Denise znám, nechá se nějakou chvíli prosit. Jen málo žen se může pochlubit, že je přesvědčoval, natož sváděl; obvykle se musely rafinovaně vetřít samy.“

„Já bych ráda řekla...“ začala Axhar.

„Já vím, co bys ráda řekla: že jsi křesťanka a naše zvrhlé způsoby se ti nelíbí. Když uvážíme, že jsi zároveň démon... pardon, čert nebo ďábel, jak tomu říkáte, je to prekérní situace; nechtěla bys zkusit svádět ke hříchu ty nás a ne my tebe? Třeba já bych se nechala docela ráda!“

Axhar neřekla nic; vypadala, že se chce rozbrečet.

„Být křesťanka je docela hrůza, zvlášť když o tom nic nevíš.“ řekla Dita, „Budeš asi muset připustit, že vy v Pekle o tom máte divné představy. Já se nechci chlubit, ale spala jsem s hodně křesťany a leccos jsem se dozvěděla. Nejsem tak hloupá, jak si myslíš; a oni žijí na mém teritoriu!“

„Já už nechci nic!“ zařvala Axhar, „Trhněte si všichni nohou! Nechci se vdávat, nechci s nikým spát a nechci... nic nechci! Jděte všichni do prdele a dejte mi pokoj – idioti!“ Načež se otočila, vyběhla a zmizela.

Apollón potřásal hlavou: „Prosím tě, co jí kdo udělal?“

„To máš těžký,“ povzdychl Denis, „S dětma jsou holt potíže!“

Napřed mi napadlo jít za ní a zkusit ji uklidnit; pak mi došlo, že patřím k těm, kdo ji trápí. Možná Artemis? Naznačila jsem jí, aby šla za Axhar, trochu ji utěšit; kývla a vypadla.

Denis, Charry a Apollón se dali do politické diskuse; Charry odněkud hbitě vyčaroval láhev a začal nalévat, takže se dalo očekávat brzké vzájemné pochopení. Jejich společnost rozmnožili další, v první řadě Hórus; přestože přišel se sokolí hlavou, rychle zjistil, že se mu tak špatně pije, a vyměnil ji za lidskou. Dámy se připojily; jen já se stáhla stranou a uvažovala nad některými souvislostmi, které si zřejmě nikdo jiný neuvědomil.

Tak například: Apollón skutečně nemá zapotřebí, aby se Denise doprošoval o Axhar nebo kteroukoliv jinou lidskou ženu. I začínající čarodějky v pohodě zvládnou svést, kohokoliv si přejí. S potěšením si kladou zákeřné nástrahy; třeba aby byl nezvládnutelnou touhou zachvácen každý muž, který se jí dotkne, vlasů či chloupků v klíně. Jde způsobit, aby muži ztráceli rozum, sotva ucítí její vůni; všechny takové zákeřnosti se dělají nic netušícím kamarádkám, a ty se obvykle moc nezlobí. Samozřejmě chlapci, kteří se to od nich naučili, nezůstávají pozadu.

Když to dokážou lidé, co pak nějaký bůh? Stačí dát impuls a žena mu padne do náruče, aniž ví proč. Vezme ji na Olymp nebo kamkoliv jinam, bude si tam s ní užívat a až ho přestane bavit, klidně ji vrátí. Ona se ani nebude cítit špatně, oni přece dokážou ovládat myšlenky lidí. Stejně to bude s čerty, i když já s nimi moc zkušeností nemám. Jestliže cítí Apollón potřebu s námi diskutovat o našich citech, je to pravda, nebo si z nás jen dělá legraci? Nebo že by nás vážně potřeboval?

Taková drobná poznámka: když nás někdo z bohů vyzve k boji v podobě šelmy místního druhu, zvolí si téměř vždy přijatelnou velikost; ačkoliv co by mu bránilo ze sebe udělat lva velkého jako slon a všechny převálcovat jen svou mohutností? Stejně tak může být nezranitelný; má veškeré možnosti, jak nás přemoci. Ale neudělá to! Ari je dokonce i v podobě šelmy menší než ostatní, i když cinkavou ozdobu v uchu si nechala jako lvice i jako antilopa. Že by byli tak eticky vyspělí?

Potřebují nás na něco? Ano, dalo by se říct jako líheň, přechodnou formu. Většina bohů byla kdysi v té či oné formě lidmi. Je hezké, že jsou tak morálně vyspělí a zajímá je náš souhlas; vždy to tak nebylo. Jsme jejich oblíbenci? Nebo je to všechno jenom náhoda?

Dita mi adresovala povzbudivý úsměv. Vnímala, nač myslím?

Kdežto muži hovořili pořád ještě o politice. A popíjeli, samozřejmě. Snad by bylo dobré jednat rychle, dokud je všem jasné, o co jde. A o co teda?

„Ano, vysvětleme si to.“ Apollón vytvořil v prostoru vícerozměrný model a ukazoval na něm: „Asi tak před čtyřmi tisíci vašimi lety byl proveden výsadek lidí do dvou vhodných sousedních světů. Ježto to vedli převážně Egypťané pod výsadním dozorem svých bohů, můžem ty světy pro zjednodušení nazývat Sachmet a Bastet. Obě dámy se aktivně zúčastnily; svět Sachmet bych zhodnotil jako větší a poněkud drsnější než Bastet. To konečně poznáte.

Byl bych rád, kdybyste vyslali expedici, navázali s nimi kontakt a prozkoumali, jaká je tam situace. Velitelem výpravy bude Denis; považuji ho za nejschopnějšího, nejen že má hezkou dceru. Pokud se akce podaří, navrhoval bych osídlení dalších dvou světů; zatím se tam lidé nevyskytují, ani rozumné šelmy. Dovolím si navrhnout označení Assi a Thaya, abychom vzdali úctu i místním dámám!“

„No, teda...“ Denis se drbal za uchem a tvářil rozpačitě, „Já samozřejmě souhlasím se vším, co řekneš, ale... takový výsadek by musel být dostatečně početný, aby po oddělení nedošlo k degeneraci. Při malém počtu lidí...“

„Bude zřejmě nutné všestranně podporovat plodnost...“

„To není problém!“ řekla Diana, „Máme rozsáhlé zkušenosti...“

„Pomoc císařské rodiny Arminu je samozřejmě velmi důležitá! Budou to převážně vaši občané, z nichž vytvoříme výsadek. Stejně tak by bylo dobré, aby osoby přicházející ze světa Sachmet a Bastet pobývaly nejdřív nějaký čas v Arminu, než se aklimatizují. Nevylučuji, že budou poněkud zvláštní.“

„Psychicky, nebo i fyzicky?“

„To je dost... problém. Vím, že třeba mezi černochem a bělochem jsou pro vás značné rozdíly; my je tak nevnímáme. Lidé z těch světů mohou mít divnou barvu, odlišnou krevní skupinu... rozdílnou DNA. Ovšem mohou být s vašimi lidmi bez problémů křížitelní. Dokonce to vítáme.“

„Aha. Začínám tušit...“

„Ano, Denisi. Jednou z tvých předností je vysoká schopnost přibírat za partnerky vhodné ženy z velmi odlišných národů. Očekáváme, že přispěješ svou genetickou výbavou rovněž tamním princeznám...“

„Pokud mě vůbec pustí do domu. Co když mě vyženou jako vagabunda?“

„Čaroděje tvých kvalit si nikdo nedovolí nevpustit. Ani král si nedovolí nedat ti dceru, zvlášť když se jí budeš líbit!“

Denis se zatvářil rozpačitě, ale Apollón mávl rukou:

„Stejně jako já beru, cokoliv se mi líbí, můžeš to dělat i ty. Pokud se někomu něco nebude líbit, vyřiď mu, že se setká s mou vrcholnou nelibostí!“

„To zní vážně dost výhružně!“

„Jsi čaroděj. Stojíš mimo dobro a zlo.“

Denis nakřivil tvář, pak si na něco vzpomněl: „Tvoji vrcholnou nelibost, jsi říkal. Tím chceš říct, že i v těch světech funguješ jako bůh?“

„Ano. Tedy... v převážné většině. Jsou tam i jiní.“

„Kteří? Někteří z těch, kdo jsou tu teď přítomni?“

„Většina. Třeba já.“ řekl Hórus, „A děvčata, samozřejmě.“

„Byla by tam funkční třeba Axhar?“

„Nevím. Zkus ji vzít s sebou.“

„A budu tam vůbec funkční já?“

„O to se neboj. Jsi člověk. Umíš toho málo, zato ti to vydrží.“

„Proč o ten svět nepečujete sami, když vám na něm tak záleží?“

„Kdybysme o něj nepečovali, už tam nebude.“

„Což platí i o nás?“

„Naprosto přesně. Kdybysme ti nehlídali zadek, už bys byl dávno...“

„V Pekle? Už tam mám příbuzné, jak je vidět!“

„...není vyloučeno, že tam skončíš! A pobudeš tam dost dlouho!“

Jejich hlasy znatelně nabíraly na intenzitě. Uvažovala jsem, jaká je skutečná pravda, protože každý povídal něco jiného a svoje myšlenky se snažil utajit před ostatními. Kdyby tak bylo možné číst jim myšlenky jako lidem! Ale jak vím, to jde jen když chtějí. A teď...

Denis naopak moje myšlenky vnímal dobře. Usmál se.

„Jaká přesně nebezpečí tam ještě čekají?“ otázal se, „Myslím hlavně ty, o kterých bychom měli vědět předem!“

„Zhruba jako tady. Většina jich je od hmotných bytostí: lidí, zvířat... Bastet má mnohem rozvinutější genetiku, mnoho místních pochází z rozličných kombinací. Lidí, zvířat, ptáků, draků, rostlin... Zato techniku mají na tak primitivní úrovni, že obyčejné auto by pro ně byl zázrak.“

„Svět Bastet?“ Denis se mimovolně ohlédl na kočičí princeznu.

„A ještě,“ dodala téměř omluvně, „Je tam hodně rozšířeno používání jedů. I jiných drog; zhruba tak běžné jako u nás výroba předmětů.“

„Proč to dělají?“

„Je to mimo jiné součást jejich náboženství. Změny mysli jsou především u výše postavených osobností posvátné. Lidé, kteří jsou k tomu předurčeni, se soustavně snaží dosáhnout vyšších stavů vědomí. Dokud se nezabijí.“

„To vede až k smrti?“

„Smrt ve službách Poznání je nejvyšším cílem všech.“

„I když se jim to nepovede?“

„Nikdy se to nepovede. Ale i negativní důkaz je cenné vodítko.“

„Skvělé. Jak vyrozumívám, Bastet, jsi tam skutečně vůdčí bohyní?“

„Ve většině chrámů mají moje sochy. Uctívají mne. Ovšem poněkud moderněji než v Egyptě, jak znáte z historie. Moderní filosofie mě považuje za symbol ideálního spojení lidského a kočičího principu myšlení. Proto mám i tam kočičí hlavu. Trochu...“ změnila se, měla delší čenich a výrazné hmatové vousy. Tělo pokryté stříbrnými šupinkami, pouze na hřbetě delší srst.

„Jsi krásná!“ vzdychl Denis.

„Jsem vždycky krásná! Ve všech svých podobách...“

Samozřejmě jako vždy, když uvidí hezkou kočku, začala Denisovi narůstat pohlavní touha; vnímala jsem to já, ale taky sama Bastet.

„Ano, skvělý nápad; pomilujeme se. Musím ti předat patřičné znalosti ze všech svých chrámů: čtení, psaní, genetika, matematické kombinace. Obávám se, že to bude dlouhodobé a náročné studium!“

„Samozřejmě!“ prskla Sachmet, „Aby ses ty hned nevtírala!“

„Jsem kočka, sestřičko! Však ty se taky přihlásíš o svá práva!“

„Můj svět je svět boje s přírodou! Jsem současně Láska i Smrt; ti nejlepší z nejlepších umírají v průběhu milování se mnou!“

„Rozerveš je svými drápy?“

„To jen kdyby měli obzvláštní štěstí. Ty obyčejné nechám zemřít vyčerpáním. Nebo... na jejich nemoci. Lékařství tam moc nekvete, ježto nemoc je považována za nepřízeň bohů. V současnosti spíš neschopnost vydělat si na léky a drahé lékaře. Jsou vysoce civilizovaní.“

„Čemu říkáš civilizovaní?“

„Ti stateční a významní umírají velmi často při různých nehodách. Sport, nehody jejich létajících strojů... Ale umírají šťastní.“

„Jak to víš tak jistě?“

„Proč by jinak vytvářeli stále dokonalejší stroje, kdyby jim to nedávalo pocit štěstí? Nejslavnější jsou tam lidé, kteří přežili cestu v nejlepších, nejnovějších, nejdokonalejších mašinkách. Někteří si nechávají voperovat do těla kovové součásti, aby byli dokonalejší. Ve vyšších fázích by bez nich už ani nepřežili.“

V tom momentě zasáhla do diskuse Julie, která se zatím držela zpátky:

„Ví o těch vašich světech něco Lucka? Luciferella des Merveilleux!“

„Satanova dcera? Určitě by mohla; proč?“

„Protože drogy a moderní technika jsou její hobby. Mluví o nich často.“

„Umím si představit jen jednu horší možnost: kombinaci obojího.“ pronesl Denis s tváří obrácenou na Julku.

„Ano. Právě to má Lucka v úmyslu prosadit.“

„Dobrá, pokusím se shrnout úkoly, které mi zadáváte. Prozkoumat dva zcela odlišné světy, čelit místním nebezpečím, kromě jiného také nelibosti ďáblů, kteří to zřejmě považují za své území. Vaše ochrana bude sice velkomyslná, ale v praxi spíš... teoretická. Pokud přežijeme, bude nám dána možnost to samé založit v dalších, ještě nebezpečnějších světech. Všechno?“

„Má to znamenat, že se toho bojíš?“

„Ne. Pouze to vypadá na celoživotní náplň práce. Navíc neustálé přechody mezi jednotlivými světy, dokud se to nepodaří splnit.“

„Ano – to asi bude nutné.“

„Dobře. Přijímám. Já jenom, abych věděl, na čem jsem.“

Bohové vypadali, že jsou spokojeni. Lidé samozřejmě taky; nejvíc se všem líbilo, že velitelem, zodpovědným za všechno, bude Denis.

Ale on ještě řekl: „Taková činnost předpokládá používání Bran. Často, bez zbytečného obtěžování božských správců. Není mi jasné, jak takové přechody najdu a budu je ovládat.“

„To máš pravdu. Moment...“ bohové se mezi sebou chvíli radili myšlenkami, pak Hórus řekl: „Budeme tě zřejmě muset vybavit touto schopností. Některá z dívek ti ji předá zároveň s informacemi.“

„Děkuji.“

„Nemáš zač. Taková schopnost by dělala jen problémy; bude nepřenosná. Nevím, zda bychom tě toho dokázali zbavit, takže ti vydrží po celý život, ale počítej s tím, že během nejbližších sto let tě budeme muset zabít.“

„To jsem nějak nepochopil!“

„Znalosti, které budeš mít, by ti mohly umožnit postoupit o úroveň. Stát se něčím jako... polobohem. Už teď jsi dost schopný. Nestojíme o to, abys nás začal ohrožovat. Nemyslím zrovna teď, ale někdy v budoucnu, až se poměry nebo tvoje zájmy změní. Lidé jsou psychicky labilní.“

Denis se chránil dát na sobě něco znát; zato mně docházelo, jak to myslí. Je možné, že muž, kterého miluji, prakticky v lidském světě končí? Nezemře, samozřejmě; ale odejde příliš daleko, ve fyzickém i duchovním smyslu. Jen se občas objeví, něco tu udělá, vyřeší, napomůže; pak zase zmizí. Nevím, co z něho bude; ale člověk už asi ne.

Mohli by jeho možnosti nějak omezit? Hórus řekl, že už teď je dost mocný. Sama jsem viděla, jak donutil k poslušnosti dva primitivní bohy. Zdá se, že to brzy dokáže i s těmi vyspělejšími; lze to usuzovat z faktu, že už teď se mu mnozí pokoušejí vtírat. Dokonce i ti z Pekla. A ještě k tomu plánovaná svatba s Thayou? Co všechno se ještě stane?

Zatím se stalo, že bez zbytečného rozruchu vklouzly Axhar a Artemis; jak se zdálo, skamarádily se natolik, že dostaly dobrou náladu. Někdo jim nabídl sklenice; Axhar si vzala, Ari odmítavě zakroutila hlavou, přičichla kamarádce k pití a nakrčila čenich odporem.

Ovšem Apollón si jí stejně všiml. „Ale, moje nevěsta! Už ses uklidnila?“

Ari se chystala na bratra vyjet, ale Axhar jí zadržela.

„Ano, jsem tady. A připravena na další zábavné hry; už mě to přešlo a teď se mnou může kdokoliv z vás cokoliv udělat; přesvědčila jsem se, že to není nepříjemné a moje tělo perfektně regeneruje. Děkuji za předchozí lekci, můj drahý. Na Olymp s tebou nepůjdu, je tam prý nuda a vy se chodíte povyrážet sem; tak co bych tam lezla? Tady se mi líbí!“

Apollón si s ní přiťukl; na Artemis se usmál, jako že oceňuje její péči.

„A ještě bych dodala: jako správný čert si na vás budu vymýšlet zábavné podrazy. Každou nahrávku dřív nebo později vrátím; není pravda, že nemáme dostatečnou kapacitu paměti, abychom zapomínali. Občas mě pořádně vytočte, abych nevyšla ze cviku. Prosím o to!“

Apollón se jen usmíval. Sachmet řekla: „Spolehni se!“

Čímž bylo zajištěno uklidnění a zlepšení nálady; o důvod víc k napití. Jak jsem se rozhlížela, zjišťovala jsem, že město se začíná plnit hosty; byli tu i takoví, které vůbec neznám. Asi bude zase veselo.

Uvažovala jsem ještě trochu. Například o tom, co budu dělat já. Docela ráda bych se podívala do některého z cizích světů, ale rozhodně bych se tam nechtěla vystěhovat natrvalo. Kdo z ostatních, to docela ráda uvidím, bude jich asi dost. Vůbec se věci začnou dost měnit. Kde to skončí?

A jaký bude asi můj syn? Po Denisovi? Určitě, jeho genetické předpoklady jsou mocné. I bohové je uznávají. Byl zrozen, aby se stal právě tak mocnou bytostí. Co tomu asi řekne jeho biologický otec Tomáš?

A co tomu řeknou...

V tu chvíli jsem je spatřila. Belfegor tentokrát nebyl nahý, měl parádní černou uniformu s jakýmisi výraznými rudými blesky na límcových výložkách. Arcibiskup Ichthuriel byl ve fialové sutaně, zase s černými výšivkami. Ten třetí mne udivil nejvíc, protože zatím všichni ďáblové byli podobní lidem, kdežto tento byl kočkovitá šelma. Krásná šelma, majestátní a vznešená; tak bych řekla, že Denis začne mít nečekané potíže.

Jméno kočičího ďábla je Behemont; někdo mi je prozradil. Přicházeli, usmívali se a chovali se společensky, jako na státní návštěvě. Reprezentanti spojeneckého Impéria. Charry je dokonce uvítal a nabídl jim pití; samozřejmě přijali. Apollón se choval uhlazeně.

Ďáblové si s sebou přivedli taky vlastní hudbu. Dost pekelnou; ale mladým se strašně líbí. Hned se začalo tančit a ježto všichni v Pekle jsou výteční tanečníci, zábava velmi rychle přerostla v extázi. Když se mne poprvé zmocnil někdo zcela neznámý, pár okamžiků jsem přemýšlela, zda je čert, někdo z nižších bohů či transformovaná šelma; pak jsem měla jiné starosti, byl to nádherný zážitek. Pokud můžu posoudit, jsou démoni při sexu daleko nejlepší ze všech ras. Tak jsem si už nedělala starosti a vrhla se do víru zábavy jako všichni ostatní.

Ještě jsem zapomněla na jednoho jejich představitele; zdánlivě nebyl tak důležitý, ale časem se jeho přítomnost projevila: Nybbas, dvorní šašek. Byl to hezký mladý muž s hodně tmavou pletí a zářivýma očima, který připomínal ďábla jen drobnými růžky, utopenými v záplavě dlouhých vlasů. Neustále se smál a vymýšlel zábavné lumpárny; taky dokázal hrát na jakýkoliv hudební nástroj a zaskočit v jakékoliv akci. Všem děvčatům se okamžitě zalíbil, což byl dobrý důvod k vyzkoušení jeho erotických schopností. Byly neuvěřitelné, dokázal dokonale uspokojit každou ženu, muže, šelmu, boha... Každého.

Jako partnerku si přivedl krásnou ďáblici, které říkali Červené Kopýtko; pekelným jménem Recasca. Skutečně milovala červenou barvu, nejen na kopytě, ale v podstatě všude. Například oči měla rubínové, a čím víc se s někým milovala, tím bylo její tělo teplejší; při orgasmu pak dávala partnerům rány energií jako elektrický úhoř. Kluci samozřejmě řvali bolestí, ale sotva se vzpamatovali, už to chtěli zkusit znovu. Přemýšlela jsem, zda je tady Casca jednou či víckrát, zdálo se mi, že ji vidím na různých místech a s různými partnery. Nakonec jsem se trafla na kluka a vyzkoušela ji; už se nedivím, je skutečně skvělá. A taky se umí proměňovat; zkusili jsme si to v několika různých podobách a když mě konečně pustila z drápů, byla jsem sice dokonale uspokojená, ale nabitá energií natolik, že jsem se vrhala na kohokoliv, kdo se mi naskytnul.

Takhle, jak to vyprávím, to vypadá poněkud zvláštně. Snad že své počínání hodnotím ve střízlivém stavu; ten večer jsem byla nádherně opilá. Nic mi nepřipadalo dost vzrušující, toužila jsem stále po dalších nových zážitcích. A nejen já, všichni; cokoliv jsme s kým dělali a nechávali dělat se sebou, bylo skvělé, nádherné a v pořádku.

Některé moranky, třeba Efka, Naike atd., když nemluvím o Bonny, nepovažují sex za dokonalý, pokud při něm nedostanou výprask. A ne nějaké hlazení po srsti, nejlíp bičem a do krve. Na mučení je expert lord Belfegor, mistr boje s trojzubcem; dokáže v průběhu milostného aktu partnerku svými spáry rozervat na kousky, pak ji na pokraji smrti složí dohromady a sotva přijde k sobě, začne nanovo. Určitě jsou to jen iluze, ježto po jeho mučení zůstávají na těle pouze krásné a ozdobné jizvy, kterými se dívka může pyšnit, ale ta bolest je k zešílení.

„Takže takové je to v Pekle?“ zeptala jsem se Nybbase, když jsme společně sledovali řádění ostatních, „Neustálá zábava?“

„Samozřejmě!“ smál se, „Podívej, tady máte na koupání jezero. U nás máme v tom samém prostoru jezero hořící síry; něco jako vaše sirné koupele. Tvá bohyně Assi si to moc pochvalovala. Pro ni jako koupání ve studeném Ohni. Thaya si pochvalovala, jak jí krásně ohořela srst...“

„Tobě ne, jak vidím! Máš všude chlupů jako novofounlanďák!“

Rozesmál se a začal na oplátku hladit po kožíšku mne. „Chceš taky?“

„Jste bestie! Kdyby vám tak někdo mohl věřit! Co když je tohle všecko jen pekelná propaganda a ve skutečnosti je to místo pláče a naříkání, jak nás učí křesťanská církev? Co když nám lžete?“

„Právě to nikdy nezjistíš, dokud se k nám nepodíváš! Ten prvek nejistoty je na nás nejpřitažlivější; my nikdy neříkáme, že mluvíme pravdu. Ponecháváme každému na vůli, aby nám věřil; a víš, že spousta lidí považuje právě to za dráždivé? Když vás baví riskovat, proč ne?“

„Teď mi ale vyhrožuješ!“

„Kdyby ti to skutečně vadilo, nenaslouchala bys. To je právě slabost vás lidí: nasloucháte našim svodům. Kdybych tě nebavil, nudila by ses, já bych to poznal a stáhl se. Ale tebe to baví! Dokud si chceš hrát s ďáblem, ďábel je tady, aby si hrál. I pro mne je to zábava!“

„A potom přijde trest?“

„To není ani zdaleka jisté. To jenom někdo říká. Jestli mu věříš...?“

„Ale pod našima nohama je hořící jezero!“

„Ovšem. Je tam všechno, co si přeješ. Taky tam budeš mít tělo, které to všechno dokáže vydržet. Jaký by mělo účel, kdybys shořela jako papír?“

„Jsou ještě jiné světy, viď? Které fungují jinak...“

„Ano, světů je mnoho. V některých bych nedokázal žít ani já.“

„To říkal Julii z Dunbaru Guy Feroz. Znáš ho?“

„Znám. Velký válečník.“

„Přijde Julie po smrti... po odchodu z tohoto těla do Pekla?“

„Bylo by nám to potěšením. Jistě by pro nás byla platnou posilou.“

„Tak co kdybyste ji zabili?“

„Kdybychom ji zabili my, odejde do vyššího světa. Musela by si Peklo dobrovolně zvolit; ona je čarodějka, sama si stanoví svou budoucnost. Nemyslím si, že ji získáme; ona je opravdu dobrá.“

„A co já?“

„Máš před sebou ještě mnoho let života. Chceme, abys žila dlouho a šťastně, Assamo. Dokonce do té míry, že ti pomůžeme, když budeš chtít...“

Přemýšlela jsem o tom, když jsme se rozešli. Možná říkal pravdu; stejně to ale radši nebudu zkoušet!

Také všichni ostatní se bavili dle své přirozenosti. Například Charry se opíjel se svými obvyklými společníky: Áresem, Tlalocem a dalšími. Přibyl k nim otec Nga, rovněž velký ctitel opojných nápojů. Pokud se právě nemiloval s nějakými dívkami, byl s nimi i Apollón; dělil svůj čas mezi alkohol a lásku celkem spravedlivě. Nejlíp se bavili, když jim Charry prozradil, jakým způsobem získávala kvalitní značkové nápoje Lucille; okamžitě se začali dohadovat, zda by to fungovalo u jiných dívek, začali je odchytávat a zkoušet; a že kromě Charryho všichni umějí čarovat, fungovalo to. Taky mě chytili a lechtáním donutili jim načurat do misky; ochutnali, pochválili a slíbili, že mě za to patřičně odmění.

Denis s nimi nebyl. Tedy, převážně; občas jsem jej zahlédla u diskusních kroužků, jež vytvářeli zejména pekelníci. Například arcibiskup Ichthuriel se vášnivě hádal s Mariem Carialtim, samozřejmě o teologii; nápadně skvěle si rozuměli. Přidalo se k nim pár dalších odborníků, střízlivých nebo aspoň nepříliš opilých; téma jejich diskuse se mi po několika minutách nepodařilo pochopit, tak jsem radši vycouvala.

Ve chvíli, kdy se mi Denis ztratil z dohledu, jsem zahlédla Danielu, jak tančí s lordem Behemontem. Spočívala mu v náručí a okouzleně si s ním povídala; pak se během tance trafla na Goldcat. Behemont zavrčel jako správná šelma a okamžitě pochopil, že získal partnerku.

Potom byl od nich obou dvě hodiny pokoj.

Jeho dceruška Axhar se nechala Červeným Kopýtkem zatáhnout do hazardních her. Nejen že samy sebe vsadily do hry jako odměnu; začaly výhercům dávat svoje rohy, kopyta, ocasy, tuhou drátovitou srst. Nakonec jim měnily barvu a strukturu kůže; a protože byla tma, nejvíc frčely samovolně zářící barvy, zejména zlatá a rudá, občas v kombinacích. Nejlepší je, že kůže nejen zářila, ale zároveň příjemně svědila, zvlášť na intimních místech, dokud nebyla od někoho správně podrážděna. O důvod víc...

Denise jsem opět spatřila v zaujaté diskusi s Apollónem; stále ještě byli relativně střízliví. Denis předváděl svůj neutrální vzor a chválil jej tak, že to až zaráželo. Apollón a někteří další to po něm hned začali zkoušet, jak jsem se obávala. Já to nezkusila; už zase mám v bříšku malého človíčka, tomu by to nemuselo být zdrávo. A taky bych měla přestat tolik chlastat.

Jinak přijdu do Pekla.

Poznámka: Detailní popisy cest Denise Baarfelta a jeho týmů do světů Bastet a Sachmet, dále kolonizace světů Assi a Thaya nejsou obsahem této knihy. Možná jim bude věnováno samostatné dílo. Anebo možná ne.

 14. 7. 2000

© 1976 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:15