Bylo už po poledni, když se Jan probudil a obhlédl celou karavanu. Naštěstí se nic nepřihodilo, ale všichni byli tak ospalí a koně sotva šli, že se rozhodl zastavit v nejbližší vesnici a občerstvit se.

Nebyl to žádný zázrak, dřevěná krčma u rybníka, kde se s Matyášem vykoupali a osvěžili. K jídlu měli jen chleba a jakési placky z brambor a kdoví čeho, ale sníst se daly.

Důležitější bylo, že se postarali o koně, které napojili a nechali chvíli volně popást. Pacholkům dovolili také něco sníst a odpočinout si, ale bedlivě je hlídali. To byl úkol žen, které se přece jenom cestou prospaly o něco víc.

Slunce už překročilo vrchol své nebeské poutě a v jasném horkém odpoledni opět zapřáhli a pohnuli se po vyjeté cestě dál k severu. Jan rozhodl, že až se ztratí obyvatelům osady za horizont, stočí se k východu.

Liboval si, že je občerstvení přišlo levně. Josefina chtěla zaplatit nějakou tretkou z vozů, ale nakonec uznala, že jsou ještě blízko a mohli by je podle toho poznat.

„Kdyby to tak bylo každý den a všichni nás obsloužili za dukát, ještě jich trochu dovezeme na Hodorf,“ holedbal se Jan, který už si připadal odpočatě a kul plány, kudy by co nejrychleji dojel na Moravu.

„Jen nech být, všude to tak jistě nebude. Ale že bude třeba dukátů na tvém panství, o tom se s tebou přít nebudu,“ nedal se Matyáš. Jan na něj vrhl vyčítavý pohled a hned zkontroloval, zda neposlouchá jeho zákonitá choť.

Pak se oba rozesmáli. „Až to uvidí, budeš vdovcem,“ dodal vcelku zbytečně Matyáš, narážeje tak na stav Janovy tvrze.

„Ty pravděpodobně také, ale ještě před tím nás Josefina uškrtí. Věř mi, je to dračice,“ smál se Jan.

Cesta jim vcelku ubíhala a k večeru zastavili v tichém listnatém lese. Rozhodli se, že zde přenocují. Zajeli mezi stromy a vypřáhli koně. Pojedli něco ze zásob a rozložili se pod korunami mohutných dubů a lip.

Německým pacholkům svázali jen nohy, ostatně tvrdili, že neutečou, protože stejně nemají kam. Matěje přivázali celého ke stromu, což se mu nelíbilo a bylo jisté, že se příliš nevyspí.

„Oběšencům už na tom nesejde,“ komentoval situaci Matyáš a Josefina se tomu zasmála tak, že Matěje přešla chuť na cokoliv.

Po rozdělení hlídek skoro celý tábor usnul, jak to jen šlo venku ve spadaném listí a vysoké trávě, ženy se raději krčily v kočáře.

Noc byla klidná a ráno je probudil zpěv ptáků.

„Skoro jako u nás, na Hodorfu,“ protáhl se neobezřetně Jan, nevšiml si totiž, že za ním stojí Josefina.

„Chceš snad naznačit, že tam spíš venku, pod hvězdami?“

„Ne, drahá, jen jsem chtěl dát romantiku tomuto ránu, i všem dalším po tvém boku.“

„No však uvidíme,“ odpověděla nenadšeně, bylo jí jasné, že Janova tvrz bude opravdu stěží obyvatelná a bez dovezeného stříbra i neopravitelná.

„Drahá ženo,“ oslovil ji Jan, když viděl její rozpaky. „Chtěl jsem jen říci, že to nějak dokážeme, když už jsme ujeli tak daleko, že...“

„Ano, Jak dobře mi bylo na Vlkově Týně,“ vzdychla.

„Jenomže tam je teď tvůj obtloustlý švagr, nebo ještě lépe pan Heinrich, který nás ráčil okrást velmi zavrženíhodným způsobem. Asi to bral jako daň za tvé dávné odmítnutí.“

„Snad abych ti připomněla, že jsi byl u toho a také ses z jeho návrhů neradoval.“

„Ano, ale pak jsem byl na dlouhou dobu zapomenut.“

„Jistě sis to vynahradil s jinými krasavicemi. Například ta Zuzana, neříkej, že jste se jen přátelili při sklence pramenité vody.“

„To vskutku ne, ale tys také nešla do kláštera, mimochodem, tam by na tebe Heinrich nemohl.“

„Ale, nechme toho,“ ospale mávla rukou a šla za Alenou, která právě tahala uzené z jednoho z vozů.

Po snídani odvázali ztuhlého Matěje a Alena mu ze soucitu podala kus chleba. Netvářil se radostně a to opět všechny popudilo, ale nechali ho být.

Zanedlouho zapřáhli a vyjeli. Jan se chtěl dostat k Jihlavě, odtud už byl na Moravu jen kousek a tak museli zabrat.

Errata:

30.05.2021 15:35