Obloha zvolna zesvětlala a ptáci už od rozbřesku křičeli, jako by jich byl okolo nejmíň milion. Na východě přešla světle šedá barva do oranžova a po chvíli se ukázal i kousek vycházejícího slunce.

Jeli pomalu, koně měli s vozy co dělat a to zdaleka nebyly naloženy vrchovatě. Kola skřípala na drobném štěrku a od kopyt se zvolna zvedal prach.

Oba kočí z Bavor hned za zatáčkou poslušně sesedli z kozlíku a šli vedle svých povozů. Pouze Matěj seděl dál, než mu dal Matyáš štulec rukojetí biče. Tvářil se zarputile, ale slezl taky.

Když se cesta začala mírně narovnávat, objevila se na vrcholu šindelová střecha kapličky. Blížila se velmi pomalu a Jan ji mlčky sledoval jako záchranný maják. Matyáš si toho všiml a přijel blíž.

„Jestli tam nebudou, jsme namydlení.“ Jan jen mlčky přitakal. „Budeme čekat?“

„Ještě nevím, Matyáši, uvidíme, jak to tam vypadá. Jestli je tam alespoň houština tak ano. Na mezi těžko. Kdyby se vrátili ti pohůnci, je s námi amen,“ zakončil Jan unaveně a bylo na něm vidět, že si to vůbec nedokáže představit.

Mezitím se vynořily nedávno obílené stěny, lemující zaklenutý vchod. Nikde ani noha, Jan začínal být viditelně nervózní. Pomalu jel kolem vozu, vedle nějž šel neochotně Matěj. Jan se velmi přemáhal, aby ho nenakopl.

Kaple nestála na vrcholu kopce, kamenitá cesta pokračovala dál k řídkému borovému lesu a podél něho někam do neznáma. Jan nasupeně nakoukl do kočáru a očima probodl hostinského.

„Kam to vede?“

„Na Prašivý vrch a potom dál na Těchanov a další dědiny, pane,“ odvětil staroch a div, že nebylo slyšet, jak mu cvakají zuby strachem.

„Dojedeme k tomu lesíku a mezi stromy se schováme. Sám nevím, kde je mám hledat,“ řekl Jan, když dojel Matyáše u prvního vozu. „Na toho zmetka si musíme dát pozor, nejraději bych ho pověsil už tady,“ ukázal popuzeně na vzdorného Matěje.

„Bodejť, je to zrádce a s takovými se nikdo nemaže.“

„Na těch borovicích se nedobře věší, chtělo by to dub, nebo lípu,“ zasmál se poprvé toho dne Jan a Matyáš se přidal.

„Můžeme se ho na to zeptat, něco jako poslední přání, možná má některý z těch stromů v oblibě a rád by se houpal právě tam.“

„Pánové se zřejmě dobře baví, že!“ ozvalo se z lesa a oba se chtě nechtě znovu rozesmáli. Z okraje mlází se drala Josefina s Alenou, zdrchané a špinavé, jak zákon káže a nebyly právě v nejlepším rozmaru.

„Dámy, velmi mne těší, že se opět shledáváme,“ zavolal Jan a teatrálně smekl klobouk ve zdvořilém pozdravu. „Můžeme ihned pokračovat v projížďce, kočár je připraven,“ ukázal za sebe a Josefina, i když se snažila tvářit nasupeně, prozrazovala úlevu ve tváři.

Jen se dámy přiblížily, kočí sňali klobouky a Matěj začal cosi drmolit a prosit o odpuštění, načež jej Matyáš zezadu nakopl, až málem upadl pod kolo vozu.

Než stačila Josefina jakkoliv zareagovat, Jan se ujal slova: „Představuji ti, drahá, zrádce, který nás prodal za mrzký peníz. Právě jsme s Matyášem přemýšleli, na který strom jej pověsíme, a dokonce jsme se uvolili, že mu dáme vybrat. Něco jako poslední přání, to nás tak rozesmálo.“

„Je to pravda?“ zeptala se Josefina a dívala se na hříšníka.

„Chtěl jsem pro vás to nejlepší, paní, pan Heinrich je uznalý,“ blekotal snaživě, zatímco jeho paní studeně procedila směrem k ostatním:

„Tak ho tedy pověsíme.“

Překvapený Matěj znatelně poklesl v kolenou a nadále naštěstí zarytě mlčel.

Josefina otevřela dveře kočáru a strnula úlekem. „Co ten tady!“

„Rukojmí, drahá,“ odvětil Jan. „Až najdeme zemi zaslíbenou, pustíme ho na svobodu, pakliže nechceš pověsit oba dva.“

„K čertu s ním. Kolik ti zaplatili, zmetku, dala jsem ti málo?“ obořila se na hostinského. Ten se jen krčil v koutě a drmolil něco o tom, že ho přepadli.

„Kdoví, jak to bylo, chtěl jsi víc a nebudeš mít nic, jen konopný provaz. Leda by sis vzpomněl, že pro nás ještě něco máš, dědku.“

Hostinský se znatelně rozklepal, od dámy něco takového vůbec nečekal.

„Leda snad pohostinství u mého bratra ve mlýně nedaleko Putimi. Dejte mu prosím toto a řekněte, že vás posílám. Dobře se o vás postará,“ drmolil rychle a sundal z krku ošoupaný medailonek s obrázkem panny Marie.

„To mám po mamince, to pozná, má taky takový,“ podával jej na dlani a očima těkal z jednoho na druhého.

„Tak dobře, běž, ať tě tady nevidím,“ zavelel Jan a stařík s ulehčením a úklonou až k zemi upaloval.

„Proč jsi ho pustil?“ obořila se na něj Josefina.

„Aby neviděl, kudy pojedeme. Nevíme, jestli se Heinrich nevrátí pro kořist. Než dědek dojde, musíme odejet a to nejlépe na sever, ne do Strakonic, jak si myslí.“

„Jedeme!“ zavelel a kolona se dala do namáhavého pohybu. Kola skřípala pro změnu s kopce a všichni měli co dělat, aby se udrželi při vědomí. Matyáš klimbal v sedle tak, že se v jednu chvíli málem převrátil, když kůň škobrtnul.

„Budeme se střídat v kočáře,“ řekl potichu Jan, aby ho neslyšeli pacholci. Obrátil se ke svému druhu: „Běž první, potom půjdu já.“

Matyáš se nezmohl vůbec na nic, a jakmile ostatní mírně podjeli, vlezl dovnitř a okamžitě spal jako špalek.

Cesta ubíhala pomalu a Jan měl co dělat, aby neusnul v sedle. Všímal si zajatých pacholků a musel konstatovat, že Heinrichovi lidé to s koňmi umějí a chovají se k nim nadmíru slušně.

Na Matěje se raději ani nedíval. Přemýšlel, jak ho budou muset na noc uvazovat, aby náhodou něco neprovedl a zase se tak rozlítil, že by ho nejraději pověsil hned teď. Ale věděl, že je jich málo a budou ho potřebovat.

Když začalo slunce pěkně připalovat, nebyl schopen už vůbec ničeho a nechal vzbudit Matyáše. Nechal se ukolébat v měkkých poduškách, a ačkoliv to nebylo spaní nejpohodlnější, byl za něj rád.

Errata:

30.05.2021 15:35