Slunce se sklánělo k západu, když vyjeli krokem z brány. Jan vdechoval prach z cesty, ředěný těžkou vůní neposečené louky. Před nimi se zrcadlila řeka, ale ještě nebyli tak blízko, aby slyšeli šumění vody v širokých březích.

Koně byli nepokojní, po nezvykle dlouhém pobytu ve stájích tancovali a poskakovali, až je jezdci museli krotit. Pacholci se po sobě dívali nechápavě, zatímco oba pánové se k svižnější jízdě neměli.

Tedy především Jan, Matyáš nebyl stižen smutkem z nadcházejících dní takřka vůbec, dokonce se snad těšil na život po boku Aleny, což Jan přecházel mlčky, zato však s velmi čitelným výrazem v obličeji.

„Truchlíš, jakoby to byla tvá poslední vyjížďka, Jene,“ nevydržel ticho a pomalou jízdu Matyáš, sledujíce hejno vrabců, kteří se třepotavě rozletěli kolem cesty.

„Však je to taky poslední jízda na svobodě, příteli,“ odpověděl Jan nerudně.

„Tak zlé to snad nebude, Jene. Těš se, že na jaře zaseješ už na svém, já ti budu k ruce a bohatá úroda odmění tvou píli.“

„Tropíš si žerty? Já a zasívat? Ustanovím tě dvorním rozsévačem, či jak se to všechno jmenuje a budu se honit po lesích. Stejně ti narostl břich a jedeš tak pomalu, protože rychleji nemůžeš.“

Nato pobodl koně ostruhami a ten nedočkavě vyrazil. Tryskem se začal vzdalovat a Matyáš se marně hnal dopředu, jelikož měl Jan částečně pravdu. Ostatní si netroufali měřit se s pány a tak zakabonění jeli za pomalým Matyášem a Jan výskal v sedle, jako by jel prvně v životě.

Jan držel tempo ještě přes mělký brod řeky, voda se rozstříkla na všechny strany a on uprostřed zastavil. Možná se v něm objevila zasutá vzpomínka z dětství, nebo se prostě potřeboval svlažit.

V brodu bylo vody sotva po kotníky, ale o pár kroků vedle už to bylo lepší a Jan se zmáčel jako hastrman. Matyáš s družinou projel s divokým řevem okolo a nechal ho tam, hnali se dál do svahu a Jan rychle nasednul a uháněl za nimi.

Dostihl je před vjezdem do lesa. Prudce do svahu odbočující úvoz znali všichni až příliš dobře. Naštěstí měli koně a tak mohli vyjet až nahoru bez větších problémů. S kočárem by to bývalo horší, i když nedávno za něj byli všichni velice rádi.

Stoupali mlčky, jak jinak, na rozhovor zde nebývala vhodná nálada. Jak se stezka zařezávala do úvozu, nebylo chvílemi vidět nic než oblohu začínající se barvit do růžova.

Staleté stromy vytvářely atmosféru podobnou té ve staletých chrámech, kde zbožné vytržení umocňoval ještě mohutný zvuk varhan. Zde se lehce proháněl vítr a vlnící se temné koruny působily podobně.

Švédská skála je uvítala klidně. Nikde ani živáčka, žádný nepatřičný zvuk nerušil výhled do kraje a ze země vyzařovalo teplo, nahromaděné denním žárem. Nahoře přešla růžová barva v sytě červenou s ostře oranžovými okraji.

„Tak naposledy, Jene,“ řekl tiše Matyáš, aby nerušil povznesenou náladu.

Jeho druh jen pokýval hlavou a dál se rozhlížel okolo. Ostatní stáli v uctivé vzdálenosti za nimi a také mlčeli.

Když se probral ze zadumání, ukázal ostatním, aby počkali a s Matyášem popojeli ke zřícenině. Tam tiše odvalovali kamení, až vydolovali své dva pytle. Sami je naložili a za nechápavých pohledů družiny dali se na cestu zpět.

Ani dole, na silnici nepromluvili a mlčky dojeli do zámku komtesy Josefiny, kde svůj cenný náklad předali.

To už se na obloze rozvaloval Měsíc a spolu s hvězdami stříbřil celý zámek, temný obrys mohutné Švédské skály a jistě i dva ostré vrcholy, které se daly tušit na bavorské straně.

Errata:

30.05.2021 15:35