Alena nastoupila do kočáru, kde už čekali dva ozbrojenci. Na kozlíku kočí Václav s Matějem, vyhlíželi civilně, avšak pod sedadlem měli schované ručnice. Rozjeli se klusem ze dvora, zanechávaje za sebou oblaka prachu.

Před budovou mlýna se popelilo několik děvčat, cosi máchaly v řece Úhlavě a přijíždějícímu kočáru nevěnovaly pozornost. Nebylo divu, široko daleko jediný pořádný most byl právě zde, a proto tudy projížděly téměř všechny povozy mířící do města a z něj, případně dále ze země do Bavor.

Kočí zpomalil a vida zavřenou bránu hned za mostem, zastavil u ní. Teď teprve se dívky zarazily, dvě utekly a dvě starší zůstaly stát jako přimrazené.

„Hej, kdo je zde správcem, jedeme se optat na mletí,“ zahlaholil Václav z kozlíku.

Alena zatím seděla uvnitř.

Jedna z dívek se propletla vrbovím a vklouzla do malé branky, která nebyla ze silnice vidět. Druhá hned spěchala za ní. Po chvilce se otevřely dveře v bráně a v doprovodu dvou pacholků vyšla velice sličná mladá žena oděná po městsku.

„Já jsem zde na místě správce, zastupuji strýce, mlynáře,“ řekla zvonivým hlasem a Alena pocítila, jak se jí rozbušilo srdce. Nebylo pochyb, že zde byli všichni, když tu zanechali raněného přítele. Dívka byla příliš hezká, aby jí to mohlo nechat v klidu.

„Byla jsem vyslána z nedalekého panství,“ řekla tiše Alena, která sice šlehala blesky očima, jak cítila konkurenci, ale nade vše ctila přání své paní. „Nepřebývá zde jeden šlechtic, možná je nemocen?“

„Kdo jste?“ zeptala se dívka ostře, ani ona se ve společnosti Aleny necítila nejlépe.

„Nesu vzkaz od jeho přátel.“

„Dobrá, já mu to donesu,“ řekla Zuzana, popadla list a zavřela dveře.

„Nejsou moc pohostinní,“ pronesl Václav a upravil si sedadlo. „Buďte na pozoru,“ houkl dovnitř k ozbrojencům.

Stáli před branou možná půl hodiny, když se opět otevřela a jakási služebná podávala do kočáru list. „Paní posílá dopis,“ uklonila se a odešla.

„Jeďte!,“ křikla Alena, poté, co si list zběžně přečetla. Nebyl opatřen pečetí a tak jej opatrně rozbalila. „Pán s námi nepojede,“ řekla s patrným zadostiučiněním a spokojeně sledovala krajinu kolem řeky.

Na nádvoří zámku Vlkova Týna vystoupila a lehce vyběhla nahoru. Paní byla ve svém pokoji a Jan s Matyášem mlčky popíjeli víno. Vzápětí přišly obě.

„Tak pánové, váš druh ve zbrani s námi nepojede. Přečtěte si to a ty Jene, se snad konečně dovtípíš, že to, co navrhuji je jediný možný způsob, jak ve zdraví dožít ještě mnoho let.“

Podala mu list a nalila znovu všem.

Jan jej překvapeně otevřel, takovou reakci u Josefiny vskutku nečekal.

&209;Přátelé mému srdci nejbližší!

Děkuji vám převelice za starost o mou osobu, jež se doteď pramálo zasloužila o šíření dobra a lásky, tak, jak nás k tomu nabádá Bůh. Nyní mám příležitost sama sebe napraviti a učiním tak sňatkem s pannou Zuzanou, dcerou Jakuba Rejska z hospody pod Horkou. Již jsme se zasnoubili a sňatek bude co nevidět. Poté ostaneme ve mlýně, starý správce již nemůže a práce je zde třeba zastat nemálo.

Přeji Vám šťastnou cestu a nehněvejte se na svého druha za tu troufalost, považte, že jedině úmysl ušlechtilý vedl mé rozhodnutí, a to stát se poctivým člověkem.

V úctě Váš Johann z Gluche.&209;

Když nahlas dočetl, nechal klesnout ruku s pergamenem a jen tiše seděl. Po chvíli si jej potichu přečetl znovu, jakoby nemohl uvěřit jeho obsahu.

Alena něco šeptala Josefině, která zkrabatila obličej a zvedla se z pohovky.

„Jene, je třeba jednat. Tím svým popíjením nám nepomůžeš, tak se probuď, osedlej koně a udělej, co je třeba.“

Zvedli se oba, Jan i Matyáš, mátožně došli ke stáji, kde stáli jejich koně a ještě další tři i s jezdci. Dva z nich byli odpoledne s Alenou ve mlýně a na třetím seděl věrný sluha Matěj. Všichni ozbrojeni pistolemi a noži.

Errata:

30.05.2021 15:35